Surbahar (hindskyसुर बहार,urdskyسربہار), známý také jako basovýsitár, jemnohostrunnýdrnkacíhudební nástroj z rodinylouten, populární v severníIndii, představitel nástrojů hindustánské hudby. Klasickým doprovodným nástrojem je dvouhlavý bubenpakhavadž, případněstrunný nástrojtampura. Oproti sitáru je surbahar laděný až o oktávu níže. Někdy hráči na surbahar asitár vystupují společně. Faktem také je, že mnoho sitáristů hraje zároveň i na surbahar.
Surbahar má rezonanční skříň vyrobenou ze skořepiny tykve (avšak oprotisitáru je použitý jiný typ řezu – skříň je spíše plochá, jelikož je tvořená vlastně dnem tykve), kulatou rezonanční desku a dlouhý dutýkrk, který je podstatně širší než usitáru. Celkově je surbahar daleko mohutnější. Měří 1,5 až 1,7 m a dřevěné součásti jsou vyrobeny nejčastěji zteaku nebo tunu (Cedrella tuna). Má 20 pohyblivých obloukovýchpražců a obvykle 4 melodické kovovéstruny (nejširší má cca 1 mm), 3 až 4 bzučivé strunyčikarí ke zdůraznění rytmu a vibrace a 11 až 15 kovových rezonančníchstrun probíhajících podpražci. Količník je tvarován zcela jinak než količníksitárový a je většinou zdoben květinovými motivy či řezbou ptačí hlavy. Prohnutépražce jsou připojeny provázky napjatými kolem krku, což umožňuje pražci posouvat dle potřeby.
Surbahar byl pravděpodobně vytvořen někdy kolem roku1825, aby poskytl větší možnosti při hře dlouhých pomalých pasáží zvanýchálap styludhrupád, používá se však i v pasážíchdžór nebodžhálá. Původně byl za jeho pravděpodobného tvůrcem pokládán Ustad Sahebdad Khan. Současně dostupná data však ukazují, že byl vynalezen méně známým sitáristou jménemUstad Ghulam Mohammed z města Lucknow .
Pro ladění platí skoro totéž, co usitáru, s tím, že je surbahar laděn o čtyři tóny či až celouoktávu níže. Podobně jakositár vydává surbahar velmi bohatý zvuk s komplexnírezonancí aalikvótnímy tóny, avšak ve frekvencích nižších než 20 Hz.
Pozice je v podstatě totožná sesitárovou. Hráč drží surbahar v úhlu 45 stupňů vsedě na klenbě levé nohy podstrčené pod nohou pravou. Pravé koleno je poněkud zvednuté a podepírá nástroj. Pravá ruka drnká nastruny v místě pod posledním pražcem kovovýmplektrem zvanýmmizrab, nasazeným na pravém ukazováčku, případně i prostředníčku a prsteníčku (styldhrupad). Palec opírá o hranu krku. Levou rukou hráč manipuluje sestrunami tlakem prstů, přičemž používá ukazováček a prostředníček. Vytahováním po pražci dolů lze hrát na surbaharu i celouoktávu na jednom pražci. Na malíčku pravé ruky mívají hráči dlouhý nehet sloužící pro rozeznění rezonančníchstrun v typické tónové kaskádě. Celkově je hra táhlejší, což je dáno určením nástroje pro hruálapů. Pro technikysitarkhani amašitkhani se surbahar nehodí, a tak po zahráníálapu většina hráčů při koncertu pro rychlé fáze kompozicegat adžhálá přejde nasitár, pokud se nejedná o čistě surbaharové vystoupení.
Vzhledem k vysokým pořizovacím nákladům, problémům s dopravou a obtížně zvládnutelné hře na nástroj se se surbaharem nesetkáme tak často jako sesitárem. Pro příklad můžeme uvést, že v České republice je nejvýše pět surbaharů oprotisitárům, kterých je odhadem kolem stovky.
Annapurna Devi(bývalá manželkaRaviho Shankara),Rajeev Janardan, Irshad Khan, Budhaditya Mukherjee,Imrat Khan, Kushal Das, Sri Jagdeep Singh Bedi, Pandit Chandrashekhar Naringrekar, Pandit Pushparaj Koshti, Kokila Vasant Rai, Beenkar Suvir Misra, Shubha Sankaran
Obrázky, zvuky či videa k tématusurbahar na Wikimedia Commons