V západoevropskéliteratuře je znám i pod jménemSulejman (I.) Nádherný – analogicky v turecké literatuřeSüleyman Muhtesem (muhtesem v turečtině může být přeloženo i jakopřekrásný,báječný,velkolepý...) (v některých případech pak chybně jakoSulejman II.). V turecké literatuře také a údajně častěji jakoSulejman Zákonodárce (tureckySüleyman Kanuni); další formySoliman,Suleiman neboSüleyman (jedná se o arabskou versi jménaŠalamoun).
Sulejman I. se narodil v Trabzonu v dnešnímTurecku jako syn sultána Selima I. a jeho konkubíny Ajše Hafsa Sultan. V sedmi letech byl poslán doIstanbulu na studia přírodních věd, historie, literatury, teologie a vojenské taktiky. První politické zkušenosti získal jako správce několika osmanských provincií v Malé Asii a na Krymu. Do Manisy, kde působil od roku 1512 jako místodržící, si přivedl své dvě ženy. Po smrti svého otceSelima I. roku 1520 nastoupil na trůn a přesídlil do Istanbulu. Vedle svých panovnických, zákonodárných, náboženských a charitativních a vojenských činností podporoval umění, zajímal se o filozofii a poezii. Zemřel roku1566 při obléhání Szigetváru, který byl bráněn chorvatskýmbánemMikulášem Zrinským. Byl 10. panovníkem osmanské říše.
V roce 1543 Turci pod vedením Sulejmana dobyli korunovační město UherskaStoličný Bělehrad
Svou vládu započal řadou vojenských výprav a vojenské výpravy konal či nechal konat až skoro do své smrti (poslední bylo neúspěšnéobležení (ostrova) Malty).Během Sulejmanovy vlády dosáhla Osmanská říše zenitu své moci a stala se světovou velmocí. Po jeho smrti se ještě jistou setrvačností podařilo osmanská panství rozšířit, ale od druhé poloviny17. století již započal postupný úpadek.
Hned v prvním roce vlády 1521 dobylBělehrad. Dne29. srpna1526 porazil vbitvě u Moháče českého a uherského králeLudvíka Jagellonského, který při ústupu svých vojsk zahynul. Turecká armáda obsadila velkou částUherska včetněBudína aPešti. V roce1529 turecká armáda o síle více než 100 000 mužů, včetně elitníchjaničářů, oblehlaVídeň. Totoprvní obléhání Vídně nakonec skončilo pro Turky neúspěchem a odchodem tureckých vojsk zpět do obsazené části Uherska. V roce 1533 bylaFerdinandem I. podepsánaKonstantinopolská smlouva, ve které uznal osmanskou suverenitu a uznal Sulejmana za svého „otce a suveréna“, souhlasil s placením každoročního tributu a přijal osmanského velkovezíra jako svého bratra a sobě rovného v hodnosti.[1][2][3][4][5]
Během roku1541 Sulejman porazil v několika bitváchhabsburská vojska, což mu umožnilo přímou anexi obsazené části Uherska a vyhlášení tzv.budínského pašalíku. Sulejmanův vazalJan Zikmund Zápolský pak ještě obsadil menší část Uherska a podřídil ji sultánově dohledu. Napříč Uherskem byla vytvořena tzv. vojenská hranice, neurčitá linie, která byla místem neustálých střetů mezi tureckou a habsburskou armádou.
V roce 1552 Sulejmanovy sílyoblehly Eger, který se nachází v severní části Uherského království, ale obránci vedeníIstvánem Dobóem útoky odrazili aEgerský hrad ubránili.[6]
Krymští Tataři se jako turečtí spojenci a Sulejmanovi vazalové zúčastnili vojenských výprav do Uherska. Také podnikali soustavné nájezdy do Ruska,Polska a na Ukrajinu přes vylidněná území zvanáDivoká pole a statisíce unesených lidí prodávali do otroctví.[7] Jednou z unesených bylaHürrem, Sulejmanova oblíbená konkubína a matka jeho nástupce Selima.
FrancouzskýkrálFrantišek I. poskytl tureckému loďstvu jako základnu přístavToulon, odkud spolu podnikl výpravu protiNice, kterou oblehli roku1543, jakožto společné války protiHabsburkům a jejich spojencům.
V Osmanské říši obecně platiloislámské právošaría, které řešilo většinu aspektů tehdejšího života, ale jednak se aplikovalo podle čtyř či více právních škol – madhabů (Hanafi, Hanbali, Maliki a Šafi'i) a jednak neřešilo řadu aspektů vyskytujících se v životě rozlehlé a různorodé říše. Sulejman I. zpřehlednil právní systém tím, že nechal systematicky sebrat dosavadníprecedenční rozhodnutí soudů, porovnal je, z těch, které si odporovaly vybral ty, které bylyspravedlivější a z nich ty, které byly nejméně rozporné, nejjasnější a nejjednodušší. Přitom dbal, aby byly v souladu se základyislámského práva. Mezi jeho spolupracovníky v tomto úsilí mu byl nápomocen zejména Velký muftí Mehmet Ebussuud. Tato nová kodifikace se týkala práva trestního, policejního, daňového, správního a práva pro křesťany a nevolníky (Kanune Raya) – měli větší volnost pohybu v rámciOsmanské říše. I židé dostali svůj ochrannýfirman. Úředníci, kteří vybírali vyšší daně či se při jejich výběru dopustili nespravedlností či si daně nebo jejich část ponechávali, byli přísně trestáni minimálně konfiskací statků a jiného majetku.
Souhrn všech Sulejmanových zákoníků byl zvánkanun‐i Osmani (Osmanské zákoníky) a pro svou kvalitu a pokrokovost vydržel platit tři sta let. Jak v době Sulejmana I., tak i minimálně dalších sto let zajišťoval i křesťanským poddaným sultána takové svobody a jistoty, že mnohé pronásledované menšiny hledaly útočiště v Osmanské říši a pravoslavní věřící – většinou to byliŘekové – podporovali Osmanskou armádu proti svýmkatolickým vládcům (napříkladBenátčanům). ÚpadekOsmanské říše nezpůsobila nekvalita Sulejmanových zákoníků, ale spíše jejich nerespektování a nedostatek tlaku na jejich dodržování.
Hürrem Sultan byla dcerou ortodoxního kněze zHaliče, z území dnešní Ukrajiny, kterou při jednom z mnoha nájezdů unesli a prodali dootroctví Tataři zKrymského chanátu.
Syn Hürrem Sultan Mehmed zemřel na neštovice krátce potom, co ho Sulejman jmenoval místo Mustafy sandžakbejem vManise.
Sulejman se synem Bayezidem
Dceru Mihrimah Sulejman v roce1539 provdal za sandžakbejeAnatolie, svého důvěrníka a vychovatele svých synůRüstema Pašu, který se v roce 1544 stalvelkovezírem. Po smrti své matky Hürrem převzala její roli a stala se otcovou rádkyní.[8][9]
Syn Mahidevran Mustafa byl za velezradu na příkaz otce popraven. Stalo se tak v září 1553 ve vojenském ležení v údolí Ereğli uKonye. Mustafova tajná korespondence s Peršany s jeho pečetí a podpisem "Sultán Mustafa" je dodnes uložena v archivu Topkapı. Historické prameny dokládají také nezdařený pokus části armády izolovat Sulejmana v Dimetoce a dosadit Mustafu na trůn.[10] Není jasné, zda Sulejmanovo rozhodnutí ovlivnila i smrt jeho oblíbence, Hürremina syna Mehmeda, který zemřel přesně o deset let dříve jako sandžakbej vManise.
Bayezid zahynul v bojích o trůn se svým bratrem Selimem: s 12 tisíci svých lidí uprchl do Persie na dvůršáhaTahmáspa I. a v Osmanské říši, jež v té době byla s Persií ve válečném stavu, byl považován za zrádce. Později Sulejman uzavřel s Persií mír a dohodl se s perským šáhem, že Peršané za 4000 zlatých mincí zabijí Bayezidovy spolubojovníky a jeho samotného i s jeho čtyřmi syny předají sultánovým vyslancům. Rozsudek smrti, který Sulejman nad synem vynesl, byl vykonán28. listopadu roku 1562.
Syn Cihangir zemřel v roce 1553 na vrozenou vadu (křivice).
Nástupcem Sulejmana na trůně Osmanské říše se stal v roce 1566Selim II., který ho ze všech jeho synů jediný přežil. Nazýván bylSelim Opilec.
O vládě sultána Sulejmana a zejména o životě jeho rodiny a nejbližších poddaných pojednává turecký historický seriálVelkolepé století (Muhteşem Yüzyıl). Hlavní roli Sulejmana I. ztvárnil turecký herecHalit Ergenç. Historií se však seriál pouze inspiruje, některé příběhy a postavy jsou částečně nebo zcela vymyšlené.
↑BONNEY, Richard. "Suleiman I (“the Magnificent”)(1494–1566).".The Encyclopedia of War [online]. 2011 [cit. 2025-03-03].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-11-19.
↑SOMEL, Selcuk Aksin.The A to Z of the Ottoman Empire. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2010. 512 s.Dostupné online.ISBN978-0-8108-7579-1. S. 152. (anglicky) Google-Books-ID: tBoyoNNKh78C.
↑ERASMUS, Desiderius. The Correspondence of Erasmus: Letters 2635 to 2802 April 1532-April 1533.books.google.com [online]. University of Toronto Press, 2022-12-26 [cit. 2025-03-03].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-12-26.
↑SHAW, Stanford J.; SHAW, Ezel Kural.History of the Ottoman Empire and Modern Turkey: Volume 1, Empire of the Gazis: The Rise and Decline of the Ottoman Empire 1280-1808. [s.l.]: Cambridge University Press, 1976. 372 s.Dostupné online.ISBN978-0-521-29163-7. (anglicky)
↑FAROQHI, Suraiya N.; FLEET, Kate.The Cambridge History of Turkey: Volume 2, The Ottoman Empire as a World Power, 1453–1603. [s.l.]: Cambridge University Press, 2012. 864 s.Dostupné online.ISBN978-1-316-17554-5. (anglicky) Google-Books-ID: uXdhBAAAQBAJ.
Můžete pomoci Wikipedii tím, že doplníte relevantní vnější odkazy, rozepíšete stávající, případně odstraníte nevyhovující. Inspiraci k vylepšení může přinést stránkaWikipedie:Externí odkazy.
Konkrétní problémy:Zapracovat URL do stručného popisu stránky
Obrázky, zvuky či videa k tématuSulejman I. na Wikimedia Commons
.svg)
.svg)
