| Stilicho | |
|---|---|
 | |
| Narození | 359 Konstantinopol |
| Úmrtí | 22. srpna408 (ve věku 48–49 let) Ravenna |
| Příčina úmrtí | poprava stětím |
| Povolání | politik a voják |
| Choť | Serena |
| Děti | Maria Thermantia Eucherius |
| Rod | Theodosiovci |
| Příbuzní | Galla Placidia (adoptované dítě) |
| Funkce | magister militum římský senátor římský konzul |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Flavius Stilicho (příležitostně psáno takéStilico) (359Konstantinopol –22. srpen408Ravenna) byl vysoce postavenýzápadořímský generál (magister militum) apatriciuspolobarbarského původu.
Stilicho se narodil na území dnešníhoNěmecka. Jeho otec byl náčelníkVandalů, který sloužil pod císařemValentem jako velitel barbarských pomocných sborů, zatímco jeho matka byla Římanka. Navzdory otcovu původu se sám Stilicho zřejmě považoval za Římana, třebaže podobně jako většina Germánů preferovalkřesťanství v jehoariánské podobě na místo oficiálníkatolické víry. Podle spisovatele Claudiana, jenž však vůči Stilichonovi choval nezměrný obdiv, byl Stilicho vysoký, dobrého vzhledu, s předčasně zešedivělými vlasy a se silnýmcharismatem.
ZaTheodosia I., který vKonstantinopoli vládlvýchodní polovině římské říše a který se stal posledním císařem, jenž kontroloval celou říši, vstoupil mladý Stilicho do armády, kde díky svým schopnostem rychle postupoval v hodnostech. V roce 384 ho Theodosius vybral jako vyslance na dvůrperského králeŠápúra III. k vyjednání o smlouvě týkající se rozděleníArménie. Po úspěšném ukončení jednání s Peršany a po návratu do Konstantinopole byl Stilicho povýšen do hodnosti generála, přičemž mu byl svěřen úkol bránit říši před útokyVizigótů, což činil dalších bezmála dvacet let. Císař brzy rozpoznal, že Stilicho by mohl být cenným spojencem a uzavřel s ním pokrevní svazek, když Stilichona oženil se svojí neteří Serenou, jíž adoptoval. Svatba se konala někdy v době Stilichonovy mise vPersii. Syn Stilichona a Sereny, jenž se narodil krátce poté, byl pojmenován Eucherius. Po zavraždění západního císařeValentiniana II. v roce 392, pomohl Stilicho Theodosiovi shromáždit vojsko, které zvítězilo naduzurpátoryEugeniem aArbogastem vbitvě u řeky Frigidus v roce 394, jíž se rovněž zúčastnil. Jedním z jeho spolubojovníků během tohoto tažení bylvizigótský velitelAlarich I., kterému podléhaligótštífoederati, účastnící se bitvy. Alarich se měl v době, kdy Stilicho velel západořímské armádě, stát jeho úhlavním nepřítelem. Stilicho sám se v bitvě velmi vyznamenal. Theodosius vyčerpaný tímto tažením v něm proto viděl muže hodného zajistit klidnou budoucnost říše a určil ho za poručníka svým synům krátce předtím, než v lednu roku 395 zemřel.
Po Theodosiově smrti se jeho desetiletý synHonorius stalcísařem západní říše, zatímco Honoriův o osm let starší bratrArcadius panoval naVýchodě. Ve skutečnosti však ani jeden z nich nevykonával vládu. Stilicho, jenž byl Theodosiem jmenovánmagistrem militum v Itálii, se tak stalde facto vládcem na západě říše na místo Honoria. V této funkci si počínal velmi energicky, ačkoli intriky různých jedinců jak na východním tak na západním dvoře jeho pozici komplikovaly. Mezi Západem a Východem vzniklo v této době napětí vyvolané sporem oIllyricum. Tato bohatá oblast, která byla významná především proto, že poskytovala římské armádě mnoho spolehlivých rekrutů, patřila původně k Západu, ovšem pobitvě u Adrianopole byla její správa svěřena Konstantinopoli. Stilicho chtěl patrně obsazením této prefektury pozvednout vojenskou sílu Západu.
Vizigóti, žijící poblížDunaje, byli vystaveni sílícímu tlaku ze stranyHunů a rovněž byli roztrpčení z těžkých ztrát, jež utrpěli v bitvě u Frigidu. V roce 395 si ustanovili za svého vůdce Alaricha, který zrušil dohody s Římany z roku 382 a společně se svými lidmi podnikl nájezd doThrákie a dále doŘecka. Když povstalíGótové začali ohrožovat samotnou Konstantinopol, byla situace natolik vážná, že císař Arcadius vyslal ke Stilichonovi doMilána naléhavé poselstvo, jímž ho žádal o urychlený návrat východního vojska, které se po bitvě u Frigidu zdržovalo na Západě. Stilicho se okamžitě vydal na Východ s vojskem posíleným o některé západní oddíly. Avšak na místo do Konstantinopole se vypravil na jih, doThesálie, vstřícAlarichovi. Góty kryté palisádami se pokusil přimět k boji, nicméně v tomto okamžiku vydalArcadius, na radu svéhopraefecta praetorioRufina, starého Stilichonova nepřítele, nový rozkaz, jímž Stilichonovi nařizoval, aby východní vojáky neprodleně odeslal do hlavního města, přičemž se sám měl ihned vrátit na Západ. Toto nařízení bylo pro Stilichona zřejmě těžkým úderem, přesto učinil, co mu bylo přikázáno. Velení východní armádě svěřilGainovi, Gótovi v římských službách. Rufinus se však ze svého vítězství nad Stilichonem dlouho neradoval, neboť byl Gainou zavražděn při návratu vojska do Konstantinopole. Moc na Východě poté přešla na císařského komořího aeunuchaEutropia. O dva roky (397) později se Stilicho znovu vydal na Východ proti Alarichovi, jehož obklíčil naPeloponésu. Třebaže mohl Alaricha bez potíží zlikvidovat, patrně mu dovolil uniknout do severního Řecka. Stilicho viděl v Alarichových Gótech potenciální spojence v budoucích akcích proti Východu a neměl proto v úmyslu je zničit. Eutropius ho však předešel a udělil Alarichovi titul velitele vojska v Illyricu (Alarich měl tak v podstatě chránit ty, jež doposud sužoval).
V témže roce Stilicho úspěšně zdolal nebezpečné povstání římského místodržitele vAfrice,Gildona, rozdmýchané za pomoci Eutropia. V roce 401 byl vyslán doRaetie, kde vedl rozsáhlé tažení proti svým vandalským příbuzným a ostatnímgermánským nájezdníkům. V témže roce se ale Alarich přesunul s požehnáním východního dvora z Illyrica doItálie. Kvůli tomuto akutnímu nebezpečí shromáždil Stilicho všechny dostupné germánské federáty z Raetie a rovněž stáhl posádky zGalie, čímž osudově oslabilrýnskou hranici. OVelikonocích roku 402 svedl s Alarichem nerozhodnoubitvu u Pollentie. Alarich se stáhl doToskánska, načež ho Stilicho v následujícím roce porazil vbitvě u Verony a donutil tak gótského náčelníka k ústupu doNorica.
Stilicho se nyní mohl znovu pustit do plánování tažení na Východ. Někdy v letech 404 až 405 se za tímto účelem dohodl s Alarichem, jemuž přislíbil vysoké roční dávky 4000 liber zlata pro jeho Góty a také hodnost velitele vojska. Současně se však dali znovu do pohybu Hunové. V důsledku toho se na hranicích Západu objevily dvě obrovské skupiny kmenů. První, vedenou gótským náčelníkemRadagaisem, Stilicho rozdrtil vbitvě u Faesulae v severní Itálii v roce 406. Mnohem hrozivějšímu útoku Vandalů,Alanů aSvébů do Galie v zimě téhož roku však zabránit nedokázal. Ve zbylém vojsku na severu vypukla ihned poté vzpoura, v jejímž čele stálbritský vojákKonstantin III., který se prohlásil za císaře. Během dalších dvou let si tento Konstantin podrobil většinu Galie. Z chystané výpravy do Illyrica ve spojení s Alarichem tudíž sešlo.
I přes všechny dřívější Stilichonovy úspěchy poslední nezdary značně oslabily jeho pozici. Ke Stilichonově všeobecné neoblíbenosti přispěla i jeho zcela zjevná osobní ctižádostivost. Rovněž skutečnost, že nebyl Římanem, nýbrž Vandalem, společně s jeho ariánským vyznáním ho vážně diskreditovala v očích Římanů. Musel se také bránit celé řadě více či méně pravdivých obvinění, rozšiřovaných jeho protivníky, podle kterých měl prý naplánovat Rufinovo zavraždění, tajně se spolčit se svým starým nepřítelem Alarichem, usilovat o dosazení svého syna na císařský trůn a podnítit vpád barbarů do Galie (jediné, co lze s jistotou vyloučit). Silné rozhořčení vyvolávaly také enormní platby, jež požadoval pro Alaricha za jeho spojenectví. Kvůli svému lpění na tvrdé kázni a přísné disciplíně se netěšil zvláštní popularitě ani mezi vojáky. Ti se dokonce v roce 407 nejprve vBologni a později vTicinu vzbouřili. Za těchto okolností se jistému dvořanovi jménem Olympios podařilo Honoria lehce přesvědčit, že se ho jeho tchán pokouší zradit. Brzy poté následovala událost, jež disponovala všemi rysy promyšleného státního převratu, zorganizovaného Stilichonovými politickými oponenty a uskutečněného se souhlasem císaře. Stilicho se odebral doRavenny, kde byl zatčen. Ačkoli měl dostatek příležitostí uprchnout, nijak jich nevyužil, buď proto, že byl přesvědčen o své nevině, anebo proto, že si byl vědom zoufalého vojenského postavení západní říše. Stilicho byl obžalován před soudem, shledán vinným a 22. srpna 408 popraven. Jeho syn Eucherius uprchl doŘíma, čímž ale jen o několik měsíců oddálil vlastní smrt.
Stilichonovou popravou se uvolnila nahromaděná nenávist Římanů vůči všem barbarům. V celé říši selegionáři chopili zbraní s úmyslem pobít gótské, hunské a vandalské pomocné jednotky včetně jejich žen a dětí. O hrůznosti těchto masakrů dobře vypovídají události, které po nich nastaly. Přeživší barbarští vojáci, jejichž počet se odhaduje asi na 30 000 mužů, vystoupili proti Honoriovi a žádali Alaricha, aby se vrátil do Itálie, chránil je a pomstil smrt jejich příbuzných a velitele. Vizigótský náčelník ihned překročilJulské Alpy a zahájil tažení do srdce Itálie. V září 408 dorazili barbaři poprvé před hradby Říma. Západořímská říše postrádající schopného velitele v čele armády se ocitla v kritickém okamžiku svých dějin. Bez zdatného vojevůdce jakým byl Stilicho, který dokázal rázně velet římské armádě, byl Honorius takřka bezmocný. Římané upadli do naprosté letargie. Když Alarich o dva roky později Řím dobyl, nebyla západořímská vláda schopna mu v tom jakkoli bránit. Cizí nájezdníci tak poprvé po osmi staletích vstoupili do Říma a vyplenili ho.
Stilicho představuje velice rozporuplnou postavu pozdních římských dějin. Mnohá závažná obvinění, jež mu byla předhazována, měla reálný základ. Arcadiův prefekt praetorio Rufinus byl pravděpodobně zavražděn na Stilichonův příkaz. Mnoho historiků také tvrdí, že hlavním motivem veškerého Stilichonova jednání byla snaha dosadit vlastního syna za císaře celéřímské říše. Rovněž je pravda, že se mu naskytly nejméně dvě příležitosti ke zničení Alaricha, ale v obou případech ho nechal proklouznout. Třebaže dříve byl proto hodnocen spíše negativně, dnes mezi historiky převažuje vůči Stilichonovi příznivější mínění. I přes své nepřátelské postoje vůči Východu totiž vždy zachovával věrnost západnímu císaři, ostatně slabého Honoria mohl kdykoli bez nejmenších problémů odstranit. Jeho úzké vazby na císařskou rodinu měly, jak se nakonec ukázalo, menší váhu, než jeho neřímský původ, který mu znemožnil stát se císařem nebo alespoň zajistit schopného a důvěryhodného nástupce. Stilicho byl poloviční barbar, který pevně věřil v budoucnost říše a i přes svoji přísnost a občasnou neupřímnost byl výborným velitelem, jehož smrt byla pro Řím trpkou ztrátou.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuStilicho na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuStilicho na Wikimedia Commons
