Hlavní centra starověkého EgyptaPyramidy (zdeRachefova) aVelká sfinga v Gíze jsou dnes nejznámějšími symboly staroegyptské civilizace
Starověký Egypt byl jednou z významných a současně nejstaršíchstarověkýchcivilizací veStředomoří a naPředním východě. Jejím centrem byla oblastseverovýchodníAfriky na území dnešníhoEgypta, kde se soustředila podél dolního tokuřekyNilu až k prvnímukataraktu tvořícímu přirozenou jižní hranici. Specifické podmínky nilského údolí a pravidelnýchnilských záplav umožnily v kontrastu s omezenými možnostmi tehdejšíSahary velice brzy přeměnit okraje záplavové oblasti na vysoce výnosnouzemědělskou půdu, a to pouhými jednoduchými úpravami přirozeného prostředí.[1] To vedlo k relativně značnému soustředění obyvatelstva do údolí a k jeho soběstačnosti, nezávislosti na okolních oblastech a následně ietnocentrismu jako výrazným znakům staroegyptské civilizace.[1] V různých obdobích mocenský vliv egyptskýchpanovníků zahrnoval i další oblasti, zejména na jihu územíNúbie, na severuSinajský poloostrov a jižníLevantu, dále pakZápadní poušť včetně jejíchoáz,Východní poušť a pobřežíRudého moře. Tato území ale zpravidla nebyla samotnými Egypťany považována za součást Egypta jako takového, o čemž svědčí jejich zvláštní názvy užívané v egyptštině.
Staroegyptská civilizace trvala a kontinuálně se rozvíjela po dobu více než tří tisíciletí, přičemž ačkoli v průběhu jejího vývoje fakticky došlo k vystřídání přinejmenším tří rozdílných modelů státu (korespondujících s tzv. Starou,Střední aNovou říší), starověcí Egypťané si této kontinuity nepřestávali být vědomi a učinili ji součástí svéhistorické paměti – v průběhu dějin se v obdobích krizí či úpadku do své minulosti obraceli a hledali v ní inspiraci pro soudobé kulturní i politické koncepce. Vznikla na konci4. tisíciletí př. n. l. z pravěkých apředdynastickýchkultur (zejména kulturybadárské,merimdské anakádské), když kolem roku 3150 př. n. l.[2] došlo k ustaveníprvníegyptské dynastie a jednotnéhocentralizovaného státu touto dynastií ovládaného. Již v tomto raném období se objevila řada typických kulturních, politických, ideologických anáboženských rysů, které starověcí Egypťané v následujících tisíciletích rozvíjeli a až do zániku své civilizace je neopustili; v jednotlivýchhistorických obdobích byly preferovány jen různé stránky těchtoparadigmat, zatímco ona sama zůstávala kontinuálně přítomna. Nositelem této pozoruhodné kulturní, společenské a politické stability bylo specifickéegyptské pojetí světa a královské moci, jejíž autorita jako instituce zůstala po více než tři tisíciletí prakticky nezpochybněna.[3] Díky tomu „důležité aspekty faraonské civilizace mohly zůstat několik tisíciletí relativně nedotčené a prodělat jen kombinaci kulturní a politické transformace na počátku Arabské doby“ v roce640/641.[4]
Svého vrcholného období starověký Egypt dosáhl ve druhé polovině2. tisíciletí př. n. l. v doběNové říše, kdy egyptský stát získal imperiální charakter a byl rozhodující mocností v celé širší oblasti východního Středomoří.Thutmose III. ovládl rozsáhlé území od čtvrtého nilského kataraktu na jihu až k hornímu tokuEufratu na severu[5] a jeho třetí nástupceAmenhotep III. nejen že „udržel nesmírný respekt k Egyptu v sousedních zemích“, ale využitím dobytých zdrojů také říši přivedl „k nebývalému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu,“[6] z nějž těžilo několik následujících generací. Od poloviny12. století př. n. l. však docházelo k opakujícím se obdobím úpadku centrální moci a konfrontací s nově vznikajícími starověkými státy, jimž Egypťané z dlouhodobého hlediska nedokázali úspěšně čelit. To vedlo ke spíše defenzivnímu pojetí zahraniční politiky a nakonec k opakovanému ovládnutí Egypta cizími vládci[7] –Núbijci,Asyřany,Peršany,řecko-makedonskýmiPtolemaiovci a nakonec v roce30 př. n. l.Římany. Přesto ovšem staroegyptská civilizace zůstávala z kulturního hlediska velice vitální a svébytnou;[8] teprve od přelomu2. a3. století je pozorovatelný nepochybný úpadek tvůrčíinvence.[9] Její definitivní zánik přinesl až nástupkřesťanství.
Staroegyptská civilizace dosáhla významných úspěchů na poli hmotné, znalostní i duchovní kultury, o nichž svědčí např. budování rozsáhlých kamenných monumentů (pyramid achrámů), památkypísemnictví či doklady o administrativní a společenské organizaci. V mnoha ohledech ji lze oproti soudobému starověkému světu dokonce považovat za jedinečnou a „moderní“.[10] Je také zřejmé, že starověký Egypt významným způsobem působil na příslušníky ostatních starověkých národů; otázka míry jeho skutečného vlivu na utváření ostatních starověkých civilizací je ovšem stále předmětem diskusí. Až do současné doby je inspirací pro řadu kulturních a duchovních proudů (např.hermetismus[11]), v jejichž rámci ovšem dochází k výrazným reinterpretacím staroegyptských reálií.
Vědeckým výzkumem starověkého Egypta se zabývá historickávěda –egyptologie. V jejím rámci je pojem „starověkého“ či „faraonského“ Egypta časově vymezován od období koncepravěku bezprostředně předcházejícího vzniku sjednoceného státu až do dobytí zeměAlexandrem Makedonským v roce332 př. n. l.[12][13]
Střepy z Naukratidy s Hérodotovým jménem jsou pokládány za důkaz jeho přítomnosti v Egyptě
Starověcí Egypťané, přestože si byli vědomi své minulosti, odNové říše se jí aktivně zaobírali (např. v osobě princeChamuaseta) a nejpozději od26. dynastie ji všeobecně studovali,[14] nikdy sami nevytvořili retrospektivní kritický pohled, který by reflektoval jejich kulturu a dějiny.Jan Assmann to přisuzuje typicky egyptskému pojetí dějin jako nepřetržitého chronologicko-analistického sledukrálů, v němž bylo nepřípustné porušení kontinuity; přitom ovšem teprve diskontinuita „umožňuje vznik představy konce, odkud by bylo možno vyprávět o minulosti.“[15]
První kulturně a historicky pojaté popisy Egypta proto podali ažřečtí antičtí autoři. Nejpozději odPozdní doby totiž Egypt začal být ve starověkém světě pokládán za zemi mimořádného vědění a moudrosti, takže „pro mnoho cizinců všech společenských vrstev byly egyptská kultura anáboženství natolik přitažlivé, že byli odhodláni urazit poměrně dlouhou a časově náročnou cestu,“[16] aby se s nimi seznámili. Nejstarším známým souborným dílem jeEuterpé – druhá knihaDějinHérodota z Halikarnássu, která i přes dílčí pochybnosti provázející její text už od starověku zůstává dodnes významným zdrojem informací o starověkém Egyptě.[17] Pod vlivem řecké historiografie[18] sepsal egyptské dějiny ve3. století př. n. l. proptolemaiovské panovníkyknězManehto. Badatelé pokládají za jisté, že vycházel z oficiálních dokumentů;[14] jeho spis zvanýAigyptiaka (Egyptské pamětihodnosti), který byl zřejmě nejúplnějším staroegyptským dějepisným dílem,[19] ovšem doposud nebyl nalezen a znám je pouze v nepřesných výpiscích pozdějších spisovatelů. Z dalších autorů se Egyptu věnovali např.Strabón aKléméns Alexandrijský.
Nejvlivnější obraz Egypta ovšem podalPlatón. Zdůrazňoval údajně „devítitisíciletou kněžskou tradici, vůči níž se Řekové jeví jako děti,“[20] a prohlásil, že Egypťané rozpoznali pro všechny věci „standardní typy –řecký výraz zníschémata, v nichž závazně pro všechen čas poznali a vymezili krásno.“[21]Egyptský bůhThovt je podle něj původcem a učitelem veškerého vědění a egyptské kněze pokládal za nositele Thovtových nauk.[20] Ve stejné době pakathénský řečníkIsokratés poprvé explicitně formuloval idealizovanou tezi o egyptské filozofii, která má být zdrojem veškeréfilozofie vůbec.[20] Předznamenal takhermetickou tradici Egypta jako tajemné země, v níž jsou bohové nejblíže lidem a která je pramenem dokonalé moudrosti a úplného vědění. V návaznosti na toDiodóros Sicilský podal rozsáhlý seznam slavnýchŘeků, kteří měli zemi navštívit, a tvrdil, že to, za co jsou váženi, pochází ve skutečnosti z Egypta.[20] Po zániku znalosti čteníhieroglyfického písma se tento v hermetismu dodnes živý směr,Erikem Hornungem označovaný jako egyptozofie,[22] stal převažující tradicí reflexe staroegyptské civilizace, ačkoli z vědeckého hlediska jde spíše o „imaginární Egypt“, tedy o „ideu (Egypta) nezávislou na čase, která s dějinnou skutečností souvisí jen zcela volně.“[23]
Středověká Evropa dočasně ztratila kontakt s většinou klasických antických spisů a země samotná se stala nedostupnou v důsledkuislámské expanze. Zdrojem informací o Egyptě se tak staly téměř výhradně jen starověké realitě vzdálenébiblické příběhy a ve vzdělanějších kruzích takéhermetické nauky spojované s postavou „nejmoudřejšího z lidí“Herma Trismegista. Teprve v 15. a16. století s nástupemrenesance došlo k novému probuzení zájmu o antickou vzdělanost a tím i o užší kontakt se zapomenutou staroegyptskou civilizací, neboť mezi nimi byla shledávána významná souvislost. Egypt se stal cílem cestovatelů z řady evropských zemí a jejichcestopisy s popisy starověkých památek doprovázené více či méně přesnými vyobrazeními posléze podnítily zájem umělců i vědecky zaměřenýchorientalistů. Nejvýraznější osobností tohoto období bylAthanasius Kircher, který jako vůbec první z badatelů vyslovil názor, že tehdy ještě živákoptština je dědicem jazyka, který byl kdysi zapisován v hieroglyfech. Jeho pokus o rozluštění písma ovšem neuspěl; pod vlivemHórapollóna totiž jednotlivým znakům přikládal čistěsymbolický význam.[24]
Související informace naleznete také v článku Egyptologie.
Počátky skutečněvědeckého výzkumu starověkého Egypta jsou spojeny s egyptským taženímNapoleona Bonaparta z let1798–1801. Součástí vojenské výpravy totiž byla i vědecká a umělecká komise složená ze 151 odborníků z nejrůznějších oborů. Jejím hlavním cílem sice nebyla dokumentace staroegyptských památek, nicméně členové komise, z nichž v tomto ohledu vynikl zejména umělec a kreslířDominique Vivant Denon, právě tomu věnovala nemalé úsilí. Výsledkem jejich činnosti se stalo monumentální díloDescription de l'Égypte vydané v letech1809–1828, které svou bohatou vědeckou dokumentací položilo základyegyptologie.[24]
Prvotní úsilí egyptologů bylo zaměřeno na výzkum a dokumentaci památek, zejména monumentů, přímo v Egyptě. Pozoruhodných výsledků dosáhl např.Richard William Howard Vyse, který ve spolupráci s Johnem Shaeem Perringem ve 30. letech19. století prováděl náročný výzkumgízskýchpyramid. Největší a nejlépe organizovanou výpravou své doby bylapruským králem financovaná a Lepsiem vedená výprava z let1842–1845. Jejím hlavním zaměřením bylo měření, zachycení podoby památek a opisování nápisů; výsledkem se stalo monumentální díloDenkmäler aus Ägypten und Äthiopien vydané v letech1849–1859. Počátek prvních systematickýcharcheologických výzkumů je spojen se jménemAugusta Marietta. Ten v roce1850 zahájil archeologické práce v Sakkáře, při nichž objevil zejménaSerapeum – pohřebiště posvátných býkůHapiů. Mariette, pod jehož vedením vykopávky dosáhly nebývalého rozsahu, si také jako první z badatelů uvědomil nutnost ochrany památek. Z jeho iniciativy proto byla založenaEgyptská památková správa, která měla zamezit jejich rabování a pustošení hledači pokladů, aEgyptské muzeum v Káhiře, jehož cílem bylo shromažďovat a uchovávat objevené nálezy.
Patrně nejnáročnější akcí záchranného projektuUNESCO bylo přemístění chrámů vAbú Simbelu. Skalní masiv, do nějž byly chrámy vytesány, byl rozřezán na bloky a po přesunu na výše položené místo znovu sestaven
V období po2. světové válce došlo v egyptologii k zásadním změnám v přístupu. Od roku1952 nová republikánskáegyptská vláda začala plánovat stavbuVysoké Asuánské přehrady, která po svém dokončení měla zatopit rozsáhlá památkově významná území někdejšíNúbie. Protože nebylo v možnostech Egypta aniSúdánu financovat záchranu ohrožených památek, obrátily se tyto státy naUNESCO s žádostí o pomoc. Mezinárodní akci na záchranu a dokumentaci památek Núbie, jíž se účastnila významná egyptologická pracoviště z celého světa, se dostalo široké podpory kulturních a politických institucí i světové veřejnosti; vedla také nejen k rozvoji mezinárodní egyptologické spolupráce, ale v některých zemích i k rozvoji egyptologie jako vědeckého oboru vůbec (např. k založeníČeskoslovenského egyptologického ústavu). Skončila úspěšně v roce1980, nicméně záhy se ukázalo, že existence asuánské přehrady přivodila změnuklimatu v Egyptě a ve svých důsledcích (vyšší vlhkost, stoupající hladina spodní vody a nutnost užívání agresivních umělýchhnojiv poté, co ustaly nilské záplavy) má devastující vliv na všechnypískovcové avápencové monumenty. Moderní egyptologie se proto zaměřuje zejména na ochranu památek; nové vykopávky spíše ustupují ve prospěch dokumentace a prací restaurátorských, konzervačních a stavebně-rekonstrukčních.[25] Pozvolna tak opouští svou počáteční vyhraněněpozitivistickou fázi, čímž se jí otevírá prostor pro nový a doposud jen málo doceňovaný rozměr staroegyptské reality, zejména v oblasti jejích duchovních dějin.[26]
Rozhraní mezi obdělávanou oblastí a pouští, třebaže v důsledkuproměnklimatu nebylo vždy tak ostré jako v dnešní době, je od starověku součástí životní zkušenosti Egypťanů
Nejobvyklejší označení dnešního území Egypta užívané samotnými jeho starověkými obyvateli bylojménoKemet (konvenčnívokalizacehieroglyfického zápisu km.t; někdy přepisováno také jako Takemet[12] či Kemi[27]), v překladu z egyptštiny „Černá (země)“. Je odvozené z černé barvy úrodného bahna přinášenéhoNilem při každoročníchzáplavách a tvoří opozitum ke jménuDešret (dšr.t, přepisováno též jako Tadešret) – „Červená (země)“ podle barvy rozpáleného písku označujícípoušť, kterou Egypťané za součást své země nepovažovali.[27] Ukazuje se tak základní staroegyptský model světa jako působení navzájem provázaných dualit, který je pro tamní myšlení charakteristický. Dalším obvyklým pojmenováním bylo např.Meri (Tameri) – „Milovaná“ nebo „Obdělávaná (země)“.[12]
V jiném smyslu býval Egypt označován jakoTauej (tɜwy) – „Obě země“, tedy území sjednocenépanovníkem spojením dvou rozdílných (a v mnoha ohledech protikladných) částí. Jižní část Egypta (Horní Egypt) bývala nazývánaTa Šema (šmˤw) – „Úzká země“, přičemž toto jméno popisně odkazuje na tamní geografickou realitu krajiny v podobě úzkého obyvatelného pruhu země podél toku Nilu sevřeného pouštěmi a horami, zatímco jméno severní části (Dolního Egypta)Ta Mehu (mḥw) – „Plná země“ má zřejmou souvislost s geografickou charakteristikou široce rozevřenénilské delty.[27] Toto pojetí úzce souvisí s mytologickými představami a zdůrazňuje postavení panovníka jako dědicebohů.
Nynější jméno země badatelé odvozují od egyptského názvuḥwt kɜ ptḥ (v pozdější výslovnostihikupta) – „Chrám/Svatyně Ptahovaka“,[12] což bylo označeníPtahovachrámu v Mennoferu, největším městě Egypta, do nějž zpravidla směřovali všichni příchozí cizinci.StarověcíŘekové jej převzali v podobě ΑΙΓΥΠΤΟΣ (Aigyptos) a prostřednictvímmytické postavy králeAigypta jej vztáhli na celou zemi. Odtud pak bylo odvozenolatinské jménoÆGYPTVS (Égyptus) převzaté do řady moderních jazyků. Ne tak ovšem v arabštině, kde je používán výraz مصر (Maṣr čiMiṣr).
Abydoský královský seznam; starověké královské seznamy jsou dodnes základem moderní chronologie egyptských dějin
Od vznikuManehtova členění, které je samo nejspíše v souladu s dávnou egyptskou tradicí, jsou dějiny starověkého Egypta obvykle členěny na kratší časové úseky –dynastie a v jejich rámci dále na období vlád jednotlivýchpanovníků. Egyptologie tento postup převzala – překonává jím nejistotuabsolutní chronologie a nahrazuje jirelativní posloupností dynastií a králů s počtem let jejich panování. Dějepisci19. století navíc vedle toho do egyptské chronologie zavedli rozčlenění na tzv. „říše“ (Starou,Střední aNovou), jakási období prosperity a mocenského vzestupu, a tzv. „přechodné doby“ (První,Druhá aTřetí) jako období úpadku po „říších“ následující.[28] Řazení jednotlivých dynastií do těchto epoch je ovšem zejména od 2. poloviny20. století předmětem odborných diskusí.
Oba systémy jsou značně jednostranně založeny na politických událostech; přitom ve světle nových poznatků se ukazuje, že „krátkodobé politické události, jež byly často považovány za rozhodující faktory v dějinách, mohly být mnohdy historicky méně důležité než postupný proces společensko-hospodářských změn, které ve svých důsledcích mnohem víc proměňovaly kulturní tvář krajiny.“[29] Navíc zejména druhý systém je výrazně poplatný době svého vzniku: odráží dobově schematický pohled „na periodicitu dějin, k němuž dnes existují vážné výhrady“.[30] Na druhou stranu nelze popřít, že jak jednotlivé dynastie, tak jednotlivé „říše“ a „přechodné doby“ zpravidla vykazují řadu kulturních znaků či alespoň důrazů, které jsou charakteristické právě pro ně, takže jejich využívání je v egyptském prostředí velmi praktickým nástrojem.
Vzhledem k této povaze egyptské chronologie existuje řada důvodů, pro něž lze většinu datování provést jen velice přibližně. Obzvláště pro dřívější období platí, že mnohdy nelze vůbec určit pořadí jednotlivých vlád či dobu jejich trvání, že některá panovnická jména mohou, ale nemusí patřit osobám známým už pod jménem jiným (viz např. nejasná totožnost legendárníhoMeniho), že někteří králové po neznámou dobu vládli souběžně, ať už z důvoduspoluvlády nebo fragmentarizace politické moci. Situaci navíc může komplikovat tradiční egyptské datování podle let vlády jednotlivých panovníků, pohyblivostegyptského kalendáře a také jednoduchý fakt, že některá období jsou prostě méně zdokumentována než jiná, čímž může být výsledný obraz poněkud zkreslený. Ačkoli tedy základní rámec datování je v současné době už pokládán za nesporný, je třeba počítat s dílčími nejasnostmi v posloupnosti a s odchylkami v přesnosti dat od 150 (pro starší dějiny) do 10 (pro mladší dějiny) let.Jaromír Málek stav nejnovějšího bádání ohledně absolutní chronologie shrnuje tak, že odPozdní doby je data možné považovat za jistá, v Nové říši by odchylka neměla přesahovat 15 let, ve Střední říši 40, ve Staré 60 a pro první dvě dynastie se pohybuje kolem 100 let.[31]
Rukojeť prehistorického nože; podle některých badatelů vykazuje řada artefaktů Předdynastické doby vlivsumersko-mezopotámské kultury
Archeologické výzkumy naznačují, že vyvinutá egyptskáspolečnost sahá daleko dopravěku.[32]Nil, okolo kterého se soustřeďuje většina obyvatelstva země, je pro egyptskou kulturu životodárnou řekou od doby, kdy se kočovnílovci a sběrači usadili podél Nilu běhempleistocénu. Stopy tohoto raného obyvatelstva se objevují ve formě artefaktů a skalních maleb podél teras Nilu a v oázách. Předdynastické období patří do obdobíneolitu (10 000 – 4 700 př. n. l.). Některé autority nicméně kladou začátek předdynastického období mnohem dříve, dostarého paleolitu.
V době neolitu existovalo na územíSahary a v nilském údolí několik kultur. Důkazy také naznačují lidské osídlení v jihozápadním koutu Egypta, blízkosúdánských hranic, před rokem 8000 př. n. l. Většinu nalezišť tvoří sezónně obývané táborylovců,rybářů, alovců a sběračů používajícíchkamenné nástroje. Ze7. tisíciletí př. n. l. existují náznakypastevectví a kultivace obilovin.
Klimatické změny a/nebo nadměrná pastva koncem neolitu vedly k vysoušení západní oblasti a vytvářeníSahary.[32] To vedlo k opouštění dnešní Západní pouště a stěhování obyvatel do údolí Nilu a jejich koncentraci zde. Postupně vznikla více centralizovanáspolečnost s rozvinutýmzemědělskýmhospodářstvím. Došlo ke vzniku společenských vrstev a k jejich hierarchizaci.
Do roku 6000 př. n. l. se v údolí Nilu objevilo organizované zemědělství. V té době Egypťané chovali dobytek a takéstavěli rozlehlé budovy. Už okolo roku 4000 př. n. l. se používalamalta.
Do období 6500 – 4400 př. n. l. se řadí jeskynní malby z Jeskyně plavců a Jeskyně šelem, které rozluštili čeští vědci.[33]
V roce 3150 př. n. l. došlo ke sjednocení Egypta. Mezi lety 5500 př. n. l. a 3100 př. n. l., běhempředdynastického období, vzkvétala podél Nilu malá osídlení. Do roku 3300 př. n. l., před první dynastií, byl Egypt rozdělen do dvou království, známých jakoHorní Egypt (Ta Shemau) aDolní Egypt (Ta Mehu). Dělicí linie procházela zhruba oblastí dnešníKáhiry. Dolní Egypt byl tvořen pravděpodobněji městskými státy.
Kolem roku 3000 př. n. l. byly tyto dva státy sjednoceny (násilně[32] nebo sňatkem[34]). Podle legend sjednotil starověký Egypt první král –faraonMenes. Administrativním střediskem sjednoceného království se stal hornoegyptský Cenej (Cínev, řecky This).
Související informace naleznete také v článku Stará říše.
Pyramidy vGíze; budování monumentálních pohřebních památníků vyžadující značný stupeň organizace společnosti prostřednictvím účinnébyrokracie je charakteristickým znakem Staré říše
Počátkem tohoto období si Egypt podmanilSinaj (nalezištěmědi atyrkysu) aNúbii (zde bylo zlato, dřevo a zvířecí kůže). Záhy však propukly nástupnické boje, které měly za následek založení úřadu správce Horního Egypta, který měl obnovit vládcovu autoritu na tomto území. Správcovství jednotlivých částí Egypta (nomů) ze své funkce těžili, jejich moc rostla, ženili se s egyptskými princeznami a jejich úřad se stal dědičným.
Ke konci období Staré říše došlo k sociálním nepokojům, vnitřním rozbrojům a bojům o moc mezi jednotlivými nomarchy (správci nomů), k nájezdům vnějších nepřátel a úpadu zemědělství. Nakonec se země rozdělila na několik nezávislých částí.
V této době je Egypt rozdělen na dvě části, spravované zHenennisutu (severní část) a zVesetu (jižní část). Tyto dvě části spolu válčily o vládu nad celým Egyptem. Na konci tohoto období thébský král NebhepetreMentuhotep II. zvítězil nad hérakleopolským panovníkem a znovu sjednotil Egypt.
Související informace naleznete také v článku Střední říše.
Senusret III. jako reprezentant novéhoarchetypu panovníka; král 12. dynastie je„dobrý pastýř“, který se stará o svůj lid a vše a každého slyší, což je na soše příznačně vyjádřeno úmyslným zvýrazněním zvětšených, téměř odstávajících uší
Poslední fázi vojenského konfliktu mezi severním a jižním královstvím zahájil přibližně ve 14. roce své vlády[35]vesetský panovníkMentuhotep II. Průběh událostí není znám; podnětem k tažení nejspíše byla vzpoura v cenejskémnomu.[36] Klíčové pravděpodobně bylo dobytí pohraničníhoSautu (Asjútu), které následovalo po jejím potlačení, a také fakt, že nedlouho před tím zemřelhenennisutský panovníkMerikare, takže jeho nástupce vládl jen několik měsíců. Zdá se, že poté se správní síť severního království zhroutila a že její představitelé se snažili co nejdříve postavit na stranu vítězného Mentuhotepa; pohřebiště severního hlavního města mohlo být podle svědectví archeologie vypleněno.[37] Výrazem upevnění autority královské moci za Mentuhotepa a jeho dvou nástupců bylo znovuzahájení budování kamenných monumentů a organizování náročných obchodních výprav doByblu a doPuntu.[38]
Je možné, že zaMentuhotepa IV. vyvolala centralizační politika odpor nomarchů ve středním Egyptě;[39] podrobnosti o králově původu ani jeho vládě nejsou známé a jeho nástupcem a prvním panovníkem12. dynastie se stalAmenemhet I. – muž nekrálovského původu, který velmi pravděpodobně původně zastával úřadvezíra.[39][40] Sídlo vlády přenesl do nově založeného hlavního městaAmenemhetictaueje ležícího vefajjúmské oblasti, jíž pak byla zejména zaSenusreta II. aAmenemheta III. věnována velká pozornost vybudováním rozsáhlého zavodňovacího systému; to dynastii umožnilo oprostit se od dosavadních politických elit a vytvořit novou vrstvu úředníků závislých výhradně na králi.[39] Amenemhet I. nechal vybudovat řadu pevností v Egyptě i v Núbii, zejména tzv.Vládcovy zdi na severovýchodní hranici. Není jasné, čím byly zjevné obavy o bezpečnost motivovány. Nejspíše jejich cílem bylo zajistit bezproblémový přístup k núbijskýmzlatým dolům a k nalezištímtyrkysu naSinaji.[38] Na druhou stranu ale právě z Amenemhetovy doby pocházejí doklady o nasazení armády proti Asijcům v deltě,[39] takže dalším úkolem Vládcových zdí mohla být i ochrana před nekontrolovanou migrací cizinců do Egypta podobně, jak tomu bylo o něco později při uzavření hranic s NúbiíSenusretem III.
Panovníci Střední říše aktivně prostřednictvím různých strategií prosazovali centralizační politiku s cílem přímého řízení země královským dvorem. Zatímco za vlády 11. dynastie začali být nomarchové, kteří sehráli výraznou roli v procesech vedoucích k zánikuStaré říše a v tradiciPrvní přechodné doby spravovalinomy poměrně samostatně, při souběžném snížení svého počtu kontrolováni královskými úředníky, Amenemhet I. a jeho nástupci usilovali jejich vliv dále oslabit prostřednictvím měst, která se nově stala administrativními středisky.[41] Jejich správu s přilehlým územím vykonávali jmenovaní starostové, přičemž postavení nomarchy získávali a případně mohli zdědit jen nejvyšší úředníci v nejdůležitějších městech, kteří už ale nedosahovali veškeré moci původně s ním spojené.[42] ZaSenusreta II. byli synové stávajících nomarchů vychováváni v hlavním městě v kapu a poté jmenováni do úřednických funkcí buď přímo v rezidenci nebo jinde v regionech. Tento proces vyvrcholil za Senusreta III., kdy úřad nomarchy definitivně zanikl[41] a dosavadní role vykonávaná rodovou aristokracií v rámci státní správy byla přenesena na nově vytvořenýbyrokratický aparát.[pozn. 1] Změny v politické organizaci, jejichž výsledkem byla vyšší efektivita správy a současně intenzivní dohled vlády nad celkem společnosti, a s nimi spojená změna v chápání postavenípanovníků vedla k proměně společnosti jako celku: významu nabyla „středostavovská“ městská společnost (v Egyptě ovšem reprezentovanápísařem jako králi oddaným úředníkem) a pro ni typická představa „lidštějšího rozměru“ světa a důležitosti jednotlivce ve vztahu k vládě a tedy (v důsledku typicky egyptské představy jejich propojení) i ke „kosmu“.[45] O těchtosvětonázorových změnách podává svědectví např. zavedení povinných prací ve prospěch státu, rozšířenívešebtů pro potřeby posmrtného života a svým rozvojem a novými tématy především soudobépísemnictví.
Není známo, jaké důvody vedly k zániku12. dynastie; je možné, že reformní administrativní procesy vrcholící za Senusreta III. v konečném důsledku rozvrátily státní správu, destabilizovaly zemi a umožnily rychlejší rozpad její integrity.[46] Pádu dynastie předcházelo období slabých vládAmenemheta IV. a vládnoucí královnySebeknofru, podrobnosti však nejsou známy. První panovníci13. dynastie ale zcela jistě pocházeli z jiného rodu,[47] i když za jejich vlád přetrvaly všechny charakteristiky politiky a kultury dynastie předchozí. Tato kontinuita trvající až do dobyNeferhotepa I. vede některé badatele k tomu, že ke Střední říši přiřazují přinejmenším ještě i první polovinu 13. dynastie,[48][49] ne-li dokonce tuto dynastii celou.[46] Na druhou stranu ovšem tato skupina králů postrádá rysy skutečné politické dynastie a její příslušníci, třebaže některé je možno považovat za relativně silné, zjevně nedisponovali takovou mírou moci, jaká byla obvyklá u stabilních faraonských vlád předcházejících období.[49] Není také jisté, do jaké míry tvořili jedinou linii – dědičný princip následnictví se zhroutil a zdá se, že moc spočívala v rukou vlivných vojenských[50] rodin,[48] které možná střídavě určovaly obsazení královského úřadu.[47] Vysoký počet králů období 13. dynastie (pohybuje se mezi 50 až 90) a s její pozdější fází souběžné14. dynastie (Manehto uvádí počet 76) a nejistota jejich zařazení napovídají, že došlo k fragmentarizaci severního Egypta do městských států, jejichž vládci souběžně užívali královskou titulaturu.[48] Definitivní zánik tradice vlády typické pro Střední říši nastal opuštěnímIctaueje jako sídelního města a jeho přenesením doVesetu někdy po roce 1685 př. n. l.;[51] poté už místní vládci přestali byť i formálně respektovat autoritu ústřední vlády.[52]
Průvod Asijců přicházejících do Egypta; jejich vůdce Abíša (zobrazen v horním registru uprostřed v dlouhém šatu v mírném předklonu) je označen jménem a titulem„vládce cizích zemí“
Jedním z nejvýznamnějších center se stalo městoHatueret (Avaris) ve východní deltě. Od závěru 12. a počátku 13. dynastie byla značná část jeho obyvatelstva tvořena imigranty z Levanty, jejichž kultura vykazovala výrazně neegyptské rysy.[53] Vůdcové Asijců přicházejících do Egypta byli v egyptštině tradičně označováni jakohekau chasut – „vládci cizích zemí“ (odtud odvozenořecké označení „Hyksósové“). Vzestup jejich moci nemusel nutně mít povahu násilného konfliktu –archeologické pozůstatky města pro tuto dobu svědčí o naprosté kontinuitě.[54] Někdy ve 2. čtvrtině17. století př. n. l. přijal první z nich královský status[55] a zahájil expanzi; snad šlo o využití mocenského vakua po přesunu metropole formálního panovníka z Ictaueje do Vesetu, snad o přímý vojenský útok.[52]
Počátek vlády hyksóských králů tvořících15. dynastii měl podobu „migrace rozličných palestinských skupin z jižní Palestiny přímo do východní delty s cílem usadit se zde, a pohybu mobilnějších bojovných skupin pravděpodobně soustředěných kolem hlavní armády či tvořících volnější spojenectví, jejichž cílem bylMennofer.“[55] Hyksósové disponovali do té doby v Egyptě neznámými typy zbraní, což jim umožnilo postupně ovládnout celýDolní Egypt a někteří prokazatelně značnou míru autority požívali i v jižní části země. Vesetští vládci si udrželi relativní samostatnost a ovládali poměrně rozsáhlé území (v Kamoseho době hranice mezi oběma královstvími ležela jižně odChemenu v Kusai[56]), až do závěru17. dynastie však měli jen lokální význam.[55][57] V Núbii následkem ustání egyptského mocenského vlivu vzniklo samostatné vojensky mocné království s centrem v Kermě poblíž3. nilského kataraktu, jehož králové sice podnikali občasné výpady do jižní částiHorního Egypta a vystupovali jako spojenci Hyksósů, ale celkově k dění v Egyptě zaujímali opatrný postoj.[58] Ačkoli pozdějšíliterární tradicí, o níž se opíral iManehto, byli Hyksósové líčeni jako barbarští a destruktivní a nebyli uznáváni za skutečné egyptské panovníky, nýbrž jen za „cizí krále“, ve skutečnosti přinejmenším v pozdějších obdobích (zejména za králůChaiana aApopiho) uplatňovali zcela egyptský způsob vlády a jejich statut nebyl současníky zpochybňován[59][60] a nebyl vůči němu uplatňován aktivní odpor. To nejspíše platí i pro vztah s vesetskou 17. dynastií; je dokonce možné, že mezi nimi došlo k dynastickému sňatku.[58]
OpěradloTutanchamonova trůnu s vyobrazením krále akrálovnyAnchesenamony pod paprsky bohaAtona; užitkové předměty z královyhrobky dokládají vysokou úroveň a vytříbenost kultury Nové říše
Zdá se, že vojenský konflikt mezi severem a jihem Egypta byl spojen s nástupem nové vládnoucí rodiny na jihu.[58] S přestávkami trval nejméně 30 let a zahrnoval období třívesetských vlád.[61] Úsilí králů17. dynastieSekenenrea aKamoseho o vytlačeníHyksósů a o znovusjednocení Egypta završil jejich nástupce a první panovník18. dynastieAhmose I. Mezi 18. a 22. rokem své vlády[61] dobylHatueret, sídlo hyksóských králů, přiměl jeho obyvatele k odchodu z Egypta[62] a v následném tažení pronikl hluboko do Levanty, kde po tříletém obléhání[61] zničil poslední hyksóskou pevnost –Šaruhén. Asijská expanze a ovládnutí tamních území bylo nejspíše motivováno snahou zamezit opakování invaze do Egypta; současně tím ale byl založen dlouhodobý a téměř nepřetržitý konflikt Egypťanů s Mitannci a následněChetity,[63] kteří své mocenské ambice uplatňovali ve stejné oblasti. První králové 18. dynastie tak byli především vojenskými veliteli, čímž založili tradici imperiální politiky, která „pokračovala jako ideologicky mocný a častý zvyk i po zbytek Nové říše“.[63] PanovníciThutmose I. aThutmose III. si na jihu podrobiliNúbii až ke čtvrtémukataraktu a na severu překročiliEufrat v oblastiKarchemiše; dobytíKadeše Thutmosem III. v průběhu 8. z jeho 16. vojenských tažení hluboce zapůsobilo na vládce všech okolních říší.[64]
Egypt se v tomto období těšil mimořádné míře bohatství, silné funkční centralizované vládě vykonávané profesionálníbyrokracií a značné vnější i vnitřní stabilitě, jejichž výrazem se stal rozsáhlý program monumentálních kamenných staveb realizovaný panovníky po celé zemi. Kulturní a umělecký rozvoj se nejpůsobivěji odrazil ve vysoké úrovni a luxusu dvorské kultury za vládyAmenhotepa III. Jeho syn Amenhotep IV./Achnaton se z doposud ne zcela jasných důvodů pokusil o prosazenínáboženskéreformy směřující k jisté formě (spíše implicitního)monoteismu, která ve svých důsledcích zasáhla všechny „oblasti života země – od zahraniční politiky až po umění, ba dokonce i samotnýegyptský jazyk.“[6] Přestože Achnatonovi nástupci jeho náboženské a politické směřování zavrhli a provedli restauraci předchozích poměrů, důsledky reformy „zanechaly hluboké jizvy v kolektivním povědomí“ Egypťanů[65] a vedly k zásadní a trvalé proměně egyptského světového názoru.
Následující dynastie byly vždy zahájeny silnými vládami:19.Sethim I. aRamessem II. a20.Ramessem III., po nichž však opakovaně přišlo období dynastické krize spojené s úpadkem politické a společenské stability.[66] Ačkoli Libyjci byli při svých opakovaných vojenských pokusech o proniknutí do Egypta poraženi, nebylo možné zabránit jejich trvalé a stále sílící migraci a usazování v deltě.Mořské národy, snadindoevropské kmeny z Balkánu, které předtím zničily chetitskou říši iMykény, sice byly odraženy, nicméně jejich expanzí a zhroucením chetitské říše bylo napříště znemožněno účinné ovládání Levanty. Po smrti Ramesse III. tak Egypt přišel o hlavní zdroj svého bohatství; v důsledku jeho dlouhé vlády navíc došlo k znefunkčnění politické role dynastie s rušivým dopadem na administrativní systém.[66] To spolu se souběžnou hospodářskou krizí a všeobecně panujícíkorupcí[67] vedlo k postupné ztrátě vlivu panovníků na státní správu a k vleklému úpadku donucovací schopnosti dvora ve vztahu k jiným mocenským centrům, zejménachrámům.[68] Poslední panovník 20. dynastieRamesse XI. nedokázal čelit hladomoru ani zamezit občanské válce vyvolané núbijským místokrálemPanehsejem. Po jeho vytlačení zpět do Núbie byla kolem 19. roku vlády vyhlášena éra„nového zrodu“, kdy zřejmě došlo k novému nábožensky zdůvodněnému[69] uspořádání poměrů za účelem obnovení pořádku: země byla rozdělena mezi dva mocné hodnostáře pocházející z vojenského prostředíNesbanebdžeda aHrihora, přičemž král byl v nové situaci „jen zcela bezvýznamnou,“[70] třebaže osobně váženou a respektovanou[69] postavou. O nepatrnosti vlivu centrální vlády na události probíhající v zemi nejlépe vypovídá výrok vojenského velitelePaiancha:„Faraon! Komu (vlastně) dnes vládne?“[71] Králova smrt je pokládána za formální konec období Nové říše.
Po doběRamesse XI. došlo v mezinárodní oblasti k definitivnímu zániku mocenského postavení Egypta[pozn. 2] a ve vnitropolitické oblasti k jeho opětovnému rozdělení na dvě samostatná území: oblastdelty aFajjúmské oázy ovládlNesbanebdžed a jeho nová21. dynastie vládnoucí zDžanetu, zatímco v Horním Egyptě, ačkoli formálně tam byla víceméně uznávána autorita severních králů, vládla linie vojenských generálů zahájenáHrihorem vykonávající současně úřadAmonových velekněží veVesetu, jejichž mocenskou základnou byla pevnostTauedžai. Za skutečného panovníka byl ovšem zejména na jihu pokládán samotnýbůhAmon, který vládl prostřednictvím pravidelných věšteb udělovaných kněžím.[69][73] Obě vlády spolu udržovaly přátelské vztahy posilované vzájemnými sňatky, takže ve skutečnosti tvořily jednu královskou rodinu o dvou větvích.[74] Úsilí Hrihorových nástupců o udržení výlučné moci ovšem nebylo z dlouhodobého hlediska úspěšné a nakonec byli nuceni respektovat vliv i jiných významných rodin.[75][76] Později byl úřad velekněze obsazován především královskými příbuznými ze severu, až nakonec formální moc nad jihem postupně přešla do rukoubožských manželek Amonových –panenských kněžek, jejichž následnictví bylo zajišťováno adopcí. Této situace severní panovníci opakovaně využívali k prosazení svých kandidátek a tím i svých zájmů v Horním Egyptě.
Oporou politické moci v tomto období přestal být byrokratický aparát a na jeho místo nastoupilo jednak předávání vlivných pozic příslušníkům vládnoucích rodin, jednak vojenská síla.[77] Hlavní složku armád v této době tvořili etničtí Libyjci, kteří se od poloviny Nové říše usídlovali v Egyptě a byli zde silně, i když nikoli zcela, egyptizováni; nejzávažnější odlišností bylo, že si stále uchovávali svou původníkmenovou organizaci.[78] Na počátku Třetí přechodné doby už jejich přítomnost výrazně změnila skladbu obyvatelstva v Dolním Egyptě,[79] takže libyjští náčelníci území fakticky ovládali. Výrazem jejich postavení se stalo spříznění s panující dynastií; není proto překvapivé, že nástupcem posledního panovníka 21. dynastie se bez jakéhokoli problému stal jeho zeť libyjského původuŠešonk I.[79]Nová dynastie sice věnovala intenzivní úsilí obnovení centralizované vlády, ale využívala k tomu obsazování úřadů příslušníky rodiny; významná role královských příbuzných nakonec vedla „k vytvoření polonezávislých provinčních vedlejších dynastií, které si v některých případech dokonce nárokovaly královské postavení.“[77] Na rozdíl od předcházejících období ovšem politická decentralizace nebyla pokládána za negativní jev, ale v souladu s tradicí libyjského kmenového zřízení byla pojímána jako odpovídající forma vlády. V Egyptě tak vznikla „federace poloautonomních vladařů, formálně podřízených a často pokrevně spřízněných s nejvyšším vládcem-králem.“[80] Relativně samostatnými politickými centry této doby byla např. městaDžanet,Mennofer,Per Bastet,Džedet,Sau a další.
Vzájemných sporů mezi místními vládci v deltě a nezájmu hornoegyptských vlád o dění v Núbii využili králové mezitím nově vzniklékušitské říšeKašta a zejména jeho nástupciPije aŠabaka: ovládli vojenskyHorní Egypt a po porážce severní koalice byli uznáni za panovníky celého Egypta. Nová25. dynastie, která proto někdy bývá přiřazována k Pozdní době, nicméně zcela zachovala dosavadní decentralizované politické zřízení; pravděpodobně si její králové uvědomovali, že obnovení silného Egypt by bylo v rozporu s jejich ovládnutím země.[81] Namísto toho usilovali svou autoritu upevnit podporou a přetvořením ideologickénáboženské role faraonů, v jejímž rámci všestranně odkazovali na tradiceStaré říše.[81][82] KrálTaharka se také pokusil o získání vlivu v Levantě. Od konce první třetiny8. století př. n. l. se proto místní egyptští vládci ocitli ve vleku mocenského střetávání mezi Kušity ovládajícími Egypt aAsyrskou říší, v jehož důsledku Asyřané nakonec zemi dobyli. Pokusili se využít stávajícího politického uspořádání k vytvoření systému vazalských egyptských států navzájem natolik znepřátelených, aby neohrožovaly postavení Asýrie v Levantě, současně však natolik silných, aby s asyrskou pomocí dokázaly zabránit nové invazi Kušitů.[81] Hlavní roli v této organizaci měl hrát místní vládce zeSauNeko I., jehož rod nakonec dosáhl obnovy egyptské nezávislosti.
Související informace naleznete také v článku Pozdní doba.
Nachthareheb pod ochranou bohaHora; osobní zbožnost spojená s přesvědčením o závislosti na vůli bohů, jíž podléhají i panovníci, jsou charakteristickým znakem Pozdní doby
Egypt se v tomto období poprvé ve své historii dostal do kombinace mocenského a kulturního tlaku významných civilizací, které se od 2. třetiny1. tisíciletí př. n. l. prosazovaly v oblasti východního Středomoří aPředního východu. V mocenském střetávánínovoasyrské,novobabyloské aPerské říše a jejich expanzivní politiky, k nimž se později významným způsobem připojil i vlivřeckýchměstských států, byli Egypťané nuceni využívat kombinaci koaliční politiky a preventivní vojenské konfrontace. Přes významné úspěchy v obou těchto oblastech (např.Neko II. krátkodobě opět rozšířil egyptský vliv až k Eufratu) byla neustále přítomna hrozba útoku ze strany konkurentů. Navíc Egypt přišel o tradiční zdroje svého bohatství –Núbii a oblast Syropalestiny, což znamenalo výraznou nevýhodu ve srovnání s mnohem většími prostředky, jimiž disponoval hlavní nepřítel – Persie.[83] Významné postavení armády, řeckých žoldnéřů a vůbec financování válečných operací se proto v Pozdní době staly klíčové pro zajištění stability královské moci a nezávislosti Egypta.
Novým mocenským a civilizačním výzvám egyptská kultura čelila výraznými archaizačními tendencemi – oficiální politika26. dynastie, všeobecně akceptovaná celkem společnosti, programově hledala v rámci tzv.sajské renesance inspiraci v idealizovaných[14] politických a uměleckých formách předchozích slavných období, zejménaStaré říše,[84][85] na nichž ovšem stavěla vlastní kulturní důraz.[86] Prožitek nebezpečnosti a nestability jistot okolního světa vedl k prohlubování osobní zbožnosti a k pocitu závislosti na vůlibohů,[87] jíž se podle soudobých představ nemohou vyhnout anipanovníci.[88]
Na počátku Pozdní doby synNekona I.Psammetik I. úspěšně překonal decentralizační tendence pramenící z politického uspořádání Třetí přechodné doby a nová 26. dynastie vládnoucí zeSau dosáhla výrazných úspěchů v obnově vnitřního uspořádání a s ohledem na jeho proměnlivost i mezinárodního postavení říše. Její králové prováděli rozsáhlý stavební program, jenž zahrnoval i obnovu v té době už starobylých monumentů. PodleHérodotova podání v doběAhmose II. byl v Egyptě vůbec„největší blahobyt, a to jak z toho, co řeka dávala půdě, tak z toho, co dostávali od půdy lidé, a bylo prý v něm tehdy celkem dvacet tisíc obydlených měst.“[89] Vzrůstající perské moci se pokusili čelit aliancemi s ostatními ohroženými státy. První z nich ovšem vzala za své porážkoulýdského králeKroisa v roce547 př. n. l.; po zánikunovobabylonské říše v roce539 př. n. l. a po ukončení spojenectví sesamskýmtyranemPolykratem nakonec zůstal Egypt bez spojenců.
Pobitvě u Pelúsia v roce525 př. n. l. jejKambýsés II.ovládl. První perštívelkokrálové usilovali o určitou formu dorozumění s egyptskou společností a aktivně vystupovali v tradiční roli faraonů,[88][90] jak o tom svědčí např. významný hodnostář této dobyVedžahorresnet. V Egyptě nicméně opakovaně propukala povstání, jejichž potlačení ze strany Peršanů vyžadovala pro značnou odlehlost země poměrně velké úsilí, a která ochotu ke spolupráci narušovala a vedla k utužování okupačního režimu. Mezi lety404–343 př. n. l. opět vládly domácí dynastie, ale nezávislý Egypt byl pro Peršany nepřijatelný, neboť představoval nebezpečí pro strategickou rovnováhu západní části jejich říše.Artaxerxés III. proto zorganizoval „dokonce tři velké útoky, aby tuto ztracenou, ale vysoce nebezpečnou provincii“[91] znovu dobyl. Perskou nadvládu v zemi o desetiletí později definitivně ukončilAlexandr Veliký.
Ne zcela úspěšné pokusy o kombinaci antického a egyptského uměleckého stylu dokládá např. socha muže z rané římské doby
Řecko-římská doba připadá do let332 př. n. l. –395 n. l.[2] a zahrnuje dále různě označovaná období: vláduAlexandra Velikého a jehoformálních nástupců (Makedonskou dobu), vládu panovníků z roduPtolemaiovců (Ptolemaiovskou dobu) a po roce30 př. n. l. období nadvládyŘímské říše (římskou dobu). Rok 395 jako konec tohoto období je ve skutečnosti zcela formální a má jen periodizační význam; Egypt v důsledku rozdělení říše připadl pod vláduvýchodořímského konstantinopolského dvora, takže zcela plynule bez jakýchkoli výrazných změn navazuje období označované jako Byzantská doba. Řecko-římská doba je někdy pokládána za součást nikoli už starověkých egyptských dějin, ale dějinantických, Byzantská doba za součástraného středověku.
Egypt se této době stal součástí širšího středomořského okruhuhelénistických monarchií a posléze římského impéria. Tato situace byla zcela nová: třebaže v předchozích staletích zemi už cizí dobyvatelé několikrát ovládali, jejich vláda až doposud nepřinášela zásadní střet kultur. S příchodem Alexandra Velikého a s vládou jeho nástupců ovšem do egyptského světa vstoupila antická civilizace, jejíž preference byly od těch egyptských zcela odlišné, ale noví egyptští vládci se s ní ztotožňovali více než s tradiční egyptskou kulturou. S výjimkouKleopatry VII. žádný z ptolemaiovských králů, římských císařů či jejich vyšších úředníků neovládal egyptštinu[8] a sídlem vlády bylaAlexandrie – po všech stránkách řecké město ležící na mořském pobřeží mimo vlastní území tradičního Egypta. Existovaly i smíšené sňatky a někteří Egypťané dosahovali za Ptolemaiovců významných míst,[92] nicméněŘekové a po nich iŘímané obecně pokládali Egypťany za primitivní a opovrženíhodné.[93] „Ptolemaiovská královská moc se ve všech ohledech izolovala od svých egyptských poddaných“[94] a v římské době byli rodilí Egypťané vyloučeni z účasti na správě země.[8]
Řečtí a římští panovníci egyptské tradice podporovali a využívali potud, pokud byly politicky výhodné pro udržení a efektivní vykonávání jejich vlády.[95] V řecko-římské době se proto v Egyptě rozvíjely vedle sebe dvě odlišné kultury – egyptská a antická – s jen velmi řídkými a kroměhelénistické adaptace některých egyptských náboženských představ nijak významnými pokusy o synkretismus. Naopak mezi nimi byl vzájemný odpor, byť v určitých etapách zakrývaný jistým stupněm životaschopné spolupráce.[96] Důsledky „dvojího Egypta“ se ovšem pro tradiční kulturu ukázaly jako osudné: „královský dvůr se nerozvíjel kolem egyptských kultů v jejich původní podobě a egyptská aristokracie se začala přiklánět ke středomořským zvyklostem, což znamenalo ztrátu podpory pro tradiční přístupy“ charakteristické pro staroegyptskou civilizaci,[97] a to včetně přístupů uměleckých.
V rámci svého tažení protiPerské říši vstoupil v roce332 př. n. l.Alexandr Makedonský bez boje do Egypta. Ve vztahu k domácímu obyvatelstvu přijal tradiční roli egyptskýchfaraonů a podobně jako předtím Peršané převzal s jen minimálními úpravami i dosavadní správní systém.[98][99] V ostatních (a z dlouhodobé perspektivy zásadnějších) ohledech však jeho rozhodnutí, v jejichž realizaci a rozvíjení pokračoval jeho faktický a od roku305 př. n. l. i formální nástupcePtolemaios I. a stejně tak i jeho následníci, předznamenala zcela zásadní změny.Alexandrie, centrum nové vlády, byla zjevně projektována jako antické přístavní obchodní město otevřené směrem k řeckému světu a současně umožňující přes kanál spojujícíNil s Rudým mořem i přístup k dále ležícímu Orientu.[100][101] Z pohledu Řeků neležela v Egyptě, ale „u Egypta“;[102] tím se vláda osvobodila od civilizační i administrativní zátěže tradičních faraonských metropolí v nilském údolí. Ve vztahu k domácímu obyvatelstvu pro ni zdejší tradice byly praktickým nástrojem politiky, zatímco vůči řeckému světu, silně a dávno fascinovanému faraonskou civilizací, je využívala jako „exotické koření“ zvyšující její vliv a prestiž.[99] Snad nejlépe oba tyto přístupy ilustruje nově zavedenýkult bohaSarápida jako hlavního boha egyptských Řeků[103] achrámy typumammisi, v nichž bylo oslavováno narození božského dítěte ztotožňovaného s panovníky.
V řecko-makedonské mocenské ideologii byli Alexandr a jeho ptolemaiovští následníci oprávněni vládnout Egyptu jako své kořisti „získané v boji“, a proto s ním mohli nakládat jako se svým majetkem podle libosti.[99] Takto zemi pokládali za svou hospodářskou základnu pro realizaci hlavního soudobého cíle helénistických panovníků – „získat slávu a sehrát skvělou roli na velkém jevišti řecko-makedonských dějin, dokonce i za jeho hranicemi,“[104] což vyžadovalo efektivní mobilizaci hospodářských zdrojů země vedené loajálním, tedy řeckým aparátem. Do Egypta proto přicházela vlna řecko-makedonských přistěhovalců (vedle Alexandrie soustředěných především doNaukratidy aPtolemaidy), kteří sice v celkovém počtu obyvatelstva byli nevelkou menšinou, ale vládou byli po všech stránkách privilegováni a využíváni pro doplňování všemocné byrokracie závislé na tlumočnících. Egypťané naproti tomu tvořili víceméně podřadnou vrstvu[101] a přestože celkové bohatství Egypta rostlo, nejen že na něm měli jen malý podíl, ale jejich postavení se v tomto ohledu zhoršovalo.[95] Vládnoucí elitu většinově pokládali za odmítané a nenáviděné cizince,[105] o čemž podává pozdní svědectví např. skladbaHrnčířova věštba.
Období největšího rozkvětuptolemaiovské říše a tamní helénistické kultury trvalo do konce druhé třetiny3. století př. n. l.: v mocenském střetávání seseleukovskouříší aantigonovskouMakedonií královéPtolemaios I.,Ptolemaios II. aPtolemaios III. ovládli a víceméně i udrželi vládu nadKyrenaikou,Kyprem a značnou částí egejské asyropalestinské oblasti a alexandrijskéMúsaion se světoznámouknihovnou se stalo střediskem vědeckého bádání a vzdělanosti, v němž působili významní učenci z celého antického světa. Od přelomu 3. a2. století př. n. l. ale byla královská rodina pravidelně zasahována dynastickými krizemi, došlo k postupné ztrátě mimoafrických území a v zemi propukala domorodá povstání; v letech205–186 př. n. l. v Horním Egyptě dokonce postupně vládli dva samostatní královéHarmachet aAnchmachet. Egypt se stával nestabilním státem, což mělo destruktivní vliv zejména na hospodářství a vedlo k posilování další nespokojenosti rodilých Egypťanů. Ptolemaiovci se těmto procesům pokusili v domácí politice čelit kombinací mocenského tlaku a snahy o zajištění si podporyegyptského kněžstva, neboť v jeho dobré vůli spatřovali klíč k získání domácího obyvatelstva,[106] a v zahraniční politice spojenectvím s Římem, který se po2. punské válce stával dominantní mocností v celém Středomoří, takže od počátku 2. století př. n. l. byl jediným garantem egyptské nezávislosti a stále častěji autoritativně rozhodoval o obsazení egyptského trůnu.
Křesťanský kříž vytesaný do sloupoví staroegyptského chrámu;Koptové usilovali o zničenístaroegyptského náboženství a jehochrámy pokládali za sídla zlýchdémonů, jejichž moc chtěli zlomit působením křesťanskýchsymbolů. V některých dávných stavbách vznikaly křesťanskékostely.
Pobitvě u Actia a po smrtiKleopatry VII. ovládl na přelomu let31/30 př. n. l. EgyptOctavianus Augustus a připojil jej k říši jakoprovinciiAegyptus se zvláštním statutem. I v jejím rámci ovšem zůstal zemí kulturně svébytnou: zatímco ve většině jiných provincií římský vliv postupně ovládl domácí kultury, v Egyptě zůstala římská doba „pouhou epizodou v kontinuitě předchozích období“ vývoje faraonské civilizace.[107] Podobně jako tomu bylo v případěPtolemaiovců, podporovali Římané z politických důvodů domácí tradice, zejména náboženství.[108] Na druhou stranu ovšem právě kulturní rozdíly a jistá „bizarní izolovanost“ Egypta mohly být důvodem poněkud nepřátelského a podezřívavého postoje Říma.
Římský zájem se téměř výhradně soustředil na využití hospodářského potenciálu země a jeho odvádění do jiných částí říše – např. celá jedna třetina obilí dodávaného do městaŘíma pocházela právě z polí podélNilu.[109] Tohoto významu Egypta si ostatně povšimli už soudobí autoři: byl podle nich„nejdůležitější částí říše, protože dodává obilí… Římský lid totiž nevydrží hlad.“[110] Neméně významné bylo nerostné bohatství v podobě ušlechtilých druhů kamene a samotná geografická poloha Egypta meziStředozemním a Rudým mořem, která z něj učinila zprostředkovatele obchodu s luxusními předměty dopravovanými do Říma přesIndický oceán z Orientu.[111] Tento odliv zdrojů vedl k postupnému zchudnutí všech společenských vrstev a k útěkům zemědělců z půdy.[112] Pod římskou správou proto docházelo k neustálému poklesu hospodářské i politické stability, který vyvrcholil na konci2. a na začátku3. století. Když došlo v Dolním Egyptě v roce171/172 k rozsáhlému povstání proti římské nadvládě, Římané tuto tzv.Vzpouru pastýřů doprovázenouhladomorem aepidemiemi velmi brutálně potlačili a napříště byla vůči specificky egyptským zvyklostem uplatňována cesta ničení nebo pasivního nezájmu.[9] To vzhledem k tradičnímu postavení státní moci jako hlavního garanta a motoru kulturního dění předznamenalo jejich konečný úpadek. V roce201 bylo sice řadě měst uděleno právo samosprávy, které do poloviny 3. století vedlo k jejich intenzivnímu rozvoji, ale slibný vývoj byl zastaven pustošením provázejícím římské potlačení expanzepalmýrské královnyZenobie a opakovaných vzpourAlexandrijců, stejně jakoDiocletianovým zrušením samostatné egyptské měny v roce296 a ediktem o cenách z roku301.
V zemi se navíc i přes pronásledování intenzivně šířilokřesťanství, které se už od svého objevení se v Egyptě a zvláště pak po svém uznáníEdiktem milánským stavělo vůči dědictví faraonské civilizace velice negativně a vědomě usilovalo o oddělení od minulosti a o její zničení,[113] což bylo zásadní s ohledem na fakt, že alexandrijskýmpatriarchům v určitých obdobích místní správa fakticky a někdy dokonce i formálně zcela podléhala. Významným představitelem této snahy byl ve4. a5. století vedle patriarchůTheofila aKyrilla iŠenúte, představenýBílého kláštera v Sohágu ve středním Egyptě. Jako nejpodstatnější se ukázalo odmítnutí hieroglyfické tradice: tím, že křesťanští spisovatelé pro překlad svých posvátných textů do pozdníegyptštiny –koptštiny nepoužili „nečisté“ tradiční písmo (tj. písmohieroglyfické nebo na něm založená písmahieratické čidémotické), ale vytvořili pro tyto potřeby novékoptské písmo odvozené z alfabety,[113] zahájili tím proces rychlého úpadku znalosti čtení staroegyptských textů a tím i srozumitelnosti celé dosavadní kultury.
V roce395 při rozdělení říše na západní a východní část připadl EgyptByzanci, na níž jej roku640 dobyliArabové. Pod jejich vládou došlo k postupnéislamizaci.
Egyptští rolníci z období Staré říše zadrženi pro nezaplacení daně
Pro správní účely byl starověký Egypt rozdělen nanomy (z řeckého slovanomos – kraj; ve staré egyptštině byly nazýványsepat). Rozdělení do nomů můžeme vysledovat zpět až do předdynastického období (před rokem 3100 př. n. l.), kdy byly nomy původně autonomní městské státy. Nomy zůstaly stejné po více než tři tisíciletí. Jak oblasti jednotlivých nomů, tak jejich pořadí číslování zůstaly pozoruhodně stabilní. V systému, který přetrval po většinu historie faraonského Egypta, byla země rozdělena do 42 nomů: Dolní Egypt zahrnoval 20 nomů, zatímco Horní Egypt byl rozdělen do 22.
Každý nom byl řízený nomarchou, oblastním správcem, který byl v čele krajského úřadu. Funkce nomarchy byla v prvopočátku centralizovaného Egypta funkcí přidělovanou faraonem, nicméně jejich moc rostla až si vydobyli dědičnost svého úřadu. Nakonec získali takovou moc, že způsobili pádStaré říše a začátekprvního přechodného období, v němž král neměl skoro žádnou moc a země bylade facto rozdrobena na malé autonomní státečky. I když si nomarchové zachovali dědičnost svého úřadu po obnovení centrální moci, faraon měl stále možnost současného nomarchu odvolat, či dokonce zbavit celou rodinu této výsady a jmenovat úplně nového nomarchu.
Vláda starověkého Egypta ukládala svým lidem několik rozdílnýchdaní. Protože během tohoto časového období nebyla v Egyptě žádná známá formaměny, byly daně spláceny „v naturáliích“ (produkty nebo prací).vezír (ve starověké egyptštiněcatej) kontroloval daňový systém státních úřadů. Úřady musely denně podávat zprávu o množství dostupných zásob a kolik bylo očekáváno do budoucna. Daně byly spláceny v závislosti na řemesle osoby. Vlastníci půdy platili daně vzrnu a jiné produkci vypěstované na jejich pozemcích.Řemeslníci platili daně ve zboží, které vyprodukovali. Lovci a rybáři platili daně v úlovcích z řek, močálů a pouště. Jedna osoba z každé domácnosti byla povinna platitrobotu nebo pracovní daň tím, že dělala každý rok pár týdnů na veřejných pracích, jako kopání kanálů nebo dolování. Bohatšíaristokracie si však mohla najmout chudšího člověka, aby jejich pracovní daň splnil.
Reliéf z hrobky v Nakht, pocházející z období 18. dynastie, znázorňující zemědělské práce.
Půdu vlastnil panovník a bohatší vrstva, k obdělávání byla rolníkům propůjčena. Ti pak platili panovníkovi daně v naturáliích.
Rok zemědělce se dělil na tři roční doby. Jedna roční doba se nazývalašemu (sucho), kdy hladina Nilu byla nejníže, druháachet (záplava), kdy vody začalo přibývat a proudila rychleji a třetíperet (vycházení), kdy se vody po záplavě stahovaly z polí.
Na začátku doby peret, která trvala od poloviny listopadu do poloviny března začali rolníci se zemědělskými pracemi, období šemu trvalo od poloviny března do poloviny července, do jeho začátku musela být ukončena sklizeň. Pole v té době úplně vyschla. Doba achet začala v polovině července a trvala do poloviny listopadu. Začínal jíegyptský kalendář. Pole byla zaplavena vodou a nedalo se na nich pracovat. Zemědělci opravovali své nástroje, případně pracovali na veřejně prospěšných pracích.
V období peret se zoralo pole a oselo. Hlavními plodinami byllen,špalda,pšenice,ječmen,boby acizrna. Pole se zavlažovalo vědry vody a kanály propojenými s Nilem. Ty se při poklesu hladiny Nilu zahrazovaly, aby udržely déle vodu.[114]
Sklízelo se dřevěnými nebo měděnými srpy, pomocíoslů a býků se snopy vymlátily a pak se províváním zbavovaly nečistot. Zrní se dopravilo do místní sýpky a písaři podle velikosti úrody určily, jak vysoké budou daně.
Ve vesnici se pro práci na polích chovali býci, osli, pro pomoc při práci a jako společníci sloužili také psi. V domácnostech se chovalykachny,husy aholubi. Vesničané se také starali o stádakoz,ovcí aprasat.[115]
Mimo vesnici žili kočovní pastýři, kteří měli za povinnost se hlásit každé dva roky ke sčítání dobytka. Při něm se dobytek rozdělil na část, která byla ponechána, a část, která byla poslána na jatka. Jídelníček také mohl být obohacen divokým ptactvem nebo zvěří.
Na velikost úrody měla velký vliv velikost záplav. Pokud hladina Nilu byla nízká, zůstala půda vysušená a příliš obilí se neurodilo, pokud byla vysoká, mohla smést vše, co jí stálo v cestě a vody také tak rychle neopadávaly, takže se nemohlo včas zasít.[116]
Dělníci pracovali vždy devět dní a desátý den byl vyhrazen pro odpočinek (podle záznamů o stavběVelké pyramidy). Vesničané na tři měsíce opouštěli svá pole a stáda, aby se zúčastnili velkých veřejných prací, o nichž rozhodoval faraon (tzv.robota). Obvykle byli povoláváni ti, kteří bydleli v okolí stavby, avšak u větších staveb i z větších vzdáleností. Profesionální řemeslníci přicházeli z velkých sousedních měst.[117] Na nářadí byla používána arsenová měď (druhbronzu), která byla tehdy dostupnější než cínová měď (používaná na nádoby).[118]
Dřevěný model kuchyně, pocházející z období12. dynastie
Většina starověkých Egypťanů byli zemědělci, kteří byli pevně svázáni se zemí, kterou obdělávali. Byli registrováni ve svých nomech, a pokud jich bylo zapotřebí někde jako pracovní síly, mohli být hromadně přesunuti.[114] Jejich obydlí, v kterém bydleli s bezprostředními členy rodiny, bylo postaveno ze sušených cihel vyrobených z bláta a navrženo tak, aby zůstávalo chladné i za horkého dne. Uprostřed každého obydlí bylo ohniště, které hořelo buď v kuchyních pod širým nebem, nebo ve dvoře. Součástí výbavy kuchyně byl také často mlýnský kámen pro mletí obilí a malá pec pro pečení chleba.[120] Zdi příbytku byly bíle natřeny a mohly být pokryty závěsy z obarveného plátna. Podlahu tvořila udusaná hlína a na ní byly položeny rákosové rohože, na nichž stály dřevěné stoličky, postele a stoly. Ve zdech byly výklenky pro uložení nádobí a textilu, nebo pro uložení věcí sloužila dřevěná truhla.[121]
Život Egypta se rozvíjel kolem Nilu, na kterém byl, více než jakýkoli jiný Egypťan, závislý především rolník. V červenci začala voda stoupat a zaplavila zemi. V této době rolníci pracovali na stavbách určených faraonem. Od listopadu se vody Nilu vracely do svého koryta, půda byla zorána; po osetí se přistoupilo k používání a udržování zavlažovacích kanálů. Během sklizně stanovili výběrčí výši daní pro každého rolníka. Na konci měsíce března se konaly žně za pomoci srpů s ostřím z křemene. Obilí bylo podupáno dobytkem s cílem oddělit zrno od plev, které byly dosud spojené. Tento proces následoval rytmus stoupání vody Nilu, což záviselo na ročních dobách, a to se odrazilo v celém životě Egypta podle cyklů předepsaných složitým kalendářem, který obsahoval tři typy roku: pevný neboli rok Síria, nestálý neboli obvyklý rok a rok tropický neboli solární, podle kterého se řídily všechny zemědělské práce.
Starověcí Egypťané kladli velký důraz na hygienu a vlastní vzhled. Většinou se koupali v Nilu a používali měkké mýdlo vyrobené ze zvířecího tuku akřídy. Muži si holili celá těla a pokrývali je pro zakrytí zápachu vonnými parfémy a mastmi.[122] Šaty byly vyrobeny z jednoduchého plátna bílé barvy, muži nosili obvykle pouze krátkou bederní roušku, u části úředníků zakrývala tělo od krku dolů dlouhá škrobená suknice. Ženy oblékaly dlouhé šaty, které poměrně těsně přiléhaly k tělu. Muži i ženy horních vrstev nosili paruky a šperky.[120] Děti se obešly bez šatů do doby než dospěly, to je asi do věku 12 let. V tomto věku podstoupili chlapci obřízku a vyholili jim hlavy. Matky měly odpovědnost za péči o děti, zatímco otec poskytoval rodině příjem.[123]
Základ stravy běžného Egypťana se skládal z chleba a piva z ječmene, doplněného zeleninou jako jsou luštěniny, cibule a česnek, a ovocem jako jsou datle a fíky. Víno a maso bylo svátečním jídlem, zatímco u vyšších tříd to byl pravidelný základ stravy.[124]
Tanečnice na fresce ze 14. století př. n. l.
Pro ty, kteří si to mohli dovolit, byla populární zábavou hudba a tanec. Mezi první nástroje patřily flétny a harfy, zatímco nástroje podobné trubkám, hoboji, a píšťalám se vyvinuly později. V období Nové říše používali Egypťané při hudební zábavě zvonky, činely, tamburíny, žestě a dovážené loutny a lyry z Asie.[125] Při náboženských ceremoniích bylo důležitésistrum (druh chrastítka).
Starověcí Egypťané se ve volném čase těšili z různorodých činností, včetně her a hudby.Senet byla stolní hra, kde se podle náhodného padnutí nějaké značky pohybovalo žetony po obdélníkové desce s nejčastěji třiceti poli. Podobnou hrou bylmehen, který se hrál na kruhové desce. Mezi dětmi bylo populární žonglování, míčové hry a zápas. Bohaté vrstvy se bavily lovem a plavbou po Nilu.
Starověcí Egypťané vyznávalipolyteistické náboženství, tedy náboženství obsahující mnoho božstev. Toto náboženství existovalo v mnoha podobách, které společně koexistovaly ve stejný čas na různých místech země. Přesto však většina pantheonu byla společná pro celý Egypt, třebaže role některých bohů/bohyň ve fungování světa se mohly, v závislosti na kraji, více či méně lišit. Existovalo několik rozdílných mýtů ovzniku světa, kde v čele každého z nich stálo jiné božstvo.
Přes svouvariabilitu byly mnohé aspekty tohoto náboženství společné pro celý Egypt, a proto hovoříme stále o egyptském náboženství.
Egyptská bohyněIsis kojí svého syna boha nebesHora
Významnou roli v egyptskémytologii hrálposmrtný život. Významné osoby (faraoni, kněží, vysocí úředníci) bylymumifikovány a uloženy do hrobek, spolu s velkým bohatstvím (napříkladTutanchamonův poklad). O tom, zda dotyčná osoba půjde do Říše mrtvých rozhodoval tzv. 'Usirův soud'. V opačném případě duše nebo srdce (záleží na verzi mýtu) pozřelaAmemait (=velká požíračka), démon s hlavou krokodýla, tělem lva a zadkem hrocha. To pro dotyčného znamenalo definitivní smrt a žádný posmrtný život.
Další věcí, která značně ovlivňovala život Egypťanů a která byla součástí náboženství, je pojemmaat. Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů – jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že ifaraon, který byl v jistém smyslu sám chápán jako božská (tedy z pravidel lidského světa vyňatá) bytost, byl tomuto principu podřízen a jeho hlavním úkolem bylo nést zodpovědnost za dodržovánímaat. Ve staroegyptskémnáboženství tento princip představovalabohyně Maat, která byla bohyní pravdy a ztělesněním řádu.
Samotné slovomaat je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako„pravda“,„harmonie“ a„stabilita“ či prostě„správné jednání“. Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungovánímaat ve světě bohů jsou především mýty a legendy, ve světě lidském to jsou společenská pravidla a osobní lidská mravnost. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování morálních pravidel v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucenímmaat by došlo k zániku světa a vítězství chaosu (egyptskyisfet).
Mrtvý v sarkofágu je žehnán bohem pohřbívání,Anubisem.
Samotné náboženství prošlo během tisíců let své existence i jistým vývojem. Za panování králů čtvrté dynastie se do státního náboženství (ta podoba náboženství vyznávaná královským dvorem) dostal na nejvyšší místo sluneční bůhRe. V téže době se součástí královské titulatury stala fráze „sa-Ré“, znamenajícísyn Reův. Když později (ke konci druhého přechodného období) došlo k obnovení jednotného egyptského státu a vyhnání hyksóských panovníků ze země, pravilo se, že faraon a jeho armáda to dokázali, protože byli chráněnivesetským bohemAmonem, který se v Nové říši dostal na vrchol státního pantheonu. Ale protože zde byla konkurence v podobě boha Rea, došlo nakonec v tomto pojetí k jejich splynutí:Amon-Ré. Původní podoby samostatných bohů však nezanikly a Amon-Ré, psaný též jako Amonra, se stal novým božstvem.
Ve Třetím přechodném období, v pozdním období a hlavně pak v Ptolemaiovském období byl Egypt pod silným řeckým vlivem (tzv.helenizace), která se promítala i do náboženství. Za Ptolemaiovců se v egyptském pantheonu objevuje jakoEsetin manžel bůhSerapis, což je božstvo spojující v sobě aspekty řeckéhoDia a egyptskéhoUsíreva. Helénský vliv na kulturu a náboženství však byl nejsilnější vAlexandrii a čím jižněji v Egyptě, tím v menší míře se helénizace projevovala. Zároveň však ovlivňování probíhalo i opačným směrem a například kult bohyně Eset se postupně rozšířil po celéŘímské říši a její chrám lze nalézt i v troskáchPompejí.
Raná forma písma se objevuje již v období 3. tisíciletí př. n. l.[126] Pro zápis se používalo nejdřívehieroglyfického písma, z něhož později vzniklo na papyry používané písmohieratické adémotické. Hieroglyfy se psaly zleva doprava, zprava doleva nebo shora dolů. Orientace textu se pak dala určit podle orientace určitých znaků. Hieroglyfické písmo rozluštil v roce 1822Jean-François Champollion, díky nálezuRosettské desky.
Psalo se napapyrus, svitky vyrobené ze zvířecí kůže, střepy nádob a úlomky vápence (tzv.ostraka), dřevěné desky potažené štukem. Text se také vytesával do kamene nebo maloval na stěny hrobek.
Jazykem používaným pro zápis byla archaická egyptština (používaná před rokem 2600 př. n. l.), stará egyptština (2600 př. n. l. – 2000 př. n. l.), střední (klasická) egyptština (2000 př. n. l. – 1300 př. n. l.), nová egyptština (1300 př. n. l. – 700 př. n. l.),démotština (7. století př. n. l. – 5. století n. l.) akoptština (4. století n. l. – 17. století n. l.). Za dobyPtolemaiovců a později v Římské době byly některé texty psány i vřečtině.
Nalezené texty mají náboženský obsah, autobiografický, byla psána naučení pro následníky trůnu, sepsány byly činy některých faraonů. Také byly nalezeny texty obsahující povídky a bajky, matematické a lékařské texty a poezie.
Nejstarší známý text obsahují štítky nalezené vhrobce U-j, nacházející se vAbydu. Zpočátku se zaznamenávaly pouze údaje související s administrativou, činy panovníků a náboženské texty. Později, hlavně v období Nové říše, došlo k rozvoji staroegyptské literatury a zápisu povídek, pohádek, bajek, poezie a matematických a lékařských textů. Vznikly také texty, které obsahovaly rady do života (Egyptská naučení).
Nejznámějšími náboženskými texty jsouTexty pyramid aTexty rakví, které vznikaly v době Staré říše a Střední říše jsou psány střední (klasickou) egyptštinou. V období Střední říše vzniklPříběh Sinuhetův. Texty, vzniklé během období Nové říše byly psány v nové egyptštině.
Egypťané věřili v pokračování života po smrti. V říši mrtvých vládl bůh Usirew (Usir). V říši mrtvých žije lidská duše dál plnohodnotných životem, ale jen za určitých podmínek.Mumifikace byla nedílnou součástí smrti pro každého starého Egypťana. Mumifikace měla dvě podoby, přirozenou a umělou. Bytost pro ně byla součást elementů. Tělo bylo určeno ke smrti. Srdce bylo centrem citů, emocí a racionálního uvažování, bylo také pomyslným vstupem do ráje prostřednictvím vah boha Anupa. Podle Knihy mrtvých je srdce položeno na váhu, na druhé misce je položeno pero, to symbolizuje pravdu a spravedlnost. Pokud bude srdce zemřelého těžší než pero, projeví se tak vina zemřelého. Zemřelý tak musí pronést doznání. Srdce tak určuje, zda bude mrtvému uložena odměna nebo trest. Umělá mumifikace by měla probíhat takto: nejdříve byl vyňat mozek pomocí nosní dutiny, poté byla speciální tekutinou vypláchnuta dutina lebeční, nabroušeným kamenem byla rozříznuta dutina břišní a vnitřnosti byly vyjmuty a omyty. Břišní dutina se naplnila vonnými rostlinami. Poté se tělo sedmdesát dní potíralo natronem, aby se vysušilo. Proti ochabnutí bylo tělo vycpáno jílem, drtinami a dalšími materiály. Pryskyřicemi a oleji promazané tělo bylo zavinuto do bílých lněných obinadel, mezi které se vkládaly amulety. Na víčka se položily kamenné oči. Při přirozené mumifikaci docházelo k vysušení mrtvoly v pouštním písku. Vnitřní orgány kromě srdce a ledvin byly vyjmuty a uloženy v kanopách. Kanopy jsou nádoby, které slouží k uložení vnitřních orgánů balzamovaného člověka.V Egyptě bylo nejhorším zločinem zohavení a zničení mrtvoly, neboť tak byla podmínka pro posmrtný život zničena.Egypťané nemumifikovali jen lidi, ale i některá zvířata, která byla uctívána, např. býci, kočky.
↑Někteří badatelé se domnívají, že tato změna byla přímým výsledkem plánovité radikální administrativní reformy provedené Senusretem III. s cílem zlomit moc rodové aristokracie.[43] Taková interpretace pramenů však není nutná;[44] ačkoli tento panovník skutečně provedl určitou reorganizaci správy, šlo spíše o reakci na důsledky a současně o završení ve skutečnosti dlouhodobého procesu.[41][42]
↑ZánikemNové říše období mocenské dominance Egypta ve východnímStředomoří definitivně skončilo a ani přes úsilí některých panovníků už nikdy nebylo obnoveno. Příčiny tohoto trvalého poklesu nejsou doposud objasněny; za jeden z rozhodujících faktorů bývá badateli považováno „technologické zaostávání Egypta, spjaté zejména s opožděným nástupem využíváníželeza – Egypt neměl vlastní významné zásoby tohoto kovu a byl odkázán na jeho dovoz z Předního východu,“[72] tedy z oblastí, kde se nacházela mocenská centra konkurujících států.
↑abTRIGGER, Bruce Graham, et al.Starověký Egypt: dějiny společnosti. Překlad Renata Landgráfová, Jana Mynářová. Praha: Volvox Globator, 2005. 451 s.ISBN80-7207-535-7. S. 18n. [Dále jen Trigger et al. (2005)].
↑HORNUNG, Erik. Faraon. In: DONADONI, Sergio.Egyptský člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2006.ISBN80-7021-813-4. Kapitola 10, s. 251.
↑SHAW, Ian. Úvod. Chronologické členění a proměny hmotné kultury v Egyptě. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. [Dále jen Shaw (2003a)].ISBN80-7257-975-4. Kapitola 1, s. 30.
↑SHAW, Ian. Egypt a okolní svět. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003.ISBN80-7257-975-4. Kapitola 11, s. 334.
↑abcPEACOCK, David. Římská doba. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. [Dále jen Peacock (2003)].ISBN80-7257-975-4. Kapitola 15, s. 436n.
↑abFORMAN, Werner; QUIRKE, Stephen.Posmrtný život na Nilu. Překlad Ladislav Bareš. London: Opus Publishing, 1996. 192 s. S. 173n. [Dále jenPosmrtný život].
↑DONADONI, Sergio. Egyptský člověk. In: DONADONI, Sergio.Egyptský člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2006.ISBN80-7021-813-4. S. 12n.
↑abcdHORNUNG, Erik.Tajemný Egypt: kořeny hermetické moudrosti. Překlad Allan Plzák. Praha: Paseka, 2002. 219 s.ISBN80-7185-436-0. S. 24–25. [Dále jen Hornung (2002)].
↑ASSMANN, Jan.Kultura a paměť: písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku. Překlad Martin Pokorný. Praha: Prostor, 2001. 317 s.ISBN80-7260-051-6. S. 151.
↑abcMÁLEK, Jaromír.Kočka ve starém Egyptě. Překlad Renata Landgráfová. Praha: Mladá fronta, 2008. 144 s.ISBN978-80-204-1816-6. S. 18. [Dále jen Málek (2008)].
↑CALLENDER(OVÁ), Gae. Renesance Střední říše. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. [Dále jen Callender (2003)].ISBN80-7257-975-4. Kapitola 7, s. 166.
↑WILKINSON, Toby H. A.Lidé starého Egypta. Překlad Hana Navrátilová a Renata Landgráfová. Praha: Mladá fronta, 2008. 336 s.ISBN978-80-204-1819-7. S. 99. [Dále jen Wilkinson (2008)].
↑SEIDLMAYER, Stephan. První přechodná doba. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003.ISBN80-7257-975-4. Kapitola 6, s. 160n.
↑abMAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ, Petra. První přechodné období a Střední říše. In: MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ, Petra, et al.Hroby, hrobky a pohřebiště starých Egypťanů. Praha: Libri, 2009.ISBN978-80-7277-229-2. S. 172n.
↑BOURRIAU(OVÁ), Janine. Druhá přechodná doba. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. [Dále jen Bourriau (2003)].ISBN80-7257-975-4. Kapitola 8, s. 206.
↑abMYNÁŘOVÁ, Jana. Druhé přechodné období. In: MAŘÍKOVÁ VLČKOVÁ, Petra, et al.Hroby, hrobky a pohřebiště starých Egypťanů. Praha: Libri, 2009. [Dále jen Mynářová (2009)].ISBN978-80-7277-229-2. S. 207n.
↑DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. [Dále jen Dijk (2003)].ISBN80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 303.
↑TAYLOR, John. Třetí přechodná doba. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. [Dále jen Taylor (2003)].ISBN80-7257-975-4. Kapitola 14, s. 347n.
↑LLOYD, Alan B. Pozdní doba. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. [Dále jen Lloyd (2003a)].ISBN80-7257-975-4. Kapitola 13, s. 407.
↑LLOYD, Alan B. Ptolemaiovská doba. In: SHAW, Ian, et al.Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. [Dále jen Lloyd (2003b)].ISBN80-7257-975-4. Kapitola 14, s. 425.
↑PARSONS, Peter.Dějiny ukryté v písku : antické papyry z římského Egypta. Překlad Daniela Feltová. Praha: BB/art, 2008. 332 s.ISBN978-80-7381-335-2. S. 76n. [Dále jen Parsons (2008)].
↑ŚWIDERKOVÁ, Anna.Tvář helénistického světa : od Alexandra Velikého do císaře Augusta. Praha: Panorama, 1983. 403 s. S. 107. [Dále jen Świderková (1983)].
↑abPOLLARD, Justin; REID, Howard.Vzestup a pád Alexandrie. Praha: Deus, 2008. 236 s.ISBN978-80-87087-44-2. S. 17n.
↑ Výroba kovů v časech faraonů Chufua a Rachefa byla mnohem sofistikovanější, než se myslelo.Deník N [online]. 2021-03-08 [cit. 2024-05-21].Dostupné online.
BAINES, John; MÁLEK, Jaromír.Svět starého Egypta : kulturní atlas. Překlad Jana Pečírková, Jiří Prosecký. Praha: Knižní klub, 1996. 240 s.ISBN80-7176-246-6.
TRIGGER, Bruce Graham, et al.Starověký Egypt: dějiny společnosti. Překlad Renata Landgráfová, Jana Mynářová. Praha: Volvox Globator, 2005. 451 s.ISBN80-7207-535-7.
KREJČÍ, Jaromír, MAGDOLEN, Dušan.Zajímavosti ze země pyramid aneb 100 NEJ ze starého Egypta. Praha : Libri, 2005.ISBN80-7277-251-1
JANÁK, Jiří.Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta. Praha: Libri, 2005.ISBN80-7277-235-X
VERNER, Miroslav.Abúsír. V srdci pyramidových polí. Praha: Academia, 2017.ISBN978-80-200-2700-9
STROUHAL, Eugen, VACHALA, Břetislav, VYMAZALOVÁ, Hana. Lékařství starých Egypťanů II. Praha: Academia, 2017.ISBN978-80-200-2689-7
VACHALA, Břetislav.Ebersův staroegyptský lékařský papyrus. Praha: Academia 2020.ISBN 978-80-200-3160-0
MYNÁŘOVÁ, Jana.Písemnictví starého Předního východu. Starověké písemnictví Levanty. Svazek I. Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 2011.ISBN978-80-7298-442-8. XVII. kapitola:Egyptské písemnictví, s. 551-659.
.jpg)
_3detalle.jpg)
.jpg)
