Movatterモバイル変換

[0]ホーム
URL:

Přeskočit na obsah
WikipedieWikipedie: Otevřená encyklopedie
Hledání

Starověký Řím

Souřadnice:41°53′24″ s. š.,12°28′48″ v. d.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Řím
Roma
Model starověkého císařského Říma
Model starověkého císařského Říma
Řím – znak
Znak
Řím – vlajka
Vlajka
Poloha
Souřadnice41°53′24″ s. š.,12°28′48″ v. d.
CelekŘímské královstvíŘímské královstvíŘímské království
Římská republikaŘímská republikaŘímská republika
Římská říšeŘímská říšeŘímská říše
Západořímská říšeZápadořímská říšeZápadořímská říše
Hlavní městoŘím (do roku330)
Mediolanum (západ286–402)
Ravenna (západ402–476)
Nikomédie (východ286–330)
Konstantinopol (východ od330)
Řím na mapě
     Římská republika (509–27 př. n. l.)
     Římská říše (27 př. n. l.–395)
     Západořímská říše (395–476/480)
Rozloha a obyvatelstvo
Počet obyvatel50 milionů (2. století)
Etnické složeníŘímané (římští občané),cizinci
Náboženské složenířímské náboženství acísařský kult (státní do roku380 n. l.),
křesťanské (státní od roku380),
římský kult slunce ovlivněnýmithraismem(státní274–380),judaistické,křesťanské hereze
Správa
Statusvolená monarchie(753–509 př. n. l.)
konstitučnírepublika(509–27 př. n. l.)
polo-volenáabsolutní monarchie(27 př. n. l.–476)
Vznik753 př. n. l.? –založení města
ZakladatelRomulus a Remus
Logo Wikimedia Commonsmultimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet zdatové položky.

Starověký Řím (latinskyRoma[p. 1]), také častoantický Řím, je označení prostarověké (antické) období městaŘíma ležícího naApeninském poloostrově (dnešníItálie) a také označení pro z něho vzešlou civilizaci, jež expandovala do značné části Evropy a pronikla i nasever Afriky aBlízký východ, tedy doAsie. Tato civilizace přetrvala více než tisíc let, existovala zhruba od 8. století př. n. l. až do5. resp.6. století. Dle legendy byl Řím založen roku753 př. n. l. dvojčatyRomulem a Remem.[1][2]

Forma vlády Říma se v průběhu staletí proměnila nejprve zkrálovství narepubliku a nakonec vcísařství. Římské území bylo obýváno různými národy s rozličnými jazyky,náboženstvím akulturou. Přesto se zde v průběhu existence císařství rozvinula univerzalistická myšlenka jediné a jednotné římské říše zvanáimperium sine fīne („říše bez hranic“).[3]

V době svého největšího územního rozmachu, za císařeTraiána, mělo území říše asi 5 milionů kilometrů čtverečních, což z Říma činí jednu z největších říší starověku.[4] Moc Říma se tehdy rozprostírala do všech zemí podélStředozemního moře, dále doGalie, velké částiBritánie a do oblastiČerného moře. Řím vládl nad většinou zemí tehdy známého světa (orbis terrārum) a nad 50 až 90 miliony obyvatel, kteří představovali zhruba 20 % světové populace.[5] Výstavba měst,akvaduktů a 80 000 kilometrů silnic napříč celou touto obrovskou říší byla pozoruhodným technickým a civilizačním výkonem.[6] Řím šířil do podmaněných krajů i kulturu,umění a obchod. Tehdejší životní úrovně a počtu obyvatelstva mělo být vEvropě aAfrice znovu dosaženo až o mnoho staletí později.

Ve východní části impéria došlo k promísení latinské kultury shelénistickými aorientálními elementy. Naproti tomu západ byl zcelaromanizován, ovšem jen jazykově. Ve skutečnosti Řím vstřebal dědictvíStarověkého Řecka a obě tyto civilizace jsou někdy vnímány jako celek, který je nazývánřecko-římský svět neboantická civilizace.[7][8] Římané přitom řecko-římskou kulturu nešířili jen na územích jimi bezprostředně ovládaných, ale měli kulturní vliv i na okolní země, které se nacházely mimo jejich kontrolu politickou. Na území Říma také vzniklokřesťanství a Řím se stal nakonec hlavním médiem při jeho šíření.

ProEvropu azápadní kulturu je římská civilizace spolu s antickým Řeckem jedním trvalých zdrojů identity. Západní civilizace z Říma přijala náboženství, právní zvyklosti, technologie, architekturu, řadu politických idejí (republikánských i imperiálních), pojetí armády,abecedu alatina se stala základem mnoha evropských jazyků a ještě po celýstředověk byla jazykem vzdělanců. Znovuobjevení římské kultury oživilo západní civilizaci vrenesanci a v éřeosvícenství.[9][10]

Historie

[editovat |editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Dějiny Říma.

Založení města

[editovat |editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Romulus a Remus aKapitol.
Sedm pahorků starověkého Říma
Sextant (asi217–215 př. n. l.) svlčicí Lupa včetně kojenýchdvojčat aJovovým orlem

Zprvu byla oblastLatia osídlena pastevci, kteří žili na pahorcích, neboť údolí bylamočálovitá. Osídlení na území Říma je doloženo již v 16. století př. n. l., to znamená vdobě bronzové, a to zvláště na pahorcíchPalatin,Kapitol aEsquilin, kdežtoKvirinál aViminál byly osídleny až od 9. století, kmenemSabinů.[11] V polovině 8. století došlo ke splynutí osad na Eskvilinu a Palatinu, což se stalo základem Říma jako sídliště městského typu. Dokladem nejstaršího osídlení Palatinu jsou tzv. Romulovy chýše (díry vyplněné světlejší hlínou než okolní půda), což jsou podle archeologů pozůstatky podpěrných kůlů tří dávných obydlí.[12]

Město Řím vzniklo pravděpodobně spojením osadSabinů aLatinů. Římané osídlili čtyři pahorky:Palatin,Esquilin,Viminál aKvirinál. Jejich kulturu a zřízení ovlivňovaliEtruskové a název města pravděpodobně pochází od jména vlivného rodu Etrusků Ruma. Všechny osady se sjednotily pravděpodobně až v 6. století před naším letopočtem. Kolemroku 650 př. n. l. začali Římané odvodňovat údolí mezi Kapitolem a Palatinem, kde se dnes nacházíForum Romanum. V 6. století př. n. l. také postavili na Kapitoluchrám Jupitera Optima Maxima a expandovali na území mezi Kapitolem a Aventinem, později známém jakoForum Boarium.[13]

Sami Římané sdíleli zakladatelský mýtus, který za zakladatele města označoval bratryRomula a Rema, potomky bohaMarse a princezny z mytického městaAlba Longa. Oba byli odsouzení k smrti, ale zachránila je vlčice. Po sporu Romulus zabil Rema a stal se zakladatelem Říma. Mýtus vznikl nejpozději ve 3. století př. n. l.Marcus Terentius Varro datoval mytické založení města přesně: 753 př. n. l.  Ale nejde o jediný zakladatelský mýtus.Dionýsios z Halikarnassu vypráví legendu, že princAeneas vedl námořní výpravu Trójanů, kteří chtěli po ničivétrojské válce založit novouTróju. Přistáli na břehu řekyTibery a žena, která cestovala s nimi, Roma, zapálila jejich lodě, aby jim zabránila v odchodu. Byli tedy nuceni na místě založit osadu, kterou pak pojmenovali po ženě, jež je k založení přiměla.[14] Tento mýtus později rozpracovalVergilius.[15]

Království

[editovat |editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Římské království aŘímská republika.
Starověké čtvrti Říma
Model raného Říma

Na počátku svých dějin byl Římkrálovstvím. Tradiční výkladLivia,Plútarcha,Dionýsia z Halikarnassu a jiných říká, že v prvních stoletích vládla Římu řada sedmi králů, kteří nebyli podle všeho pokrevně spřízněni, tedy byli patrně voleni.[16] Tradiční chronologie podleVarra udává dobu jejich vládnutí 243 let, což činí mimořádný průměr vládnutí jednoho krále – téměř 35 let. Toto číslo bylo ovšem později sníženo.Galové zničili všechny římské historické záznamy, když pobitvě u Allie v roce390 př. n. l. drancovali město, takže o původním království neexistují žádné soudobé záznamy. Literární a archeologické důkazy naznačují existenci královského úřadu v Římě nejpozději v 6. století př. n. l. Královský palácRegia byl postavenkolem roku 625 př. n. l.[13]

Prvním z – převážně legendárních – následovníkůRomula jeTitus Livius Numa Pompilius. Řím od počátku expandoval. Na konci 6. století již kontroloval území o rozloze asi 780 kilometrů čtverečních s populací možná až 35 000 lidí.[13] Řím do svého okolí šířil nejen svou moc, ale i zákonodárství. To mj. znamenalo, že mohlo docházet ke sňatkům Římanů a jiných Latinů. Dle tradice byl ještě v časech království založen senát. Jaké postavení měl vůči králi, však není jasné. Podle většiny historiků senát krále volil.[17]

Republika

[editovat |editovat zdroj]

Po vyhnání posledního etruského králeTarquinia Superba – údajně v roce509 př. n. l. – se Řím stalrepublikou.[18] V čele státu stáli dva voleníkonzulové.[19] Jejich moc byla limitovánaÚstavou a volenými kolektivními orgány i úředníky (římská shromáždění,římský senát,magistrátové).[20][21] Republikánské zřízení vedlo k boji mezipatricii aplebeji, který vyvrcholil v roce 494 př. n. l. (aventinské povstání zvané též první secese či prvnísecessio plebis).[22] Plebejové si vynutili vznik lidového shromáždění a zavedenítribuna lidu, který měl velké pravomoci a chránil jejich zájmy.[23] V roce 449 př. n. l. byly pod tlakem plebejů poprvé sepsány římské zákony, tak zvanýZákon dvanácti desek, aby tradiční zákonodárství nemohli patricijové vykládat ve svůj prospěch.[24] Do poloviny 3. století si plebejové vybojovali přístup do všech úřadů a orgánů, včetně senátu a úřadu konzula.[25] Moc senátu přitom v čase rostla.

Brennus plenící Řím

Římané si postupně podmanili ostatní národy na Apeninském poloostrově, včetně Etrusků. Zavedli přitom velmi efektivní systém kolonií. Ve 4. století př. n. l. jejich hegemonii narušila první reálná hrozba,Galové. Dne 16. července 390 př. n. l. porazila galská armáda pod vedením kmenového náčelníkaBrennuse Římany vbitvě u Allie a následně vyplenila a vypálila Řím.[26][27] Poté sedm měsíců obléhala Kapitol, kde se někteří Římané opevnili. Galové pak souhlasili s tím, že ukončí obléhání za 1000 liber zlata.[28] Nakonec ale Římané Galy porazili, patrně určitou lstí.Plútarchos ji popsal tak, že Římané, kteří dohlíželi na vážení zlata, si všimli, že Galové používají falešné váhy. Římané se pak chopili zbraní a Galy pobili. Jejich vítězný generálCamillus to prý tehdy komentoval slovy: "Řím si kupuje svobodu železem, ne zlatem."[29]

Vývojpunských válek

Poslední hrozba římské hegemonii na poloostrově přišla, když se v roce 281 př. n. l. vzbouřila jejich významná řecká kolonieTarentum. Požádala o pomocPyrrha z Epiru, ale marně (pyrrhovy války).[30] Poté se již republika začala nadechovat k expanzi do celého Středomoří. V cestě jí stála mocnost ovládající severoafrické pobřeží,Kartágo. Utkala se s ním v tzv.punských válkách (264 až 146 př. n. l.). Kartágo bylo námořní velmocí a římský nedostatek lodí a námořních zkušeností činil cestu k vítězství obtížnou. Kartaginský vojevůdceHannibal dokonce provedl invazi do Itálie (odvážným průnikem přesAlpy) a plenil poloostrov šestnáct let.[31] Přesto Řím nakonec drtivě zvítězil, Kartágo zcela zničil[32] a získal díky tomu prvé zámořské kolonie (Sicílie, Hispánie,Afrika). Ještě za časů republiky se stal impériem a bylo zřejmé, že jeho expanzi již není schopen nikdo zastavit. Po porážceMakedonie (makedonské války) aSeleukovské říše (římsko-seleukovská válka) ve 2. století př. n. l. se Římané stali pány Středomoří.[33][34]

Bratři Gracchové

Dobytíhelénistických království však Řím i proměnilo. Nasytilo se díky tomu řeckou kulturou a nechalo se jí okouzlit. Římská elita, kdysi venkovská, se stala helénskou a kosmopolitní. Expanze a nebývalé bohatství ale také přinesly nové vnitřní konflikty. Šlo zejména o půdu, kterou vlastnila poměrně malá skupina lidí.Bratři Gracchové se pokusili prosadit pozemkovou reformu, která by umožnila dostat se k půdě i plebejům.[35][36] Ale tentokrát, navzdory římské tradici, bohatší část společnosti zvítězila. Podařilo se jí majetkové poměry petrifikovat a rozdíl mezi bohatými a chudými se zvětšoval. Těmto dvěma třídám se začalo říkatoptimáti apopulárové.[37]

Gaius Marius

Jakési řešení pro frustrované chudé nalezl konzulGaius Marius. Začal jemasivně verbovat do armády.[38][39] To ale také značilo nutnost nových a nových výbojů a expanzí. Výsledkem byly mj.mithridatské války (jež ve výsledku vedly k dobytíMalé Asie a Sýrie). Důsledkem expanze byl také stále větší dotyk sGermány na severu a ohrožení jimi. Nutnost získávat proti nim spojence na periferiích vedla k otevření otázky, mají-li získatřímské občanství. Především kmeny na poloostrově cítily velkou hořkost, že nejsou v rovném postavení s obyvateli Říma. Konflikt s nimi je nazývánspojenecká válka.[40]

Neustálé války vedly k mimořádnému postavení vojevůdců. Vojenské osobnosti získaly takovou prestiž a moc, že začaly republiku ovládat. Nakonec se staly diktátory. Zpočátku vládly ve spojenectví zvanémtriumvirát.[41][42] Když se však podařilo jednomu z diktátorů,Juliu Caesarovi, ostatní porazit, bylo jasné, že už není žádný důvod, aby se nestal monarchou. Byť sám Caesar tento krok formálně ještě neučinil.

Císařský Řím (27 př. n. l. – 395/476)

[editovat |editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článcích Římská říše,Západořímská říše aByzantská říše.
Model císařského Říma v doběKonstantina I.
Císařský Řím. Tmavší oblast je území uvnitř hradeb ze 4. stol. př. n. l., světlejší uvnitř hradby z roku 275

ZCaesarova jména se později stal nový titulcaesar, neboli císař. Prvním císařem se stal Caesarův adoptivní synAugustus. Následoval rozvoj kulturní i mocenský. Dvě století relativního blahobytu a míru po vzniku císařství jsou někdy nazývánaPax Romana.[43][44][45]

Následující císařiTiberius,Caligula,Claudius aNero, ač ne všichni vybaveni dobrou pověstí, upevnili monarchický systém natolik, že pokusy o obnovení republiky zcela vyhasly. Císaři získali úplnou kontrolu nad armádou, která se stala stálou a byla strukturována dolegií. Moc císaře ještě vzrostla za pomoci další ozbrojené síly,pretoriánské gardy, určené přímo k císařově ochraně. Na druhou stranu toto vojensko-policejní uskupení se stalo natolik mocným, že někdy přímo zasahovalo do politiky, ba dokonce bylo schopno prosadit na císařský trůn svého kandidáta.[46][47][48]

Smrtí Nera skončila vláda prvníjuliovsko-claudiovské dynastie a začala vládaflaviovců. První flaviovský císařVespasianus je považován za největší osobnost dynastie. Právě on dal stavět největší symbol Říma,Koloseum.[49] Třetí dynastie je někdy nazývána nerva-antoninovská, hovoří se také o tzv.adoptivních císařích. Jejich vláda je vymezena lety 96 až 192. Dobré pověsti se těšili zvláštěTraianus (98–117), za jehož panování říše dosáhla své maximální rozlohy,Hadrianus (117–138) a "filozof na trůně"Marcus Aurelius (161–180). Za Traiana bylo území říše větší než je rozlohaEvropské unie.[50] Rozkvět dokázal přibrzdit jenantoninský mor, která v letech 165–180 zabil pět milionů Římanů.[51][52][53] Vláda posledního adoptivního císařeCommoda je často označována za počátek římského úpadku.

Pronásledování křesťanů za Diokleciána

Neustálou územní expanzí zásadně vzrostl význam ochrany hranic rozsáhlého impéria a tím i periférie, což vedlo k tzv.krizi třetího století. Řím se jí pokoušel čelit některými odvážnými reformami, například císařCaracalla, zakladatel nové,severovské dynastie, vydal roku 212 průlomový ediktConstitutio Antoniniana, jímž bylo udělenořímské občanství všem svobodným mužům na území říše.[54][55] Krizi to ale nevyřešilo. Během 49 let se vystřídalo 26 císařů, což byl signál politické nestability. Ekonomickou metlou bylahyperinflace, zdravotnícypriánův mor.[56][57][58][59] Jedním z důsledků krize byla ztráta přitažlivosti tradičníhořímského náboženství. Začaly se šířit dvě nové víry,mithraismus akřesťanství, což mělo zásadní význam pro budoucnost. Krizi systémově vyřešil ažDiocletianus (284–312) ustanovenímdominátu, vlády čtyřtetrarchů. Tím však také předpřipravil rozpad říše na západní a východní. Pokusil se rovněž porazit křesťanství, za jeho panování došlo k historicky největšímupronásledování křesťanů v Římě.[60] V tom ale neuspěl.

Vyplenění ŘímaVizigóty

Vládu nad celou říší znovu získalKonstantin I. Veliký. Křesťanství vnímal jako budoucnost Říma a ideální ideový svorník. V roce 313 vydalmilánský edikt, který zaručoval křesťanům svobodu vyznávat své náboženství.[61] Sám nakoneckonvertoval. Přestože se proti jeho koncepci jeden z následníků vzepřel (Julianus), nakonec se prosadila. Dovršil jiTheodosius I. Roku 380soluňským ediktem udělal z křesťanstvístátní náboženství a roku 392 úplně zakázalpohanství.[62] Proceschristianizace Říma pak vedl ke christianizaci celé Evropy, jižcírkev dokončila ve středověku.

Konstantin osudově změnil běh římských dějin ještě jedním způsobem: hlavní město přenesl z Říma na východ, doByzantionu, jím přejmenovaného na Nový Řím (Nova Roma), později po něm nazývanéhoKonstantinopol. Celá říše se definitivně rozdělila v roce395 na Východořímskou říši, později zvanouByzantská, s centrem v Konstantinopoli, aZápadořímskou říši s centrem v Římě. Západořímská říše prodělávala krizi a byla pod tlakem Germánů aHunů. V roce410 byl Řím vypleněnVizigóty a roku455Vandaly.[63][64] Samotné město Řím přestalo být několikrát hlavním, jeho roli převzalo Mediolanum (dnešníMilán) aRavenna. Zánik Západořímské říše bývá spojován s rokem 476, kdy germánský vojevůdceOdoaker sesadil nedospělého císařeRomula Augusta.[65]

Pád Říma je obvykle považován i za pád Římské říše, ba konec starověku, byť někteří vidí východní, Byzantskou říši jako legitimního pokračovatele. Během 6. století byzantský císařJustiniánI. dokonce na chvíli znovu dobyl zpět Apeninský poloostrov a říši sjednotil, ale brzy západní oblasti definitivně ztratil. Východní říše přežila svůj západní protějšek téměř o 1000 let a stala se nejstabilnější křesťanskou říšípozdní antiky araného středověku. V mnohém se zřekla svého antického dědictví, mnohé z něj ale také uchovala a zachránila, neboť západní rozvrat znamenal takřka úplnou ztrátu kontinuity a starověkého kulturního bohatství.

Pád západního Říma v 5. století je trvalým předmětem zájmuhistoriografie,politické filozofie i všechsociálních věd. Existuje bezpočet teorií, proč Řím padl. Mnohé tyto teorie mají ale aktualizační smysl a nepostihují krizi římské společnosti komplexně.

Kultura

[editovat |editovat zdroj]

Památky

[editovat |editovat zdroj]

Jazyk

[editovat |editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článcích Latina aŘímané.
Lapis niger, nejstarší známý latinský text

Latina, jazyk Římanů, se stala úřední řečí říše. V některých částech impéria, hlavně na východě, kde bylařečtina používána více než latina, se přesto dokázaly udržet i původní jazyky. Latina tak byla po staletí jazykem Evropanů a později až do nástupubaroka také jazykem vzdělanců. Vřímskokatolické církvi zůstala do dobDruhého vatikánského koncilu jediným jazykem, ve kterém byly vykonáványmše abohoslužby. Ještě dnes jsou v mnoha vědách, jako např. vmedicíně nebobiologii, uplatňovány latinské odborné výrazy a další jsou vytvářeny. Latinský je rovněž původ moderníchrománských jazyků Evropy (italština,francouzština,španělština,portugalština,rumunština a další). Velmi mnoho převzatých latinských slov se vyskytuje také vgermánských aslovanských jazycích.

Právo

[editovat |editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Římské právo.

Evropské právo astátověda, obzvláštěobčanské právo, mají kořeny v někdejšímřímském právu. Kořeny právních principů a praktik starých Římanů lze vysledovat až kZákonu dvanácti desek (Leges duodecim tabularum) vyhlášeném v roce 449 př. n. l. Důležité právní kroky se odehrály i na východě, mezníkem bylTheodosiánský zákoník (Codex Theodosianus) z roku 438 aJustiniánský zákoník (Corpus iuris civilis) vydaný v roce 529 a vytvořený komisí v čele s vynikajícím právníkemTribonianem. Římské právo se šířilo do postřímského světa ze západu (např.Alarichův breviář neboliLex Romana Visigothorum), ale i z Byzantské říše. Římské právo bylo v širším smyslu uplatňováno ve většině Evropy až do konce 17. století.

Literatura

[editovat |editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Starověká římská literatura.
Cicero

Dějiny starořímské literatury bývají členěny do čtyř období. První z nich, takzvané archaické (vymezeno zhruba 240 př. n. l. až 80 př. n. l.), bylo ještě hodně závislé na řeckých vzorech. Za prvního římského spisovatele bývá někdy označován dramatikLucius Livius Andronicus. Drama se prudce vyvíjelo a nejvíce se dařilo komedii.Titus Maccius Plautus (např.Komedie o hrnci) se v tomto žánru stal klasikem, čerpaly z něj ještě iMolière neboShakespeare.Komedii mravů založilPublius Terentius Afer.Gnaeus Naevius vnesl do římské literaturysatiru, navázal na něj zejménaGaius Lucilius. Za nejvýznamnějšího básnického autora archaického období bývá označovánQuintus Ennius, zejména díky historickému eposuAnnales. Průkopníkem latinské prózy bylCato starší.

Ovidius
Vergilius

Druhé období římské literatury bývá nazýváno zlatým věkem a ohraničováno zhruba lety 80 př. n. l. až 14. V té době bylo již zřejmé, že Řím je nejen politickým, ale i kulturním centrem antického světa. Období bývá také někdy nazýváno Ciceronovým, neboťMarcus Tullius Cicero byl jeho největší hvězdou, která svým významem dalece přesáhla starověk. Ciceronova všestranná osobnost zasáhla do mnoha oborů, z jeho spisů vynikáDe natura deorum, kde se velmi nemilosrdně vypořádává s náboženstvím, proto byl také Cicero ikonou každého pozdějšího evropského vzedmutíateismu,skepticismu aracionalismu. Éra znamenala ale také boom literatury historické (Sallustius,Pompeius Trogus,Cornelius Nepos,Marcus Terentius Varro Reatinus). Ranými básníky zlatého věku jsouTitus Lucretius Carus (zejm.O přírodě) aGaius Valerius Catullus. Za císařeAugusta a často za penízeMaecenase, jenž dal jméno všem pozdějšímmecenášům, pak prožila římská poezie svou hvězdnou hodinu, což je dokazováno zejména jményQuintus Horatius Flaccus,Publius Vergilius Maro (Aeneis) aPublius Ovidius Naso (Proměny,Umění milovat). Ve stínu této velké trojky stojíSextus Propertius neboAlbius Tibullus. Maecenatův okruh byl domovem také velkého historikaTita Livia.Marcus Vitruvius Pollio v té době napsal průkopnické práce o architektuře.

Seneca diskutuje sNerónem

Stříbrný věk římské literatury (14 až 117) dle klasické interpretace znamená úpadkovější éru, to je však značně relativní. Kupříkladu římská filozofie zjevně v této době dosahuje vrcholu, a to zejména díkySenecovi. Pozoruhodně všestrannou osobností této doby byl takéPlinius starší, který vytvořil encyklopediiNaturalis historia. Měla 37 svazků. Také v historiografii není patrný pokles, zvláště díkyTacitovi neboSuetoniovi.Petronius pozdvihl římskou prózu, jakožto pravděpodobný autorSatirikonu. V poezii vyniklyepigramyMarcuse Valeria Martialia nebo eposPharsaliaMarca Annaea Lucana. Také satira byla stále vysoké úrovně, zejména díkyJuvenaliovi.Faedrus byl králem římskébajky. Pokračovala i klasická rétorická tradice (Marcus Fabius Quintilianus).

Marcus Aurelius

Třetí období bývá nazýváno již zcela hodnotícím termínem "úpadkové". Ale je pozoruhodným jevem, že na římský trůn se tehdy dokázal dostat vynikající filozof a spisovatel:Marcus Aurelius. JehoHovory k sobě jsou perlou antické literatury. Z ostatních filozofů vynikl skeptikSextus Empiricus. Úctyhodné dějepisné dílo vytvořiliAmmianus Marcellinus neboCassius Dio. Dají se najít ale i jiná významná jména:Ausonius,Claudius Claudianus,Ulpianus,Aulus Gellius.

V průběhu 3. a 4. století římskou literaturu ovládlokřesťanství. Tato fáze bývá buď vnímána jako finální, čtvrtá etapa vývoje, nebo je vyčleňována do samostatné kategorie. Nejvýznamnějšími římskými křesťanskými autory byliPavel Orosius,Tertullianus,Svatý Ambrož aSvatý Augustin.

V římské éře či přímo v Římě samotném udělala kariéru i řada řeckých spisovatelů a filozofů. Bývají řazeni obvykle do kontextu dějinřecké literatury, ale kupříkladuPlútarchos se stal i římským občanem. Dalšími takovými osobnostmi z "římské periferie" byliDionýsios z Halikarnassu,Klaudios Ptolemaios,Galén,Plótínos,Appiános,Lucius Apuleius,Iamblichos z Chalkidy,Epiktétos,Strabón,Filón Alexandrijský neboFlavius Iosephus, z křesťanských autorů třebaÓrigenés neboŘehoř z Nazianzu. Všichni byli, v širším smyslu, Římany.

Odkazy

[editovat |editovat zdroj]

Reference

[editovat |editovat zdroj]
  1. ↑ Věčné město Řím založili podle legendy božští levobočci Romulus a Remus.Dvojka [online]. Český rozhlas, 2023-04-21 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  2. ↑ Legendární počátky Říma.Antický svět [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  3. ↑LUSHKOV, Ayelet Haimson.Imperium sine fine: Rome’s Future in Augustan Epic. Příprava vydání Jonathan J. Price, Katell Berthelot. Cambridge: Cambridge University PressDostupné online.ISBN 978-1-108-49481-6. S. 47–63. DOI: 10.1017/9781108860000.004. 
  4. ↑ The Roman Empire: How big was it really?.History Skills [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ An Ancient Roman Population, Without Ancient Roman Ancestry.Discover Magazine [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ Roman road system.Britannica.com [online]. 2024-12-15 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Greek Culture in the Roman World.Cambridge Core [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑HENRICHS, Albert. Graecia Capta: Roman Views of Greek Culture.Harvard Studies in Classical Philology. 1995, roč. 97, s. 243–261.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0073-0688.doi:10.2307/311309. 
  9. ↑ Traces of Ancient Rome in the Modern World.National Geographic [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Roman Influences on the Modern World.Study.com [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  11. ↑MOMIGLIANO, Arnaldo. An Interim Report on the Origins of Rome.The Journal of Roman Studies. 1963-11, roč. 53, čís. 1–2, s. 95–121.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN1753-528X.doi:10.2307/298369. (anglicky) 
  12. ↑PLATNER, Samuel Ball. The House of Romulus.A Topographical Dictionary of Ancient Rome [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  13. ↑abcBOATWRIGHT, Mary Taliaferro.The Romans: From Village to Empire. [s.l.]: Oxford University Press 586 s.Dostupné online.ISBN 978-0-19-973057-5. (anglicky) Google-Books-ID: 7SoyXwAACAAJ. 
  14. ↑MIATE, Liana. Aeneas.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑HARDIE, Philip R.Virgil's Aeneid: Cosmos and Imperium. [s.l.]: Clarendon Press 432 s.Dostupné online.ISBN 978-0-19-814036-8. (anglicky) Google-Books-ID: unV1AAAAIAAJ. 
  16. ↑WINTERS, Riley. The Seven Kings of Rome: Tumultuous Origins of the Roman Republic.Ancient Origins [online]. 2019-01-14 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Ancient Rome.History.com [online]. 2023-09-22 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ The Establishment of the Roman Republic.Lumen Learning [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  19. ↑ Consul.Britannica.com [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑WASSON, Donald L. Roman Constitution.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑LINTOTT, Andrew.The Constitution of the Roman Republic. [s.l.]: OUP Oxford 313 s.Dostupné online.ISBN 978-0-19-158467-1. (anglicky) Google-Books-ID: yaFPohP2lB8C. 
  22. ↑ Plebeians win victory for the rule of law in Ancient Rome, 449 BCE.Global Nonviolent Action Database [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  23. ↑RIDLEY, R. T. Notes on the Establishment of the Tribunate of the Plebs.Latomus. 1968, roč. 27, čís. 3, s. 535–554.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0023-8856. 
  24. ↑VIDNER, Adam. Lex duodecim tabularum čili Zákon dvanácti desek.Sever [online]. Český rozhlas, 2019-05-18 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  25. ↑STRACHAN-DAVIDSON, J. L. The Growth of Plebeian Privilege at Rome.The English Historical Review. 1886, roč. 1, čís. 2, s. 209–217.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0013-8266. 
  26. ↑ Keltové před 2400 lety dobyli a úplně zničili Řím. Jak by dnes vypadala keltská Evropa bez Římanů?.Prima Zoom [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  27. ↑DYCK, Ludwig Heinrich. The Sack of Rome by the Gauls, 390 BCE.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ROTH, Ulrike. The Gallic Ransom and the Sack of Rome: Livy 5.48.7-8.Mnemosyne. 2018, roč. 71, čís. 3, s. 460–484.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0026-7074. 
  29. ↑ Marcus Furius Camillus.Imperium Romanum [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  30. ↑SERAFIN, Christopher L. Roman Warfare in the Age of Pyrrhus.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑TERRELL, Glanville. Hannibal's Pass over the Alps.The Classical Journal. 1922, roč. 17, čís. 9, s. 503–513.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0009-8353. 
  32. ↑SOMMER, Jiří. Konec africké perly: Proč Římané zničili starověké město Kartágo?.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-05-05 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  33. ↑GRUEN, Erich S.The Hellenistic World and the Coming of Rome. [s.l.]: University of California Press 892 s.Dostupné online.ISBN 978-0-520-04569-9. (anglicky) Google-Books-ID: zwHaAwZDGbUC. 
  34. ↑WATERFIELD, Robin.Taken at the Flood: The Roman Conquest of Greece. [s.l.]: Oxford University Press 321 s.Dostupné online.ISBN 978-0-19-991689-4. (anglicky) Google-Books-ID: pm_eAgAAQBAJ. 
  35. ↑ Krize římské republiky a bratři Gracchové.Antický svět [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  36. ↑HENDERSON, M. M. Tiberius Gracchus and the Failure of the Roman Republic.Theoria: A Journal of Social and Political Theory. 1968, čís. 31, s. 51–64.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0040-5817. 
  37. ↑ Optimates and Populares.Britannica.com [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  38. ↑MATHEW, Philip. Marian Reforms.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  39. ↑TAYLOR, Michael J. Tactical Reform in the Late Roman Republic: The View from Italy.Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. 2019, roč. 68, čís. 1, s. 76–94.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0018-2311. 
  40. ↑SALMON, E. T. The Cause of the Social War.Phoenix. 1962, roč. 16, čís. 2, s. 107–119.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0031-8299.doi:10.2307/1086945. 
  41. ↑ První triumvirát.Antický svět [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  42. ↑ Druhý triumvirát a jeho rozpad.Antický svět [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  43. ↑ Pax Romana.Britannica.com [online]. 2025-01-11 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑GOLDSWORTHY, Adrian; LTD, Dr Adrian Goldsworthy.Pax Romana: War, Peace and Conquest in the Roman World. [s.l.]: Orion 551 s.Dostupné online.ISBN 978-0-297-86429-5. (anglicky) Google-Books-ID: ZdKqCwAAQBAJ. 
  45. ↑PETIT, Paul.Pax Romana. [s.l.]: Univ of California Press 368 s.Dostupné online.ISBN 978-0-520-33359-8. (anglicky) Google-Books-ID: p1DhEAAAQBAJ. 
  46. ↑ Život v pretoriánské gardě: Elitní zabijáci popravili i vlastního císaře.Dotyk.cz [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  47. ↑MOKŘÍŠ, Jakub. Pretoriánská garda: Elitní jednotka Římské říše, která plnila i úkoly hasičů a tajné policie.Reflex.cz [online]. 2018-04-15 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  48. ↑DOHNAL, Radomír. Skuteční vládci Říma: Pretoriánské gardy se báli i sami císaři.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2022-07-14 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  49. ↑I60.CZ. Vespasianovi vděčí Řím za Koloseum i pisoáry.i60.cz [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  50. ↑ Imperium Romanum - The Roman Empire.National Library of Australia [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ELLIOTT, Colin.Pox Romana: The Plague That Shook the Roman World. [s.l.]: Princeton University Press 328 s.Dostupné online.ISBN 978-0-691-22069-7. (anglicky) Google-Books-ID: iGfQEAAAQBAJ. 
  52. ↑LITTMAN, R. J.; LITTMAN, M. L. Galen and the Antonine Plague.The American Journal of Philology. 1973, roč. 94, čís. 3, s. 243–255.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0002-9475.doi:10.2307/293979. 
  53. ↑ What Rome Learned From the Deadly Antonine Plague of 165 A.D..Smithsonian Magazine [online]. 2020-04-28 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑BENARIO, Herbert W. The Dediticii of the Constitutio Antoniniana.Transactions and Proceedings of the American Philological Association. 1954, roč. 85, s. 188–196.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0065-9711.doi:10.2307/283475. 
  55. ↑KERESZTES, Paul. The Constitutio Antoniniana and the Persecutions under Caracalla.The American Journal of Philology. 1970, roč. 91, čís. 4, s. 446–459.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0002-9475.doi:10.2307/293084. 
  56. ↑PEDEN, Joseph R. Inflation and the Fall of the Roman Empire.Mises Institute [online]. 2017-10-19 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑KRISHNAN, Aditya. How hyperinflation destroyed Ancient Rome.Et Edge Insights [online]. 2024-02-02 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  58. ↑HORKÝ, Miroslav. Cypriánův mor: Ulice měst připomínala jatka!.Epocha Plus [online]. 2021-08-22 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  59. ↑HUEBNER, Sabine R. The “Plague of Cyprian”: A revised view of the origin and spread of a 3rd-c. CE pandemic.Journal of Roman Archaeology. 2021-06, roč. 34, čís. 1, s. 151–174.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN1047-7594.doi:10.1017/S1047759421000349. (anglicky) 
  60. ↑DAVIES, P. S. The Origin and Purpose of the Persecution of Ad 303.The Journal of Theological Studies. 1989, roč. 40, čís. 1, s. 66–94.Dostupné online [cit. 2025-02-02].ISSN0022-5185. 
  61. ↑ Edict of Milan.Britannica.com [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ The Edict of Thessalonica.History Today [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  63. ↑ Aug 27, 410 CE: Sack of Rome.National Geographic [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  64. ↑ Capture and Plunder od Rome by Vandals in 455 CE.Imperium Romanum [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 
  65. ↑TYBUREC, Martin. Pád Západořímské říše a konec starověku.Novinky.cz [online]. 2011-09-04 [cit. 2025-02-02].Dostupné online. 

Poznámky

[editovat |editovat zdroj]
  1. ↑Oficiální název státu od roku100 př. n. l., zvláště na mincích.

Související články

[editovat |editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat |editovat zdroj]
Autoritní dataEditovat na Wikidatech
Portály:Starověký Řím |Antika
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Starověký_Řím&oldid=25427826“
Kategorie:
Skryté kategorie:
[8]ページ先頭
©2009-2025 Movatter.jp