Mapa Evropy v době stěhování národů. Šipky ukazují směry postupu jednotlivých kmenů. Šrafovaně jsou vyznačeny oblasti usídlení Germánů na územířímské říše
HISTORICKÁ OBDOBÍ
PRAVĚK (3 miliony – 3500 př. n. l., někde až do 6. stol. n. l.)
Pojmemstěhování národů se označují rozsáhlémigrace obyvatelstva (tzv.barbarských kmenů a jejich skupin), které probíhaly koncemstarověku a počátkemstředověku. Jejich příčinou bylydemografické změny, především růst počtu obyvatelstva, způsobený přechodem od pastevectví k zemědělství, to znamená k usedlému způsobu života, i sociální důvody. Kromě toho primitivní způsob obdělávání půdy vedl k jejímu rychlému vyčerpání, což bylo dalším důvodem ke stěhování. Nicméně jak naznačují archeologické důkazy, nemuselo jít o stěhování celých národů, ale jen vládnoucích elit.[1]
Kmeny, jejichž počet mrtvých rostl, začaly hledat novou půdu. Často ji nacházely na územíŘímské říše, která se v té době již nacházela v hluboké krizi a jejíž hranice nebyly dostatečně chráněné. Navíc bylo na území říše možné získat bohatou kořist. Je celkem jasné, že impérium se v pozdně antickém období stalo lákavým cílem nájezdůbarbarských kmenů. Muži, kteří na takové výpravě uspěli, získali nejen kořist a novou půdu, ale také vážnost a prestiž u svého kmene. To patřilo mezi sociální příčiny stěhování národů. Bezprostřední hybnou silou byl pak často také tlak jiných kmenů.[zdroj?]
Přilba ze 6. století, import z východořímské oblasti
Vlastním stěhováním národů se obvykle rozumí pohybgermánských a slovanských kmenů začínající ve4. a končící koncem7. století.[pozn. 1] Konec germánské etapy stěhování národů znamená na západě současně konec pozdní antiky resp. římského císařství. Začínáraný středověk. V širším smyslu jsou do stěhování národů zahrnovány takévikingské výpravy a příchodMaďarů doKarpatské kotliny.
Putování Kimbrů a Teutonů
Geograficky si lze představit přímku protínající Evropu od ústíRýna až k ústíDunaje. Na sever od této linie sídlily ve 4. století germánské kmeny. Jmenovitě (řazeny od západu na východ) to byliSasové,Frankové,Burgundi,Langobardi,Vandalové,Vizigóti aOstrogóti. Tuto linii si lze rovněž představit jako vrata od stodoly, jejichž stěžejním bodem je ústí Rýna. Vpád nomádských Hunů, příchozích zestředoasijských stepí v roce375, tato vrata vyrazil a vyhnal zde usídlené germánské kmeny na jih. Ty z nich, které sídlily nejdále na východě (Vandalové, Vizigóti a Ostrogóti), se účastnily nejdelšího přesunu. Naproti tomu Frankové zcela na západě se přemístili zDolního Porýní pouze do blízké severníGalie.
Motivy stěhování nejsou úplně zřejmé. Počáteční pohyb jednotlivých kmenů (především Hunů) a následný tlak vedl k novému rozmístění kmenů po celé Evropě. Důležité je si všimnout, že kmeny nebo národy postrádaly trvalou jednotu a společný původ. Kmeny nebyly homogenním útvarem tvořeným ryze jedním společenstvím, ale spíše zahrnovaly více takových společenství, z nichž jedno bylo dominantní. Tím pádem velikost a složení kmene mohly být silně proměnlivé.
Pomalý úpadekzápadořímské říše a s tím související ztráta moci a správních struktur, stejně jako rostoucí začleňování Germánů jako spojenců (federátů) a jako vojáků dořímského vojska, vytvářel další předpoklad pro stěhování národů. Větší význam než samotnábarbarizace římského vojska měli tedy germánští federáti přítomní na území říše, kteří se nechali císaři stále méně ovládat a nakonec vytvářeli fakticky nezávislé říše na půdě impéria. Proto se mluví spíše o transformaci římského světa, než o jeho regulérním dobytí Germány.
Stěhování národů od markomanských válek až do vpádu Hunů
Podle historických tradic pocházejíGótové původně zeSkandinávie, což je však podle moderních výzkumů přinejmenším sporné. Na přelomu letopočtu sídlili Gótové v oblasti ústí řekyVisly (dnešníPolsko), odkud odešli ve2. století směrem kČernému moři, a zapříčinili tak první větší stěhování národů, neboť vytlačili Vandaly aMarkomany na jih a Burgundy na západ. Tento posun obyvatelstva byl pravděpodobně příčinoumarkomanských válek.
Také ve3. století docházelo k drobným vpádům na římské území, které byly buď odraženy anebo skončily drobnými korekturami hranic (Agri Decumates,Dácie). Mnoho kmenů bylo usazeno na hranicích římské říše jako spojenci (foederati), a tvořilo tak nárazník vůči Římu nepřátelsky smýšlejícím kmenům.
Gótové se na přelomu 3. a 4. století rozdělili do dvou skupin. Jednak to byliTervingové/západní Gótové (kteří však nejsou zcela identičtí s pozdějšími Vizigóty, kteří byli ovlivněni také druhou skupinou) a jednak to byliGreutungové/východní Gótové (zde platí pro Ostrogóty to samé, co pro Vizigóty). Východní Gótové sídlili u Černého moře na území dnešníUkrajiny. Západní pobývali zatím naBalkánském poloostrově, v prostoru severně od Dunaje v dnešnímRumunsku.
Od poloviny4. století se tlačili Hunové ze stepí střední Asie do jižníhoRuska, čímž způsobili pohyb četných germánských asarmatských kmenů do jižní a západní Evropy. V roce375 podlehli Hunům nejprve východní Gótové a později rovněž Tervingové (západní Gótové), kteří byli vytlačeni z území dnešního Rumunska. Tato událost je tradičně označována jako začátek stěhování národů. Během následného chaosu došlo k fragmentaci obou kmenů (Peter Heather uvádí, že vzniklo až dvanáct různých gótských uskupení).
Většina poražených východních Gótů (pozdější Ostrogóti) upadla pod nadvládu Hunů, zatímco Tervingové (pozdější Vizigóti) uprchli přes Dunaj do římské říše. Tito Gótové byli usazeni císařemValentem v provinciiThrákii, avšak vinou nedostatečného zásobování došlo brzy k revoltě novousedlíků. V roce378 porazili Gótové Římany v čele s císařem Valentem vbitvě u Adrianopole. V roce382 sice uzavřeli mír s císařemTheodosiem I., nicméně napětí stále přetrvávalo. Na konci 4. století Gótové vedení svým náčelníkemAlarichem protáhli celým Balkánem aPeloponésem a na začátku5. století přišli do Itálie. V roce410 pak dobyli a vypleniliŘím. Potom táhli nyní již s konečnou platností zformovaní Vizigóti dále do jihozápadní Galie, kde byli v roce418 usazeni Římany, a poblíž městaToulouse založili tzv.Tolosánskou říši, rozkládající se na obou stranáchPyrenejí. V roce507 však byliporaženi u Vouillé Franky vedenýmiChlodvíkem a vizigótské panství tak bylo omezeno kroměSeptimánie (jižní pobřeží dnešní Francie, později zvané „Gótskámarka“) už jen naPyrenejský poloostrov – kde trvalo až do roku711, kdy byla vizigótská říše zničenaarabsko-berberskými vojsky.
Až do vpádu Hunů nedocházelo zhruba nějakých sto let k žádným větším pohybům obyvatelstva. Zatím Římská říše pomalu slábla a musela bojovat s rostoucími vnitropolitickými problémy, až byla v roce395 (po smrti císaře Theodosia I.), rozdělena. Toto rozdělení existovalo již dříve, přičemž se jednalo pouze o správně-technické rozdělení a současníci je proto nepovažovali za skutečné rozdělení. Rozdělení z roku 395 se však mělo stát faktickým. Obě části říše se od nynějška vyvíjely zcela nezávisle, což bylo také jedním z klíčových důvodů, proč byly barbarské vpády na římské území tak úspěšné.
Samotní Germáni ale neměli v úmyslu Římskou říši zničit, nýbrž pokoušeli se získat na římské vládě jisté sídelní oblasti, čímž by si zajistili určitou životní základnu. Jejich cílem nebylo v žádném případě zničení stávajícířímské kultury, nýbrž účast na ní. To bylo významné pro spolupráci nově příchozích Germánů s místní římskou vládnoucí vrstvou. Bez této spolupráce by se nemohly germánské skupiny, které co do počtu Římanům podléhaly, prosadit.
Vandalové byli původně vytlačeni Góty na území mezi Vislou aOdrou. NaSilvestra roku406 překročili společně seSvéby (latinsky Suebi) aAlany zamrzlý Rýn a vpadli do Galie. V roce409 dosáhliPyrenejského poloostrova, odkud je však po několika letech vytlačili Vizigóti ve službách západořímské vlády. Pod vedením náčelníkaGeisericha se pak po této porážce přesunuli přesStředozemní moře a stanuli vAfrice, kde válčili dalších deset let. V roce439 dobyl GeiserichKartágo (poblíž dnešníhoTunisu) a založil říši Vandalů. Vandalové, jako jediný germánský kmen, vytvořili ohromnou námořní moc, která pak ohrožovala celé západní Středomoří. Ze severní Afriky vedli tažení do Itálie a v roce455 dobyli a vydrancovali Řím. Později ovládli takéSicílii,Sardinii aKorsiku. Teprve v roce534 zničil říši Vandalůvýchodořímský vojevůdceBelisar.
Hunská říše utrpěla více zvratů. Velitel římského vojskaFlavius Aetius, který nejprve spolupracoval s Huny, odrazil společně s Vizigóty v roce451 hunská vojska vedenáAttilou vbitvě na Katalaunských polích. Attila sice ještě stihl vpadnout do Itálie, ale zanedlouho zemřel a po jeho smrti se hunská říše rychle rozpadla.
Ostrogóti, kteří vznikli z Greutungů (východních Gótů) a ještě z jiných kmenů a kteří setrvávali až do Attilovy smrti pod hunskou nadvládou, vytáhli poté na Balkán, kde byli východními Římany usazeni jako federáti. V roce489Theodorich Veliký vedl Ostrogóty na návrh východořímského císařeZenona do Itálie. Zde pak porazil a zabilOdoakera, který tu vládl po abdikaciRomula Augusta, posledního západořímského císaře. Theodorich byl formálně závislý na císaři v Konstantinopoli, ve skutečnosti však vládl zcela neomezeně. Nikdy se ale neodvážil přivlastnit si titul císaře západu. V roce536 napadl východořímský vojevůdce Belisar ve službách císařeJustiniána říši Ostrogótů, která po dlouhém boji nakonec podlehla (rozhodující bylo poslední vítězství východořímského vojevůdceNarsa vbitvě u Busta Gallorum v roce552).
V roce486 odstranili Frankové vedení králem Chlodvíkem zbytky římské vlády v severozápadní Galii, která se zde ještě udržovala po zániku západořímské říše v roce476. Do roku534 pak poraziliAlamany, Vizigóty (kteří byli po roce507 zatlačeni naPyrenejský poloostrov) a Burgundy a vytvořili tak velký státní celek, který se měl stát nejvíce životaschopnou říší vzniklou v období stěhování národů.
Zřejmě již od konce 4. století pronikali – ačkoli zpočátku jen v malých skupinách –Frísové,Anglové aSasové ze severního Německa a z dnešníhoDánska doBritánie a obsazovali rozsáhlé části země. Obyvatelstvo Británie nebylo bojeschopné po staletích "římského míru". V několika vlnách odešly vojenské jednotky, které měly zemi chránit. Roku 384 odešly legie pod vedením vojevůdce Maxima do Galie, kde Maximus porazil císaře Graciána, ale sám pak byl poražen císařem Východu Theodosiem. Jeho legie se už nikdy nevrátily. Zůstala po nich jen jedna z nejkrásnějších keltských bájí, která oplakává mrtvé rytíře.[4] Další vojáci odcházejí počátkem pátého století na žádost generálaStilichona bránit Římskou říši proti Vandalům a Burgundům. Římská správa v Británii se po odsunu posledních vojenských posádek na počátku5. století zhroutila. Brzo na to římská kultura v Británii zcela zanikla. Germáni pak zabírali další části země, došlo tak k bojům mezi nově příchozími Germány a domorodýmiKelty. Zde se také zrodila legenda okráli Artušovi, který prý byl vůdcem domácích Keltů v bojích proti saským útočníkům. Poražení keltští Britanové se stáhli do okrajových oblastí Británie, část se dokonce přemístila kolem roku450 až do galskéArmoriky (odtud názevBretagne).
Koncem 5. a v průběhu 6. století se Langobardi přemístili od dolníhoLabe naMoravu a následně do Panonie. Pod tlakemAvarů, kteří jim nejprve pomohli zničitGepidy, se v roce568 vydali Langobardi vedení králemAlboinem z Panonie do severní Itálie a založili zde langobardskou říši. Její existence trvala pak až do druhé poloviny8. století, než si ji podrobilKarel Veliký. Toto tažení, kterému předcházel moudrý pokus východních Římanů usadit Langobardy v severní Itálii jako federáty, je považováno za konec období stěhování národů. Císařským vojskům se podařilo udržet jen asi polovinu poloostrova (včetněRavenny a Říma). Asi v téže době se poprvé objevujíBavoři a o něco později obsazují Slované kdysi germánská území a usazují se na dosud římském Balkáně.
V polovině 6. století se v Evropě objevují kočovní Avaři, kteří obratně využívali politických krizí v Byzantské říši a jejích konfliktů s ostatními sousedy, zejména Franky, Slovany a Peršany. Ovládali velkou část Balkánu a Panonie. Prosluli svou bojovností. Byli zcela zničeniKarlem Velikým roku810.
Druhou fází stěhování národů se označují národnostní a etnické pohyby v Evropě v období zhruba od 6. do 8. století. V dějinách plynule navazuje na předchozí stěhování národů. Zahrnuje zejména objevení seSlovanů na historické scéně, jejich příchod do střední Evropy a na Balkán.
↑Vpády barbarských kmenů hluboko do územířímské říše, při kterých docházelo k putování celých kmenů, však začaly již mnohem dříve. Prvním takovým významným vpádem bylo putování kmenůKimbrů aTeutonů,[2] které začalo v r. 120 př. n. l.Plinius starší je považoval za germánské kmeny z oblastiJutského poloostrova, i když jména Teutonů naznačují, že by mohli být i keltského původu[3]. Kimbrové a Teutoni pronikli z dunajské oblasti po severním okrajiAlp až do římské Galie a odtud naPyrenejský poloostrov a zvítězili přitom v několika bitvách nad Římany. Při následném tažení do Itálie se kmeny rozdělily, což pro ně bylo osudné. Pro Teutony byla likvidační bitva u Aquae Sextiae v r. 102 př. n. l., pro Kimbry bitva u Vercellae o rok později (101 př. n. l.).
