Stíhací letoun (lidově téžstíhačka) je vojenskýletoun určený primárně k ničení nepřátelských letadel, na rozdíl odbombardovacího letounu, který je určen k ničení cílů pozemních. Stíhací letouny bývají menší, rychlejší a obratnější než ostatní vojenská letadla, mívají lepší poměr tahu/výkonu k vzletové hmotnosti. Jejich vývoj byl reakcí na rostoucí používání letadel,vzducholodí abalónů pro průzkum, pozorování a útoky na pozemní cíle běhemprvní světové války.
První stíhací letouny používané v letech 1915 až 1918 byly většinoudvouplošníky s dřevěnou kostrou potaženou plátnem, vyzbrojené lehkýmikulomety a s maximální rychlostí 160 až 220 km/h.
V dobědruhé světové války už byl typickým představitelem této kategorie vojenských letadel kovovýjednoplošník skanónovou výzbrojí nesenou v křídlech a maximální rychlostí 500 až 700 km/h.
Moderní proudové stíhací letouny jsou poháněny jedním nebo dvěmadvouproudovými motory, jejich primární výzbroj tvoří řízené střely, na cíl jsou naváděny palubnímradarem a dosahují maximální rychlosti okolo 2Ma, tedy přes 2000 km/h.
První stíhací letadla vznikala zaprvní světové války, kdy sepiloti lehkých strojů používaných pro průzkum a navádění dělostřelecké palby, snažili útočit všemožnými prostředky na letouny nepřítele s obdobným určením.Používaly sepušky,pistole abrokovnice. Bylo zaznamenáno i několik pokusů o použitíkulometu. Tyto pokusy byly ale většinou neúspěšné z důvodu příliš vysoké hmotnosti.
Jak rostl význam průzkumu, snažily se obě strany zabránit té druhé v používání letadel. V příručce RFC (Royal Flying Corps) zčervna1914 se doslova píše: „Neočekává se, že pilot bude moci svůj úkol splnit, aniž by byl vyrušen. Ve válce se o výhody bojuje a význam vzdušného průzkumu je natolik velký, že se obě strany budou snažit zamezit té druhé v jeho provádění.“
Za první úspěch v leteckém boji je považován let posádky Harvey-Kelly z23. srpna 1914, kdy letouny britské 2. perutě donutily přistátněmecký dvousedadlový stroj, jehož posádka uprchla do lesa. Harvey a Kelly stroj zapálili a vrátili se v pořádku na základnu.[chybí zdroj]
Kulomet byl poprvé úspěšně použitfrancouzským pilotem Josephem Frantzem, který5. října 1914kulometem Hotchkiss upevněným na křídle sestřelil nepřátelský Aviatik typ B.
Vývoj postupoval tak, že vzniklo základní členění na letouny stíhací a pracovní/průzkumné.
Postupně se přišlo na to, že je nejlepší útočit na nepřítele celým strojem s kulometem střílejícím skrz vrtuli. Nejprve proběhly úspěšné pokusy s opancéřovanou vrtulí u typůMorane-Saulnier L aN, později byl vyvinutsynchronizátor střelby.[zdroj?] Jeho první použitelnou verzi sestrojil v NěmeckuAnthony Fokker a nasadil ji u typové řadyEindecker, o několik měsíců později obdobné systémy použily všechny strany konfliktu.
Stíhačky se od vynálezu synchronizace vyvíjely podobně na všech stranách a lišily se pouze výkonem a počtem křídel (dvouplošníky,trojplošníky).Základní koncepce již ale byla položena a všechny později vzniklé úspěšné stíhačky byly konvenčního uspořádání, tzn.motor a hlavníkřídlo(a) vepředu,vodorovné ocasní plochy neboli výškovky úplně vzadu, stejně jakosvislé ocasní plochy, ovládající vodorovný směr letu. Za první světové války vznikly slavné stroje jakoAlbatros D.III a různé Fokkery na straně Německa a typy jakoNieuport 17,SPAD S.XIII,S.E.5 čiSopwith Camel na straně spojenců.
Za první světové války se také stíhačky začaly organizovat do sekcí/párů, poté do větších uskupení a nakonec ažletek asquadron.
V období mezi válkami vývoj stíhaček spíše stagnoval. Z důvodukonzervativního způsobu myšlení dominovaly ve výzbroji vzdušných sil stále dvouplošníky se slabou výzbrojí (pouze kulomety malé ráže) a relativně malou rychlostí (obvykle okolo 300 km/h, téměř vždy do 400 km/h) a doletem. Jejich kladem byla dobrá obratnost a stoupavost. Zlom přinesla až polovina 30. let, kdy se do výzbroje hlavních mocností začaly zavádět samonosné dolnoplošníky vybavené mnohdy uzavřenou kabinou a disponující často i kanónovou výzbrojí a zatažitelným podvozkem. Šlo například odPolikarpov I-16,Morane-Saulnier MS.406,Supermarine Spitfire,Curtiss P-36 Hawk čiMesserschmitt Bf 109.
Druhá světová válka přinesla jen pár dílčích, ale o to významnějších změn: mnohem silnější motory umožnily existenci rychlýchjednoplošníků, které byly ale stále konvenční konstrukce (až na pár výjimek jakoP-38 Lightning čiTwin Mustang z konce války).Hlavním úkolem stíhačky se stalo vybojování vzdušné nadvlády, do čehož patří:
sestřelování nepřátelských bombardérů a doprovodných stíhaček
zajištění neomezených aktivit vlastních bombardérů a letounů v nepřátelském ale i vlastním prostoru
Vzdušná nadvláda se postupně stala jedním z nejdůležitějších cílů válečné strany v každé válce, protože země, která má převahu ve vzduchu, může útočit na nepřátelské pozemní jednotky, zázemí aprůmysl, a tím nepříteli znemožnit úspěšné vedení ipozemní války.
Zastudené války se hlavní důraz přenesl na přepadové a záchytné stíhačky, vybavené řízenými protivzdušnými střelami, z nichž některé (AIM-26 Falcon) byly snukleární hlavicí.Spojené státy americké iSovětský svaz dokonce v nadšení z protivzdušných řízených střel neodolaly pokušení přepnout do tzv.all-missile-armanent, tzn. že letoun byl vybaven jen raketami a žádnou organickou hlavňovou výzbrojí. Počítalo se s tím, že protivník bude zničen na velkou vzdálenost raketami a ke klasickémudogfightu — známému z předchozích konfliktů — nedojde. Toto řešení se však veVietnamské válce ukázalo jako nepraktické, a proto byla hlavňová výzbroj dodatečně přidána. Souboje se totiž velice často odehrávaly na malou vzdálenost, kdy bylo jednodušší použít kanón, než se snažit udržet nepřátelský letoun zaměřený a navádět na něj pasivně naváděnou raketu. Aktivně naváděné střely zase bylo možno vymanévrovat a to dokonce i tak, že v některých případech raketa zasáhla mateřský letoun. Jindy zase hodnota použité rakety byla vyšší, než hodnota zničeného letounu protivníka.Za studené války se vývoj ubíral spirálovitě, reakcemi na letouny protivníka s cílem vyvinout letoun nepřátelský letoun převyšující:
Po skončení studené války vzniklo jen několik strojů, z nichž většina byla jen dokončením vývoje letadel započatých v době studené války – F-15E, F-22, Su-35,Dassault Rafale aEurofighter Typhoon.JAS-39 Gripen a modernizace jako F-15E se označují jako letouny 4,5 generace, Eurofighter Typhoon a Rafale se řadí mezi 4,5. generaci ale po modernizaci budou pravděpodobně řazeny do 5. generace.
Jedinými americkými novými letouny s jejichž vývojem se začalo po konci studené války jsouF/A-18E/F Super Hornet aF-35 Lightning II, které se vyznačují kompromisem mezi výkonem a cenou/provozními náklady.
Letouny 5. generace se vyznačují prostředky pro snížení zachytitelnosti radarem (stealth technologie – v případě amerických strojů facetováním, v případě ruských plazmovou vrstvou)[chybí zdroj] a sníženou viditelností v optickém spektru (potah měnící barvu podle pozadí).[chybí zdroj]
Po válce byly pístové motory vytlačenymotory proudovými ařízené střely z větší části či zcela vytlačily hlavňovou výzbroj. Z historických důvodů se proudové stíhací letouny rozlišují do tzv.generací. Toto dělení je pouze orientační a může se lišit podle jeho autora, země, doby ap.
První generace jsou podzvukové stíhačky ze čtyřicátých let
Druhá generace stíhaček je z let padesátých
Třetí generace z let šedesátých
Čtvrtá generace z let sedmdesátých až polovina devadesátých
Již vmeziválečném období byly některé stroje upravovány tak, aby mohly být neseny mateřským letounem, který měly ochraňovat např. sovětské sestavy nazývanéZvěno (roj) nebo speciální americký poválečný letounekGoblin.
V současné době se jako doprovodné stíhače používají víceúčelové stroje jako jeF/A-18 Hornet.
Stíhací bombardéry (ang.fighter-bomber) jsou stíhačky schopné jak útoků na pozemní cíle, tak boje s nepřátelskými stíhači. Zástupci této kategorie jsou např.Hawker Typhoon nebo moderníBoeing F/A-18E/F Super Hornet čiSuchoj Su-30.
V současné době se jako stíhací bombardéry používají víceúčelové stroje jako jeF/A-18 Hornet, Suchoj Su-34
Úderný stíhací letoun (ang.strike fighter[1]) velkou rychlostí vletí do nepřátelského vzdušného prostoru, sestřelí významné cíle a vyčistí cestu pro vlastní bombardéry. Vyznačují se vysokou rychlostí, například:McDonnell Douglas F/A-18 Hornet čiLockheed Martin F-35 Lightning II. Tato kategorie se do jisté míry překrývá jak se stíhacími bombardéry, tak sútočnými letouny.
Přepadové, nebo též záchytné stíhací letouny (ang.Interceptor[2]) mají za úkol letět vstříc nepřátelským bombardérům a sestřelit je dříve, než svrhnou svůj náklad. Záchytné stíhačky vznikly během 2. světové války v Německu, kvůli takticespojenců využívajícíchkobercové bombardování velkými bombardovacími svazy. Německo proto vyvinulo záchytné stíhače jako jsouMesserschmitt Me 163 neboBachem Ba 349.
Je zajímavé, že ač byly všechny tyto stíhačky stavěny jako záchytné či pro vybojování vzdušné nadvlády (tyto úkoly se značně prolínají), z většiny z nich se staly i dobré stíhací bombardéry či dokonce vysloveně útočná letadla (F-4G,F-15E,Su-30 Flanker).
Noční stíhání vzniklo již zaprvní světové války, s nutností bránit se proti nočním náletům protivníka, ovšem většinou k němu byly užívány jen minimálně upravené běžné stroje (například britskéB.E.2c či modifikovanýSopwith Camel nazvanýSopwith Comic), jejichž posádky se v detekci protivníka musely spolehnout převážně na vlastní zrak a sluch. Za prvního stíhače, který dosáhl sestřelu protivníka,vzducholodiněmeckéhoarmádního letectvaSL.11 v noci z 2. na 3. září 1916, je považovánW. L. Robinson zRoyal Flying Corps v letounu typu B.E.2c.Situace na tomto poli zůstala v principu nezměněna až do počátečních let druhé světové války, kdy vznik a zdokonalováníradiolokátorů vedl posléze k vývoji takových jejich typů, které bylo možno nést na palubě letadla. Vzhledem k rozměrům a hmotnosti těchto prvních typů palubních radarů a složitosti jejich obsluhy, která vyžaduje pozornost specializovaného člena posádky, se většinou jednalo o dvoumotorové vícemístné stroje. Zástupci jsou např.Bristol Beaufighter neboMesserschmitt Bf 110 (v obou předchozích případech se ale jedná o stroje upravené pro noční stíháni dodatečně. Existovaly ale i konstrukce navržené od počátku k nočnímu stíhání:Northrop P-61 Black Widow,Heinkel He-219 Uhu, čiFocke-Wulf Ta 154 Moskito). Po skončení druhé světové války dochází v padesátých letech 20. století v souvislosti s vývojem pokročilých elektronických navigačních, detekčních a zaměřovacích systémů k rozšíření úkolů těchto strojů i pro roli protivzdušné obrany ve dne za ztížených povětrnostních podmínek (mlha, nízká oblačnost apod.). Za takových podmínek nebyly do té doby ani ofenzívní ani defenzívní letecké operace možné. Zároveň většinou dochází i k přejmenování této kategorie nastíhací letouny pro každé počasí (angl.all-weather fighter).[3] Příkladem takovéhoto typu stroje byly napříkladGloster Javelin,SO.450 Vautour IIN,Jakovlev Jak-25 čiF-89 Scorpion. S dalším rozvojem a rozšířením elektronických přístrojů na stíhacích strojích a vzrůstající míry automatizace jejich obsluhy, která přestala vyžadovat trvalou pozornost operátora, takže odpadla nutnost dvojčlenné posádky, obecně i tato kategorie strojů v 60. a 70. letech jako samostatný konstrukční typ zanikla, respektive splynula se záchytnými stíhači protivzdušné obrany. Důvodem splynutí bylo, že pokročilé přepadové stíhačky protivzdušné obrany byly standardně vybavovány elektronickým vybavením, díky němuž jsou schopny operovat i za těchto podmínek.
Palubní stíhací letoun (ang.carrier fighter) je určen primárně k obraně vzdušného prostoru mateřskéletadlové lodě a její flotily. Postupně ale palubní stíhačky plnily více úkolů, kromě ochrany vzdušného prostoru také doprovod vlastních útočných letounů, rolestíhacích bombardérů, průzkumných strojů. Staly se z nich tak víceúčelové stroje, což je přínosem na lodi s omezenou kapacitou letadel.
I do této kategorie spadá víceúčelovýF/A-18 Hornet. Suchoj Su-33
Palubní stíhací letouny jsou přizpůsobeny službě na letadlové lodi, a proto mají většinou vzletovou konfiguraciCATOBAR, neboV/STOL.
Počátkem doby vzniku stíhacího letectva byly jako stíhací někdy užívány ihydroplány, jejichž výhodou byla možnost operovat v oblastech bez pozemních letišť, a jejichž koncepce poskytovala současně posádce poněkud větší bezpečnost v případě nutnosti nouzového přistání na mořskou hladinu, vzhledem k menší spolehlivostimotorů v počátcích letectví.
Létající čluny byly někdy užívány k plnění stíhacích úkolů v době první světové války, zejména letectvemrakousko-uherského (například původně průzkumnýLohner L) aitalského námořnictva (Macchi M.5). Po jejím skončení se takto koncipované stíhací letouny již v řadové službě neobjevily.
Je typ stíhačkyvybavené plováky ať již účelově konstruované anebo vzniklé přestavbou původně pozemního stroje. Užívané byly zejménanámořními letectvy. Mezi představitele patřil napříkladSpad S.XIV,Albatros W.IV neboHansa-Brandenburg W.29. Stavba takto koncipovaných strojů pokračovala v meziválečném období (napříkladLoire 210 neboIMAM Ro.44), kdy již ale plovákové letouny nebyly schopny výkony konkurovat letounům pozemním, a současně došlo k vzrůstu počtu a možností letadlových lodí, schopných zajistit stíhací krytí loďstva i v oblastech bez pozemních základen. Posledním účelově zkonstruovaným zástupcem této kategorie se stalKawaniši N1K1japonského námořního letectva v době druhé světové války.
Víceúčelové stíhačky (ang.multirole combat aircraft) jsou letouny od počátku stavěné pro vykonávání více rolí, které by jinak vyžadovaly dva a více typů. Takové stroje jsou v současné době preferovány a díky schopnosti nést více druhů výzbroje a vybavení mohou sloužit jako přepadové, záchytné, eskortní, útočné, atd.
Ke strojům této kategorie se řadí např.F/A-18 Hornet. Lockheed Martin F-35 Lightning II, Suchoj Su-57, Eurofighter Typhoon,
.jpg)
%2c_Kbely_museum%2c_Prague%2c_Czech_Republic_pic2.JPG)
