Státní bankrot čiliplatební neschopnost (insolvence)státu znamená, že stát nesplatí nějaký závazek včas, anebo vyhlášenívlády, že nebude (zcela nebo částečně) svézávazky splácet.Nesplácenístátního dluhu je selháním státu (angl.sovereign default), kdysuverénní stát nesplácí své závazky, u kterých již nastalo datumsplatnosti. Od klasickéhoúpadku (bankrotu) se však značně liší.
Státní bankrot může nastat ze tří příčin:
Státní bankrot postihujevěřitele státu, jeho hospodářství i občany. Věřitelé se obvykle musí spokojit se ztrátou všech nebo části půjčených peněz. Například poargentinské krizi v letech 1999–2002 přišli věřitelé až o 75 % půjčených prostředků. Při bankrotu vEkvádoru v lednu 2009 byly závazky vydraženy za 31 %nominální hodnoty. Stát ztrácí bankrotemdůvěru a není pak schopen – alespoň dočasně – získat normální úvěr (například prodat svédluhopisy). Musí se obrátit naSvětovou banku,Mezinárodní měnový fond (MMF) a podobně, kteří mu ovšem úvěr poskytnou jen za velmi nepříjemných podmínek rozpočtové kázně (například snížení platů a důchodů, případně jiných výdajů). Proto se současné státy často snaží vyjednávat s MMF ještě před vlastním bankrotem, aby si vyjednaly lepší podmínky (v posledních letech napříkladLotyšsko,Litva,Maďarsko,Řecko). Občané ztrácejídevalvací neboreformou měny značnou část svýchúspor a v důsledku státního bankrotu dochází obvykle i kbankovním,ekonomickým aměnovým krizím, k růstunezaměstnanosti a podobně.
Ke státním bankrotům docházelo vnovověké historii už dříve, neměly však takové mezinárodní důsledky.Španělsko vyhlásilo státní bankrot za vlády králeFilipa II. celkem třikrát (1557–1596). Ponapoleonských válkách bylo insolventní napříkladRakouské císařství (1811) aDánsko (1813). Roku1918 odmítloSovětské Rusko splácet dluhycarského Ruska.Německo postihl státní bankrot roku1923 a1948, což se řešiloreformou měny, která se považuje za počátekněmeckého hospodářského zázraku. V nedávné době bylo insolventní napříkladRusko1998,Argentina2002 neboIsland2008.
V roce 2011 se uvažovalo o bankrotu, který hrozil několika státům EU (Řecku, Itálii neboŠpanělsku), jejichž státní zadlužení bylo neúnosné, důvěra investorů značně klesla a dosavadní reformy se zdály nedostatečné.[1] Po složitých jednáních a zásahuECB aMMF se však podařilo bankrotu předejít a přes trvající potíže se obavy z bankrotu nepotvrdily. Dlouhodobéúrokové sazby se v roce 2014 vrátily zhruba na úroveň před krizí, ale po vítězstvíextrémní levice ve volbách v lednu 2015 vládaodmítla návrhy věřitelů a pokračovala v zadlužování země, takže v červenci 2015 Řecko de facto zbankrotovalo.
Následující tabulka zobrazuje země s více než jedním případem nesplácení státního dluhu v období od roku 1976:[2]
| Země | Počet případů | Průměrný počet let | Krizové epizody |
|---|---|---|---|
| Argentina | 3 | 5,0 | 1982–94, 1995–96, 2001– |
| Bolívie | 2 | 6,5 | 1980–85, 1986–94 |
| Brazílie | 3 | 5,3 | 1983–95, 1998–00, 2001– |
| Ekvádor | 2 | 8,0 | 1982–96, 1999–01 |
| Indonésie | 2 | 2,5 | 1997–01, 2002– |
| Jamajka | 3 | 4,7 | 1978–80, 1981–86, 1987–94 |
| Jihoafrická republika | 4 | 1,8 | 1976–78, 1985–88, 1989–90, 1993–94 |
| Jižní Korea | 2 | 2,0 | 1980–82, 1997–99 |
| Mexiko | 2 | 5,0 | 1982–91, 1995–96 |
| Maroko | 2 | 3,0 | 1983–84, 1986–91 |
| Peru | 3 | 6,3 | 1976–77, 1978–81, 1983–98 |
| Thajsko | 2 | 1,0 | 1981–82, 1997–98 |
| Turecko | 2 | 3,5 | 1978–83, 2000–02 |
| Uruguay | 2 | 2,0 | 1983–86, 1987–88, 1990–92 |
| Venezuela | 3 | 3,3 | 1983–89, 1990–91,1995–98 |
