Ačkoliv má status pozorovatele a je uznávána mnoha zeměmi, její plné uznání jako státu je blokovánoizraelsko-palestinským konfliktem. Fakticky je Západní břeh okupován Izraelem, který palestinským orgánům umožňuje určitou míru autonomního výkonu civilní správy, odstupňovanou podle jednotlivých zón. Obdobný režim byl do roku 2005 i v Pásmu Gazy, ze kterého se všakIzrael v letech 2005–2023 zcela stáhl. Navzdory tomuMezinárodní soudní dvůr vyjádřil názor, že Izrael měl vůči Pásmu Gazy i nadále některé povinnosti okupační mocnosti přiměřené rozsahu, v jakém efektivně ovládal území zejména prostřednictvím pokračujícípozemní, námořní a vzdušné blokády hranic.[7] Od podzimu 2023 probíhají především na území Pásma Gazyválka v Pásmu Gazy, která si do konce roku 2025 vyžádala nejméně 71 tisíc obětí.[8]
V této době termínPeliša (Palestina) náleží v přesném slova smyslu jen pelištejskému pětiměstí, zatímco širší oblast se nazývá Kanaán. Jako Palestinu označuje celou „jižní Sýrii“ (tj. dnešní Izrael, Palestinu, Libanon, příp. Jordánsko) poprvéHérodotos, aby se vyhnul jiným, dvojznačným termínům. V té době (5. stol. př. n. l.) Pelištejci mizí jako samostatné etnikum.
Oficiálně selatinský termínPalaestina začal používat po potlačenídruhého židovského protiřímského povstání v roce135. Tento termín podle dávno zaniklých nepřátel Židů, jako výraz dominance a ponížení, nahradil dřívější názevJudaea, aby se vymazala i ve jménu jakákoli vzpomínka nažidovský národ, který během necelého jednoho století protiŘímu dvakrát povstal. V 7.–11. století označuje do arabštiny převzatý název „Filastín“ správní obvod muslimské velké Sýrie. Odkřížových výprav se v Evropě používá pro oblast Blízkého východu názevLevanta. V oblasti Palestiny je v 19. století vyčleněna samostatná provincieosmanské říše oficiálně nazývaná Jeruzalémská. Oficiálně se jméno znovu používá od zřízeníbritské mandátní Palestiny a bylo zvoleno proto, že je známé v Evropě i v muslimském světě. Palestinští Židé si vymohli, že v hebrejštině se název „Palestina“ doplňoval iniciálami pro „Země izraelská“.
Území Palestiny bylo v této době (roky 1516–1917) administrativně rozděleno do různýchejáletů, proto jej nelze brát jako jednotný stát. Palestina byla zároveň chápána jako část většího celkuOsmanské Sýrie.
V průběhu let Osmané čelili řadě povstání, které vedly k víceméně autonomní vládě lokálních vládců a jejich rodů. Rody také soupeřily mezi sebou. Osmané se sice snažili o centrální správu provincií, ale ne ve všech obdobích se jim toto dařilo. V dobách, kdy vládaVysoké porty ztrácela na síle, se ambiciózní představitelé lokálních arabských rodů chopili příležitosti a výboji vytvářeli širší autonomní celky. Mezi nimi byl v 18. století význačným vládcemDaher el-Omar, kterého pozdějiPalestinci kvůli jisté autonomii vlády nad Palestinou začali považovat za národního hrdinu.
V roce 1830 bylo celé území Palestiny sjednoceno vSidónském ejáletu, který krátce poté dobyl egyptský válíMuhammad Alí Paša, respektive jeho synIbrahím Paša. Odpor palestinských elit, venkovanů a beduínů proti egyptské nadvládě poprvé v moderních dějinách sjednotil všechny obyvatele Palestiny.[11] Muhammad Alí Paša byl za pomoci britského vojska v roce 1841 poražen a území Levanty se vrátilo Osmanské říši. Roku 1872 byl zřízenJeruzalémský mutasarrifát, který na necelé dva měsíce po svém vzniku spojil veškeré území Palestiny do jednoho správního celku. Brzy byl ovšem opět rozdělen a následně ho vymezovala městaJeruzalém,Hebron,Jaffa,Gaza aBeer Ševa.[12] Existoval až do roku 1917.
V roce 1917 dobyl Palestinu od Osmanů britský polní maršálEdmund Allenby. Britské jednotky zde byly od té doby přítomny. Proti tomu (a současně proti pokračujícížidovské imigraci) se postavily některé palestinské arabské elity. Arabské kluby spojené vMuslimsko-křesťanských asociacích následně pořádaly řadu kongresů pod hlavičkouPalestinského arabského kongresu. Na něm delegáti vznášeli oficiální požadavky vůči evropským mocnostem a Společnosti národů. Šlo například nejdříve o požadavek uznání nezávisléhoSyrského arabského království, ve kterém by měla Palestina autonomní postavení. Dále požadovali zrušeníBalfourovy deklarace a nesouhlasili se zavedením mandátní správy a také s židovskou imigrací. Požadavky se v průběhu let vyvíjely. Hlavními postavami kongresů byli starostové JeruzalémaÁrif ad-Dadžání aMusa al-Husajni. Delegáti také argumentovali, že během první světové války britský velící důstojníkHenry McMahon v korespondenci sHusajnem ibn Alí al-Hášimem přislíbil Arabům nezávislost, pokud povstanou proti Osmanům. Arabové svou část splnili tzv.arabským povstáním. Britové ovšem dohodu z jejich pohledu nedodrželi. Britové současně neuznali kongres coby zástupce palestinských Arabů a v letech 1920 až 1922 došlo ke schválení a reálnému zavedení britské mandátní správy. Kongresy se přesto scházely až do konce dvacátých let.
Ve dvacátých letech Arabové reagovali na pokračující židovskou imigraci, odprodej půdyŽidovskému národnímu fondu a podreprezentaci v britské správě řadou nepokojů, které vyvrcholily vnepokojích z roku 1929. Po nich syrský islámský duchovní ašejchIzz ad-Dín al-Kassám, který byl kvůli boji s Francouzi v Sýrii v palestinském exilu, vedl odbojovou militantnídžihádistickou organizaciČerná ruka. Ta přepadávala židovské osady a sabotovala britskou infrastrukturu. V roce 1935 byl al-Kassám britskou armádou zabit a hnutí se rozpadlo. Al-Kassám se později stal vzorem pro jiná radikální islamistická hnutí (napříkladHamás).
V roce 1936 založilAmín al-HusajníVysoký arabský výbor a tři roky vedlarabské povstání v Palestině. Mezi jeho požadavky patřilo zastavení židovské imigrace a vyhlášení samostatného nezávislého arabského státu v Palestině. Britská správa reagovala zřízením vyšetřovacíPeelovy komise, která v roce 1937 poprvé navrhla tzv.dvoustátní řešení konfliktu. V roce 1939 byla Brity uzákoněna tzv.MacDonaldova bílá kniha, která zaručovala vznik arabského státu s židovskou menšinou a výrazně omezovala židovskou imigraci do Palestiny. Ve třicátých a čtyřicátých letech byla situace natolik vyhrocená, že docházelo k celé řadě násilných činů. Ze stranyjišuv je páchaly polovojenské oddílyHagana,Irgun aLechi.
Po potlačení arabského povstání se jeruzalémskýmuftíAmín al-Husajní uchýlil doLibanonu a později doIráku. Během svého exilu se začal spojovat sitalskými fašisty aněmeckými nacisty, u nichž hledal podporu arabské nezávislosti a potlačení zrodu židovského státu. Nicméně toto neznamená, že by s ním souhlasili všichni Arabové. Britové měli během druhé světové války na své straně napříkladArabské legie. Obdobně hledali u nacistů proti Britům podporu členové židovské organizaceLechi, ale Britové měli na své straněŽidovské brigády.
První arabsko-izraelská válka byl již širší konflikt, při kterém na právě vyhlášený stát Izrael zaútočily okolní arabské státy. Válka vyústila v letech 1948–1949 územními zisky pro Izrael (oproti vymezení OSN) avyhnáním a útěkem palestinských Arabů do okolních zemí. Část uprchlíků skončila na palestinských územích Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Západní břeh Jordánu v první arabsko-izraelské válce dobyloZajordánsko a deklarovalo jehoanexi. Pásmo Gazy získaloEgyptské království, které zde zřídiloVšepalestinský protektorát s vlastnívládou.
Arabsko-izraelské války a osvobozenecké organizace
Po poválečném rozdělení regionu Palestiny mezi Izrael, Egypt a Jordánsko se národní hnutí palestinských Arabů rozpadlo. Starší generace palestinských politiků a představitelů národního hnutí uprchla do exilu a ztratila vliv. Nové podmínky, kdy polovina arabských obyvatel mandátní Palestiny byla vysídlena či uprchla do okolních zemí, přinesly nová národní hnutí, která lze označit za osvobozenecká, jelikož jejich cílem bylo ozbrojeným bojem získat zpět ztracená území.[13] Mezi uprchlíky, žijícími vuprchlických táborech, se takto zformovaly odbojové skupiny známější pod označenímfedajíni. V roce 1959 vzniklo hnutíFatah (zkratka pro „Palestinské národně osvobozenecké hnutí“) a roku 1967Lidová fronta pro osvobození Palestiny. Ty společně s dalšími menšími odbojovými skupinami založily v roce 1967Organizaci pro osvobození Palestiny, jejíž tváří se stalJásir Arafat. Tato forma ozbrojeného partyzánského boje o stát přetrvala celou druhou polovinu 20. století.
V padesátých letech 20. století se nové palestinské odbojové hnutí teprve rodilo. Hlavní konflikt byl v této době veden mezi Izraelem a Egyptem (napříkladSuezská krize). Egyptský prezidentGamál Násir tehdy využíval izraelsko-palestinského konfliktu ve prospěch své vizeSjednocené arabské republiky, jejíž součástí měla být i Palestina.[14]
Pošestidenní válce v roce 1967 Izraelobsadil Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy a od té doby si je udržuje pod kontrolou. V obou územích tehdy začal s ilegálnívýstavbou osad. V roce 1980 Izrael oficiálnězačlenil východní Jeruzalém doJeruzaléma a celé město prohlásil za své hlavní město. Toto začlenění, ačkoli se nikdy formálně nejednalo o legální anexi, bylo mezinárodně odsouzeno[15] aRadou bezpečnosti OSN prohlášeno za „neplatné“.[16] Palestinská autonomie, OSN, mezinárodní právní a humanitární orgány[17][18] a mezinárodní společenství[19][20] považujívýchodní Jeruzalém za součást Západního břehu Jordánu, a tudíž za součást palestinských území.Palestinská autonomie nad touto oblastí nikdy neuplatňovala suverenitu, ačkoli zde sídlí některé její kanceláře.[21][22] Mezinárodní společenství izraelskou svrchovanost nad východním Jeruzalémem neuznalo s odůvodněním, že jednostranná anexe území okupovaného během války je v rozporu sečtvrtou Ženevskou úmluvou.[23][24] Náklady Izraele na okupaci za čtyři desetiletí (1967–2007) se odhadují na 50 miliard dolarů.[25]Světová banka odhaduje roční náklady izraelské okupace pro palestinskou ekonomiku v roce 2013 na 3,4 miliardy dolarů.[26]
SummitLigy arabských států v roce 1974 prohlásilOrganizaci pro osvobození Palestiny (OOP) „jediným legitimním zástupcem palestinského lidu a zdůraznil jeho právo na založení nezávislého státu“.[27] Dne 22. listopadu 1974 získala OOP pozorovatelský status „nestátní entity“ v Organizaci spojených národů,[28][29] díky čemuž měla možnost vystupovat předValným shromážděním OSN, ale nemohla hlasovat. Po vyhlášení nezávislosti Valné shromáždění tuto deklaraci oficiálně „vzalo na vědomí“ a od té doby používalo při zmínce o palestinském stálém zástupci název Palestina namísto Organizace pro osvobození Palestiny.[30][31]
V roce 1988, kdy OOP hodlala vyhlásit palestinský stát, se Jordánskovzdalo všech územních nároků na Západní břeh Jordánu, včetně východního Jeruzaléma.[32] V roce 1993, na základědohod z Osla, přešly části území politicky pod jurisdikciPalestinské autonomie (oblasti A a B). Izrael stále vykonával plnou vojenskou kontrolu a civilní kontrolu nad 61 % Západního břehu Jordánu (oblast C). Dohody z Osla zavedly přístup k moři pro Pásmo Gazy do vzdálenosti 20námořních mil (37 km) od pobřeží. V souvislosti sgazsko-izraelským konfliktem byla tato hranice Berlínským závazkem z roku 2002 snížena na 12 námořních mil (22 km). V říjnu 2006 Izrael zavedl omezení na 6 námořních mil (11 km) a v závěruválky v Gaze v letech 2008–2009 omezil přístup na 3 námořní míle (5 km), za nimiž existuje zakázaná zóna. V důsledku toho byl v roce 2012 více než 3 000 palestinským rybářům odepřen přístup do 85 % námořních oblastí dohodnutých v roce 1995.[33] Většina územíMrtvého moře je proPalestince zakázána a Palestincům je odepřen přístup k jeho pobřeží.[34]
V roce 1993 Izrael uznal v rámcimírových dohod z Osla vyjednávací tým OOP za „zástupce palestinského lidu“ a OOP v reakci na to uznala právo Izraele na existenci v míru, přijala rezoluceRady bezpečnosti OSN č.242 a338 a zřekla se „násilí a terorismu“.[35] Na základě mírových dohod z Osla vznikl prozatímní orgánPalestinská autonomie (též Palestinská samospráva), který vládl na části palestinských území (Západní břeh Jordánu aPásmo Gazy), vymezených několika izraelsko-palestinskými dohodami z 90. let 20. století. V roce 1996 se konalyprvní všeobecné volby.
V letech 1997 a 1998 pokračoval mírový proces podepsánímHebronského protokolu aMemoranda od Wye River.[36] První znamenala předání většiny posledního velkého palestinského města Arabům (Hebronu) a druhá pak předání 13 % Západního břehu Palestincům.[36]
Období druhé intifády a rozdělení správy mezi Hamás a Fatah
Po ztroskotání mírových jednání v roce 1999 vypukla na palestinských územíchdruhá intifáda, která trvala mezi lety 2000 a 2005.[37] Roku 2002 započal Izrael na palestinském území Západního břehu Jordánu, za tzv.zelenou linií, s výstavbouseparační bariéry. V roce 2004Mezinárodní soudní dvůr v Haagu v rozsudku uvedl, že výstavba bezpečnostní bariéry je ilegální a porušuje mezinárodní právo. Její výstavbou na palestinském území se Izrael dopustil ilegální konfiskace půdy a majetků a současně dané územíde facto anektoval. Soud současně nařídil Izraeli zboření zdi. Izrael rozsudek odmítl.[38][39]
Po smrti Jásira Arafata v roce 2004 se v lednu 2005 konalydruhé prezidentské volby, ve kterých byl zvolenMahmúd Abbás (Fatah). Izrael v roce 2005 po mezinárodním nátlakujednostranně opustil Pásmo Gazy. V roce 2006 se konalyparlamentní volby doPalestinské legislativní rady, ve kterých zvítězilo hnutíHamás (se ziskem 44,45 % hlasů). V roce 2007 provedl Hamás v Pásmu Gazy převrat a zcela zde převzal moc.Palestinská autonomie, vedená hnutím Fatah, následně odmítla vládu Hamásu a vytvořila vlastní vládu, která má ovšem pod kontrolou jen Západní břeh Jordánu. V Palestině takde facto začalo dvojvládí.
Izrael na převzetí moci islamistickým Hamásem v Pásmu Gazy reagoval zavedenímblokády, na které se začal podílet i Egypt. Různé humanitární organizace označily blokádu za nelegální a za uplatňováníkolektivní viny.[40] Podle OSN šlo o porušování lidských práv a mezinárodního práva.[41] Následně vedl proti Hamásu řadu vojenských operací či válek. Nejničivější z nich byly války s izraelským kódovým označenímOperace Lité olovo (2008) aOperace Ochranné ostří (2014), ve kterých zemřely nižší jednotky tisíc lidí, zejména civilistů.[42]
Porevoluci z roku 2011 během tzv.Arabského jara Egypt zrušil blokádu Pásma Gazy a otevřel hranice.[43] Ty zůstaly otevřené i během vlády prezidentaMuhammada Mursího. Egyptská blokáda byla znovu obnovena po vojenském převratu v Egyptě v roce 2013.[44]
V dubnu 2011 uzavřely obě strany vnitropalestinského sporu (Fatah a Hamás) dohodu o usmíření, ale její implementace nebyla naplněna zejména pro aspirace Hamásu na ovládnutí Západního břehu.[45]
Dne 29. listopadu 2012rezoluceValného shromáždění OSNč. 67/19 znovu potvrdila „právo palestinského lidu na sebeurčení a nezávislost ve svém Státě Palestina na palestinském území okupovaném od roku 1967“ a rozhodla „udělit Státu Palestina status nečlenského pozorovatelského státu v OSN“ (pro tento krok hlasovalo 138 zejména muslimských a evropských států, 9 hlasovalo proti a 41 se zdrželo).[46] Následující měsíc bylo v právním memorandu OSN uznáno, že Palestina dává přednost názvu „Stát Palestina“ sMahmúdem Abbásem v čele.[47] Bylo konstatováno, že neexistuje žádná právní překážka pro používání termínu „Palestina“ pro označení zeměpisné oblasti palestinského území. Bylo rovněž vysvětleno, že neexistuje žádná překážka, která by bránila dalšímu používání termínu „okupované palestinské území včetně východního Jeruzaléma“ nebo jiné terminologie, kterou by mohlo běžně používatValné shromáždění OSN.[48]ISO přijala změnu názvu v roce 2013.[49] Rada bezpečnosti OSN nadále považuje Palestinu za „nesuverénní entitu“,[50] což brání jejímu přijetí do Valného shromáždění OSN jako plnoprávného členského státu.[51]Izraelské vlády trvají na tom, že dotčená oblast je předmětem územního sporu.[52][53] Rozsah území je sice předmětem budoucích jednání, ale Palestinská autonomie jej často nově označuje jakoZelenou linii. Od vyhlášenípalestinské nezávislosti v roce 1988uznalo Stát Palestina 156 členských států OSN.[54][55]Izrael a napříkladSpojené státy americké jej neuznaly.
Izraelštíokupační vojáci vHebronu na Západním břehu v roce 2012
Vláda Hamásu v Pásmu Gazy byla od roku 2008 financovánaKatarem, který také od roku 2012 hostil exilové vedení Hamásu, které se tam přesunulo ze Sýrie. Miliony dolarů na provoz vlády a služeb byly každý měsíc posílány v hotovosti přes území Izraele. Izraelský premiérBenjamin Netanjahu toto umožňoval coby součást své taktiky „rozděl a panuj“. Od té si sliboval, že pokud bude v Pásmu Gazy vládnout Hamás a na Západním břehu Jordánu Palestinská autonomie v čele s Fatahem, budou Palestinci rozděleni a oslabí to jejich úsilí o uznání jejich státu.[58][59]
Dne 7. října 2023 provedlHamás a další ozbrojené skupiny z Pásma Gazy útok na Izrael, který vyústil veválku, ve které zemřelo přes padesát tisíc Palestinců a došlo k destrukci sídel v Pásmu Gazy.[60] Šlo do té doby o nejničivější vojenský konflikt v historii moderní Palestiny. Izrael během války provádělvojenské invaze i na Západní břeh Jordánu. Prezident Palestinské autonomie Abbás obvinil Hamás z prodlužování války a posilování Izraele. Naopak Hamás obvinil Abbáse ze spolupráce s Izraelem.[61] Abbás následně apeloval na OSN, aby tlačila na diplomatické ukončení války.[62]
V dubnu 2024 Spojené státy americké vetovaly palestinskou žádost o uznání plného členství v OSN. Ostatní státyRady bezpečnosti byly pro (dva členové se volby neúčastnily).[63]
Mezinárodní soudní dvůr ve svémporadním stanovisku z července 2024 uvedl, že izraelská přítomnost na okupovaných palestinských územích je nezákonná a musí skončit co nejdříve, Izrael musí ukončit veškeré nové osidlování okupovaného území a současné osadníky evakuovat a zaplatit reparace za způsobené škody. Zároveň situaci na Západním břehu přirovnal kapartheidu.[64] Na základě tohoto stanoviska Valné shromáždění OSN schválilo v září 2024 rezoluci, ve které Izraeli nařizuje ukončit okupaci do jednoho roku.[65]
Palestinská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2, který se skládá ze tří vodorovných pruhů v barvách: černého, bílého a zeleného, s červeným klínem u žerdi, jež dosahuje do třetiny délky listu.
Palestinská hymna je píseňFida'i. Hudbu složil Ali Ismael, text napsal Said Al Muzayin. V roce 1996 nahradila předchozí hymnuMawṭinī, současnouiráckou hymnu.
Nejvyšším orgánem OOP jeVýkonný výbor OOP, který zastává exekutivní roli vlády Palestiny. Předseda Výkonného výboru je také předsedou OOP. Obě funkce od roku 2004 zastáváMahmúd Abbás.
Zákonodárným sborem jePalestinská legislativní rada. Coby exilový parlament fungujePalestinská národní rada v rámci OOP. Palestinská národní rada má reprezentovat nejen Palestince v palestinských územích, ale také uprchlíky a Palestince v diaspoře. Pokud rada nezasedá, zákonodárná iniciativa přechází naPalestinskou ústřední radu, která je také součástí OOP.
Správně je Palestina od roku 2007 rozdělena na Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Na Západním břehu Jordánu vládne sekulární stranaFatah, zatímco v Pásmu Gazy militantní a islamistická stranaHamás. Podle neziskové organizaceFreedom House spravuje Palestinská autonomie Západní břeh Jordánuautoritářským způsobem, včetně represí aktivistů a novinářů kritizujících vládu.[70] Hamás rovněž vládl Pásmu Gazy autoritářsky.[71]
Palestinský vzdělávací systém zahrnuje povinnýzákladní stupeň pokrývající 1. až 10. ročník, rozdělený na přípravnou fázi (1. až 4. ročník) a fázi prohlubující (5. až 10. ročník). Nepovinnésekundární vzdělávání zahrnuje 11. a 12. ročník s možností všeobecného sekundárního vzdělávání a několik středních odborných škol.Terciární vzdělávání nabízí 11 univerzit (10 soukromých a jedna veřejná), 11 technických vysokých škol (4 vládní, 2 zřízené UNRWA, 4 veřejné a 1 soukromá), které nabízejí převážně čtyřleté studijní programy.[72]
Ministerstvo školství a vyššího vzdělávání bylo založeno v roce 1996. K roku 2003 tvořily státní výdaje na školství 17,9 % státního rozpočtu.[72]
Běhemválky Izraele s Hamásem utrpělo do července 2024 všech 19 univerzit v Gaze vážné poškození, 80 % univerzitních budov bylo zničeno, 103 akademiků bylo zabito a 90 000 studentů v té době zapsaných ve vysokoškolském vzdělávání již nemohlo pokračovat ve studiu.[73][74]
Ekonomika Palestiny je silně závislá na zahraniční pomoci a finančních příjmech z různých zdrojů (Katar,Turecko,Evropská unie,UNRWA).[75][76] Klíčovým faktorem je pomoc poskytovanáPalestinské samosprávě na Západním břehu Jordánu, která financuje veřejné služby a rozvojové projekty. Dalším významným zdrojem příjmů jsouremitence palestinských pracovníků v zahraničí, kteří posílají peníze zpět svým rodinám, což je pro mnoho domácností důležitý ekonomický zdroj.[77][78] Ačkoliv obchodní aktivity čelí politickým a administrativním překážkám ze strany Izraele, Palestina se podílí na exportu některých produktů, jako jsou zemědělské výrobky a tradiční řemesla, které se vyvážejí na regionální a mezinárodní trhy. Zemědělství zůstává klíčovým sektorem, s produkcí olivového oleje, pěstováním plodin a chovem dobytka.
Ekonomika Pásma Gazy čelí obtížím v důsledkuizraelsko-egyptské blokády, která omezuje pohyb lidí a zboží. V Gaze je tak k dispozici jen omezený prostor pro podnikání, zatímco části Západního břehu nabízí širší příležitosti, včetně podnikání v turistických oblastech, jako ve městechBetlém aJeruzalém, kde turismus představuje důležitý zdroj příjmů. Ve správních a obchodních centrech jako jsouRámaláh aHebron pak Palestinci podnikají v různých odvětvích, od obchodu a stavebnictví po IT služby.[79][80]
Zhruba sto tisíc Palestinců pracuje v izraelských firmách, kde vykonávají nekvalifikované práce za mzdy výrazně nižší než je průměrný plat izraelského pracovníka na obdobné pozici. Navíc v dobách vyšší intenzity ozbrojených střetů jsou pracovní povolení pro Palestince pozastavena.[81]
Na konci roku 2022 činila nezaměstnanost na Západním břehu Jordánu 12,1 %, což byla nejnižší úroveň od roku 2015. Částečně to bylo způsobeno nárůstem počtu Palestinců ze Západního břehu Jordánu pracujících v Izraeli a v izraelských osadách. V Pásmu Gazy činila míra nezaměstnanosti na konci roku 2022 44 %, což vedlo k tomu, že více než 60 % obyvatel žilo pod hranicí chudoby, ve srovnání s 19 % na Západním břehu Jordánu.[82] Mnozí Palestinci pracují v různých službách, včetně turismu, vzdělávání, zdravotnictví a technologií. Palestina hostí mnoho mezinárodních nevládních organizací (NGO) a humanitárních agentur, které přispívají k místní ekonomice a vytvářejí pracovní místa.
V roce 2023 byla Palestina 128. (ze 195) ekonomikou světa z hlediskaHDP, 188. (ze 226) ekonomikou z hlediska celkového exportu a 140. (ze 196) ekonomikou z hlediska HDP na obyvatele.[83]
V Palestině je ekonomika závislá na Izraeli, který část země okupuje (Západní břeh Jordánu) a na část uvalil blokádu (Pásmo Gazy). V roce 2023 bylo navázáno 84 % exportu a 54 % importu na Izrael.[84][85] Vůči Pásmu Gazy Izrael ovládá veškerý pohyb zboží a osob.[86]
V roce 2023 byly největšími exportními artikly Palestiny železný šrot (68,6 milionu dolarů), tropické ovoce (53,8 milionu dolarů), čistý olivový olej (10,9 milionu dolarů), stavební kámen (7,56 milionu dolarů) a ostatní masné výrobky (5,66 milionu dolarů). Dalšími destinacemi byly Jordánsko (96,6 milionu dolarů), Turecko (22,1 milionu dolarů), Spojené arabské emiráty (14,3 milionu dolarů), Saúdská Arábie (8,53 milionu dolarů) a Spojené království (7,04 milionu dolarů).[83]
V roce 2023 byly největšími položkami dovozu do Palestiny cement (136 milionů dolarů), surový cukr (135 milionů dolarů), automobily (128 milionů dolarů), pečivo (69,8 milionů dolarů) a parfémy (66,2 milionů dolarů). Dalšími zeměmi, ze kterých Palestina dovážela byly Egypt (496 milionů dolarů), Jordánsko (338 milionů dolarů), Čína (165 milionů dolarů), Německo (143 milionů dolarů) a Spojené arabské emiráty (137 milionů dolarů).[83]
Od roku 1949 do roku 1967 spadal Západní břeh Jordánu pod daňový systém Jordánska, zatímco Pásmo Gazy pod daňový systém Egypta. Po dobytí palestinských území Izraelem došlo k zpřetrhání obchodních vazeb na Egypt a Jordánsko a Izrael začlenil okupovaná území pod svůj ekonomický a daňový systém.[87][88] Na Palestince na palestinských územích byly uvaleny vyšší daňové sazby než na Izraelce a izraelské osadníky.[89]
V roce 1994 podepsaly OOP a Izrael v rámcidohod z Osla tzv. dohodu mezi Gazou a Jerichem a připojený Protokol o hospodářských vztazích (Pařížský protokol), kterými byla vytvořena Palestinská samospráva a zřízena celní unie a systém daňového odbavení Palestinské samosprávy. Palestinská samospráva ukládá a spravuje daně v oblastech A a B na Západním břehu Jordánu, nikoli však v oblasti C a v pásmu Gazy. Podle Pařížského protokolu nemá Palestinská samospráva jurisdikci v oblasti C na Západním břehu Jordánu. Daně z příjmu placené osadníky a izraelskými vojáky žijícími v oblasti C na Západním břehu Jordánu plynou přímo do izraelské státní pokladny.[90][91] Daně z příjmu palestinských pracovníků v izraelských osadách vybírá Izrael a odvádí je Palestinské samosprávě.
V rámci systému daňového zúčtování Izrael vybírá daně jménem Palestinské samosprávy. Daně jsou největším zdrojem příjmů Palestinské samosprávy a představují přibližně 70–75 % celkových příjmů.[92] V dobách ozbrojených střetů mezi izraelskou armádou a palestinskými ozbrojenými skupinami izraelská vláda pravidelně zadržuje vyplácení vybraných palestinských daní.[93][94]
Podrobnější informace naleznete v článku Palestinci.
Palestinský centrální statistický úřad (PCBS) odhaduje početPalestinců v polovině roku 2009 na 10,7 milionu, přičemž 3,9 milionu žije na palestinském území (36,6 %), 1,2 milionu vIzraeli (11,5 %), 5,0 milionu v arabských zemích (46,2 %) a 0,6 milionu v ostatních zemích (5,7 %).[95]
Podle deníkuThe Guardian (2008) patří palestinská území k místům s nejrychleji rostoucím počtem obyvatel na světě – za posledních deset let (2008) vzrostl jejich počet o 30 %. NaZápadním břehu Jordánu a vPásmu Gazy žilo 3,76 milionu Palestinců, o deset let dříve to bylo 2,89 milionu.[96]
PodleUnited States Census Bureau činil nárůst počtu obyvatel v Pásmu Gazy a na Západním břehu Jordánu od roku 1990 do roku 2008 106 %, z 1,9 milionu (1990) na 3,9 milionu osob.[97]
PodlePalestinského centrálního statistického úřadu bylahustota zalidnění na palestinském území v roce 2009 654 obyv. / km2, 433 obyv. / km2 na Západním břehu Jordánu včetně Jeruzaléma a 4 073 obyv. / km2 v Pásmu Gazy.[95] V polovině roku 2009 činil podíl obyvatel mladších 15 let 41,9 % a starších 65 let 3 %.[95]
Počet obyvatel v milionech (polovina roku)[95][98][99]
Drtivá většina Palestinců jsoumuslimové. Téměř všichnipalestinští muslimové jsousunnité, i když na Západním břehu Jordánu žije několik desítek konvertitů kahmadíjskému islámu.[101] Podle článku 4 palestinské ústavy „Islám je v Palestině oficiálním náboženstvím. Respektuje se posvátnost všech ostatních božských náboženství“.[102]Křesťané tvoří asi 1 až 2 % obyvatel palestinských území.[103] Počet křesťanů v Pásmu Gazy se odhaduje na přibližně 3 000.[104] Ve vesniciKirjat Luza na hořeGerizim na Západním břehu Jordánu žije také asi 370Samaritánů, kteří mají palestinské i izraelské občanství.[105] Počet židovských osadníků na Západním břehu se ke konci roku 2012 odhaduje na 341 000 a ve východním Jeruzalémě na více než 200 000.[106]
Počet osadníků, 1972 až 2007: žlutá = východní Jeruzalém; modrá = zbytek Západního břehu Jordánu[109][110]
Podle odhadů PCBS žilo v roce 2012 na Západním břehu Jordánu přibližně 564 000izraelských osadníků. Přibližně 203 000 z nich bylo usazeno ve východním Jeruzalémě (oblast J1guvernorátu Jeruzalém) a 346 000 na zbývajícím Západním břehu.[111]
V souladu se svou politikou Jeruzaléma jakojednotného a nedělitelného hlavního města Izraele Izrael nezveřejňuje přesné údaje o počtu osadníků ve východním Jeruzalémě. Spíše jsou uváděny počtyIzraelců v oblastiJudea a Samaří. Nezávisle na politickém složení následujících vlád Izraele počet osadníků na Západním břehu od roku 1967 rychle a relativně přímočaře rostl (viz graf).Izraelský centrální statistický úřad napočítal koncem roku 2012 v oblasti Judea a Samaří, která nezahrnuje Jeruzalém, přibližně 341 000 osadníků.[112]
Mapa s vyznačením států uznávajících Stát Palestinu (zeleně)
K 23. září 2025 uznalo Stát Palestina celkem 156 ze 193 členských států OSN (více než 80 %).[54][55] Některé státy, které tento stát neuznaly, uznávají OOP jako zástupce palestinského lidu.
Stát Palestina uznalaČSSR v roce 1988. Do té doby v ČSSR existovalo od roku 1976 zastoupeníOrganizace pro osvobození Palestiny (OOP), od roku 1983 s diplomatickým statusem. Zastoupení Palestinské národní správy (PNS) v Česku nese označení Velvyslanectví Státu Palestina[121] od února roku 1989. ČR uznala všechny státy, které ke dni 31. prosince 1992 uznávalo Československo, a to čl. 5 odst. 1 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem ČSFR,[122] tedy teoreticky i Stát Palestina.[123]
„
Uznání vyhlášení palestinského státu byl politický akt poplatný tehdejší politice a uspořádání mezinárodních vztahů. Palestinský stát nesplňoval podmínky státnosti podle mezinárodního práva, čehož si byla československá vláda plně vědoma.
V současné době ale ministerstvo zahraničních věcí uznání odmítá a zastává názor, že k uznání palestinského státu ze strany ČR prozatím nedošlo.[125] Podle premiéraPetra Fialy „nemá smysl uznávat stát ve chvíli, kdy není jasné, co to je, kdo ho představuje a na jakém území se nachází“. Na tom se shoduje i s prezidentemPetrem Pavlem, dle něj samotné uznání Palestiny bez nynějších předpokladů pro existenci státu moc smyslu nedává, je to spíše politické gesto. „Tím, že někdo palestinský stát uzná, tak ten stát nevznikne. Vidíme jako Česká republika jednoznačně řešení ve státním uspořádání pro Palestince ve dvoustátí, ale jeho technické provedení musí být součástí detailních jednání.“[126]
Aktuálně je v ČR tolerovánstatus quo palestinského zastoupení v Praze, a to přesto, že vláda reciproční vztahy se Státem Palestina neudržuje, ale jedná jen s palestinskou samosprávou.Mírové dohody z Osla z roku 1993 zahraniční zastoupení Palestinské národní správy sice formálně nepřipouštějí, nicméně kodifikují zachování úrovně již existujících diplomatických misí. Tento postoj je v souladu s politikou Evropské unie.[127]
↑abBAROUD, Ramzy.Middle East Review 2003-4: The Economic and Business Report. 27. vyd. Londýn: Kogan Page Publishers, 2004. 256 s.Dostupné online.ISBN978-0-7494-4066-4. S. 161. (anglicky)
↑abBISSIO, Robert Remo.The World: A Third World Guide 1995–96. Montevideo: Instituto del Tercer Mundo, 1995.Dostupné online.ISBN978-0-85598-291-1. S. 443. (anglicky)
↑Palestinian Authority applies for full UN membership [online]. United Nations Radio, 2011-09-23 [cit. 2012-11-30].Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-12. (anglicky)
↑Legal Consequences Arising from them Policies and Practices of Israel in the Occupied Palestinian Territory, Including East Jerusalem [online]. International Court of Justice [cit. 2024-07-25]. S. 31.Dostupné online. (anglicky)
↑ Izraelská armáda uznala, že ve válce v Gaze zemřelo 71 tisíc lidí.www.seznamzpravy.cz [online]. 2026-01-29 [cit. 2026-02-05].Dostupné online.
↑ Ottoman Palestine.The Institute for Palestine Studies [online]. 2016-03-02 [cit. 2025-02-03].Dostupné online. (anglicky)
↑BESHARA, Adel.The Origins of Syrian Nationhood: Histories, Pioneers and Identity. [s.l.]: Taylor & Francis 399 s.Dostupné online.ISBN978-1-136-72450-3. S. 23. (anglicky)
↑KHALIDI, Rashid.The Iron Cage: The Story of the Palestinian Struggle for Statehood. [s.l.]: Beacon Press 336 s.Dostupné online.ISBN978-0-8070-0308-4. (anglicky)
↑ Gamal Abdel Nasser’s Cynical Use of the Palestinian Cause.mosaicmagazine.com [online]. [cit. 2025-02-11].Dostupné online.
↑KUTTAB, Jonathan; KLEIN, Claude.5. Access to Jerusalem and the Holy Places. [s.l.]: [s.n.]Dostupné online.ISBN9041188436. S. 68.
↑BARAHONA, Ana.Bearing Witness – Eight weeks in Palestine. Londýn: Metete, 2013.ISBN978-1-908099-02-0. S. 12, 80.
↑Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory [online]. 2004-07-04 [cit. 2022-08-10].Dostupné v archivu.
↑Conference of High Contracting Parties to the Fourth Geneva Convention: statement by the International Committee of the Red Cross [online].Mezinárodní výbor Červeného kříže [cit. 2022-08-10].Dostupné v archivu.
↑Applicability of the Geneva Convention relative to the Protection of Civilian Persons in Time of War, of 12 August 1949, to the Occupied Palestinian Territory, including Jerusalem, and the other occupied Arab territories [online]. [cit. 2022-08-10].Dostupné v archivu.
↑SLONIM, Šlomo.Jerusalem in America's Foreign Policy: 1947–1997. [s.l.]: Martinus Nijhoff Publishers, 1998.Dostupné online. S. 332–333.
↑KLEIN, Menachem.Jerusalem: The Contested City. [s.l.]: C. Hurst & Co. Publishers, 2001. S. 189.
↑KORMAN, Sharon.The Right of Conquest: The Acquisition of Territory by Force in International Law and Practice. [s.l.]: Clarendon Press, 1996.Dostupné online.ISBN9780191583803.
↑DUGARD, John.Recognition and the United Nations. Cambridge: Grotius Publications LimitedISBN0-521-46322-X. S. 111–115.
↑SHAULI, Avi. Cost of occupation – over $50 billion.Ynet [online]. 2007-09-06 [cit. 2022-08-10].Dostupné online.
↑AL MADFAI, Madiha Rashid.Jordan, the United States and the Middle East Peace Process, 1974–1991. Cambridge: Cambridge University Press, 1993.Dostupné online.ISBN978-0-521-41523-1. S. 21. (anglicky)
↑HILLIER, Tom.Sourcebook on Public International Law. [s.l.]: Routledge, 1998. 883 s.Dostupné online.ISBN978-1859410509. S. 205. (anglicky)
↑Stateless Again – II. International and Jordanian Law [online]. [cit. 2022-08-10].Dostupné online.
↑Gaza in 2020: A liveable place? [PDF]. [cit. 2022-08-10].Dostupné online.
↑HUMANITARIAN FACT SHEET ON THE JORDAN VALLEY AND DEAD SEA AREA [PDF]. [cit. 2022-08-10].Dostupné v archivu.
↑MURPHY, Kim.Israel and PLO, in Historic Bid for Peace, Agree to Mutual Recognition [online]. Los Angeles Times, 1993-09-10 [cit. 2012-11-30].Dostupné online. (anglicky)
↑abČEJKA, Marek.Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 205.
↑Izrael a Palestina: Proč vznikl a kam směřuje klíčový blízkovýchodní konflikt (5. vyd.), str. 210–211
↑MCGREAL, Chris. World court tells Israel to tear down illegal wall.The Guardian. 2004-07-09.Dostupné online [cit. 2025-03-30].ISSN0261-3077. (anglicky)
↑ Palmer Report Did Not Find Gaza Blockade Legal, Despite Media Headlines.Amnesty International USA [online]. 2011-09-06 [cit. 2025-04-01].Dostupné online. (anglicky)
↑ U.N. experts say Israel's blockade of Gaza illegal.Reuters.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-12-02. (anglicky)
↑ 20 Palestinians killed overnight as UN holds emergency talks.Middle East Eye [online]. [cit. 2025-04-01].Dostupné online. (anglicky)
↑ Egypt natrvalo otevřel hranice s Gazou.Aktuálně.cz [online]. 2011-05-28 [cit. 2025-04-01].Dostupné online.
↑Palestinians win implicit U.N. recognition of sovereign state [online].Reuters, 2012-11-29 [cit. 2012-11-30].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-06-05. (anglicky)
↑O'BRIEN, Patricia.Issues related to General assembly resolution 67/19 on the status of Palestine in the United nations [PDF]. [cit. 2022-08-10].Dostupné online.
↑GHARIB, Ali. U.N. Adds New Name: "State of Palestine".The Daily Beast [online]. 2017-07-14 [cit. 2022-08-10].Dostupné online.
↑Name change for State of Palestine and other minor corrections [PDF]. [cit. 2022-08-10].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑MCHIGH, Jess. Israel-Palestine Conflict: French UN Security Council Resolution Off The Table In Favor Of Palestinian Statehood?.International Business Times [online]. 2015-08-19 [cit. 2022-08-10].Dostupné online.
↑FAQ: The Peace process with the Palestinians – Dec 2009 [online]. [cit. 2022-08-10].Dostupné online.
↑FROM "OCCUPIED TERRITORIES" TO "DISPUTED TERRITORIES" [online]. 2002-01-16 [cit. 2022-08-10].Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-04-21.
↑abAJLABS. Mapping which countries recognise Palestine in 2025.Al Jazeera [online]. [cit. 2025-05-12].Dostupné online. (anglicky)
↑abKENT, Annette Choi, Lauren. Here are the countries that have recognized a Palestinian state.CNN [online]. 2025-08-11 [cit. 2025-09-21].Dostupné online. (anglicky)
↑Set 'timetable' to end Israeli occupation, Palestine to UN [online]. [cit. 2022-08-10].Dostupné online.
↑ Vychází najevo, jak Netanjahu nechal posílat Hamásu kufry plné dolarů.www.novinky.cz [online]. 2023-12-12 [cit. 2025-03-22].Dostupné online.
↑ Report: Netanyahu’s rejection of Saudi peace offer led to Qatari cash corridor to Hamas.www.timesofisrael.com [online]. [cit. 2025-03-22].Dostupné online. (anglicky)
↑ Reported impact snapshot | Gaza Strip (25 March 2025).United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs - Occupied Palestinian Territory [online]. 2025-03-25 [cit. 2025-04-01].Dostupné online. (anglicky)
↑ Abbas blames Hamas for Gaza war; terror group says PA siding with Israel.www.timesofisrael.com [online]. [cit. 2025-04-01].Dostupné online. (anglicky)
↑ US vetoes Palestine’s request for full UN membership.news.un.org [online]. 2024-04-18 [cit. 2025-04-01].Dostupné online. (anglicky)
↑ROKOS, Milan. Soud v Haagu: Izrael musí ukončit okupaci palestinských území a platit reparace.Seznam Zprávy [online]. 2024-07-19 [cit. 2024-10-08].Dostupné online.
↑ROKOS, Milan. Do roka ukončete okupaci, vyzvala OSN Izrael. Česko hlasovalo proti.Seznam Zprávy [online]. 2024-09-18 [cit. 2024-10-08].Dostupné online.
↑ Square Pegs and Round Holes: The Story of the Palestinian Political System.École de droit [online]. [cit. 2025-04-03].Dostupné online. (francouzsky)
↑ Permanent Observer Mission of the State of Palestine to the United Nations - Declaration of Independence (1988) (UN Doc).web.archive.org [online]. 2014-06-08 [cit. 2025-04-03].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-06-08.
↑ West Bank: Freedom in the World 2022 Country Report.Freedom House [online]. [cit. 2025-04-03].Dostupné online. (anglicky)
↑ Hamas's Authoritarian Regime in Gaza | The Washington Institute.www.washingtoninstitute.org [online]. [cit. 2025-04-03].Dostupné online. (anglicky)
↑ab West Bank and Gaza : Education sector analysis - impressive achievements under harsh conditions and the way forward to consolidate a quality education system.worldbank.org [online]. 2006-09-07 [cit. 2025-04-03].Dostupné online.
↑ADLER, Jonathan. The decimation of Gaza’s academia is ‘impossible to quantify’.+972 Magazine [online]. 2024-07-26 [cit. 2025-04-03].Dostupné online. (anglicky)
↑FAYOUMI, Sondos. Every University in Gaza Has Been Destroyed. So Have These Students’ Dreams..www.thenation.com. 2024-07-26.Dostupné online [cit. 2025-04-03].ISSN0027-8378. (anglicky)
↑ Political Economy of Foreign Aid in the Occupied Palestinian Territories: A Conceptual Framing – Peace Research Institute Oslo (PRIO).www.prio.org [online]. [cit. 2025-09-21].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-08-15. (anglicky)
↑LABADI, Taher. The Palestinian Diaspora and the State-Building Process.Arab Reform Initiative. 2018-12-05.Dostupné online [cit. 2025-09-21]. (anglicky)
↑Hebron, the wealthiest, most high-tech Palestinian Authority City [online]. 2016-04-06 [cit. 2025-09-21].Dostupné online. (anglicky)
↑ Could Ramallah become an Arab World tech hub?.BBC News. 2014-06-06.Dostupné online [cit. 2025-09-21]. (anglicky)
↑ Israel’s financial stranglehold on the occupied Palestinian territory must end: UN experts.OHCHR [online]. [cit. 2025-09-21].Dostupné online. (anglicky)
↑WEST BANK AND GAZA: REPORT TO THE AD HOC LIAISON COMMITTEE [online]. Internationl Monetary Fond, 2023-04-14 [cit. 2025-09-21].Dostupné online.
↑abc Palestine (PSE) Exports, Imports, and Trade Partners.The Observatory of Economic Complexity [online]. [cit. 2025-09-21].Dostupné online. (anglicky)
↑ Palestine Exports By Country.tradingeconomics.com [online]. [cit. 2025-09-21].Dostupné online.
↑ Palestine Imports By Country.tradingeconomics.com [online]. [cit. 2025-09-21].Dostupné online.
↑ENTITIES. Who Profits - The Israeli Occupation Industry - Captive Economy.Who Profits - The Israeli Occupation Industry - Captive Economy [online]. [cit. 2025-09-21].Dostupné online. (anglicky)
↑EL‐FARRA, Majed; MACMILLEN, Malcolm. External constraints on manufacturing development in Israeli‐occupied Gaza.Middle Eastern Studies. 2000-01-01, roč. 36, čís. 1, s. 153–170.Dostupné online [cit. 2025-09-21].ISSN0026-3206.doi:10.1080/00263200008701302.
↑ The Paris Protocol – Historical Classification, Palestinian Territories.Konrad-Adenauer-Stiftung.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-03-13. (anglicky)
↑BAXENDALE, Sidney J. Taxation of Income in Israel and the West Bank: A Comparative Study.Journal of Palestine Studies. 1989-04-01, roč. 18, čís. 3, s. 134–141.Dostupné online [cit. 2025-09-21].ISSN0377-919X.doi:10.2307/2537347.
↑Myths & Facts: Israel-Palestine conflict and the Ahmadiyya [online]. [cit. 2022-08-11].Dostupné v archivu.
↑ab2003 Amended Basic Law [online]. Rámaláh: 2003-03-18 [cit. 2022-08-11].Dostupné online.
↑ Declining Palestinian Christian Population Fears Its Churches Are Turning Into Museums.Ha'arec [online]. 2010-10-07 [cit. 2022-08-11].Dostupné online.
↑Palestinian Christians in the Holy Land – IMEU [online]. [cit. 2022-08-11].Dostupné online.
↑BARBATI, Gabriele. Israeli Election Preview: The Samaritans, Caught Between Two Votes.International Business Times [online]. 2013-01-21 [cit. 2022-08-11].Dostupné online.
↑Table 2.17—Localities(1) and population; [online]. [cit. 2022-08-11].Dostupné v archivu.
↑ČTK. Valné shromáždění OSN vyzývá ke schválení plnohodnotného členství Palestiny.ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-05-13].Dostupné online.
↑ Španělsko, Irsko a Norsko uznaly Palestinu jako samostatný stát.Deník N [online]. 2024-05-28 [cit. 2025-09-23].Dostupné online.
↑ Slovinsko uznává Palestinu jako samostatný stát. Vláda obešla požadavek opozice na odklad hlasování.iROZHLAS [online]. 2024-06-04 [cit. 2025-09-23].Dostupné online.
↑ Valné shromáždění OSN podpořilo dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Česko se zdrželo.iROZHLAS [online]. 2025-09-12 [cit. 2025-09-15].Dostupné online.
↑ Europoslanci schválili rezoluci k Izraeli, odsuzují blokádu Pásma Gazy.www.seznamzpravy.cz [online]. 2025-09-11 [cit. 2025-09-21].Dostupné online.
↑RADAČIČOVÁ, Simone.Uznat Palestinu plánuje po Francii už i Británie. Přesvědčí Paříž i další státy? [online]. 2025-07-30 [cit. 2025-09-23].Dostupné online.
↑ Británie, Kanada a Austrálie uznaly Stát Palestina. Přidalo se i Portugalsko.www.seznamzpravy.cz [online]. 2025-09-21 [cit. 2025-09-21].Dostupné online.
.svg)
.png)
.jpg)
.svg)
