Území dnešního Srbska, nepřetržitě osídlené odpaleolitu, zažilo v 6. stoletístěhování Slovanů, v raném středověku zde vzniklo několik regionálních států, které byly střídavě podřízenyByzantské říši,Franské říši aUherskému království.Srbské království získalo uznáníSvatého stolce aKonstantinopole v roce 1217 a svého územního vrcholu dosáhlo v roce 1346 jakoSrbská říše. Do poloviny 16. stoletíOsmanská říše obsadila celé území dnešního Srbska; osmanskou vláduobčas přerušilaHabsburská říše, která se od konce 17. století začala rozšiřovat směrem dostředního Srbska a zároveň si udržela oporu veVojvodině. Na počátku 19. století byl srbskou revolucí založennárodní stát jako prvníkonstituční monarchie v regionu, která následně zvětšila své území.[3] Po ztrátách vprvní světové válce a následném sjednocení bývalé habsburské koruny Vojvodiny seSrbskem země spoluzaložila s dalšími jihoslovanskými národyJugoslávii, která v různých politických formacích existovala až dojugoslávských válek v 90. letech 20. století. Během rozpadu Jugoslávie vytvořilo Srbskounii s Černou Horou,[4] která byla v roce 2006mírově rozpuštěna, čímž byla poprvé od roku 1918 obnovena nezávislost Srbska jako suverénního státu.[5] V roce 2008 představitelé Kosovského shromáždění jednostranně vyhlásili nezávislost, což se setkalo se smíšenými reakcemi mezinárodního společenství, zatímco Srbsko si Kosovo nadále nárokuje jako součástsvého suverénního území.
Běhemdoby železné, od 5. do 2. století př. n. l., se s místními kmeny -Tribally,Dardany aAutariaty - setkalistaří Řekové během své expanze do regionu.Keltský kmenSkordisků (někteří je ale označují i zaIlyry čiThráky) se usadil v celé oblasti ve 3. století př. n. l. Vytvořil kmenový svaz a vybudoval několik opevnění, včetně hlavního města Singidunum (dnešní Bělehrad) a Naissosu (dnešníNiš).
Římané dobyli většinu území ve 2. století př. n. l. a Skordiskové se nakonecromanizovali. Římané na srbském území vytvořili provincieIllyricum,Dalmácie,Panonie,Dácie,Moesie, pozdějiHorní Moesie aDolní Panonie. Největší římská města byla Singidunum (Bělehrad),Viminacium (nyníKostolac), Remesiana (Bela Palanka), Naissos (Niš) aSirmium (Sremska Mitrovica). Po vznikutetrarchie, roku 294, bylo Sirmium prohlášeno za jedno ze čtyř hlavních měst Římské říše. Podle některých badatelů mělo v té době až 100 000 obyvatel.[12] O míře integrace oblasti do římské civilizace svědčí i to, že sedmnáct římských císařů se narodilo na území současného Srbska, což je druhý nejvyšší počet po Itálii.[13] Nejslavnějším z nich bylKonstantin Veliký, první křesťanský císař, který se narodil v Niši. K nejvýznamnějším architektonickým upomínkám na římskou éru patříGamzigrad (Felix Romuliana), jejž nechal vystavět císař-tetrarchaGalerius, který vládl části Římské říše mezi roky 297 a 311. Od roku 2007 je tato památka zapsána naseznamu světového kulturního dědictví UNESCO.[14]
Když byla Římská říše v roce 395 rozdělena, většina Srbska spadla podVýchodořímskou říši (posléze nazývanou Byzantská). Původní romanizované obyvatelstvo postupně vymizelo, respektive byloasimilováno přicházejícímiSlovany.
Formování Srbska bylo v rámci Balkánu jedním z nejkomplikovanějších procesů středověku. Střídavý tlak sousední Byzance, Bulharska, Uher a později Osmanské říše se podepsal na politickém, ekonomickém i historickém vývoji srbské země. Ovlivněno bylo i náboženské myšlení a tím i kultura, která byla v rámci Srbska velice různorodá.
Během6. století do oblasti přišliSlované (Srbové), pravděpodobně z oblasti zvanéBílé Srbsko (či Boika), jež se patrně nacházelo v oblasti dnešníněmeckéLužice (usuzuje se, žeLužičtí Srbové by mohli být zbytkem původně mnohem většího slovanského osídlení Lužice). V 8. století vznikloprvní knížectví pod vládou dynastieVlastimirovićů. K nejvýznamnějším vlastimirovičským knížatům patřilČaslav Klonimirović. Stát existoval do roku 969. Následovala další knížectví - katepanát Raška (971–976), státDuklja (osamostatnil se 1040 za vládyŠtěpána Vojislava) a konečně roku 1091 vzniklo knížectvíSrbská velká župa nazývané též Raška. Tento stát se táhl mezi Jaderským mořem,Neretvou,Sávou,Moravou aSkadarským jezerem a během 11. a 12. století často bojoval se sousední Byzantskou říší.
Největší moci dosáhlo středověké Srbsko za vlády dynastieNemajnićů, která vládla v letech 1166 až 1371, poté, co se v župě ujal vládyŠtěpán Nemanja. Roku 1217 byl stát povýšen nakrálovství. CarDušan Veliký (1331 –1355) připojil k Srbsku většinu západníhoBalkánu i velkou část Řecka a byl považován vedleKarla IV. za nejmocnějšího vladaře tehdejší Evropy.[15] V letech 1346-1371 byl Dušanův stát kvůli tomu nazývánSrbská říše.
Na všech srbských územích dobytých Osmany byla místní šlechta odstraněna a rolnictvo podrobeno osmanským správcům. Většina duchovenstva uprchla nebo byla izolována v klášterech. V osmanském systému byli Srbové a křesťané vůbec považováni za podřadnou třídu lidí a podléhali vysokým daním. Část srbské populace zažila téžislamizaci. Chlapci z balkánských křesťanských rodin byly násilněkonvertováni naislám a cvičeni pro pěchotní jednotky osmanské armády známé jakojaničáři. Tento systém byl znám jakodevširme.
Srbský patriarchát vPeći byl zrušen v roce 1463, v roce 1557 byl ale obnoven, což umožnilo omezené pokračování srbských kulturních tradic v rámci systémumillet (roku 1708 Srbové přesunuli své duchovní centrum na sever do Vojvodiny ovládané Habsburky, do městaSremski Karlovci, Turci pak roku 1766 patriarchát v Peći znovu zrušili).
Po ztrátě státnosti vůči Osmanské říši pokračoval srbský odpor zejména v severních oblastech (moderní Vojvodina), odboj vedli i lidoví vůdci jakoJovan Nenad (1526–1527). Jedním z nejvýznamnějších bylo banátské povstání v letech 1594 a 1595, které bylo součástídlouhé války (1593–1606) mezi Habsburky a Osmany. Vojvodina byla nakonec Turkům Habsburky vyrvána, částečněKarlovickou smlouvou (1699), plně pakPožarevackou smlouvou (1718). I velká část centrálního Srbska přecházela přechodně z osmanské nadvlády pod habsburskou kontrolu. Nejprve v letech 1686–1691, později znovu v letech 1718–1739 a 1788–1792.
Faktickou nezávislost získalo Srbsko roku 1805 zapovstání, které vedlKarađorđe Petrović.[19] Turkům se sice podařilo nakrátko obnovit kontrolu nad celým územím, ale podalším povstání Srbů pod vedenímMiloše Obrenoviće roku 1814 byla Osmanská říše nucena uznat autonomní postavení Srbska.[20] Vzniklo takSrbské knížectví. Svrchovanost Turecka byla po roce 1830 již čistě formální (Turci měli právo udržovat na srbském území šest opevněných měst a dvě pevnosti, sultán formálně potvrzoval srbského knížete a na hradbách měl vedle srbského vlát také turecký prapor). První srbská ústava, tzv.Sretenjská ústava, byla přijata 15. února 1835 (v den třicátého výročí povstání), šlo o jednu z prvních demokratických ústav v Evropě. 15. únor je dnes v Srbsku slaven jako Den státnosti.
Po střetech mezi osmanskou armádou a Srby v Bělehradě v roce 1862 a pod tlakem velmocí opustili v roce 1867 poslední turečtí vojáci knížectví. V roce 1876 vyhlásilo Srbsko Osmanské říši válku a postavilo se na stranu probíhajících křesťanskýchpovstání v Bosně a Hercegovině av Bulharsku.De iure ovšem získalo Srbsko samostatnost až porusko-turecké válce v roce1878, přesněji naBerlínském kongresu 1878, kde rovněž podstatně rozšířilo své území směrem na jih. Berlínská smlouva však také zakazovala Srbsku sjednotit oblasti obývané Srby aBosnu a Hercegovinu iRašku umístila podrakousko-uherskou správu.
Od počátku 20. století usilovaly všechny balkánské státy o definitivní vypuzení Turků z Balkánu. Tohoto cíle bylo dosaženo vprvní balkánské válce (1912-1913), ve které Srbové bojovali ve spojenectví s Černou Horou, Bulharskem a Řeckem. Srbská 1. armáda pod vedenímprince Alexandra zvítězila nad tureckou armádou vbitvě u Kumanova, po níž Osmanská říše kapitulovala. Srbsko připojiloNovpazarský sandžak, většinuKosova aMakedonie. Spory o získané území mezi spojenci vedly zakrátko k vypuknutídruhé balkánské války, v níž Srbové zvítězili nad Bulharskem a svůj zábor ještě rozšířili. V balkánských válkách, tedy během pouhých dvou let, Srbsko zvětšilo své území i počet obyvatel o 50 %, byť za cenu 36 tisíc padlých.[21] Tento rychlý růst regionální mocnosti na svých hranicích zneklidnil Rakousko-Uhersko obávající se, že Srbsko bude chtít získat všechna území obývaná etnickými Srby, tedy i ta pod rakouskou kontrolou. Napětí z toho vzniklé mělo brzy fatální následky a přepsalo mapu Evropy.
Dne 28. června 1914 mladísrbští nacionalisté zBosny spáchaliatentát na rakouského nástupce trůnuFerdinanda d'Este.[22] Pro Rakušany to byla příležitost, jak na Srbsko zatlačit a strategicky ho oslabit. Vyvolali ostrou kampaň proti Srbsku i protiSrbům žijícím na území monarchie. Srbští politici si konflikt nepřáli, a proto atentát ostře odsoudili. Rakušané však stupňovali požadavky a kladliultimáta, až nakonec dotlačili Srbsko k válce.[23] V důsledku mnoha souvislostí se tento konflikt stal rozbuškouprvní světové války, do té doby nejničivějšího a nejglobálnějšího konfliktu lidských dějin.
Válku proti habsburské monarchii vedlo Srbsko na začátku s pomocíčernohorských vojáků a zprvu úspěšně - pod velenímRadomira Putnika odrazilo první i druhý pokus oinvazi do země. V roce1914 však nastal zlom ve kterémRakousko-Uhersko6. listopadu zaútočilo na celéfrontě asrbská armáda se prakticky zhroutila. Už3. prosince však armáda pod vedením generálaŽivojina Mišiće vyrazila do protiofenzivy. Rakousko-uherská linie na řeceKolubaře zakolísala a rozpadla se. Tím byl osvobozenBělehrad, který byl pod nadvládou Habsburků pouze 13 dní.Srbové se tak stali středem obdivu spojenců ze západu i z východu.
Tento úspěch byl však později nahrazen velikou ztrátou.Bulhaři zabrali většinu územíMakedonie aNěmci s Rakušany plánovali opětovný útok. Do čela armády byl tehdy opět dosazen generál Mišić. Ten na chvíli zatlačil bulharská vojska a pokusil se spojit se spojeneckými expedičními silami, ale to se nepodařilo a Bulhaři Makedonii opět zabrali. Srbsko pak bylo rozděleno na dvě oblasti. Jedna (severní) byla okupována Rakouskem-Uherskem a jižní část byla naopak pod kontrolou Bulharů.Bulharsko se na rozdíl od habsburské říše snažilo připojená území zabrat natrvalo, a tak na okupovaném území začala silnábulharizace, byly ničeny dokumenty a knihy vsrbštině abulharština se stala úředním jazykem na úřadech a ve školách.
Srbská armáda se však v exilu na ostrověKorfu znovu zformovala, za pomoci spojenců se přesunula naSoluňskou frontu a na podzim 1918 uskutečnila úspěšnou ofenzívu, během které osvobodila prakticky celé srbské území. Ihned po válce se začalo utvářetKrálovství Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Království Srbsko ztratilo během první světové války okolo 1 250 000 obyvatel, tedy asi 28 % veškeré populace.[24]
Mezi světovými válkami bylo Srbsko centrem velkého státu, který zahrnoval skoro polovinuBalkánského poloostrova. Vládla mu nadále srbská královská dynastieKarađorđevićů. Spojení jihoslovanských národů bylo inspirováno sjednocenímItálie nebo Německa a oficiální politikou byla snaha o zformování jednotného jugoslávského národa. Během celého meziválečného období se ale nedařilo příbuzné, avšak historicky velmi odlišně se vyvíjející entity, pro tuto myšlenku plně získat. Konflikty vznikaly v mnohonárodní Bosně, v Makedonii se smíšeným srbsko-bulharským obyvatelstvem, v Kosovu, ale zejména v Chorvatsku, jehož požadavky na autonomii se nedařilo po celých 23 let uspokojivě vyřešit.
Jugoslávie byla zasažena isvětovou hospodářskou krizí, byť její dopady nebyly vzhledem k zemědělskému charakteru hospodářství tak dramatické jako v západní Evropě.
Složitou vnitropolitickou situaci s častým střídáním vlád a nestabilních parlamentních koalic se pokusil králAlexandr vyřešit 6. ledna 1929 nastolením královské diktatury.[26] Diktatura měla také konečně prosadit ideu jugoslávského národa. Roku 1934 byl však král na státní návštěvě vMarseille spolu s francouzským ministrem zahraničíBarthouem zastřelen. Atentát spáchalmakedonský nacionalistaVlado Černozemski ve službách chorvatskýchustašovců.[27] Na trůn pak formálně dosedl králův jedenáctiletý synPetr II.
Po vypuknutí války zůstávala Jugoslávie zpočátku neutrální. RegentPavel však v březnu 1941 pod dojmem rostoucí moci Německa v Evropě vyjednal přistoupení Jugoslávie kOse Berlín-Řím-Tokio. Proti tomu vypukly v Srbsku bouřlivé protesty, král Petr II. byl 27. března 1941 prohlášen za předčasně plnoletého a smlouvu s Osou okamžitě vypověděl.
Německo a jeho spojenci na to 6. dubna 1941vtrhli ze všech stran do Jugoslávie. Královská vojska byla během několika dnů poražena, na území Jugoslávie vznikl fašistickýNezávislý stát Chorvatsko a zbytek území byl okupován německými, italskými, maďarskými a bulharskými vojsky.
Poprava několika tisíc obyvatelKragujevace 21. října 1941 jako pomsta za zabití 10 německých vojáků
V okupovaném a okleštěném zbytku Srbska byl ustanoven loutkový režim generálaMilana Nediće. Takřka současně vypukl proti okupantům odboj, jejž vedly nezávisle na sobě dvě organizace.Dragoljub Mihailović, jmenovaný později ministrem obrany exilové vlády vLondýně, vedl organizaci zvanou „Jugoslavenska vojska u otađbini“ (Jugoslávské vojsko ve vlasti); po vzoru odbojářů z balkánských válek a 1. světové války se jejím příslušníkům říkaloČetnici. Konkurentem pro ně bylkomunistický partyzánský odboj, jehož vůdcem bylJosip Broz Tito. Partyzáni vlastními silami osvobodili velké části území především na rozhraní Srbska a Bosny a jejich síla na úkor četniků neustále rostla. Zatímco Mihajlovićovi vojáci bojovali především proti chorvatským ustašovcům, partyzáni zaměřovali své útoky na německé okupanty a získávali přívržence i mezi nesrbskými národy Jugoslávie. Odboj zvláště zesílil po kapitulaciItálie na podzim 1943, kdy Německo muselo převzít bývalou italskou okupační zónu a navzdory několika silným ofenzívám se mu již nepodařilo partyzány rozhodujícím způsobem porazit.
Britská vláda, která byla největším podporovatelem četniků, začala postupně vidět v Titovi perspektivnějšího spojence. Roztrpčení četnici začali poté útočit na titovské partyzány, a to i v součinnosti s Němci. Celý mocenský střet dvou odbojových křídel rozhodl postupRudé armády, která 20. října spolu s partyzánskou armádouNOVJ (Národně osvobozenecká vojska Jugoslávie) osvobodila hlavní město Bělehrad. Mihajlović byl popraven, většina ostatních četniků byla ale Titem amnestována.[31]
Po 2. světové válce ovládli Jugoslávii komunisté a byla ustavena mnohonárodnostní federativní republika pod vedením Tita jako prezidenta. V poválečných čistkách a odvetách bylo zabito asi 70 000 lidí, většinou Chorvatů, Tito sám se ale snažil logickou touhu po pomstě u Srbů spíše krotit, aby soužití národů v jednom státě bylo vůbec možné. Zejména v 50. letech probíhaly také politické represe, ovšem jugoslávskou specifikou bylo, že jejich obětí byli předevšímstalinisté (jichž bylo asi 15 000 uvězněno v tábořeGoli Otok).[32]
Titův režim si totiž na rozdíl od loutkových komunistických režimů východní Evropy, zcela závislých na Moskvě, počínal nezávisle, což vedlo na přelomu 40. a 50. let ksilné roztržce mezi Titem a sovětským vůdcemStalinem.[33] Ten se však invaze do Jugoslávie neodvážil.[34] Jugoslávie se nestala součástíVaršavské smlouvy a občanské svobody zde byly značně vyšší než v ostatních státech východní Evropy. Jugoslávie bazírovala na tom, že v rámcistudené války není součástí ani jednoho z bloků -východního anizápadního - a demonstrovala to organizováním tzv.hnutí nezúčastněných států. Přes něj Jugoslávie získávala mimořádnýgeopolitický vliv, jenž byl dobře ilustrován i Titovým pohřbem v roce 1980, považovaným za největší politický pohřeb 20. století.[35][36]Ekonomický systém Jugoslávie komunisté nazývalisamosprávný socialismus. Jeho hlavním ideologem bylEdvard Kardelj. Jeho nejviditelnějším projevem bylo zřízení tzv. dělnických rad, dleZákona o dělnické samosprávě z roku 1950.[37] Rady pracujících rozhodovaly o chodu podniků a například též volily jejich ředitele. Vliv politiků na ekonomiku tak byl menší než v jiných socialistických státech, což nekonformní a reformní myslitele v nich lákalo a inspirovalo (mj. i teoretikypražského jara 1968). Na druhou stranu tento experiment nijak oslnivé ekonomické výsledky neměl, rady často rozhodovaly nekompetentně, řada firem byla ztrátových a výsledkem byla inezaměstnanost, na což s oblibou upozorňovala protijugoslávská propaganda ve státech východního bloku.
Jugoslávská ekonomika měla ale i jiné rysy odlišující ji od zemí, jako bylokomunistické Československo - dovolovala soukromé podnikání a volný pohyb pracovní síly přes hranice země. Otevřené hranice byly proslulým výdobytkem Titova režimu, který využily i tisíce Čechů a Slováků kemigraci na západ, během letní dovolené.[38] Samosprávný socialismus nakonec více než ekonomiku ovlivnil správu země - umožnil značnou míru komunální samosprávy, vynucoval si pravidelné střídání ve vrcholných funkcích a nakonec měl vyřešit i národnostní otázku. Na konci 60. let tak jednotlivé republiky federace získaly značnou autonomii a byla také vytvořena "muslimská" (či též "bosňácká") národnost k uvolnění napětí v mnohonárodnostní Bosně a vKosovu. Ani v tomto případě ale samosprávný experiment neuspěl, jak se ukázalo již v 80. letech.
Po Titově smrti v roce 1980 postupně slábla autorita režimu a koncem 80. let se rozhořel spor o osamostatnění členských zemí, kterému bránili zejména právě Srbové, dominující v orgánech jugoslávského státu.
V roce 1989 se v Srbsku dostal k mociSlobodan Milošević. Během své kampaně zvanéprotibyrokratická revoluce slíbil snížení pravomocí pro autonomní srbské provincieKosovo aVojvodinu, kde následně moc převzali jeho spojenci.[39] To vyvolalo obavy a napětí ve vedení ostatních republik federace a probudilo etnický nacionalismus v celé Jugoslávii. Výsledkem bylajugoslávská válka a rozpad federace, z níž se postupně odtrhloSlovinsko,Chorvatsko,Makedonie iBosna a Hercegovina. Srbsko a Černá Hora zůstaly ve společné federaci pod názvemSvazová republika Jugoslávie.Organizace spojených národů neuznala stát jako nástupnický po Jugoslávii, uznala ho ale jako stát nový.Válka mírou vyvolané nenávisti a jevemetnických čistek šokovala Evropu. Byla nejkrvavějším konfliktem v Evropě od roku 1945.[40] Nejvážnější střety se odehrávaly v Chorvatsku a Bosně, kde se velké etnické srbské menšiny stavěly proti nezávislosti. Bělehrad jim a jejichparamilitárním jednotkám poskytoval logistickou, vojenskou a finanční podporu. Během bojů se odehrály iválečné zločiny, k nejznámějším patřímasakr ve Srebrenici.[41][42] Mnozí srbští velitelé, jakoRadovan Karadžić, za ně stanuli předhaagským tribunálem. (Souzen byl nakonec i sám Milošević, rozsudku se ale nedožil.[43]). Obětí čistek a vyhánění byly ale i Srbové. V roce 1995 běhemoperace Bouře bylo chorvatskou armádou vyhnáno do Srbska asi 200 000 Srbů z územíSrbské Krajiny.[44] Po jugoslávských válkách se Srbsko stalo domovem nejvyššího počtuuprchlíků avnitřně vysídlených osob v Evropě.[45]
Podpis Daytonské dohody roku 1995
Tečku za hlavní fází války udělala v roce 1995Daytonská dohoda.[46][47] Zatímco však ostatní bývalé republiky federace po ní mohly započít éru poklidného rozvoje, Miloševićova "zbytková Jugoslávie" sebou vlekla ještě problém s kosovskými Albánci a jejich rebelujícíKosovskou osvobozeneckou armádou (UÇK).Válka mezi Srby a Albánci v Kosovu probíhala v podstatě po celá 90. léta, ale v únoru 1998 nabrala na intenzitě. Bylo zjevné, že západ, který po jugoslávské válce váhal s tím ukázat na Miloševiće jako na hlavního viníka krize, se proti němu tentokrát hodlá postavit.
Klíčovou roli v tom sehráli tehdejší prezident USABill Clinton a jeho ministryně zahraničíMadeleine Albrightová. 24. března 1999 zahájily letecké síly NATObombardování Jugoslávie, a tedy i Srbska, aby přinutily vládu Jugoslávie stáhnout se z Kosova a ukončit boj proti separatistům z UÇK.[48] Vzdušné údery proti Srbsku, které dostaly názevOperace Spojenecká síla, trvaly až do 10. června 1999. Šlo o vůbec první válku NATO v jeho historii. Celkem se na ní podílelo svými vojenskými kapacitami třináct jeho členských států. Západní státy však později ve věci bombardování Jugoslávie částečně přehodnotily své postoje. Po omluvě šéfa NATOJense Stoltenberga v roce 2015 vyjádřil při své návštěvě Srbska v roce 2016 lítost nad civilními oběťmi také americký viceprezidentJoe Biden.[49]
Krátce po kosovské krizi, v září 2000, se konaly prezidentské volby. Opoziční strany obvinily Miloševiće z volebního podvodu. Následovala kampaň občanského odporu vedenáDemokratickou opozicí Srbska, širokou koalicí proti-miloševićovských stran, v jejímž čele stálZoran Đinđić. Kampaň vyvrcholila 5. října, kdy se v Bělehradě shromáždilo půl milionu lidí, což přimělo Miloševiće přiznat porážku.[50] Đinđić se stal premiérem,Vojislav Koštunica novým prezidentem.[51]
Pád Miloševiće a jeho vydání do Haagu roku 2001 ukončily mezinárodní izolaci Jugoslávie.[52] Jak napjatá je v zemi nadále situace se však ukázalo, když se Đinđić v roce 2003 stal obětí atentátu.[53]
V roce2002 se federální parlament rozhodl pro změnu názvu země naStátní společenství Srbsko a Černá Hora a udělení větší pravomoci oběma republikám. Černá Hora však nakonec pocítila potřebu se osamostatnit zcela, byť se Srbskem měla společnou již jen obrannou politiku. Uspořádala proto21. května2006referendum o nezávislosti, ve kterém zvítězili zastánci samostatnosti.[54] 3. června vyhlásilaČerná Hora nezávislost.[55] Srbsko po dvou dnech vyhlásilo vlastní samostatnost 5. června 2006.[56]
Dne 17. února 2008 vyhlásilo Kosovo s podporou USA a EU jednostranně nezávislost na Srbsku, kterou Srbsko odmítá uznat.[57]
22. prosince2009 podalo Srbsko přihlášku doEvropské unie a1. března2012 byl Srbsku udělen status kandidáta.[58] Země se postupně demokratizuje, nicméně stále se potýká s vysokou nezaměstnaností a korupcí, která se objevuje ve všech úrovních státní správy.[59]
Invaze Ruska na Ukrajinu v roce 2022 ukázala, že nalézt rovnováhu mezi historicky tradiční vazbou na Rusko a deklarovaným evropským směřováním je pro srbské politiky stále velmi složité.[69][70][71][72][73]
Podrobnější informace naleznete v článku Srbská vlajka.
Srbská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi vodorovnými pruhy – červeným, modrým a bílým. Přes pruhy, blíže žerdi, je položen malý státní znak.
Srbský státní znak má dvě verze, znak malý a velký.Malý státní znak tvoří bílý dvojhlavýorel se zlatou zbrojí na červenémštítu. Vsrdečním štítku je bílým křížem čtvrcený štít, v jehož polích jsoukřesadla. Nad štítem je královská koruna.Velký státní znak je de facto malý státní znak položený nahermelínový plášť pod další královskou korunu.
Podrobnější informace naleznete v článku Srbská hymna.
Srbská hymna je skladbaBože pravde (českySpravedlivý Bože). Autorem skladby jeDavorin Jenko a text napsal Jovan Đorđević. Hymna byla do roku 2008 rovněž, s drobnými odlišnostmi, hymnouRepubliky Srbské vBosně a Hercegovině.
Karpaty se na východě Srbska setkávají s pohořímStara planina, kde se nachází nejvyšší hora SrbskaMidžur vysoká 2169 m. Na jihu Srbska, na hranicí s Kosovem, leží rozsáhlé pohoříKopaonik. Na jihu země, na trojmezí s Kosovem a Černou Horou, leží pohoříMokra Gora.Dinárské hory hory následují tok řekyDriny, která tvoří hranici Srbska a Bosny a Hercegoviny, tvoří celou hranici s Černou Horou a jižní hranici s Bosnou a Hercegovinou. Na jihozápadě Srbska leží pohoříZlatibor.
Téměř všechny vody řek Srbska prostřednictvím řekyDunaj tečou doČerného moře.Dunaj, druhá největší evropská řeka, protéká Srbskem v délce 588 kilometry (21 % její celkové délky) a jde o největší zdroj sladké vody v zemi. Jeho největší přítoky v Srbsku jsouVelká Morava (nejdelší řeka, která leží jen v Srbsku s 493 km délky),Sáva aTisa[76] Jediná výrazná výjimka je řekaPčinja, která se vlévá doEgejského moře.
Vzhledem ke tvaru terénu jsou přírodní jezera pouze vzácná a malá. Většina z nich se nachází v nížinách Vojvodiny, jako je ledovcovéPalićko jezero (s plochou 6 kilometrů čtverečních je největším přírodním jezerem Srbska) nebo četnámrtvá ramena podél tekoucích řek (jakoZasavica aCarska bara). V Srbsku jsou nicméně četnáumělá jezera, většinou postavené jako vodní přehrady; největší je přehrada na DunajiŽelezná vrata s plochou 163 čtverečních kilometrů na srbské straně (další část patří k Rumunsku; celková plocha přehrady je 253 kilometrů čtverečních), stejně jako i nejhlubší (s maximální hloubkou 92 metrů). Další umělé jezero je přehradaPerucac na Drinu a částečně umělé jezeroVlasinsko jezero. Největší vodopádJelovarnik, ležící v pohoří vKopaonik, je 71 metrů vysoký[77] Relativně hojné množství neznečištěných povrchových vod a četné podzemní přírodní a minerální vodní zdroje vysoké kvality vody může znamenat šanci na export a ekonomické zlepšení.
Prezident republiky (Predsednik Republike) je hlavou státu a je volen lidovým hlasováním na pětileté období. Ústava dovoluje jednomu člověku sloužit maximálně dvě prezidentská volební období. Prezident je vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje předsedu vlády se souhlasem parlamentu a má určitý vliv na zahraniční politiku. Po prezidentských volbách v roce 2017 je současným prezidentemAleksandar Vučić zeSrbské pokrokové strany.[78] Sídlem prezidenta je palácNovi Dvor v Bělehradě.
Vláda se skládá zpředsedy vlády a ministrů vlády. Je odpovědná za navrhování legislativy a rozpočtu, provádění zákonů a vedení zahraniční a vnitřní politiky. Současnou premiérkou jeAna Brnabićová, nominovaná Srbskou pokrokovou stranou. Je první ženou v tomto úřadě, i prvním otevřenýmhomosexuálem v čele Srbska.[79] Ostatně Srbsko má dlouhodobě velmi vysoký podíl žen v politice, pátý nejvyšší v Evropě k roku 2021.[80]
Národní shromáždění (Narodna skupština) jejednokomorový zákonodárný orgán. Národní shromáždění má pravomoc přijímat zákony, schvalovat rozpočet, plánovat prezidentské volby, vybírat a odvolávat předsedu vlády a další ministry, vyhlašovat válku a ratifikovat mezinárodní smlouvy a dohody. Skládá se z 250 členů, kteří slouží čtyřletá období. Volební systém jepoměrný. V budově parlamentu naNáměstí Nikoly Pašiće v Bělehradě sídlil už parlament jugoslávský, od roku 1936.
Srbsko má diplomatické styky se 188 členskými státyOSN,Vatikánem,Maltézským řádem aEvropskou unií.[81] Zahraniční vztahy jsou vedeny prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí. Srbsko má na mezinárodní úrovni síť 65 velvyslanectví a 23 konzulátů.[82] V Srbsku se nachází 65 zahraničních ambasád, 5 konzulátů a 4 styčné kanceláře.[83]
Dlouhodobým cílem Srbska je členství vEvropské unii. Zároveň ale Srbsko bazíruje i na tradičně dobrých vztazích sRuskem a snaží se přesvědčit Západ, že tyto dvě věci nejsou v rozporu, což na Západě budí rozpaky. Vztahy s Ruskem jsou dány historií i společným náboženstvím, pravoslavím. Pro Rusy je Srbsko klíčovým spojencem v Evropě a získává si jeho přízeň důsledným odmítáním legitimity nezávislosti Kosova, které naopak uznala řada západních zemí. Rusko s kosovskou kartou operuje široce a dlouhodobě.[84][85] Snahy odtrhnout Srbsko z velkého prozápadního bloku slavily úspěch v roce 2014, kdy Srbsko odmítlo uvalit sankce na Rusko zaanexi Krymu. Bělehrad poskytl neformální vojenskou pomoc i proruským separatistům vDonbasu. Od uvalení západních sankcí proti Rusku v roce 2014Kreml rovněž posílil své ekonomické vazby se Srbskem, které zahrnuly i dodávky sofistikovaných zbraňových systémů.[86] Mnoho pozorovatelů již označilo srbskou politiku vyvažování za neudržitelnou a souběžné zachování obou linií, proruské i prozápadní, za dlouhodobě nemožné.[87] Dalo se očekávat, že momentem rozhodnutí se staneruská invaze na Ukrajinu. Avšak Srbsko zůstalo věrno své vyvažovací politice: invazi odsoudilo, ale odmítlo podpořit protiruské sankce.[88]
Ozbrojené síly Srbska nesou názevVojska Srbije (srbskyВојска Србије). Oficiálně byly zřízeny dne8. června2006 nařízenímsrbské Skupštiny. Samostatná srbská armáda vznikla povyhlášení nezávislosti Černé Hory z těch jednotek armádySrbska a Černé Hory, které se nacházely na území Republiky Srbsko. Dle ústavy Srbska slouží armáda k obraně země před nebezpečím zvenčí a k plnění různých misí a cílů v souladu se zákony a principymezinárodního práva, které reguluje použití síly. Nasazení armády za hranicemi Republiky Srbsko může schválit pouze Skupština. Srbské ozbrojené síly se skládají ze tří samostatných celků:Pozemního vojska (armády),letectva a protivzdušné obrany.
Srbsko také patří mezi velké výrobce a vývozce vojenské techniky v regionu. V roce 2011 bylo vyvezeno vybavení za 250 milionů USD.[89] Srbsko vyváží po celém světě, zejména na blízký východ, do Afriky, jihovýchodní Asie a Severní Ameriky.[90]Zbrojní průmysl dosáhl za leta významného růstu a každý rok pokračuje.[91][92]
Srbsko se nyní skládá z tzv.Centrálního Srbska, které však netvoří správní celek, a autonomní oblastiVojvodiny. Srbsko i nadále formálně uvádí Autonomní kraj Kosovo a Metochie, nad kterým však ztratilo efektivní správu v roce1999. a jehož území poté k Srbsku náleží již jen formálně.
V dobách SFRJ, do roku 1989, bylyVojvodina aKosovo srbskými autonomní oblastmi s velice širokou autonomii, pak však tato autonomie byla omezena. Nyní je Vojvodina i nadále autonomní oblastí, dříve srbské Kosovo (v roce 1989 byl vrácen dřívější oficiální názevKosovo a Metohija) bylo v letech od roku 1999 do 17. února 2008 zvláštní oblastí pod mezinárodní správou garantovanouOSN, která byla vyňata z dosahu srbské správy. Podle mezinárodního práva, garantovanéhoChartou OSN i usnesenímOrganizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě o územní celistvosti OSN byloKosovo nedílnou součástí Srbska[93][94] a podle OSN, Srbska a některých dalších zemí je jí dodnes[95]. Fakticky však kosovský parlament vyhlásil dne17. února2008 v 15:50SEČ nezávislost na Srbsku a prohlásil Kosovo za demokratický, světský a multietnický stát,[96] který byl již uznán mnoha státy.
Srbský stát je tak asymetrický a srbská vláda řadu pravomocí provádí pouze na území tzv.Centrálního Srbska, dokud tyto pravomoce na území Vojvodiny plní Vláda Vojvodiny.
Historicky se Srbsko sestává z 'tradičního' Srbska a Vojvodiny (bývalého regionu Rakousko-Uherska), které se skládají z řady historických oblastí.Vojvodina zahrnujeBačku, částBanátu, částSremu (jakož i nepatrnou část původního Srbska), a 'tradiční' Srbsko zahrnuje regiony:Šumadija,Mačva, Stig, Negotinska krajina, Brankovina,Sandžak a další.
OTP banka - hlavní sídlo -Novi SadSrbská dálniční síť:
hotové
rozestavěné (2023)
plánované
Srbská ekonomika je spíše slabší vEvropě. Příčinou slabé ekonomiky je válka v devadesátých letech20. století. V poslední době však v Srbsku roste průměrná mzda a HDP na obyvatele se také pomalu zvyšuje. Srbská, neboli jugoslávská ekonomika za komunismu byla v tehdejším východním bloku silná. Existovaly zde soukromé firmy a lepší byly i politické vztahy se západem oproti jiným komunistickým státům. Silná ekonomika se však začala hroutit koncem 70. let. V Jugoslávii nastaly národnostní problémy a tím se i zisky firem dostávaly do ztrát. Největší krizi však srbská ekonomika zažila v letech1992–1995, kdy nastala válka mezi státy, které tvořily rozpadající se Jugoslávii. Politici financovali hlavně zbrojní průmysl. Po válce byly na Srbsko uvaleny odOSN sankce za způsobení válečných zločinů. Po válce se však ekonomika nerozvíjela, kvůli dalšímu národnostnímu problému, tentokrát vKosovu. Začátkem21. století se ekonomika začala vzpamatovávat a v současné době roste. Srbsku se v poslední době říká "Balkánský tygr", hlavně kvůli nejrychleji rozvíjející se ekonomice v regionu.[97] Srbsko je jedinou evropskou zemí, která má podepsané smlouvy o volném obchodu jak sEvropskou unií tak i sRuskou federací.[98]
Srbsko je považováno za spojnici mezi "západem a východem".[zdroj?] V současné době se buduje hlavně silniční síť.[zdroj?] Velké plány jsou například okoloBělehradu, kde je nově postavený obchvat. I přes nekvalitní vedlejší silnice jsou dálnice ve velmi dobrém stavu. Hlavní dálniční tahy vedou ze severu na jih; jedná se o spojení Maďarska a Chorvatska s Makedonií. Důležitou součástí nákladní dopravy je řekaDunaj, na jejíž březích se nacházejí významné podniky infrastruktury. Při bombardování silami NATO byly zničeny mosty v Novém Sadu a dalších městech, tím byla tato dopravní tepna přerušena.
Železniční síť v Srbsku je tvořena hlavními tahy, vedoucími do jednotlivých bývalých jugoslávských republik. Na severu, veVojvodině, je síť velmi hustá s množstvím tratí vedoucích doRumunska,Chorvatska aMaďarska. Oproti např. Bosně a Hercegovině je stav a hustota sítě v celé zemi mnohem lepší, vzhledem k charakteru státu; sever je průmyslově i zemědělsky aktivní a jih skýtá jak velká města (napříkladNiš), tak i významné koridory do dalších zemí (například doČerné Hory).
Celým Srbskem procházídálniceSubotica –Bělehrad –Niš, s napojeními i do sousedních zemí. U sítě silniční se se směrem na jih situace zhoršuje. Bělehrad je, stejně jako v případěželezniční dopravy, i v dopravěautomobilové hlavním dopravním uzlem v zemi.
Silniční síť je (mimo několik hlavních tahů) ve velice neutěšeném technickém stavu. Řadí se tak poAlbánii na druhé nejhorší místo vEvropě.[zdroj?]. (V současné době - 05.2017 již okresní silnice jsou v dobrém stavu, taktéž hlavní dálnice ze severu na jih je v dobrém technickém stavu). Dálnice je placená, platí se mýto na mýtních branách a lze platit v dinárech, eurech a nově i platební kartou.
Srbové v tradičním krojiNárodnostní složení (2022)
Podle sčítání lidu z roku 2011 mělo Srbsko (bez Kosova) celkem 7 186 862 obyvatel a celková hustota zalidnění byla střední, neboť činila 92,8 obyvatel na kilometr čtvereční.[99]
Většinovým etnikem jsouSrbové, kteří tvoří 82 % populace země, bezKosova. Dalším významným národem jsouAlbánci v Srbskem neuznaném Kosovu. Tvoří zde kolem 90 % kosovské populace. Naopak v severní části Srbska, veVojvodině, žije vedle Srbů mnoho dalších národů. Největší menšinu zde tvoříMaďaři, kteří zde žijí hlavně z historického důvodu, jelikožVojvodina dlouhou dobu patřila kUhersku. Vedle Srbů a Maďarů zde žije menší početRumunů,Chorvatů,Slováků aRusínů. Ve Vojvodině však žije i nepočetnáčeská menšina a dříve početnějšíněmecká menšina.[100]
Oficiálním jazykem jesrbština, standardizovaná formasrbochorvatšiny, s 88 % rodilých mluvčích v zemi. Srbština je také jediný evropský jazyk, který aktivně používá jakcyrilici, taklatinku (pokud neuvažujeme rumunštinu/moldavštinu na území separatistickéhoPodněstří). Srbská cyrilice je oficiální abecedou Srbska.[101] Byla navržena v roce 1814 srbským filologemVukem Karadžičem, který vytvořil abecedu na fonemických principech. Průzkum z roku 2014 ukázal, že 47 % srbské populace upřednostňuje latinku, 36 % cyrilici a 17 % je to jedno.[102]
Na území některých okresů a před orgány státní moci zřízenými pro tyto okresy jsou úředními některé menšinové jazyky (celkem 11 jazyků, kromě uvedených ještě:čeština,bulharština,makedonština,černohorština,albánština,bosenština). Menšinové jazyky se jako úřední používají většinou v okresích na území Vojvodiny (73 % okresů ve Vojvodině používá alespoň jeden menšinový jazyk). V některých okresech je úředních hned několik menšinových jazyků (40 % okresů ve Vojvodině), a to dokonce někdy až 4 další jazyky.
Ne zcela jasné postavení mají jazyky, které jsou úředními jen na území jedné obce (nikoliv okresu). Takových případů je 12 a jde o již uvedené jazyky.
Srbsko uznalo dleEvropské charty jazyků 10 jazyků - nejsou však mezi nimi některé jazyky, které jsou úředními jazyky v určitých okresech (čeština,makedonština,černohorština) a naopak některé, které úřední nejsou vůbec - uznané byly (romština aukrajinština), přesto, že Charta se má uplatňovat na území, na kterém je určitý jazyk úřední.
Po staletí se Srbsko rozkládalo na hranici mezi východem a západem, území Srbska bylo rozděleno mezi východní azápadní polovinuřímské říše, poté meziByzancí a Uherským království a v raném novověku meziOsmanskou říší ahabsburskou říši. Tyto překrývající se vlivy mají za následek kulturní rozmanitost po celém Srbsku. Jeho severní část má spíše profil střední Evropy, zatímco jih je charakteristický pro širší Balkán či dokonceStředomoří. Byzantský vliv na Srbsko byl silný. V první řadě díky rozšířenípravoslaví v ranémstředověku. Srbská pravoslavná církev má v Srbsku trvalý statut a mnoho srbských klášterů, tvořící nejcennější kulturní památky, bylo postaveno ve středověku.
V Srbsku je devatenáct univerzit, z toho devět veřejných. Nejstarší, založenou roku 1808, jeBělehradská univerzita. Je také největší, studuje na ní takřka sto tisíc studentů. Druhou největší jeUniverzita v Novém Sadu. Tyto dvě univerzity také zahrnuje Šanghajský žebříček mezi 1000 nejlepších univerzit světa, v roce 2019 bělehradskou na 401-500. místo a novosadskou na 901.-1000. místo.[117]
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuSerbia na anglické Wikipedii.
↑ Мother tongue, religion and ethnic affiliation | ABOUT CENSUS.popis2022.stat.gov.rs [online]. [cit. 2024-04-15].Dostupné online.
↑Světová banka.GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2022-01-14].Dostupné online.
↑The Serbian Revolution and the Serbian State [online]. Steven W. Sowards, Michigan State University Libraries, 11 June 2009 [cit. 2010-04-28].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Yugoslav Agreement on Succession Issues (2001) [online]. 3 October 2010 [cit. 2012-06-14].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 May 2012.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FR Yugoslavia Investment Profile 2001 [online]. EBRD Country Promotion Programme [cit. 2022-01-04]. S. 3.Dostupné v archivu pořízeném dne 28 September 2011.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ A credible enlargement perspective for and enhanced EU engagement with the Western Balkans.European Commission. 9 February 2018.Dostupné online [cit. 9 February 2018].Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ROKSANDIC, Mirjana; MIHAILOVIĆ, Dušan; MERCIER, Norbert. A human mandible (BH-1) from the Pleistocene deposits of Mala Balanica cave (Sićevo Gorge, Niš, Serbia).Journal of Human Evolution. 2011-08, roč. 61, čís. 2, s. 186–196. PMID: 21507461.Dostupné online [cit. 2021-05-14].ISSN1095-8606.doi:10.1016/j.jhevol.2011.03.003.PMID21507461.
↑ĐORĐEVIĆ, Nikola. How Vinča culture changed the way we think about the Stone Age.Emerging Europe [online]. 2020-07-18 [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑ Pre-Writing in Southeastern Europe: The Sign System of the Vinca Culture CA. 4000 B. C.by Shann M. M. Winn | Review by: Denise Schmandt-Besserat | download.ur.booksc.org [online]. [cit. 2021-05-14].Dostupné online.[nedostupný zdroj]
↑ Lepenski Vir.Archeologické 3D virtuální muzeum [online]. Archeologický ústav Akademie věd ČR [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑ Early Metallurgy in Southeastern Europe | Encyclopedia.com.www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2022-02-02].Dostupné online.
↑MIRKOVIĆ, Miroslava. Sirmium Its History from the First Century AD to 582 AD.digitalna.ff.uns.ac.rs [online]. 2017 [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑ Serbia - Conquest by the Ottoman Turks.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-14].Dostupné online. (anglicky)
↑MELICHÁREK, Maroš. GREAT MIGRATION OF THE SERBS (1690) AND ITS REFLECTIONS IN MODERN HISTORIOGRAPHY.Serbian Studies Research, vol. 8, no. 1, 2017, 87-102..Dostupné online [cit. 2021-05-14]. (anglicky)
↑MERIAGE, Lawrence P. The First Serbian Uprising (1804-1813) and the Nineteenth-Century Origins of the Eastern Question.Slavic Review. 1978, roč. 37, čís. 3, s. 421–439.Dostupné online [cit. 2021-05-19].ISSN0037-6779.doi:10.2307/2497684.
↑MELICHÁREK, Maroš. Druhé srbské povstanie proti osmanskej nadvláde (1815 - 1816) a vytváranie autonómneho srbského štátu počas prvej vlády Miloša Obrenovića.Dejiny - internetový časopis Inštitútu histórie Filozofickej fakulty Prešovskej univerzity [online]. 2/2011 [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑HALL, Richard C.The Balkan Wars 1912-1913: Prelude to the First World War. [s.l.]: Routledge 193 s.Dostupné online.ISBN978-1-134-58363-8. (anglicky) Google-Books-ID: IuWAAgAAQBAJ.
↑ZÝKOVÁ, Iva-Hedvika. Sarajevský atentát: bomby, kulky, nezdařilé utonutí i otrava.Rozhlas.cz [online]. Český rozhlas, 2014-06-28 [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑SLÁDEK, Zdeněk.Malá dohoda 1919-1938: její hospodářské, politické a vojenské komponenty. [s.l.]: Karolinum 308 s.Dostupné online.ISBN978-80-7184-820-2. Google-Books-ID: JMg4AAAAMAAJ.
↑GRAHAM, Malbone W. The “Dictatorship” in Yugoslavia.American Political Science Review. 1929/05, roč. 23, čís. 2, s. 449–459.Dostupné online [cit. 2021-05-19].ISSN0003-0554.doi:10.2307/1945227. (anglicky)
↑ Před 80 lety zabil atentátník jugoslávského krále Alexandra I..Eurodeník.cz [online]. EKO VELARI, 8. 10. 2014 [cit. 2021-05-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-19.
↑YEOMANS, Rory.The Utopia of Terror: Life and Death in Wartime Croatia. [s.l.]: Boydell & Brewer 332 s.Dostupné online.ISBN978-1-58046-545-8. (anglicky) Google-Books-ID: 8HEDCwAAQBAJ.
↑KRUPKA, Jaroslav. Dozorci soutěžili, kdo zabije víc vězňů. Vyhrál "král podřezávačů hrdel".Deník.cz.VLTAVA LABE MEDIA, 2020-08-29.Dostupné online [cit. 2021-05-19].
↑JEZERNIK, Božidar.Goli otok. Titův gulag. 1.. vyd. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2020. 409 s.ISBN978-80-88292-44-9.
↑HLAVATÝ, Pavel. Josip Broz Tito. Jak se velký maršál proměnil v krvavého psa a jak to nakonec dobře dopadlo.Český rozhlas Plus [online].Český rozhlas, 2020-03-20 [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑MILENKOVIČOVÁ, Ivana. Stalin chystal invazi do Jugoslávie, stojí v odtajněných materiálech NSA.Lidovky.cz [online].MAFRA, 2015-10-19 [cit. 2021-05-19].Dostupné online.ISSN1213-1385.
↑ Na bombastický Titův pohřeb přijeli státníci 128 zemí. Jugoslávie přežila svého vůdce jen chvíli.Echo24.cz [online]. Echo Media, 2020-05-04 [cit. 2021-05-19].Dostupné online.
↑VLADISAVLJEVIC, Nebojša.Serbia's Antibureaucratic Revolution: Miloševic, the Fall of Communism and Nationalist Mobilization. [s.l.]: Springer 245 s.Dostupné online.ISBN978-0-230-22779-8. (anglicky) Google-Books-ID: Rj2HDAAAQBAJ.
↑ŠAJTAR, Jaroslav. Před 30 lety vzplála válka v Jugoslávii, nejkrvavější konflikt v poválečné Evropě.Reflex.cz [online]. 2022-03-01 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑FAJTOVÁ, Magdalena. Tisíce obětí, ze kterých se stovky dodnes nenašly. Od masakru v bosenské Srebrenici uběhlo 27 let.iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑PIGULA, Topi. Krvavá Srebrenica: Proč největšímu poválečnému masakru v Evropě nešlo zabránit?.Prima Zoom [online]. FTV Prima, 2022-07-11 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑HROMÁDKA, Martin. Slobodan Miloševič zemřel v haagském vězení.iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2006-03-11 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑ Bouře, jež zrodila Chorvatsko. Operace Oluja vyhnala z domovů desítky tisíc Srbů.Lidovky.cz [online]. 2015-08-05 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑ Serbia home to highest number of refugees and IDPs in Europe.B92.net [online]. [cit. 2023-04-29].Dostupné online. (anglicky)
↑ Daytonská dohoda přinesla mír. Už před 15 lety.Radiožurnál [online]. Český rozhlas, 2010-12-09 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑ Kosovo vyhlásilo nezávislost.Novinky.cz [online]. Borgis, 2008-02-17 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑CONCLUSIONS [online]. EUROPEAN COUNCIL (Evropská komise) [cit. 2012-03-07].Dostupné online. (anglicky)
↑ Srbsko | Člověk v tísni.www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-03-12.
↑ Freedom House ranks Serbia as Partly Free in latest report.N1. 5 February 2019.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 February 2019.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑VOLTMER, Katrin.Media, Communication and the Struggle for Democratic Change: Case Studies on Contested Transitions. [s.l.]: Springer Nature, 2019.ISBN978-3-030-16747-9. S. 6.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BIEBER, Florian. Patterns of competitive authoritarianism in the Western Balkans.East European Politics. July 2018, s. 337–54.ISSN2159-9173.doi:10.1080/21599165.2018.1490272.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MAERZ, Seraphine F. State of the world 2019: autocratization surges – resistance grows.Democratization. April 2020, s. 909–927.doi:10.1080/13510347.2020.1758670.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CASTALDO, Antonino; PINNA, Alessandra. De-Europeanization in the Balkans. Media freedom in post-Milošević Serbia.European Politics and Society. 2017, s. 264–281.doi:10.1080/23745118.2017.1419599.S2CID159002076.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Prvi put policijski čas od Drugog svetskog rata, građani uglavnom poslušni [online]. 19 March 2020 [cit. 2020-06-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 November 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Serbia carrying out Europe's second-fastest vaccine rollout [online]. 29 January 2021 [cit. 2021-01-30].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Франкфуртер алгемајне цајтунг: Зашто Србија успешно вакцинише [online]. [cit. 2021-01-30].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Srbija prva u Evropi po broju onih koji su dobili drugu dozu na milion građana [online]. 2021-03-03 [cit. 2021-03-19].Dostupné online. (srbsky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Vučić: Srbsko odsoudí Rusko, pokud Zelenskyj odsoudí alianční bombardování Bělehradu v roce 1999.natoaktual.cz [online]. 2022-02-24 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑ Srbsko údajně dodalo Ukrajině zbraně, ale na Rusko sankce neuvalilo.iDNES.cz [online]. 2023-04-12 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑ULRYCHOVÁ, Tereza. Srbské žonglování s Ruskem a Západem možná spěje ke konci.Seznam Zprávy [online]. 2023-01-27 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑ Wagnerovci verbují Srby do bojů na Ukrajině. „Co to Srbsku děláte?“ reagoval Vučić.ČT24 [online]. Česká televize, 2023-01-20 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑ Krym je ukrajinský, řekl srbský prezident Vučić. S Putinem už prý měsíce nemluvil.Novinky.cz [online]. Borgis, 2023-01-18 [cit. 2023-04-29].Dostupné online.
↑Kosovo. [s.l.]: Central Intelligence AgencyDostupné online. (anglicky)
↑Serbia. [s.l.]: Central Intelligence AgencyDostupné online. (anglicky)
↑Navigation and Transportation: Waterways [online]. Danube Strategy in Serbia [cit. 2014-12-18].Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-21.
↑Statistical Yearbook of the Republic of Serbia [online]. Statistical Office of the Republic of Serbia, 2012.Dostupné online.
↑ Potvrzeno. Srbským prezidentem byl již v prvním kole zvolen premiér Vučić.echo24.cz [online]. 2017-04-03 [cit. 2022-03-03].Dostupné online.
↑SURK, Barbara. Serbia Gets Its First Female, and First Openly Gay, Premier.The New York Times. The New York Times Company, 2017-06-28.Dostupné online [cit. 2022-03-03].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ Србија пета у Европи по броју жена на јавним функцијама.Politika Online [online]. [cit. 2022-03-03].Dostupné online.
↑Serbia Diplomatic List 2012 [online]. [cit. 2014-10-27].Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-10-23.
↑Diplomatic Missions [online]. Ministry of Foreign Affairs of Serbia [cit. 2012-05-24].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-05.
↑Diplomatic Missions in Serbia [online]. Ministry of Foreign Affairs of Serbia [cit. 2012-09-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-20.
↑RADELJIC, Branislav. Russia's Involvement in the Kosovo Case: Defending Serbian Interests or Securing Its Own Influence in Europe?.Region. 2017, roč. 6, čís. 2, s. 273–300.Dostupné online [cit. 2022-03-03].ISSN2166-4307.
↑HUGHES, JAMES. Russia and the Secession of Kosovo: Power, Norms and the Failure of Multilateralism.Europe-Asia Studies. 2013, roč. 65, čís. 5, s. 992–1016.Dostupné online [cit. 2022-03-03].ISSN0966-8136.
↑RAMANI, Samuel. Why Serbia is Strengthening its Alliance with Russia.HuffPost [online]. BuzzFeed, 2016-02-15 [cit. 2022-03-03].Dostupné online. (anglicky)
↑PAVIČIĆ, Vesna. Serbia's Orientation Challenge and Ways to Overcome It.Connections. 2019, roč. 18, čís. 1/2, s. 111–127.Dostupné online [cit. 2022-03-03].ISSN1812-1098.
↑Obrambeni sustav Republike Srbije [online]. Obris.org.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Srbija ponovo izvozna vojna sila [online]. Business-dialogue.eu [cit. 2012-05-24].Dostupné v archivu pořízeném dne 06-07-2012.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Srpska vojna industrija u usponu [online]. Glas-javnosti [cit. 2012-05-24].Dostupné v archivu pořízeném dne 29-06-2012.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Povratak vojne industrije Srbije na svetsku scenu [online]. Blic [cit. 2012-05-24].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑publica.cz [online]. [cit. 2008-02-01].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-24.
↑Ronelle Alexander.Bosnian, Croatian, Serbian, a Grammar: With Sociolinguistic Commentary. [s.l.]: Univ of Wisconsin Press, 15 August 2006.Dostupné online.ISBN978-0-299-21193-6. S. 1–2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Serbia.UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2021-05-14].Dostupné online. (anglicky)
↑ŠANDA, Michal. Nad knihou Milorada Paviče: Tvář v hrsti soli.Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑ Marina Abramovićová nehnutě sedí. Performerka po 44 letech vystavuje v Bělehradě.Aktuálně.cz [online].Economia, 29. 9. 2019 [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑KRÁLÍK, Jan. Narodil se na Balkánu, studoval v Praze a zanechal stopu ve filmové historii. Velký režisér a Putinův přítel Kusturica slaví narozeniny.Muži v Česku.cz [online]. 16.11.2020 [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑GOLD, Oliver. Král zelené říše. Djokovič zkrotil i zlého Nicka a má sedmý wimbledonský titul.Deník.cz. 2022-07-10.Dostupné online [cit. 2023-08-26].
↑CARAYOL, Tumaini. Novak Djokovic reaches record 23 grand slam titles after French Open final win.The Guardian. 2023-06-11.Dostupné online [cit. 2023-08-26].ISSN0261-3077. (anglicky)
↑ Djokovič se stal nejúspěšnějším tenistou historie. Získal rekordní 23. grandslam.TN.cz [online]. 2023-06-11 [cit. 2023-08-26].Dostupné online.
↑ Srbky jsou poprvé mistryněmi Evropy, bronz patří Španělsku.iDNES.cz [online].MAFRA, 2015-06-28 [cit. 2020-03-13].Dostupné online.
↑ Winners of the award “World Handball Player of the Year 2013”: Lekic and Duvnjak – Timeout Magazine.timeoutmag.com [online]. [cit. 2020-03-13].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-23. (anglicky)
↑ Bělehrad protestuje proti označení Tesly za slavného Chorvata na webu EU, vynálezce byl etnický Srb.Lidovky.cz [online].MAFRA, 2020-05-10 [cit. 2021-05-14].Dostupné online.ISSN1213-1385.
↑ Mileva Marićová byla nejspíš chytřejší než její manžel.ŽENA-IN [online]. [cit. 2020-03-13].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-10.
↑ Academic Ranking of World Universities 2019.Shanghai Ranking.com [online]. [cit. 2020-03-12].Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-15.
HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA , HLADKÝ LADISLAV , PELIKÁN JAN , ŠESTÁK MIROSLAV, TEJCHMAN MIROSLAV.Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009.ISBN978-80-7106-375-9.
HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA, CHROBÁK TOMÁŠ , PELIKÁN JAN, RYCHLÍK JAN, TEJCHMAN MIROSLAV, VOJTĚCHOVSKÝ ONDŘEJ.Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005.ISBN80-7106-671-0.
Bertelsmann Stiftung.BTI 2010 — Serbia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-21].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
Bureau of European and Eurasian Affairs.Background Note: Serbia [online]. U.S. Department of State, 2011-03-29 [cit. 2011-08-21].Dostupné online. (anglicky)
CIA.The World Factbook - Serbia [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-21].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-24. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Bělehradě.Souhrnná teritoriální informace: Srbsko [online]. Businessinfo.cz, 2011-03-15 [cit. 2011-08-21].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
ALLCOCK, John B; POULSEN, Thomas M.Serbia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-21].Dostupné online. (anglicky)
.svg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.svg)
