Celková délka sestavy raketoplánu Space Shuttle při vzletu je 56,14 m. Vzletová hmotnost se u jednotlivých exemplářů i jejich misí liší a pohybovala se přibližně kolem 2050 tun. Celková přistávací hmotnost vlastního raketoplánu také kolísala a závisela zejména na množství dopravovaného nákladu, obvykle se pohybovala od 90 do 115 tun.
Na oběžnou dráhu mohl raketoplán vynést náklad do hmotnosti 29,5 tuny, dopravit zpět mohl náklad do hmotnosti až 14.5 tuny.
Jednotlivé raketoplány ve flotile nebyly zcela identické, s postupnou stavbou se jejich parametry zlepšovaly, primárně snižováním hmotnosti.
Okřídlenýdružicový stupeň vyvinul hlavní dodavatel celého raketoplánu. Jedná se odolnoplošník sdeltovitým křídlem s dvojí šípovitostí o celkové délce 37,24 m, výšce 17,25 m a rozpětí 23,79 m. Jeho prázdná hmotnost je různá u jednotlivých exemplářů (Columbia byla nejtěžší) a pohybuje se kolem 90 tun. Družicový stupeň tři hlavní konstrukční části:
Prostor pro posádku (7 osob, v nouzových případech až 10 osob) má objem 71,5 m3 a v jeho prostorách je atmosféra normálního vzduchu o tlaku 1014 hPa. V jeho horní části se nacházíletová paluba, vybavená 10 okny, na níž jsou soustředěny prvky řízení, v dolní části jeobytná paluba s bočním průlezem pro nástup a výstup osádky a s průlezem do nákladového prostoru, sanitárním zařízením, kuchyňkou a místy pro odpočinek. Za přepážkou v přední části obytné paluby je umístěna většina řídicí elektroniky včetně pěti palubních počítačů. Pod podlahou obytné paluby se nachází klimatizační zařízení.
Řízení systémů raketoplánu zajišťuje pět hlavních palubních počítačů typuIBM AP-101S (původně AP-101) s výkonem přes 1 milion operací za sekundu a s operační pamětí 256K 32bitových slov. Během kritických fází letu, jako je vzlet a přistání, jsou všechny čtyři počítače propojeny a vzájemně se kontrolují. Pátý, vybavený jednodušším programovým vybavením, slouží jako záloha.
Navigační systém využívá především tří inerciálních plošin IMU (Inertial Measurement Units), které zásobují palubní počítače informacemi o aktuální orientaci družicového stupně v prostoru a o negravitačních zrychleních (např. působených chodem motorů). Pro jejich nastavování slouží automatické i manuální zaměřovače hvězd. Negravitační zrychlení měří i další souprava čtyř lineárníchakcelerometrů. V průběhu setkávacích manévrů slouží ke stanovení vzdálenosti družicového stupně od cíle a relativní rychlosti palubní radiolokátor. Pro navigaci v závěru přistání slouží přijímač systému TACAN. V poslední době se zkušebně užívá navigační systémGPS. Vlastní pilotáž letu zajišťuje prostřednictvím hlavních počítačů autopilot, který může také přebírat příkazy pilotů z ručních ovládacích prvků, umístěných na letové palubě.
Komunikační systém pracuje v pásmech Ku (15,25 až 17,25 GHz) a S (1,7 až 2,4 GHz). Většina spojení s řídicím střediskem je zprostředkována přes družice systémuTDRSS (Tracking and Data Relay Satellite System), umístěných nageostacionární dráze. V prvních přibližně 4 minutách letu může systém pracující v pásmu S komunikovat s pozemní stanicí na kosmodromu přímo. Pro spojení s Mezinárodní vesmírnou stanicí v její blízkosti nebo s členy osádky, pracujícími ve skafandrech ve volném prostoru se používá systém pracující v pásmu UKV (243 až 300 MHz). Tento systém slouží také jako záložní pro spojení s pozemními stanicemi.
V trupu je nákladový prostor o rozměrech 18,3×5,2×4,0 m. Je uzavřen dvoukřídlými dveřmi, na jejichž vnitřní straně jsou radiátory chlazení. Chladicí okruh je naplněnglykolem a odvádí teplo z nitra družicového stupně. V trupu se nachází mj. dálkový manipulátorRMS (Remote Manipulator System), třipalivové baterie s výkonem 3×7 kW (v maximu 3×12 kW) a čtyři nádrže s kyslíkem a čtyři nádrže s vodíkem nutným pro jejich provoz. V zadní části jsou umístěna tři turbočerpadla APU (Auxiliary Power Units) hydraulického systému pro ovládání motorů SSME a aerodynamických řídicích ploch.
Pod motorovým prostorem je umístěn trupovýelevon. Nad motorovým prostorem jsou po stranách kýlové plochy s kormidly a aerodynamickou brzdou připevněny dva moduly manévrovacích motorů OMS (Orbital Maneuvring System), každý s jedním motorem OMS o tahu 26,7 kN, 12 řídicími motory RCS (Reaction Control System) o tahu 3,87 kN a dvěma vernierovými motory o tahu 111 N. Jako pohonné látky pro OMS a RCS sloužímonometylhydrazin aoxid dusičitý. Další modul RCS se 14 motory o tahu 3,87 kN a se dvěma motory o tahu 111 N je zabudován v přídi raketoplánu před prostorem pro posádku.
Konstrukce trupu raketoplánu je vyrobena především z lehkých hliníkových slitin. Pro nejvíce mechanicky namáhané části je použito oceli a titanových slitin.
Povrch raketoplánu je pokryt systémem tepelné ochrany TPS (Thermal Protection System), chránícím trup raketoplánu před aerodynamickým ohřevem během sestupu do atmosféry Země. Nejvíce namáhané části, tj. příď trupu a náběžná hrana křídla, jsou chráněny panely zuhlík-uhlíkového laminátu, krytého glazurou ze směsioxidu hlinitého,oxidu křemičitého akarbidu křemíku jako ochranou proti oxidaci. Spodek trupu a křídla jsou kryty dlaždicemi z vysoce porézního oxidu křemičitého, vyrobené slinutím křemenné vaty, a opatřené černou glazurou, zajišťující vysokou emitivitu (zpětné vyzařování) tepelného záření. Horní část křídla, boky trupu a boky kýlové plochy jsou kryty podobnými křemennými dlaždicemi, avšak s bílou glazurou, zajišťující vysokou reflektivitu (odrazivost) tepelného záření. Celkový počet dlaždic je přes 30 tisíc. Jejich tloušťka kolísá podle předpokládaného tepelného zatížení jednotlivých míst trupu od 25 do 125 mm. Dlaždice nejsou lepeny přímo na hliníkový trup, ale na pružnou podložku znomexové plsti (vyrobené z aramidu) a mezi jednotlivými dlaždicemi je ponechána dilatační mezera, zaplněná pružnou ucpávkou z keramické tkaniny. Nejméně tepelně namáhaný vršek trupu (dveře nákladového prostoru) je pokryt panely FRSI (Felt Reusable Surface Insulation) z nomexové plsti. Před vyvezením raketoplánu na startovní rampu je celý povrch družicového stupně impregnován vodoodpudivým postřikem.
Pro přistání je raketoplán vybaven vysouvacím podvozkem. Pro zkrácení dojezdu po přistání je ve spodní části kýlové plochy zabudován brzdicí páskovýpadák.
Program STS byl oficiálně zahájen5. ledna1972, kdy prezidentRichard Nixon oznámil, že NASA byla pověřena vyvinout mnohonásobně použitelný dopravní prostředek pro lety ze Země na oběžnou dráhu a zpět. Kromě raketoplánu bylo v plánu vyvinout též navazující systém meziorbitálních tahačů a případně i prostředků pro kyvadlovou dopravu k Měsíci a zpět, s vylepšenými verzemi raketySaturn V pro vynášení těžkých nákladů. Tyto navazující projekty, tvořící komplex prostředků označovaných STS však nikdy nebyly realizovány.
Kvůli rozpočtovým problémům byly učiněny značné kompromisy proti původním návrhům NASA, které předpokládaly systém složený z družicového stupně (orbiteru) a nosného stupně (boosteru), s tím že oba měly být okřídlené a plně znovupoužitelné. Mimo jiné bylo kvůli ukončení výroby raketSaturn V nutné zvýšit nákladovou kapacitu na více než dvojnásobek. Dále bylo původní koncept s přímými křídly nutné změnit na dvojitou deltu kvůli problémům s jeho tepelnou ochranou a nedostatečném doletu v případě nouze (crossrange). Často je v tomto kontextu zmiňováno zapojení ministerstva obrany USA, ale jedná se pouze o mýtus.[4] Projekt se kvůli podobným problémům několikrát měnil a konečná realizace se dostávala do skluzu. Kvůli zlevnění vývoje bylo nejdříve palivo družicového stupně přesunuto doodhazovací nádrže ET (External Tank), a poté byl okřídlený nosný stupeň nahrazendvojicí pomocných startovacích stupňů SRB (Solid Rocket Boosters). Tyto změny zvýšily cenu za jeden let, ale výrazně snížily rozpočet pro vývoj.
Kromě několika funkčních ověřovacích modelů byl konečně postaven první letuschopný exemplář (výr. č. OV-101), který však nebyl vybaven ani tepelnou ochranou, ani kyslíkovodíkovými hlavními motory SSME a byl určen výhradně k letovým zkouškám v zemské atmosféře. Měl být původně pojmenovánConstitution (Ústava), ale na základě celonárodní dopisové kampaně byl na nátlak fanoušků televizního seriáluStar Trek nakonec pojmenovánEnterprise. Jeho slavnostní předání se uskutečnilo17. září1976 a v průběhu roku 1977 uskutečnil pět zkušebních klouzavých letů v atmosféře.
Prvním exemplářem, určeným pro lety do vesmíru, byl raketoplánColumbia (OV-102). Ten byl předán NASA8. března1979 a23. března téhož roku byl letecky na hřbetě letounu Boeing 747-SCA přepraven na kosmodrom doKennedyho vesmírného střediska. První let do vesmíru (STS-1) absolvoval ve dnech12. až 14. dubna1981 s dvoučlennou posádkou. Poslední let do vesmíru (STS-107) absolvoval ve dnech16. ledna až1. února2003 se sedmičlennou posádkou; let však skončil havárií, při které všichni členové posádky zahynuli.
Další exemplářChallenger (OV-099) byl předělán z exempláře původně určeného k zatěžkávacím zkouškám a byl předán NASA30. června1982. K prvnímu letu odstartoval4. dubna1983. Zničen byl při havárii během startu28. ledna1986, při které zahynula celá sedmičlenná posádka.
Pátý raketoplán pojmenovanýEndeavour byl postaven jako náhrada za zničenýChallenger. Do služby byl předán25. dubna1991.
Z rozhodnutí vlády USA měly být raketoplány Space Shuttle vyřazeny z provozu po dobudování ISS v roce2010, avšak toto datum bylo posunuto o rok. NASA nakonec vytvořila programCommercial Orbital Transportation Services (COTS) v rámci kterého soukromé firmySpaceX aBoeing vyvinuly pilotované kosmické lodě určené pro zajištění dopravy na Mezinárodní kosmickou stanici. LoďDragon 2 od SpaceX vzlétla k ISS poprvé v roce2020 v rámci miseCrew Dragon Demo 2. LoďStarliner od Boeingu uskutečnila první pilotovaný let v roce2024 v rámci miseBoeing Crew Flight Test. Samotná agentura se soustředí na cíle mimo nízkou oběžnou dráhu Země, které bude obstarávat systémSLS s pilotovanou lodíOrion.
Všechny čtyři vyřazené exempláře byly uloženy do muzeí, Enterprise v New Yorku, Discovery v Washingtonu, Endeavour v Los Angeles a Atlantis na Floridě, na Kennedyho letišti.[5]
Od zahájení provozu raketoplánů v roce 1980 došlo ke dvěmahaváriím, při nichž byly zcela zničeny družicové stupněChallenger aColumbia. V obou případech zahynula celá posádka (7 lidí).
K havárii došlo při startu k letuSTS-51L dne28. ledna1986 v T +73 sekund. V průběhu vzletu došlo k prohoření těsnění ve spoji mezi dvěma segmenty pravobočního stupně SRB. Následně došlo k přehoření spodního spoje mezi SRB a ET. Stupeň SRB se pak odklonil, svoji špičkou prorazil nádrž ET a došlo k výbuchu (došlo k poškození spodní části ET – nádrže vodíku. Ten pak hořel spolu se vzdušným kyslíkem a způsobil přídavný tah. To způsobilo destrukci přepážky mezi vodíkovou a kyslíkovou částí ET, smísení paliva a oxidačního činidla a mohutný výbuch). Lety raketoplánů byly pozastaveny na dva a půl roku. Na základě výsledků vyšetřování byla změněna konstrukce spojů mezi segmenty SRB a zpřísněna pravidla pro starty za nízkých teplot na kosmodromu. Lety byly obnoveny29. září1988 expedicíSTS-26 raketoplánuDiscovery. Jako náhrada za zničený stroj byl postaven družicový stupeňEndeavour.
K havárii došlo během sestupu atmosférou v závěru letuSTS-107 dne1. února2003 ve výši 60 km nad Texasem přibližně 15 minut před plánovaným přistáním. Při startu došlo k uvolnění pěnové izolace z ET, která narazila do náběžné hrany křídla raketoplánu a vážně ji poškodila. Při návratu raketoplánu do atmosféry došlo nejprve k destrukci křídla a následně ke zničení celého raketoplánu. Obnovení letů raketoplánů bylo podmíněno splněním řady technických i organizačních změn. Lety raketoplánů byly obnoveny zkušební expedicíSTS-114 raketoplánuDiscovery ve dnech26. července až9. srpna2005. Během startu však došlo znovu k odpadávání tepelné izolace nádrže ET, což vedlo k opětovnému přerušení letů raketoplánů. Další raketoplán odstartoval až4. července2006. Po havárii raketoplánuColumbia se již nepočítá se stavbou náhradního exempláře. Byly zrušeny všechny expedice raketoplánů s výjimkou letů kMezinárodní vesmírné stanici (ISS) nutných pro její dostavbu a opravě Hubblova kosmického dalekohledu (HST), ke které došlo 11.-24. 5. 2009.
Raketoplán na pohyblivém vypouštěcím zařízení MLP při přesunu z montážní haly VAB (v pozadí) k rampě Snímek:NASA
Družicový stupeň po návratu z předchozí mise je dopraven do jedné ze tří montážních hal OPF (Orbiter Processing Facility) k vyložení nákladu a odstrojení, v jehož průběhu jsou demontovány hlavní motorySSME a nahrazeny jinými, které mezitím prošly údržbou. Revizí procházejí také moduly manévrovacích motorů OMS a RCS, které jsou někdy též vyměňovány jako stavební celek. Kontrolou projde isystém tepelné ochrany TPS a je případně opraven a ošetřen. V OPF je do kabiny posádky a nákladového prostoru případně umístěna část užitečného nákladu.
V montážní budově VAB (Vehicle Assembly Building) jsou mezitím napohyblivém vypouštěcím zařízení MLP (Mobile Launch Platform) sestaveny z jednotlivých segmentů oba startovací stupně SRB a poté je k nim připojenaodhazovací nádrž ET. Po ukončení příprav družicového stupně v OPF je tento převezen do VAB, zdviženjeřábem, otočen do vertikální polohy a připojen k ET. Po dokončení základních prověrek je MLP se sestaveným kompletním raketoplánem převezenpásovým transportérem na jednu ze dvou startovních rampLC-39A neboLC-39B (nyní jen LC-39-A), kde je MLP usazen a napojen na pozemní zařízení (rozvody elektrické energie, datové komunikační linky, rozvody dodávky stlačených plynů, provozních kapalin a pohonných látek). Na rampě proběhnou další zkoušky sestavy, završení zkušebním odpočítáváním ke startu.
Na rampě je také naloženo zbývající užitečné zatížení.
Vlastní odpočítávání ke startu začíná obvykle tři dny před očekávaným startem za stavu T -43 hodin a obsahuje řadu plánovaných přerušení, z nichž poslední dvě jsou za stavu T -20 min a T -9 min. Vlastní start začíná postupným zážehem hlavních motorů SSME počínaje v T -6,6 sekundy. V čase T -2 sekundy se zažehují motory SRB, které do 2 sekund dosáhnou maximálního tahu. V čase T jsou pyrotechnicky přeseknuty šrouby, kterými je do té doby raketoplán spojen s MLP, a následuje vzlet.
Vzlet raketoplánuColumbia k první expedici STS-1 (1981)
V okamžiku startu jetah motorů SSME nastaven na nejvyšší možnou hodnotu (107 % nominálního tahu) a také motory SRB dávají maximální tah. V T +10 s mine raketoplán nejvyšší patro obslužné věže a stáčí se podél podélné osy tak, aby jeho vertikální osa (kolmá na rovinu křídla) ležela v rovině dráhy, do níž má být naveden. Postupně se také mění klopení, takže původně vertikální stoupání se plynule mění na dopředný let. V T +50 s se snižuje tah motorů SSME na 67 %, aby se snížilo aerodynamické namáhání během změny režimu letu raketoplánu z podzvukového na nadzvukový. Maximální aerodynamické namáhání nastává při T +54 s. Přibližně v T +65 s se opět tah motorů SSME zvyšuje na 100 až 104 % nominálního tahu.
V T +120 až 130 s dohoří motory SRB a startovní stupně SRB se odhazují. Pokračují v letu pobalistické dráze a posléze napadácích přibližně v T +410 s dopadají doAtlantiku.
Družicový stupeň poháněn motory SSME pokračuje v letu. Přibližně v T +450 až 460 s, kdyžpřetížení dosáhne hodnoty 3G, začnou palubní počítače snižovat tah motorů SSME tak, aby přetížení dále nevzrůstalo. Těsně před dosažením plánované rychlosti se skokem sníží tah motorů SSME na 64 %. K vypojení motorů dochází mezi T +500 až 510 s. O 20 s později je odhozena nádrž ET, která pokračuje po balistické dráze, shoří vatmosféře a její zbytky přibližně v T +86,5 min po startu dopadají doIndického oceánu.
Dojde-li k výpadku jednoho nebo více motorů SSME během vzletu nebo jiné závažné závadě na systémech raketoplánu, je nutno vzlet raketoplánu nouzově ukončit. Časy, uvedené v dalších odstavcích jsou uvedeny pro případ výpadku jednoho motoru; v případě výpadku více motorů nebo jiných závad, se podstatným způsobem liší. Časové intervaly se překrývají, někdy lze využít více alternativních způsobů.
Pokud se tak stane v době od T +0 do přibližně T +245 s, raketoplán pokračuje v dopředném letu do odhození startovacích stupňů (pokud již k němu nedošlo) tak dlouho, až je spotřebována část pohonných látek z nádrže ET. Pak se družicový stupeň otočí, aby motory SSME nejprve vynulovaly dopřednou rychlost a naopak raketoplán urychlily zpět směrem k místu startu, Po vyčerpání pohonných látek je ET odhozena a raketoplán přistává na KSC.
Tento manévr se používá v době od přibližně T +150 s do T +275 s. V tomto případě se raketoplán uvede do více či méně strmě stoupajícího letu, aby vyčerpal přebytečné pohonné látky a po odhození ET družicový stupeň přistává na záložním letišti v západníEvropě nebo západníAfrice (podle sklonu plánované dráhy).
Při tomto manévru, který může být uskutečněn po T +260 s, je raketoplán naveden na bezpečnou oběžnou dráhu kolemZemě, avšak podstatně nižší než byla plánovaná, a proto není možno splnit úkoly dané mise. Používá se v případě, že nehrozí bezprostřední nebezpečí a raketoplán může setrvat na oběžné dráze delší dobu a případně plnit náhradní úkoly. Jako jediný byl tento nouzový režim použit v praxi, během miseSTS-51-F.
Tento manévr se používá též po T +260 s, a to v případě, že buď není možno dosáhnout bezpečné stabilní oběžné dráhy, nebo hrozí nebezpečí z prodlení (např.dehermetizace obytných prostor). Družicový stupeň je naveden na takovou dráhu, ze které může uskutečnit přistání na území USA po necelém jednom oběhu kolem Země.
Dojde-li k výpadku jednoho motoru SSME po T +305 s, výkon zbývajících motorů spolu se zásobami pohonných látek pro motory OMS obvykle stačí k tomu, aby byl družicový stupeň naveden na plánovanou oběžnou dráhu a mohl tak splnit všechny nebo většinu stanovených úkolů.
Raketoplán Endeavour při pohledu z ISS Snímek: NASA
Po odhození ET pokračuje družicový stupeň v letu posuborbitální dráze. Po dosažení apogea této dráhy přibližně v T +40 min se zapojí oba manévrovací motory OMS, které zvýší rychlost raketoplánu tak, aby se dostala na stabilní výchozí dráhu. Po prvotní prověrce systémů jsou otevřeny dveře nákladového prostoru, aby mohly začít fungovat radiátory klimatizačního systému. Poté jsou obvykle vypojeny tři z pěti hlavních palubních počítačů pro úsporu elektrické energie.
Následují operace na oběžné dráze, specifikované úkoly té které mise.
Den před návratem z oběžné dráhy se uskutečňuje důkladná kontrola všech systémů družicového stupně včetně zkušebního zážehu motorů OMS a RCS. V obytné kabině jsou uloženy resp. upoutány všechny předměty.
V den návratu jsou na obytné palubě reinstalována křesla, posádka si oblékne lehkéskafandry a připraví se na sestup.
Družicový stupeň se otočí zádí proti směru letu a jsou zapojeny motory OMS, které sníží jeho rychlost o 85 až 110 m/s. Tím se původní dráha změní na eliptickou sperigeem pod horní hranicí atmosféry. Po ukončení manévru se raketoplán otočí do polohy pro vstup do atmosféry (přídí vpřed, podélnou osou asi 30° nad horizont). Do atmosféry vstupuje družicový stupeň v referenční výši 121 km rychlostí asi 7,6 km/s asi 30 až 35 min před dosednutím na přistávací dráhu a ve vzdálenosti přes 8000 km od místa přistání.
Přistání raketoplánu Atlantis po misi STS-110 Snímek: NASA
Během sestupu atmosférou ztrácí družicový stupeň rychlost díkyaerodynamickému odporu. Jehokinetická energie se mění natepelnou a okolnívzduch se v rázové vlně ohřívá na vysokou teplotu aionizuje se. Tepelná energie zrázové vlny se v prvních fázích sestupu částečně přenáší na povrch raketoplánu předevšímzářivým přenosem (radiačně). Povrch se zahřívá na nejvíce zatížených místech až na 1500 °C. V pozdějších fázích sestupu, kdy se raketoplán pohybuje v hustších vrstvách atmosféry, přechází proudění kolem něj z laminárního na turbulentní. K radiačnímu přenosu se přidává i přenos tepla vedením a náběžné hrany mohou být vystaveny teplotám až 1800 °C.
Pro urychleníbrzdění raketoplán během prvních 20 min po vstupu do atmosféry vykoná dvě střídavě pravotočivé a levotočivé zatáčky. Po dobu 20 minut jsou astronauti vystaveni přetížení maximálně 1,5 g.[6] Po snížení rychlosti na 760 m/s ve výšce kolem 25 km a vzdálenosti přibližně 100 km od místa přistání zahájí raketoplán kontrolované aerodynamické brzdění TAEM (Terminal Area Energy Management), aby do oblasti letiště přiletěl ve výši 9,5 km rychlostí kolem 240 m/s. Poté přejde do zatáčky HAC (Heading Alignment Circle) s poloměrem 5 až 6 km která jej navede rychlostí 150±6 m/s na sestupnou dráhu v ose přistávací dráhy ve výši 3 km, 12,8 km od prahu dráhy asi jednu minutu před dosednutím.
Klouzavý sestup probíhá velmi strmě, pod úhlem 17° až 19° k horizontále (tedy asi sedmkrát strměji, než běžné dopravní letadlo). Dvacet sekund před dosednutím ve výši kolem 500 m je úhel klesání snížen na 1,5° a posádka vysouvá podvozek. Závěrečnépodrovnání ve výši 25 m sníží vertikální rychlost na méně než 2,7 m/s. Družicový stupeň dosedá asi 65 m za prahem dráhy přistávací rychlostí mezi 340 a 360 km/h (podle hmotnosti nákladu) nejprve koly hlavního podvozku (pod křídlem), pak se vypouští brzdicí padák. Přibližně 20 až 30 s po prvním dotyku se zemí dosednou na dráhu i pneumatiky příďového podvozku a zhruba o minutu později se raketoplán zastavuje.
Statistika letů k ukončení provozu, přehled vyrobených exemplářů
Tři dochované raketoplány programu Space Shuttle jsou po jeho ukončení vystaveny ve Spojených státech v různých muzeích a vzdělávacích institucích.Discovery je od dubna 2012 vNárodním muzeu letectví a kosmonautiky v blízkostiWashington, D.C.Atlantis je od listopadu 2012 vystaven v areálu kosmodromuKennedyho vesmírné středisko (Visitor Complex) naFloridě.Endeavour je od října 2012 vystaven vCalifornia Science Center vLos Angeles.
Testovací exemplářEnterprise je od roku 2012 vIntrepid Sea, Air & Space Museum vNew Yorku.Independence, maketa raketoplánu v plném měřítku s vnitřním přístupem je vJohnsonovo vesmírném středisku vHoustonu, je položená na nosiči raketoplánů, modifikovaném Boeingu 747.Inspiration, maketa raketoplánu s veřejně přístupným vnitřním prostorem, je vystavená uSíně slávy astronautů Spojených států na Floridě.
První slovo názvu,space, je zkrácením dvouslovného termínuouter space, tedyokolní vesmír; druhá částshuttle v původním slova významu znamenáčlunek tkalcovského stavu nebo šicího stroje, tedy součástku, vykonávající nepřetržitý pohyb tam a zpět. V americké angličtině je tento pojem v přeneseném významu používán pro označení dopravního prostředku kyvadlové přepravy (např. vlak, autobus, přívozní loď apod.). Ve spojeníspace shuttle tedy znamenádopravní prostředek pro kosmickou kyvadlovou přepravu.
↑LOFF, Sarah. Space Shuttle.NASA [online]. 2015-03-03 [cit. 2021-04-18].Dostupné online.
↑ space shuttle | Names, Definition, Facts, & History.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-04-18].Dostupné online. (anglicky)
↑LOFF, Sarah. Space Shuttle Era.NASA [online]. 2015-03-10 [cit. 2021-04-18].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-01.
↑Columbia Accident Investigation Board Report: Volume 6, page 224 [online]. October 2003.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ČTK. Poslední let raketoplánu.Novinky.cz [online]. Borgis, 2012-05-04 [cit. 2012-05-04].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-01.
↑SHAYLER, David J.; SALMON, Andrew; SHAYLER, Michael D.Marswalk One - First steps on a new planet. Berlin, Německo: Springer, 2005.ISBN1-85233-792-3. Kapitola Voyage to Mars: Heavy pressure, s. 64. (anglicky)
_(19_April_2002).jpg)
