Vlastnictví čivlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétnívěcí. Řidčeji se slovovlastnictví používá také ve významumajetek čijmění.[1] Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejšímvěcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám (erga omnes) na rozdíl odzávazkových práv, které působí jen mezi stranami závazku(inter partes). Vlastnickému právu tak odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci.
Vlastnictví v českém právu upravuje předevšímobčanský zákoník.[2] Dle § 1011 občanského zákoníku je vlastnictvím určité osoby vše, co jí patří, všechny věci hmotné i nehmotné (pokud to jejich povaha připouští).[3] Jedná se o právo chráněné i mezinárodními smlouvami olidských právech aListinou základních práv a svobod. Vlastnické právo je nezbytnou podmínkou existence a fungování svobodného trhu atržního hospodářství.
Historicky, mezikulturně i podle typu věci se obsah vlastnického práva značně liší v rozpětí od absolutních práv k věci až po stav, kdy převažují povinnosti plynoucí z vlastnictví a vlastnictví je tak spíše správou věci ve veřejném zájmu. Zafeudalismu mělo vlastnictví půdy charakterpronájmu od panovníka reprezentujícího stát.
Současné české pojetí vlastnického práva navazuje na jeho vymezení vřímském právu. Vlastnické právo je chápáno jako soubor následujících dílčích práv:
Pod právo s věcí nakládat mohou spadat i další práva, například právověc opustit, právo věc neužívat nebo právo věczcizit (tj.prodat,darovat, vyměnit,odkázat atd.)[4] Základním právem vlastníka je tedy libovolně s věcí nakládat a mezi jeho oprávnění patří mimo jiné i věc modifikovat, upravovat, zničit nebo opustit. Výkon práv je tedy neomezený, ale musí je vykonávat v mezíchprávního řádu a nesmí jimi rušit práva jiných osob nebo vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.[5]
S pojmem vlastnictví je spojeno i vymezení pojmu „věc“ jako „to, co lze vlastnit“. Zatímco votrokářských systémech mohl být i člověk předmětem vlastnictví (a například i děti byly někde chápány jako vlastnictví rodičů), v moderní době se práva disponovat s lidmi s pojmem vlastnického práva nespojují. Podobně mohou mimo pojem vlastnictví v některých právních systémech a kulturách stát i další typy věcí, napříkladlidské tělo (živé i mrtvé),zvířata,pozemky a přírodní útvary či zdroje,myšlenky, činy a mnohé další. Podle římského práva byla věcmi i všechna zvířata. V novém občanském zákoníku je ustanovení, které říká, že věcmi nejsou lidé, nebo použijeme-li dikce nového kodexu: „Lidské tělo, ani jeho části, třebaže jsou odděleny“ (§ 493).[6]
Úplná volnost vlastníka nakládat s věcí až do jejího úplného zničení se vřímském právu označovala jakoius abutendi. V moderních i tradičních právních systémech však může být takový absolutní rozsah vlastnictví omezenveřejnoprávními předpisy, např. pokud je určitá věc zvláštními předpisy chráněna jakokulturní památka, má vlastník povinnost ji udržovat v náležitém stavu a za její úmyslné poškození či zničení může být každý, tedy i vlastník, postižen prostředkysprávního čitrestního práva.
S vlastnictvím jsou tradičně spjaty také různé povinnosti a omezení („vlastnictví zavazuje“). Principiálně je nepřípustné užívat vlastní věc nebo s ní nakládat takovým způsobem, který narušuje nebo ohrožuje oprávněné zájmy jiných osob neboveřejný zájem. Tyto zájmy mohou být v jednotlivých právních systémech a tradicích pojímány a vymezeny velmi rozdílně, v krajních případech může regulace vést k paušální eliminaci některých vlastnických práv vlastníka či až k zákazu vlastnění některých typů věcí (zbraně, ideologicky nebo morálně závadné publikace či umělecká díla,drogy, výrobní prostředky, jedy či léčiva atd.) Tato omezení jsou vyjádřena zejména v čl. 11 odst. 3Listiny základních práv a svobod (výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem). Různá omezení výkonu vlastnického práva zejména vůči sousedům vlastníka se nazývajísousedská práva. Vlastník se zejména musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžoval jiného nebo ohrožoval výkon jeho práv (hlukem, prachem, kouřem, pachy, odpady, vibracemi, ohrožením sousedovy stavby apod.) Tato limitovaná ustanovení pro každého vlastníka představují ustanovení § 1013 – 1023 občanského zákoníku. S vlastnictvím bývá spojena také povinnost věc hlídat a zabezpečit (například odpovědnost zaškodu způsobenou vlastněnýmzvířetem, chátrající budovou, povinnost zabezpečit vozidlo, zbraň či nebezpečnou látku proti zneužití neoprávněnou osobou, povinnost dodržet ve své budově či na svém pozemku protipožární a ekologické normy atd.). S majetkem ovlivňujícím ráz krajiny nebo sídelního útvaru mohou být spojena omezení i povinnosti (povinnost udržovat objekt či pozemek v řádném stavu, zákaz provádět úpravy narušující hodnotu krajiny nebo sídelního útvaru).
V některých případech dokonce z vlastnictví určité věci vyplývá povinnost ve vztahu k cizímu majetku. Mezi taková omezení vlastnického práva patří:
Právní systémy se mohou lišit v tom, do jaké míry může vlastník pozemku, budovy či prostoru určovat pravidla chování osob. Obecně platí i v prostoru soukromého vlastníka obecně závazné právní předpisy: majitel pozemku není například oprávněn povolit na svém pozemku vraždu, užívání drog. I v soukromých objektech platí státní regulacepodnikání, daňové zákony, i na neveřejnéúčelové komunikaci platípravidla silničního provozu atd. Jde-li o veřejně přístupný soukromý objekt (například prodejna, restaurace, park atd.), mohou právní normy či právní tradice vyžadovat, že vlastník pozemku nesmí návštěvníkydiskriminovat (musí všem umožnit užívání za stejných podmínek), lišit se mohou i pohledy na to, zda vlastník je oprávněn rozhodovat o zákazu nebo povolení kouření, fotografování, koliduje-li takový zákaz s obecným pravidlem, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno atd. Faktický obsah vlastnického práva je dán především tradicí.
Každý vlastník má právo na ochranu vlastnického práva a v případě neoprávněného zásahu, má právo na svou obranu a oprávnění bránit se vůči konkrétnímu rušiteli.
Vlastník se proti neoprávněnému zasahování do jeho práv může bránit u orgánů veřejné moci, tedy u věcně a místně příslušnéhosoudu a to prostřednictvím žaloby. Pokud vlastník využije své právo na ochranu vlastnického práva a obrátí se na soud, stává se žalobcem a dle individuální potřeby může podatžalobu reivindikační nebožalobu negatorní.
K nabytí vlastnického práva může dojít několika způsoby, kterými jsou:
K zániku vlastnického práva může dojít relativním a absolutním způsobem. U relativního zániku se právo chápe ve vztahu k určitému vlastníkovi, zanikne vlastnické právo jedné osoby, ale vzniká vlastnické právo osoby druhé. U absolutního zániku přestane vlastnické právo fakticky existovat a žádná další osoba ho nenabude. K relativnímu typu zániku dochází především na základěsmlouvy (převod vlastnického práva na jinou osobu), ale i nezávisle na vůli vlastníka (smrt,vydržení, rozhodnutí státního orgánu – např.vyvlastnění). Vlastník se může vlastnického práva i vzdát nebo může dojít ke zničení nebo spotřebování věci.[12]
Vlastnictví téměř v žádném právním systému není zcela výlučné. Většina právních systémů tradičně obsahuje různé formy obecného užívání soukromého majetku (veřejná přístupnost krajiny,právo cesty přes cizí pozemek, obecné užívánípozemních komunikací, právo sbírat v lese v omezené míře lesní plody a klestí – v některých systémech, například biblickém židovském právu, se podobné právo vztahovalo i na sbírání polních plodin pro okamžitou osobní potřebu), práva vstupu na cizí pozemek nebo použití cizího majetku v nouzových situacích nebo je-li to nezbytně nutné k užívání vlastního majetku či výkonu vlastních práv, případně též povinnost dát svůj majetek k dispozici v případě válečného stavu, stavu nouze čiohrožení, možnost vyvlastnění ve veřejném zájmu atd. Výlučnost užívání se obvykle netýká těch způsobů užívání, které v užívání neomezují nepřiměřeně vlastníka (např. tzv.svoboda panoramatu).
V současné době je v českémprávním řádu vlastnictví vnímáno a právními předpisy vymezováno jako jednotné, kdy všem vlastníkům bez ohledu na jejich charakter přísluší typově stejná vlastnická práva a jim odpovídající ochrana. V tomto směru není jako vlastník zvýhodňován anistát. V doběkomunistického režimu bylo ale rozlišováno více druhů a forem vlastnictví, které byly právním řádem různě preferovány, a podle toho jim byla poskytována ochrana. Právní řád tehdy upravoval následující druhy vlastnictví:
Socialistické vlastnictví bylo označováno jako základní majetkový vztahsocialistického společenského zřízení, který byl podle tehdejšíchideologických proklamací páteří hospodářské soustavy vylučující „vykořisťování člověka člověkem“. Jako základní formy socialistického vlastnictví pak bylo rozlišováno státní vlastnictví jako majetek veškerého lidu (národní majetek), v němž byly především výrobní prostředky, a družstevní vlastnictví, které svědčilodružstvům v oblasti zemědělské výroby, řemeslné výroby, obchodu a oblasti občanské spotřeby (např. stavební bytová družstva). Další formou bylo i vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací, které působily ve sféře politické, kulturní a sociální (např.odborové organizace, kulturní fondy, krajská sdruženíadvokátů). Socialistické vlastnictví bylo upraveno vhospodářském zákoníku, bylo právním řádem preferováno a byla mu poskytována nejširší právní ochrana, zvýšené ochrany požívalo např. v oblastitrestního práva.
Předmětem osobního vlastnictví byly věci určené osobní spotřebě občanů. Tento druh vlastnictví byl určen pro věci uspokojující hmotné a kulturní potřeby občanů, kteří je nabývali za peníze získané prací. Práce občana ve prospěch socialistického společenství (a potažmo socialistického vlastnictví), kterou byl tvořen národní důchod, byla vnímána jako zdroj osobního vlastnictví a pojítko se socialistickým vlastnictvím. Osobní vlastnictví bylo upraveno vobčanském zákoníku. V osobním vlastnictví byly příjmy a úspory z práce a sociálního zabezpečení, vybavenídomácnosti, věci osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty.
Soukromé vlastnictví bylo považováno za pozůstatekkapitalistické vlastnické soustavy, bylo řazeno mimo socialistickou vlastnickou soustavu. Jeho předmětem bylo zejména individuální vlastnictví výrobních prostředků a půdy, avšak bylo vylučováno, aby prostřednictví soukromého vlastnictví docházelo k „vykořisťování člověka člověkem“. Proto bylo soukromé vlastnictví v menší míře umožňováno pouze tam, kde bylo spojeno s vlastní prací vlastníka např. u samostatně hospodařících rolníků či v jiné malovýrobě. Dále bylo do soukromého vlastnictví řazeno i každé jiné individuální vlastnictví, které nesplňovalo podmínky osobního vlastnictví, vlastnictví nesocialistických organizací a vlastnictví zahraničníchprávnických osob. Soukromé vlastnictví bylo upraveno v občanském zákoníku a byla stanovena určitá omezení při nakládání s ním (např. při převodu nezastavěných stavebních pozemků větší výměry).
I v současnosti bývá běžně některé vlastnictví označováno za „soukromé“ či „osobní“ (např. „byt v osobním vlastnictví“). Jde však o laické výrazy, které nemají obsah právních termínů užívaných v době komunistického režimu, vždy se jedná o tentýž jediný druh vlastnictví, který je v platném právním řádu upraven. Označením vlastnictví jako soukromého se většinou zdůrazňuje vymezení vlastníka jako subjektu odlišného od státu,obce,kraje čiprávnických osob.
Slovníkové heslovlastnictví ve Wikislovníku
Encyklopedické hesloVlastnické právo vOttově slovníku naučném ve Wikizdrojích
TémaVlastnictví ve Wikicitátech| Věcná práva | |
|---|---|
| Formy vlastnictví | |
| Historické formy | |
| Věcná práva k cizí věci | |
| Žaloby | |
| Související pojmy | |
