Solná komora (německySalzkammergut) je oblast ve střednímRakousku na území spolkových zemíSalcbursko,Horní Rakousy aŠtýrsko, vSeverních vápencových Alpách.[1] Reliéf Solné komory tvoří tektonickéjezerní pánve vzájemně oddělené jednotlivými vápencovými hřbetyhor Solné komory. Ze tří světových stran je oblast výrazně ohraničena mohutnými horskými skupinami – na východěTotes Gebirge, na jihumasiv Dachsteinu aTennengebirge a na západěBerchtesgadenské Alpy. Na severu přechází doPředalpí. Osu oblasti tvoří řekaTraun, na západním okraji protéká řekaSalzach. V roce 1997 byla jižní část Solné komory v okolí Dachsteinu a Hallstatu zařazena na seznamSvětového dědictvíUNESCO. Doslovný překlad výrazuSalzkammergut znamená statek (ve smyslu „majetek“) Solné komory, tedy úřadu ustaveného k ochraně a využití místních solných ložisek. K prohlášení celé oblasti „komorním majetkem“ došlo za vlády Přemysla Otakara II. roku 1250.[2]
Již v doběkeltského osídlení se v tomto kraji těžila sůl (Hallstatt). Ve středověku měnila oblast majitele až se dostala podcísařskou finanční správu nebolikomoru. Pod vládouHabsburků bylo celé území po dlouhou dobu izolováno od ostatních částí Rakouska. Směly se zde zdržovat jen osoby, které se zde narodily, bez povolení se nikdo nesměl odstěhovat ani přistěhovat. Na druhou stranu se obyvatelům dostávalo jinde nebývalé péče a výhod včetně osvobození od vojenské služby.[2] Vnitřní část území byla i špatně komunikačně dostupná. Spojení s okolním světem obstarávala hlavně lodní doprava a obchodní stezky vedoucí místy v močálech. Až v roce1872 se začalo se stavbou silnice vedoucí doBad Ischlu, kde si nechal císařFrantišek Josef I. vybudovat své letní sídlo. Sůl ze Solné komory se vyvážela i do Čech, kvůli tomu byla v letech1827 –1836 zprovozněnaKoněspřežná dráha zGmundenu přesLinec doČeských Budějovic. Do městečkaGmunden při výtoku řekyTraun ze stejnojmenného jezera byla v roce1842 kvůli přepravě soli prodlouženakoněspřežná železnice České Budějovice – Linec.[2] Ta také Solnou komoru zpřístupnila přílivu návštěvníků včetně členů vídeňského císařského dvora.[2]