Sola fide (latinskypouze vírou čipouhou vírou) je pojem, které tvoří základprotestantského učení a který označuje ideu, žečlověk je předBohemospravedlněn nikoli tím, co koná, ale pouhým vztahem svévíry k Bohu. Pojem sola fide patří k základním principům protestantismu (tzv. particulae exklusivae:sola scriptura,sola gratia,solus Christus).Biblickým základem tohoto učení je výkladPavlovalistu Římanům:
Slogansola fide deklaruje, že ačkoli všichni lidé neuposlechli božího příkazu, Bůh prohlásil ty, kdo kladou svou důvěru, svou víru v to, co Bůh učinil skrze život, smrt avzkříšeníJežíše Krista, za poslušné (či spravedlivé). Tato lidská jistota spásy však není založena na tom, co dělá člověk sám, ale na tom, co Bůh v Kristu vykonal pro něj.Smíření člověka s Bohem je totiž možné pouze díky božímumilosrdenství, které se uskutečnilo skrze oběťBožího Syna. Učenísola fide v podobě, v níž je formulovalMartin Luther, přijímá většina protestantů, včetněluteránů,reformovaných církví abaptistů.
Katolická církev oproti tomu více zdůrazňuje, ževíra bez praktického propojení se životem je mrtvá podlelistu Jakubova:
Na základě toho napříkladTomáš Halík dodává, že oproti luterskému „pouze“ (sola) můžeme postavit katolické „nejen, ale i“.[1]
V poslední době je velmi zásadnímSpolečné prohlášení k nauce o ospravedlnění přijaté16. června1998 Světovým lutherským svazem a11. června1999Apoštolským stolcem (tj. Římem)[2]. Toto prohlášení překonává teologické neshody mezi katolíky a protestanty a vyjasňuje, že učení katolické církve i protestantů je v nauce o ospravedlnění shodné; neshody, k nímž docházelo, byly založeny jednak na vzájemném nepochopení, terminologických nejasnostech a odlišných důrazech jednotlivých církví. V tomto prohlášení se mj. praví: