Sociální třída je termín sloužící k označení souborů jednotlivců, kteří vykazují identické nebo srovnatelné znaky a chování.[1] Třída je jedním z možných systémůsociální stratifikace, které popisují společnost jako soubor hierarchicky uspořádaných vrstev, jenž se od sebe lišíživotními podmínkami a možnostmi. Jednotlivci bývají do sociálních tříd zařazováni především podle toho, co mohou nabídnout trhu (napříkladkapitál nebo pracovní sílu). Jejich pozice ve společnosti jsou pak dány výší příjmů, které jsou určovány prostřednictvímtrhu nebo kontakty.[2]
Třídní stratifikační model převládá až vmoderních společnostech, mezi starší modely patří napříkladstavovský akastovní; ty se, na rozdíl od tříd, vyznačují dědičnou příslušností a nízkousociální mobilitou. Termín „třída“ se v tomto významu objevil v 19. století a jedním z prvních teoretiků bylKarl Marx. Od té doby bylo vytvořeno velké množství nejrůznější definic, které vznikaly především na základě otázek týkající se povah jednotlivých skupin a také vztahů mezi nimi.[2]
V minulosti byla vytvořena celá řada definic a charakteristik tříd, přičemž navrhovaná schémata sahají od hrubého členění na dvě či tři třídy až po jemné klasifikace s mnoha různými sociálními skupinami.
V současné době je preferováno označení třídy za pomocí písmen, které není zatíženo pejorativními konotacemi adiskriminačními praktikami.[zdroj?] Tato mezinárodní klasifikace se odkazuje nejen k vykonávané profesi a majetku, ale současně také k nejvyššímu stupni dosaženého vzdělání. Stupnice je užívaná napříč obory (vmarketingu,sociologii,filosofii,sociální práci,ekonomii atd.).[zdroj?]
Marxistická kritika třídního systému: spodní patra pyramidy moci nesou na svých zádech privilegované třídy
Ač je společenská třída ústředím pojmemMarxova díla, nikde jej systematicky nevysvětluje a nedefinuje. Jeho teorii tříd však můžeme najít např. vManifestu komunistické strany.
Marxova teorie je založena na dvoutřídním stratifikačním modelu. V každé společnosti proti sobě stojí utlačovatel a utlačovaný. V moderní buržoazní společnosti je tento rozpor založen na vlastnictvívýrobních prostředků, společnost lze tedy dělit na ty, kteří je vlastní (buržoazie), a ty, jež je nevlastní a musí tedy prodávat svojipracovní sílu (proletariát).
Marx chápe třídy jako sociální síly, které mají svévědomí. Rozlišujetřídu o sobě (klasse an sich), která je jen sociální kategorií lidí, kteří mají stejné objektivní podmínky života, atřídu pro sebe (klasse für sich), která je skupinou lidí, kteří prošlitřídním uvědoměním a jsou si tedy vědomi svých společných třídních zájmů, které jsou schopni hájit a prosazovat. SociologJan Keller v jedné ze svých přednášek podotkl, že toto kritérium v dnešní společnosti platí paradoxně pro nejvyšší elitu.[zdroj?]
V díleHospodářství a společnost se Max Weber věnuje otázce sociální stratifikace, konkrétně ve dvou kapitolách s názvemTřída, status, strana aStavy a třídy.[3]
Weber definuje třídu jako souhrn osob, které mají stejný způsob obživy. Třídou je podle Webera taková skupina lidí, kteří si v tom, co mohou společnosti nabídnout,konkurují.[zdroj?]
Weber rozlišuje třídní kritérium vlastnické a výdělečné, v jejichž rámci existují vždy třídy pozitivně privilegované, negativně privilegované a mezilehlé.
Alain Touraine považuje společenské třídy za typické aktéryprůmyslové společnosti, přičemž podstatou sociálních vztahů jsou vztahy mocenské. Jako důsledek této mocenské povahy sociálních vztahů vzniká na jedné straně třída ovládaná a na druhé straně třída vládnoucí, která plní tyto tři funkce:
kontrola akumulace
organizace produkce technických a vědeckých znalostí
propagace své koncepce kreativity jako univerzální vize.
Poslední ze zmíněných funkcí lze chápat jako prosazování kulturního vzorce konkrétní vládnoucí třídy.
Vpostindustriální společnosti se konflikt, mezi třídou ovládaných a třídou vládnoucí, přesouvá z oblasti produkce materiálního bohatství do oblasti znalostí, vědění a představ. Přičemž cíl tohoto konfliktu, odehrávajícího se v rovině kulturní, lze chápat jako ovlivňování představ, jež si společnost vytváří sama o sobě a o své budoucnosti.
Touraine se zajímá o nová sociální hnutí (jako jsou např. feministky, protiatomové hnutí nebo různá regionalistická hnutí apod.), zejména o jejich potenciální schopnost stát se novými sociálními aktéry v boji proti mocenským aparátům. Tato hnutí hovoří jen svým vlastním jménem a jejich členové se dožadují pouze práva být sami sebou. Cílem snažení přitom není zlepšení života kdesi ve vzdálené budoucnosti, nýbrž okamžitá změna (členové těchto hnutí chtějí začít žít jinak ihned). Návrat aktéra nemá dobyvačný charakter, jedná se spíše o kolektivní obrannou reakci proti snahám systému podřídit své jednorozměrné logice růstu (který je uskutečňován pro růst samotný) vše ostatní, včetně záměrně pěstované iluze individuality. Subjekt se vrací jako protihráč moderní společnosti v podobě hnutí, která protestují proti degradaci člověka na nástroj produkce či na jednotku konzumu. Cílem těchto hnutí není ovládnutí společnosti, ale ochrana individuálních či kolektivních svobod proti tlakům zdánlivě všemocného systému.
Ralf Dahrendorf obohacuje Marxovu teorii i o Weberův přístup. Nespatřuje jádro třídního konfliktu pouze ve vlastnictví výrobních prostředků jako Marx. Kontrola výrobních prostředků je jen jednou z foremmoci, a právě snaha o podíl na moci či rozhodování je dle Dahrendorfa zdrojem třídního konfliktu.Dahrendorf rozlišuje dva hlavní typy konfliktů –politický aprůmyslový.
John H. Goldthorpe se věnuje výzkumu třídní struktury od 60. let 20. století a je kritikem marxismu i hierarchického pojetí sociální stratifikace. Naopak tvrdí, že v dnešních západních společnostech jsou možné politické zásahy, které by umožnily větší rovnost příležitostí. Přestože považuje vznik třídního konfliktu za možný, nesouhlasí s jeho nevyhnutelností a historickou nutností, jako hlásal Karl Marx.[3]
Třídní strukturu považuje za nástroj popisu a analýzy hospodářsky vyspělé společnosti západního typu. Zvláště se pak soustředí na proměnu této společnosti, faktory k ní vedoucí a také na důsledky pro formování jednotlivých tříd.[3]
John H. Goldthorpe, stejně jako Max Weber, nesouhlasí s tím, že by třídní vztahy byly antagonistické. Východiskem pro jeho třídní schéma byla škálazaměstnání, jež již dříve vytvořil ve spolupráci s K. Hopem, kde zaměstnání řadí podle tzv. sociální žádanosti (social desirability). Později John H. Goldthorpe vytvořil na základě této škály sedm základních skupin zaměstnání, které utvářejí různé třídní postavení.[3]
Skupiny zaměstnání rozdělil podle dvou kritérií:
postavení na trhu práce spojené s daným zaměstnáním (market situation)
pracovní podmínky (working situation)
Třídní schéma, jež je používáno pro mezinárodní komparaci a s nímž se v současné literatuře lze setkat nejčastěji:
Servisní třída:
třída I a II („servisní třída“) – vlastníci velkých podniků, všichni odborníci, organizační a řídící pracovníci, technici s vysokoškolským vzděláním a bezprostřední nadřízení nemanuálních pracovníků
Následují tři mezilehlé třídy:
třída III („rutinní nemanuální pracovníci“) – zaměstnanci v administrativě a obchodu, prodavači a ostatní řadoví dělníci ve službách zabývající se rutinní nemanuální prací
třída IV a, b („maloburžoazie“) – malí vlastníci, samostatní řemeslníci a ostatní dělníci pracující „na vlastní účet“ mimo zemědělství. Podtřídu a představují samostatní bez zaměstnanců, b se zaměstnanci
třída IV c („farmáři“) – farmáři a malorolníci a ostatní samostatní v zemědělství
Další částí je dělnická třída:
třída V a VI („kvalifikovaní dělníci“) – technici nižší úrovně, přímí nadřízení manuálně pracujících a kvalifikovaní dělníci
třída VII a („nekvalifikovaní dělníci“) – polokvalifikovaní a nekvalifikovaní dělníci mimo primární výrobu
třída VII b („zemědělství dělníci“) – dělníci v primární výrobě (zahrnuje zemědělství a dobývání surovin)[3]
Erik Olin Wright rozpracoval Marxův návrh třídních nerovností, jelikož v jeho době je kapitalismus zcela odlišný, než byl kapitalismus v Marxově době. Za největší problém považoval Marxův předpoklad, že střední třída postupně zanikne a že dojde k její proletarizaci. Postupem času se ukázalo, že k tomu nedojde a střední třída se naopak rozrůstá. Wright se tedy pokusil pracovat na novém třídním schématu, které postupně rozpracoval ve dvou verzích. V obou těchto verzích je základem fakt, že v dané třídní struktuře existují pozice, které nespadají do žádné z tříd, jelikož jsou pro ně charakteristické prvky, které odpovídají více třídám a jsou tzv. kontradiktorní.[4]
Wright tyto kontradiktorní třídní pozice nepřiřadil ani k jedné z tříd. Tuto proměnu připisuje historickým změnám v kapitalistických výrobních vztazích 2. poloviny 20. století.
Jednotlivé třídy:
dělnická třída (40–50 %)
maloburžoazie (4–5 %)
buržoazie (1–2 %)
Kontradiktorní pozice:
manažeři (12 %) a vedoucí pracovníci a mistři (18–23 %)
Po kritice prvního schématu došlo k jeho přehodnocení. Ve druhém schématu definuje Wright sociální třídy jako pozice odvozené od vlastnických vztahů, přičemž vlastnictví zahrnuje i jiné než ekonomické dimenze. Toto třídní schéma obsahuje 12 pozic v rámci třídních vztahů, kdy Wright oproti první verzi důkladněji rozpracoval a rozdělil dělnickou třídu, třídu manažerů a třídu vedoucích pracovníků na základě vzdělání a kvalifikace jednotlivých subjektů.
Pojmemzahálčivá třída označujeamerický sociologThorstein Veblen vyšší třídy, které se věnují tzv. ostentativní zahálce, čímž odlišují své postavení od jiných tříd. Život bez práce je dle nich nejlepším a nejskutečnějším svědectvím bohatství, a tím i vznešenosti.
Jako vládnoucí třídu označujeMosca politickouelitu, která je typicky málo početná,monopolizuje si moc a využívá všech legálních i nelegálních výhod, kterépolitická moc skýtá.
Třídní sociální rozdíly se přirozeně promítají do nejrůznějších sfér lidského života. Zařazení do určité společenské třídy například ovlivňuje přístup k zdravotnické péči a správné výživě.[5] Nejinak jsou na tom i výchovné a vzdělávací oblasti, kde se projevuje nedostatek kvalitních vzdělávacích zařízení za dostupné prostředky pro všechny sociální třídy. V neposlední řadě může třídní příslušnost ovlivňovat i pracovní a kariérní podmínky, ekonomický status se však promítá i do velikosti rodiny a životního stylu.[6]
Tyto projevy socializačního působení v rámci subkultury ovlivňují zásadním způsobem již ranou dětskou výchovu. Například děti z rodin nižší společenské třídy, které mohou žít v méně stimulujícím prostředí než děti ze středních tříd, nemusejí být tolik vedeny k výkonu, mohou být méně povzbuzovány a není jim věnována dostatečná individuální pozornost. Tato skutečnost bývá označována jako třídní deprivace.
V roce 2019 vznikl na základě spolupráceČeského rozhlasu a skupiny sociologů, skládající se zDaniela Prokopa,Martina Buchtíka,Paulíny Tabery, Tomáše Dvořáka aMatouše Pilnáčka, výzkum nazvanýČeská společnost po 30 letech,[7] který vycházel z britského výzkumuGreat British Class Survey s drobnými úpravami (např. zohlednění znalosti jazyků). O samotné šetření, které proběhlo včervnu stejného roku, se postaraly agenturyMEDIAN aSTEM/MARK. Šetření proběhlo jak online formou, tak prostřednictvím osobního dotazování a zúčastnilo se jej celkem 4039respondentů ve věku 18 až 75 let. Na základě tohoto výzkumu bylo identifikováno celkem 6 tříd.
Český rozhlas také vytvořil online kalkulačku, pomocí které mohou lidé zjistit do jaké třídy na základě provedeného výzkumu patří.[8]
Tato třída představuje cca 22 % obyvatel České republiky a zjednodušeně řečeno se jedná o nejbohatší třídu, jelikož je charakteristická pro svůj vysoký ekonomický kapitál, tedy vysoké příjmy a majetek. Naopak lidský kapitál je tu poněkud slabší, což hlavně způsobuje fakt, že se tato třída formovala v obdobítransformace v 90. letech, a tak většina ještě čerpá z odkazu předrevoluční společnosti. Nejvíce jsou zde zastoupeni lidé středního věku, kteří pracují na pozicích specialistů a odborných pracovníků a žijí primárně ve velkých městech a v jejichperiferiích. Typickým příkladem jePraha, kde společně s nastupující kosmopolitní třídou tvoří přibližně 56 % obyvatel.
Tvoří cca 12 % obyvatel ČR a projevuje se vysokými hodnotami u všech druhů kapitálu s výjimkou majetku. Jelikož tato třída teprve nastupuje, nenahromadila zatím takové množství majetku, jako například zajištěná střední třída. Představuje také základy společenskéelity, která v ČR de facto neexistuje. Zpravidla žije buď v centrech velkých měst, nebo, obdobně jako zajištěná střední třída, v bohatších obcích či městech. Jedná se většinou o lidi nižšího středního věku, v profesním životě nejčastěji zastávající pozice vedoucích (např. manažeři, ředitelé), nebo odborných pracovníků v oblasti technicky zaměřených oborů,IT a finančnictví.
Tuto třídu, tvořící cca 14 % obyvatelstva ČR, je dle autorů výzkumu možno pojmenovat jako tzv.modré límečky – z angličtiny blue-collar worker[9] – tedy manuálně pracujícídělnická třída. V tomto ohledu se zde často objevují profese jako:řemeslníci nebo kvalifikovaní techničtí pracovníci a dělníci. Typické znaky představují mírně nadprůměrný majetek a příjmy, a také vlastní bydlení (jedná se přibližně o 87 %). Ovšem hodnoty u ostatních kapitálů jsou vcelku nízké. Nejčastěji žijí mimo velká města a spíše v malých obcích. Momentálně se této skupině po stránce ekonomické daří, ale kvůli nízkým hodnotám u dalších kapitálů, je její budoucnost ohrožena skutečnostmi, kterým by se nemusela přizpůsobit. Jde zejména o riziko vzniku nových ekonomických krizí a o neustálé změny, kterými ekonomika prochází, zejména vlivemglobalizace a automatizace výroby.
Zahrnuje 12 % obyvatelstva ČR. Zástupci této třídy mají nadprůměrný majetek ve formě vlastního bydlení a velmi silný sociální kapitál. Žijí primárně na venkově a v malých obcích, což je spojeno s pokročilejším věkem této skupiny. Pro tuto třídu je charakteristické vysoké sociální propojení s venkovskou komunitou. Tato třída, i když její příjmy nejsou vysoké, je zajištěna díky nižším nákladům na život. Profesně se uplatňují jako kvalifikovaní, tak i jako nekvalifikovaní pracovníci.
Do této třídy patří 22 % Čechů. Jde o nižší střední třídu, která je typická podprůměrnými příjmy a majetkem. Lidé patřící do této skupiny pracují převážně v oblasti služeb nebo administrativy jako řadoví zaměstnanci, což je spojeno s lehce podprůměrným vzděláním. Naopak mají dobrý sociální kapitál, díky kterému nemají problém s řešením problémů. Tato třída je městskou třídou, která je zatíženanájemným. Název ohrožená třída je podmíněn vysokým zastoupenímexekucí, ztrátzaměstnání a s tím spojené časténezaměstnanosti. Dle výzkumu jsou v této třídě výrazně častěji zastoupeny ženy, konkrétně uvádí údaj 60 %.
Tato třída tvoří 18 % české populace. Jde o nejníže postavenou třídu, která žije ve středních nebo větších městech, a to nejvíce vÚsteckém,Karlovarském aMoravskoslezském kraji, které jsou postiženystrukturálními problémy a nízkou životní úrovní. Příčinou strádání této skupiny je nízký příjem a minimální sociální kontakty. Jsou tedy velmi odkázáni na rodinné kruhy. Podprůměrné vzdělání (22 % se základním vzděláním) je překážkou pro zisk lépe ohodnocených pozic v zaměstnání, a proto se tito lidé uplatňují zejména jako manuální pracovníci. Stejně jako u ohrožené třídy je zde vysoké zastoupení exekucí, nezaměstnanosti a mají malé možnosti, jak svoji situaci zlepšit.
V České republice neexistuje skupina obyvatel, která by byla charakteristická vysokými hodnotami u všech druhů kapitálů, a přitom tvořila alespoň 0,5–1 % obyvatelstva. Na rozdíl od Spojeného království, kde tato skupina představuje asi 6 % tamního obyvatelstva. Pro takovouto skupinu je dále typické předávání společenského postavení mezi generacemi. Jediné skupiny obyvatel, které se alespoň částečně blíží definici elit, jsou převážně skupiny ve vládě a státní správě (zejména vrcholnípolitici a státní představitelé) a v soukromém sektoru (např. podnikatelé nebo ředitelé nadnárodních firem). Lidé v těchto skupinách obvykle patří do zajištěné střední třídy, nebo nastupující kosmopolitní třídy.
↑BARR, Donald.Health disparities in the United States: social class, race, ethnicity and health. [s.l.]: JHU Press, 2008.Dostupné online.ISBN978-0-8018-8821-2.
↑MCDONOUGH, Patricia.Choosing colleges: how social class and schools structure opportunity. [s.l.]: SUNY Press, 1997.Dostupné online.ISBN978-0-7914-3477-2.
Raymond Boudon, Philippe Besnard, Mohamed Cherkaoui, Bernard-Pierre Lécuyer.Sociologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004.ISBN80-244-0735-3
Jan Keller.Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2001.ISBN80-85850-25-7
