 SivapithecusStratigrafický výskyt: střední - pozdní miocén (před 8,5 – 12,5 miliony let) | |
|---|---|
 Lebka druhu Sivapithecus indicus | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | savci (Mammalia) |
| Řád | primáti (Primates) |
| Oddělení | úzkonosí (Catarrhini) |
| Nadčeleď | hominoidi (Hominoidea) |
| Čeleď | hominidé (Hominidae) |
| Rod | Sivapithecus Pilgrim,1910 |
| Druhy | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Sivapithecus (česky též Sivapiték) jerod vyhynulýchhominidů, žijících ve středním až mladšímmiocénu (asi před 8,5 - 12,5 miliony let) v oblastijižní Asie (dnešníIndie aPákistán). Pravděpodobně je nejstarším známým zástupcem vývojové linieorangutanů.
Sivapithecus je jedním z nejdéle známých vyhynulýchhominoidů. Poprvé byl objeven již v roce1878 v oblastiPotwar plateau, která je součástípohoří Siválik v severnímPákistánu.[1]Richard Lydekker tyto ostatky v roce1879 popsal pod jménemPalaeopithecus sivalensis. Pak ale bylo zjištěno, že stejný název už nese jiný vyhynulý tvor. ProtoGuy Ellock Pilgrim ostatky z pohoří Siválik v roce1910 přejmenovalSivapithecus indicus podle indickéhobohaŠivy.[2]
Během první poloviny20. století byly v pohoří Siválik nalézány další ostatkyfosilních hominoidů, a to v prostoru Potwar plateau v Pákistánu i v okolí obceHaritalyangar v severníIndii. Podle tehdejších zvyklostí vpaleontologii byly jednotlivérody adruhy definovány i na základě jedinéhozubu nebo jeho zlomku. Jen do roku1915 tak bylo z podhůříHimálaje popsáno celkem 11 nových rodů a 28 nových druhů hominoidů a další stále přibývali.[3]
Proto kdyžGeorge Edward Lewis publikoval v roce1937 prvnítaxonomickourevizi dosud známých ostatků ze Sivalické oblasti, našel mezi nimi mnoho shodných znaků. Nálezy tudíž redukoval jen do čtyř rodů (Ramapithecus,Bramapithecus,Sugrivapithecus aSivapithecus) s devíti druhy. Většinou se jednalo o vzorky izolovaných zubů a zcela chyběly jakékoliv dokladymozkoven nebopostkraniální kostry. Již v této době ale byly pozorovány určité shody s utvářenímchrupu moderníhoorangutana.[3]
Hledání vyhynulých hominoidů z pohoří Siválik pokračovalo i v 50. a 60. letech20. století, opět zejména v oblasti Potwar plateau a v okolí obce Haritalyangar. Další rozsáhlou revizi dosavadních nálezů uveřejnili v roce1965Elwyn L. Simons aDavid Pilbeam. V platnosti ponechali pouze rodyRamapithecus a Sivapithecus.[4] Během 60. a 70. let oba autoři také intenzivně prosazovali názor, že Ramapithecus je prvníhominin, přímý předekAustralopitéka imoderního člověka. Až počátkem 80. let 20. století začala větší část odborníků považovat rody Ramapithecus a Sivapithecus zasynonyma a Ramapithecus byl zlidské vývojové linie vymazán.[5][6]
Sporadické sběry v severní Indii na přelomu20. a21. století přinesly již jen malé množství nálezů. Získané kosterní ostatky v současnosti nejsou o mnoho kompletnější než v polovině20. století. Sivapithecus je doložen převážně izolovanými zuby, zlomkyčelistí a jen několika málo fragmentypostkraniální kostry. Předpoklad, že se jedná o blízkého příbuzného současných orangutanů posílil unikátní nález značně kompletnílebky včetnědolní čelisti v Potwar Plateau, který publikoval David Pilbeam v roce1982.[7]
Do rodu Sivapithecus bylo v minulosti řazeno velké množství nálezů, které jsou v současnosti přijímány jako samostatnétaxony. Jedná se například o rodyGriphopithecus aAnkarapithecus zTurecka neboLufengpithecus zČíny.[8]
.JPG)
Sivapithecus byl poměrně úspěšným rodem, který přežíval po dlouhou dobu a rozdělil se nejméně do tří druhů. Oproti ostatnímsavcům je ovšem vpohoří Siwalik nalézán jen vzácně, tudížpopulace tohoto rodu nemohly být v minulosti příliš velké.[3] Nejstarší nálezy pocházejí z doby před 10 - 12,5 miliony let. Vrcholné období výskytu spadá do doby před 9 - 10 miliony let a v době před 9 miliony let Sivapitékové postupně ubývají a mizí.[8]
Sivapithecus žil v korunách stromůsubtropických opadavých lesů a dosahoval hmotnosti maximálně 35 kg. Detaily tváře lze pozorovat zejména díky nálezu dobře dochované obličejové části lebky zPotwar plateau.[7] Ta ve své celkové podobě i v některých anatomických detailech silně připomíná moderní orangutany. Má širokéjařmové oblouky, vysoký a úzký nosní otvor, vysoké oválnéočnice, umístěné blízko u sebe i výrazně vyčnívajícípremaxilu.[9] Kostimozkovny však chybí, a proto nelze odhadovat velikostmozku.
Sivapithecus měl také robustnídolní čelist a zuby se silnou vrstvouskloviny, které mu umožnily pojídat kromě měkkéhoovoce i tužší plody, jako napříkladořechy asemena. Tyto tužší složky potravy, náročnější na zpracování, ovšem nemusely tvořit podstatnou část jídelníčku. Sivapithecus je mohl konzumovat jen sezónně, v méně příznivých obdobích roku, kdy ovoce nebylo k dispozici.[1]
Nálezypostkraniální kostry jsou mnohem vzácnější než ostatky čelistí a zubů. Získané fragmenty jsou navíc předmětem mnoha debat, protože na rozdíl od lebky neukazují zcela jednoznačně na spojení s orangutany.[8]
Většina dochovaných kostí má celkem moderní charakter a odpovídá obratnému pohybu v korunách stromů. Problematická je zejménaproximální hlavicepažní kosti, která svým tvarem ukazuje spíše nakvadrupední chůzi poploskáchchodidel, typickou pro časněmiocenníhominoidy nebo pro současnékočkodanovité opice. Utváření pažní kosti tak přímo odporuje schopnostibrachiace nebo jiného pohybu v závěsu pod větvemi.[9] Také články prstů jsou příliš krátké a rovné, takže přední končetiny by Sivapitékovi při houpání a ručkování neumožňovaly dostatečně pevný úchop. Zároveň však byly prsty natolik silné, že dovolují předpokládat pomalé šplhání v částečně vzpřímeném postoji. Tomu odpovídají i dochované kostizánártí. Ukazují na existenci velkéhochodidla, které bylo stabilní v různých pozicích a mohlo tudíž dobře podpírat vzpřímené tělo.[10]
Sivapithecus tedy uplatňoval chůzi a běh po všech čtyřech končetinách jakoopice, ale zároveň se dokázal pohybovat ve více vzpřímeném postoji jako současnílidoopi. Mohl obratně lézt a šplhat ve větvích, ale ne ručkovat. Na rozdíl od moderníchorangutanů ještě nevyužívalbrachiaci.[11]
Rod Sivapithecus byl téměř od prvního objevu pokládán ze příbuzného moderních orangutanů a většinou odborníků je stejný názor zastáván i v současnosti.[12] Dovývoje člověka tentohominid patrně nezasáhl.[13]
Překážkou pro zařazení dopodčelediPonginae může být nejasný způsob pohybu, při kterém zřejmě převažoval běh po všech čtyřech končetinách a chyběla schopnostbrachiace. To odporuje jinak vyspělémorfologii čelistí a zubů.
Pokud jeanatomie předních končetin u dnešních hominidůsynapomorfním znakem, musel mít shodně utvářené končetiny i jejichposlední společný předek a všichni jeho potomci. Nálezy pažních kostí rodu Sivapithecus ovšem postrádají patřičné znaky. Z toho plynou dvě možnosti. Tou první je, že Sivapithecus není součástí vývojové linie orangutanů a podobnosti na lebce jsou náhodné důsledkykonvergence. Velká část badatelů ovšem předpokládá, že Sivapithecus je předkem orangutana, protožeadaptace na pohyb v závěsu mohly vzniknout ugibonů, orangutanů, goril i šimpanzů nezávisle na sobě, nejde tedy osynapomorfii.[9] Tomu odpovídá i nedávno nalezená kostra roduPierolapithecus zeŠpanělska.[14] Čtyřnohá chůze se ale u Sivapitéka mohla vyvinout i druhotně, v důsledku specializace na specifické podmínky prostředí.[12]
V současnosti jsou rozeznávány celkem tři druhy rodu Sivapithecus, které se liší velikostí i dobou výskytu:
Rod Sivapithecus byl pravděpodobně rozčleněn do většího množství druhů, které je však podle zlomkovitých ostatků velmi obtížné definovat. Nálezy, které jsou v současné době k dispozici, vyžadují důkladnou revizi ataxonomie rodu Sivapithecus se tak může v budoucnu značně změnit.[3]
Obrázky, zvuky či videa k tématuSivapiték na Wikimedia CommonsFotografie nálezů druhu Sivapithecus indicus
Fotografie nálezů druhu Sivapithecus parvada
Fotografie nálezů druhu Sivapithecus sivalensis
