Podnebí je převážněkontinentální, na nejzazším severu subarktické až arktické. V zimě dosahují teploty až −60 °C, převážně na jihu však neklesají pod −30 °C. S příchodem jara dochází k prudké změně, léta jsou mírná, s teplotou dosahující občas i přes 20 °C. Vzhledem k četným mokřadům zakomponovaným do tajgy jsou některé oblasti v létě značně nepřátelské snesitelnému životu kvůli obrovskému množstvíkomárů,muchniček a dalšího obtížnéhohmyzu. V těchto mokřadech je pravděpodobně vázáno množstvímethanu, což by mohlo působit problémy v souvislosti s globálním oteplováním.
Dne 30. června1908 v 7:15 hodin došlo v prostoru centrální Sibiře (v dnešnímKrasnojarském kraji) k tzv.tunguské události. Mimořádně silný výbuch ve výšce 5 až 10 km nad zemským povrchem vyvrátil a přelámal více než 80 milionů stromů v oblasti přibližně 2150 km². Většina vědců se domnívá, že to bylo důsledkem výbuchu meteoru nebo komety. Přesto nebyl nikdy nalezen žádný kráter ani zbytky meteoritu. Událost měla tehdy největší dopad naZemi v zaznamenané historii. Výbuch 15megatun představuje energii asi 1000krát větší než byla energie uvolněná z atomové bomby shozené na Hirošimu.
Historická malba znázorňujícíJakuty, původní obyvatele SibiřeSibiřští chovatelésobů (1890)
Na mnohých místech Sibiře byla nalezena těla uhynulých mamutů a dalších prehistorických zvířat až z pleistocénu, dobře uchovaná v ledu nebopermafrostu. Původní obyvatelé jejich masem krmili své psy a z klů vyráběli ozdoby, sošky nebo rukojeti nožů, dnes jsou již některé exempláře uchovány. Poslednímamuti na světě vyhynuli naWrangelově ostrově až okolo roku2000 př. n. l. První lidé obývali jižní Sibiř asi před 40 000 lety.
Sibiř byla obývána různými skupinaminomádů, jako jsouNěnci,Enci,Hunové,Skytové aUjgurové.Mongolové dobyli celou část jižní Sibiře počátkem13. století. TurkičtíJakuti migrovali na sever od jezera Bajkal pod tlakem mongolských kmenů během 13. až15. století. S rozpademZlaté hordy byl koncem 15. století založen tzv.Sibiřský chanát. Celková sibiřská populace tehdy nepřesahovala 300 000 osob.[1] Nyní nepředstavují původní obyvatelé více než 10 % celkové populace Sibiře.Carské Rusko ovládlo Sibiřský chanát v 16. století a pokračovalokolonizováním území dále na východ. Nejprve začali postupovat na Sibiř obchodníci akozáci, ruská armáda poté zakládala pevnosti dál na východ, aby ochránila nové osadníky z evropského Ruska. Byla založena městaMangazeja,Tara,Jenisejsk aTobolsk, který byl deklarovaným hlavním městem Sibiře.Gerhard Mercator v mapě publikované v roce 1595 označuje jako „Sibier“ jednak pevnost nedalekoTobolsku, jednak okolní území až k řece Ob.
V polovině17. století carské Rusko vytvořilo oblasti kontroly, které sahaly až k Pacifiku. Roku1709 žilo na Sibiři zhruba 230 000Rusů. Přibližně sedm milionů lidí se nastěhovalo na Sibiř z evropského Ruska mezi lety1801 a1914. Sibiř má rozsáhlé přírodní zdroje. Velkou moderní změnou na Sibiři bylaTranssibiřská železnice, postavená za vlády ruského caraAlexandra III. Podél trati vznikala nová města, např. Novosibirsk.
Dnešní osídlení Sibiře tvoří množství původníchnárodností, nad nimiž však početně převažují přistěhovaníRusové aUkrajinci, kteří na Sibiř pronikli už na konci 16. století, ale žijí zejména ve městech a v průmyslových oblastech na jihu a v oblasti Dálného východu. V roce 2023 na Sibiři trvale žilo 36,8 milionů lidí.[3]
V severní části Sibiře se těží téměř všechny nerostné suroviny, rozsáhlá je též těžbadřeva alov. Většina surovin se převáží na jih do průmyslových oblastí ke zpracování, případně se vyvážejí do evropské části Ruska nebo přesSeverní ledový aTichý oceán na východ doJaponska,USA a Kanady.
Stěžejní dopravní tepnou Sibiře jeTranssibiřská magistrála, postavená na začátku20. století (s některými nedávno otevřenými novými úseky). Spojuje téměř všechna průmyslová města (výjimkou jsouBarnaul aNovokuzněck). Nezastupitelná je doprava letecká,letiště jsou ve všech větších městech. Po Bajkalském jezeře je provozována vodní plavba (do roku1911 převoz vlaků).
↑RICHARDS, John F.The Unending Frontier: An Environmental History of the Early Modern World. Berkeley: University of California Press, 2003.Dostupné online. S. 538.
↑PRECLÍK, Vratislav.Masaryk a legie. Karviná: Paris, 2019, s. 12–25, 30–137, 140–148. Masarykova knižnice Hlas.ISBN978-80-87173-47-3.
↑Предварительная оценка численности постоянного населения на 1 января 2023 г. [online].Federal State Statistics Service [cit. 2023-02-21].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 February 2023.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
FIC, Victor M. a PALEČEK, Pavel, ed.Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914-1918. IV. díl, Vznik konstituční alternativy k sovětské vládě v roce 1918: prozatímní vlády Sibiře a celého Ruska, žádost o spojeneckou intervenci. Brno: Stilus, 2014. 511 s.ISBN 978-80-87122-05-1.
HRABAL, F. R.Cesta na konec světa a zpět: literárně-politický cestopis o cestě napříč zemí, kde dnes znamená včera (2017). Bratislava: CAD Press, 2021–. 452 s. Cesty za horizonty.ISBN 978-80-8236-000-7.
HRABAL, F. R.Cesta na konec světa a zpět: literárně-politologický cestopis o cestě napříč zemí, kde dnes znamená včera (2017). 2. Bratislava: CAD Press, 2021. 452 s. Cesty za horizonty.ISBN 978-80-8236-002-1.
.svg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
