Podnebí je převážněkontinentální, na nejzazším severu subarktické až arktické. Vzimě dosahují teploty až −60°C, převážně na jihu však neklesají pod −30°C. Spříchodem jara dochází kprudké změně, léta jsou mírná, steplotou dosahující občas ipřes 20°C. Vzhledem kčetným mokřadům zakomponovaným do tajgy jsou některé oblasti vlétě značně nepřátelské snesitelnému životu kvůli obrovskému množstvíkomárů,muchniček a dalšího obtížnéhohmyzu. Vtěchto mokřadech je pravděpodobně vázáno množstvímethanu, což by mohlo působit problémy vsouvislosti sglobálním oteplováním.
Dne 30.června1908 v7:15 hodin došlo vprostoru centrální Sibiře (vdnešnímKrasnojarském kraji) ktzv.tunguské události. Mimořádně silný výbuch ve výšce 5 až 10km nad zemským povrchem vyvrátil a přelámal více než 80 milionů stromů voblasti přibližně 2150km². Většina vědců se domnívá, že to bylo důsledkem výbuchu meteoru nebo komety. Přesto nebyl nikdy nalezen žádný kráter ani zbytky meteoritu. Událost měla tehdy největší dopad naZemi vzaznamenané historii. Výbuch 15megatun představuje energii asi 1000krát větší než byla energie uvolněná zatomové bomby shozené naHirošimu.
Historická malba znázorňujícíJakuty, původní obyvatele SibiřeSibiřští chovatelésobů (1890)
Na mnohých místech Sibiře byla nalezena těla uhynulých mamutů a dalších prehistorických zvířat až zpleistocénu, dobře uchovaná vledu nebopermafrostu. Původní obyvatelé jejich masem krmili své psy a zklů vyráběli ozdoby, sošky nebo rukojeti nožů, dnes jsou již některé exempláře uchovány. Poslednímamuti na světě vyhynuli naWrangelově ostrově až okolo roku2000př.n.l. První lidé obývali jižní Sibiř asi před 40000lety.
Sibiř byla obývána různými skupinaminomádů, jako jsouNěnci,Enci,Hunové,Skytové aUjgurové.Mongolové dobyli celou část jižní Sibiře počátkem13. století. TurkičtíJakuti migrovali na sever od jezera Bajkal pod tlakem mongolských kmenů během 13. až15. století. SrozpademZlaté hordy byl koncem 15.století založen tzv.Sibiřský chanát. Celková sibiřská populace tehdy nepřesahovala 300000 osob.[1] Nyní nepředstavují původní obyvatelé více než 10% celkové populace Sibiře.Carské Rusko ovládlo Sibiřský chanát v16.století a pokračovalokolonizováním území dále na východ. Nejprve začali postupovat na Sibiř obchodníci akozáci, ruská armáda poté zakládala pevnosti dál na východ, aby ochránila nové osadníky zevropského Ruska. Byla založena městaMangazeja,Tara,Jenisejsk aTobolsk, který byl deklarovaným hlavním městem Sibiře.Gerhard Mercator vmapě publikované vroce 1595 označuje jako „Sibier“ jednak pevnost nedalekoTobolsku, jednak okolní území až křeceOb.
Vpolovině17. století carské Rusko vytvořilo oblasti kontroly, které sahaly až kPacifiku. Roku1709 žilo na Sibiři zhruba 230000Rusů. Přibližně sedm milionů lidí se nastěhovalo na Sibiř zevropského Ruska mezi lety1801 a1914. Sibiř má rozsáhlé přírodní zdroje. Velkou moderní změnou na Sibiři bylaTranssibiřská železnice, postavená za vlády ruského caraAlexandraIII. Podél trati vznikala nová města, např.Novosibirsk.
Dnešní osídlení Sibiře tvoří množství původníchnárodností, nad nimiž však početně převažují přistěhovaníRusové aUkrajinci, kteří na Sibiř pronikli už na konci 16.století, ale žijí zejména ve městech a vprůmyslových oblastech na jihu a voblasti Dálného východu. Vroce 2023 na Sibiři trvale žilo 36,8 milionů lidí.[3]
Vseverní části Sibiře se těží téměř všechny nerostné suroviny, rozsáhlá je též těžbadřeva alov zvěře aryb. Většina surovin se převáží na jih do průmyslových oblastí ke zpracování, případně se vyvážejí do evropské části Ruska nebo přesSeverní ledový aTichý oceán na východ doJaponska,USA aKanady.
Stěžejní dopravní tepnou Sibiře jeTranssibiřská magistrála, postavená na začátku20. století (sněkterými nedávno otevřenými novými úseky). Spojuje téměř všechna průmyslová města (výjimkou jsouBarnaul aNovokuzněck). Nezastupitelná je doprava letecká,letiště jsou ve všech větších městech. Po Bajkalském jezeře je provozována vodní plavba (doroku1911 převozvlaků).
↑RICHARDS, John F.The Unending Frontier: An Environmental History of the Early Modern World. Berkeley: University of California Press, 2003.Dostupné online. S.538.
↑PRECLÍK, Vratislav.Masaryk a legie. Karviná: Paris, 2019, s. 12–25, 30–137, 140–148. Masarykova knižnice Hlas.ISBN978-80-87173-47-3.
↑Предварительная оценка численности постоянного населения на 1 января 2023 г. [online].Federal State Statistics Service [cit. 2023-02-21].Dostupné varchivu pořízeném zoriginálu dne1 February 2023.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
FIC, Victor M. a PALEČEK, Pavel, ed.Československé legie vRusku a boj za vznik Československa 1914-1918. IV. díl, Vznik konstituční alternativy ksovětské vládě vroce 1918: prozatímní vlády Sibiře a celého Ruska, žádost ospojeneckou intervenci. Brno: Stilus, 2014. 511 s.ISBN 978-80-87122-05-1.
HRABAL, F. R.Cesta na konec světa a zpět: literárně-politický cestopis ocestě napříč zemí, kde dnes znamená včera (2017). Bratislava: CAD Press, 2021–. 452 s. Cesty za horizonty.ISBN 978-80-8236-000-7.
HRABAL, F. R.Cesta na konec světa a zpět: literárně-politologický cestopis ocestě napříč zemí, kde dnes znamená včera (2017). 2. Bratislava: CAD Press, 2021. 452 s. Cesty za horizonty.ISBN 978-80-8236-002-1.
.svg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
