Seleukia (starořeckyΣελεύκεια tj.Seleukéia, takéSeleukia nad Tigridem) bylo významné starověké město vMezopotámii, na území dnešníhoIráku, v oblastiBagdádu.
Město na ploše 5,5 km² založil kolem roku 305 před naším letopočtem makedonský voják a první imperátor Seleukovské říšeSeleukos I. Níkátor. Podle starověkých textů žilo v Seleukii nad Tigridem 600 000 obyvatel a byla patrně větší než Antiochie nad Orontem.[1]Město okupovalo a vypálilo je římské vojsko císaře Trajána od roku 116 n. l. po dobytí Mezopotámie roku 117 je vypálilo. Následující rok je císař Hadrián postoupil Parthům a poté bylo přestavěno v parthském stylu. Roku 165 n. l. je zničilLucius Verus, resp. jeho generál Avidius Cassius, stejně jako protilehlýKtésifón.
O více než šedesát let později postavil perský císař Ardašír I. založil za řekou nové město Veh-Ardašír, o kterém se dlouho věřilo, že se nachází v Seleukii, ale italský archeologický výzkum ukázal nové stavby, oddělené od Seleucie i Ktésifónu.
Křesťanské církve působily v Mezopotámii od 1. století a ve 3. nebo 4. století se Seleukia stala jejich důležitým centrem.
Po Tolerančním ediktu sasanského perského krále Jazdegerda I., který dočasně ukončil 70leté pronásledování křesťanů, se zbývající křesťané zavázali církev reorganizovat a posílit.Rada Seleukia-Ktésifon se sešla při synodu v roce 410 za předsednictví zdejšího biskupa Mar Izáka. Nejdůležitějším rozhodnutím bylo prohlášení biskupa ze Seleukie-Ktésifonu za primase východní církve a udělení titulu katolík. Synod také potvrdil závěryNikájského koncilu a schválil Nikájské vyznání víry.
Ke konci vlády Jazdegerda I. byli křesťané v roce 420 znovu pronásledováni. Biskup Dadyeš v roce 421 trpěl během pronásledování a byl uvězněn, po propuštění, rezignoval a opustil Seleukii, sásánovská monarchie přijala perské křesťany, že nejsou ovlivněni římským nepřítelem.
Jeho stavby a další umělecké památky, odhalené archeologickými výzkumy, se řadí k řeckému, partskému a sásánovskému umění.
Město bylo znovu objeveno a prozkoumáno archeologickými výzkumy z let 1927–1932, 1936–1937, 1964–1968, 1985–1989, které vedli archeologové Leroy Waterman, Clark Hopkins, Antonio Invernizzi a Giorgio Gullini.
Hérakles z parthského období, 1.–2. stol. n. l.
Horní část bronzové sochy Hérakla z Mesene.
Dolní část bronzové sochy Hérakla zobrazující stehna. Pravé stehno má nápis v řečtině, levé stehno nápis v parthštině