Sefardové čiSefardé (hebrejskyספרדים,Sfaradim,sg.ספרדי,Sfaradi), téžsefardští Židé (hebrejskyיהדות ספרד,jahadut Sfarad), jsouŽidé a potomci Židů žijící až do roku1492 naPyrenejském poloostrově a poté v oblastiStředomoří,Balkánu,Orientu, ale také v některýchevropských zemích, např.Nizozemí. Často je tento termín chybně používán jako označení všech neaškenázských Židů. Sefardští Židé tvoří zhruba deset procent soudobé světové židovské populace. Jsou koncentrováni především vIzraeli, významná komunita žije také veFrancii (potomci emigrantů z francouzskéhoAlžírska). Další centra jsou v severní a jižníAmerice a malé zbytky populace stále přežívají v „původních“ sefardských zemích. Mezi sefardské Židy jsou někdy také započítáváni i Židé pocházející zarabských zemíBlízkého východu (kroměJemenu). Tito Židé sami sebe nazývajíMizrachim (hebrejsky: מזרחים,východní) a často jsou od ostatní sefardské populace oddělováni, neboť tvoří vlastní svébytnou kulturní skupinu uvnitřjudaismu a židovského národa.
Interiér synagogy vToledu postavené na přelomu 12. a 13. století
Podle legend byli Židé na Pyrenejském poloostrově již za časů králeŠalamouna, pravdou je, že židovské osídlení je v těchto místech velmi staré. Židé v Hispánii určitě žili v dobáchřímské nadvlády a následně i v dobách vládyVizigótů. Původně měli status svobodného národa. Situace se začala zhoršovat s přijetímkřesťanství ve Vizigótské říši a nakonec se zcela změnila v neprospěch Židů, kteří žili ve Španělsku ve stejných podmínkách jako Židé v ostatních křesťanských zemích. Toto období skončilo roku711, kdy bylo území Vizigótské říše dobyto muslimy a nastolenaislámská nadvláda. Během této doby byla Židům většinou zaručována veškerá práva včetně práva vykonávat hrdelní rozsudky a Židé zastávali řadu funkcí ve státní správě. Do maurskéAndalusie se stěhovalo množství Židů z východu (Babylónie, severníAfrika,Kairuán) i z Evropy. Díky tomu se sefardské židovstvo stalo vůdčím prvkem ve vývoji židovského náboženského myšlení a kultury v ranémstředověku. V roce 1148 se k moci dostala berberská dynastie Almohadů, která pronásledovala všechno nemuslimské obyvatelstvo. Řada Židů byla tehdy nucena ze Španělska odejít (mezi jinými např.Maimonides). Část židovské populace uprchla do křesťanské části Španělska, kde mohli ještě nějakou dobu působit takřka bez omezení. Roku 1391 však již téměř celé Španělsko bylo dobyto křesťany, a křesťanští králové již proto tolik nepotřebovali od Židů peníze. Židé začali být nuceni ke konverzi ke křesťanství nebo k opuštění země. Vše vyvrcholilo pádemGranady roku 1492.
V roce1492 po dokončenéreconquistě byli Židé ze Španělska a následně iPortugalska vypovězeni. Řada Židů ve Španělsku zůstala, především jako konvertité ke křesťanství (z nichž řada praktikovala křesťanství pouze zdánlivě a doma stále udržovala židovské zvyky). Těmto konvertitům se hebrejsky říkáanusim (dosl. donucení), byli také nazývániconversos (konvertité), ve světě jsou ale známí pod španělským hanlivým označenímmarranos (prasata), které jim bylo dáno během působeníinkvizice. Drtivá většina Židů volila odchod, ať už do severní Afriky, především do oblasti dnešníhoMaroka, nebo doPalestiny,Řecka a naBalkán (tehdy pod vládouOsmanské říše). S sebou si nesli svůj vlastní jazyk, směsici středověké španělštiny a hebrejštiny –ladino,[1] dále vlastníliturgický ritus (nosach) avýslovnost hebrejštiny, která dala základ pozdější výslovnosti moderní hebrejštiny (ivrit).
Podle některých historických odhadů opustilo tehdy Španělsko 150[2] až 250 tisíc lidí,[3] asi 50 000 dalších se raději nechalo pokřtít.[2] Podle tradice byl vypovídací edikt vydán na9. dne měsíce avu a mezi tehdejším židovstvem byl chápán zánik maursko-židovské kultury ve Španělsku jako naprostá katastrofa srovnatelná s porážkou starověkých židovských protiřímských povstání.
Množství Židů-marranů odcházelo též do zámořských kolonií Španělska a Portugalska jako námořníci a kolonizátoři, neboť moc inkvizice byla za oceánem mnohem menší. Sefardi se tak stali prvními židovskými obyvateliAmeriky. V roce 1654 založilo 23 sefardských uprchlíků prvnísynagogu.
Zatímco ve 12. století a ve staletích následujících tvořili sefardští Židé až 80 % židovské populace, na sklonku 17. století se situace začala vychylovat ve prospěchAškenázů. Sefardské komunity v Americe byly přečísleny a často asimilovány mnohem většími komunitami aškenázskými. Výjimkou byly arabské země a země pod muslimskou nadvládou, kde bylo postavení Sefardů většinou velmi silné, a to jak počtem, tak i ekonomicky. S nástupem kolonizace muslimských zemí Evropany se maročtí, alžírští a tuniští Židé stali vítanými prostředníky mezi kolonizátory a domorodými vládci, díky své jazykové vybavenosti a také kontaktům v Evropě. Navíc francouzská okupace Alžíru a Tuniska garantovala Židům plná práva, což vedlo k několika nepokojům ze strany arabského obyvatelstva. Největším populačním centrem Sefardů zůstávala Osmanská říše a zvláště pakSoluň.
Zánikem Osmanské říše zanikl i dosavadní největší domov sefardských Židů. NovéTurecko bylo založeno na linii striktně nacionální, stejně tak i Řecko. V obou zemích se situace Židů začala zhoršovat a volili raději emigraci, především pak do Latinské Ameriky a západní Evropy. V době těsně před vypuknutímdruhé světové války tvořili Sefardi necelých 10 % z celkové šestnáctimilionové židovské populace.
Související informace naleznete také v článku Holokaust.
Během holokaustu byla vyvražděna téměř celá sefardská komunita v Nizozemí, dále v Řecku a zbývající komunita v Soluni. Podobně ve spolupráci s pronacistickými kruhy vSrbsku aChorvatsku byla vyvražděna většina Židů na územíJugoslávie. Opačný případ nastal vBulharsku, které Židy vydat odmítlo, a téměř celá židovská komunita emigrovala po válce doPalestiny. V Itálii došlo k deportacím a k vraždění Židů i přes nesouhlas velké části obyvatelstva především po kapitulaciItálie a ovládnutí severní ItálieNěmeckem.
Po holokaustu směřovala velká část sefardské diaspory doIzraele, významná část především severoafrických Židů emigrovala doFrancie aVelké Británie. Společně sMizrachim tvoří dnes Sefardi více než 50 % židovské populace Izraele. Nejvyšší náboženskou autoritou sefardských Židů v Izraeli je vrchní sefardský rabinát Izraele. Vrchní sefardský rabín Izraele je nazývánRišon le-Cijon (První na Sionu). Kromě rabinátu funguje v Izraeli i sefardská politická stranaŠas.
Kromě osobností židovského náboženství vzešla ze sefardského prostředí řada významných osobností ve světském životě, např. britský premiérBenjamin Disraeli, filozofBaruch Spinoza nebo malířAmedeo Modigliani.
Mezi Aškenázy a Sefardy neexistují z teologického hlediska žádné rozdíly ohledně věrouky. Vzhledem k tomu, že k rozdělení na obě skupiny došlo poměrně pozdě (10.–11. století), obě skupiny přejaly učení obsažené v tradičních výkladechBible,Talmudu a závěry ustanovené běhemgaonského období. Odlišily se ovšem ve způsobu, jakým s tímto duchovním dědictvím nakládaly. Sefardské komunity až na výjimky neutrpěly během své konsolidace takové ztráty jako komunity aškenázské, ani nežily v tak nepřátelském prostředí. Kultura sefardských Židů je proto orientovaná mnohem světštěji.[chybí zdroj] Tento volnější přístup se odráží i na přístupu khalaše a ke komentátorské práci, především u biblických textů. Zatímco aškenázská komentátorská škola si všímá detailů, sefardská působí více komplexně a v širším záběru. Neklade také tak velký důraz na tradici a na zdroje podání (např.Mišne Tora).
Benevolentnější přístup nežidovského obyvatelstva se odráží i v liturgii, kde zůstaly některé prvky, které musely být v aškenázské liturgii na nátlak křesťanského prostředí vypuštěny. Sefardští Židé mají některé odlišné zvyklosti ohledněkašrutu, dále obsahu modliteb a jejich pořadí.
