Secese byl mezinárodníumělecký sloh varchitektuře,výtvarném umění aužitém umění přelomu 19. a 20. století, tedy „krásné doby“Belle Époque.[1] Jeho předchůdci byli francouzští a angličtí umělci a teoretici jakoHnutí uměleckých řemesel aEugène Viollet-le-Duc. První secesní stavby vznikly v Bruselu v první polovině 90. let 19. století, odkud se styl rychle rozšířil do dalších evropských metropolí. Secese byla reakcí naakademismus,eklekticismus ahistorismus v architektuře a dekorativním umění. Jejími hlavními znaky jsouornamentálnost,stylizace, plynulé, ale dynamickékřivky, plošnost, záliba v neobvyklých odstínech a kontrastech a snaha o estetické využití různých materiálů. Secese se snaží překonat tematiku historických slohů a upřednostňuje přírodní tvary, zejména listy a květy, a také téma ženy.
Secese se nejvýrazněji projevila varchitektuře, kde architekti začali experimentovat s novými materiály, především železem a sklem, k vytvoření organicky působících staveb. Mezi významné stavby patří městské domyVictora Horty v Bruselu, vstupy do pařížského metraHectora Guimarda, budovyAntoniho Gaudího v Barceloně, vídeňskýPavilon Secese opavského rodákaJosepha Olbricha a pražskýObecní dům, na kterém se podílela řada tehdejších českých umělců. Vužitém umění se secese projevila především tvorbou luxusních předmětů. Ve sklářství vyniklLouis Comfort Tiffany svými lampami aÉmile Gallé vrstvených sklem. Šperkařství reprezentujeRené Lalique, který kombinoval drahé kovy s emailem a sklem. Významnou roli hrála také plakátová tvorba, v nížAlfons Mucha vytvořil typický styl s dlouhovlasými ženami obklopenými květinovými motivy, který se stal jedním ze symbolů secese.
Secese se rozšířila po celé Evropě a pronikla i do zámoří, přičemž v každé zemi získala specifický charakter. V českých zemích vznikla řada významných secesních staveb, především v Praze: kromě Obecního domu takéHlavní nádraží neboGrandhotel Evropa na Václavském náměstí. Vrcholu secese dosáhla naSvětové výstavě v Paříži roku 1900, kde se představila v plné šíři od architektury pavilonů přes nábytek a šperky až po plakáty. Poté se styl dále vyvíjel různými směry – od bohatě zdobných forem po geometričtější a abstraktnější varianty – a pomalu začal ztrácet popularitu. Příchodprvní světové války v roce 1914 znamenal definitivní konec secese jako dominantního stylu. Ve 20. letech 20. století ji nahradiloart deco a pozdějimodernismus. K zásadnímu přehodnocení secese došlo v 60. letech 20. století, kdy významné výstavy v New Yorku a Londýně představily tento styl jako důležitý předstupeň moderního designu. Dnes je secese ceněna nejen pro svou estetickou hodnotu, ale i jako klíčový moment v přechodu od historismu k modernímu umění 20. století.
Secese se inspirovala přírodními, plynulými křivkami rostlin a květů.[2] Mezi další znaky patří důraz na pohyb, často vyjádřený asymetrií nebo dynamickými čarami („šleh bičem“,coup de fouet), a využití moderních materiálů, především železa, skla, keramiky a betonu, což architektům umožnilo tvořit neobvyklé formy a stavět větší otevřené prostory.[3]
Hermann Obrist:Tapiserie s bramboříky (1895) - klasický příklad secesního motivu šlehu bičem
Přes šíři zobrazovaných námětů se v secesi stále znovu vracejí dvě klíčová témata, žena a příroda. Naopak secesní umělci často odmítali tradiční historická témata umění, jako válečné scény, portréty slavných mužů, náboženské scény, výjevy z řecké či římskémytologie, i odpovídající umělecké formy.[4]
Žena může vystupovat jako éterická a tajemná bytost, jako symbol přírody nebo jakofemme fatale s erotickým a často mytologickým nádechem.[5] Řada umělců zobrazila ženy netradičně jako aktivní, silné a vládnoucí svému osudu,[5] oblíbeným námětem byly slavné umělkyně.[6]
René Binet: Hlavní vstup Světové výstavy v Paříži (1900), architektura inspirovanáHaeckelovými vyobrazeními schránek vodních živočichů
Příroda byla pro secesi vzorem dokonalé krásy, ale jakožto předmět vědy signalizovala na konci 19. století i modernost. Secesní umělci široce využívali vědecké publikace, popisující a zobrazující faunu a flóru, nešlo jim však o věrnou reprodukci, ale o nalezení nové estetické formy.[7]Joseph Maria Olbrich soudil: „Co lépe vybudí naše životní pocity než sugestivní linie dlouhých chapadelmedúzy vlnících se ve vodě?“[4] Vlivné bylo zejména díloErnsta HaeckelaKunstformen der Natur (Umělecké formy přírody), které vycházelo mezi lety 1899 a 1904 a pro umělce bylo rozsáhlým katalogem forem.
Na konci 19. století se v architektuře prosazovaly nové materiály a postupy, které secesní architekti přijímali, protože jim umožnily stavět větší a tvarově složitější budovy. NapříkladVictor Horta vMaison du Peuple (1896–1899) použil revoluční systém viditelných ocelových nosníků, které se staly součástí dekorativního řešení interiéru. Architekt často navrhoval dům včetně vybavení a dekorací a kreslil vše až po kliky dveří, okenní rámy, svítidla a krby. Přitom jako hlavní motiv mohl být zvolen jakýkoli tvar nebo malý formální prvek, který pak dal stavbě její ráz. Například vzor ventilační mřížky, stylizovaný jako rostlinný motiv nebo tlama neznámé příšery, se mohl stát dominantním motivem, který se jako ozvěna opakoval v jiných formách a v kompozici celku. To budově dodávalo určitou mystičnost, záhadnost a chránilo dílo před přílišnou racionalitou. Tuto kvalitu Victor Horta nazýval „principem portrétu v architektuře“.[8]
Vsecesní architektuře existovalo mnoho regionálních verzí a směrů. Originální secesní styl vytvořilAntoni Gaudí v Barceloně. V dekoru široce využíval kované prvky a kachle, jak demonstruje důmCasa Batlló (1906). Při stavbě obytného domuCasa Milà (1910) se hlavním stavebním materiálem stalželezobeton, projekt počítal se systémem větrání, podzemnígaráží avýtahy. Velkou elegancí byla proslulá rakouská secese, jejímž hlavním představitelem byl vídeňský architektOtto Wagner. Německá secese se vyznačovala větší střídmostí, hojností skla a florálního dekoru.[9]
Secesní grafika vzkvétala díky novým tiskařským technologiím, zejména barevnélitografii, která umožnila masovou produkci barevných plakátů. Umění už nebylo omezeno na galerie, muzea a salony; bylo k vidění na pařížských zdech a v ilustrovaných uměleckých časopisech, které se šířily po celé Evropě a do Spojených států. Nejoblíbenějším tématem secesních plakátů byly ženy; symbolizovaly půvab, modernost a krásu a často je obklopovaly květiny. V Británii byl předním grafikem secesního styluAubrey Beardsley,[10] ve VídniKoloman Moser[11] a ve FranciiEugène Grasset,Jules Chéret,Georges de Feure, malířHenri de Toulouse-Lautrec a ČechAlfons Mucha, jenž přijel do Paříže v roce 1888 a v roce 1895 prorazil plakátem pro herečkuSaru Bernhardtovou ve hřeGismonda.[12]
Malba byla další doménou secese, i když většina malířů spojených se secesí se často řadí spíše k jiným směrům, zejménapostimpresionismu asymbolismu. Ze symbolismu vyšli napříkladGustav Klimt neboFranz von Stuck, zatímco Henri de Toulouse-Lautrec bývá spojován s postimpresionismem. Mezi symbolismem a secesí se pohyboval i český sochařFrantišek Bílek.
Secesní fotografové jakoRobert Demachy aConstant Puyo experimentovali s různými technikami úpravy fotografií, napříkladgumotiskem, který umožňoval vytvářet snímky připomínající kresby a malby, a tím dosahovat secesní estetiku měkkých linií a nálad (tzv. secesnípiktorialismus).
Secesní nábytek vytvořený často napodoboval přírodní tvary, vinnou révu, květiny a lekníny, a vyznačoval se křivkami a vlnitými liniemi jak ve formě, tak v dekoraci. Dalšími běžnými charakteristikami byly asymetrie a polychromie, dosažená vkládáním různě barevných dřev. Obvykle byl vyráběn ručně, s jemnou leštěnou povrchovou úpravou, vzácnými a drahými dřevy a precizním řemeslným zpracováním.[13] Přední nábytkáři, jako bylGeorges de Feure a další, používali luxusní dýhy.[14] Zejména v prvních dobách secese architekti často sami navrhovali nábytek ve stylu svých domů; byli to napříkladCharles Rennie Mackintosh,Antoni Gaudí,Victor Horta,Hector Guimard aHenry van de Velde. Po roce 1900, hlavně u nábytku navrženého v německy mluvících zemích, se formy staly jednoduššími, funkčnějšími a geometričtějšími a některé druhy nábytku mohly být vyráběny na montážních linkách.[15]
Secesní sklo kromě váz a lamp bývá spíše dekorativní než praktické, stolního nádobí je málo. Významnými tvůrci od 90. let 19. století ve Francii byliRené Lalique,Emile Gallé a bratřiDaumové, v AmericeLouis Comfort Tiffany, v BritániiChristopher Dresser a v NěmeckuFriedrich Zitzman,Karl Koepping aMax Ritter von Spaun. Obvykle se vyrábělo ručně a barvilo kovovými oxidy v roztaveném stavu v peci. Techniky sklářství se dále rozvíjely, například Tiffany vynalezl sklofavrile s perleťovým leskem a Gallé s bratry Daumovými používali novou technikupâte de verre, založenou na vypalování skelné pasty nanesené na vnitřní povrch formy.[16]
Secesní šperk se vyznačuje jemnými křivkami a liniemi. Často zobrazují přírodní motivy se symbolickým významem.[17] Ženské tělo je také oblíbené a často se objevuje nakamejích. Typické jsou dlouhé náhrdelníky vyrobené z perel nebo řetízků ze stříbra přerušovaných skleněnými korálky nebo zakončených stříbrným či zlatým přívěskem, který byl sám často navržen jako ozdoba k uchycení jediného broušenéhoametystu,olivínu nebocitrínu.[18] Význam diamantu naopak upadl a šperkaři experimentovali s širokou škálou kamenů a jiných materiálů i nových technik, mimo jinésmaltováním, což umožnilo vytvářet organické formy a složité detaily, zdůrazňující příklon k umělečtějším a expresivnějším výtvorům.[19] Vůdčími šperkaři ve Francii byliLouis Aucoc a jeho ještě slavnější žákRené Lalique, dáleJules Brateau,Henri Vever,Edward Colonna aGeorges Henry. Ve Spojených státech působil Louis Comfort Tiffany,[20] v Británii designér společnosti Liberty & Co. & CymricArchibald Knox a Charles Rennie Mackintosh a v Německu bylo centrem šperkařů městoPforzheim, kde sídlila většina německých firem, včetněTheodor Fahrner.[18]
Keramiku na konci 19. století obohatilo mnoho technologických inovací, zejména vznik vysokoteplotní (grand feu) keramiky s krystalizovanými a matnými glazurami. Secesní keramika byla také ovlivněna tradiční i moderní japonskou a čínskou keramikou, jejíž rostlinné a květinové motivy dobře ladily se secesním stylem. Ve Francii umělci také znovu objevili tradiční metodykameniny (grés), ovšem s novými motivy.[21] Secesní architekti začali zdobit fasády budovarchitektonickou keramikou, čímž jim dodávali výrazný secesní sochařský vzhled.[21]
Francouzské označeníArt nouveau („nové umění“) poprvé použilEdmond Picard v roce 1894 v belgickém časopiseL'Art moderne, navazujícím naLa Jeune Belgique, k označení umělecké tvorby Henryho van de Veldeho.[22] Jako název pro celou secesi ho však zavedli van de Velde spolu sVictorem Hortou,Paulem Hankarem aGustavem Serrurier-Bovym, aby zdůraznili novost jako společnou vlastnost svého umění.[23] Do Francie se toto označení dostalo, když Siegfried Bing 26. prosince 1895 pojmenoval svou pařížskou galeriiMaison de l'Art nouveau, „Dům nového umění“.
Ve Francii se souběžně používal termínModern Style odkazující na iniciační roli Anglie[24] nebo lidové označenístyle Nouille (nudlový styl),style Guimard podle tvůrce vstupů do metra astyle de Glasgow podle Charlese Mackintoshe a jeho okruhu.[25] Kritici secese navíc rádi říkalistyle métro (styl metra),style Maxim's,style ténia (tasemnicový styl)[26] neboYachting style, jak ho nazvalEdmond de Goncourt, když přirovnal Bingovy exponáty naSvětové výstavě 1900 k lodním kabinám.[25]
V Anglii byla secese známá také pod názvemArts and Crafts movement, i když ten má širší význam.[24]
V Německu se používal buďStudio-Stil s odkazem na časopisThe Studio, který hnutí zpopularizoval, neboJugendstil (tj.mladý styl), podle názvu dalšího časopisu podporujícího secesiJugend (což lze přeložitMládí neboMládež; mnozí hlavní představitelé secese byli v době jejího rozkvětu vskutku mladí). Němci také používali termínyBelgischestil neboVeldestil s odkazem na Belgii aHenryho van de Veldeho,[24] dále se objevily i výrazyLilienstil (liliový styl) neboWellenstil (vlnový styl).[25]
Název secese používaný v Rakousko-Uhersku dala novému styluVídeňská secese, jež ho převzala odMnichovské secese; slovosecese tehdy v uměleckém kontextu znamenalo vyčlenění skupiny mladých umělců, kteří si založili vlastní umělecké instituce, protože se nemohli prosadit ve stávajících, čímž připomínali starořímsképlebejské secese.[27] V Itálii, Španělsku a Latinské Americe se často používal názevstyl Liberty s odkazem na londýnský obchodLiberty, prodávající exotické umělecké předměty.[24]
Ve Francii secesi ovlivnilEugène Viollet-le-Duc, zapřisáhlý nepřítel dobového historismu, jehož teorie vycházela ze studiastředověkého umění. Forma podle něho musí vycházet z funkce[30] a dílo se má řídit logikou přírody.[31] Také prosazoval jednotu umění, čili konec rozlišování mezi hlavním uměním (architekturou) a vedlejšími (dekorativními) uměními,[32] a podporoval využití moderních technologií a materiálů.[33] Viollet-le-Duc prakticky předjal secesi i svou řadu nástěnných maleb vNotre-Dame (1851, odstraněno 1945)[34] či dekorací interiérů v zámkuChâteau de Roquetaillade (1865). Jeho knihaEntretiens sur l'architecture z roku 1872 ovlivnila mnohé členy příští generace architektů:Louise Sullivana,Victora Hortu,Hectora Guimarda iAntoniho Gaudího.[35] Důležitou roli v propojení malířství s dekorací sehráli francouzštínabističtí malířiMaurice Denis,Pierre Bonnard aÉdouard Vuillard, kteří se věnovali jak tradiční malbě, tak dekorativní malbě na sklo a další média.[36]
Dalším důležitým vlivem byljaponismus. Šlo o vlnu nadšení pro japonskédřevořezy, zejména dílaHirošiga,Hokusaie aUtagawy Kunisady, do Evropy dovážené od 70. let 19. století. PodnikavýSiegfried Bing založil v roce 1888 měsíčníkLe Japon artistique a před jeho ukončením v roce 1891 vydal třicet šest čísel. Ovlivnil jak sběratele, tak umělce včetněGustava Klimta. Stylizované japonské prvky se objevily v secesní grafice, porcelánu, špercích a nábytku. Někteří secesní umělci jakoVictor Horta vlastnili sbírky umění z Dálného východu, zejména japonského.[37]
Ve střední Evropě secesní umělci navazovali také nabeuronskou uměleckou školu. svébytný styl církevního umění vytvořený vBeuronské benediktinské kongregaci a inspirovanýstarokřesťanským astaroegyptským uměním. Zejména mimo hlavní centra tehdejší kultury byly časté inspirace starobylou, venkovskou a národní výtvarnou a architektonickou tradicí. Nejen v Německu architekti a designéři chtěli stejně jako vbaroku vytvořitGesamtkunstwerk (souborné umělecké dílo), mající propojit architekturu, vybavení a umění v interiéru do jednotného stylu, povznášejícího a inspirujícího jeho uživatele.[3]
Britský historik uměníPaul Greenhalgh rozděl secesi do tří období: velmi krátká doba vstupu do povědomí široké veřejnosti mezi lety 1893 a 1895; dále období mezi lety 1895 a 1900, během něhož se hnutí rychle rozšířilo a proniklo do všech kulturních oblastí; a konečně období, kdy se hnutí stabilizovalo, začalo bilancovat samo sebe a čelilo ostré kritice, načež zaniklo běhemprvní světové války.[38]
Secese mezi lety 1890 a 1895 velmi rychle vznikla a rozvinula se po celé Evropě. Je proto obtížné určit její hlavní iniciátory. Skutečnost, že si tento nový katalog forem osvojilo mnoho různých uměleckých oborů, dala současníkům pocit, že jsou svědky vzniku svébytného uměleckého hnutí zahrnujícího všechny aspekty života.[39]
Paul Greenhalgh identifikuje počáteční fázi hnutí mezi lety 1893 a 1895 kolem čtyř událostí, které se odehrály především ve velkých metropolích – Londýně, Bruselu a Paříži. V Londýně šlo o vydání kresebAubreyho Beardsleyho v prvním čísle časopisuThe Studio v roce 1893. Mladý ilustrátor použil styl, který pak byl charakteristický pro secesi, a okamžitě se stal středem zájmuavantgardy na obou stranách Atlantiku.[40]
Téhož roku vBruselu dokončilVictor Hortaměstský palác Émila Tassela, první ucelenou architektonickou realizaci v secesním stylu.[41][42][43] Horta jako první využil tvary typické pro toto hnutí. Plynulost prostorů koresponduje s rostlinnými křivkami, které prostupují kované prvky, mozaiky, fresky a vitráže. Prvky jak konstrukční, tak ozdobné, jsou v souladu s principy Eugèna Viollet-le-Duca. Horta navrhl jedinečnou budovu s vybavením, které odpovídá rytmu stěn a architektury; navrhl vzory koberců, vytvořil nábytek: zrodil se Gesamtkunstwerk, „totální umění“.
Napřesrok, opět v belgické metropoli, publikovalHenry van de Velde pamfletLe Déblaiement d'Art, ve kterém se zamýšlí nad tehdejším vývojem umění a energicky kritizuje umělecké instituce. Je to první intelektualizace dvou hlavních myšlenek secese: hodnota dekorativního umění vedle takzvaného vysokého umění a důležitosti celkové harmonie v každé dekorativní práci.[43]
Poslední událostí, která uzavírá počáteční fázi hnutí, bylo otevření obchodu a výstavního centraMaison de l'Art nouveau Siegfriedem Bingem v Paříži v roce 1895. Centrum popularizovalo secesi v „hlavním městě kultury“ a seznámilo s ní širokou veřejnost.[24][44]
Na konci 19. století díky zintenzivnění umělecké výměny hnutí rychle rostlo. Bohatě ilustrované umělecké a architektonické časopisy šířily nové myšlenky. Byly to napříkladL'Estampe originale (1888–1895),The Studio (1893),Jugend (1896),Art et décoration (1897) atd. Rozvoj dopravních prostředků umožnil architektům cestovat. Tak vzniklo spojení meziBruselem aPaříží:Hector Guimard se inspiroval v roce 1895 v Bruselu, kde navštívil stavby Victora Horty.[45] Podobně se vytvořily velmi úzké vazby meziVídní aGlasgowem, mezi architektyOttou Wagnerem aCharlesem Rennie Mackintoshem.
Fáze rozšíření a dosažení zralosti se odehrála mezi lety 1895 a 1900. Secese se rozšířila po celé Evropě, přičemž každé město či země si ji přizpůsobily svým vlastním charakteristikám a místním podmínkám.[46]
Victor Horta: Velký sál budovyMaison du Peuple v Bruselu (1896–1898)
GalerieMaison de l'Art nouveau byla v tomto období výkladní skříní secese. Vystavovali zde Louis Comfort Tiffany, Henry van de Velde, Aubrey Beardsley, René Lalique,Édouard Colonna,Eugène Gaillard neboGeorges de Feure.[47] NaSvětové výstavě 1900 v Paříži získala vitráž s apoštoly odJózefa Mehoffera zlatou medaili. Secese tak pronikla i do sakrálního umění. Třináct vitráží Józefa Mehoffera veFribourgu vznikalo v období od 1896 do 1936. Jsou pozoruhodné mimo jiné tím, že odrážejí stylové tendence odhistorismu krealismu se znaky moderního stylu přes secesi. Fribourský cyklus je významný také tím, že ovlivnil vývoj monumentálního vitrážového umění, které – po oživení zájmu v první polovině 19. století – bylo v době vzniku Mehofferových vitráží ještě v experimentální fázi.[48]
Mezi lety 1900 a 1914 začala být již zavedená secese předmětem debat, diskusí a kritiky.[46] Kritici jí zejména vytýkali, že tvrdohlavě opomíjí jeden ze základních principů dekorativního umění, podle něhož má být výzdoba předmětu podřízena jeho funkci. Již naSvětové výstavě 1900 na tento problém poukázalCharles Genuys, kritik zLa Revue des arts décoratifs.[49] Počínaje lety 1904–1905 secesi ve Francii také napadala nacionalistická hnutí; organizacefrancouzské krajní pravice útočily zejména naHectora Guimarda. Ultrapravičáci obviňovali secesní umělce z protinárodního postoje a používali proti nim podobnou rétoriku jako proti Židům.[50]
Nadto originální tvůrce brzy dostihl úspěch módy, kterou sami inspirovali, a to zejména v podobě všudypřítomných kýčů, které na dlouhou dobu pošpinily památku secese. Od roku 1910 byly salony dekorativního umění zaplaveny brakem a nezbývalo již místo pro hodnotné secesní předměty, od nichž se veřejnost odvrátila.[51] Výroba secesních předmětů pokračovala s jistým úspěchem ještě mnoho let po první světové válce, ale většinou šlo o prosté kopie bez jakékoli kreativity.[52]
Úpadek secese se projevil zejména odchodem části jejích tvůrců, kteří se již v letech 1905–1906 začali přiklánět k jiným stylům. Navíc jelikož byli nejvlivnější představitelé tohoto proudu rozptýleni po celé Evropě, nemohli se organizovat ani se začlenit do nějaké oficiální instituce, která by hnutí legitimizovala a podporovala.[53]
Běžný výklad dějin umění dlouho považoval následující umělecká hnutí za radikální rozchod se secesí. Nemělo by se však opomenout, že mnoho secesních umělců samo velmi postupně měnilo svůj styl a že noví umělci se většinou vědomě hlásili k návaznosti na předchozí avantgardy.[52]
Utilitarismus vyvolanýprvní světovou válkou zasadil secesi smrtelnou ránu, takže byla od té doby zatracována. Jeho kritici, kteří nikdy nepolevili, ji vždy považovali za povrchní; v očích široké veřejnosti byla nyní zastaralá. Nahradil jiart deco, který byl ve své kolosální verzi 30. let jejím popřením. Již od poloviny dvacátých let se začaly některé secesní realizace bourat, počínaje částí stanicpařížského metra, napříkladPlace de l'Étoile aPereire. Z nutnosti a kvůli nezájmu o tento styl demolice podruhé světové válce zrychlily a pokračovaly až do 70. let 20. století, kdy si jak v Belgii, tak ve Francii lidé uvědomili hodnotu secesního dědictví, což nakonec vedlo k záchraně přeživších staveb, jejich ochraně a restaurování.
Hlavní pováleční historici architektury jakoNikolaus Pevsner,Sigfried Giedion neboHenry-Russell Hitchcock secesi nebrali v úvahu. Například první vydání Pevsnerova dílaGénie de l'architecture européenne nezmiňuje aniGuimarda, aniGaudího. Tito autoři nedokázali secesi zařadit do historické perspektivy. Již ve 30. letech však o rehabilitaci secese usilovalisurrealisté.Salvador Dalí publikoval v jejich časopiseMinotaure článekDe la beauté terrifiante et comestible du Modern style,O děsivé a stravitelné kráse secese. Byl ilustrován předními fotografy, jako bylBrassaï, u něhož si Dalí objednalnoční snímky Guimardových vstupů do metra. Gaudího architekturu nafotografovalMan Ray. TakéAndré Breton sdílel tento pohled na „libidonózní secesní tvary“. Především však Dalí v secesi viděl vynikající prostředek boje protiLe Corbusierovi, protože secese představovala snovou, erotickou architekturu, mnohem bližší rytmu lidského života.[45]
Ve stejné době Dalí objevil dílo post-secesního malířeClovise Trouilla, u něhož ho nadchla absence autocenzury a opakující se odkazy na secesi. Taktéž v průběhu 30. let vytvářel finský designérAlvar Aalto vlnité, volné a expresivní formy, připomínající nejabstraktnější secesi.[54]
Secese významně ovlivnila řadu uměleckých směrů 20. století. Její důraz na organické tvary a plynulé křivky předznamenalart deco, které z něj čerpalo, byť se posunulo k geometričtějším formám. Abstraktní tendence v secesním ornamentu ovlivnily ranou abstraktní malbu, například díloVasilije Kandinského. Význačný byl také vliv naexpresionismus, například uEgona Schieleho. Podobně v užitém umění židleEscargot odCarla Bugattiho předjímá židliFloris odGüntera Beltziga nebo slavnoužidliPanton, vytvořenou v roce 1959 DánemVernerem Pantonem. I tvorbaCarla Mollina v 50. letech připomíná kostry nábytkuGaudího.[54] V architektuře se k organickým tvarům a barevnosti secese vracel napříkladFriedensreich Hundertwasser.
První velká díla pojednávající o secesi se objevila koncem 50. let. Popularitu získaly především reprodukce secesních plakátů. Secesi začali od 60. let věnovat větší pozornost také mladídesignéři. V Evropě znamenaly mezník v zájmu o secesi výstavy Alfonse Muchy veVictoria and Albert Museum v Londýně v roce 1963 a výstava kreslířeAubreye Beardsleyho v roce 1966. V Americe podobnou roli sehrála výstavaArt Nouveau vMuzeu moderního umění v New Yorku roku 1960, která secesi představila jako významný předstupeň modernismu. Klíčová Hortova budovaMaison du Peuple, inovativně využívající ocelové nosníky v interiéru, byla ovšem zbořena ještě v roce 1965.
V roce 1966 sochařFrançois-Xavier Lalanne navázal na secesi důrazem na přírodu pro zlepšení životního prostředí moderního člověka. Téhož roku se vSan Franciscu objevily prvnípsychedelické plakáty, jejichž grafici převzali některá témata secese, jako jsou vlasy, pávi nebo ženské tvary.[54] V 80. a 90. letech mnoho muzejních institucí vyhledávalo a získávalo secesní artefakty a probíhaly výstavy a retrospektivy. Řada vydaných publikací ukazuje trvalý zájem veřejnosti o secesi.[55] Špičkové secesní artefakty se prodávají za vysoké částky, obrazy Gustava Klimta dokonce dosahují cen v řádu sto milionů dolarů.[56]
Mnoho secesních památek je zapsáno naSeznamu světového dědictví UNESCO ať samostatně, nebo jako součásti historických městských celků. Patří sem napříkladPalác Stoclet adomy architekta Victora Horty vBruselu,Casa Milà a další dílaAntoniho Gaudího vBarceloně nebo historická centraRigy,Vídně čiPrahy s jejich secesními památkami. Ještě více secesních památek je chráněno na národní úrovni. Na druhou stranu je mnoho zajímavých secesních staveb stále ohroženo.[57] Významným problémem je také ztráta původního mobiliáře a dekorativních prvků.
První secesní městské domy,Hankarův dům odPaula Hankara (1893) aHôtel Tassel odVictora Horty (1892–1893),[41][42] vznikly téměř současně vBruselu. Byly si podobné svou originalitou, ale velmi odlišné designem a vzhledem. Paul Hankar pracoval v letech 1879 až 1894 v ateliéruHenriho Beyaerta, díky němuž se stal obdivovatelem Viollet-le-Duca.[58] V roce 1893 si Hankar v Bruselu navrhl a postavil rezidenci. S cílem vytvořit syntézu výtvarného a dekorativního umění přizval sochaře Reného Janssense a malířeAlberta Ciamberlaniho k výzdobě interiéru i exteriéru. Dekorace z krouceného železa a vlnité linie ve stylizovaných květinových vzorech se staly důležitým prvkem secese. Podle tohoto vzoru pak Hankar postavil několik domů pro své umělecké přátele a také inovativní skleněné výlohy pro bruselské obchody, restaurace a galerie, jež podle místního kritika ukazovaly „opravdové delirium originality“.[59]
Viollet-le-Duca obdivoval i Victor Horta.[60][61] Ten v letech 1892–1893 navrhl rezidenci pro chemika Émila Tassela na velmi úzkém a hlubokém pozemku. Ústředním prvkem domu se stalo schodiště, které bylo otevřené, zdobené kovaným zábradlím se spirálovitými motivy a umístěné pod vysokým světlíkem. Podlahy byly podepřeny štíhlými železnými sloupy připomínajícími kmeny stromů. Mozaikové podlahy a stěny zdobily jemnéarabesky v květinových a rostlinných formách, které se staly nejoblíbenějším znakem tohoto stylu.[62][63] V krátkém období po Hôtel Tassel Horta postavil další tři městské domy, všechny s otevřenými interiéry a světlíky pro maximální vnitřní osvětlení:Hôtel Solvay,Hôtel van Eetvelde (proEdmonda van Eetvelda) aMaison & Atelier Horta.
Další zakladatelskou postavou bylHenry van de Velde, původně malíř, pak i designér a architekt, který roku 1895 pojal secesně interiér své rezidence v Bruselu zvanéVilla Bloemenwerf.[64][65] Vnější vzhled domu byl inspirován domemRed HouseWilliama Morrise. Pro Villu Bloemenwerf van de Velde vytvořil textilie, tapety, stříbrné předměty, šperky a dokonce i oděvy, které ladily se stylem rezidence.[66] Van de Velde později působil v Paříži, kde navrhoval nábytek a dekorace pro Siegfrieda Binga. V roce 1906 odešel doVýmaru, kde založilVelkovévodskou školu umění a řemesel, jež záměrně neučila historické styly.[67]
Debut secesní architektury v Belgii doprovázela vlna dekorativního umění v novém stylu. Mezi významné umělce patřiliGustave Strauven, který používal kované železo na fasádách,[68] návrhář nábytkuGustave Serrurier-Bovy, známý svými vysoce originálními židlemi a kloubovým kovovým nábytkem, grafikFernand Khnopff[42][69][70] a návrhářPhilippe Wolfers, který vyráběl šperky ve tvaru vážek, motýlů, labutí a hadů.[71] Světovou pozornost k novému stylu přitáhlaBruselská mezinárodní výstava v roce 1897; Horta, Hankar, Van de Velde a Serrurier-Bovy se podíleli na návrzích výstavních prostor aHenri Privat-Livemont vytvořil výstavní plakát. Belgičtí designéři využívalislonovinu hojně dováženou zBelgického Konga; populární byly kombinované sochy spojující kámen, kov a slonovinu.[72]
Související informace naleznete také v článku Secese v Paříži.
Do Paříže monotónníchHaussmannovýchbulvárů přinesl novou architekturuHector Guimard. Secesní rysy má již jehoHôtel Jassedé (1893),[73] ale až po návštěvě Hortova Hôtel Tassel postavil důmCastel Béranger (1895 až 1898), originální směsneogotiky, bičovitých secesních křivek a přírodních forem. Přírodou se Guimard inspiroval i na teoretické úrovni: „Čemu je třeba se za každou cenu vyhnout, jsou... paralelnost a symetrie. Příroda je největší stavitel ze všech a příroda nedělá nic paralelního a nic symetrického.“[74] Castel Béranger Guimarda proslavil, takže dostal zakázku na návrh vstupů pro novépařížské metro, což pak secesi přiblížilo milionům návštěvníkůSvětové výstavy 1900.[75]
Důležitou roli v propagaci secesního výtvarného umění sehrál Siegfried Bing, který roku 1895 otevřel v Paříži galeriiMaison de l'Art nouveau, věnovanou novým dílům výtvarného idekorativního umění. Ta dala secesi jménoArt nouveau, které se používá ve francouzštině, angličtině a některých dalších jazycích.[76] Interiér galerie vytvořilHenry van de Velde a vystavovali zde malířiGeorges Seurat,Paul Signac aHenri de Toulouse-Lautrec, umělečtí sklářiLouis Comfort Tiffany aÉmile Gallé, šperkařRené Lalique a grafikAubrey Beardsley. Vystavená díla nebyla stylově jednotná; Bing v roce 1902 napsal: „Art Nouveau v době svého vzniku vůbec neusilovalo o čest stát se obecným pojmem. Byl to jednoduše název domu otevřeného jako místo setkávání všech mladých a zapálených umělců netrpělivě usilujících ukázat světu modernost svého směřování.“[77]
Kromě zmíněných v Paříži působilJules Lavirotte, jehož dílem jeLavirottův dům (1901) s fasádou pokrytou keramickou výzdobou. Secese byla populární v interiérech restaurací a kaváren, napříkladMaxim's na rue Royale 3 aLe Train bleu naLyonském nádraží (1900).[82] Paříž přitahovala i zahraniční umělce. Secesní plakáty kromě Alfonse Muchy, autora slavného plakátu pro herečkuSarah Bernhardtovou (1895), tvořil i švýcarský rodákEugène Grasset, který vytvořil své první plakáty proFêtes de Paris a v roce 1890 jiný známý plakát Bernhardtové.[83][84] Jeho krajanThéophile-Alexandre Steinlen vytvořil v roce 1896 slavný pro pařížský kabaretLe Chat noir.
MěstoNancy vLotrinsku se stalo druhým francouzským centrem nového stylu. V roce 1901 byla založenaAlliance provinciale des industries d'art, známá také jakoÉcole de Nancy. Působili tu Émile Gallé, bratři Daumové a návrhářLouis Majorelle, autor nábytku s květinovými a rostlinnými formami. ArchitektHenri Sauvage v Nancy roku 1902 vytvořilVilu Majorelle.
Francouzský styl byl široce propagován novými časopisy, včetněThe Studio,Arts et Idées aArt et Décoration, jejichž fotografie a barevnélitografie seznamovaly s tímto stylem designéry a bohaté klienty po celém světě. Po vrcholu v roce 1900 se secese ve Francii udržela ještě několik let a poté rychle vyšla z módy, prakticky zmizela do roku 1905.
Mezi secesní grafiky v Británii patřiliAubrey Beardsley, jehož kresby se vyznačovaly zakřivenými liniemi,Walter Crane aCharles Ashbee.[89] Obchodní důmLiberty v Londýně proslavil barevné stylizované květinové vzory pro textilie, kovové předměty a šperky odArchibalda Knoxe, který se v materiálech a formách zcela odklonil od historických tradic návrhářství šperků. Centrem secesní architektury a návrhu nábytku bylGlasgow, kde působilCharles Rennie Mackintosh aGlasgowská škola inspirovanáskotskou baronskou architekturou a japonským uměním.[90] Od roku 1895 Mackintosh vystavoval v Londýně, Vídni a Turíně; zvláště ovlivnil secesní styl ve Vídni. K jeho realizacím patří budovaGlasgow Herald (1894) a knihovnaGlasgowské školy umění (1897). Jako návrhář nábytku a dekoratér úzce spolupracoval se svou manželkou,Margaret Macdonald Mackintoshovou, malířkou a designérkou. Společně vytvářeli působivé návrhy, které kombinovaly geometrické přímé linie s jemně zakřivenými květinovými dekoracemi.[91]
Nizozemská secese, zvanáNieuwe Stijl (Nový styl) neboNieuwe Kunst (Nové umění), šla jiným směrem než Belgie milující květinové dekorace a odvážné křivky. Byla ovlivněna geometričtějšími a stylizovanějšími formami německéhoJugendstilu a rakouskéVídeňské secese[72] a také uměním dováženým zIndonésie, tehdyNizozemské východní Indie, především textilem abatikou zJávy. Tím se ispiroval i grafikJan Toorop, jehož práce inklinovala kmysticismu asymbolismu,[94] i keramiciJurriaan Kok aTheo Colenbrander, kteří používali barevné květinové vzory a tradičnější secesní motivy v kombinaci s neobvyklými formami keramiky a kontrastními tmavými a světlými barvami.[95]
Nejvýznamnějším architektem a návrhářem nábytku bylHendrik Petrus Berlage, který odmítal historismus a prosazoval čistě funkční architekturu.[96] I on obdivoval Viollet-le-Duca[96] a jeho nábytek byl striktně funkční a respektoval přirozené tvary dřeva. Jeho prvním a nejslavnějším architektonickým dílem bylaBeurs van Berlage (1896–1903), amsterodamská komoditní burza, v níž bylo vše funkční včetně řad nýtů, které zdobily stěny hlavního sálu. Ke svým budovám často přidával velmi vysoké věže, aby je zvýraznil, což byla praxe používaná i jinými secesními architekty jakoJosephem Marií Olbrichem ve Vídni aElielem Saarinenem ve Finsku.[94] K významným secesní realizacím dále patříAmerican Hotel (1898–1900) od Berlageho,Astoria vAmsterdamu (1904–1905) odHermana Hendrika Baanderse aGerrita van Arkela,železniční nádraží vHaarlemu (1906–1908) a kancelářská budova Holland America Line (1917) vRotterdamu, nyníHotel New York.
Německá secese se označujeJugendstil podle uměleckého časopisuJugend, který vycházel v Mnichově. Založil ho v roce 1896Georg Hirth, který zůstal redaktorem až do své smrti v roce 1916. Na počátku 20. století se termínJugendstil používal pouze pro grafické umění,[97] zejménatypografii a grafiku časopisů jakoJugend,Pan aSimplicissimus. Ta kombinovala vlnité křivky a geometričtější linie a často používala originální řezypísma, např.písmo Arnold Böcklin z roku 1904. Později se termín Jugendstil obsahově rozšířil a přejaly ho i jiné země.[98][99] V roce 1892Georg Hirth nazval nově založený spolek mnichovských výtvarných umělcůMnichovská secese.Vídeňská secese, založená v roce 1897,[100] iBerlínská secese název převzaly.
Otto Eckmann byl jedním z nejvýznamnějších německých umělců spojených s časopisyDie Jugend iPan. Jeho oblíbeným zvířetem byla labuť a jeho vliv byl tak velký, že se labuť stala symbolem celého hnutí. Dalším významným designérem bylRichard Riemerschmid, který vyráběl nábytek, keramiku a další dekorativní předměty ve střízlivém, geometrickém stylu směřujícím k art decu.[101]
Vídeň se stala centrem osobité varianty secesního umění, známou podle vůdčího uměleckého spolku jakoVídeňská secese. Spolek také dal secesi jméno pro většinu tehdejších rakousko-uherských národů včetně Čechů. Ustavila ho v dubnu 1897 skupina umělců, mezi nimiž byli vůdčí secesní malířGustav Klimt, všestranný umělecKoloman Moser, architektiJosef Hoffmann aJoseph Maria Olbrich,Max Kurzweil,Ernst Stöhr a další.[100] Stavěli se proti konzervativní orientaci na historismus, kterou prosazovalKünstlerhaus, oficiální svaz umělců. K propagaci svých děl založili časopisVer Sacrum.[107] Architekt Joseph Olbrich pro ně navrhlpavilon Secese s nápadnou kopulí, ve kterém mohli členové skupiny vystavovat.
Nejvýznamnějším architektemVídeňské secese bylOtto Wagner,[108] který se k hnutí připojil brzy po jeho vzniku. Postavil několik stanic městské železniční sítě (Stadtbahn),Domy na Linke Wienzeile (sestávající z Majolikového domu, Domu medailonů a domu v Köstlergasse). Stanice Karlsplatz je nyní výstavní síníVídeňského muzea.Kostel svatého Leopolda psychiatrické nemocnice Steinhof (1904–1907) je jedinečným a jemně zpracovaným příkladem secesní sakrální architektury s tradičním kopulovitým exteriérem, ale elegantním, moderním zlato-bílým interiérem osvětleným množstvím vitráží.
V roce 1903 Koloman Moser a Josef Hoffmann založiliWiener Werkstätte, školu a dílnu pro designéry a řemeslníky nábytku, koberců, textilií a dekorativních předmětů.[109] Gustav Klimt a Josef Hoffmann v roce 1908 zorganizovali výstavu Kunstschau veVídni a postaviliStocletův palác vBruselu (1905–1911), který předznamenal příchod modernistické architektury.[110][111]
ArchitektÖdön Lechner převedl uherskou architekturu od historismu k modernímu pojetí a hledal specificky maďarský stavební styl.[112] Využíval architektonickou keramiku (terakotu) a orientální motivy, také používalpyrogranit, který od roku 1886 vyrábělamanufaktura Zsolnay.[112] Jeho dílem[113] jsou mimo jinéUměleckoprůmyslové muzeum (1893–1896),Geologické muzeum (1896–1899) a budova Poštovní spořitelny (1899–1902), vše vBudapešti. Brzy narazil na odpor tradičnějších maďarských architektů, takže přestal dostávat prestižní zakázky.[112] Stal se však inspirací a mistrem následující generace architektů, kteří dál jeho styl popularizovali.[112] V rámci politikymaďarizace bylo jeho žákům zadáno mnoho staveb na okrajích království, např.Marcell Komor aDezső Jakab dostali zakázku na stavbusynagogy (1901–1903) aradnice (1908–1910) vSubotici, župní prefektury (1905–1907) aPaláce kultury (1911–1913) vTârgu Mureș. Později sám Lechner postavilModrý kostelík vBratislavě (1909–1913).
Významným návrhářem nábytku bylÖdön Faragó, který zkombinoval tradiční lidovou architekturu, orientální vlivy a mezinárodní secesi do malebné syntézy.Pál Horti, další maďarský designér, měl mnohem střízlivější a funkčnější styl, pracoval s dubovým dřevem s jemnými ornamenty z ebenu a mosazi.
Styl kombinující maďarskou secesi a národní architektonické prvky byl typický pro slovenského architektaDušana Jurkoviče. Jeho nejoriginálnější díla jsouSpolkový dům ve Szakolce (nyníSkalica naSlovensku, 1905),lázeňské budovy vLuhačovicích z let 1901–1903 a 35 válečných hřbitovů uNowého Żmigródu vHaliči (nyní Polsko), většina z nich silně ovlivněna místním lemkovským (rusínským) lidovým uměním a tesařstvím (1915–1917).
Secese (zvaná v RumunskuArta 1900) se obevuje vSedmihradsku, hlavně vOradeji, „hlavním městě rumunské secese“,[122] ale i vTemešváru,Târgu Mureși aSibiu.[123][124] V čistě rumunských částech země je čistá secese vzácná a převládástyl Beaux-Arts, i kvůli národnostnímu a politickému napětí mezi Rumuny a Maďary používajícími secesi. Nejslavnější z těchto budov jeKasino Constanța (1910) odDaniela Renarda, dále existují příklady směsí Beaux-Arts a secese, jako jeDům Romula Porescu v Bukurešti.[125] Z Rumunska pocházel i malířȘtefan Luchian, jehož pastely se objevily na pařížské světové výstavě.[126]
Secesi se v Itálii nejčastěji říkástile Liberty podleArthura Lasenbyho Libertyho a jeho londýnského obchodního domuLiberty, který prodával ozdoby, textilie a umělecké předměty z Japonska a Dálného východu a jehož barevné textilie byly v Itálii oblíbené.[98] Architektura stylu Liberty byla svérázná a často využívala historické prvky, zejménabaroka. Používaly se barevné fresky, malované nebo keramické, a sochařská výzdoba, jak v interiéru, tak v exteriéru, přičemž fasády byly často přesyceny dekorací a sochařskou výzdobou. Příklady jsouVillino Florio (1899–1902) odErnesta Basileho vPalermu;Palazzo Castiglioni vMiláně odGiuseppeho Sommarugy (1901–1903) aCasa Guazzoni (1904–1905) v Miláně odGiovanniho Battisty Bossiho (1904–1906).[139]
Mezi italské designéry patřilGalileo Chini, jehož keramika se často inspirovala vzorymajoliky. Později se proslavil jako malíř a divadelní scénograf; navrhl scény pro dvě slavné Pucciniho operyGianni Schicchi aTurandot.[140][141] DáleCarlo Bugatti, jehož práce, vyznačující se exotičností a výstředností, zahrnovala stříbrné předměty, textilie, keramiku, hudební nástroje a především inovativní návrhy nábytku, poprvé představené na milánském veletrhu umění v roce 1888. Nábytek často obsahoval vzory tvaru klíčové dírky a měl neobvyklé povrchové úpravy, například z pergamenu a hedvábí, a intarzie z kostí a slonoviny, a někdy měl překvapivé organické tvary, připomínající šneky a kobry.[142]
Norsko také usilovalo o nezávislost (na Švédsku) a místní secese se inspirovalavikingským lidovým uměním a řemesly. Mezi významné designéry patřilLars Kisarvik, který navrhoval židle s tradičními vikingskými akeltskými vzory, aGerhard Munthe, který navrhl židli se stylizovaným emblémem dračí hlavy ze starých vikingských lodí a také širokou škálu plakátů, maleb a grafik.[150]
Norské městoÅlesund se stalo hlavním centrem secese ve Skandinávii, protože bylo po požáru z roku 1904 kompletně přestavěno.[151] Do roku 1907 vzniklo asi 350 budov podle urbanistického plánu navrženéhoFrederikem Næsserem. Spojení jednoty a rozmanitosti dalo vzniknout stylu známému jakoÅl Stil. Budovy v tomto stylu mají lineární výzdobu a používají lidové prvky, např. věže nebo štítové střechy.[151] Jedna z budov, Labutí lékárna, nyní hostíCentrum secese.
Velmi barvitá ruská varianta secese (ruskyМодерн, Modern) se objevila v Moskvě aPetrohradě v roce 1898 se vznikem nového uměleckého časopisuMir iskusstva (Svět umění), který vydávali ruští umělciAlexandre Benois aLéon Bakst s šéfredaktoremSergejem Ďagilevem. Časopis organizoval výstavy za účasti mimo jinéMichaila Vrubela,Konstantina Somova,Isaaka Levitana a knižního ilustrátoraIvana Bilibina. Nevyužívali tolik rostlinných a květinových forem jako francouzský Art Nouveau; čerpali hlavně z jasných barev a exotických vzorů ruského folklóru a pohádek. Nejvlivnějším přínosem hnutí Mir iskusstva byl vznikRuského baletu pod vedením Ďagileva s kostýmy a scénami navrženými Bakstem a Benoisem. Baletní společnost měla premiéru v Paříži v roce 1909 a vystupovala tam každoročně až do roku 1913. Její exotické a barevné scény měly významný dopad na francouzské umění a design; ruský styl se v Paříži stal známým jakoà la Bakst.[155]
V čistém secesním stylu stavělFjodor Osipovič Šechtěl, autor Rjabušinského domu v Moskvě, nyníGorkého muzea, jehož hlavní schodiště, vyrobené z leštěného agregátu betonu, mramoru a žuly, má plynulé, vlnící se linie připomínající mořské vlny a je osvětleno lampou ve tvaru plovoucí medúzy. Interiér také obsahuje dveře, okna a stropy zdobené barevnými mozaikami.[156] Šechtěl navrhl několik dalších významných budov v Moskvě, mimo jiné přestavbu moskevskéhoJaroslavského nádraží v tradičnějším moskevském obrozeneckém stylu.[156] Ten čerpal z historickéruské architektury aarchitektury Kyjevské Rusi a často používal dřevo. V tomto stylu stavěl napříkladSergej Maljutin, autor domuTěremok vTalaškinu (1901–1902) adomu Percovové (1905–1907) v Moskvě. Dalším příkladem ruské obrozenecké architektury jeMarfo-mariinský klášter (1908–1912) odAlexeje Ščuseva, který později navrhlLeninovo mauzoleum v Moskvě.
VRize se secese stala mimořádně populární po Lotyšské etnografické výstavě v roce 1896 a Průmyslové a řemeslné výstavě v roce 1901.[158] Tvoří třetinu všech budov v centru, což z Rigy činí město s nejvyšší koncentrací secesních budov na světě.[159] Zdejší secese má tři typy:eklektický, využívající květinové a jiné přírodní vzory, jako je tomu v díleMichaila Ejzenštejna;styl obchodních domů čilikolmý styl integrující geometrické ornamenty do vertikálních kompozic fasád; anárodně romantický styl inspirovaný místním lidovým uměním, s monumentálními objemy a použitím přírodních stavebních materiálů.
Ve Spojených státech hrála ústřední roli firmaLouise Comforta Tiffanyho. Ten v roce 1893 začal vyrábět skleněné vázy a mísy a vymýšlel nové technologie, které umožňovaly originálnější tvary a zbarvení, a experimentoval s dekorativním okenním sklem. V roce 1895 své práce představil v pařížské galerii Art Nouveau Siegfrieda Binga, což mu přineslo evropskou klientelu. Na přáníThomase Edisona začal vyrábět elektrické lampy s vícebarevnými skleněnými nebo mozaikovými stínidly, Na každém výrobku pracoval tým designérů a řemeslníků a vyráběly se se stejnou péčí jako šperky. Tiffanyho řemeslníci navrhovali a vyráběli i mimořádná okna, vázy a další skleněné umění. NaSvětové výstavě 1900 v Paříži získala vitrážLet duší zlatou medaili.[160]
Jinou významnou postavou americké secese byl architektLouis Sullivan, předním průkopník moderní architektury. Byl zakladatelemchicagské školy, architektem některých z prvních mrakodrapů a učitelemFranka Lloyda Wrighta.[161][162] I když architektura jeho budovy Carson, Pirie, Scott and Company (1899, nyníSullivan Center) byla nápadně moderní a funkční, okna obklopil stylizovanou květinovou dekorací. Stejně originální dekorace vytvořil proNational Farmer's Bank of Owatonna v Minnesotě (1907–1908) aMerchants' National Bank v Grinellu v Iowě. Vytvořil specificky americkou variantu secese a říkal, že dekorativní formy by měly oscilovat, vlnit se, mísit se a odvozovat se bez konce.[163]
↑ Власов, Виктор Георгиевич: Архитектура. Классика и современность. Учебно-методическое пособие. — СПб.: Изд-во СПб. Университета, 2014. — С. 186—187
↑ Австрия и Германия. Вариации в югендстиле / Чертежи архитектурных памятников, сооружений и объектов - наглядная история архитектуры и стилей.web.archive.org [online]. 2019-10-24 [cit. 2025-02-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-10-24.
↑abArt Nouveau Jewelry [online]. [cit. 2016-11-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-11-23.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The Rise of Art Nouveau Jewelry [online]. [cit. 2024-10-27].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The Rise of Art Nouveau Jewelry [online]. [cit. 2024-10-27].Dostupné online. (anglicky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abKETTNEROVÁ, Lucie. Česká secese znovu ožívá ve Wittlichově knize.www.ukforum.cz [online]. [cit. 2025-02-21].Dostupné online.
↑Bouillon, Jean-Paul,Journal de l'Art Nouveau (1985), s. 6
↑Chair | Mackmurdo, Arthur Heygate | V&A Explore the Collections [online]. 1883 [cit. 2020-02-27].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-02-27.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑LINGENHEIM, Claire.Art nouveau and Industrie. [s.l.]: Accadémie StrasbourgDostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20. ledna 2022. (francouzsky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑RECHT, Roland. Viollet-le-Duc et Gottfried Semper: Conceptions du patrimoine monumental.Revue Germanique Internationale. 2000, s. 155–168.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20. ledna 2022.doi:10.4000/rgi.780. (francouzsky)Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FROISSART-PEZONE, Rossella.L'Art dans tout. Paříž: CNRS éditions, 2005.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BRESSANI, Martin.Viollet le Duc, materials and building techniques. Paříž: Editions du Patrimoine, 2014. (francouzsky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑PAULIAC, Laurence.Viollet-le-Duc et la restauration de la polychromie. Montréal: Université de Montréal, 2005. (francouzsky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MADSEN, S. Tschudi.Art Nouveau. [s.l.]: Editura Meridiane, 1977. S. 7, 71. (rumunsky)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abVictor Horta [online]. [cit. 2019-04-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-19.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcWORLD HERITAGE CENTRE, UNESCO.Major Town Houses of the Architect Victor Horta (Brussels) [online]. [cit. 2019-12-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 May 2013.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abPhilippe Thiébaut.L'Art nouveau ou l'esthétique des courbes [online]. [cit. 2021-03-20].Dostupné online. (francouzsky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Hortensia von Roda.Die Glasmalereien von Józef Mehoffer in der Kathedrale St. Nikolaus in Freiburg i. Ue.. Bern: Benteli, 1995. (Beiträge zur Kunstgeschichte der Schweiz; sv. 7).ISBN3-7165-0969-8. Kapitola Résumé, s. 185. (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑François LoyerL'art nouveau ou l'esthétique des courbes [online]. France Culture.com Les jeudis de l'expo par Elizabeth Couturier [cit. 2021-03-20].Dostupné online. (francouzsky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“..
↑abcArt Nouveau Revival. 1900. 1933. 1966. 1974,Art Nouveau Revival [online]. [cit. 2009-11-28].Dostupné online. (francouzsky)Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“..
↑ Klimt painting sets European record with $108m price tag.Al Jazeera [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky)
↑FANTINI, Valentina.Abandoned Art Nouveau in Italy : Document the Built Heritage before it is Lost. [online]. Vienna: International Conference on Cultural Heritage and New Technologies, 2013 [cit. 2025-01-31].Dostupné online.
↑BEKAERT, GEERT.L'influence de Viollet-le-Duc sur l'architecture en Belgique et aux Pays-Bas vers 1900. [s.l.]: Septentrion, 1985. S. 38.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HORTA, Victor.Discours de Victor Horta à l'Académie Royal de Belgique. [s.l.]: [s.n.], 1925.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Sembach,L'Art Nouveau- L'Utopie de la Réconciliation (1991) s. 46–47
↑SACHAR, Brian.An Atlas of European Architecture. [s.l.]: Van Nostrand Reinhold, 1984.Dostupné online.ISBN978-0-4422-8149-6. S. 27.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CHAMPIGNEULLE, Bernard.Art Nouveau. [s.l.]: Barron's Educational Series, 1976.ISBN978-0-8120-5111-7. S. 115, 121.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2020-05-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-28.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Hector Guimard [online]. [cit. 2021-02-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-25.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Gontar, Cybele.Art Nouveau [online]. New York: Metropolitní muzeum umění, 2006-10 [cit. 2021-05-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-15.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abTheCoup de Fouet magazine, vol. 16 (2010), s. 2–10 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 July 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Ecole d'art et Style sapin [online]. [cit. 2019-07-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-26.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Fondation Le Corbusier [online]. [cit. 2019-07-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 March 2014.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Art Nouveau – Art Nouveau Art [online]. 22. února 2013.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22. února 2013.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MUTER, Grant. Leon Solon and John Wadsworth.Journal of the Decorative Arts Society. 1985, s. 41–49.JSTOR41809144.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The Wardel Pattern Books Revealed [online]. [cit. 2013-12-03].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-03.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Reinhold Heller, "Recent Scholarship on Vienna's "Golden Age", Gustav Klimt, and Egon Schiele",The Art Bulletin, vol. 59 (březen 1977), s. 111–118.
↑abAssociation of Visual Artists Vienna Secession – Official Website [online]. [cit. 2019-08-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-25.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Bad Nauheim [online]. [cit. 2019-07-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-16.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Moskva [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑JUNGHANNS, Kurt.Der Deutsche Werkbund. Sein erstes Jahrzehnt. [s.l.]: Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, 1982.ISBN388520097X. S. 140. (německy)Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑A Dictionary of Architecture and Landscape Architecture. Redakce Pevsner Nikolaus. 5th. vyd. Londýn: Penguin Books, 1999.ISBN978-0-14-051323-3. S. 880.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Berlín [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑The "Coup de Fouet" magazine, vol. 27 (2016), s. 14–25 [online]. [cit. 2019-07-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-28.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcdThe "Coup de Fouet" magazine, vol. 23 (2014), s. 2–35 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-14.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Ödön Lechner [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TheCoup de Fouet magazine, vol. 8 (2006), s. 37–41 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-23.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TheCoup de Fouet magazine, vol. 14 (2009), s. 16 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-16.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Aladár Körösfői-Kriesch [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑David A. Hill.Umělecká kolonie Gödöllő [online]. [cit. 2019-07-10].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-10.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Praha [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcTheCoup de Fouet magazine, vol. 13 (2009), s. 36–41 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-16.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Art Nouveau World – Serbia [online]. [cit. 2022-09-08].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑AFaces and Blossoms of Art Nouveau in Serbia [online]. 2019-06-09 [cit. 2022-09-08].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Oradea, capitala Art Nouveau a Romaniei, celebreaza 'Ziua Internațională Art Nouveau 2019' [online]. 2019-07-07 [cit. 2021-05-23].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-23.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Heritage of Timisoara – Cladiri [online]. [cit. 2021-05-23].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-16.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑UNGVÁRI, Zrínyi Imre.The Art Nouveau public buildings of Tîrgu Mureș [online].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑FLOREA, Vasile.Arta Românească de la Origini până în Prezent. [s.l.]: Litera, 2016.ISBN978-606-33-1053-9. S. 297, 302, 305, 306, 313, 317.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑James Grady, "Special Bibliographical Supplement: A Bibliography of the Art Nouveau", inThe Journal of the Society of Architectural Historians, sv. 14 (květen 1955), s. 18–27.
↑Cronologia [online]. [cit. 2020-09-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-19.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Chronology [online]. [cit. 2019-07-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-25.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑World Heritage List: Palau de la Música Catalana and Hospital de Sant Pau, Barcelona [online]. UNESCO [cit. 2022-03-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 January 2022.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MCCULLY, Marilyn.Els Quarte Gats: Art in Barcelona Around 1900. [s.l.]: Princeton University Press, 1978. S. 64.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcdeTheCoup de Fouet magazine, vol. 11 (2008), s. 2–7 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 July 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Francisco Augusto da Silva Rocha [online]. [cit. 2020-10-31].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-31.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Lisbon [online]. [cit. 2021-03-17].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-17.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Porto [online]. [cit. 2021-03-05].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-05.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Storia di Milano ::: Palazzi e case liberty [online]. [cit. 2019-08-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 June 2012.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Sicilian Liberty – Italianate Art Nouveau – Best of Sicily Magazine [online]. Bestofsicily.com [cit. 2022-02-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 January 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Henry R. Hope, recenze H. Lenning,The Art Nouveau,The Art Bulletin, sv. 34 (červen 1952), 168–171 (zejm. 168–169): V roce 1952, při diskusi o stavu Art Nouveau, autor poznamenal, že Art Nouveau ještě nebylo přijatelným předmětem pro seriózní dějiny umění nebo tématem vhodným pro velké muzejní výstavy a jejich příslušné katalogy. Předpověděl nadcházející změnu
↑Art Nouveau World [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 March 2021.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑National Museum of Finland [online]. [cit. 2019-07-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-26.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abArt Nouveau European Route: Helsinki [online]. [cit. 2016-01-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2016.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Magnus Schjerfbeck [online]. [cit. 2020-02-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑PALMBERG, Albert. The control of tuberculosis in Finland.British Journal of Tuberculosis. April 1908, s. 109–114.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2022.doi:10.1016/S0366-0850(08)80065-8.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑VON BONSDORFF, Axel. Experiences of the sanocrysin treatment at Nummela Sanatorium in Finland.Acta Medica Scandinavica. 1926, s. 123–130.doi:10.1111/j.0954-6820.1926.tb14017.x.Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abArt Nouveau European Route: Ålesund [online]. [cit. 2016-01-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2016.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Stockholm [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Aarhus [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Baltiska utställningen 1914 [online]. [cit. 2020-11-24].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 October 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Duncan, Alistair,Art Déco, Thames and Hudson (1988), s. 147–48
↑Ukrainian modern architecture [online]. [cit. 2023-12-08].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2013.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Art Nouveau European Route: Riga [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Historic Centre of Riga [online].UNESCO [cit. 2016-03-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 June 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CRAVEN, Jackie.About Louis Sullivan, Architect [online]. 15 November 2018 [cit. 2019-07-27].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 July 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abcdArt Nouveau European Route: Buenos Aires [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Art Nouveau European Route: Map [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 April 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Art Nouveau European Route: Rosario [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abTheCoup de Fouet magazine, vol. 10 (2012), s. 44–47 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 July 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Art Nouveau European Route: Havana [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TheCoup de Fouet magazine, vol. 12 (2008), s. 28–29 [online]. [cit. 2019-07-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 July 2019.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Art Nouveau European Route: Lüderitz [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Art Nouveau European Route: Valparaiso [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Villino Silveira [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Harbin [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑TheCoup de Fouet magazine, vol. 30 (2018), s. 77–83 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2022.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Palacio de Bellas Artes [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑AATC Artists – Ze'ev Raban [online]. [cit. 2020-01-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 May 2004.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MISHOFY, Alec.Secularizing the Sacred. [s.l.]: Brill, 2019.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BOUILLON, Jean-Paul, 1985.Journal de l'Art Nouveau. Paris: Skira.ISBN2605000699.
CELAC, Mariana; CARABELA, Octavian; MARCU-LAPADAT, Marius, 2017.Bucharest Architecture - an annotated guide. [s.l.]: Order of Architects of Romania.ISBN9789730238846.
HUYGES, René, 1970.L'Art et le monde moderne. Svazek 1. Paris: Librarie Larousse.
JOURNEL, Guillemette Morel, 2015.Le Corbusier- Construire la Vie Moderne. [s.l.]: Editions du Patrimoine: Centre des Monument Nationaux.ISBN978-2-7577-0419-6. (francouzsky)
LENIAUD, Jean-Michel; THARAUD, Marie-Amélie, 2009.L'Art nouveau. Paris: Citadelles & Mazenod. 619 s. (L'art et les grandes civilisations).ISBN978-2-85088-443-6. (francouzsky)
LOZE, Pierre, 1999.L'Art nouveau. Paris: Flammarion. 78 s. (Tout l'art - Grammaire des styles).ISBN978-2-08-011368-9. (francouzsky)
ORMISTON, Rosalind; ROBINSON, Michael, 2013.Art Nouveau – Posters, Illustration and Fine Art. [s.l.]: Flame Tree Publishing.ISBN9781847862808.
PLUM, Gilles, 2014.Paris architectures de la Belle Époque. [s.l.]: Éditions Parigramme.ISBN9782840968009. (francouzsky)
RENAULT, Christophe; LAZÉ, Christophe, 2006.Les Styles de l'architecture et du mobliier. [s.l.]: Éditions Jean-Paul Gisserot.ISBN9782877474658. (francouzsky)
RILEY, Noël, 2004.Grammaire des Arts Décoratifs. [s.l.]: Flammarion. (francouzsky)
SATO, Tamako, 2015.Alphonse Mucha: The Artist as Visionary. Cologne: Taschen.ISBN9783836550093.
SEMBACH, Klaus-Jürgen, 2013.L'Art Nouveau: L'Utopie de la Réconciliation. [s.l.]: Taschen.ISBN9783822830055. (francouzsky)
STERNER, Gabriele, 1982.Art Nouveau, an Art of Transition: From Individualism to Mass Society (původním názvem:Jugendstil: Kunstformen zwischen Individualismus und Massengesellschaft). Překlad Frederick G. Peters, Diana S. Peters. Woodbury, N.Y.: Barron's Educational Series.Dostupné online.ISBN0812021053.
TEXIER, Simon, 2012.Paris: Panorama de l'architecture. [s.l.]: Parigramme.ISBN9782840966678.
THIÉBAUT, Philippe, 2018.Mucha et l'Art Nouveau. Paris: Éditions du Chêne.ISBN9782812318061. (francouzsky)
VIGNE, George, 2016.Hector Guimard: Le geste magnifique de l'Art Nouveau. Paris: Editions du Patrimoine - Centre des monuments nationaux.ISBN9782757704943. (francouzsky)
VON HEYL, Anke, 2009.Art Nouveau. Cologne/Paris: H.F.Ullmann. 288 s.ISBN978-3-8331-5134-7. (francouzsky)
BRUMFIELD, William Craft, 1991.The Origins of Modernism in Russian Architecture. Berkeley: University of California Press.Dostupné online.ISBN0-520-06929-3.
SILVERMAN, Debora L., 1992.Art Nouveau in Fin-de-siècle France: Politics, Psychology, and Style. [s.l.]: [s.n.].Dostupné online.
.jpg)
_(destroyed%2c_Brussels)%2c_theatre_hall.jpg)
_(3335134093).jpg)
_Elvira.jpg)
_02_by_L._Bakst_2.jpg)
.jpg)
