Movatterモバイル変換


[0]ホーム

URL:


Přeskočit na obsah
WikipedieWikipedie: Otevřená encyklopedie
Hledání

Secese

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránceSecese (rozcestník).
Alfons Mucha: PlakátGismonda seSarou Bernhardtovou, 1894

Secese byl mezinárodníumělecký sloh varchitektuře,výtvarném umění aužitém umění přelomu 19. a 20. století, tedy „krásné doby“Belle Époque.[1] Jeho předchůdci byli francouzští a angličtí umělci a teoretici jakoHnutí uměleckých řemesel aEugène Viollet-le-Duc. První secesní stavby vznikly v Bruselu v první polovině 90. let 19. století, odkud se styl rychle rozšířil do dalších evropských metropolí. Secese byla reakcí naakademismus,eklekticismus ahistorismus v architektuře a dekorativním umění. Jejími hlavními znaky jsouornamentálnost,stylizace, plynulé, ale dynamickékřivky, plošnost, záliba v neobvyklých odstínech a kontrastech a snaha o estetické využití různých materiálů. Secese se snaží překonat tematiku historických slohů a upřednostňuje přírodní tvary, zejména listy a květy, a také téma ženy.

Secese se nejvýrazněji projevila varchitektuře, kde architekti začali experimentovat s novými materiály, především železem a sklem, k vytvoření organicky působících staveb. Mezi významné stavby patří městské domyVictora Horty v Bruselu, vstupy do pařížského metraHectora Guimarda, budovyAntoniho Gaudího v Barceloně, vídeňskýPavilon Secese opavského rodákaJosepha Olbricha a pražskýObecní dům, na kterém se podílela řada tehdejších českých umělců. Vužitém umění se secese projevila především tvorbou luxusních předmětů. Ve sklářství vyniklLouis Comfort Tiffany svými lampami aÉmile Gallé vrstvených sklem. Šperkařství reprezentujeRené Lalique, který kombinoval drahé kovy s emailem a sklem. Významnou roli hrála také plakátová tvorba, v nížAlfons Mucha vytvořil typický styl s dlouhovlasými ženami obklopenými květinovými motivy, který se stal jedním ze symbolů secese.

Secese se rozšířila po celé Evropě a pronikla i do zámoří, přičemž v každé zemi získala specifický charakter. V českých zemích vznikla řada významných secesních staveb, především v Praze: kromě Obecního domu takéHlavní nádraží neboGrandhotel Evropa na Václavském náměstí. Vrcholu secese dosáhla naSvětové výstavě v Paříži roku 1900, kde se představila v plné šíři od architektury pavilonů přes nábytek a šperky až po plakáty. Poté se styl dále vyvíjel různými směry – od bohatě zdobných forem po geometričtější a abstraktnější varianty – a pomalu začal ztrácet popularitu. Příchodprvní světové války v roce 1914 znamenal definitivní konec secese jako dominantního stylu. Ve 20. letech 20. století ji nahradiloart deco a pozdějimodernismus. K zásadnímu přehodnocení secese došlo v 60. letech 20. století, kdy významné výstavy v New Yorku a Londýně představily tento styl jako důležitý předstupeň moderního designu. Dnes je secese ceněna nejen pro svou estetickou hodnotu, ale i jako klíčový moment v přechodu od historismu k modernímu umění 20. století.

Charakteristika

[editovat |editovat zdroj]

Secese se inspirovala přírodními, plynulými křivkami rostlin a květů.[2] Mezi další znaky patří důraz na pohyb, často vyjádřený asymetrií nebo dynamickými čarami („šleh bičem“,coup de fouet), a využití moderních materiálů, především železa, skla, keramiky a betonu, což architektům umožnilo tvořit neobvyklé formy a stavět větší otevřené prostory.[3]

Hermann Obrist:Tapiserie s bramboříky (1895) - klasický příklad secesního motivu šlehu bičem

Přes šíři zobrazovaných námětů se v secesi stále znovu vracejí dvě klíčová témata, žena a příroda. Naopak secesní umělci často odmítali tradiční historická témata umění, jako válečné scény, portréty slavných mužů, náboženské scény, výjevy z řecké či římskémytologie, i odpovídající umělecké formy.[4]

Žena může vystupovat jako éterická a tajemná bytost, jako symbol přírody nebo jakofemme fatale s erotickým a často mytologickým nádechem.[5] Řada umělců zobrazila ženy netradičně jako aktivní, silné a vládnoucí svému osudu,[5] oblíbeným námětem byly slavné umělkyně.[6]

René Binet: Hlavní vstup Světové výstavy v Paříži (1900), architektura inspirovanáHaeckelovými vyobrazeními schránek vodních živočichů

Příroda byla pro secesi vzorem dokonalé krásy, ale jakožto předmět vědy signalizovala na konci 19. století i modernost. Secesní umělci široce využívali vědecké publikace, popisující a zobrazující faunu a flóru, nešlo jim však o věrnou reprodukci, ale o nalezení nové estetické formy.[7]Joseph Maria Olbrich soudil: „Co lépe vybudí naše životní pocity než sugestivní linie dlouhých chapadelmedúzy vlnících se ve vodě?“[4] Vlivné bylo zejména díloErnsta HaeckelaKunstformen der Natur (Umělecké formy přírody), které vycházelo mezi lety 1899 a 1904 a pro umělce bylo rozsáhlým katalogem forem.

Architektura

[editovat |editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Secesní architektura.
Detail dveří (Berlín, kolem roku 1900)

Na konci 19. století se v architektuře prosazovaly nové materiály a postupy, které secesní architekti přijímali, protože jim umožnily stavět větší a tvarově složitější budovy. NapříkladVictor Horta vMaison du Peuple (1896–1899) použil revoluční systém viditelných ocelových nosníků, které se staly součástí dekorativního řešení interiéru. Architekt často navrhoval dům včetně vybavení a dekorací a kreslil vše až po kliky dveří, okenní rámy, svítidla a krby. Přitom jako hlavní motiv mohl být zvolen jakýkoli tvar nebo malý formální prvek, který pak dal stavbě její ráz. Například vzor ventilační mřížky, stylizovaný jako rostlinný motiv nebo tlama neznámé příšery, se mohl stát dominantním motivem, který se jako ozvěna opakoval v jiných formách a v kompozici celku. To budově dodávalo určitou mystičnost, záhadnost a chránilo dílo před přílišnou racionalitou. Tuto kvalitu Victor Horta nazýval „principem portrétu v architektuře“.[8]

Vsecesní architektuře existovalo mnoho regionálních verzí a směrů. Originální secesní styl vytvořilAntoni Gaudí v Barceloně. V dekoru široce využíval kované prvky a kachle, jak demonstruje důmCasa Batlló (1906). Při stavbě obytného domuCasa Milà (1910) se hlavním stavebním materiálem stalželezobeton, projekt počítal se systémem větrání, podzemnígaráží avýtahy. Velkou elegancí byla proslulá rakouská secese, jejímž hlavním představitelem byl vídeňský architektOtto Wagner. Německá secese se vyznačovala větší střídmostí, hojností skla a florálního dekoru.[9]

Výtvarné umění

[editovat |editovat zdroj]
Alfons Mucha: stránka knihyIlséa, princezna Tripolisská (1901)

Secesní grafika vzkvétala díky novým tiskařským technologiím, zejména barevnélitografii, která umožnila masovou produkci barevných plakátů. Umění už nebylo omezeno na galerie, muzea a salony; bylo k vidění na pařížských zdech a v ilustrovaných uměleckých časopisech, které se šířily po celé Evropě a do Spojených států. Nejoblíbenějším tématem secesních plakátů byly ženy; symbolizovaly půvab, modernost a krásu a často je obklopovaly květiny. V Británii byl předním grafikem secesního styluAubrey Beardsley,[10] ve VídniKoloman Moser[11] a ve FranciiEugène Grasset,Jules Chéret,Georges de Feure, malířHenri de Toulouse-Lautrec a ČechAlfons Mucha, jenž přijel do Paříže v roce 1888 a v roce 1895 prorazil plakátem pro herečkuSaru Bernhardtovou ve hřeGismonda.[12]

Constant Puyo:Spící (1897)

Malba byla další doménou secese, i když většina malířů spojených se secesí se často řadí spíše k jiným směrům, zejménapostimpresionismu asymbolismu. Ze symbolismu vyšli napříkladGustav Klimt neboFranz von Stuck, zatímco Henri de Toulouse-Lautrec bývá spojován s postimpresionismem. Mezi symbolismem a secesí se pohyboval i český sochařFrantišek Bílek.

Secesní fotografové jakoRobert Demachy aConstant Puyo experimentovali s různými technikami úpravy fotografií, napříkladgumotiskem, který umožňoval vytvářet snímky připomínající kresby a malby, a tím dosahovat secesní estetiku měkkých linií a nálad (tzv. secesnípiktorialismus).

Užité umění

[editovat |editovat zdroj]
Otto Wagner: Majolikový dům, Vídeň (1898)

Secesní nábytek vytvořený často napodoboval přírodní tvary, vinnou révu, květiny a lekníny, a vyznačoval se křivkami a vlnitými liniemi jak ve formě, tak v dekoraci. Dalšími běžnými charakteristikami byly asymetrie a polychromie, dosažená vkládáním různě barevných dřev. Obvykle byl vyráběn ručně, s jemnou leštěnou povrchovou úpravou, vzácnými a drahými dřevy a precizním řemeslným zpracováním.[13] Přední nábytkáři, jako bylGeorges de Feure a další, používali luxusní dýhy.[14] Zejména v prvních dobách secese architekti často sami navrhovali nábytek ve stylu svých domů; byli to napříkladCharles Rennie Mackintosh,Antoni Gaudí,Victor Horta,Hector Guimard aHenry van de Velde. Po roce 1900, hlavně u nábytku navrženého v německy mluvících zemích, se formy staly jednoduššími, funkčnějšími a geometričtějšími a některé druhy nábytku mohly být vyráběny na montážních linkách.[15]

Louis Comfort Tiffany: Váza ze sklafavrile (1893–1897)

Secesní sklo kromě váz a lamp bývá spíše dekorativní než praktické, stolního nádobí je málo. Významnými tvůrci od 90. let 19. století ve Francii byliRené Lalique,Emile Gallé a bratřiDaumové, v AmericeLouis Comfort Tiffany, v BritániiChristopher Dresser a v NěmeckuFriedrich Zitzman,Karl Koepping aMax Ritter von Spaun. Obvykle se vyrábělo ručně a barvilo kovovými oxidy v roztaveném stavu v peci. Techniky sklářství se dále rozvíjely, například Tiffany vynalezl sklofavrile s perleťovým leskem a Gallé s bratry Daumovými používali novou technikupâte de verre, založenou na vypalování skelné pasty nanesené na vnitřní povrch formy.[16]

Secesní šperk se vyznačuje jemnými křivkami a liniemi. Často zobrazují přírodní motivy se symbolickým významem.[17] Ženské tělo je také oblíbené a často se objevuje nakamejích. Typické jsou dlouhé náhrdelníky vyrobené z perel nebo řetízků ze stříbra přerušovaných skleněnými korálky nebo zakončených stříbrným či zlatým přívěskem, který byl sám často navržen jako ozdoba k uchycení jediného broušenéhoametystu,olivínu nebocitrínu.[18] Význam diamantu naopak upadl a šperkaři experimentovali s širokou škálou kamenů a jiných materiálů i nových technik, mimo jinésmaltováním, což umožnilo vytvářet organické formy a složité detaily, zdůrazňující příklon k umělečtějším a expresivnějším výtvorům.[19] Vůdčími šperkaři ve Francii byliLouis Aucoc a jeho ještě slavnější žákRené Lalique, dáleJules Brateau,Henri Vever,Edward Colonna aGeorges Henry. Ve Spojených státech působil Louis Comfort Tiffany,[20] v Británii designér společnosti Liberty & Co. & CymricArchibald Knox a Charles Rennie Mackintosh a v Německu bylo centrem šperkařů městoPforzheim, kde sídlila většina německých firem, včetněTheodor Fahrner.[18]

Keramiku na konci 19. století obohatilo mnoho technologických inovací, zejména vznik vysokoteplotní (grand feu) keramiky s krystalizovanými a matnými glazurami. Secesní keramika byla také ovlivněna tradiční i moderní japonskou a čínskou keramikou, jejíž rostlinné a květinové motivy dobře ladily se secesním stylem. Ve Francii umělci také znovu objevili tradiční metodykameniny (grés), ovšem s novými motivy.[21] Secesní architekti začali zdobit fasády budovarchitektonickou keramikou, čímž jim dodávali výrazný secesní sochařský vzhled.[21]

Název

[editovat |editovat zdroj]

Francouzské označeníArt nouveau („nové umění“) poprvé použilEdmond Picard v roce 1894 v belgickém časopiseL'Art moderne, navazujícím naLa Jeune Belgique, k označení umělecké tvorby Henryho van de Veldeho.[22] Jako název pro celou secesi ho však zavedli van de Velde spolu sVictorem Hortou,Paulem Hankarem aGustavem Serrurier-Bovym, aby zdůraznili novost jako společnou vlastnost svého umění.[23] Do Francie se toto označení dostalo, když Siegfried Bing 26. prosince 1895 pojmenoval svou pařížskou galeriiMaison de l'Art nouveau, „Dům nového umění“.

Studio Daum: Váza (1900)

Ve Francii se souběžně používal termínModern Style odkazující na iniciační roli Anglie[24] nebo lidové označenístyle Nouille (nudlový styl),style Guimard podle tvůrce vstupů do metra astyle de Glasgow podle Charlese Mackintoshe a jeho okruhu.[25] Kritici secese navíc rádi říkalistyle métro (styl metra),style Maxim's,style ténia (tasemnicový styl)[26] neboYachting style, jak ho nazvalEdmond de Goncourt, když přirovnal Bingovy exponáty naSvětové výstavě 1900 k lodním kabinám.[25]

V Anglii byla secese známá také pod názvemArts and Crafts movement, i když ten má širší význam.[24]

V Německu se používal buďStudio-Stil s odkazem na časopisThe Studio, který hnutí zpopularizoval, neboJugendstil (tj.mladý styl), podle názvu dalšího časopisu podporujícího secesiJugend (což lze přeložitMládí neboMládež; mnozí hlavní představitelé secese byli v době jejího rozkvětu vskutku mladí). Němci také používali termínyBelgischestil neboVeldestil s odkazem na Belgii aHenryho van de Veldeho,[24] dále se objevily i výrazyLilienstil (liliový styl) neboWellenstil (vlnový styl).[25]

Název secese používaný v Rakousko-Uhersku dala novému styluVídeňská secese, jež ho převzala odMnichovské secese; slovosecese tehdy v uměleckém kontextu znamenalo vyčlenění skupiny mladých umělců, kteří si založili vlastní umělecké instituce, protože se nemohli prosadit ve stávajících, čímž připomínali starořímsképlebejské secese.[27] V Itálii, Španělsku a Latinské Americe se často používal názevstyl Liberty s odkazem na londýnský obchodLiberty, prodávající exotické umělecké předměty.[24]

Dějiny

[editovat |editovat zdroj]

Předchůdci

[editovat |editovat zdroj]
Arthur Mackmurdo: Židle (1882–83)

Secese navazovala na některé starší umělecké a teoretické trendy. V Británii to byly květinové motivyWilliama Morrise a hnutíArts and Crafts, které založili Morrisovi žáci. K předchůdcům secese zde patří například budovaRed House odPhilipa Webba (1859) s interiéry od Morrise nebo přepychovýPaví pokoj odJamese McNeilla Whistlera. Nové hnutí bylo také ovlivněnoJohnem Ruskinem,prerafaelity, jako byliDante Gabriel Rossetti aEdward Burne-Jones, a britskými grafiky 80. let 19. století,Selwynem Imagem,Heywoodem Sumnerem,Walterem Cranem,Alfredem Gilbertem, předchůdciAubreye Beardsleye.[28] Židle navrženáArthurem Mackmurdem se považuje za předchůdce secesního designu.[29]

Ve Francii secesi ovlivnilEugène Viollet-le-Duc, zapřisáhlý nepřítel dobového historismu, jehož teorie vycházela ze studiastředověkého umění. Forma podle něho musí vycházet z funkce[30] a dílo se má řídit logikou přírody.[31] Také prosazoval jednotu umění, čili konec rozlišování mezi hlavním uměním (architekturou) a vedlejšími (dekorativními) uměními,[32] a podporoval využití moderních technologií a materiálů.[33] Viollet-le-Duc prakticky předjal secesi i svou řadu nástěnných maleb vNotre-Dame (1851, odstraněno 1945)[34] či dekorací interiérů v zámkuChâteau de Roquetaillade (1865). Jeho knihaEntretiens sur l'architecture z roku 1872 ovlivnila mnohé členy příští generace architektů:Louise Sullivana,Victora Hortu,Hectora Guimarda iAntoniho Gaudího.[35] Důležitou roli v propojení malířství s dekorací sehráli francouzštínabističtí malířiMaurice Denis,Pierre Bonnard aÉdouard Vuillard, kteří se věnovali jak tradiční malbě, tak dekorativní malbě na sklo a další média.[36]

Dalším důležitým vlivem byljaponismus. Šlo o vlnu nadšení pro japonskédřevořezy, zejména dílaHirošiga,Hokusaie aUtagawy Kunisady, do Evropy dovážené od 70. let 19. století. PodnikavýSiegfried Bing založil v roce 1888 měsíčníkLe Japon artistique a před jeho ukončením v roce 1891 vydal třicet šest čísel. Ovlivnil jak sběratele, tak umělce včetněGustava Klimta. Stylizované japonské prvky se objevily v secesní grafice, porcelánu, špercích a nábytku. Někteří secesní umělci jakoVictor Horta vlastnili sbírky umění z Dálného východu, zejména japonského.[37]

Ve střední Evropě secesní umělci navazovali také nabeuronskou uměleckou školu. svébytný styl církevního umění vytvořený vBeuronské benediktinské kongregaci a inspirovanýstarokřesťanským astaroegyptským uměním. Zejména mimo hlavní centra tehdejší kultury byly časté inspirace starobylou, venkovskou a národní výtvarnou a architektonickou tradicí. Nejen v Německu architekti a designéři chtěli stejně jako vbaroku vytvořitGesamtkunstwerk (souborné umělecké dílo), mající propojit architekturu, vybavení a umění v interiéru do jednotného stylu, povznášejícího a inspirujícího jeho uživatele.[3]

Počátky (1890–1895)

[editovat |editovat zdroj]

Britský historik uměníPaul Greenhalgh rozděl secesi do tří období: velmi krátká doba vstupu do povědomí široké veřejnosti mezi lety 1893 a 1895; dále období mezi lety 1895 a 1900, během něhož se hnutí rychle rozšířilo a proniklo do všech kulturních oblastí; a konečně období, kdy se hnutí stabilizovalo, začalo bilancovat samo sebe a čelilo ostré kritice, načež zaniklo běhemprvní světové války.[38]

Aubrey Beardsley:Paví šaty (ilustrace ke hřeOscara WildaSalomé, 1892)

Secese mezi lety 1890 a 1895 velmi rychle vznikla a rozvinula se po celé Evropě. Je proto obtížné určit její hlavní iniciátory. Skutečnost, že si tento nový katalog forem osvojilo mnoho různých uměleckých oborů, dala současníkům pocit, že jsou svědky vzniku svébytného uměleckého hnutí zahrnujícího všechny aspekty života.[39]

Paul Greenhalgh identifikuje počáteční fázi hnutí mezi lety 1893 a 1895 kolem čtyř událostí, které se odehrály především ve velkých metropolích – Londýně, Bruselu a Paříži. V Londýně šlo o vydání kresebAubreyho Beardsleyho v prvním čísle časopisuThe Studio v roce 1893. Mladý ilustrátor použil styl, který pak byl charakteristický pro secesi, a okamžitě se stal středem zájmuavantgardy na obou stranách Atlantiku.[40]

Téhož roku vBruselu dokončilVictor Hortaměstský palác Émila Tassela, první ucelenou architektonickou realizaci v secesním stylu.[41][42][43] Horta jako první využil tvary typické pro toto hnutí. Plynulost prostorů koresponduje s rostlinnými křivkami, které prostupují kované prvky, mozaiky, fresky a vitráže. Prvky jak konstrukční, tak ozdobné, jsou v souladu s principy Eugèna Viollet-le-Duca. Horta navrhl jedinečnou budovu s vybavením, které odpovídá rytmu stěn a architektury; navrhl vzory koberců, vytvořil nábytek: zrodil se Gesamtkunstwerk, „totální umění“.

Napřesrok, opět v belgické metropoli, publikovalHenry van de Velde pamfletLe Déblaiement d'Art, ve kterém se zamýšlí nad tehdejším vývojem umění a energicky kritizuje umělecké instituce. Je to první intelektualizace dvou hlavních myšlenek secese: hodnota dekorativního umění vedle takzvaného vysokého umění a důležitosti celkové harmonie v každé dekorativní práci.[43]

Poslední událostí, která uzavírá počáteční fázi hnutí, bylo otevření obchodu a výstavního centraMaison de l'Art nouveau Siegfriedem Bingem v Paříži v roce 1895. Centrum popularizovalo secesi v „hlavním městě kultury“ a seznámilo s ní širokou veřejnost.[24][44]

Na konci 19. století díky zintenzivnění umělecké výměny hnutí rychle rostlo. Bohatě ilustrované umělecké a architektonické časopisy šířily nové myšlenky. Byly to napříkladL'Estampe originale (1888–1895),The Studio (1893),Jugend (1896),Art et décoration (1897) atd. Rozvoj dopravních prostředků umožnil architektům cestovat. Tak vzniklo spojení meziBruselem aPaříží:Hector Guimard se inspiroval v roce 1895 v Bruselu, kde navštívil stavby Victora Horty.[45] Podobně se vytvořily velmi úzké vazby meziVídní aGlasgowem, mezi architektyOttou Wagnerem aCharlesem Rennie Mackintoshem.

Rozvoj (1895–1900)

[editovat |editovat zdroj]

Fáze rozšíření a dosažení zralosti se odehrála mezi lety 1895 a 1900. Secese se rozšířila po celé Evropě, přičemž každé město či země si ji přizpůsobily svým vlastním charakteristikám a místním podmínkám.[46]

Victor Horta: Velký sál budovyMaison du Peuple v Bruselu (1896–1898)

GalerieMaison de l'Art nouveau byla v tomto období výkladní skříní secese. Vystavovali zde Louis Comfort Tiffany, Henry van de Velde, Aubrey Beardsley, René Lalique,Édouard Colonna,Eugène Gaillard neboGeorges de Feure.[47] NaSvětové výstavě 1900 v Paříži získala vitráž s apoštoly odJózefa Mehoffera zlatou medaili. Secese tak pronikla i do sakrálního umění. Třináct vitráží Józefa Mehoffera veFribourgu vznikalo v období od 1896 do 1936. Jsou pozoruhodné mimo jiné tím, že odrážejí stylové tendence odhistorismu krealismu se znaky moderního stylu přes secesi. Fribourský cyklus je významný také tím, že ovlivnil vývoj monumentálního vitrážového umění, které – po oživení zájmu v první polovině 19. století – bylo v době vzniku Mehofferových vitráží ještě v experimentální fázi.[48]

Roztržky a úpadek po roce 1900

[editovat |editovat zdroj]
René Lalique: Hřeben (asi 1902)

Mezi lety 1900 a 1914 začala být již zavedená secese předmětem debat, diskusí a kritiky.[46] Kritici jí zejména vytýkali, že tvrdohlavě opomíjí jeden ze základních principů dekorativního umění, podle něhož má být výzdoba předmětu podřízena jeho funkci. Již naSvětové výstavě 1900 na tento problém poukázalCharles Genuys, kritik zLa Revue des arts décoratifs.[49] Počínaje lety 1904–1905 secesi ve Francii také napadala nacionalistická hnutí; organizacefrancouzské krajní pravice útočily zejména naHectora Guimarda. Ultrapravičáci obviňovali secesní umělce z protinárodního postoje a používali proti nim podobnou rétoriku jako proti Židům.[50]

Nadto originální tvůrce brzy dostihl úspěch módy, kterou sami inspirovali, a to zejména v podobě všudypřítomných kýčů, které na dlouhou dobu pošpinily památku secese. Od roku 1910 byly salony dekorativního umění zaplaveny brakem a nezbývalo již místo pro hodnotné secesní předměty, od nichž se veřejnost odvrátila.[51] Výroba secesních předmětů pokračovala s jistým úspěchem ještě mnoho let po první světové válce, ale většinou šlo o prosté kopie bez jakékoli kreativity.[52]

Úpadek secese se projevil zejména odchodem části jejích tvůrců, kteří se již v letech 1905–1906 začali přiklánět k jiným stylům. Navíc jelikož byli nejvlivnější představitelé tohoto proudu rozptýleni po celé Evropě, nemohli se organizovat ani se začlenit do nějaké oficiální instituce, která by hnutí legitimizovala a podporovala.[53]

Běžný výklad dějin umění dlouho považoval následující umělecká hnutí za radikální rozchod se secesí. Nemělo by se však opomenout, že mnoho secesních umělců samo velmi postupně měnilo svůj styl a že noví umělci se většinou vědomě hlásili k návaznosti na předchozí avantgardy.[52]

Utilitarismus vyvolanýprvní světovou válkou zasadil secesi smrtelnou ránu, takže byla od té doby zatracována. Jeho kritici, kteří nikdy nepolevili, ji vždy považovali za povrchní; v očích široké veřejnosti byla nyní zastaralá. Nahradil jiart deco, který byl ve své kolosální verzi 30. let jejím popřením. Již od poloviny dvacátých let se začaly některé secesní realizace bourat, počínaje částí stanicpařížského metra, napříkladPlace de l'Étoile aPereire. Z nutnosti a kvůli nezájmu o tento styl demolice podruhé světové válce zrychlily a pokračovaly až do 70. let 20. století, kdy si jak v Belgii, tak ve Francii lidé uvědomili hodnotu secesního dědictví, což nakonec vedlo k záchraně přeživších staveb, jejich ochraně a restaurování.

Dědictví

[editovat |editovat zdroj]
Friedensreich Hundertwasser:Hunderwasserhaus vPlochingenu

Hlavní pováleční historici architektury jakoNikolaus Pevsner,Sigfried Giedion neboHenry-Russell Hitchcock secesi nebrali v úvahu. Například první vydání Pevsnerova dílaGénie de l'architecture européenne nezmiňuje aniGuimarda, aniGaudího. Tito autoři nedokázali secesi zařadit do historické perspektivy. Již ve 30. letech však o rehabilitaci secese usilovalisurrealisté.Salvador Dalí publikoval v jejich časopiseMinotaure článekDe la beauté terrifiante et comestible du Modern style,O děsivé a stravitelné kráse secese. Byl ilustrován předními fotografy, jako bylBrassaï, u něhož si Dalí objednalnoční snímky Guimardových vstupů do metra. Gaudího architekturu nafotografovalMan Ray. TakéAndré Breton sdílel tento pohled na „libidonózní secesní tvary“. Především však Dalí v secesi viděl vynikající prostředek boje protiLe Corbusierovi, protože secese představovala snovou, erotickou architekturu, mnohem bližší rytmu lidského života.[45]

Ve stejné době Dalí objevil dílo post-secesního malířeClovise Trouilla, u něhož ho nadchla absence autocenzury a opakující se odkazy na secesi. Taktéž v průběhu 30. let vytvářel finský designérAlvar Aalto vlnité, volné a expresivní formy, připomínající nejabstraktnější secesi.[54]

Secese významně ovlivnila řadu uměleckých směrů 20. století. Její důraz na organické tvary a plynulé křivky předznamenalart deco, které z něj čerpalo, byť se posunulo k geometričtějším formám. Abstraktní tendence v secesním ornamentu ovlivnily ranou abstraktní malbu, například díloVasilije Kandinského. Význačný byl také vliv naexpresionismus, například uEgona Schieleho. Podobně v užitém umění židleEscargot odCarla Bugattiho předjímá židliFloris odGüntera Beltziga nebo slavnoužidliPanton, vytvořenou v roce 1959 DánemVernerem Pantonem. I tvorbaCarla Mollina v 50. letech připomíná kostry nábytkuGaudího.[54] V architektuře se k organickým tvarům a barevnosti secese vracel napříkladFriedensreich Hundertwasser.

První velká díla pojednávající o secesi se objevila koncem 50. let. Popularitu získaly především reprodukce secesních plakátů. Secesi začali od 60. let věnovat větší pozornost také mladídesignéři. V Evropě znamenaly mezník v zájmu o secesi výstavy Alfonse Muchy veVictoria and Albert Museum v Londýně v roce 1963 a výstava kreslířeAubreye Beardsleyho v roce 1966. V Americe podobnou roli sehrála výstavaArt Nouveau vMuzeu moderního umění v New Yorku roku 1960, která secesi představila jako významný předstupeň modernismu. Klíčová Hortova budovaMaison du Peuple, inovativně využívající ocelové nosníky v interiéru, byla ovšem zbořena ještě v roce 1965.

V roce 1966 sochařFrançois-Xavier Lalanne navázal na secesi důrazem na přírodu pro zlepšení životního prostředí moderního člověka. Téhož roku se vSan Franciscu objevily prvnípsychedelické plakáty, jejichž grafici převzali některá témata secese, jako jsou vlasy, pávi nebo ženské tvary.[54] V 80. a 90. letech mnoho muzejních institucí vyhledávalo a získávalo secesní artefakty a probíhaly výstavy a retrospektivy. Řada vydaných publikací ukazuje trvalý zájem veřejnosti o secesi.[55] Špičkové secesní artefakty se prodávají za vysoké částky, obrazy Gustava Klimta dokonce dosahují cen v řádu sto milionů dolarů.[56]

Mnoho secesních památek je zapsáno naSeznamu světového dědictví UNESCO ať samostatně, nebo jako součásti historických městských celků. Patří sem napříkladPalác Stoclet adomy architekta Victora Horty vBruselu,Casa Milà a další dílaAntoniho Gaudího vBarceloně nebo historická centraRigy,Vídně čiPrahy s jejich secesními památkami. Ještě více secesních památek je chráněno na národní úrovni. Na druhou stranu je mnoho zajímavých secesních staveb stále ohroženo.[57] Významným problémem je také ztráta původního mobiliáře a dekorativních prvků.

Západní Evropa

[editovat |editovat zdroj]

Belgie

[editovat |editovat zdroj]
Victor Horta: SchodištěHôtel Tassel (1892–1893)
Související informace naleznete také v článku Secese v Bruselu.

První secesní městské domy,Hankarův dům odPaula Hankara (1893) aHôtel Tassel odVictora Horty (1892–1893),[41][42] vznikly téměř současně vBruselu. Byly si podobné svou originalitou, ale velmi odlišné designem a vzhledem. Paul Hankar pracoval v letech 1879 až 1894 v ateliéruHenriho Beyaerta, díky němuž se stal obdivovatelem Viollet-le-Duca.[58] V roce 1893 si Hankar v Bruselu navrhl a postavil rezidenci. S cílem vytvořit syntézu výtvarného a dekorativního umění přizval sochaře Reného Janssense a malířeAlberta Ciamberlaniho k výzdobě interiéru i exteriéru. Dekorace z krouceného železa a vlnité linie ve stylizovaných květinových vzorech se staly důležitým prvkem secese. Podle tohoto vzoru pak Hankar postavil několik domů pro své umělecké přátele a také inovativní skleněné výlohy pro bruselské obchody, restaurace a galerie, jež podle místního kritika ukazovaly „opravdové delirium originality“.[59]

Philippe Wolfers: PřezkaPaví peří (1898)

Viollet-le-Duca obdivoval i Victor Horta.[60][61] Ten v letech 1892–1893 navrhl rezidenci pro chemika Émila Tassela na velmi úzkém a hlubokém pozemku. Ústředním prvkem domu se stalo schodiště, které bylo otevřené, zdobené kovaným zábradlím se spirálovitými motivy a umístěné pod vysokým světlíkem. Podlahy byly podepřeny štíhlými železnými sloupy připomínajícími kmeny stromů. Mozaikové podlahy a stěny zdobily jemnéarabesky v květinových a rostlinných formách, které se staly nejoblíbenějším znakem tohoto stylu.[62][63] V krátkém období po Hôtel Tassel Horta postavil další tři městské domy, všechny s otevřenými interiéry a světlíky pro maximální vnitřní osvětlení:Hôtel Solvay,Hôtel van Eetvelde (proEdmonda van Eetvelda) aMaison & Atelier Horta.

Další zakladatelskou postavou bylHenry van de Velde, původně malíř, pak i designér a architekt, který roku 1895 pojal secesně interiér své rezidence v Bruselu zvanéVilla Bloemenwerf.[64][65] Vnější vzhled domu byl inspirován domemRed HouseWilliama Morrise. Pro Villu Bloemenwerf van de Velde vytvořil textilie, tapety, stříbrné předměty, šperky a dokonce i oděvy, které ladily se stylem rezidence.[66] Van de Velde později působil v Paříži, kde navrhoval nábytek a dekorace pro Siegfrieda Binga. V roce 1906 odešel doVýmaru, kde založilVelkovévodskou školu umění a řemesel, jež záměrně neučila historické styly.[67]

Paul Hankar: Detail průčelíHankarova domu (1893)

Debut secesní architektury v Belgii doprovázela vlna dekorativního umění v novém stylu. Mezi významné umělce patřiliGustave Strauven, který používal kované železo na fasádách,[68] návrhář nábytkuGustave Serrurier-Bovy, známý svými vysoce originálními židlemi a kloubovým kovovým nábytkem, grafikFernand Khnopff[42][69][70] a návrhářPhilippe Wolfers, který vyráběl šperky ve tvaru vážek, motýlů, labutí a hadů.[71] Světovou pozornost k novému stylu přitáhlaBruselská mezinárodní výstava v roce 1897; Horta, Hankar, Van de Velde a Serrurier-Bovy se podíleli na návrzích výstavních prostor aHenri Privat-Livemont vytvořil výstavní plakát. Belgičtí designéři využívalislonovinu hojně dováženou zBelgického Konga; populární byly kombinované sochy spojující kámen, kov a slonovinu.[72]

Francie a Švýcarsko

[editovat |editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Secese v Paříži.

Do Paříže monotónníchHaussmannovýchbulvárů přinesl novou architekturuHector Guimard. Secesní rysy má již jehoHôtel Jassedé (1893),[73] ale až po návštěvě Hortova Hôtel Tassel postavil důmCastel Béranger (1895 až 1898), originální směsneogotiky, bičovitých secesních křivek a přírodních forem. Přírodou se Guimard inspiroval i na teoretické úrovni: „Čemu je třeba se za každou cenu vyhnout, jsou... paralelnost a symetrie. Příroda je největší stavitel ze všech a příroda nedělá nic paralelního a nic symetrického.“[74] Castel Béranger Guimarda proslavil, takže dostal zakázku na návrh vstupů pro novépařížské metro, což pak secesi přiblížilo milionům návštěvníkůSvětové výstavy 1900.[75]

Hector Guimard: Vstup do pařížského metra, druhá polovina 90. let 19. století
Maurice Bouval:Kalamář (asi 1900)

Důležitou roli v propagaci secesního výtvarného umění sehrál Siegfried Bing, který roku 1895 otevřel v Paříži galeriiMaison de l'Art nouveau, věnovanou novým dílům výtvarného idekorativního umění. Ta dala secesi jménoArt nouveau, které se používá ve francouzštině, angličtině a některých dalších jazycích.[76] Interiér galerie vytvořilHenry van de Velde a vystavovali zde malířiGeorges Seurat,Paul Signac aHenri de Toulouse-Lautrec, umělečtí sklářiLouis Comfort Tiffany aÉmile Gallé, šperkařRené Lalique a grafikAubrey Beardsley. Vystavená díla nebyla stylově jednotná; Bing v roce 1902 napsal: „Art Nouveau v době svého vzniku vůbec neusilovalo o čest stát se obecným pojmem. Byl to jednoduše název domu otevřeného jako místo setkávání všech mladých a zapálených umělců netrpělivě usilujících ukázat světu modernost svého směřování.“[77]

Jules Lavirotte: Vchod Lavirottova domu (1901), keramickou výzdobu vytvořilJean-Baptiste Larrivé

Vrcholem francouzské secese byla pařížskáSvětová výstava v roce 1900, jež byla první mezinárodní přehlídkou secesních designérů a umělců z celé Evropy a dalších zemí. Od francouzských umělců zde byly k vidění například šperky od Reného Laliqua,Henriho Vevera aGeorgese Fouqueta, skloateliéru Daum,sèvreskýporcelán, keramika odAlexandra Bigota, skleněné lampy a vázy od Émila Gallého nebo nábytek odÉdouarda Colonny aLouise Majorella. Mezi zahraničními účastníky byliAlfons Mucha, který vyzdobil pavilonBosny a Hercegoviny a navrhl menu pro restauraci pavilonu; dekoratéři a designéřiBruno Paul aBruno Möhring z Berlína;Carlo Bugatti zTurína;Bernhardt Pankok zBavorska; ruský architekt-designérFjodor Šechtel a Louis Comfort Tiffany ze Spojených států.[78] Vídeňský architektOtto Wagner byl členem poroty a představil model secesní koupelny svého vídeňského bytu se skleněnou vanou.[79]Josef Hoffmann navrhl rakouskou expozici v duchuVídeňské secese.[80]Eliel Saarinen získal první mezinárodní uznání za nápaditý návrh finského pavilonu.[81]

Kromě zmíněných v Paříži působilJules Lavirotte, jehož dílem jeLavirottův dům (1901) s fasádou pokrytou keramickou výzdobou. Secese byla populární v interiérech restaurací a kaváren, napříkladMaxim's na rue Royale 3 aLe Train bleu naLyonském nádraží (1900).[82] Paříž přitahovala i zahraniční umělce. Secesní plakáty kromě Alfonse Muchy, autora slavného plakátu pro herečkuSarah Bernhardtovou (1895), tvořil i švýcarský rodákEugène Grasset, který vytvořil své první plakáty proFêtes de Paris a v roce 1890 jiný známý plakát Bernhardtové.[83][84] Jeho krajanThéophile-Alexandre Steinlen vytvořil v roce 1896 slavný pro pařížský kabaretLe Chat noir.

MěstoNancy vLotrinsku se stalo druhým francouzským centrem nového stylu. V roce 1901 byla založenaAlliance provinciale des industries d'art, známá také jakoÉcole de Nancy. Působili tu Émile Gallé, bratři Daumové a návrhářLouis Majorelle, autor nábytku s květinovými a rostlinnými formami. ArchitektHenri Sauvage v Nancy roku 1902 vytvořilVilu Majorelle.

Francouzský styl byl široce propagován novými časopisy, včetněThe Studio,Arts et Idées aArt et Décoration, jejichž fotografie a barevnélitografie seznamovaly s tímto stylem designéry a bohaté klienty po celém světě. Po vrcholu v roce 1900 se secese ve Francii udržela ještě několik let a poté rychle vyšla z módy, prakticky zmizela do roku 1905.

Varianta secese nazvanáStyle Sapin (jedlový styl) vznikla vLa Chaux-de-Fonds vkantonu Neuchâtel ve Švýcarsku. Průkopníkem bylCharles l'Eplattenier, který se inspiroval zejménajedlí (francouzskysapin) a dalšími rostlinami přírodyJurských hor, ale i geometričtějšími prvkyJugendstilu avídeňské secese.[85] Jeho zdejšíkrematorium zdobí trojúhelníkové stromové formy, šišky a další přírodní témata z regionu. Pozoruhodná je iVilla Fallet (1905) v La Chaux-de-Fonds od L'Epplattenierova studenta, osmnáctiletéhoLe Corbusiera. Forma domu je tradiční, ale výzdoba fasády využívá trojúhelníkové stromy a další přírodní prvky..[86][85][87][88]

Británie

[editovat |editovat zdroj]
Margaret Macdonald Mackintoshová:Královna máje (1900)

Mezi secesní grafiky v Británii patřiliAubrey Beardsley, jehož kresby se vyznačovaly zakřivenými liniemi,Walter Crane aCharles Ashbee.[89] Obchodní důmLiberty v Londýně proslavil barevné stylizované květinové vzory pro textilie, kovové předměty a šperky odArchibalda Knoxe, který se v materiálech a formách zcela odklonil od historických tradic návrhářství šperků. Centrem secesní architektury a návrhu nábytku bylGlasgow, kde působilCharles Rennie Mackintosh aGlasgowská škola inspirovanáskotskou baronskou architekturou a japonským uměním.[90] Od roku 1895 Mackintosh vystavoval v Londýně, Vídni a Turíně; zvláště ovlivnil secesní styl ve Vídni. K jeho realizacím patří budovaGlasgow Herald (1894) a knihovnaGlasgowské školy umění (1897). Jako návrhář nábytku a dekoratér úzce spolupracoval se svou manželkou,Margaret Macdonald Mackintoshovou, malířkou a designérkou. Společně vytvářeli působivé návrhy, které kombinovaly geometrické přímé linie s jemně zakřivenými květinovými dekoracemi.[91]

Léon-Victor Solon významně přispěl k secesní keramice. Specializoval se na plakety a vázy zdobené reliéfními liniemi.[92] Kromě keramiky navrhoval textilie prohedvábnický průmysl v Leeku[93] a knižní předsádky. Plodným architektem bylGeorge Skipper, autortiskárny Edwarda Everarda v Bristolu, postavené v letech 1900–1901.

Nizozemsko

[editovat |editovat zdroj]
Theo Colenbrander: Váza (1898)

Nizozemská secese, zvanáNieuwe Stijl (Nový styl) neboNieuwe Kunst (Nové umění), šla jiným směrem než Belgie milující květinové dekorace a odvážné křivky. Byla ovlivněna geometričtějšími a stylizovanějšími formami německéhoJugendstilu a rakouskéVídeňské secese[72] a také uměním dováženým zIndonésie, tehdyNizozemské východní Indie, především textilem abatikou zJávy. Tím se ispiroval i grafikJan Toorop, jehož práce inklinovala kmysticismu asymbolismu,[94] i keramiciJurriaan Kok aTheo Colenbrander, kteří používali barevné květinové vzory a tradičnější secesní motivy v kombinaci s neobvyklými formami keramiky a kontrastními tmavými a světlými barvami.[95]

Nejvýznamnějším architektem a návrhářem nábytku bylHendrik Petrus Berlage, který odmítal historismus a prosazoval čistě funkční architekturu.[96] I on obdivoval Viollet-le-Duca[96] a jeho nábytek byl striktně funkční a respektoval přirozené tvary dřeva. Jeho prvním a nejslavnějším architektonickým dílem bylaBeurs van Berlage (1896–1903), amsterodamská komoditní burza, v níž bylo vše funkční včetně řad nýtů, které zdobily stěny hlavního sálu. Ke svým budovám často přidával velmi vysoké věže, aby je zvýraznil, což byla praxe používaná i jinými secesními architekty jakoJosephem Marií Olbrichem ve Vídni aElielem Saarinenem ve Finsku.[94] K významným secesní realizacím dále patříAmerican Hotel (1898–1900) od Berlageho,Astoria vAmsterdamu (1904–1905) odHermana Hendrika Baanderse aGerrita van Arkela,železniční nádraží vHaarlemu (1906–1908) a kancelářská budova Holland America Line (1917) vRotterdamu, nyníHotel New York.


Německo

[editovat |editovat zdroj]
August Endell: Průčelíateliéru Elvira v Mnichově (1896–1898)

Německá secese se označujeJugendstil podle uměleckého časopisuJugend, který vycházel v Mnichově. Založil ho v roce 1896Georg Hirth, který zůstal redaktorem až do své smrti v roce 1916. Na počátku 20. století se termínJugendstil používal pouze pro grafické umění,[97] zejménatypografii a grafiku časopisů jakoJugend,Pan aSimplicissimus. Ta kombinovala vlnité křivky a geometričtější linie a často používala originální řezypísma, např.písmo Arnold Böcklin z roku 1904. Později se termín Jugendstil obsahově rozšířil a přejaly ho i jiné země.[98][99] V roce 1892Georg Hirth nazval nově založený spolek mnichovských výtvarných umělcůMnichovská secese.Vídeňská secese, založená v roce 1897,[100] iBerlínská secese název převzaly.

Franz von Stuck:Tanečnice (1896)

Otto Eckmann byl jedním z nejvýznamnějších německých umělců spojených s časopisyDie Jugend iPan. Jeho oblíbeným zvířetem byla labuť a jeho vliv byl tak velký, že se labuť stala symbolem celého hnutí. Dalším významným designérem bylRichard Riemerschmid, který vyráběl nábytek, keramiku a další dekorativní předměty ve střízlivém, geometrickém stylu směřujícím k art decu.[101]

Otto Eckmann: Obálka časopisuJugend (1896)

Uměleckou kolonii Darmstadt založil roku 1899Arnošt Ludvík Hesenský. Jeho dům i největší stavbu kolonie (Svatební věž) postavilJoseph Maria Olbrich, jeden ze zakladatelůVídeňské secese. Dalšími významnými umělci kolonie byliPeter Behrens aHans Christiansen. Arnošt Ludvík také na počátku století zadal přestavbu lázeňského komplexu vBad Nauheim; inovativníSprudelhof vznikl v letech 1905–1911 pod vedenímWilhelma Josta a dosáhl jednoho z hlavních cílů Jugendstilu, syntézy všech umění.[102] PrinceznaAlžběta Hesensko-Darmstadtská v roce 1908 založila v MoskvěMarfo-Mariinský klášter, jehožkatolikon je uznáván za mistrovské dílo secese.[103] Významným sdružením byl iDeutscher Werkbund, založený v roce 1907 vMnichově z podnětuHermanna Muthesia umělci z Darmstadtské kolonie Josephem Mariou Olbrichem,Peterem Behrensem, spoluzakladatelem Vídeňské secese Josefem Hoffmannem,Richardem Riemerschidem,Brunem Paulem a dalšími;[104] později se připojil Henry van de Velde.[105]

V Berlíně byl Jugendstil vybrán pro několik železničních stanic. Nejvýznamnější jeBülowstraße odBruna Möhringa (1900–1902),[106] dalšími jsouMexikoplatz (1902–1904),Botanischer Garten (1908–1909),Frohnau (1908–1910),Wittenbergplatz (1911–1913) aPankow (1912–1914). Jinou pozoruhodnou stavbou Berlína jeHackesche Höfe (1906), která používá polychromní glazované cihly pro fasádu nádvoří.

Rakousko-Uhersko a Balkán

[editovat |editovat zdroj]
Joseph Olbrich:Pavilon Secese ve Vídni

Rakousko

[editovat |editovat zdroj]

Vídeň se stala centrem osobité varianty secesního umění, známou podle vůdčího uměleckého spolku jakoVídeňská secese. Spolek také dal secesi jméno pro většinu tehdejších rakousko-uherských národů včetně Čechů. Ustavila ho v dubnu 1897 skupina umělců, mezi nimiž byli vůdčí secesní malířGustav Klimt, všestranný umělecKoloman Moser, architektiJosef Hoffmann aJoseph Maria Olbrich,Max Kurzweil,Ernst Stöhr a další.[100] Stavěli se proti konzervativní orientaci na historismus, kterou prosazovalKünstlerhaus, oficiální svaz umělců. K propagaci svých děl založili časopisVer Sacrum.[107] Architekt Joseph Olbrich pro ně navrhlpavilon Secese s nápadnou kopulí, ve kterém mohli členové skupiny vystavovat.

Gustav Klimt:Zlatá Adele (1907)

Nejvýznamnějším architektemVídeňské secese bylOtto Wagner,[108] který se k hnutí připojil brzy po jeho vzniku. Postavil několik stanic městské železniční sítě (Stadtbahn),Domy na Linke Wienzeile (sestávající z Majolikového domu, Domu medailonů a domu v Köstlergasse). Stanice Karlsplatz je nyní výstavní síníVídeňského muzea.Kostel svatého Leopolda psychiatrické nemocnice Steinhof (1904–1907) je jedinečným a jemně zpracovaným příkladem secesní sakrální architektury s tradičním kopulovitým exteriérem, ale elegantním, moderním zlato-bílým interiérem osvětleným množstvím vitráží.

V roce 1903 Koloman Moser a Josef Hoffmann založiliWiener Werkstätte, školu a dílnu pro designéry a řemeslníky nábytku, koberců, textilií a dekorativních předmětů.[109] Gustav Klimt a Josef Hoffmann v roce 1908 zorganizovali výstavu Kunstschau veVídni a postaviliStocletův palác vBruselu (1905–1911), který předznamenal příchod modernistické architektury.[110][111]

Uhry

[editovat |editovat zdroj]
Marcell Komor aDezső Jakab:Palác Černý orel v Oradei (1907–08)

ArchitektÖdön Lechner převedl uherskou architekturu od historismu k modernímu pojetí a hledal specificky maďarský stavební styl.[112] Využíval architektonickou keramiku (terakotu) a orientální motivy, také používalpyrogranit, který od roku 1886 vyrábělamanufaktura Zsolnay.[112] Jeho dílem[113] jsou mimo jinéUměleckoprůmyslové muzeum (1893–1896),Geologické muzeum (1896–1899) a budova Poštovní spořitelny (1899–1902), vše vBudapešti. Brzy narazil na odpor tradičnějších maďarských architektů, takže přestal dostávat prestižní zakázky.[112] Stal se však inspirací a mistrem následující generace architektů, kteří dál jeho styl popularizovali.[112] V rámci politikymaďarizace bylo jeho žákům zadáno mnoho staveb na okrajích království, např.Marcell Komor aDezső Jakab dostali zakázku na stavbusynagogy (1901–1903) aradnice (1908–1910) vSubotici, župní prefektury (1905–1907) aPaláce kultury (1911–1913) vTârgu Mureș. Později sám Lechner postavilModrý kostelík vBratislavě (1909–1913).

József Rippl-Rónai:Váza (1900)

Dalším významným architektem bylKároly Kós, který si vzal za vzor finské hnutínárodního romantismu a sedmihradskou lidovou architekturu.[114] Postavil například římskokatolický kostel vZebegény (1908–09), pavilony budapešťské zoologické zahrady (1909–1912) aSikulské národní muzeum vSfântu Gheorghe (1911–1912). V Uhrách působila iumělecká kolonie Gödöllő, založená v roce 1901Aladárem Körösfői-Krieschem, profesorem na Královské škole užitých umění vBudapešti.[115] Její členové se podíleli například na stavběHudební akademie Ference Liszta v Budapešti.[116] Spolupracovník této umělecké kolonie[117]Miksa Róth se podílel na několika desítkách secesních projektů, kam patří budapešťskýGreshamův palác (vitráže, 1906) abanka Török (mozaiky, 1906) a také vytvořil mozaiky a vitráže pro Palác kultury v Târgu Mureș.

Významným návrhářem nábytku bylÖdön Faragó, který zkombinoval tradiční lidovou architekturu, orientální vlivy a mezinárodní secesi do malebné syntézy.Pál Horti, další maďarský designér, měl mnohem střízlivější a funkčnější styl, pracoval s dubovým dřevem s jemnými ornamenty z ebenu a mosazi.

Čechy a Morava

[editovat |editovat zdroj]
Ladislav Šaloun: Keramický reliéf,Divadlo Viola, Praha (1906)

Mladí čeští umělci získali první kontakt s rodící se secesí v Mnichově, kam odešel studovatLuděk Marold a po němAlfons Mucha aKarel Mašek, kteří pak odešli do Paříže. V Praze se pak centremčeské secese stalSpolek výtvarných umělců Mánes, od roku 1898 pořádající výstavy. Spolek se orientoval hlavně na Francii, ke směrodatným členům patřili kritikF. X. Šalda, architektJan Kotěra, sochařStanislav Sucharda a malířJan Preisler. MalířiMax Švabinský,Antonín Slavíček a Jan Preisler od roku 1896 vydávali časopisVolné směry.[27] Zlom ve vývoji české secese znamenala výstavaEdvarda Muncha v Praze roku 1905, po které část nejmladších umělců přešla kekubismu.

Nejvýznamnější secesní budovy v Praze jsouGesamtkunstwerky s osobitou architekturou, sochařstvím a malbami.[118]Hlavní nádraží (1901–1909) navrhlJosef Fanta a obsahuje malbyVáclava Jansy a sochyLadislava Šalouna a Stanislava Suchardy spolu s díly dalších umělců.Obecní dům (1904–1912) navrhliOsvald Polívka aAntonín Balšánek, malby vytvořil Alfons Mucha a sochyJosef Mařatka a Ladislav Šaloun. Polívka, Mařatka a Šaloun spolu se Stanislavem Suchardou pracovali na stavběNové radnice (1908–1911) a Mucha později navrhl vitrážekatedrály svatého Víta. Suchardův monumentálníPomník Františka Palackého v Praze (1898–1912) představuje syntézu secesního umění s českým nacionalismem.

Z Moravy pocházel architekt Jan Kotěra, který studoval ve Vídni u Otty Wagnera. Jeho nejznámější díla jsouPeterkův dům na Václavském náměstí v Praze (1899–1900),Národní dům vProstějově (1905–1907) aMuzeum východních Čech vHradci Králové (1909–1912).

Další slovanské části říše

[editovat |editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Secesní architektura na Slovensku.
Kazimierz Sichulski:Huculská madona (triptych, 1909)

Styl kombinující maďarskou secesi a národní architektonické prvky byl typický pro slovenského architektaDušana Jurkoviče. Jeho nejoriginálnější díla jsouSpolkový dům ve Szakolce (nyníSkalica naSlovensku, 1905),lázeňské budovy vLuhačovicích z let 1901–1903 a 35 válečných hřbitovů uNowého Żmigródu vHaliči (nyní Polsko), většina z nich silně ovlivněna místním lemkovským (rusínským) lidovým uměním a tesařstvím (1915–1917).

Ciril Metod Koch:Hauptmannův dům v Lublani (secesně přestavěn r. 1904)

Centry secese vHaliči bylyKrakov,Lvov aBílsko-Bělá. V Krakově vzniklPalác umění (1898–1901), navrženýFranciszkem Mączyńským pod vlivemPavilonu Secese ve Vídni. Mączyński společně sTadeuszem Stryjeńským v Krakově navrhliDům pod glóbem (1904–1905) aStaré divadlo (1903–1906). Nejvýznamnějšími interiérovými designéry byliStanisław Wyspiański aJózef Mehoffer, kteří navrhli mnoho vitráží a interiérů. Nejvýznamnějším dílem prvního jsou vitráže vefrantiškánském kostele a vdomě Krakovské lékařské společnosti (1905) a druhého v interiéru Domu pod glóbem.

VeLvově působilWładysław Sadłowski, který studoval ve Vídni a byl ovlivněnOttou Wagnerem. Navrhllvovské nádraží (1899–1904),lvovskou filharmonii (1905–1908) aprůmyslovou školu (1907–1908). Dalším architektem, také inspirovaným Wagnerem, bylIvan Levynskij. Jednou z nejznámějších budov v Bílsku-Bělé je takzvanýŽabí dům odEmanuela Rosta (1903). Další významné příklady secese navrhli vídeňští architekti:Max Fabiani, autor domu na ulici Barlického 1 (1900), aLeopold Bauer, který navrhl dům na ulici Stojałowského 51 (1903) a přestavbukatedrály svatého Mikuláše (1909–1910).

Nejplodnějším slovinským secesním architektem bylCiril Metod Koch.[119] Studoval uWagnera ve Vídni a v letech 1894 až 1923 pracoval na městské radě v Lublani. Po tamním zemětřesení v roce 1895 navrhl mnoho budov v secesním stylu, který používal od roku 1900 do roku 1910:[119]Pogačnikův dům (1901),Čudenovu budovu (1901),Zemědělskou úvěrovou banku (1906–1907) a v roce 1904 renovovalHauptmannův dům v secesním stylu. Vrcholem jeho kariéry bylaÚvěrová banka v Radmannsdorfu (nyníRadovljica) v roce 1906.[119] Další slovinský architekt, který působil také v Bosně, bylJosip Vancaš, autor děl jakoGrand Hotel Union (1902–1903) neboMěstská spořitelna v Lublani (1902–1903) a takéPalác Ješua D. Saloma (1901) aHlavní pošta v Sarajevu (1907–1913). TakéJože Plečnik aMax Fabiani, oba členovéVídeňské secese, se narodili ve Slovinsku. Fabiani navrhl některé budovy ve Slovinsku a Terstu, jako jeBartoliho dům vTerstu (1906).

V Chorvatsku se nachází napříkladKallinův dům v Záhřebu odVjekoslava Bastla (1903–1904) aChorvatský státní archiv v Záhřebu odRudolfa Lubinského (1911–1913).

Srbsko a Rumunsko

[editovat |editovat zdroj]

Srbskou secesi ovlivnily hlavně rakousko-uherské vzory.[120] Známí rakouští a maďarští architekti navrhli mnoho budov vSubotici,Novém Sadu,Paliči,Zrenjaninu,Vrbasu,Sentě aKikindě. SeceseBělehradu,Pančeva,Aranđelovacu aVrnjačky Banji je směsí francouzských, německých, rakouských, maďarských a místních srbských směrů. Od květinové výzdobysubotické synagogy až po rozety inspirované lidovým stylem srbskémoravské roviny nabělehradské budově telegrafu zde secese nabývá mnoha různých podob.

Daniel Renard aPetre Antonescu:Kasino Constanța (1905–1910)

V části země tehdy patřící Uhrám byly pod vlivemmaďarského nacionalismu budovy vSubotici aSentě vyzdobeny tradičními maďarskými květinovými vzory. VSrbském království národovci jakoBranko Tanezević aDragutin Inkiostiri-Medenjak také používali na svých budovách lidové motivy, avšak srbské, zatímcoMilan Antonović aNikola Nestorović upřednostňovali módní vlnité linie a přírodní motivy v duchu západních vzorů.[121]

Secese (zvaná v RumunskuArta 1900) se obevuje vSedmihradsku, hlavně vOradeji, „hlavním městě rumunské secese“,[122] ale i vTemešváru,Târgu Mureși aSibiu.[123][124] V čistě rumunských částech země je čistá secese vzácná a převládástyl Beaux-Arts, i kvůli národnostnímu a politickému napětí mezi Rumuny a Maďary používajícími secesi. Nejslavnější z těchto budov jeKasino Constanța (1910) odDaniela Renarda, dále existují příklady směsí Beaux-Arts a secese, jako jeDům Romula Porescu v Bukurešti.[125] Z Rumunska pocházel i malířȘtefan Luchian, jehož pastely se objevily na pařížské světové výstavě.[126]

Jižní Evropa

[editovat |editovat zdroj]

Katalánsko

[editovat |editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku katalánský modernismus.
Antoni Gaudí aJosep Maria Jujol: Fasáda domuCasa Batlló (technikatrencadís, 1904–1906)

Vysoce originální styl,katalánský modernismus, se objevil vBarceloně přibližně v době, kdy v Belgii a Francii vznikla secese. Jeho průkopníkem bylAntoni Gaudí, který poprvé použil květinové a organické formy zcela novým způsobem vPalau Güell (1886–1890).[127][128][129] Do své architektury integroval řemesla jakokeramiku,vitráže,kovářské výrobky atruhlářství. VGüellových pavilonech (1884–1887) a poté vParku Güell (1900–1914) použil také novou techniku zvanoutrencadís, využívající odpadní keramické střepy. Jeho budovy navržené po roce 1903,Casa Batlló (1904–1906) aCasa Milà (1906–1912),[130] jsou stylově nejvíce secesní.[131] Pozdější stavby jako chrámSagrada Família kombinují secesi s obrozeneckouneogotikou.[131] Gaudí spolupracoval sJosepem Mariou Jujolem, který sám vytvořil domy vSant Joan Despí (1913–1926), několik kostelů poblížTarragony (1918 a 1926) a zvlněný důmCasa Planells (1924) vBarceloně.

Antoni Gaudí:Salamandr vParku Güell (mezi 1900 a 1914)

Dalšími architekty byliLluís Domènech i Montaner v budovách jakoCastell dels Tres Dragons (1888),Casa Lleó Morera,Palau de la Música Catalana (1905) aHospital de Sant Pau (1901–1930)[131][132] aJosep Puig i Cadafalch, který navrhlCasa Martí a její kavárnuEls Quatre Gats, textilní továrnu Casimir Casaramona (nyní umělecké muzeumCaixaFòrum),Casa Macaya,Casa Amatller,Palau del Baró de Quadras aCasa de les Punxes ('Dům s hroty'). Modernismus zanechal rozsáhlé dědictví i v oblasti kreseb, maleb, soch, skla a kovových prací, mozaik, keramiky a nábytku. Sám Gaudí navrhl nábytek pro mnoho svých domů, například křeslo pro dům Batlló. Ovlivnil dalšího nábytkového designéra,Gaspara Homara (1870–1953), který často kombinovalintarzie amozaiky.[133]

Inspirován pařížskou kavárnouLe Chat Noir, kde předtím pracoval, sePere Romeu i Borràs rozhodl otevřít v Barceloně kavárnu pojmenovanouEls Quatre Gats (Čtyři kočky).[134] Setkávali se zde představitelé modernismu jako mladýPablo Picasso aRamon Casas i Carbó, který pomáhal propagovat hnutí svými plakáty a pohlednicemi.

Zbytek Pyrenejského poloostrova

[editovat |editovat zdroj]
Azulejos vPaláci zemědělského družstvaAveiro (1913)

Osobitá secese existovala také veValencii. K zdejším architektům patřiliDemetrio Ribes Marco,Vicente Pascual Pastor,Timoteo Briet Montaud aJosé María Manuel Cortina Pérez. Charakteristickým znakem je výrazné použití keramiky v dekoraci, jak na fasádě, tak v ornamentice, a také použití valencijských regionálních motivů.

Další pozoruhodnou variantou jemadridská secese (Modernismo madrileño) s budovami jakoPalác Longoria,Casino de Madrid neboCementerio de la Almudena. Významnými architekty zde byliJosé López Sallaberry,Fernando Arbós y Tremanti aFrancisco Andrés Octavio.

Hlavním rysem portugalské secese (Arte Nova) byla okázalost: buržoazie její pomocí chtěla vyjádřit své bohatství na fasádách, zatímco interiéry zůstávaly konzervativní.[135] Dalším charakteristickým rysem bylo použití místních dlaždic se secesními motivy.[135] Nejvlivnějším secesním umělcem bylFrancisco Augusto da Silva Rocha.[135] Ačkoli nevystudoval architekturu, navrhl mnoho budov vAveiru a dalších městech v Portugalsku.[136][135] Jedna z nich,rezidence Majora Pessoy, má secesní fasádu i interiér a nyní je v ní umístěnoMuzeum Arte Nova.[135] Mimo Aveiro vznikly napříkladMuzeum-rezidence dr. Anastácia Gonçalvese odManuela Joaquima Norte Júniora (1904–1905) vLisabonu,Café Majestic odJoãa Queiroze (1921) a knihkupectvíLivraria Lello odXaviera Estevese (1906), oboje vPortu.[137][138]

Itálie

[editovat |editovat zdroj]
Carlo Bugatti: ŽidleKobra a stolek (1902)

Secesi se v Itálii nejčastěji říkástile Liberty podleArthura Lasenbyho Libertyho a jeho londýnského obchodního domuLiberty, který prodával ozdoby, textilie a umělecké předměty z Japonska a Dálného východu a jehož barevné textilie byly v Itálii oblíbené.[98] Architektura stylu Liberty byla svérázná a často využívala historické prvky, zejménabaroka. Používaly se barevné fresky, malované nebo keramické, a sochařská výzdoba, jak v interiéru, tak v exteriéru, přičemž fasády byly často přesyceny dekorací a sochařskou výzdobou. Příklady jsouVillino Florio (1899–1902) odErnesta Basileho vPalermu;Palazzo Castiglioni vMiláně odGiuseppeho Sommarugy (1901–1903) aCasa Guazzoni (1904–1905) v Miláně odGiovanniho Battisty Bossiho (1904–1906).[139]

Mezi italské designéry patřilGalileo Chini, jehož keramika se často inspirovala vzorymajoliky. Později se proslavil jako malíř a divadelní scénograf; navrhl scény pro dvě slavné Pucciniho operyGianni Schicchi aTurandot.[140][141] DáleCarlo Bugatti, jehož práce, vyznačující se exotičností a výstředností, zahrnovala stříbrné předměty, textilie, keramiku, hudební nástroje a především inovativní návrhy nábytku, poprvé představené na milánském veletrhu umění v roce 1888. Nábytek často obsahoval vzory tvaru klíčové dírky a měl neobvyklé povrchové úpravy, například z pergamenu a hedvábí, a intarzie z kostí a slonoviny, a někdy měl překvapivé organické tvary, připomínající šneky a kobry.[142]

Zbytek světa

[editovat |editovat zdroj]

Finsko

[editovat |editovat zdroj]
Akseli Gallen-Kallela:U řeky Tuonela (1903)

Secese byla vseverských zemích populární a často propojovaná snárodním romantickým stylem každé země. Nejvíc secesních budov vzniklo veFinsku, tehdy součásti Ruska,[143] kde právě probíhalzlatým věk finského umění a národní obrození. Vůdčím finským umělcem bylAkseli Gallen-Kallela,[144] známý svými ilustracemiKalevaly a secesní malířskou výzdobou řady budov. Architekty finského pavilonu na pařížské výstavě roku 1900 byliHerman Gesellius,Armas Lindgren aEliel Saarinen. Spolupracovali v letech 1896 až 1905 také na mnoha významných budovách vHelsinkách, mimo jiné napojišťovně Pohjola (1899–1901),Finském národním muzeu (1905–1910)[145] a své společné rezidenciHvitträsk vKirkkonummi (1902). Inspirovali se severskými legendami a přírodou, symbolem finskosti pro ně byla drsná žulová fasáda.[146] Po zániku společné firmy navrhl SaarinenHelsinské hlavní nádraží (1905–1914) v jasnějších formách, ovlivněných americkou architekturou.[146] Na výzdobě Finského národního muzea a helsinského nádraží spolupracoval sochařEmil Wikström.

Dalším architektem zde bylLars Sonck, autorkatedrály v Tampere (1902–1907),Ainoly, domuJeana Sibelia (1903), sídlaHelsinské telefonní asociace (1903–1907) akostela Kallio v Helsinkách (1908–1912).Magnus Schjerfbeck, bratr malířkyHelene Schjerfbeckové, postavil v roce 1903tuberkulóznísanatoriumNummela.[147][148][149]

Ostatní severské země

[editovat |editovat zdroj]
Lars Kinsarvik:Vikingské křeslo (kolem 1900)

Norsko také usilovalo o nezávislost (na Švédsku) a místní secese se inspirovalavikingským lidovým uměním a řemesly. Mezi významné designéry patřilLars Kisarvik, který navrhoval židle s tradičními vikingskými akeltskými vzory, aGerhard Munthe, který navrhl židli se stylizovaným emblémem dračí hlavy ze starých vikingských lodí a také širokou škálu plakátů, maleb a grafik.[150]

Norské městoÅlesund se stalo hlavním centrem secese ve Skandinávii, protože bylo po požáru z roku 1904 kompletně přestavěno.[151] Do roku 1907 vzniklo asi 350 budov podle urbanistického plánu navrženéhoFrederikem Næsserem. Spojení jednoty a rozmanitosti dalo vzniknout stylu známému jakoÅl Stil. Budovy v tomto stylu mají lineární výzdobu a používají lidové prvky, např. věže nebo štítové střechy.[151] Jedna z budov, Labutí lékárna, nyní hostíCentrum secese.

V dalších severských zemích nejdeme napříkladEngelbrektskyrkan (1914) aKrálovské dramatické divadlo (1901–1908) veStockholmu[152] a bývalou městskou knihovnu (nyníDánský národní obchodní archiv) vAarhusu (1898–1901).[153] Jejím architektem jeHack Kampmann, tehdy zastánce národního romantického stylu. Nejvýznamnějším dánským designérem byl stříbrníkGeorg Jensen.Baltická výstava v Malmö 1914 se považuje za poslední významný projev secese ve Švédsku.[154]

Zbytek Ruska

[editovat |editovat zdroj]
Léon Bakst: Návrh scény pro baletŠeherezáda Rimského-Korsakova (1910)

Velmi barvitá ruská varianta secese (ruskyМодерн, Modern) se objevila v Moskvě aPetrohradě v roce 1898 se vznikem nového uměleckého časopisuMir iskusstva (Svět umění), který vydávali ruští umělciAlexandre Benois aLéon Bakst s šéfredaktoremSergejem Ďagilevem. Časopis organizoval výstavy za účasti mimo jinéMichaila Vrubela,Konstantina Somova,Isaaka Levitana a knižního ilustrátoraIvana Bilibina. Nevyužívali tolik rostlinných a květinových forem jako francouzský Art Nouveau; čerpali hlavně z jasných barev a exotických vzorů ruského folklóru a pohádek. Nejvlivnějším přínosem hnutí Mir iskusstva byl vznikRuského baletu pod vedením Ďagileva s kostýmy a scénami navrženými Bakstem a Benoisem. Baletní společnost měla premiéru v Paříži v roce 1909 a vystupovala tam každoročně až do roku 1913. Její exotické a barevné scény měly významný dopad na francouzské umění a design; ruský styl se v Paříži stal známým jakoà la Bakst.[155]

Sergej Maljutin:Kostel Ducha svatého v Talaškinu (1903–1906)

V čistém secesním stylu stavělFjodor Osipovič Šechtěl, autor Rjabušinského domu v Moskvě, nyníGorkého muzea, jehož hlavní schodiště, vyrobené z leštěného agregátu betonu, mramoru a žuly, má plynulé, vlnící se linie připomínající mořské vlny a je osvětleno lampou ve tvaru plovoucí medúzy. Interiér také obsahuje dveře, okna a stropy zdobené barevnými mozaikami.[156] Šechtěl navrhl několik dalších významných budov v Moskvě, mimo jiné přestavbu moskevskéhoJaroslavského nádraží v tradičnějším moskevském obrozeneckém stylu.[156] Ten čerpal z historickéruské architektury aarchitektury Kyjevské Rusi a často používal dřevo. V tomto stylu stavěl napříkladSergej Maljutin, autor domuTěremok vTalaškinu (1901–1902) adomu Percovové (1905–1907) v Moskvě. Dalším příkladem ruské obrozenecké architektury jeMarfo-mariinský klášter (1908–1912) odAlexeje Ščuseva, který později navrhlLeninovo mauzoleum v Moskvě.

Architektura na ukrajinských územích (v Ruské říši i Rakousku-Uhersku) se vyvíjela pod vlivemukrajinské lidové architektury i trendů evropské secese, jejichž syntézou byl napříkladzakopanský styl.[157] Západněji orientovaná ukrajinská secese se poprvé prosadila vPoltavské gubernii, kde byli jejími nejaktivnějšími propagátoryVasyl Kryčevskyj aOpanas Slastion.

VRize se secese stala mimořádně populární po Lotyšské etnografické výstavě v roce 1896 a Průmyslové a řemeslné výstavě v roce 1901.[158] Tvoří třetinu všech budov v centru, což z Rigy činí město s nejvyšší koncentrací secesních budov na světě.[159] Zdejší secese má tři typy:eklektický, využívající květinové a jiné přírodní vzory, jako je tomu v díleMichaila Ejzenštejna;styl obchodních domů čilikolmý styl integrující geometrické ornamenty do vertikálních kompozic fasád; anárodně romantický styl inspirovaný místním lidovým uměním, s monumentálními objemy a použitím přírodních stavebních materiálů.

Spojené státy americké

[editovat |editovat zdroj]
Clara Driscollová,Tiffany Studios: Stolní lampaVistárie (kolem roku 1900)

Ve Spojených státech hrála ústřední roli firmaLouise Comforta Tiffanyho. Ten v roce 1893 začal vyrábět skleněné vázy a mísy a vymýšlel nové technologie, které umožňovaly originálnější tvary a zbarvení, a experimentoval s dekorativním okenním sklem. V roce 1895 své práce představil v pařížské galerii Art Nouveau Siegfrieda Binga, což mu přineslo evropskou klientelu. Na přáníThomase Edisona začal vyrábět elektrické lampy s vícebarevnými skleněnými nebo mozaikovými stínidly, Na každém výrobku pracoval tým designérů a řemeslníků a vyráběly se se stejnou péčí jako šperky. Tiffanyho řemeslníci navrhovali a vyráběli i mimořádná okna, vázy a další skleněné umění. NaSvětové výstavě 1900 v Paříži získala vitrážLet duší zlatou medaili.[160]

Jinou významnou postavou americké secese byl architektLouis Sullivan, předním průkopník moderní architektury. Byl zakladatelemchicagské školy, architektem některých z prvních mrakodrapů a učitelemFranka Lloyda Wrighta.[161][162] I když architektura jeho budovy Carson, Pirie, Scott and Company (1899, nyníSullivan Center) byla nápadně moderní a funkční, okna obklopil stylizovanou květinovou dekorací. Stejně originální dekorace vytvořil proNational Farmer's Bank of Owatonna v Minnesotě (1907–1908) aMerchants' National Bank v Grinellu v Iowě. Vytvořil specificky americkou variantu secese a říkal, že dekorativní formy by měly oscilovat, vlnit se, mísit se a odvozovat se bez konce.[163]

Ve výtvarném umění stojí za zmínku spolekFotosecese, sdružujícíumělecké fotografy. Jeho hlavní osobností bylAlfred Stieglitz.

Jiné země

[editovat |editovat zdroj]
Ephraim Moses Lilien: Návrh koberceAlegorická svatba (1906)

Zemí s nejvíce secesními budovami mimo Evropu se stala tehdy prosperující Argentina, kam přicházeli na zkušenou mladí architekti z Evropy.[164] Nejvíc takových budov máBuenos Aires,Rosario aMar del Plata.[165] Kromě pařížského vlivu[164] se projevil i italský (Virginio Colombo,Francisco Gianotti,Mario Palanti), katalánský (Julián García Núñez, který studoval v Barcelově, aEduardo Rodríguez Ortega)[164] a vliv měla secese belgická (Villa Ortiz Basualdo, na níž se podílelGustave Serrurier-Bovy) a vídeňská.[164] VRosariu působilFrancisco Roca Simó, který studoval v Barceloně.[166] Jeho budovaClub Español (1912) obsahuje jednu z největších vitráží v Latinské Americe.[167] Sochařskou výzdobu budovy vytvořilDiego Masana z Barcelony.[167].

Stejně jako v Argentině byla secese v mimoevropských zemích většinou dílem umělců z Evropy: VHavaně na Kubě působili Španělé,[168] kteří pak inspirovali domácí architekty při vývoji místních stylů, jako jePonce Creole.[169] Němci stáli za dědictvím Jugendstilu vLüderitzu v Namibii aČching-tau v Číně.[170] Italové působili veValparaísu v Chile,[171]Montevideu v Uruguayi aRio de Janeiru v Brazílii,[172] Rusové stavěli vCharbinu v Číně,[173] V peruánskéLimě působili italští bratři Masperiovi, francouzský architektClaude Sahut a britští mistři vitráží,[174]Palác umění vCiudad de México byl výsledkem spolupráce Italů (architektAdamo Boari a sochařLeonardo Bistolfi), místního architektaFederica Mariscala, maďarských umělcůAladára Körösfői-Kriesche,Gézy Marótiho aMiksy Rótha, katalánského sochařeAgustího Querola Subiratse a FrancouzeEdgara Brandta.[175]

V oblastiPalestiny se v období pozdní osmanské říše abritského mandátu objevilo významné umělecké hnutí zvanéBecalelova škola, jež bylo fúzíorientálního umění a secese.[176] Patřili sem napříkladZe'ev Raban,Ephraim Moses Lilien aAbel Pann.[177]

Odkazy

[editovat |editovat zdroj]

Reference

[editovat |editovat zdroj]

V tomto článku byly použitypřeklady textů z článkůArt Nouveau na anglické Wikipedii,Art nouveau na francouzské Wikipedii aАрхитектура модерна na ruské Wikipedii.

  1. Sterner 1982, s. 6.
  2. Heilbrunn Timeline of Art History, Metropolitní muzeum umění,Art Nouveau
  3. abSembach, Klaus-Jürgen,L'Art Nouveau (2013), s. 8–30
  4. abvon Heyl 2009, s. 57.
  5. abvon Heyl 2009, s. 84-89.
  6. von Heyl 2009, s. 143–149.
  7. Greenhalgh 2000, s. 65-85.
  8. Власов, Виктор Георгиевич: Архитектура. Классика и современность. Учебно-методическое пособие. — СПб.: Изд-во СПб. Университета, 2014. — С. 186—187
  9. Австрия и Германия. Вариации в югендстиле / Чертежи архитектурных памятников, сооружений и объектов - наглядная история архитектуры и стилей.web.archive.org [online]. 2019-10-24 [cit. 2025-02-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-10-24. 
  10. Lahor 2007, s. 99.
  11. Lahor 2007, s. 120–121.
  12. Lahor 2007, s. 112.
  13. Lucie-Smith 1979, s. 160–162.
  14. Gontar 2006.
  15. Ducher 1988, s. 202–207.
  16. Bloch-Dermant 1980, s. 152.
  17. MISIOROWSKI, Elise B.; DIRLAM, Dona M. Art Nouveau: Jewels and Jewelers.Gems & Gemology. 1986-01-01, s. 209–228.Dostupné online.ISSN0016-626X.doi:10.5741/GEMS.22.4.209. Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  18. abArt Nouveau Jewelry [online]. [cit. 2016-11-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-11-23. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  19. The Rise of Art Nouveau Jewelry [online]. [cit. 2024-10-27].Dostupné online. (anglicky) Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  20. The Rise of Art Nouveau Jewelry [online]. [cit. 2024-10-27].Dostupné online. (anglicky) Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  21. abRiley 2004, s. 314–15.
  22. Wall Street International - Art, 11. února 2015.
  23. Henry van de Velde,Die Renaissance im modern Kunstgewerbe, Lipsko, 1903.
  24. abcdeLoze 1999, s. 5.
  25. abcDuncan 2000, s. 23.
  26. Loze 1999, s. 6.
  27. abKETTNEROVÁ, Lucie. Česká secese znovu ožívá ve Wittlichově knize.www.ukforum.cz [online]. [cit. 2025-02-21].Dostupné online. 
  28. Bouillon, Jean-Paul,Journal de l'Art Nouveau (1985), s. 6
  29. Chair | Mackmurdo, Arthur Heygate | V&A Explore the Collections [online]. 1883 [cit. 2020-02-27].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-02-27. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  30. LINGENHEIM, Claire.Art nouveau and Industrie. [s.l.]: Accadémie StrasbourgDostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20. ledna 2022. (francouzsky) Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  31. RECHT, Roland. Viollet-le-Duc et Gottfried Semper: Conceptions du patrimoine monumental.Revue Germanique Internationale. 2000, s. 155–168.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20. ledna 2022.doi:10.4000/rgi.780. (francouzsky) Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  32. FROISSART-PEZONE, Rossella.L'Art dans tout. Paříž: CNRS éditions, 2005. Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  33. BRESSANI, Martin.Viollet le Duc, materials and building techniques. Paříž: Editions du Patrimoine, 2014. (francouzsky) Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  34. PAULIAC, Laurence.Viollet-le-Duc et la restauration de la polychromie. Montréal: Université de Montréal, 2005. (francouzsky) Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  35. Bouillon 1985, s. 24.
  36. Bouillon 1985, s. 26.
  37. MADSEN, S. Tschudi.Art Nouveau. [s.l.]: Editura Meridiane, 1977. S. 7, 71. (rumunsky) Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  38. Greenhalgh 2000, s. 9–16.
  39. Duncan 2000, s. 7-8.
  40. Greenhalgh 2000, s. 9.
  41. abVictor Horta [online]. [cit. 2019-04-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-19. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  42. abcWORLD HERITAGE CENTRE, UNESCO.Major Town Houses of the Architect Victor Horta (Brussels) [online]. [cit. 2019-12-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 May 2013. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  43. abGreenhalgh 2000, s. 12.
  44. Greenhalgh 2000, s. 15.
  45. abPhilippe Thiébaut.L'Art nouveau ou l'esthétique des courbes [online]. [cit. 2021-03-20].Dostupné online. (francouzsky) Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  46. abGreenhalgh 2000, s. 16.
  47. Duncan 2000, s. 25.
  48. Hortensia von Roda.Die Glasmalereien von Józef Mehoffer in der Kathedrale St. Nikolaus in Freiburg i. Ue.. Bern: Benteli, 1995. (Beiträge zur Kunstgeschichte der Schweiz; sv. 7).ISBN 3-7165-0969-8. Kapitola Résumé, s. 185. (německy) Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  49. Duncan 2000, s. 33.
  50. François LoyerL'art nouveau ou l'esthétique des courbes [online]. France Culture.com Les jeudis de l'expo par Elizabeth Couturier [cit. 2021-03-20].Dostupné online. (francouzsky) Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“..
  51. Duncan 2000, s. 34-35.
  52. abLeniaud a Tharaud 2009, s. 598.
  53. Duncan 2000, s. 34.
  54. abcArt Nouveau Revival. 1900. 1933. 1966. 1974,Art Nouveau Revival [online]. [cit. 2009-11-28].Dostupné online. (francouzsky) Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“..
  55. Duncan 2000, s. 36.
  56. Klimt painting sets European record with $108m price tag.Al Jazeera [online]. [cit. 2025-02-02].Dostupné online. (anglicky) 
  57. FANTINI, Valentina.Abandoned Art Nouveau in Italy : Document the Built Heritage before it is Lost. [online]. Vienna: International Conference on Cultural Heritage and New Technologies, 2013 [cit. 2025-01-31].Dostupné online. 
  58. Culot a Pirlot 2005, s. 74.
  59. Culot a Pirlot 2005, s. 74–75.
  60. BEKAERT, GEERT.L'influence de Viollet-le-Duc sur l'architecture en Belgique et aux Pays-Bas vers 1900. [s.l.]: Septentrion, 1985. S. 38. Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  61. HORTA, Victor.Discours de Victor Horta à l'Académie Royal de Belgique. [s.l.]: [s.n.], 1925. Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  62. Sembach,L'Art Nouveau- L'Utopie de la Réconciliation (1991) s. 46–47
  63. Lahor 2007, s. 127.
  64. SACHAR, Brian.An Atlas of European Architecture. [s.l.]: Van Nostrand Reinhold, 1984.Dostupné online.ISBN 978-0-4422-8149-6. S. 27. Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  65. CHAMPIGNEULLE, Bernard.Art Nouveau. [s.l.]: Barron's Educational Series, 1976.ISBN 978-0-8120-5111-7. S. 115, 121. Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  66. UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2020-05-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-05-28. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  67. Culot a Pirlot (2005), s. 20
  68. Culot a Pirlot 2005, s. 87.
  69. Lahor 2007, s. 91.
  70. Sterner (1982), s. 38–42.
  71. Fahr-Becker 2015, s. 152.
  72. abRiley 2004, s. 323.
  73. Hector Guimard [online]. [cit. 2021-02-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-02-25. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  74. Fahr-Becker 2015, s. 74.
  75. Gontar, Cybele.Art Nouveau [online]. New York: Metropolitní muzeum umění, 2006-10 [cit. 2021-05-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-15. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  76. Duncan (1994), s. 23–24.
  77. Bouillon 1985.
  78. Fahr-Becker 2015, s. 391–413.
  79. Sarnitz, August,Otto Wagner (2018), s. 49–50
  80. Sarnitz, August,Hoffmann, (2016), s. 14
  81. Fahr-Becker 2015, s. 296–27.
  82. Texier 2012, s. 86–87.
  83. Lahor 2007, s. 104.
  84. Duncan (1994), s. 37.
  85. abTheCoup de Fouet magazine, vol. 16 (2010), s. 2–10 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 July 2019. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  86. Journel 2015, s. 49.
  87. Ecole d'art et Style sapin [online]. [cit. 2019-07-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-26. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  88. Fondation Le Corbusier [online]. [cit. 2019-07-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 March 2014. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  89. Art Nouveau – Art Nouveau Art [online]. 22. února 2013.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22. února 2013. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  90. Art Nouveau od Ormistona a Robinsona, s. 61
  91. Lahor 2007, s. 160.
  92. MUTER, Grant. Leon Solon and John Wadsworth.Journal of the Decorative Arts Society. 1985, s. 41–49.JSTOR41809144. Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  93. The Wardel Pattern Books Revealed [online]. [cit. 2013-12-03].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-03. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  94. abFahr-Becker 2015, s. 170–171.
  95. Fahr-Becker 2015, s. 166–167.
  96. abFahr-Becker 2015, s. 171.
  97. A. Philip McMahon, "recenze F. Schmalenbach,Jugendstil",Parnassus, vol. 7 (říjen 1935), 27.
  98. abMichèle Lavallée, "Art Nouveau",Grove Dictionary of ArtOxford University Press, přístup 11. dubna 2008.
  99. Reinhold Heller, "Recent Scholarship on Vienna's "Golden Age", Gustav Klimt, and Egon Schiele",The Art Bulletin, vol. 59 (březen 1977), s. 111–118.
  100. abAssociation of Visual Artists Vienna Secession – Official Website [online]. [cit. 2019-08-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-25. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  101. Lahor 2007, s. 52.
  102. Bad Nauheim [online]. [cit. 2019-07-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-16. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  103. Moskva [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  104. JUNGHANNS, Kurt.Der Deutsche Werkbund. Sein erstes Jahrzehnt. [s.l.]: Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, 1982.ISBN 388520097X. S. 140. (německy) Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  105. A Dictionary of Architecture and Landscape Architecture. Redakce Pevsner Nikolaus. 5th. vyd. Londýn: Penguin Books, 1999.ISBN 978-0-14-051323-3. S. 880. Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  106. Berlín [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  107. Lahor 2007, s. 63.
  108. The "Coup de Fouet" magazine, vol. 27 (2016), s. 14–25 [online]. [cit. 2019-07-28].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-28. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  109. Lahor 2007, s. 120.
  110. Oudin, Bernard,Dictionnaire des Architectes (1994), s. 33–34
  111. Sembach,L'Art Nouveau (2013), s. 203–213
  112. abcdThe "Coup de Fouet" magazine, vol. 23 (2014), s. 2–35 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-14. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  113. Ödön Lechner [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  114. TheCoup de Fouet magazine, vol. 8 (2006), s. 37–41 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-23. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  115. TheCoup de Fouet magazine, vol. 14 (2009), s. 16 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-16. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  116. Aladár Körösfői-Kriesch [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  117. David A. Hill.Umělecká kolonie Gödöllő [online]. [cit. 2019-07-10].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-10. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  118. Praha [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  119. abcTheCoup de Fouet magazine, vol. 13 (2009), s. 36–41 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-16. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  120. Art Nouveau World – Serbia [online]. [cit. 2022-09-08].Dostupné online. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  121. AFaces and Blossoms of Art Nouveau in Serbia [online]. 2019-06-09 [cit. 2022-09-08].Dostupné online. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  122. Oradea, capitala Art Nouveau a Romaniei, celebreaza 'Ziua Internațională Art Nouveau 2019' [online]. 2019-07-07 [cit. 2021-05-23].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-23. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  123. Heritage of Timisoara – Cladiri [online]. [cit. 2021-05-23].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-16. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  124. UNGVÁRI, Zrínyi Imre.The Art Nouveau public buildings of Tîrgu Mureș [online].Dostupné online. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  125. FLOREA, Vasile.Arta Românească de la Origini până în Prezent. [s.l.]: Litera, 2016.ISBN 978-606-33-1053-9. S. 297, 302, 305, 306, 313, 317. Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  126. Luchian, Stefan.Artline.ro [online]. [cit. 2025-02-03].Dostupné online. 
  127. Citace Parc Guell v klasifikaci UNESCO
  128. James Grady, "Special Bibliographical Supplement: A Bibliography of the Art Nouveau", inThe Journal of the Society of Architectural Historians, sv. 14 (květen 1955), s. 18–27.
  129. Cronologia [online]. [cit. 2020-09-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-19. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  130. Chronology [online]. [cit. 2019-07-25].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-25. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  131. abcDuncan (1994), s. 52.
  132. World Heritage List: Palau de la Música Catalana and Hospital de Sant Pau, Barcelona [online]. UNESCO [cit. 2022-03-19].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 January 2022. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  133. Riley 2004, s. 311.
  134. MCCULLY, Marilyn.Els Quarte Gats: Art in Barcelona Around 1900. [s.l.]: Princeton University Press, 1978. S. 64. Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  135. abcdeTheCoup de Fouet magazine, vol. 11 (2008), s. 2–7 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 July 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  136. Francisco Augusto da Silva Rocha [online]. [cit. 2020-10-31].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-31. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  137. Lisbon [online]. [cit. 2021-03-17].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-17. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  138. Porto [online]. [cit. 2021-03-05].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-03-05. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  139. Storia di Milano ::: Palazzi e case liberty [online]. [cit. 2019-08-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 June 2012. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  140. Sicilian Liberty – Italianate Art Nouveau – Best of Sicily Magazine [online]. Bestofsicily.com [cit. 2022-02-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 January 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  141. Henry R. Hope, recenze H. Lenning,The Art Nouveau,The Art Bulletin, sv. 34 (červen 1952), 168–171 (zejm. 168–169): V roce 1952, při diskusi o stavu Art Nouveau, autor poznamenal, že Art Nouveau ještě nebylo přijatelným předmětem pro seriózní dějiny umění nebo tématem vhodným pro velké muzejní výstavy a jejich příslušné katalogy. Předpověděl nadcházející změnu
  142. Riley 2004, s. 310.
  143. Art Nouveau World [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 March 2021. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  144. Martin, T. & Pusa, E. 1985, s. 12.
  145. National Museum of Finland [online]. [cit. 2019-07-26].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-26. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  146. abArt Nouveau European Route: Helsinki [online]. [cit. 2016-01-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 April 2016. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  147. Magnus Schjerfbeck [online]. [cit. 2020-02-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  148. PALMBERG, Albert. The control of tuberculosis in Finland.British Journal of Tuberculosis. April 1908, s. 109–114.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2022.doi:10.1016/S0366-0850(08)80065-8. Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  149. VON BONSDORFF, Axel. Experiences of the sanocrysin treatment at Nummela Sanatorium in Finland.Acta Medica Scandinavica. 1926, s. 123–130.doi:10.1111/j.0954-6820.1926.tb14017.x. Je zde použita šablona{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  150. Riley 2004, s. 312.
  151. abArt Nouveau European Route: Ålesund [online]. [cit. 2016-01-02].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 June 2016. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  152. Stockholm [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  153. Aarhus [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  154. Baltiska utställningen 1914 [online]. [cit. 2020-11-24].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 October 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  155. Duncan, Alistair,Art Déco, Thames and Hudson (1988), s. 147–48
  156. abFahr-Becker 2015, s. 189–192.
  157. Ukrainian modern architecture [online]. [cit. 2023-12-08].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2013. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  158. Art Nouveau European Route: Riga [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  159. Historic Centre of Riga [online].UNESCO [cit. 2016-03-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 June 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  160. Lahor 2007, s. 167.
  161. KOEPER, H.F.Encyclopædia Britannica. Louis Sullivan. [s.l.]: [s.n.]Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 July 2019. Je zde použita šablona{{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  162. CRAVEN, Jackie.About Louis Sullivan, Architect [online]. 15 November 2018 [cit. 2019-07-27].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 July 2019. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  163. Fahr-Becker 2015, s. 325–330.
  164. abcdArt Nouveau European Route: Buenos Aires [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  165. Art Nouveau European Route: Map [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 April 2019. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  166. Art Nouveau European Route: Rosario [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  167. abTheCoup de Fouet magazine, vol. 10 (2012), s. 44–47 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 July 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  168. Art Nouveau European Route: Havana [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  169. TheCoup de Fouet magazine, vol. 12 (2008), s. 28–29 [online]. [cit. 2019-07-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 July 2019. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  170. Art Nouveau European Route: Lüderitz [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  171. Art Nouveau European Route: Valparaiso [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 July 2020. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  172. Villino Silveira [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  173. Harbin [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  174. TheCoup de Fouet magazine, vol. 30 (2018), s. 77–83 [online]. [cit. 2019-07-07].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2022. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  175. Palacio de Bellas Artes [online]. [cit. 2021-04-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-11. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  176. AATC Artists – Ze'ev Raban [online]. [cit. 2020-01-12].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 May 2004. Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
  177. MISHOFY, Alec.Secularizing the Sacred. [s.l.]: Brill, 2019. Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

Literatura

[editovat |editovat zdroj]
  • BLOCH-DERMANT, Janine, 1980.The Art of French Glass (1860-1914). [s.l.]: The Vendome Press.ISBN 0-86565-000-4. (English) 
  • BONY, Anne, 2012.L'Architecture Moderne. Paris: Larousse.Dostupné online.ISBN 978-2-03-587641-6. 
  • BOUILLON, Jean-Paul, 1985.Journal de l'Art Nouveau. Paris: Skira.ISBN 2605000699. 
  • CELAC, Mariana; CARABELA, Octavian; MARCU-LAPADAT, Marius, 2017.Bucharest Architecture - an annotated guide. [s.l.]: Order of Architects of Romania.ISBN 9789730238846. 
  • CULOT, Maurice; PIRLOT, Ann-Marie, 2005.Bruxelles Art Nouveau. Brussels: Archives d'Architecture Moderne.ISBN 2-87143-126-4. (francouzsky) 
  • DUCHER, Robert, 1988.Caractéristique des Styles. [s.l.]: Flammarion.Dostupné online.ISBN 2-08-011539-1. Kapitola Style Art Nouveau: Mobilier, s. 204–205. (francouzsky) 
  • DUNCAN, Alastair, 1994.Art Nouveau. New York: Thames and Hudson. (World of Art).Dostupné online.ISBN 0500202737. 
  • DUNCAN, Alastair, 2000.Art nouveau. London/Paris: Thames & Hudson. 216 s.Dostupné online.ISBN 978-2-87811-182-8. (francouzsky) 
  • FAHR-BECKER, Gabriele, 2015.L'Art Nouveau. [s.l.]: H.F. Ullmann.ISBN 9783848008575. (francouzsky) 
  • GONTAR, Cybele, 2006.Heilbrunn Timeline of Art History (Essays). New York: The Metropolitan Museum of Art, October 2006. KapitolaArt Nouveau. 
  • GREENHALGH, Paul, 2000.Art Nouveau. Paris: Herscher. 96 s.ISBN 978-2-7335-0302-7. (francouzsky) 
  • HUYGES, René, 1970.L'Art et le monde moderne. Svazek 1. Paris: Librarie Larousse. 
  • JOURNEL, Guillemette Morel, 2015.Le Corbusier- Construire la Vie Moderne. [s.l.]: Editions du Patrimoine: Centre des Monument Nationaux.ISBN 978-2-7577-0419-6. (francouzsky) 
  • LAHOR, Jean, 2007.L'Art nouveau. [s.l.]: Baseline Co. Ltd.ISBN 9781859956670. (francouzsky) 
  • LENIAUD, Jean-Michel; THARAUD, Marie-Amélie, 2009.L'Art nouveau. Paris: Citadelles & Mazenod. 619 s. (L'art et les grandes civilisations).ISBN 978-2-85088-443-6. (francouzsky) 
  • LOZE, Pierre, 1999.L'Art nouveau. Paris: Flammarion. 78 s. (Tout l'art - Grammaire des styles).ISBN 978-2-08-011368-9. (francouzsky) 
  • ORMISTON, Rosalind; ROBINSON, Michael, 2013.Art Nouveau – Posters, Illustration and Fine Art. [s.l.]: Flame Tree Publishing.ISBN 9781847862808. 
  • PLUM, Gilles, 2014.Paris architectures de la Belle Époque. [s.l.]: Éditions Parigramme.ISBN 9782840968009. (francouzsky) 
  • RENAULT, Christophe; LAZÉ, Christophe, 2006.Les Styles de l'architecture et du mobliier. [s.l.]: Éditions Jean-Paul Gisserot.ISBN 9782877474658. (francouzsky) 
  • RILEY, Noël, 2004.Grammaire des Arts Décoratifs. [s.l.]: Flammarion. (francouzsky) 
  • SARNITZ, August, 2018.Otto Wagner. Cologne: Taschen.ISBN 9783836564328. (francouzsky) 
  • SATO, Tamako, 2015.Alphonse Mucha: The Artist as Visionary. Cologne: Taschen.ISBN 9783836550093. 
  • SEMBACH, Klaus-Jürgen, 2013.L'Art Nouveau: L'Utopie de la Réconciliation. [s.l.]: Taschen.ISBN 9783822830055. (francouzsky) 
  • STERNER, Gabriele, 1982.Art Nouveau, an Art of Transition: From Individualism to Mass Society (původním názvem:Jugendstil: Kunstformen zwischen Individualismus und Massengesellschaft). Překlad Frederick G. Peters, Diana S. Peters. Woodbury, N.Y.: Barron's Educational Series.Dostupné online.ISBN 0812021053. 
  • TEXIER, Simon, 2012.Paris: Panorama de l'architecture. [s.l.]: Parigramme.ISBN 9782840966678. 
  • THIÉBAUT, Philippe, 2018.Mucha et l'Art Nouveau. Paris: Éditions du Chêne.ISBN 9782812318061. (francouzsky) 
  • VIGNE, George, 2016.Hector Guimard: Le geste magnifique de l'Art Nouveau. Paris: Editions du Patrimoine - Centre des monuments nationaux.ISBN 9782757704943. (francouzsky) 
  • VON HEYL, Anke, 2009.Art Nouveau. Cologne/Paris: H.F.Ullmann. 288 s.ISBN 978-3-8331-5134-7. (francouzsky) 

Doporučená četba

[editovat |editovat zdroj]
  • , 2007.Art Nouveau. Rochester, England: Grange Books.ISBN 978-1-84013-790-3. 
  • BRUMFIELD, William Craft, 1991.The Origins of Modernism in Russian Architecture. Berkeley: University of California Press.Dostupné online.ISBN 0-520-06929-3. 
  • SILVERMAN, Debora L., 1992.Art Nouveau in Fin-de-siècle France: Politics, Psychology, and Style. [s.l.]: [s.n.].Dostupné online. 
  • FIELL, Charlotte; FIELL, Peter, 2005.Design of the 20th Century. 25th anniversary. vyd. Köln: Taschen.Dostupné online.ISBN 9783822840788.OCLC809539744 S. 55–60. 
  • AUSLANDER, Leora, 1996.Taste and Power: Furnishing Modern France. [s.l.]: University of California Press.Dostupné online.ISBN 9780520920941. 
  • , 1903–04. L'Art appliqué: Le Style moderne.gallica.bnf.fr [online]. Paris: H. Laurens, 1903–04.Dostupné online. (francouzsky) 
  • STORCK, J. Justin, 1900.Modern'style (Art Nouveau): Le Dictionnaire Pratique de Menuiserie – Ebénisterie – Charpente [online]. 1900.Dostupné online. (francouzsky) 
  • GOSS, Jared, 2014.French Art Deco. [s.l.]: Metropolitní muzeum umění.Dostupné online.ISBN 9780300204308. 
  • GOMBRICH, Ernst Hans, 1992.Příběh umění. Praha: Odeon.ISBN 80-207-0416-7. S. 437–507. 
  • ŠABOUK, Sáva, 1975.Encyklopedie světového malířství. Praha: Academia. S. 315. 
  • WITTLICH, Petr, 1987.Umění a život – doba secese. Praha: Artia. S. 62–126. 
  • WITTLICH, Petr.Česká secese. Vydání 3., pozměněné. vyd. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum 493 s.ISBN 978-80-246-4495-0. 
  • WITTLICH, Petr, 2000.Sochařství české secese. Praha: Karolinum. 
  • PIJOAN, José, 1991.Dějiny umění – 9. Praha: Odeon.ISBN 80-207-0098-6. S. 55–96. 
  • KOCH, Wilfried, 1998.Evropská architektura. Praha: Ikar.ISBN 80-7202-388-8. S. 274. 
  • DVOŘÁČEK, Petr, 2005.Architektura českých zemí: Secese. Praha: Levné knihy KMa.ISBN 80-7309-287-5. 
  • SAGNEROVÁ, Karin, 2007.Jak je poznáme? Umění secese. Praha: Knižní klub.ISBN 978-80-242-1773-4. 
  • MILLEROVÁ, Judith, 2004.Průvodce pro sběratele secese. Praha: Noxi.ISBN 80-89179-08-8. 

Související články

[editovat |editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat |editovat zdroj]
Umělecký sloh
Předchůdce:
Symbolismus

Secese
Nástupce:
Art deco
Autoritní dataEditovat na Wikidatech
Portály:Architektura a stavebnictví |Umění
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Secese&oldid=24697171
Kategorie:
Skryté kategorie:

[8]ページ先頭

©2009-2025 Movatter.jp