Samizdat (samo-vydáváno,ruskyсамиздат – samoizdatelstvo, nezkráceně „самостоятельноеиздательство“) je způsob, jakým občanští aktivisté obcházejícenzuru v represivních režimech. Jde o vydávání knih, časopisů a novin mimo oficiální nakladatelství, svépomocí, často primitivní technikou. Samizdaty jsou rozšiřovány v malých nákladech, opisovány, původně v ruce, později na psacím stroji a na počítači a množeny dle techniky dané doby (průklepy,cyklostyl,kopírky).[1] Případně může samizdat obecně označovat jakékoliv dílo, které bylo vydáno bez profesionální podpory na vlastní náklady (DIY).
Termín samizdat začal používat na začátku 50. let 20. století ruský spisovatel Nikolaj Glazkov, který do kopií svých cenzurou zakázaných básní vpisoval „Samsebjaizdat“[2] (parodie na sovětské názvy oficiálních vydavatelství, zde vlastně znamená „samovydavatelství“).[3]
Disidentský samizdat byl přítomen zejména v zemích východního bloku v doběstudené války, kde byl potlačován ze strany státní moci. Hojně využíván však byl či dosud je i v jiných částech světa. I když samotné neoficiální vydávání nemuselo být zakázané, perzekuce se často děla policejní šikanou nebo prostřednictvím zástupných paragrafů (v ČSSR podvracení republiky, pobuřování, hanobení republiky aj.).[4]
Myšlenkou samizdatu bylo vydávat alespoň malé množství výtisků, obvykle psaných přesprůklepový papír napsacím stroji, případně použitím jakýchkoli rozmnožovacích prostředků, které byly k dispozici. Každý čtenář byl povzbuzován, aby tiskovinu opsal, nebo jakýmkoli způsobem rozmnožil a poskytl dále.
Jedním z projevů cenzury totiž bylo odepření přístupu k rozmnožovací technice. Například vČeskoslovensku (do poloviny šedesátých let) nebo vRumunsku (až do pádu komunistického režimu) podléhalo povolení i pouhé vlastnictví psacího stroje. Ve všech komunistických zemích byl přísně kontrolován přístup kcyklostylům,kopírkám i další podobné technice. V pozdních letech začaly být k tisku používány i kopírovací stroje. Přesto i na sklonku existence ČSSR bylo nutné se při kopírování libovolného tisku na tzv. xeroxech legitimovat občanským průkazem a sdělovat (zapisovalo se), co bude kopírováno.
Od 70. let samizdatová komunita občas využívala šířenímagnetofonových pásek akazet (méně častý ruský výraz „magnit-izdat“ „магнитиздат“), protože magnetofony už v té době představovaly reprodukční zařízení se schopností kopírování, jehož vlastnění bylo režimem tolerováno. Tuto metodu v jiném kontextu hojně využívalajatolláh Chomejní při přípravěislámské revoluce vÍránu, kde přínosem byla možnost oslovit i negramotné obyvatelstvo.
Vladimir Bukovskij myšlenku samizdatu shrnul takto:[5]
„Samizdat: Napíšu ho sám, zrediguji si ho sám, zcenzuruji si ho sám, vydám ho sám, distribuuji ho sám a sám si za něj taky půjdu sednout do basy.“
První samizdatová vydání byla vydávána již za první či za druhé světové války (V boj,Rudé právo).[1]
Česká samizdatová produkce z obdobínormalizace čerpala především zdisidentů a okruhu jejich sympatizantů. Její vznik a prudký rozvoj byl podmíněn vědomím autorů, že období perzekuce nebude krátké, a je tedy třeba snažit se o zachování literární kontinuity. Kvůli úsilí normalizátorů se po roce1970 dostala prakticky veškerá kvalitníliteratura za hranice oficiality a většina autorů odešla do tzv. vnitřní emigrace (Ludvík Vaculík,Ivan Klíma,Egon Bondy,Jiří Gruša a další). Mnohým byla zapovězena publikační činnost po celých dvacet let, někteří byli později „připuštěni“ – napříkladBohumil Hrabal po rozhovoru vTvorbě, uveřejněném v roce1975. Přesto byla jeho díla dále cenzurována a některá z nich vycházela i v samizdatu. Kromě tvorby československých autorů v samizdatu vycházely i překlady např. dílaAlexandra Solženicyna,George Orwella a jiné.
První edice začaly vznikat už na samém počátku 70. let 20. století. Mezi nejvýznamnější patřilaPetlice Ludvíka Vaculíka, vynikající edičním programem i vzornou redakční úpravou. Svá díla zde zveřejňovali víceméně všichni členové disentu, vycházela poezie, práce prozaické, dramatické i filozofické. Důležitá byla i ediceExpedice manželů Havlových,Česká expedice neboPražská imaginace. Celkový počet edicí lze odhadovat na desítky. Od osmdesátých let se k samizdatové literatuře přidaly literární časopisy, věnující prostor spřízněným autorům i odborné kritice. Mezi nejdůležitější patřilKritický sborník,Obsah,Host,Akord,Vokno a ke konci osmdesátých letRevolver Revue. Kromě literární tvorby se metodou samizdatu vydávaly i odborné publikace z oborů, které byly režimu nepřijatelné, a to zejména náboženství (např.teologické texty), v menší míře např. ekologie a ekonomie.
Vydavatelé samizdatu byli prakticky po celé republice. Například vGotwaldově a okolí byla aktivní skupina okoloStanislava Devátého a jeho přátel podobného názorového přesvědčení, kteří spolu vydávali a rozmnožovali politické i náboženské letáky, časopisy a knihy, jejichž obsahem byly jak vlastní autorské texty, tak i převzatá literatura.[6]
Vydavatelé samizdatu často spolupracovali s exilovými vydavateli tak, že po prvním samizdatovém vydání bylo dílo vydáno a vytisknuto profesionálně v zahraničí a za železnou oponu pašováno. Pro tuto formu se používal méně častý výraz „tam-izdat“ (тамиздат).
Obrázky, zvuky či videa k tématusamizdat na Wikimedia Commons
Slovníkové heslosamizdat ve Wikislovníku
