Sýrie, plným názvemSyrská arabská republika (arabskyالجمهورية العربية السورية,al-Džumhúríja al-arabíja as-súríja), je stát v jihozápadní Asii, řazený k zemímBlízkého východu – v jeho rámci spadá jak do územíMezopotámie, tak doLevanty. Hlavním městem je historicky významnýDamašek. Zemí protékají řekaEufrat a částečně i hraničníTigris. Sýrie na severu a severozápadě hraničí s Tureckem (822 km), na východě s Irákem (605 km), na jihu s Jordánskem (375 km). S Izraelem (76 km) sousedí na jihozápadě a s Libanonem (375 km) na západě. Menší část západní hranice omýváStředozemní moře.
Dle odhadu z roku 2010 žilo v Sýrii 22,5 milionu obyvatel. V důsledkuobčanské války a s ní spojeného masovéhoexodu poklesl počet obyvatel země do roku 2020 na 17,5 milionu. V roce 2024 je počet obyvatel již cca 24 milionu.[2] Velkou část obyvatelstva představujísunnité. Významnou náboženskou menšinu tvoříší'ité, předevšímalavité, jejichž příslušníci mají ve státních orgánech a v neposlední řadě v armádě a policii dominantní postavení. Občanskou válkou byly značně postiženykřesťanskécírkve, které měly před ní poměrně velký počet věřících, a také maléžidovské komunity. Etnickým složením je velká část Syřanůarabského původu. Největší etnickou menšinou jsouKurdové.
Moderní syrský stát byl ustanoven jakofrancouzské mandátní území, které roku 1946 dosáhlo nezávislosti jakoparlamentní republika. Po vyhlášení nezávislosti následovalo několikvojenských převratů. V letech 1962 až 2011 platil v Sýriivýjimečný stav, který pozastavoval platnost občanských práv Syřanů.[3] V letech 1971 až 2000 bylprezidentem SýrieHáfiz al-Asad, po jeho smrti jej nahradil jeho synBašár al-Asad. Oba byli představitelé stranyBaas, která si od vojenského převratu v roce 1963 udržovala dominantní politické postavení v zemi. Od března 2011 je Sýrie zmítána občanskou válkou mezi vládou Bašára Asada, rebely,kurdskými milicemi aIslámským státem. Do této války se zapojily také další země, předevšímTurecko,Rusko,Írán,Spojené státy a leteckými útoky takéIzrael.
V prosinci 2024 vláda Bašára Asada padla, poté co byla opozičními milicemi dobyta většina Sýrie včetněDamašku. Sám Bašár Asad uprchl do Ruska a moc převzalapřechodná vláda.
Odkryté pozůstatky města EblaŘímské divadlo ve městěBosra
Sýrie leží na dávné cestě meziMezopotámií aStředozemním mořem. Kolem roku 2400 př. n. l. se zde nacházelo městoEbla, pravděpodobně kontrolující obchodní spoje ve velké části východního Středomoří.[4] Poté bylo syrské území velice často okupováno cizími mocnostmi. Od roku 2000 př. n. l. zde vládlaAkkadská říše. Poté se zde vystřídaliEgypťané,Asyřané,Babylóňané aChetité. Nakonec oblast ovládliPeršané. Perská vojska byla vyhnána ze SýrieAlexandrem Velikým. Ten donesl zemi řeckou kulturu. Po smrti Alexandra se území chopil Alexandrův velitelSeleukos I. Níkátor, jenž se v roce312 př. n. l. prohlásil za pána Babylónu a dal tak vznikSeleukovské říši. V roce63 př. n. l. po četných porážkách hlavně s Římany zaniká Seleukovská říše a Sýrie se tak stává součástíŘímského impéria jakoprovincie.
Po rozdělení Římské říše v roce395 připadlo územíVýchodořímské říši, která měla sídlo v Konstantinopoli. Byzanc vládla Sýrii do roku634, kdy ji dobylimuslimští Arabové. Obyvatelstvo přijaloislám a z Damašku se stalo hlavní centrum politického, kulturního a obchodního dění v celém islámském světě, a to až do roku 750, kdy byla v Damašku sídlící dynastieUmajjovců nahrazena rodemAbbásovců. Ti své sídlo poté přesunuli doBagdádu. V 11. století vpadli do SýrieTurci a dobyli ji. Ve 12. století se stala Sýrie místem bojekřižáckých výprav s muslimy. Křižáci zabrali část Sýrie a vytvořili zde křižácké státy, nikdy se jim ovšem nepodařilo dobýt jedno z nejdůležitějších měst oblasti, Damašek. Kurdský vojevůdce Saláhuddín (Saladin) porazil křižáky a vyhnal je ze země. Jeho potomci, vládnoucí v Egyptě, byli svrženiMamlúky, kteří pak vládli zemi až do roku1516, kdy ji zabralaOsmanská říše. Ta si udržela moc nad Sýrií až do konceprvní světové války.
Gamál Násir roku 1958 spolu s egyptskými a syrskými členy jeho kabinetu před prezidentským palácem v DamaškuPohled na damašskou čtvrť z roku 1905
Během války musely síly Svobodné Francie čelit diplomatickému tlakuUSA,Sovětského svazu aVelké Británie na vyhlášení syrské nezávislosti. Osud francouzské dominance v Sýrii zpečetila rezoluceOSN z února 1946, na základě níž se do 15. dubna téhož roku všechny francouzské jednotky ze syrského území stáhly.[5] K moci se v novém státě dostali většinou příslušníci městských vyšších vrstev, kteří zároveň vlastnili rozsáhlý pozemkový majetek na venkově. Jejich cílem se stalo vytvořit jednotný syrský stát, jak se ale mělo později ukázat, tento úkol nebyla nová vládnoucí vrstva schopná úspěšně dokončit.[6] Tehdejší syrská společnost byla rozdělena v mnoha ohledech – vedle sunnitské většiny, k níž tehdejší vedoucí syrští politici patřili, zde existovaly skupiny šíitů a křesťanů, po etnické stránce představovala pro snahy o vybudování unitárního státu velký problém především kurdská menšina. V neposlední řadě však přetrvávaly rozsáhlé sociální rozdíly – vedle obyvatel měst žilo v Sýrii i velké množství rolníků a nomádů s odlišnými zájmy a představami o uspořádání společnosti. Zároveň za nestabilní politické situace a daných společenských podmínek neměla syrská elita možnost svoje cíle naplnit.[6] Ránu prestiži syrské vládnoucí elity představoval zejména debakl běhemizraelské války za nezávislost roku1948 – arabské jednotky byly Izraelci poraženy, což dalo vzniknoutnovodobému židovskému státu naBlízkém východě a ve svém důsledku podrylo i reputaci syrské vlády.[6]
V poválečné Sýrii se konstituovaly celkem tři významné politické subjekty – Národní strana zastupující zájmydamašských hodnostářů a podporujícíSaúdskou Arábii, Lidová strana napojená naaleppské hodnostáře s kontakty spíše naIrák a stranaBaas, rekrutující příznivce z řad studentů a vojáků, především pak příslušníků šíitské náboženské sekty alavitů. Strana Baas měla program spočívající především v panarabismu asocialismu.[6] V březnu roku 1949 došlo k vojenskému převratu, který odstartoval dlouhá léta střídaní různých vlád, pučů a protipučů. V pozadí si nad politickým vývojem udržovaly silný vliv syrské ozbrojené síly.[5] Namísto původních tři stran se nyní v rozhodujícím politickém subjektu té doby, armádě, prosazovaly dvě politické síly – autoritářská Syrská sociálně nacionální strana a nadále přetrvávající strana Baas. Od roku 1958 byla Sýrie spojena s Egyptem veSjednocenou arabskou republiku pod vedením egyptského prezidentaGamála Násira, ovšem tato unie se rozpadla o tři roky později, poté, co se stále výrazněji ukazovalo, že Egypťané berou Sýrii jako méněcenného partnera.[6] Roku 1961 proběhl puč, který nastolil takzvaný „secesionistický“ režim, jenž vedl ke zrušení spojeného státního útvaru a zároveň zrušil některé předchozí násirovské reformy, například přerozdělení půdy a znárodnění průmyslových podniků.[6] O dva roky došlo opět k puči, tentokrát pod vedením strany Baas, která se udržela u moci až do dnešních dob.[6]
Háfiz al-Asad, nejvýznamnější představitel baasistického režimu, se na letišti vDamašku setkává s americkým prezidentemNixonem, 1974Syrské tanky vyfocené běhemjomkipurské válkyTěžce poškozenáKunejtra před izraelským stažením v červnu 1974.
Nový režim pod kontrolou alavitských důstojníků zavedl v Sýrii policejní stát, opírající se vedle armády i o příslušníky středních a nižších vrstev, žijících většinou v menších městech mimo Aleppo a Damašek. Nová vládnoucí vrstva využívala nevraživosti, kterou si tito lidé během předchozích vlád ke starým elitám vytvořili, a upevňovala tak svoji moc. Na druhou stranu vznikaly problémy v samotné straně Baas, kde různé frakce soupeřily v boji o moc. Roku 1966 byl proveden další puč, a to pod vedením generálaSaláha al-Džadída.[6] Tento muž představoval radikální civilní křídlo strany Baas, proti němuž naopak stála vojenská strana, v mnoha ohledech umírněnější.[7] Vůdcem vojenského křídla bylHáfiz al-Asad. Po nezdařených zahraničních akcích Džadídova režimu (prohranášestidenní válka s Izraelem v roce 1967, debakl v Libanonu v září 1970) využil Háfiz al-Asad neúspěchů svého rivala a v nekrvavém puči jej v listopadu 1970 svrhl.[7] Režim strany Baas si v následujících letech udržoval určité sympatie obyvatelstva, a to zejména díky její politice podpory hospodářského rozvoje, pozemkové reformě, podpoře vzdělání, posilování armády a vehementní opozici vůči Izraeli. Jakákoliv opozice byla však likvidována brutálními metodami.[6]
Proti vládnoucí alavitské menšině rostl postupný odpor, jehož příznivci se rekrutovali především z řad početně dominujících sunnitů. Vrchol protivládních akcí představovalo povstání takzvanéhoMuslimského bratrstva ve městěHamá z roku 1982, jež bylo ovšem brutálně potlačeno syrskou armádou. Při bojích ve městech podle odhadů zemřelo 5 000 až 10 000 lidí.[6] Vedle vzpour obyvatelstva se začaly množit od osmdesátých let 20. století[6] další problémy – zejména přebujelý a neefektivní veřejný sektor stále více zatěžoval syrskou ekonomiku. Přes tento neúspěch si režim více méně udržoval stabilní pozici, zejména díky nepřetržitému výjimečnému stavu, který syrská vláda vyhlásila roku 1962[8] s ohledem na neukončenýkonflikt s Izraelem,[7] se kterým svedla řadu tvrdých bojů běhemjomkipurské války a poté v roce 1982, což bylo způsobeno zapojením Syřanů dolibanonského konfliktu. V případě Libanonu si Sýrie dokázala udržet silný vliv na vnitropolitické dění tohoto svého souseda, zejména skrze přítomnost svých vojenských jednotek na libanonské půdě.[6]
Z velmocí udržovala Sýrie úzké vztahy především se Sovětským svazem, ačkoliv běhemirácko-íránské války podporovalaÍrán, nepřítele nejenIráku, ale i SSSR. Tento postup byl dán především soupeřením s iráckou stranou Baas, od níž se její syrská strana po roce 1963 odpoutala, protože skrze společnou stranickou strukturu mohli zahraniční státníci zasahovat do syrských záležitostí. Rovněž se Sýrie zúčastnila na straně USA protiiráckých operací běhemválky v Zálivu. Od června 1991 se Sýrie účastnila mírových jednání s Izraelem, ta však nedospěla ke zdárnému konci.[6]
Roku 2000 Hafíz al-Asad zemřel a vedoucí místo ve státě přejal jeho synBašár. Po jeho nástupu následovalo krátké období uvolnění a tolerance, zvanéDamašské jaro. Brzy se však situace vrátila do starých kolejí a případní odpůrci režimu opět čelili perzekuci.[7] Zatímco si syrská vláda dokázala udržet pod kontrolou vnitropolitickou situaci, roku 2005 byla na základě silného mezinárodního tlaku donucena vyklidit své jednotky z Libanonu.[6]
V březnu2011 vypukly v Sýrii demonstrace inspirovanéobdobnými projevy odporu vůči vládnoucím režimům v dalších arabských státech. Vláda tyto protesty označila za zahraniční spiknutí, na druhou stranu však přislíbila postupné zavedení některých reforem.[6] V dubnu 2011 rovněž syrská vláda zrušila po 48 letech výjimečný stav.[8] Protesty však neustávaly, syrské ozbrojené síly proto sáhly k drastičtějším opatřením a začaly ve velké míře užívat násilí.[6] Přes snahu mezinárodní komunity ukončit tuto krizi, ať už zavedením embarga ze stranyEvropské unie či vysláním monitorovací miseLigou arabských států, vypukla válka, mnoho Syřanů uprchlo za hranice, z armády začali dezertovat vojáci a přidávat se do protivládního tábora.[9] Do války se později na straně režimu Bašára Asada zapojila i libanonská militantní organizaceHizballáh podporovaná Íránem a na straně rebelů množství zahraničních islamistických bojovníků, včetně odnože teroristické organizaceAl-Káida,[10] podporovaných dodávkami zbraní a finančními injekcemi zeSaúdské Arábie aTurecka.[11] Asadův režim byl též podporován Ruskem.[12] K březnu 2015 si ozbrojené povstání v Sýrii vyžádalo již více než 220 000 mrtvých, z nichž téměř třetinu činili civilisté.[13] Humanitární pomoc na místě poskytuje několik organizací, mezi nimi i česká organizaceČlověk v tísni, která působí na severu Sýrie.[14] Počet syrských uprchlíků vzrostl do roku 2015 na 4 miliony v sousedních státech a dalších 7,6 milionů uvnitř Sýrie.[15] Rozsáhlá území Sýrie ovládla organizaceIslámský stát.[16]
Někteří komentátoři a politici viní z podpory Islámského státu Saúdskou Arábii,[17]Katar[18] a Turecko.[19][20] Saúdský králSalmán[21] naopak obvinil ze spolupráce s Islámským státem režim prezidenta Asada. Podle dezertérů Islámského státu začal Asad spolupracovat se zástupci IS proti své opozici před vypuknutímobčanské války.[22] Poté, co Islámský stát získal na síle, obrátil se proti režimu Asada.[23][zdroj?] Část bojovníků Islámského státu pochází z řad bývalých členů Irácké armádySaddáma Husajna, která byla rozpuštěna poamerické invazi do Iráku.[24] Mnoho bojovníků do IS také přeběhlo ze Svobodné syrské armády, podporované USA.[25]Britská stanice Sky News podle informací od dezertérů Islámského státu informovala o údajné spolupráci mezi syrskou vládou a islamisty. Týká se obchodu – například výměny ropy za hnojiva a údajné dohody o stáhnutí vládních vojáků z městaPalmýra. Televize ale zároveň uvádí, že pravost kopií ručně psaných příkazů od vedení IS není možné spolehlivě doložit.[26] Z obchodních styků s IS bylo obviněno také Turecko.[27]
4. dubna 2017 se odehrálchemický útok v Chán Šajchúnu, během kterého bylo zabito přes 100 civilistů. Chán Šajchún v době útoku ovládali povstalci z koaliceTahrír aš-Šám (bývalá frontaan-Nusra). Spojené státy a další západní státy viní z použití chemické látkysarinu achloru vládu Bašára Asada, podle syrské vlády a Ruska pocházely chemikálie ze skladu povstalců, jenž po vládním náletu vybuchl. V odvetě za tento čin provedly 6. dubna 2017 americkétorpédoborce útok proti syrské letecké základně Šajrát, základna byla zničena a bylo zabito 9 civilistů a 7 syrských vojáků.
V říjnu 2017 byla kurdsko-arabskými jednotkami osvobozenaRakka, hlavní město samozvaného Islámského státu. Při bojích o město a přináletech Američany vedené koalice bylo podle OSN zničeno přes 80 % budov.[28]
Mapa ofenzivy v listopadu 2024
Po letech relativního klidu na konci listopadu 2024 začalarychlá ofenziva protiasadovských milic, vedených islamistickou skupinouTahrír al-Šám. V několika málo dnech milice získaly téměř bez bojů města jakoAleppo neboHamá až nakonec získaly i hlavní městoDamašek a Bašár al-Asad uprchl, čímž vlastně padl jeho režim. V několika městech následovaly oslavy pádu režimu, kterému v jeho posledních dnech nijak výrazně nepomohly v bojích ani Rusko a ani Írán jakožto spojenciAsada.[29] Izrael následně rozmístil ozbrojené síly vnárazníkové zóně, ve které od roku 1974 působíOrganizace spojených národů, a bombardoval vojenské vybavení syrské armády včetně letadel, lodí, vrtulníků a skladů munice.[30] Během prvních devíti měsíců od pádu Assadova režimu se do země vrátil přibližně milion uprchlíků.[31]
Podrobnější informace naleznete v článku Syrská vlajka.
Syrská vlajka, tzv. vlajka syrské revoluce,[32][33] je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi vodorovnými pruhy: zeleným, bílým a černým. V bílém pruhu jsou tři červené pěticípé hvězdy. Vychází z vlajky používané v letech 1932–1958 a 1961–1963, která má však odlišný poměr stran (1:2).[34] Tato vlajka byla používánasyrskou opozicí od počátkuobčanském války v roce 2011. Popádu režimu prezidentaAsada a převzetí mocipřechodnou vládou v roce 2024 byla používána jako neoficiální státní vlajka. Oficiálně byla za státní vlajku přijata 13. března 2025, kdy vláda přijala prozatímní ústavní deklaraci.[35]
Vlajka Sýrie (od 2024)
Historická vlajka Sýrie (1930–1958, 1961–1963)
Prozatímní prezident Sýrie Ahmad Šara stojící vedle státní vlajky, 11. ledna 2025
Současný státní znak byl oficiálně představen prezidentemAhmadem Šarou 4. července 2025. Je tvořen zlatým orlem hledícím heraldicky vpravo, nad nímž jsou tři hvězdy odkazující na státní vlajku. Pět ocasních per odkazuje na pět geografických regionů (severní, jižní, západní, východní a centrální), sedm per na každém křídle odkazuje na14 syrských guvernorátů a současně na 14 letobčanské války.[36][37]
Sýrie se rozkládá na ploše 185 180 km2. Celková délka hranice činí 2253 km; z toho na mořské pobřeží připadá 193 km. Nejvyšší a nejnižší bod země –Hermon/Džabal aš-Šajch (2 814 m n. m.) aGalilejské jezero (212 m pod úrovnímoře) – leží blízko sebe, na jihozápadě státu u hranic s Libanonem aIzraelem. Naprostou většinu území vyplňuje vyprahlá pouštní plošina, půlená řekouEufrat. Nejúrodnější částí Sýrie je středozemní pobřeží na západě země a pak na jihozápadě, v podhůří Hermonu (Golanské výšiny). Podnebí je suché. Pobřeží Sýrie má průměrný úhrn srážek skoro 1000 mm, ale toto číslo se postupem do vnitrozemí velice rychle snižuje.
Konkrétní problémy:encyklopedický styl, možná přesunout na stránkuBaasistická Sýrie
Děsivé zážitky osob vystavených týrání a jinému zneužívání v syrských věznicích popisuje zprávaAmnesty International z roku 2016. Dle odhadů zemřelo v Sýrii ve vazbě od března 2011, tedy od začátku konfliktu, 17 723 osob, průměrně jde tedy o 300 mrtvých měsíčně. Přitom se jedná o velice střízlivý odhad.HRDAG i Amnesty International se obávají, že za okolností, kdy desítky tisíc lidí násilně zmizely v detenčních zařízeních po celé Sýrii, bude skutečný počet obětí vyšší.[38] Zpráva dokumentuje zločiny proti lidskosti, rekonstruuje zážitky tisíců vězňů skrze případy 65 mučených, kteří přežili. Ti popisují děsivé porušování lidských práv a nelidské podmínky v zařízeních bezpečnostních složek provozovaných syrskými zpravodajskými agenturami a ve vojenském vězeníSajdnájá na předměstíDamašku.
„
Po celá desetiletí používaly syrské vládní síly mučení k likvidaci svých oponentů. Nyní je mučení používáno jako součást systematického a široce rozšířeného útoku na jakéhokoli civilistu, který se stane byť jen podezřelým z odporu vůči vládě. To lze označit za zločiny proti lidskosti.
Týrání podle Amnesty International začínalo bezprostředně po zatčení a během přepravy, po příjezdu do věznice byli vězni vystaveni „uvítací party“, která obnášela bití silikonovými či kovovými tyčemi nebo elektrickými kabely. Byla viděna „krev, celá řeka krve“. Následovala „bezpečnostní prohlídka“, během které byly ženy znásilňovány, během výslechů bylo získáváno „doznání“ nekonečným mučením vězňů. Mezi běžné metody patřil tzv.dulab (násilné vplétání těla oběti do gumové pneumatiky) afalaqa (bičování přes chodidla). Zadržovaní rovněž museli snášet elektrické šoky, sexuální zneužívání, vytrhávání nehtů, polévání vroucí vodou, mnohahodinové zavěšení za zápěstí či pálení cigaretami.[38]
Kombinace žalostných podmínek v zařízeních, jako jsou přeplněnost, nedostatek jídla, nedostatek zdravotní péče nebo nevhodné hygienické podmínky s krutostí a ponižujícím zacházením jsou mezinárodním právem zakázány.[38]
Zločinů proti lidskosti se dopouští také syrští rebelové aIslámský stát. Například v květnu 2015 Islámský stát povraždil 400 lidí po obsazení syrského města Palmýra,[39] a v lednu 2016 bylo zavražděno až 300 lidí při útoku na syrské městoDajr az-Zaur.[40]
V červnu 2023 podaly Kanada a Nizozemsko na Sýrii žalobu kMezinárodnímu soudnímu dvoru. Syrskou vládu obvinily z nedodržování mezinárodního práva.[41]
Poté co se vůdce teroristické organizace Tahrír aš-ŠámAhmad Šara prohlásil za prezidenta, dochází k pronásledování a zabíjení náboženské menšiny alavitů, jelikož byl Bašár al-Asad jedním z nich.[42] Za tři měsíce bylo k březnu 2025 potvrzeno zabití okolo 1500 alavitů, většinou bývají zastřeleni nebo podřezáni.[43] Ve dnech 7. a 8. března 2025 bylo provládními ozbrojenci přimasakru alavitů vLatákii zabito více než 1500 civilistů.[44]
Politická situace v Sýrii je destabilizovánaobčanskou válkou, která v zemi probíhá od roku 2011. Válka vypukla poté, co byly v březnu 2011 násilně potlačenyprotesty proti vládě stranyBaas, která držela moc v zemi od převratu v roce 1963. V reakci na zásah proti demonstracím byla na podzim 2011 vytvořenaNárodní koalice sil revoluce a syrské opozice jako společný orgán opozice vůči režimu, který ze zahraničí koordinoval vedení bojů povstaleckých milic. Ta vytvořilaSyrskou prozatímní vládu poté, co byla koalice uznána více než stovkou zemí za zástupce syrského lidu v roce 2013.[45] Původně fungovala jako exilová vláda se sídlem v Istanbulu,[46] v roce 2017 poturecké okupaci severní Sýrie přesídlila do městaAzáz a zřídila své úřady na tomto území.[47] Válka si mezi roky 2011 a 2024 vyžádala více než 600 000 mrtvých vojáků a civilistů[48] a vedla k rozštěpení země. V roce 2017 byla zřízenaSyrská vláda spásy, poté co ozbrojená skupinaTahrír al-Šám, která nesouhlasila s politikou opoziční koalice,[49][50] ovládla územíprovincie Idlib a zřídila zde své vládní struktury.[51] Skupinu Tahrír al-Šám spoluzaložila teroristická organizaceFronta an-Nusrá, která byla do roku 2016 syrskou pobočkoual-Káidy.[52] Popádu baasistického režimu a útěku prezidentaBašára al-Asada doRuska v prosinci 2024 došlo k vytvořenípřechodné vlády, která vznikla transformací Syrské vlády spásy. Vrchní velitel Tahrír al-ŠámAhmad Šara byl od prosince 2024 označován zade facto vůdce Sýrie[53][54][55] přestože neovládal celé území. Po jednání povstaleckých velitelů v lednu 2025 byl jmenován dočasným prezidentem Sýrie[1] a následně předseda Syrské prozatímní vlády Abdulrahman Mustafa souhlasil s tím, že vláda předá veškeré své zdroje a personál pod kontrolu vlády v Damašku.[56] V březnu 2025 byla první přechodná vláda nahrazenadruhou syrskou přechodnou vládou a byla přijata prozatímní ústavní deklarace, která upravuje činnost orgánů přechodné vlády.[57] Podle této ústavy bylo v říjnu 2025 nepřímo zvolenoLidové shromáždění jako dočasný parlament, přičemž volby neproběhly ve dvou oblastech, které nemá prozatímní vláda pod kontrolou, a to vguvernorátu Suvajda a v kurdskéRojavě.[58][59]
Před vypuknutí občanské války byl klíčovým bodem pro zahraniční vztahy zeměarabsko-izraelský konflikt. Sýrie požaduje stáhnutí izraelských vojsk ze všech okupovaných území a navrácení suverenity nadGolanskými výšinami.[60] Po vypuknutí občanské války došlo k ze strany mnoha států ke zmrazení diplomatických vztahů s Asadovou vládou. Například Spojené státy americké v říjnu 2011 odvolaly svého velvyslance z Damašku.[61] Liga arabských států v roce 2011 Sýrii pozastavila členství; to bylo obnoveni až roku 2023.[62] Ze států v regionu si Baasistická Sýrie udržovala v posledních několika letech své existence dobré vztahy s Íránem, s nímž udržuje i vojenskou spolupráci. Korektní vztahy v minulosti nastolila rovněž s iráckou vládou aTureckem.[63] Po vypuknutí války všakTurecko zakázalo dovážet pro Sýrii přesBospor aDardanely vojenský materiál.[64] Turecká vláda zároveň drží ochrannou ruku nad syrskými důstojníky, kteří zběhli na turecké území, a poskytuje takéazyl několika tisícůmuprchlíků, kteří prchají před násilím za hranice své země.[9] Pod ochranou turecké vlády rovněž od roku 2013 operovala syrská opozice. Po protisyrských demonstracích vLibanonu pod tlakem mezinárodního společenství Sýrie z této země stáhla v roce 2005 své vojáky[63] a před událostmiArabského jara se situace mezi oběma zeměmi stabilizovala.[65] Ve válečné situaci si Sýrie udržovala dobré vztahy s Ruskem, které ji nadále zásobovalo vojenským vybavením. Ruská federace měla rovněž v Sýrii svou jedinou námořní základnu ve Středomoří, umístěnou v přístavuTartús,[64] který byl opuštěn v prosinci 2024.[66] Rusko spolu s Čínou také v říjnu 2011 vetovaly v Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce oficiálně odsuzující Sýrii,[67] stejný scénář se opakoval i v lednu 2012.[68] Po svém útěku získal svržený prezident Asadazyl právě v Rusku.[69] I po převratu provozují ruské ozbrojené sílyleteckou základnu Hmimím.[70]
Po svržení režimu došlo k navázání kontaktů vlád a mezinárodních organizací s novou vládou. Napříkladministr zahraničí USAAnthony Blinken prohlásil, že Spojené státy uznají a plně podpoří budoucí syrskou vládu, pokud splní závazky plně respektovat práva menšin; usnadnit tok humanitární pomoci všem, kdo to potřebují; zabránit tomu, aby byla Sýrie využívána jako základna pro terorismus nebo představovat hrozbu pro své sousedy; a zajistit že veškeré zásoby chemických nebo biologických zbraní budou zajištěny a bezpečně zničeny.[71]Ministryně zahraničí EUKaja Kallasová vyslala 16. prosince 2024 doDamašku unijního zmocněnce s úkolem navázat kontakt s novou vládou.[72] Ministr obrany TureckaYaşar Güler prohlásil, že nová syrská vláda vyslala konstruktivní signály a měla by dostat šanci vládnout. Uvedl rovněž, že Turecko je nové syrské vládě povstalců připraveno poskytnout vojenský výcvik, pokud o to požádá.[73] Velvyslanectví Sýrie pokračují ve své činnosti v koordinaci s přechodnou vládou.[74][75] V květnu 2025 zrušila EU veškeré sankce, které na Sýrii uvalila za Asadova režimu.[76] V červenci k obdobnému kroku přistoupili USA.[77] V září 2025 prezident Šara přednesl projev naValném shromáždění OSN a stal se první syrskou hlavou státu, která zde vystoupila od roku 1967.[78]
Sýrie před válkou disponovala jednou z nejsilnějších vojenských sil v regionu.Syrské ozbrojené síly sestávaly z pozemní armády,námořnictva,letectva a protiletecké obrany. K roku 2004 mělo pozemní vojsko celkem 200 000 mužů v aktivní službě a 280 000 v záloze. Námořnictvo disponovalo 7 600 muži ve službě a 4 000 v záloze, letectvo zaměstnávalo celkem 35 000 mužů a s dalšími 70 000 v záloze a protiletecká obrana měla k dispozici 54 200 aktivního personálu.[79] V baasistické Sýrii fungovalabranná povinnost, k odvodu byli povoláváni všichni muži starší 18 let.[65] Studenti vysokých škol měli právo na odklad.[6] Ve stejném období armáda vlastnila 4 200tanků, 800 průzkumných vozidel, 2 100bojových vozidel pěchoty, 1 600 dopravních vozidel, 1 630 kusůpolního dělostřelectva, 430 kusůmobilního dělostřelectva a stovky dalšího armádního vybavení.[80] Námořnictvo operovalo s 2fregatami, 12raketovými čluny a dalšími 20 loděmi rozdílné specializace, doplněných ozbrojenýmihelikoptérami. Letectvo mělo k dispozici 520 bojových letadel a 71 helikoptér.[81] Ozbrojené složky orientované na protivzdušnou obranu měly pod kontrolou 160 baterií prorakety země–vzduch a 4 000 kusů protiletadlového dělostřelectva.[82]
Ozbrojené síly státu se podílely na obraně země, veřejných pracích, budování silnic a veřejné zdravotní službě.[6] Po rozpaduSovětského svazu ztratila Sýrie hlavního vojenského partnera, který poskytoval jejím ozbrojených silám školení, techniku i finanční pomoc. Díky tomu, že se připojila k protiiráckým silám veválce v Zálivu, dostala od arabských států značnou finanční podporu, kterou poté z velké části směřovala do dalších vojenských výdajů.[65] Armáda měla silný vliv na chod státu.[83]
Po vypuknutí občanské války vzniklo na syrském území mnoho militantních povstaleckých organizací, které zahájily boj proti silám baasistického režimu, rovněž proti silámIslámského státu. V roce 2023 došlo k sjednocení opozičních milic pod jednotné velení v čele s Tahrír al-Šám, které pak po ročních přípravách zahájily ofenzívu, která vrhla režim prezidenta Asada a vedla k ustavení přechodné vlády.[84] Ta jako jedno ze svých prvních opatření nařídila rozpuštění ozbrojených složek starého režimu a vyhlásila amnestii pro brance, kteří byli odvedení do armády proti své vůli.[85]
Na jednání vůdců povstaleckých skupin v prosinci 2024 bylo dohodnuto, že všechny ozbrojené skupiny budou sloučeny a reformovány na regulérní armádu.[86][87] Bylo také rozhodnuto o zrušení povinné vojenské služby a výstavbě profesionálního vojska.[88] Základem nové armády se stali bývalí bojovníci milicHajját Tahrír al-Šám (HTS), které byly rozpuštěny a začleněny do ozbrojených sil v lednu 2025.[89] Do nového vojska byla začleněna iSyrská národní armáda,Syrská svobodná armáda (SFA) a další složky.[90] V červnu měl početní stav armády podle oficiálních zdrojů dosahovat zhruba 100 tisíc vojáků.[91]
Země je rozdělena na 14 administrativních celků zvanýchguvernoráty (muhafazat), které se dále dělí na okresy. Hlavním městem jeDamašek s asi 2 500 000 obyvateli, který je zároveň jednou z provincií. Mezi největší města patříAleppo (zhruba 3 000 000), Damašek,Homs (1 300 000) aHamá (850 000).[92]
Specifickou oblastí Sýrie jeRojava, plným názvem "Autonomní správa severní a východní Sýrie", která jede factoautonomní region v severní a severovýchodní Sýrii, obydlený převážněKurdy. Byl vyhlášen roku 2016 jako území fungující nezávisle na centrální syrské vládě, oficiálně však sebe samu považující za autonomní území v rámci Sýrie, které však syrská vláda prezidentaAsada neuznávala.[93] Po pádu režimu došlo k jednáním mezi zástupci kurdské samosprávy, jehož výsledkem byla dohoda podepsaná 11. března 2025 mezi prezidentem Šarou a velitelem kurdských milic SDFMalzúmem Abdíem. Podle té má do konce roku 2025 dojít k začlenění všech vojenských i civilních orgánů Rojavy do syrského státu.[94]
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že jivylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též nadiskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Stará obchodní čtvrť v DamaškuBudova centrální banky Sýrie v Damašku
Syrská ekonomika je charakteristická rozsáhlýmstátním sektorem, který trpí přezaměstnaností a neefektivitou. Určitý prostor je v rámci Sýrie vyhrazen i soukromému podnikání. Do některých projektů v civilním sektoru, například zdravotnictví a veřejných prací se významně zapojuje armáda.
Ekonomika Sýrie je na rozdíl od ekonomiky mnoha sousedních států diverzifikovaná a ne zcela závislá naropě. Z velké části je v moci státu, který ovládá ropný průmysl,energetiku a obchod s klíčovými zemědělskými produkty (bavlnou aobilím). Soukromý sektor dominuje v zemědělství, stavebnictví, dopravě a ve zpracovatelském průmyslu. Státní sektor je neefektivní a vyznačuje se nadměrnou zaměstnaností. Prezident Asad se snaží o postupnou liberalizaci ekonomiky.[95] Problémem v Sýrii zůstává korupce. Země je v porovnání s ostatními státy světa průměrně bohatá,[65]hrubý domácí produkt (HDP) v paritě kupní síly za rok 2010 činil 107,4 miliarddolarů[92] a mezi lety 2007–2010 pravidelně stoupal v průměru zhruba 4,5 % ročně.[pozn. 1][96] Zhruba 17 % zaměstnaných pracuje v zemědělství, 16 % v průmyslu a 67 % ve službách. Nezaměstnanost se pohybuje okolo 8,3 % a k roku 2006 žilo téměř 12 % obyvatel pod hranicíchudoby. Syrská měna se nazývásyrská libra (SYP) a její kurz v roce 2010 byl 46,5 syrských liber za americký dolar.[92]
Průmysl se podílí na tvorbě HDP asi z 27 % a nejvýznamnější jeho částí je ropný sektor.[92] Od 60. let 20. století Sýrie na severovýchodě a východě země těží ropu. Od roku 1995 produkce dlouhodobě klesá,[65] v roce 2010 dosahovala zhruba 400 000 barelů denně (34. místo v žebříčku států světa).[92] Asi 70 % nalezišť, jejichž zásoby jsou celkově asi 2,5 miliardy barelů, vlastní státní ropná společnost, zbytek mají v rukou zahraniční společnosti. V Sýrii je také rozvinutá produkcezemního plynu, který je ale všechen spotřebován a do zahraničí se nevyváží.[98] Elektřina je čerpána hlavně z ropy a zemního plynu, ale vyrábí se i vevodních elektrárnách na řece Eufrat.[6]
Dalším významným průmyslovým produktem jsoufosfáty, kterých v roce 2009 Sýrie vyprodukovala 2,46 milionů tun. Mezi méně významné těžební položky patří např.kamenná sůl,mramor,chrom,hořčík abauxit. Průmyslová výroba všeobecně je ze 40 % v rukou státu, který ovládá např. ocelárny, cementárny a výrobny hnojiv. Silnější je soukromý sektor, který se soustředí na textil, potraviny, kůži, chemikálie a léčiva.[98]
Ve službách je zaměstnaných 67 % pracujících obyvatel. Jejich významnou složkou jecestovní ruch, jehož potenciál zatím ale není dostatečně využíván. Nejvíce turistů přichází z ostatních arabských zemí a jejich cílem jsou často náboženské památky, kdežto turisté ze západních zemí do Sýrie jezdí převážně kvůli historickým památkám. Problémem v zemi je špatná kvalita ubytovacích zařízení pro zahraniční návštěvníky.[99] Syrský bankovní sektor byl od roku 1963 zcela pod kontrolou a ve vlastnictví státu a jeho neefektivita zapříčinila, že soukromníci své zdroje ukládali v zahraničí. Na počátku roku 2004 byl v rámci ekonomických reforem povolen vznik soukromých bank.[100]
Pokud jde o přírodní zdroje, Sýrie je 27. zemí na světě s produkcí ropy rychlostí 400,000 barelů denně, spotřebovanou na domácím trhu, a z nichž část je vyvážena do zahraničí, aby znovu dovezla své deriváty.[101][102][103] Kromě vrtů v Hasakah a Deir Ezzor bylo na moři u syrských břehů objeveno velké množství ropy a plynu.[104]Druhý repertoár, zemní plyn, používaný pro domácí spotřebu, má produkci 28 miliard kubických litrů[zdroj?] ročně[105][103], a třetí je fosfát v Homsu, s produkcí 2,6 milionu tun vyvážených převážně z něj, a je považován za devátý ve své produkci na světě.[106] Pokud jde o výrobu energie, od roku 2002 Sýrie dosáhla soběstačnosti ve svých potřebách elektřiny o 21,6 miliard kWh[107], ale krize vedla k poklesu schopnosti vyrábět energii ve velkém množství a v průměru jsou syrská města odříznuta od elektřiny 6 až 9 hodin denně, a to i ve městech, která nejsou svědky bitev, jako je Damašek a Latákia.[108][109]
Sýrie má poměrně dobrou silniční síť[110] o celkové délce (k roku 2009) přes 68 000 km, z nichž přes 61 500 km je asfaltovaných.[92] Také železniční doprava je na dobré úrovni, k roku 2010 dosahovala délky přes 2000 km a vláda investuje do jejího rozvoje.[111] V zemi je v provozu přes sto letišť, z toho zhruba 30 jich má asfaltované přistávací dráhy.[92] Tři mezinárodní letiště se nacházejí v Damašku, Aleppu a Latákii.[110] Největší leteckou společností působící v Sýrii je státní společnostSyrian Arab Airlines. Největšími a nejvýznamnějšími syrskými přístavy jsou Latákie aTartús,[6] obchodní flotila země čítala k roku 2010 41 lodí.[92]
Syrskételekomunikace jsou převážně v rukou státních firem a jsou regulovány vládou.[92][110][111] V zemi je funkčních zhruba 4 miliony pevných linek a 12 milionů mobilních telefonů. Okolo 4,5 milionů obyvatel využíváinternet.[92]
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že jivylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též nadiskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Etno-náboženská mapa SýrieSyrskýbeduínský pastevecSyrští Kurdové, kteří bojují proti Islámskému státu
Podle odhadů z roku 2010 žilo v Sýrii zhruba 22,5 milionuobyvatel.[92][112] Roční přírůstek obyvatelstva dosáhl v roce 2011 celkem 0,9 %,úhrnná plodnost činila za stejný rok 2,94 dítěte na jednu matku.[92] Převážná část populace žije buď na pobřeží nebo v údolí řekyEufratu.[65] Většinu syrského obyvatelstva tvoříArabové (90 %),[112][pozn. 2] následovaní významnou menšinouKurdů (9 %).[65] Mezi zbylými etnickými skupinami v Sýrii žijíPeršané,Arméni,Čerkesové,Turkmeni,Romové aŽidé.[112] Úředním jazykem jearabština, vzdělaní Syřané mluví častoanglicky, částečně takéfrancouzsky,[65] celkově je ale znalost cizích jazyků malá, a to i například mezi vládnoucí elitou.[112] Jednotlivé etnické skupiny užívají i své vlastní jazyky. Zhruba 56 % syrské populace žije ve městech. Průměrná délka života je 74,6 roku.[92]Gramotnost v zemi dosahuje podle sčítání lidu z roku 2004 zhruba 79 % (muži 86 %, ženy 73,6 %).[92][pozn. 3] Základní vzdělání je povinné a bezplatné, trvá od šestého do dvanáctého roku.[65] Jsou k dispozici střední i vysoké školy, oba stupně trvají tři roky. Syrská vláda prioritně podporuje výuku řemesel,strojírenství amedicíny, ostatní obory, napříkladumění,humanitní obory či částečně iekonomie, jsou v pozadí pro doposud nedořešenou produkční a mezinárodně obchodní bázi ekonomiky.[113] V zemi přetrvávala etnická diskriminace Kurdů, kterým byly odpírány možnosti rozvíjet svojí kulturu a jazyk. Desetitisíce Kurdů jsou bez státní příslušnosti, což jim zabraňuje využívat svých společenských a ekonomických práv.[114][pozn. 4] Podle některých zdrojů se syrská vláda snaží minoritní etnické skupiny (Armény, Asyřany-Ajsory, Kurdy a d.)arabizovat.[115] V zemi je doposud rozšířená diskriminace žen, zejména mimo území obývané vzdělanějším obyvatelstvem, avšak je mnohem méně výrazná než v islamizovaných zemích v regionu.[114]
Ústava stanoví, že vzdělání je právem každého občana, povinným na základní úrovni vzdělání a bezplatným na všech úrovních. Kromě škol provozovaných státem prostřednictvím ministerstva školství investuje do vzdělávání i soukromý sektor, přičemž bere na vědomí materiály k povinným učebním osnovám vydávané ministerstvem. Předuniverzitní vzdělávání v Sýrii je rozděleno do dvou fází: základní vzdělání od 6 do 15 let a skládá se ze dvou cyklů a střední vzdělání od 15 do 18 let a zahrnuje tři obory, a to vědecké, literární aŠaría, a sedm profesních odvětví, jmenovitě průmyslové, zemědělské, obchodní, cestovní ruch, informatiku a technické, a končí tím, že student získá osvědčení o střední škole, které ho kvalifikuje podle jeho průměru a na základě kompromisu vydanéhoministerstvem vysokoškolského vzdělávání pro jeho závěrečnou specializaci na univerzitách. Většina Syřanů bude studovat na státních univerzitách, z nichž nejstarší je Damašská univerzita. V roce 1972 stát navrhl zákon o gramotnosti, ale nepodařilo se mu jej zcela implementovat a procento negramotných lidí kleslo z 19% v roce 2000 na 14,2% v roce 2008, takže Sýrie se řadí na deváté místo v arabském světě a 119. místo na světě v gramotnosti. V zemi se každoročně pořádá velké množství kulturních festivalů a knižních veletrhů, zejména Knižní veletrh v Damašku[116], a vláda spravuje řadu knihoven a čítáren, z nichž snad nejvýznamnější veřejnou knihovnou jeAsadova národní knihovna . Města také obsahují provinční centra a okresní centra s kulturními domy a divadly provozovanými ministerstvem kultury, malými veřejnými knihovnami a organizují festivaly a další kulturní dny.
Většina alavitů, k nimž náleží prezident Bašár Asad a vládnoucí vrstva země, šíitů, ismá'ílitů,syrských křesťanů a drúzů podporuje syrskou vládu, protože se obávají represivní politiky proti menšinám v případě vítězství sunnitských islamistických/džihádistických rebelů.[117] Odhaduje se, že až třetina z 250 000 alavitských mužů bojujících na straně vlády zahynula v občanské válce.[118] V květnu 2013 podle jednoho odhadu z 94 000 obětí války bylo 41 000 alavitů.[119]
↑abVOCŮ, Taťána. Ahmad Šara byl jmenován prozatímním prezidentem Sýrie.www.novinky.cz [online]. 2025-01-29 [cit. 2025-01-29].Dostupné online.
↑ Population by Country (2024) - Worldometer.www.worldometers.info [online]. [cit. 2024-12-08].Dostupné online. (anglicky)
↑ DOČKAL, Ondřej. Current crisis in Syria. Praha : Asociace pro mezinárodní otázky, 2012.www.studentsummit.cz [online]. [cit. 2012-12-07].Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-22.
↑Library of Congress.Country Profile: Syria [online]. 2005-04-15 [cit. 2011-08-16]. S. 2. Dále jen [Library of Congress].Dostupné online. (anglicky)
↑ab Reportér BBC mluvil s dezertéry: Sýrii zřejmě čeká občanská válka.České noviny [online]. 2011-11-25 13:28 CET, rev. 2011-11-25 13:59 CET [cit. 2012-01-14].Dostupné online.
↑mcm, Právo. Turci a Saúdové šokovali Západ, v Sýrii vsadili na džihádisty.Novinky.cz. 2015-05-13.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-07-10.
↑ČTK. Tajná mise CIA na vyzbrojení syrských rebelů se nevydařila.Deník.cz. 2015-02-01.Dostupné online [cit. 2025-03-30].
↑HUSAIN, Ed. ISIS Atrocities Started With Saudi Support For Salafi Hate.The New York Times. 22. srpna 2014.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑PARKER, Ned; IRELAND, Louise. Iraqi PM Maliki says Saudi, Qatar openly funding violence in Anbar.www.reuters.com. 9. března 2014.Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-22.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GUITON, Barney. 'ISIS Sees Turkey as Its Ally': Former Islamic State Member Reveals Turkish Army Cooperation.Newsweek. 7. listopadu 2014.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Saudi King Blames Bashar al-Assad For ISIS Rise In Syria [online]. [cit. 2016-08-05].Dostupné online.
↑ The terrorists fighting us now? We just finished training them..The Washington Post. 1. května 2015.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Nizozemsko a Kanada žalují Sýrii kvůli mučení během občanské války.ČT24 [online].Česká televize, 2023-06-12 [cit. 2023-06-12].Dostupné online.
↑KUTILOVÁ, Markéta; ANDERT, Jana. Vyvražďování alávitů odhaluje nový syrský režim v celé jeho brutalitě.Novinky.cz [online]. 12. března 2025.Dostupné online.
↑ V Sýrii likvidují alávity. Počty obětí rostou každý den.Novinky.cz [online]. 2025-03-05.Dostupné online.
↑ German foreign minister on Syria visit reopens Damascus embassy.France 24 [online]. 20. března 2025.Dostupné online.
↑Syrskou opoziční koalici uznala už stovka států. K vojenské pomoci se nikdo nezavázal [online]. zpravy.ihned.cz, 12 .12. 2012 [cit. 2012-12-30].Dostupné online.
↑ABUSHAKRA, Rima. Main Syria Opposition Group in Exile Chooses Government.Wall Street Journal. 2013-11-12.Dostupné online [cit. 2024-12-16].ISSN0099-9660. (anglicky)
↑ROUNDTABLE: Can relocating into Syria build confidence in the opposition’s interim government? [online]. Syria Direct, 2016-05-25 [cit. 2024-12-16].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-14.
↑ How Many People Have Died in Syria’s Civil War?.www.nytimes.com. 2024-12-11.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2024-12-19. (anglicky)
↑ The Syrian General Conference Faces the Interim Government in Idlib.Enab Baladi [online]. 2017-09-18 [cit. 2024-12-23].Dostupné online. (anglicky)
↑A New Flag for the Opposition - The Syrian Observer [online]. 2018-11-13 [cit. 2024-12-23].Dostupné online. (anglicky)
↑ Structure of the Syrian Salvation Government.levant24 [online]. 2023-07-11 [cit. 2024-12-23].Dostupné online. (anglicky)
↑BERGEN, Peter. Who is the leader of Syria’s rebels and what does he want? | CNN Politics.CNN [online]. 2024-12-09 [cit. 2024-12-13].Dostupné online. (anglicky)
↑Syria’s new de facto leader [online]. 2024-12-09 [cit. 2024-12-15].Dostupné online.
↑SH.Mustafa Places Interim Government at the Disposal of the Syrian State - The Syrian Observer [online]. 2025-02-04 [cit. 2025-03-21].Dostupné online. (anglicky)
↑Constitutional Declaration of the Syrian Arab Republic [online]. [cit. 2025-07-16].Dostupné online.
↑ V Sýrii zveřejnili předběžné výsledky nepřímých parlamentních voleb - Seznam Zprávy.www.seznamzpravy.cz [online]. 2025-10-06 [cit. 2025-11-03].Dostupné online.
↑ Surprise recall of US ambassador to Syria spurred by threats.Christian Science Monitor.Dostupné online [cit. 2024-12-23].ISSN0882-7729.
↑Liga arabských států znovu přijme Sýrii. Kvůli normalizaci vztahů s Asadem [online]. 2023-05-07.Dostupné online.
↑abSyria [online]. Foreign & Commonwealth Office, rev. 2010-09-17 [cit. 2012-01-14].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-11. (anglicky)
↑ab Vedomosti: Rusko dál dodává Sýrii zbraně a munici.České noviny [online]. 2012-01-12 11:11 CET, rev. 2011-01-12 18:20 CET [cit. 2012-01-14].Dostupné online.
↑abcdefghijkBureau of Near Eastern Affairs.Background Note: Syria [online]. U.S. Department of State, 2011-03-18 [cit. 2011-08-16].Dostupné online. (anglicky)
↑KEJLOVÁ, Tamara. Rusko údajně evakuuje klíčovou námořní základnu ve Středomoří.ČT24 [online].Česká televize [cit. 2024-12-23].Dostupné online.
↑ Rusko a Čína vetovaly rezoluci odsuzující represe v Sýrii.České noviny [online]. 2011-10-05 [cit. 2012-01-28].Dostupné online.
↑ Rusko a Čína vetovaly rezoluci RB OSN proti syrskému režimu.České noviny [online]. 2011-02-04 [cit. 2012-02-05].Dostupné online.
↑ Asad je v Moskvě, získal azyl i s rodinou - Seznam Zprávy.www.seznamzpravy.cz [online]. 2024-12-08 [cit. 2024-12-23].Dostupné online.
↑ Rusko obnovilo lety na vojenskou základnu Hmímím v Sýrii - Seznam Zprávy.www.seznamzpravy.cz [online]. 2025-10-31 [cit. 2025-11-03].Dostupné online.
↑Zastupitelský úřad ČR v Damašku.Souhrnná teritoriální informace: Sýrie [online]. Businessinfo.cz, 2010-04-01 [cit. 2011-08-16]. S. 9. Dále jenSouhrnná teritoriální informace: Sýrie.Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
↑CHRISTOU, William. Syrian rebels reveal year-long plot that brought down Assad regime.The Guardian. 2024-12-13.Dostupné online [cit. 2024-12-23].ISSN0261-3077. (anglicky)
↑ Sliby syrských rebelů: Ženy bez hidžábů a amnestie pro brance - Novinky.www.novinky.cz [online]. 2024-12-10 [cit. 2024-12-23].Dostupné online.
↑ Syria's new leader says all weapons to come under 'state control'.Voice of America [online]. 2024-12-22 [cit. 2024-12-23].Dostupné online. (anglicky)
↑ Lídri sýrskych povstalcov sa dohodli na zlúčení všetkých ozbrojených skupín.Hospodárske noviny [online]. 2024-12-24 [cit. 2025-01-08].Dostupné online.
↑ Syrian Defense Ministry to Restructure Army with Volunteer Force.english.aawsat.com [online]. [cit. 2025-08-04].Dostupné online. (anglicky)
↑SCHIAVI, Francesco Salesio.Forging a united front: The challenges of building Syria's new army [online]. 2025-02-03 [cit. 2025-07-16].Dostupné online.
↑ Syria builds a new military from several armed groups after Assad's fall | The Jerusalem Post.The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2025-06-02 [cit. 2025-07-16].Dostupné online. (anglicky)
↑OWEIS, Khaled Yacoub. Syria has recruited half of planned 200,000-strong army, military sources say.The National [online]. [cit. 2025-07-16].Dostupné online. (anglicky)
↑ Kurdové odhlasovali vznik federace na severu Sýrie. Je to nelegální, reaguje vláda v Damašku.Aktuálně.cz [online]. Economia, 2016-03-17 [cit. 2017-01-22].Dostupné online.
↑DANIEL, Jan. Historická dohoda, která má sjednotit Sýrii. Vláda v Damašku se dohodla s Kurdy, že složí zbraně.www.iir.cz [online].Ústav mezinárodních vztahů, 2025-03-19 [cit. 2025-03-20].Dostupné online.
↑ Syrský dovoz ropy převyšuje její vývoz.web.archive.org [online]. 2016-08-08 [cit. 2022-11-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-08-08.
↑ بئر نفط وسط مدينة اللاذقية في سورية - Energy - ArabianBusiness.com.web.archive.org [online]. 2011-08-15 [cit. 2022-11-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-15.
↑ab أخبار النفط والغاز السوري » أرشيف » تاريخ النفط والغاز.web.archive.org [online]. 2017-10-31 [cit. 2022-11-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-31.
↑ إنتاج سورية كبير من الغاز الطبيعي.. وزير النفط لـ"دي برس": مشروع مستقبلي لتزويد مدن وضواحي بالغاز للتدفئة | اخبار سورية المحلية | أخبار سورية | دي برس.web.archive.org [online]. 2020-03-15 [cit. 2022-11-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-03-15.
↑ كونا : وزير النفط .. انتاج سوريا من الغاز قارب 28 مليون متر مكعب يوميا - الطاقة والثروة المعدنية - 22/04/2010.web.archive.org [online]. 2011-08-24 [cit. 2022-11-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-24.
↑ Ministerstvo ropy odhalilo, že syrská produkce fosfátů vzrostla za poslední rok o 46%, zatímco roční vývoz hnojiv vzrostl o 54%., syrské.web.archive.org [online]. 2011-07-21 [cit. 2022-11-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-21.
↑ Wayback Machine.web.archive.org [online]. 2016-03-04 [cit. 2022-11-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-04.
↑ Zvýšení hodin přídělového systému elektřiny.web.archive.org [online]. 2015-03-30 [cit. 2022-11-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-03-30.
↑ تقنين الكهرباء في صحنايا يتجاوز التسع ساعات يومياً | اخبار سورية المحلية | أخبار سورية | دي برس.web.archive.org [online]. 2016-04-06 [cit. 2022-11-11].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-06.
↑ معرض الكتاب الدولي الخامس والعشرين بدمشق - اكتشف سورية.web.archive.org [online]. 2016-09-29 [cit. 2022-10-18].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-09-29.
↑SHERLOCK, Ruth.In Syria's war, Alawites pay heavy price for loyalty to Bashar al-Assad [online]. The Daily Telegraph, 7. dubna 2015.Dostupné online.
↑ Syria Death Toll Likely As High As 120,000, Group Says.www.reuters.com. Reuters, 14. května 2013.Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Damaskus - Aleppo: 5000 Jahre Stadtentwicklung in Syrien. Příprava vydání Mamoun Fansa. Mainz am Rhein: Philipp von Zabern, 2000.ISBN3-8053-2694-7.
Labour markets performance and migration flows in Arab Mediterranean Countries: determinants and effects. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2010.ISBN978-92-79-15986-2.
Women and men in the Syrian Arab Republic: a statistical portrait. New York: United Nations, 2001.
AKKERMANS, Peter M. M. G; SCHWARTZ, Glenn M.The archaeology of Syria: from complex hunter-gatherers to early urban societies (c. 16,000-300 BC). Cambridge: Cambridge University Press, 2003.Dostupné online.ISBN0-521-79666-0.
BAHBOUH, Charif.Sýrie: historie, kultura, geografie. Praha: Dar Ibn Rushd, 2005.ISBN80-86149-44-7.
BAHNASSI, Afif.Das alte Syrien und seine Kunst. Leipzig: Seemann, 1987.ISBN3-363-00005-7.
CHAITANI, Youssef.Post-colonial Syria and Lebanon: the decline of Arab nationalism and the triumph of the state. London: I.B. Tauris, 2007.ISBN978-1-84511-294-3.
LEWIS, Bernard.Dějiny Blízkého východu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007.ISBN978-80-7106-926-3.
OTTAWAY, Marina; CHOUCAIR-VIZOSO, Julia.Beyond the façade: political reform in the Arab world. Washington: Carnegie Endowment for International Peace, 2008.Dostupné online.ISBN978-0-87003-239-4.
ZISER, Eyal.Commanding Syria: Bashar al-Asad and the first years in power. London: I.B. Tauris, 2007.Dostupné online.ISBN1-84511-153-2.
ZISSER, Eyal; RIVLIN, Paul.Syria: domestic political stress and globalization. Tel Aviv: Tel Aviv University - Moshe Dayan Center, 1999.ISBN965-224-039-7.
PŘEBINDA, Petr.Od Velké Sýrie k malé: Složitosti vytváření Sýrie v první polovině 20. století. Praha: Academia, 2018.ISBN978-80-200-2864-8
Zastupitelský úřad ČR v Damašku.Souhrnná teritoriální informace: Sýrie [online]. Businessinfo.cz, 2010-04-01 [cit. 2011-08-16].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
COMMINS, David Dean, a kol.Syria [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16].Dostupné online. (anglicky)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.jpg)
.svg)
.png)
_-_SYR_-_UNOCHA.svg)
.jpg)
_18.jpg)
_cropped.jpg)
.jpg)
.svg)
