V Súdánu žije 45 milionů lidí (k roku 2021) a zaujímá celkovou rozlohu 1 886 068 kilometrů čtverečních. Do 9. července 2011, kdy se osamostatnilJižní Súdán, byl největším státem kontinentu, nyní je třetí zaAlžírskem aDemokratickou republikou Kongo.
V Evropě se o území na jih od Egypta hovořilo jako oNúbii. Za první státní útvar můžeme považovat již královstvíKerma, jež vzniklo kolem roku 2500 př. n. l. a existovalo takřka tisíc let. Dalším významným státem bylo království Kuš (785 př. n. l. – 350). Následovala královstvíNobatie,Makúrie aAlodie, přičemž všechna bylakřesťanská. Mezi 14. a 15. stoletím byla velká část Súdánu osídlena arabskýmikočovníky, od 16. století pak začalo docházet k masivníarabizaci aislamizaci. V 19. století byl Súdán ovládnut Egyptem, roku 1898 získali vliv v oblastiBritové. V roce 1953 poskytli Súdánu samosprávu, nezávislost byla vyhlášena 1. ledna 1956. Pod vládouDžafara Nimeiryho zavedl Súdán v roce 1983islámské právo šaría. To vyhrotilo rozpory mezi islámským severem a křesťansko-animistickým jihem a vedlo k občanské válce, jež vyvrcholila odtrženímJižního Súdánu v roce 2011. V letech 1989 až 2019 zažil Súdán vojenskou diktaturu vedenouUmarem al-Bašírem, počet jejíchž obětí se odhaduje na 400 tisíc, i kvůli etnické čistce v oblastiDárfúru. Porušování lidských práv, pronásledování neislámských náboženství a obvinění, že Súdán je bezpečným útočištěm pro islámské teroristy, izolovala zemi od většiny mezinárodního společenství. Protesty proti diktatuře vypukly koncem roku 2018 a donutily Bašíra k rezignaci. V roce 2020 bylo zrušeno právo šaría a Súdán se stalsekulárním státem.
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Súdánu.
Neolit začal na území Súdánu v 8. tisíciletí před naším letopočtem, kdy místní lidé přešli na usedlý způsob života v opevněných vesnicích z cihel. Během 5. tisíciletí př. n. l. vysychající krajina (rodící seSahara) přivedla velké skupiny lidí do údolíNilu. První kulturou byla kermská kultura, jejíž kořeny sahají k období 2500 př. n. l.[2]
Sociální hierarchizace vyvrcholila založením státu kolem roku 1700 př. n. l., který je nazýván království Kuš.[3] Stát ležel na soutokuModrého aBílého Nilu, někdy je též nazývánStarou Núbií. Byl silně provázán sestarověký Egyptem, antropologické a archeologické výzkumy jasně ukázaly, že etnicky ani kulturně nebyl mezi populacemi Egypta a Kuše žádný rozdíl. Založení Kuše přímo souviselo s rozpadem egyptskéNové říše, jak je nazýváno poslední velké období starého Egypta.[4]
Zpočátku se Kuš Egyptem inspiroval, časem ale vojensky, politicky i kulturně kdysi mocný Egypt přerostl a v 8. století před naším letopočtem král Kašta vtrhl do Egypta a ovládl ho.[5] Jeho potomci, tzv. Kušité, po staletí pak vládli jako egyptštífaraoni (25. dynastie), než byli poraženi a vyhnániAsyřany.[6] Na vrcholu své slávy dobyli Kušité četná území od JižníKordofánu až poSinaj.
FaraonPianchi se pokusil rozšířit říši naBlízký východ, ale v tom mu zabránil asyrský králSargon II. Asyřané pak získali zálusk i na Egypt a zatlačili kušitské vládce hluboko na jih. Roku 590 př. n. l. byli donuceni opustit Napatu a přesídlili doMeroe.[7] Archeologické práce, které zde začaly roku 1902, odhalily budovy a ulice, chrám zasvěcený bohuAmonovi, paláce a přístavní hráz. Ve třechnekropolích 4 km východně od města bylo nalezeno asi 200 menších pyramid.[8] Toto království nazývali staří Řekové Etiopie. Bylo mezi prvními civilizačními centry světa, kde se užívala technologie taveníželeza.[9][10] Přetrvalo až do poloviny 4. století, rok 350 je většinou uváděn jako rok jeho pádu.
V6. století povstala třikřesťanská núbijská království:Nobatie na severu, která měla hlavní město v Pachoras (Faras), centrální královstvíMakúrie s centrem v Tungulu (staráDongola) aAlódie na jihu, ležící v srdci starého kušitského království.[11] Ta měla hlavní město v Sobě (nyní předměstíChartúmu). V 7. století, pravděpodobně někdy v letech 628 až 642, byla Nobatie začleněna do Makúrie. Makúrie udržovala také úzké dynastické styky s Alódií, což pravděpodobně mělo za následek dočasné sjednocení obou království do jednoho státu.
Mezi roky 639 a 641muslimštíArabové (rášídský chalífát) dobyli Egypt na úkorByzance. V roce 641 nebo 642 a znovu v roce 652 napadli i Núbii, ale byli odraženi. Núbijci se tak stali jedněmi z mála, kterým se během islámské expanze podařilo Araby porazit. Poté se makúrský král a Arabové dohodli na paktu o neútočení (tzv.baqt), který zahrnoval také každoroční výměnu darů, čímž byla uznána nezávislost Makúrie.[12]
Od poloviny 8. do poloviny 11. století vrcholila politická moc a kulturní rozvoj křesťanské Núbie. V roce 747 Makúrie vtrhla do Egypta, který v té době patřil upadajícímUmajjovcům, a učinila tak znovu na počátku 60. let, kdy se její vojska natlačila až na sever.
Kultura středověkých Núbijců bývá popisována jako „afro-byzantská“, ale byla také stále více ovlivňována arabskou kulturou. Státní organizace byla extrémně centralizovaná, napodobovala byzantskoubyrokracii 6. a 7. století. Umění vzkvétalo v podoběhrnčířství a zejménanástěnných maleb. Obyvatelé mluvilistaronúbijštinou a vyvinuli pro ni vlastní abecedu, již postavili na báziabecedy koptské.[13] Současně používaliřečtinu[14],koptštinu aarabštinu. Ženy se těšily vysokému sociálnímu postavení, měly přístup ke vzdělání, mohly vlastnit, kupovat a prodávat půdu. Je doloženo, že často obdarovávaly kostely. I královská posloupnost bylamatrilineální, právoplatným dědicem byl syn královy sestry.
Od konce 11. století bylo hlavní město Makúrie Dongola na ústupu a hlavní město Alódie upadlo ve 12. století. Ve 14. a 15. století obsadily většinu Súdánubeduínské kmeny. To byl začátek definitivního pádu křesťanské Núbie. V roce 1365 občanská válka donutila makúrijský dvůr uprchnout do Dolní Núbie, zatímco Dongola byla zničena a zachvácena Araby. Poté Makúrie existovala již jen jako malé království. Po smrti posledního velkého krále Joela v roce 1484 definitivně zkolabovala. Pobřežní oblasti od jihu až po přístavní městoSuakin pak byly ovládnutyAdalským sultanátem. Také na jihu připadlo království Alódia buď Arabům, nebo Fundžům (kteří se časem s Araby smísili). Spekuluje se o tom, že část alodiánské kultury přežila v podoběkrálovství Fazughli, které padlo roku 1685.
Fundžové založiliSennarský sultanát, který si nakonec podrobil i arabská území.[15] Přestože Fundžové státu dominovali a nebyli původně muslimové, islamizaci nezastavili, byť byla zřejmě postupná. V roce 1523 navštívil Súdánžidovský cestovatelDavid Reubeni a s překvapením konstatoval, že král Amara Dunqas, dříve snadpohan, je již muslimem. Fundžové však zachovaly i neislámské zvyky, jako je zbožnění panovníka nebo konzumacealkoholu, a to až do 18. století. Súdánský lidový islám si až do nedávné minulosti uchoval mnoho rituálů vycházejících z křesťanských tradic. Velkou roli sehrála též islámskámystika, tedysúfismus, podobně jako v Egyptě.[16]
Fundžové se brzy dostali do konfliktu sOsmany, kteří okupovali Suakin kolem roku 1526. Následný osmanský pokus o obsazení hlavního sennarského města Dongoly byl však odražen v roce 1585.[17] V průběhu 17. století dosáhl Sennarský sultanát největšího územního rozmachu. V následujícím století však začal upadat. Převrat v roce 1718 přinesl dynastickou změnu. Nová dynastie nastoupila politiku ortodoxnějšího islámu. Fundžové tak chtěli legitimizovat svou vládu nad arabskými poddanými, důsledky však byli zcela opačné: arabizace státu.[18] Arabštině se rychle podařilo stát se dominantním jazykem centrálního říčního Súdánu a většiny Kordofánu. Další převrat v letech 1761–1762 vyústil v nadvládu Hamajů (lidu z etiopského pohraničí).[19] Fundžští sultáni se stali pouhými loutkami hamajských regentů. Krátce poté se sultanát začal fragmentovat. Na počátku 19. století se moc panovníka v podstatě omezovala jen na Geziru.
Západně od Nilu, vDárfúru, existoval po boku Sennarského sultanátu ještě jeden stát. Původně byl nazýván Tunjur, pozdějiWadaj.[20] Tunjurové byli pravděpodobně arabizovaníBerbeři. Jejich stát byl islamizován kolem roku 1660. Na počátku 18. století, v době uvadání Sennaru, se rozšířil a v roce 1785 dobyl Kordofán. Na ovládnutí celého Súdánu však neměl síly. Tím se toto území stalo připravené na ovládnutí z vnějšku, k němuž záhy též došlo.
Situace využil vládce EgyptaMuhammad Alí (formálně podrobený Osmanům, ale stále více spíše nezávislý vůdce). V roce 1821 napadl a dobyl severní Súdán.[21] Setkal se s minimálním odporem, s výjimkou Kordofánu. Dobývání bylo zintenzivněno synemIbráhíma pašy, Isma'ilem, za jehož vlády byla pro Egypt získána většina současného Súdánu.
Egyptské úřady významně zlepšily súdánskou infrastrukturu (hlavně na severu), zejména pokud jde o zavlažování a produkcibavlny. Egyptští vládci zvaníchedivové však čelili stále větším problémům a vzpourám v Egyptě.Britům, kteří již dlouho zesilovali v Egyptě svůj vliv, nezbylo než Egypt v roce 1882 obsadit. Súdán byl ovšem ponechán v rukou chedivů, což mu neprospělo. Jejich špatné řízení akorupce jejich úředníků vedly k zaostávání. Většina zemědělců tehdy opustila své farmy. Ránu súdánské ekonomice zasadil i konecobchodu s otroky, vynucený Evropany.
Výsledkem hospodářské krize byl vzestupmahdistických sil, které by v dnešní terminologii šlo označit zaislámské fundamentalisty.[22] Jejich vůdceMuhammad Ahmad ibn Abd Alláh od roku 1881 až do pádu Chartúmu v lednu 1885 vedl úspěšné vojenské tažení proti osmansko-egyptské vládě. Nakonec zavedl v celém Súdánu islámské právošaría. Jeho nástupci pakchalífát. Brzy již jejich agresivita ohrožovala i sousedníEtiopii a Egypt. Egypt však uhájili Britové a z Etiopie byli mahdisté vyhnáni Italy a Belgičany.
V 90. letech 19. století se Britové rozhodli Súdán dobýt (jen čistě formálně pro egyptské chedivy). Chtěli tím vyřešit jak problém tamní fundamentalistické agresivní vlády, tak stále větší chuti Belgičanů a Francouzů na toto území. Kromě toho chtěla Británie získat kontrolu nad dolním Nilem, kvůli plánované přehradě vAsuánu.Horatio Kitchener vedl v letech 1896 až 1898 proti mahdistům vojenské tažení. To úspěšně vyvrcholilo rozhodujícím vítězstvím vbitvě u Omdurmánu 2. září 1898.[23] Súdán se stal na půl století britskou kolonií.
Britové spravovali zemi v jednom celku s Egyptem, ale otázka nezávislosti Súdánu na Egyptu se stále znovu vynořovala. Vzpoura z roku 1924 ukázala zrod súdánského nacionalismu a neochotu Súdánců být vnímáni jako jeden celek s Egyptem.[24] I egyptští nacionalisté, kteří se ujali v Egyptě moci podruhé světové válce, se však nakonec usnesli, že zbídačený Súdán byl pro nový stát jen koulí na noze, což otevřelo cestu súdánské nezávislosti. Tu si Súdánci odhlasovali ve dvou referendech, která se konala zvlášť na arabském severu i černošském jihu.
Prakticky hned po získání nezávislosti v roce1956 začaly spory mezi vládnoucím arabským severem a černým jihem, které vedly k 17 let trvajícíobčanské válce. Ta skončila v roce1972 dohodou z Addis Abeby, která jižním oblastem poskytovala větší míruautonomie. Pro nedodržování smlouvy a násilné vyvlastňování půdy na jihu země se ovšem boje rozhořely znovu v roce1983. Klíčovou roli v tétodruhé fázi sehrálaSúdánská lidově osvobozenecká armáda. V roce1989 se moci chopil generálUmar al-Bašír a vládl až do své rezignace v roce 2019.
V roce1991 se do země přesunulUsáma bin Ládin se svou organizacíal-Kajdá a začal podporovat penězi i mocí vládnoucí garnituru. Ze země byl vypovězen v roce 1996 a vrátil se do své domovské základny v Afghánistánu.[25]
V roce 1993 se Súdán přeměnil na islámskýtotalitní stát, ve kterém al-Bašír zrušil Revoluční velitelskou radu a vytvořil Národní islámskou frontu (NIF) s vládou složenou výhradně ze členy NIF.
Občanská válka s jihem skončila po v lednu2005 podepsáním mírové smlouvy. 22 let trvajícíobčanská válka má mimo jiné na kontě 1,9 miliónu mrtvých civilistů, 4 miliony uprchlíku a několikhladomorů.
V roce2003 začalo povstání na západě v oblastiDárfúr, které trvalo až do roku 2020 (vizkonflikt v Dárfúru). Konflikt si vyžádal kolem 300 tisíc mrtvých a 3 milionů vysídlených osob.
V prosinci 2018 vypuklasúdánská revoluce. V dubnu 2019 byl po měsících protestů prezidentUmar al-Bašír sesazen armádou a vládu převzala přechodná vojenská vláda. Opozice však nesouhlasila s prozatímní vojenskou vládou, která měla být ustanovena na dva roky do svobodných voleb.[27] Armáda proti protestujícím civilistům tvrdě zasáhla (vizmasakr v Chartúmu),[28] ale po trvajících protestech přistoupili na sdílení moci s opozicí.[29] V říjnu 2021 se vojenským převratem chopila moci súdánská armáda pod velením generálaAbd al-Fattáha al-Burhána.[30]
Dne 15. dubna 2023 vypukl v Súdánudalší konflikt, když se protivládní povstalci zJednotek rychlé podpory pokusili převzít moc v zemi. Proti převratu se ale postavila dosavadní vláda, a v Súdánu tak prakticky vypukla občanská válka.[31] Jádro konfliktu sahá do vlády Umara Bašíra, který účelově dělil ozbrojené složky v zemi, aby rozdělil jejich vliv a vyhnul se tak případnému svržení, což se ale nakonec stejně nepovedlo. Pod tímto cílem tak fungovala armáda země a vedle ní vznikla polovojenská skupina Jednotky rychlé podpory, která měla potírat povstání. Členové se verbovali z milic zvanýchDžandžavíd, které se v konfliktu v Dárfúru dopouštěly válečných zločinů. Občanskou válku tedy spustil boj o moc dvou hlav těchto ozbrojených složek: generála armádyAbd al-Fattáha al-Burhána a velitele Jednotek rychlé podpory generálaMuhammada Hamdana Dagala (který je znám pod jménem Hamedti).[32] Konflikt způsobil destrukci hlavního města Chartúmu a rozsáhlou humanitární krizi. Válka vyhnala z domovů několik milionů lidí a ze strany Jednotek rychlé podpory také dochází k vyvražďování etnikaMasalitů.[33][34] Několik mezinárodních organizací v květnu 2024 varovalo, že miliony obyvatel země jsou na pokrajihladomoru.[35] Po dobytíFáširu v říjnu 2025 zde Jednotky rychlé podpory povraždily více než 2 tisíce civilistů.[36]
Súdánská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se třemi vodorovnými pruhy, červeným, bílým a černým, a zeleným žerďovým klínem, sahajícím do 1/3 délky vlajky.[41]
Súdánský státní znak je emblém, tvořený černo-stříbrnou kresbou ptákaHadilova písaře (Sagittarius serpentarius) s roztaženými křídly a černo-červeným štítem na hrudi. Nad hlavou má stříbrnou, dvakrát přeloženou, stuhu se zeleným arabským nápisem „An-nasr-laná“ (českyVítězství je naše). Pod ptákem je opět stříbrná, dvakrát přeložená stuha se zeleným arabským nápisem s názvem státu – „Džumhúríjat as-Súdán“ (českySúdánská republika).[1]
Podrobnější informace naleznete v článku Súdánská hymna.
Súdánská hymna je píseňMy jsme armáda boha a naší země. Píseň byla původně hymnou súdánských ozbrojených sil. Hudbu složil Ahmad Murjan a text napsal Ahmad Muhammad Salih.
Značnou část súdánského povrchu zaujímá rozsáhlárovina, která je dnem velké pánve Nilu. Nazápadě,východě ajihu je obklopena náhorními plošinami o průměrné nadmořské výšce 500 až 1 000 m n. m. Na severovýchodě státu se rozkládá písčitokamenitáNúbijská poušť, která leží v nadmořské výšce 1 000 až 1 500 m n. m. Podél pobřeží Rudého moře se táhne pásRudomořských hor, na území Súdánu se nachází i jejich nejvyšší hora –Džabal Oda (2.260m). Na jihovýchodě a východě zasahují na území Súdánu výběžkyEtiopské vysočiny. Na severozápadě se rozkládá písčitáLibyjská poušť. Směrem k jihu přechází Libyjská poušť do vysočinyDárfúru. V této oblasti se nachází vulkanické pohoříDžabal Marra s nejvyšším vrcholem země, který představujekalderaDeriba (3.042m).
Všechny stálé řeky náleží povodíNilu, který protéká Súdánem svým horním a středním tokem. Nil vzniká soutokemBílého aModrého Nilu u Chartúmu. Níže na svém toku přijímá řekuAtbaru. Bílý Nil se rozlévá v období dešťů a vytváří rozsáhlé mělkéjezero.
Sever země má tropické pouštní podnebí, kdy červencová teplota se pohybuje okolo 35 °C (s maximy až kolem 50) a lednová okolo 24 °C. V jižní polovině země se projevuje rovníkovémonzunovépodnebí, má vlhké letní a suché zimní období. Množství srážek se zvyšuje odseveru, kde je do 25 mm srážek, k jihu, kde je mezi 500 a 1 500 mm.
Smlouva z Nairobi slibovala možnost vyhlášení referenda o plné nezávislosti Jižního Súdánu. K němu došlo v roce 2011. Pro nezávislost v referendu hlasovalo 98,83 % jižních Súdánců. Jižní Súdán se 9. 7. 2011 stal 54. africkým státem. Nevyřešené zůstávají otázky sdílení ropných výnosů a status na ropu bohaté oblasti Abyei. Súdán každopádně přišel rozdělením země o čtvrtinu obyvatelstva, třetinu území a 70–80 % zásob ropy. To Bašírovou mocí přesto neotřáslo a v dubnu 2015 byl opětovně zvolen prezidentem.
Na západě země stále pokračujekonflikt v Dárfúru, který si vyžádal přes 300 000 obětí.[42] Světové pohoršení vzbuzují kruté činy arabských milicí (džandžavíd) vůči civilistům. Toto řádění není pod kontrolou centrální vlády, ta však také neusiluje o uklidnění situace. Mezinárodní trestní tribunál v Haagu vydal kvůli podezření ze spáchání zločinugenocidy v Dárfúru zatykač na prezidenta Bašíra. 12. července 2010 byl vydán zatykač druhý, stále aktuální. Zatykač byl vydán i na súdánského ministra obrany.[43]
Súdán má s většinou sousedů problematické vztahy. V 90. letech 20. století vytvořilyUganda,Keňa aEtiopie protisúdánskou koalici, která měla zamezit šíření vlivu Národní islámské fronty a radikálního islámu vůbec. Súdánská vláda naopak podporovala protivládní povstalecké skupiny v těchto zemích, jako byla např.Boží armáda odporu v Ugandě.[44] Súdán má také územní spor sEgyptem o Halaibský trojúhelník.
Spojené státy americké nakonec protisúdánskou koalici podpořily a napsaly Súdán na svůj seznam sponzorů terorismu. V reakci na to si Súdán vytvořil silné vazby nahusajnovskýIrák aÍrán. Súdán má také rozsáhlé politicko-hospodářské vztahy sČínou, která těží deset procent súdánské ropy. Podle bývalého súdánského ministra je Čína rovněž největším dodavatelem zbraní do Súdánu.[45]
V březnu 2009 vydalICC v Haagu na prezidentaUmara al-Bašíra zatykač pro válečné zločiny a zločiny proti lidskosti
Od roku 1983 zahubila občanská válka a hladomor v Súdánu téměř 2 miliony lidí.[48] Odhaduje se, že během druhé súdánské občanské války bylo až 200 000 lidízotročeno.[49]
Súdán má podle organizaceReportéři bez hranic 172. nejméně svobodná média na světě (ze 180 zemí).
Muslimové (a to i ti, kteří museli islám přijmout pod hrozbou násilí), kteří konvertují ke křesťanství, mohou čelit trestu smrti za zločinapostáze. V roce 2014 bylaMeriam Ibrahim odsouzena pro svou křesťanskou víru na smrt.[50] Po nátlaku mezinárodního společenství a organizací zabývajících se lidskými právy, byla Meriam propuštěna, bylo jí dovoleno opustit zemi a v USA, kde byla přijata, začala nový život s manželem a dcerou, která se jí narodila právě ve vězení.
Podle zprávyUNICEF z roku 2013 bylo 88 % žen v Súdánu podrobeno zmrzačení ženských pohlavních orgánů zvanémuženská obřízka.[51] Súdánský zákon o manželství byl mezinárodními organizacemi kritizován za to, že umožňuje sňatky s dětmi (od 10 let).[52]Homosexualita je v Súdánu nezákonná a trestaná smrtí.[53]
Súdán je méně rozvinutý zemědělský stát, patřící k nejchudším státům světa. Súdán má ohromné zdroje nerostného bohatství, nejdůležitější jeropa. Ta se těží převážně najihu země a ropovodem transportuje do přístavuBúr Súdán. Díky penězům z ropy lze očekávat postupné zvyšovaní nyní velice nízké životní úrovně obyvatel.
Počet obyvatel Súdánu (bez Jižního Súdánu) mezi lety 1800–2021, data zOur World in Data
Arabové tvoří 70 % obyvatel, zbytek pak hlavně černoši (Furové, Bejaové, kmeny Nuba, Fallata ad.). Většina obyvatel (97 %) vyznávásunnitskýislám, zbytek tvoří malé komunity křesťanů a animistů. Islám je základem zákonodárství a státnímnáboženstvím. Křesťané jsou pronásledováni. Také černoši jsou vystaveni ze strany Arabů mnoha protivenstvím: během občanské války bylo mnoho černošských obyvatel jihu uneseno dootroctví.[55]
Pouštní oblasti Súdánu jsou velmi řídce osídleny, proto průměrná hodnota osídlení dosahuje 15 osob na km².
Počet obyvatel byl v roce 2018 odhadnut na 41,3 milionu. Populační přírůstek je velmi vysoký: 2,41 % ročně. Počet obyvatel je však proměnlivý v důsledku občanské války, hladomorů a emigrace do Čadu a Ugandy na straně jedné a přílivu muslimských migrantů z Etiopie a Eritreje na straně druhé. Navíc, mnoho venkovanů žije stále kočovným způsobem života, okolo 2 milionů. V pohybu je také každým rokem asi 500 000 sezónních dělníků. V zemědělství pracuje 80 % obyvatel, v průmyslu 7 %, ve službách 13 %.[43]
VedleMálikovského mazhabu je v menšině přítomen takéŠáfiovský aHanífovský mazhab.Šíitský islám je menšinový, ale počet následovníků stoupá.[62] PodleafrikanistyO. Havelky mnoho súdánských muslimů zároveň ctí některé ztradičních náboženství (vícečetná náboženská identita), případně praktikujísynkretismus islámu a tradičního náboženství. Známé je například tradiční náboženství súdánských a jihosúdánskýchDinků.[63] Nejvyšší zbohů v pantheonu Dinků je nazývánNhialic,[63] který měl nařídit lidem, aby se množili a po lidské neposlušnosti učinil člověka smrtelným. Není jasné, jak moc je tento příběh ovlivněnkřesťanstvím, na každý pád platí, že většina původních afrických náboženství se v současnosti nějak vztahuje ke křesťanství nebo islámu.[64] Mezi další známé bohy mezi jižními etniky patříDengdit, bůh deště a plodnosti, nebo také bůhGarang.[63] Modlitby jsou nejčastěji směřovány přímo k nejvyššímu Bohu Nhialicovi, jemu se také obětuje býk. Had je pro Dinky posvátným zvířetem, které se nesmí zabíjet.[65]
Súdán se od roku1960 zúčastňuje olympijských her. K roku 2021 získal jedinou medaili, a to díky běžciIsmailu Ahmedu Ismailovi, který naolympijských hrách v Pekingu roku 2008 získal stříbro v běžeckémzávodě na 800 metrů. Na stejné trati bral stříbroAbubaker Kaki na mistrovství světa (2011), navíc se stal dvakrát mistrem světa v hale (2008, 2010). Úspěšným běžcem je iRabah Yousif, který však nyní reprezentuje Británii.Súdánská fotbalová reprezentace vyhrála v roce 1970 mistrovství Afriky (Africký pohár národů). V roce 1956 Súdán vůbec první Africký pohár národů pořádal. BasketbalistaManute Bol se prosadil v americké lizeNBA a se svými 231 centimetry je dosud nejvyšším hráčem, který v ní nastupoval.
Některá súdánská archeologická naleziště byla zapsána naseznam světového kulturního dědictví UNESCO: Především jsou tovykopávky na ostrově Meroe. Meroe bylo hlavní město starověkéhonúbijského královstvíKuš. Archeologické práce, které zde začaly roku 1902, odhalily budovy a ulice, chrám zasvěcený bohuAmonovi, paláce a přístavní hráz. Ve třechnekropolích 4 km východně od města je asi 200 pyramid. Druhou lokalitou na seznamu jsou vykopávky v Gebel Barkal a v Napatanu. Pět lokalit leží v délce přes 60 km v údolí Nilu. Jsou svědkem napatanské kultury (900–270 př. n. l.) a meroitické kultury (270 př. n. l. – 350). I zde byly nalezeny hrobky s pyramidami, chrámy a paláce.[66]
Zajímavostí je, že Súdán a Egypt jsou pouze dvě země v Africe, kde se můžeme setkat se slovenskou a uherskou hudbou. Například při pohřbu obětí nepokojů v Chartúmu v roce 2019 byl koncert uherské hudby. A to díkyMagyarabům, zde usazených potomků maďarských bojovníků ze šestnáctého století.
↑ Kerma Culture | The Oriental Institute of the University of Chicago.oi.uchicago.edu [online]. [cit. 2021-08-27].Dostupné online.
↑ The Kingdom of Kush.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2021-08-26].Dostupné online. (anglicky)
↑DIXON, D. M. The Origin of the Kingdom of Kush (Napata-Meroë).The Journal of Egyptian Archaeology. 1964, roč. 50, s. 121–132.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0307-5133.doi:10.2307/3855745.
↑REDFORD, Donald B. Sais and the Kushite Invasions of the Eighth Century B.C..Journal of the American Research Center in Egypt. 1985, roč. 22, s. 5–15.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0065-9991.doi:10.2307/40000387.
↑TAYLOR, Alan. The Forgotten Pyramids of Meroë - The Atlantic.www.theatlantic.com [online]. [cit. 2021-08-26].Dostupné online. (anglicky)
↑HUMPHRIS, Jane; CHARLTON, Michael F.; KEEN, Jake. Iron Smelting in Sudan: Experimental Archaeology at The Royal City of Meroe.Journal of Field Archaeology. 2018-07-04, roč. 43, čís. 5, s. 399–416.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0093-4690.doi:10.1080/00934690.2018.1479085.
↑TRIGGER, Bruce G. The Myth of Meroe and the African Iron Age.African Historical Studies. 1969, roč. 2, čís. 1, s. 23–50.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0001-9992.doi:10.2307/216325.
↑WELSBY, Derek A.The Medieval Kingdoms of Nubia: Pagans, Christians and Muslims Along the Middle Nile. [s.l.]: British Museum Press 310 s.Dostupné online.ISBN978-0-7141-1947-2. (anglicky) Google-Books-ID: mXIPAQAAMAAJ.
↑SPAULDING, Jay. Medieval Christian Nubia and the Islamic World: A Reconsideration of the Baqt Treaty.The International Journal of African Historical Studies. 1995, roč. 28, čís. 3, s. 577–594.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0361-7882.doi:10.2307/221175.
↑KHALIL, Mokhtar; MILLER, Catherine. Old Nubian and Language Uses in Nubia.Égypte/Monde arabe. 1996-12-31, čís. 27–28, s. 67–76.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN1110-5097.doi:10.4000/ema.1032. (francouzsky)
↑BURSTEIN, Stanley M. When Greek Was an African Language: The Role of Greek Culture in Ancient and Medieval Nubia.Journal of World History. 2008, roč. 19, čís. 1, s. 41–61.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN1045-6007.
↑SPAULDING, Jay. The Government of Sinnar.The International Journal of African Historical Studies. 1973, roč. 6, čís. 1, s. 19–35.Dostupné online [cit. 2021-08-27].ISSN0361-7882.doi:10.2307/216971.
↑KARRAR, Ali Salih; KARRĀR, ʻAlī Ṣāliḥ.The Sufi Brotherhoods in the Sudan. [s.l.]: C. Hurst & Company 260 s.Dostupné online.ISBN978-1-85065-111-6. (anglicky) Google-Books-ID: hT3YAAAAMAAJ.
↑PEACOCK, A.C.S. The Ottomans and the Funj sultanate in the sixteenth and seventeenth centuries.Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. 2012, roč. 75, čís. 1, s. 87–111.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0041-977X.
↑'ABDIN, 'Abd al-Magid; GADALLAH, Fawzi F.; SANDERSON, G. N. Some General Aspects of the Arabisation of the Sudan.Sudan Notes and Records. 1959, roč. 40, s. 48–74.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0375-2984.
↑HOLT, P. M.; DALY, M. W.A History of the Sudan: From the Coming of Islam to the Present Day. [s.l.]: Routledge 212 s.Dostupné online.ISBN978-1-317-86366-3. (anglicky) Google-Books-ID: BXB_BAAAQBAJ.
↑ROBINSON, Arthur E. The Conquest of the Sudan by the Wali of Egypt, Muhammad Ali Pasha, 1820-1824.Journal of the Royal African Society. 1925, roč. 25, čís. 97, s. 47–58.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0368-4016.
↑WARBURG, Gabriel. Mahdism and Islamism in Sudan.International Journal of Middle East Studies. 1995, roč. 27, čís. 2, s. 219–236.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0020-7438.
↑MURAD, Hasan Qasim. British Involvement in the Sudan.Pakistan Horizon. 1978, roč. 31, čís. 4, s. 60–81.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0030-980X.
↑EL-AMIN, Mohammed Nuri. Britain, The 1924 Sudanese Uprising, and the Impact of Egypt on the Sudan.The International Journal of African Historical Studies. 1986, roč. 19, čís. 2, s. 235–260.Dostupné online [cit. 2021-08-26].ISSN0361-7882.doi:10.2307/219427.
↑ Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 4. Usáma bin Ládin.Valka.cz [online].Dostupné online.
↑ Mrtvoly v Nilu a chaos. V Súdánu dál zuří nepokoje, lidé se děsí obávaných milic.Aktuálně.cz [online].Economia, 6. června 2019.Dostupné online.
↑REUTERS. Sudan opposition and military sign final power-sharing accord.The Guardian. 2019-08-17.Dostupné online [cit. 2020-01-07].ISSN0261-3077. (anglicky)
↑ Vojenský převrat v Súdánu. Armáda rozpustila přechodnou vládu a vyhlásila výjimečný stav.iROZHLAS [online].Český rozhlas, 2021-10-25 [cit. 2024-01-06].Dostupné online.
↑ Poslední dva Češi opustili Súdán. S jejich evakuací pomohlo Turecko.Novinky.cz [online]. Borgis, 2023-06-04 [cit. 2023-06-04].Dostupné online.
↑SINGER, Prokop.Drama v Súdánu: Na krvavý souboj o moc mezi dvěma generály nejvíce doplácejí obyčejní lidé [online]. 2023-04-18 [cit. 2023-12-03].Dostupné online.
↑BRYCHTA, Filip.Nejhorší humanitární noční můra dnešní doby. V přehlíženém Súdánu panuje peklo [online]. 2023-11-28 [cit. 2023-12-03].Dostupné online.
↑BRYCHTA, Filip.V Chartúmu se hromadí těla. Násilí v Súdánu nepolevuje, spíše se rozrůstá [online]. 2023-07-05 [cit. 2023-12-03].Dostupné online.
↑ČT24. Na pokraji hladomoru v Súdánu jsou miliony lidí, varují mezinárodní organizace.ČT24 [online].Česká televize [cit. 2024-05-13].Dostupné online.
↑STAFF, Al Jazeera. ‘A true genocide’: RSF kills ‘at least 1,500 people’ in Sudan’s el-Fasher.Al Jazeera [online]. [cit. 2025-10-30].Dostupné online. (anglicky)
↑ One of the fastest ways to end Sudan's civil war is to stop the UAE's involvement.The Hill. 2024-08-07.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑MOHAMMAD, Talal. How Sudan Became a Saudi-UAE Proxy War.Foreign Policy. 2023-07-12.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ABDELAZIZ, Khalid; HAFEZI, Parisa; LEWIS, Aidan. Sudan civil war: are Iranian drones helping the army gain ground?.www.reuters.com. Reuters, 2024-04-10.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Russia Switches Sides in Sudan War [online]. 2024-07-08 [cit. 2025-03-27].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Female Genital Mutilation/Cutting: A statistical overview and exploration of the dynamics of change.UNICEF DATA [online]. 2013-07-22 [cit. 2018-12-12].Dostupné online. (anglicky)
↑ Sudan worst in Africa with legal marriage at age 10.news.trust.org [online]. Thomson Reuters [cit. 2018-12-12].Dostupné online.
↑ The 74 countries where it's illegal to be gay.The Independent [online]. 2016-05-17 [cit. 2018-12-12].Dostupné online. (anglicky)
↑The World Factbook [online]. [cit. 2021-12-30].Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-17.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
ABUSHARAF, Rogaia Mustafa.Transforming displaced women in Sudan : politics and the body in a squatter settlement. Chicago ; London: University of Chicago Press, 2009.ISBN9780226001999.
BURR, J. Millard; COLLINS, Robert O.Revolutionary Sudan : Hasan al-Turabi and the Islamist state, 1989-2000. Leiden ; Boston: Brill, 2003.ISBN90-04-13196-5.
COCKETT, Richard.Sudan: Darfur and the failure of an african state. New Haven and London: Yale University Press, 2010.Dostupné online.ISBN978-0-300-16273-8. (anglicky)
HULME, Mike. The Changing Rainfall Resources of Sudan.Transactions of the Institute of British Geographers, New Series. 1990, roč. 15, čís. 1, s. 21–34.Dostupné online.
IDRIS, Amir.Conflict and politics of identity in Sudan. Houndmills, Basingstoke, Hampshire; New York: Palgrave Macmillan, 2005.ISBN1-4039-8107-8.
JAMES, Wendy.War and survival in Sudan's frontierlands : voices from the Blue Nile. Oxford: Oxford University Press, 2007.Dostupné online.ISBN978-0-19-929867-9.
PETALUMA, Calif.Sudan: Society and Culture. [s.l.]: World Trade Press, c1993-2010 [2010].ISBN978-1-60780-433-8.
ROWE, Martin Timothy.The experience of protest : masculinity and agency among Sudanese refugees in Cairo. Cairo: American University in Cairo Press, 2009.ISBN9781936481095.
SHARKEY, Heather J. Christians among Muslims: The Church Missionary Society in the Northern Sudan.The Journal of African History. 2002, roč. 43, čís. 1, s. 51–75.Dostupné online.
SOBIESZCZYK, Teresa; WILLIAMS, Lindy. Attitudes Surrounding the Continuation of Female Circumcision in the Sudan: Passing the Tradition to the Next Generation.Journal of Marriage and Family. Nov. 1997, roč. 59, čís. 4, s. 966–981.Dostupné online.
Zastupitelský úřad ČR v Káhiře.Souhrnná teritoriální informace: Súdán [online]. Businessinfo.cz, 2010-09-28 [cit. 2011-08-16].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
AL-SHAHI, Ahmed S, a kol.Sudan [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16].Dostupné online. (anglicky)
_highlighted.svg)
.jpg)
.svg)
