Jednalo se o třetí územně nejrozsáhlejšíříši v dějinách lidstva, která se ve svém největším rozsahu rozkládala na třech kontinentech – Evropě, Asii a Severní Americe a co do velikosti byla překonána pouzebritskou amongolskou říší. Vzestup Ruské říše se časově shodoval s úpadkem sousedních konkurenčních mocností:Švédské říše,Polsko-litevské unie,Persie aOsmanské říše. V letech 1812–1814 sehrála zásadní roli v porážceNapoleonových ambicí ovládnout Evropu a rozšířila své území na západ a na jih.
DynastieRomanovců vládla Ruské říši od roku1721 do roku1762. Od roku1762 do konce říše vládla jehomatrilineární větevpatrilinearity německého původu –holštýnsko‑gotorpsko‑romanovské dynastie. Na začátku 19. století Ruská říše zaujímala území přes tři světadíly, odSeverního ledového oceánu na severu kČernému moři na jihu, odBaltského moře na západě kAljašce a severníKalifornii v Americe na východě.[5] Se 125,6 miliony obyvatel zjištěných sčítáním lidu v roce 1897 měla v té době poříši Čching aIndii třetí největší populaci na světě. Stejně jako všechny říše i ruská měla velkou rozmanitost, pokud jde o ekonomiku, národnosti, jazyky a náboženství. V průběhu staletí zde bylo mnoho disidentských prvků, které rozněcovaly četné vzpoury a atentáty. Od 19. století byly přísně sledoványcarskou tajnou policií a tisíce odpůrců carismu byly vyhnány naSibiř.
Ekonomicky byla říše převážně zemědělského charakteru s nízkou produktivitou na velkých polnostech obhospodařovaných ruskými rolníky, známými jakonevolníci, kteří byli s půdou svázáni feudálním uspořádáním. Nevolníci byli osvobozeni v roce 1861, ale šlechta držící půdu si kontrolu zachovala. Ekonomika se pomaluindustrializovala pomocí zahraničních investic do železnic a továren. Od 10. do 17. století vládla zemi šlechtická třída –bojaři a následněcar.
Základy pro budoucí říši položil již carIvan III. (1462–1505). Zdvojnásobil území svého státu, ukončil dominanciZlaté hordy, zrekonstruovalmoskevský Kreml a položil základy ruského státu. CarPetr Veliký (1682–1725) bojoval v mnoha konfliktech a rozšířil již tak obrovskou říši na významnou evropskou mocnost. Přesunul hlavní město zMoskvy do nového městaPetrohradu, které mělo značný evropský ráz. Vedl kulturní obrodu, která nahradila některé tradiční a středověké sociální a politické způsoby, zvyky a pravidla moderním, vědeckým, evropským a racionálním systémem.
Roku1897 činila rozloha impéria 22 800 000 km² (pro porovnání: dnešníRuská federace zaujímá 17 075 200 km²), téhož roku zde žilo 125 640 021 obyvatel, z nichž přibližně polovinu tvořiliRusové. Říše byla rozdělena na 81gubernií, 20oblastí a 1okruh (stav v roce1914).
Přestože oficiálně se Rusko staloříší (impériem) na začátku 18. století (1721) za vládyPetra I. Velikého, byla imperiální expanze součástí dějin předchozího státního útvaru, ze kteréhoRusko vzešlo,Moskevského knížectví. Jeho vládci (nejprve knížata, posléze velkoknížata a nakonec carové) od počátku 15. století) zahájili od počátku 15. století dlouhodobou expanzivní politiku, díky které se z nevýznamného údělu stalo srdce Ruska. Za zvláště významnou je nutno považovat osobnostIvana III. (1462–1505), který začal dobývat území staré dynastieRurikovců, aIvana IV. Hrozného (1533–1584). Oba rozšířili území Moskevské Rusi o severoruské městské státy, jako bylVeliký Novgorod aPskov (Ivan III.) a o poslední území tatarských chanátů vKazani (Ivan IV.)Astrachani a naSibiři, odkud předtím byly na Rus pořádány nájezdy. Za vlády Ivana IV. také započalaruská kolonizace Sibiře. V roce 1639 stanuli Rusové u pobřežíTichého oceánu a následně založili městoVladivostok. Rusko také do poloviny 19. stoletíkolonizovalo a kontrolovalo severoamerickou Aljašku a část dnešní Kalifornie, kde byla založená ruská pevnostFort Ross.
Vedle územní expanze byla pro vznik Ruska významná také dynastická prestiž, kterou Moskvě zajistil právě Ivan III. svatbou sbyzantskou princeznouSofií Palaiologovnou a přijetím dvojhlavého orla jakostátního znaku a titulucara (od slovaCaesar = císař) v roce1472. Na tuto imperiální tradici a zvláště ideologiiMoskvy – třetího Říma navázal takéPetr I. Veliký, který ruskou koncepci říše více pozápadnil.
K nejvýznamnějším územním ziskům 17. století patřilo získání současnélevobřežníUkrajiny (historickyMalá Rus neboDivoká Pole) její následné postupné připojení k Rusku jakoKyjevské gubernie. Tyto zisky ukazovaly novou orientaci Moskvy západním směrem, konkrétněji směrem k Polsku a kPobaltí, jejichž strategický význam si ruští carové dobře uvědomovali.
Stranou nezůstávaly ani oblasti jihovýchodní kolemČerného moře, doposud kontrolovanéOsmanskou říší a jeho vazalským státemKrymským chanátem, což byl poslední pozůstatekmongolské expanze do Evropy. Kontrola nad Černým mořem a potažmo kontrolaBosporu aDardanel se staly dalším z klíčových momentů ruské imperiální expanze od Petra I. Velikého až do roku 1917. Rusko postupně získalo kontrolu nad pobřežím Černého moře (dobytíAzova bylo první vlaštovkou) a svoji pozici v regionu upevnilo připojenímGruzie na počátku 19. století (1810).[6] Gruzie přijala svrchovanost Ruského impéria výměnou za ochranu před tureckými nájezdy.
V 18. století se Rusko významně rozšířilo směrem na západ. Za Petra I. Velikého a jeho nástupců bylo k Rusku zcela připojenoPobaltí (dobyto na Švédsku, které s ruskem vedloseverní válku), zaKateřiny II. Veliké získalo Rusko východní oblastiPolsko-litevské unie (částLitvy, východního Polska aBěloruska) a takéKrym po vítězném tažení Suvorova, s přilehlou částí zbylého územíKrymského chanátu, kde založili významné přístavy jakoSevastopol,Cherson aOděsa. Jako výsledekfinské války proti Švédsku bylo v roce1809 Rusko obsadilo a připojiloFinsko, které později získalo statusvelkoknížectví. Tím se ruská expanze směrem na Západ v podstatě zastavila.
Na začátku 19. století se Rusko stalo cílemNapoleonových mocenských ambicí, což vedlo k absolutnímu zničení celé NapoleonovyGrande Armée se 700 000 vojáky, tehdy nejpočetnější armády světa. Běhemodvetného taženícar Alexandr roku 1814 dobyl Paříž se svými evropskými spojenci, kteří přešli na jeho stranu po porážce Napoleona v Rusku.
Na počátku20. století začaly sociálně-politické problémy, se kterými se Rusko potýkalo, eskalovat a Rusko se vydalood nevolnictví k revolucím. Ruské impérium se ocitlo v hluboké sociálně-politické krizi, jejímiž hlavními jmenovateli byly sílící snahy předevšímstředních vrstev adělnického hnutí o uvolnění režimu po předešlémzrušení nevolnictví caremAlexandrem II. a během občanské války následně eskaloval rostoucí odpor neruských národů (Poláci, Čuvaši, Litevci, Finové) proti stále agresívnějšírusifikaci. Za tohoto stavu se Rusko střetlo sJaponskem v boji o vliv naDálném východě a utrpělo vrusko-japonské válce (1904–1905) drtivou porážku. Ruský vliv naDálném východě se zhroutil,ruské tichomořské loďstvo bylo rozdrceno (vizbitva u Cušimy) a velmocenská prestiž země upadla poprvé od napoleonských válek. Následné dvě ruské revoluce v letech1905 a1917 ukázaly na hlubokou krizi absolutismu asamoděržaví, despocie, tyranie, krutovlády (carský režim je považován za nejhorší té doby) a celého sociálního a politického uspořádání Ruska.
Poslední ranou byla pro Ruské impériumprvní světová válka, která naplno odhalila jeho nefunkční společenské uspořádání a technologickou zaostalost. Poslední carMikuláš II. nebral ohledy na nikoho, jeho násilná vláda znamenala otřesy, země byla zaostalá, během války se ruská carská armáda rozložila a Ruská říše společensky, ekonomicky i vojensky zkolabovala. Oslabený carský režim padl ve víru druhé revoluce a rozvrácenou zemi nakonec, po letechobčanské války, ovládlibolševici. Krátkou epizodou byl vznikRuské republiky v roce 1917.
Malý znak Ruského impériaMoskva v roce 1908KorunovaceMikuláše II. ruským carem roku 1896Gubernie v západní části Ruska v roce 1910
Ruská říše zůstávala po celou dobu svojí existenceabsolutistickým státem, založeným na principusamoděržaví. I porevoluci 1905 aŘíjnovém manifestu zůstávalruský car (neoficiální titul), resp.gosudar-imperátor absolutistickým panovníkem s neomezenou mocí. Princip samoděržaví vycházel částečně z byzantské tradice, ale odrážel také prvky východníhodespotismu. Znamenalo to v podstatě to, že gosudar-imperátor ve svých rukách držel veškerou výkonnou, zákonodárnou a soudní moc, které potom delegoval na jemu podřízené orgány.
Samoděržavný princip vlády byl tedy určitým derivátem několika tradic a vlivů. Petr I. Veliký se snažil (a podařilo se mu to částečně)samoděržaví a Rusko pozápadnit, ale užíval k tomu stále despotických metod svých moskevských předchůdců.
V 19. století se samoděržaví samozřejmě proměňovalo. NapříkladAlexandr II. (1855–1881) se snažil o jeho moderní interpretaci a zavedl celou řadu reforem, které vedly nebo měly vést k pozvolnému přechodu od despoticky a tradičně organizovaného státu k právnímu státu. Naopak vlády jeho synaAlexandra III. (1881–1894) a také vnukaMikuláše II. (1894–1917) se snažily o návrat k tradičnímu konzervativnímu pojetísamoděržaví, které vidělo v gosudaru-imperátorovi a jeho neomezené moci jedinou záruku politické stability a existence Ruska. Tyto snahy se samozřejmě dostávaly do konfliktu s politickými i sociálními změnami uvnitř ruské společnosti.
Tento orgán vznikl vládní reformouPetra I. Velikého a měl na jedné straně nahraditbojarský sněm a na druhou napomoci lepší organizaci vlády nad Ruskem podle západních vzorů. Vládní rada byla v podstatě výkonným, zákonodárným i soudním orgánem ruských monarchů a předsedal jí od doby Petra I. VelikéhooberprokurátorNejsvětějšího synodu. Počet členů Rady se během 18. a 19. století měnil. Vládní rada se dostala do odlišného kontextu po zřízení ministerstev aStátní rady (1801).
Byla zřízena carem Alexandrem I. v roce1801 jako nejvyšší poradní orgán ruských panovníků v rámci reformy ruské státní správy na počátku 19. století. Hlavní funkce Státní rady byly spojeny se zákonodárstvím. Podle ustanovení z roku 1810 se ve Státní radě měly především probírat návrhy zákonů a zákonných úprav. Část členů Státní rady nebyla volena, ale jmenována carem, další část byla volena z gubernií a poslední byla založena na principu delegace (napříkladNejsvětější synod měl nárok na 6 míst, finský Senát na 2 místa atp.). V roce 1906 došlo k transformaci Státní rady v horní komoru ruskéDumy.
Až do roku 1906 neměla Ruská říše jakoabsolutisticky organizovanýstát ekvivalent moderníhoparlamentu nebosněmu. Obdobně v Rusku oficiálně neexistovalypolitické strany. RuskáDuma byla vytvořena až po ruské revoluci v roce 1905 (na základěManifestu Mikuláše II. ze 6. srpna 1905,[7] kterým byla poprvé Duma svolána), později byla také legalizována existence politických stran a garantována základní občanská práva obyvatelstva (Říjnovým manifestem). Mezi léty 1906–1917 byly zvoleny a svolány celkem čtyři Dumy, jelikož nově etablující sepolitický systém Ruska byl relativně nestabilní.
Čtyři ruské Dumy:
I. Duma (duben – červen 1906)
II. Duma (únor – červen 1907)
III. Duma (1907–1912)
IV. Duma (1912–1917)
Volební systém Ruska byl založen nakuriálním principu, který zaručoval dominantní přístup k zastoupení v Dumě pro velkostatkáře a městské elity, ale daleko menší pro dělníky, rolníky, největší sociální skupinu Ruska, nebo pro zástupce neruských národů.
Politické strany zastoupené ve čtyřech předrevolučních ruských Dumách:
Ministerstva podle evropského (francouzského) vzoru byla v Rusku zřízena za vládyAlexandra I. v roce 1802. Ministři byli považováni na prvním místě za služebníky cara, na něžgosudar-imperátor delegoval část ze svých neomezených pravomocí. V roce 1802 se jednalo o tato ministerstva:
V roce 1906 (po první ruské revoluci) mělo Rusko ještě ministerstvo zemědělství, obchodu a průmyslu, cest a komunikací; ministerstva pozemních vojenských sil a námořnictva bylo spojeno v jedno ministerstvo. O záležitosti carského dvora se staral zvláštní ministr.
Funkcepředsedy vlády se v Rusku poprvé oficiálně objevila v roce 1906 v rámci zřízení kolektivního vládního orgánu rady ministrů. Předtím tuto funkci neoficiálně vykonával často ministr zahraničních věcí. Po roce 1905 mělo Rusko stabilně předsedu vlády a tyto funkce mezi léty 1905–1917 vykonávali:
Moderní státní správu do Ruska zavedly reformy Petra I. Velikého. Do této doby (1708) byla praxe státní správy stále založena na archaickém principu kormljenie. Rusko také postrádalo centralizovaně organizovanou a standardizovanou organizaci státní správy i profesionální státní úředníky.
Petr I. Veliký také nechal rozdělit Rusko na několik menších a větších správních celků. Nejmenší z nich bylavolosť (rusky:волость), dále následovalujezd (rusky:уезд) a nakonecgubernie (rusky:губерния), které byly ještě reformou v roce 1718 rozděleny naprovincie.
Významným krokem bylo utvoření profesionální třídy státních úředníků a důraz na jejich vzdělávání. V roce1722 znamenalo zavedení takzvanéTabulky hodností další krok v systemizaci a standardizaci státní správy říše. Přes četné změny během 18. (především zaKateřiny II. Veliké) a 19. století zůstal princip volosti – ujezdu – gubernie zachován.
K roku 1914 bylo Rusko rozděleno na 81gubernii, 20oblastí a na 1okruh. Větší města jako byla napříkladOděsa,Sevastopol,Rostov na Donu a další) měla vlastní nezávislou administrativu a vládu stojící mimo systém gubernií.Finsko,Moskva,Varšava,Vilno neboKyjev) mělygenerální guvernéry.Tento systém se týkal klasické administrativní a policejní správy. Například v oblastivzdělávání bylo Rusko rozděleno odlišně na 12 okruhů (rusky: округ). Z obecného hlediska bylo Rusko relativně přísně centralizovaným státem, vzhledem k rozloze a rozdílnosti jím kontrolovaných teritorií však byla efektivní správa v 18. a 19. století problémem.
Armáda hrála v dějinách Ruské říše významnou roli a byla považována za jeden z hlavních pilířů ruského státu. Vzhledem k neustálé expanzi a rozšiřování území v době existence Ruské říše byly funkce armády nejenom čistě vojenské ale v mnoha případech také správní a policejní. Zcela charakteristickým bylo propojení armády se státní správou a vládou obecně. Cela řada ruských politiků 18. a 19. století začala kariéru v armádě nebo flotile, a měla vysoké vojenské hodnosti.
Počátky moderní evropské armády v Rusku je možné přisuzovat opětPetrovi I. Velikému, který se nechal inspirovat nizozemskými evropskými vzory nejprve při organizaciPreobraženského pluku (1685). Mezi první inovace patřilo například zavedení nových vojenskýchstejnokrojů (uniforem), ale také mnoha nových technologií a organizace velení, loďařství na evropské úrovni a také rozvoj všech technických věd které s tím souvisely. Petrův Preobraženský pluk se stal později vzorem pro reorganizaci ruské armády, kterou Petr I. Veliký inicioval zvláště po počátečních neúspěšíchve válce seŠvédskem (bitva u Narvy, 1700). Snad nejvýznamnějším krokem v těchto reformách byla skutečnost, že ruská armáda přestala mít svůj dosavadní polofeudální charakter, ale stala se pravidelnou armádou, která byla kdykoliv k dispozici potřebámgosudara-imperátora. Až do roku 1917 byly přitom armáda a loďstvo považovány za osobní majetekgosudara-imperátora.
Existence stálé armády samozřejmě znamenala nutnost zajištění dostatečného přílivurekrutů a finančních zdrojů. V roce 1705 byla stanovena první organizovaná povinnost odvodu rekrutů.Všeobecná branná povinnost pro všechny ruské obyvatele byla uzákoněna v roce1874 caremAlexandrem II.
Ruská armáda a loďstvo byly v 18. a 19. století do jisté míry mnohonárodním tělesem, ve kterém sloužila na jedné straně masa často nevzdělaných rolníků, na druhé straně mnohonárodní elita ruských důstojníků, pocházejících z řad místních aristokracií nebo starých vojenských rodin (pobaltští Němci,Poláci,Gruzíni aTataři patřili k nejčastějším neruským členům důstojnického sboru). Vzhledem ke svému imperiálnímu charakteru nebyl jiný etnický původ ani náboženství problémem. Služba v armádě a námořnictvu byla jednou z foreminkorporace lokálních elit do imperiální vládnoucí vrstvy.
Nejvyšší vojenskou hodností byl v 18. a 19. století podleTabulky hodnostígenerál-polní maršál (pro pozemní vojska) agenerál-admirál (námořnictvo). Tyto dvě hodností byly zařazeny do I. třídy vojenských hodností. Nejnižší vojenské hodnosti (mimo čtrnáct hodnostních tříd) byl upěchoty řadový voják a u flotily námořník 2. stupně.
Armáda (pozemní i námořní síly) tvořila poslední sekulární skupinu obyvatelstva Ruska s velkým vlivem na politický vývoj a situaci státu. Její význam byl tím větší čím více Rusko po roce 1721 expandovalo a rozšiřovalo své teritorium. Vedle toho měla armáda neopomenutelné represivní funkce. Celkově tvořili vojáci celkem 1 % všeho obyvatelstva Ruska (1897).[8] Podobně jako byrokracie, byla i armáda mnohonárodní sociální vrstvou, ve které sloužili vojáci ze všech konců Ruské říše. Nejvyšší posty byli v rukou ruské aristokracie (viz výše) a podobně jako v jiných monarchii této doby (napříkladPrusko aRakousko-Uhersko) docházelo na nejvyšších stupních ruské vládního systému k mísení vojenských a civilních funkcí (na úrovní gubernátorů, ministrů atp.).
Na počátkuprvní světové války mělo Rusko nejpočetnější armádu mezi evropskými velmocemi. Neznamenalo to ale, že mělo armádu technologicky nejmodernější.
Základy moderníhosoudnictví položil v RuskuPetr I. Veliký svými reformami politické správy, avšak nejvýznamnější moderní reforma soudnictví byla provedena až v roce 1864 caremAlexandrem II. Jehoreforma provedla několik významných kroků na cestě k budování moderníhoprávního státu a vědomí v Rusku.
Suděbnyj Ustav (1864) především zajistil oddělení soudní moci od moci správní a učinil z ní nezávislou sféru výkonuspravedlnosti. V rámci této reformy byla ustanovena nezávislostsoudců, veřejné konání soudních líčení a předevšímrovnost všech sociálních skupin před zákonem. Reforma soudnictví Alexandra II. se inspirovala částečně z britských a francouzských zkušeností. Za zvláště demokratickou inovaci lze (vedle rovnosti před zákonem) považovat především volitelnost soudců, kterou tato reforma také zavedla. Rovněž struktura soudnictví byla více standardizována: každý soudní tribunál měl svůj odvolací soud a na nejvyšším stupni potom stál Nejvyšší kasační soud. Soudci v nejnižší instanci byli voleni, zatímco soudci ve vyšších instancích byli delegováni.
Lokální samosprávu uvedl do RuskaAlexandr II. Nikolajevič v rámci liberálních reforem své vlády v roce1864 zřízením místních zastupitelských shromážděnízemstev ve 34 evropských guberniíchRuska. Do zemstev byli voleni zástupci velkostatkářů, měst a rolníků podle principu nerovného zastoupení, což znamenalo, že velkostatkářům byl garantován největší vliv.[9] Ruská místní samospráva byla po roce1864 organizována vzestupně. Na nejnižším stupni byla venkovská samosprávamiru avolosti a dále zemstva na úrovniprovincie agubernie. Všechny stupně byly vzájemně provázány, avšak klíčový vliv měla zemstva na úrovni provincií a gubernie, která ovlivňovala především místní školskou, zdravotní ale i ekonomickou politiku či poštu. Do nich delegovaly vesnické komunity své zástupce. Během více než 60 let své existence se zemstva stala baštou ruskýchliberálů akonstitucionalistů. Po roce 1905 byla zemstva zvláště zainteresována v uvádění agrární reformyPetra Stolypina, který chtěla podstatně modernizovat ruskou vesnici.
Městská samospráva organizována na podobném principu jako zemstva. Městské zastupitelské orgány (dumy) byly složeny na základě volebníhocensu. Výkonná moc příslušela ve městechstarostovi a městské radě (uprava).
Mezi léty 1892–1894 byla nicméně ruská samospráva omezena novými zákonnými úpravami vládyAlexandra III. Mezi jiným tyto úpravy znamenaly podřízení zemstev a městskýchdum gubernátorovi (tedy přímo státní moci). Po roce1918 byla zemstva nahrazenasověty.
Státní náboženství Ruské říše bylopravoslavné křesťanství.[10] Car neměl povoleno „vyznávat jinou víru než pravoslavnou“ (článek 62 základních zákonů z roku 1906) a byl považován za „nejvyššího ochránce a strážce dogmat převládající víry a je strážcem čistoty víry a veškerého dobra ve Svaté církvi″ (článek 64 ex supra).
Pravoslavná církev apravoslaví měly v carském Rusku zvláštní postavení v podstatě státního náboženství.Pravoslaví dávalo moci ruských autokratů a celému Ruskému státu náboženskou dimenzi a ideologické ospravedlnění. K pochopení role této sociální skupiny je nutné podívat se hlouběji do ruských dějin a zmínit vztah státu a církve v době starších ruských dějin a zejména institucicaesaropapismu. Na rozdíl od západníhokatolicismu pravoslavná církev se nikdy neoddělila od světské moci a byla přímo spojena s sekulární mocí státu. Jejím nejvyšším představitelem byl ruský vládce. Tento prvek plně využilPetr I. Veliký, jenž pravoslavnou církev ještě více svázal s ruským státem zřízenímNejsvětějšího synodu a funkceoberprokurátora (1721). V této instituci zasedali církevní představitelé stejně jako představitelé světské moci státu jmenovaní panovníkem.
K roku1897 tvořili členové pravoslavné církve asi kolem 65 % všeho obyvatelstva Ruska.[11] Pravoslavná církev měla politický vliv především v oblasti vzdělávací politiky a zastávala spíše konzervativní postoje vůči modernizaci Ruska. Nicméně její postavení ve společnosti a v praktické politice během druhé polovině 19. století viditelně upadalo.
Jako imperiální stát bylo Rusko během 1721–1917 sociálně stratifikovanou společností, která byla mnohonárodní a mnohokonfesionální. Jako jinde v Evropě měly největší vliv proporcionálně nejmenší skupiny obyvatelstva, složené zešlechty, vysoce postavených byrokratů, vojáků a církevních hodnostářů a nakonec stále více také bohatých podnikatelů. Největší skupinou obyvatelstva byli rolníci, jelikož Rusko zůstávalo až do roku1917 dominantně agrárním státem. Hlavními pilíři imperiální moci Ruské říše byli tyto sociální vrstvy:
Ruská šlechta (dvorjanstvo, rusky: дворянство) odrážela mnohonárodní podstatu Ruské říše. V jejím centru stály staré a nové ruské šlechtické rodiny, avšak vedle nich to byly významné tatarské, německé, švédské, gruzínské apolské šlechtické rodiny, které byly postupně inkorporovány do ruské aristokracie a přijaty do služeb a ke dvoru ruských gosudarů-imperátorů.
Významnou proměnou prošla ruskášlechta v doběPetra I. Velikého, který pochopil nutnost její poevropštění a zároveň šlechtu obměnil šlechtou novou, která nebyla postavena na původu, ale na zásluhách. V předpetrovské době byla šlechta na jedné straně významným politických aktérem v oblasti správy a armády, na druhé straně byla pevně svázána s carským despotismem. Petr I. kladl důraz především na větší vzdělanost šlechty a její provázání s efektivně spravovaným státem. Naopak závislost aristokracie nasamoděržaví mu vyhovovala.
K emancipaci ruské šlechty došlo ve skutečnosti až v doběKateřiny II. Veliké v roce1762, kdy Kateřina II. po svém nástupu potvrdila některá významná privilegia pro ruskédvorjanstvo, jako bylo například osvobození od povinné vojenské služby (platné do roku1874) a právo vycestovat ze země bez nutnosti pasu (tedy privilegium volného pohybu).
Ruská šlechta byla rozdělena do následujících kategorií:
titulární šlechta (s následujícími tituly:kníže,hrabě,baron)
dědičná šlechta (kde se šlechtické tituly dědily u generace na generaci)
osobní šlechtictví (šlechtický titul byl udělen pouze konkrétní osobě a nedědil se)
nemajetná šlechta (šlechtictví získané službou bez majetku).
Během 19. století prošla ruská šlechta významnými změnami, především se zvýšil počet členů nové šlechty, jež získala titul službou a zásluhami, ale i její ekonomické funkce. Podle statistických odhadů se mezi léty 1850 až 1900 počet celoruské šlechty zvýšil o 80 % z 1 miliónu osob na 1,8 miliónu osob.[12] Podle statistik z roku1897 je také možné rekonstruovat přibližnou etnickou strukturu ruské šlechty. Podle A. Kappelera bylo celkem 40 % šlechty ruského původu, polská šlechta tvořila ne méně než 29 % (při sčítání byli zahrnuti společně s běloruskou a litevskou šlechtou v čísle 39 %), 5,9 % ruské šlechty byli Gruzíni, 4,8 % tatarská šlechta a kolem 2 % německá pobaltská šlechta.[13]
Ruská šlechta měla samozřejmě velký vliv na politický vývoj i situaci Ruska. Podle dalších odhadů bylo 71 % úředníků a vojáků na nejvyšších postech ve druhé polovině 19. století šlechtického původu.[14]
Významným pilířem ruského státu byla samozřejmě sociální vrstva ruské byrokracie. Představy o tom, že carské Rusko mělo přebujelou byrokracii, jsou mylné. Podle statistiky z roku1897 tvořila státní správa pouhých 0,75 % všeho obyvatelstva Ruska.[8] Základy ruské moderní byrokracii nepoložil nikdo jiný nežPetr I. Veliký, který systematizoval a reorganizoval celoustátní správu Ruska a zavedl instituci státního úředníka.Tabulka hodností (1722) potom přesně stratifikovala ruskou byrokracií do celkem 14 hodnostních tříd.Orlando Figges shrnuje, že carskému Rusku rozhodně nechyběla profesionální a vzdělaná byrokracie, ale její problém spočíval ve skutečnosti, že ruská byrokracie byla v určitém smyslu hybridem, ve kterém se smísila tradice ruskéhopatrimonialismu s pruským systémem racionalizované správy. Tato situace vedla k tomu, že ruskábyrokracie často a jednoduše podléhala blahovůlicarského dvora a obecně postrádala některé hlavní charakteristiky moderní byrokracie jako jsou řádné procedury, pevně stanovené institucionální vztahy nebo řádné právní postupy. Druhým problémem byla skutečnost, že byrokracie neměla pevně zakotvené postavení ve všech částech Ruska. V mnoha regionech sehrávala administrativní roli ruská carskáarmáda, a tedy vojáci.[15]
Ve srovnání se západní Evropou měloRusko na konci 19. století stále úzkou skupinu středních tříd. Podle statistiky z roku1897 tvořily ruské střední třídy kolem 12 % všeho obyvatelstva.[16] Vlastní střední třída byla podstatně diferencovaná a zahrnout se do ní dají podnikatelé a rentiéři, obchodníci, svobodná povolání, inteligence a zaměstnanci ve službách.
Obecně je nedostatek střední třídy nebo středních vrstev považován za jednu z příčin a zároveň projevů ruskézaostalosti. Na druhé straně je možné právě během druhé poloviny 19. století výrazné proměny a početní nárůststřední třídy, především v oblasti podnikatelů a obchodníků. Podle odhadů bylo v roce1850 v Rusku 246 000 členů podnikatelských a obchodnických vrstev (resp.buržoazie), zatímco v roce1900 se jednalo o téměř trojnásobné číslo – 600 000 členů.[17] Problémem ruské buržoazie byla ale nejen její relativní nepočetnost, ale především malý politický vliv, často konzervativní a antiliberální názory či negativní postoje k technologickýminovacím. Na konci 19. století se ale tato situace začala dramaticky měnit. Mezi vlivné politiky po roce1905 patřili napříkladokťabristéAlexandr Gučkov aAlexandr Protopopov, oba pocházející z bohatých podnikatelských rodin.
Ruskáinteligence resp. intelektuální elita (inteligencia, rusky: интелигенция) zaznamenala ve druhé polovině 19. století jeden z nejdramatičtějších nárůstů: v roce1850 k ní patřilo asi 50 000 členů, ale v roce1900 to bylo již 400 000 členů.[18] Tyto odhady ukazují na dynamické změny v ruské společnosti, ke kterým docházelo za přispění i proti vůlicarismu. Je nutné zmínit skutečnost, že sociální původ členů inteligence byl velice různorodý, včetně členůruské aristokracie nebo středních tříd (městských elit, podnikatelů atp.). Inteligence patřila často k jedním z největších kritiků konzervativního režimu Ruska.
Služebníci v domácnosti nebo závislé osoby spojené s osobní službou byli pouze propuštěni, zatímco rolníci dostávali své domy a sady a byla jim přidělena orná půda. Tyto příděly byly prováděny v rámci venkovských komunit známých jakomir, které byly pověřena platbou daní za přidělení. Za tyto příděly museli rolníci platit fixní nájemné, které bylo možné splnit osobní prací. Přiděly mohli rolníci vykoupit pomocí Koruny, a poté byli osvobozeni od všech povinností vůči držiteli půdy. Koruna platila vlastníkovi a rolníci museli koruně platit za čtyřicet devět let s úrokem 6%. Finanční vykoupení držiteli půdy nebylo vypočteno z hodnoty přidělu, ale bylo považováno za kompenzaci za ztrátu povinné práce nevolníků. Mnoho majitelů se snažilo omezit pozemky, které rolníci obývali v poddanství, a často je připravovali o přesně ty části, které nejvíce potřebovali: pastviny okolo jejich domů. Výsledkem bylo přimět rolníky, aby si pronajali pozemky od svých bývalých pánů.[21][22]
V roce1897 tvořili 77,1 % obyvatelstva Ruskarolníci, což potvrzovalo postavení Ruska jako agrárního státu.[23] Nicméně tato obrovská masa obyvatelstva nebyla zcela homogenní. Například v západních oblastech Ruska neexistovalonevolnictví dávno před jeho oficiálním zrušením v roce1861, tamní rolníci hospodařili na soukromé půdě a nebyla zdeobščina. Ve středním Rusku byla situace odlišná. Zdejší rolnictvo bylo hluboce zakořeněné v nevolnickém systému a těžko se přizpůsobovalo požadavkům doby na větší flexibilitu ainovace i v zemědělské oblasti. Mimo to zde stále dominovala obščina a postoje k soukromému vlastnictví půdy byly spíše negativní. Masa rolnictva byla hlavním lidským zdrojem Ruské říše po celé 19. století. Jeho význam byl samozřejmě také ekonomický. Rusko bylo v podstatě po celé 19. století až do První světové války závislé na produkci obilí, která byla samozřejmě plně svázána s rolnictvem. 16–20 % ruskéhonárodního produktu představoval export obilí a celkem tři čtvrtiny tohoto obilí pocházely z produkce ruského rolnictva.[24] Nicméně z rolnictva se také rekrutovali zemědělští a průmyslovídělníci, jejichž počty se během druhé poloviny 19. století zvyšovaly.
Industrializace a společenské změny, které přinášela, stály za vznikem nové sociální skupiny –dělnictva, které se rekrutovalo především z řad rolnického obyvatelstva a stěhovalo se z venkova do měst. Také v samotném zemědělském sektoru se zvyšoval počet lidí závislých na mzdě. Podle statistických odhadů vzrostl počet obyvatel Ruska závislých na mzdě – tedy zemědělských a průmyslových dělníků – ze 4 miliónů v roce1860 na 17,4 milióny v roce1913.[25] Celkově se odhadovalo, že ve městech žije kolem asi 12,8 % obyvatel Ruska, což bylo číslo relativně velmi malé.[26] V první polovině sledované doby (asi do 90. let 19. století) byla většina ruského dělnictva ještě úzce svázána s venkovem. Jednalo se o námezdní sezónní dělníky, kteří v době sezóny pracovali na polích jako rolníci a přes zimu se nechali najímat na práci ve městech. Tato situace se začala měnit na konci 19. století, kdy se etablovala skupina kvalifikovaných městských dělníků, kteří se identifikovali se svou sociální skupinou a ztratili vazby na venkov. S touto skutečností souviselo také zformování prvníhodělnického hnutí a od roku1898sociálně-demokratické strany (ilegální do roku1905). Ve druhéDumě (1907) získali sociální demokraté třetí největší počet hlasů a až nové volební úpravy jejich počet snížili na 14 poslanců ve třetí a čtvrté Dumě. Tento nový trend ukazoval na stále větší zpolitizování alespoň části dělnického obyvatelstva měst a korespondoval s vývojem jinde v Evropě.
Během období 18. a 19. století se ruská kultura dostávala do stále intenzívnějších kontaktů s evropskou či západní kulturou. Modernizační liniePetra I. Velikého vedla k pomyslnému "otevření oken" na Západ, které se ale po dlouhou dobu projevovalo především na úrovni elit. Během 18. století se ruské elity (především aristokracie, dvůr a inteligence) staly frankofonní. V Rusku se rozšiřovala četba osvícenské literatury a například carevnaKateřina II. Veliká si osobně dopisovala s francouzským filosofem osvícenství Voltairem. Tato prozápadní orientace elit byla v kontrastu s relativně autochtonním vývojem ruskélidové kultury, která byla směsí slovanských, skandinávských, finských a řady asijských stejně jako křesťanských či pohanských vlivů. tento rozpor se stal v 19. století ústředním bodem diskuzí o chápání a pojímání Ruska a jeho postavení ve světě. Na jedné straně se kolem poloviny 19. století v Rusku zformovala skupina tzv.zapadniků, kteří viděli Ruska jako nedílnou součást evropského, civilizovaného světa a přihlašovali se k tradici Petra I. Velikého. Proti nim se postavila skupina tzv.slavjanofilů, kteří chápali Rusko jako zvláštní kulturně-politický útvar, který je nositelem euroasijské civilizace, a stavěli se velice kriticky k západnímu pojetí Ruska i kZápadu obecně. Tento známý intelektuální spor dobře ukazuje na rozporuplnou situaci, ve které se poreformní Rusko ocitalo, která má svoje místo v ruské společnosti dodnes.
Petrohradská carská univerzitaRuská základní škola na začátku 20. století
Ruský vzdělávací systém byl zformován podle evropského vzoru. Do této doby stejně jako jinde v Evropě měla kontrolu a vliv na vzděláváním v Rusku především pravoslavná církev. V 18. století se jeho struktura a organizace orientovala na vzdělávání státních elit (aristokratů a vojáků). JižPetr I. Veliký založil několik kadetek orientovaných na výchovu důstojníku pro ruskouarmádu aflotilu. Následně v Rusku vznikala prvnígymnázia (1726) auniverzita v Petrohradě (1724) a v Moskvě (1755) Zájem státu na vzdělávání širších vrstev byl až do druhé poloviny 19. století velmi malý, a to i přes existující legislativu z 18. století (z doby Kateřiny I. Veliké), která organizovala základní školní docházku.
Základníškolství bylo v Rusku poprvé konsolidováno zaKateřiny II. Veliké a není bez zajímavosti, že Kateřina II. se nechala inspirovat rakouským vzorem a pozvala si dokonce rakouské specialisty. Základní školství bylo organizováno do několika stupňů: farní školy – městské školy – normální školy. Ve třicátých letech 19. století bylo ruské školství (základní také) poprvé centrálně reorganizováno a podřízeno autoritě ministerstva národní osvěty vedeného v této době hrabětemSergejem Uvarovem. Skutečný zájem o vzdělání rolnického obyvatelstva se ale začal zintenzivňovat během po roce 1861 (zrušení nevolnictví). Organizaci, správu a financování základních škol si rozdělovaly mezi sebou tři instituce: stát, zemstva a pravoslavná církev. Základní škola se také stávala od poloviny 19. století stále více místem prorusifikační snahy v neruských oblastech Ruské říše. Jedinou výjimkou byloFinsko, jehož vzdělávací systém byl autonomní. Přes velký nárůst základních škol během 80. a 90. let 19. století v roce1915 navštěvovalo v evropském Rusku základní školu jen 58 % školou povinných dětí.[27]
Ruské střední školství prošlo během 19. století řadou významných změn, nicméně zcela specifickou funkci sehrávala v Ruskugymnázia, jejichž původním účelem bylo vzdělání elit. V souladu s celoevropskými trendy bylo gymnázium v Rusko reorganizováno do tzv. klasického gymnázia s výukou klasických jazyků, a progymnázia zaměřeného více na moderní jazyky. Klíčové bylo, že podle konzervativních zákonných úprav (1887) byl přístup na gymnázium odepřen dětem z nižších vrstev obyvatelstva (dělníků, služek, rolníků) a že absolvování gymnázia bylo jedinou vstupenkou na 12 ruských univerzit. Kromě gymnázii se v Rusku rozvíjelo také profesnístřední vzdělávání v podobě reálek, průmyslových a komerčních škol. Na tyto střední školy navazovala celá řadapolytechnik.
Během 19. století bylo v Rusku založeno celkem 9 novýchuniverzit. K roku1916 bylo v říši celkem 12 univerzit, což samozřejmě neodpovídalo skutečné velikosti země. Jednalo se o univerzity v Petrohradu (1724, obnovena 1804), Moskvě (1755), Děrptu (1802), Kazani (1804), Charkově (1805), Varšavě (1816), Kyjevě (1834), Oděse (1865), Tomsku (1880), Saratovu (1909), Rostově (1915) a Permu (1916). V době reforemAlexandra II. byla státní kontrola nad univerzitami zmírněna a posíleny některé akademické svobody i přístup lidových vrstev obyvatelstva na univerzity. Tento trend se ale změnil s nástupem konzervativního režimuAlexandra III., který znovu podřídil univerzity plné ideologické kontrole ruského státu.
↑The Price of Expansion: The Nationality Problem in Russia of the Eighteenth-Early Twentieth Centuries [online]. [cit. 2024-07-20].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 March 2023.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Population of the Major European Countries in the 19th Century [online]. [cit. 2024-07-20].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 February 2024.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Population of Russia and the USSR, 1913 to 1928 [online]. [cit. 2024-07-20].Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Swain says, "The first government to be formed after the February Revolution of 1917 had, with one exception, been composed of liberals."Geoffrey Swain.Trotsky and the Russian Revolution. [s.l.]: Routledge, 2014.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 September 2015.ISBN9781317812784. S. 15.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.; also seeAlexander Rabinowitch.The Bolsheviks in Power: The First Year of Soviet Rule in Petrograd. [s.l.]: Indiana UP, 2008.Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 September 2015.ISBN978-0253220424. S. 1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abSHANIN Theodor.Russia as Developing Society. The Roots of Otherness: Russia‘ s Turn of Century. Vol.1. New Haven – London 1985, s. 64
↑Nerovné zastoupení bylo založeno na principu vysokého volebního censu a nerovného poměru hlasů.
↑Article 62 of the 1906Fundamental Laws (previously, Article 40): ″The primary and predominant Faith in the Russian Empire is the Christian Orthodox Catholic Faith of the Eastern Confession.″
↑KAPPELER Andreas.Russland als Vielvölkerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall. München 1992, s. 329
↑CHRISTIAN David.Imperial and Soviet Russia. Power, Privilege and the Challenge of Modernity. London 1997. s. 132.
↑KAPPELER Andreas.Russland als Vielvölkerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall. C.H. München 1992, s. 247.
↑FIGGES Orlando.Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924. Plzeň-Praha 2000, s. 62.
↑FIGGES Orlando.Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924. Plzeň-Praha 2000, s.65
FLOROVSKIJ, Antonij Vasiľjevič.Česko-ruské obchodní styky v minulosti (X.-XVIII. století). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1954. 394 s.
HOSKINS, Geoffey:Russia. People and Empire 1552–1917. Cambridge Mass. 1998.ISBN0-674-78119-8.
KAPPELER, Andreas:Russland als Vielvökerreich. Entstehung, Geschichte, Zerfall. München 1992.ISBN3-406-36472-1.
МИРОВ, Борис Н.:Социальная история России периода империи (XVIII.- начало XX. в). Генезис личности, демогратической семьи, гражданского общества и правового государства. С. Петербург 1999.ISBN5-86007-185-X V anglickém překladu: MIRONOV, Boris N. A Social History of Imperial Russia. West View Press 1999.ISBN0-8133-3684-8.
STELLNER, František. Die dynastische Politik des russischen Imperiums im 18. Jahrhundert.Prague Papers on the History of International Relations. 2004, roč. 8, s. 33–55.Dostupné online [PDF].ISBN80-7308-093-1.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.jpg)
.jpg)
