Ruralismus (zlatinskéhoruralis –venkovský) ječeskýliterární směr, který se objevil včeské literatuře ve dvacátých a třicátých letech 20. století.^[1]

Autoři, hlásící se k tomuto směru, pociťovali problémy tehdejšího člověka, který se často nedokázal vyrovnat s městskou civilizací, rozpadem tradičních společenských a rodinných hodnot, ztrátou životních jistot a odklonem od náboženství. Nezakořenění člověka v půdě, vliv průmyslu, obchodu a městského životního stylu se podle ruralistů stal příčinou morálního rozkladu člověka.^[2] Východiskem byl pro ruralisty „návrat k půdě“, která je darem od Boha a je tedy nedotknutelná, venkov a jeho tradice, možnost vidět výsledky své práce v neměnných pracovních cyklech podle ročních období.^[1]

Vznik ruralismu je kladen do let 1925–1930, kdyJosef Knap založil a řídil v Turnově vycházející regionální časopisSever a východ. Ruralistické texty vycházely také v literární příloze deníkuVenkov. Samotný pojem ruralismus razil spisovatel a literární teoretikAntonín Matula a začal se používat až po roce 1932. Ruralisté také vydaly dva sborníky:Básníci selství (1932) aTváří k vesnici (1936).^[1]

Ideovým základem se pro ruralisty stali severští autoři (Knut Hamsun,Gunnar Gunnarsson neboOlav Duun) spolu s francouzskými (Jean Giono,Henri Pourrat,Georges Bernanos) a švýcarskými (Charles-Ferdinand Ramuz) regionalisty zdůrazňujícími ve svých venkovsky laděných románech sepětí člověka a přírody.^[2][3] Návaznost na českou realistickouvenkovskou prózu byla spíše nepřímá, ačkoliv se ruralisté sami často odvolávali naJosefa Holečka,Karla Václava Raise,Karolinu Světlou,Terézu Novákovou,Josefa Václava Sládka neboJindřicha Šimona Baara. Mnoho ruralistů patřilo také k silně věřícím lidem, a proto chápali i tyto stránky venkova jako součást lidského života na této zemi a rolníkovu práci na půdě jako naplnění božího zákona.^[1]

Kromě okrajových autorů patřili mezi ruralisty i autoři silného sociálního cítění s venkovskou chudinou, kteří sociální poměry na venkově neidealizovali. Naopak si uvědomovali rozpory venkova a lidské tragédie plynoucí ze závisti, touhy po majetku nebo stavění zájmu gruntu nad lidské vztahy. Objevuje se i téma tvrdékapitalizace venkova.^[1]

Ruralismus nebyl manifestem či jinou politickou a programovou organizací. Spojil několik autorů, pro které byla hlavním motivem láska k venkovu a venkovskému lidu, snaha vrátit člověka ke kořenům, k selství, a zároveň k tradičním morálním hodnotám života.^[4]

Německá okupace Čech a Moravy v březnu roku 1939 a následný pobyt německé armády na českém území spojený s útlakem obyvatelstva ze strany německých úřadů se ruralistů příliš nedotkly a většina autorů tak přečkala válku bez újmy, výjimku tvořil např. Josef Knap, který byl totálně nasazen.^[5]

Horší situace jim nastala až po osvobození a především pokomunistickém převratu v únoru 1948. Díla ruralistů se komunistickým představitelům ideologicky nehodila, protože představa samostatného rolníka, který se svou rodinou obdělává své pole, byla v přímém rozporu s jejich snahou zakládat po vzorusovětskýchkolchozůjednotná zemědělská družstva. Dalším závažným přečinem proti komunistické ideologii byl značnýkatolicismus přítomný prakticky ve všech dílech. To vše bylo příčinou velmi ostré a účelové kritiky ruralistických autorů, která spočívala mimo jiné v následujících vykonstruovaných bodech:^[3]

• idealizace a konzervování soudobého nespravedlivého sociálního řádu vesnice s nadvládou statkářů a sedláků,
• zastírání růstu společenských protikladů na venkově včetně proletarizace venkovského obyvatelstva,
• diskreditace revolučního programu proletariátu a jeho označení za svévolné boření osvědčeného životního řádu,
• dezinterpretace protikladu města a venkova, kdy za hlavního nepřítele venkova považovali městské obyvatelstvo,
• vyzdvihování náboženství a používání mystiky půdy,
• podpora ideologické konstrukcefilosofie selství polemicky orientované proti levicovému umění,
• politická podporaAgrární strany.

Díla ruralistů byla účelově zkreslována a připodobňována knacionalistickému německému hnutíHeimatkunst (Umění domoviny) a především k ostřeantisemitskénunacistickému hnutíBlut und Boden (Krev a půda).^[6] Toto tvrdé odmítnutí ruralistů mělo za následek zákaz vydávání jejich děl a jejich osobní perzekuci. Mnozí z nich byli vězněni (Josef Knap,František Křelina,Václav Prokůpek neboVáclav Renč), další emigrovali (Jan Čep) a jiní nedobrovolně zmizeli z literárního kontextu.^[1]

Nejvýznamnějšími představiteli ruralismu byli:^[1][2][3][6]

• Antonín Matula (1885–1953), spisovatel a literární teoretik, který v dílechFilosofie venkova (1925),Osvěta venkova (1926) aRuralismus v krásném písemnictví (1932) poukazoval na důležitost výchovy vesnického lidu, náboženství, církve a sociálního cítění a vysvětloval vztah ruralismu a ostatního písemnictví.
• Vojtěch Martínek (1887–1960), básník, prozaik a literární kritik. Vycházel sice z ruralistických myšlenek, ale rozpad starých venkovských hodnot přijímal jako realitu.
• Zdeněk Rón (1889–1948), prozaik, dramatik, kulturní publicista a básník Podkrkonoší.
• Jan Čarek (1898–1966), básník, který ve svých verších zobrazoval vesnický život jako život sice pevného a staletími prověřeného řádu, ale také jako život plný odříkání, práce a bídy.
• Josef Knap (1900–1974), literární historik, kritik, teoretik ruralismu a prozaik, jehož próza je často bolestná i tragická a plná lidských vášní, které většinou špatně končí. Kvůli náboženskému tónu jeho literárních prací se stal v padesátých letech obětí politických procesů s katolickými intelektuály a roku 1952 vprocesu s tzv. Zelenou internacionálou byl odsouzen na jedenáct let.
• Jan Čep (1902–1974), prozaik a esejista katolického směru, později redaktor rozhlasové staniceSvobodná Evropa, pro kterého byla víra v Boha východiskem z těžkých životních osudů venkovského člověka.
• Václav Prokůpek (1902–1974), spisovatel, překladatel a novinář, jehož díla jsou prostoupena impresionisticky laděnými událostmi, tragickými osudy lidí a lyricky ztvárněnou přírodou. V procesu se Zelenou internacionálou byl roku 1952 odsouzen k 22 letům vězení.
• František Křelina (1903–1970), básník, prozaik a dramatik katolického směru, pro něhož je venkov prostředím, v němž člověk může za pomoci víry v Boha snášet lidský úděl a udržovat si svou důstojnost. V procesu se Zelenou internacionálou byl roku 1952 odsouzen k dvanácti letům vězení.
• Josef Koudelák (1906–1960), básník a prozaik inspirující se hlavně vesnickým životem na Hané a v podhůří Jeseníků.
• Václav Renč (1911–1973), básník, dramatik a překladatel katolického směru, pro něhož se náboženská víra propojuje s vyjádřením lásky k rodné zemi a křesťanství a domov se spojuje v jednotu sahající daleko k předkům. V procesu se Zelenou internacionálou byl roku 1952 odsouzen k dvaceti pěti letům vězení.

• DERKOVÁ, Vladimíra.Půda jako základ obrazu české národní identity v ruralistické literatuře. Slavica Wratislaviensia. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego 2021, roč. 52, č. 173, S. 351–358.Dostupné online

• Ruralismus, jeho kořeny a dědictví: osobnosti – díla – ideje: sborník referátů z vědecké konference konané ve dnech 22. – 23. dubna 2005 v Sedmihorkách. Semily: Státní oblastní archiv v Litoměřicích – Státní okresní archiv Semily pro Pekařovu společnost Českého ráje v Turnově 20065.ISBN 80-86254-12-7
• HOLEČEK, Lukáš.Proměny "venkovské prózy" v české literatuře let 1939–1945. Orientace, návraty, perspektivy .Česká literatura: časopis pro literární vědu. 2019, roč. 67, č. 4, S. 497–523.Dostupné online

• Ruralismus
• Umělecké směry
• Literární směry

• Monitoring:Stránky používající kouzelné odkazy ISBN
• Monitoring:Články s identifikátorem NKC