| Rudé právo | |
|---|---|
První číslo Rudého práva z úterý 21. září 1920 | |
| Základní informace | |
| Datum založení | 21. září1920 |
| Datum zániku | 1995 |
| Jazyk | čeština |
| Periodicita | deník |
| Země původu | Československo |
| Sídlo redakce | Praha,Česko |
| Náklad | 690 000 (rok 1954) 969 091 (rok 1978) 1 045 000 (rok 1984) 990 000 (rok 1986) 1 018 000 (rok 1988) |
| Klíčové osoby | |
| Majitel | KSČ |
| Odkazy | |
| ISSN | 0032-6569 |
| ČísloČNB | cnb000529747 |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Rudé právo byldeník a ústřední tiskový orgánKomunistické strany Československa (KSČ), který hrál důležitou roli v propagandě režimu. Deník byl založen roku 1920, když došlo k rozkolu mezi českýmisociálními demokraty akomunisty. V záhlaví listu bylo uvedenomotto „Proletáři všech zemí, spojte se!“.[1] Noviny vycházely i během druhé světové války v ilegalitě. Od ledna 1960 do června 1969[2][3][4] vycházeloRudé právo také ve slovenské mutaci, a to vedle dalších slovenských komunistických novinPravda.
Posametové revoluci na podzim 1989 se část redakce odpoutala od KSČ a začalaRudé právo vydávat sama, později deník přejmenovala naPrávo. Deník poté platil za list blízkýsociální demokracii.[5] Za jakéhosi nástupce Rudého práva coby nejvýznamnějšího komunistického deníku jsou považoványHaló noviny (název je odvozen od původní přílohy Rudého práva) úzce spjaté sKSČM.

DeníkRudé právo byl založen roku 1920, kdy došlo k rozkolu mezi českýmisociálními demokraty a komunisty, kdy faktický majitel socialistických novinPrávo liduAntonín Němec zabránil publikování názorů šmeralovského křídla. První čísloRudého práva vyšlo 21. září 1920 (tento den byl pak za komunistického Československa slaven jako „Den tisku, rozhlasu a televize“). Rudé právo v záhlaví a v tiráži uvádělo vedle čísla ročníkuRudého práva i číslo ročníkuPráva lidu, čímž vyjadřovalo, že se považuje za nástupce obou periodik.Právo lidu bylo po roce 1948 sloučeno sRudým právem.
V období 1948–1989 byloRudé právo jedním z deníků s nejvyššími náklady (přesahujícím 2.000.000 výtisků[6], náklad v roce 1978 ve všední dny: 969.091[2],v roce 1984: 1.045.000[7], v roce 1986 — ve všední dny: 990.000, v sobotu: 1.450.000[8], v roce 1988 — ve všední dny: 1.018.000, v sobotu: 1.507.000[9]) a sehrávalo klíčovou roli v ideologicképropagandě. Bylo odebíráno nejen jednotlivými lidmi, ale také povinně na pracovištích, aby se tak dostalo k co nejširším masám. Zajímavostí je, že Rudé právo mělo velký (tzv. světový) formát A2[10], a to záměrně - aby „vyniklo“ mezi ostatními deníky té doby. Paradoxně to bylo jedním z důvodů, proč se mj. hojně využívalo pro balení např. svačin, balíků či jiných předmětů. Posledním komunistickýmšéfredaktoremRudého práva bylZdeněk Hoření, jeho zástupcem pakZdeněk Porybný, který předtím působil jako zpravodaj redakce veWashingtonu.
Porybný Hořeního ve funkci nahradil krátce po sametové revoluci na podzim 1989 a současně převzal i vedení vydavatelství Rudé právo, později vydavatelství Florenc. Na jaře 1990 nechal z hlavičky listu odstranit heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“.[1] V září 1990 založil Porybný akciovou společnost Borgis a část akcií nabídl členům tehdejší redakceRudého práva. Díky jeho trojjediné roli ředitele vydavatelství Florenc, šéfredaktoraRudého práva a předsedy představenstva a. s. Borgis se mu podařilo společně s dalšími členy redakce realizovat sled právních kroků, v jejichž důsledku začal od 1. ledna 1991 vydávatRudé právo sám jako soukromý vydavatel. Podtitul „Deník KSČ“ byl pouze nahrazen obecnějším „levicový list“. V září roku 1995 pak došlo k završení polistopadové transformace deníku jeho přejmenováním naPrávo.

Noviny byly za svoji činnost režimem oceněny třemi řády,Řádem republiky (1955),Řádem Klementa Gottwalda (1970), aŘádem Vítězného února (1973). Insignie těchto řádů byly tištěny u titulu.
| Tento článek je příliš stručný nebopostrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodněrozšíříte. Nevkládejte všakbez oprávnění cizí texty. |