Rudá armáda, celým názvemDělnicko-rolnická Rudá armáda (ruskyРабоче-крестьянская Красная армия,Raboče-kresťjanskaja Krasnaja armija (РККА nebo RKKA), zkráceně jenКрасная армия) byla armádabolševického Ruska (1918–1922) a poslézeSovětského svazu (1922–1946). S pomocí bývalých důstojníků a specialistů carské armády ji během ruské revoluce (28. ledna 1918) z pověření Rady lidových komisařů založilLev Trockij jako nástupkyni Rudé gardy. Podle slovVladimira Lenina byla zprvu určena „pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a svozu obilí a topiva“ např. pro akce typus kulomety pro obilí.[2] Představitelikomunistického režimu,socialistického realismu v kultuře a budovatelsképoezie byla opěvována jako „armáda míru“.
Označenírudá vzniklo z ruského výrazukrasnyj (=rudý), což mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji protikapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí (v českém překladu se proto vojáci nazývali jakRudoarmejci, tak iKrasnoarmějci) a zároveň se vyhrazovalo jako protipólBílé gardy (krasnogvardějci proti bělogvardějcům). Po skončenídruhé světové války bylo rozhodnuto o změně názvu a 25. února 1946 byla Rudá armáda oficiálně přejmenována naSovětskou armádu (rusky Советская Армия (СА)/Sovjetskaja Armija), jako výraz cti vojákům ve Velké vlastenecké válce.
Rudá armáda měla nenahraditelný a v mnoha směrech rozhodující[ujasnit] podíl na vítězství, kterého dosáhli ve druhé světové válceSpojenci nadOsou Berlín–Řím–Tokio, především nadnacistickým Německem. Počáteční rychlý postupWehrmachtu po přepadu Sovětského svazu v roce 1941 (Operace Barbarossa) se Rudé armádě podařilo ještě v témže roce zastavit předMoskvou. Během rozsáhlých bojových aktivit navýchodní frontě, tedy na sovětském území, se Rudá armáda střetávala s pozemními vojsky Wehrmachtu a s divizemiWaffen-SS na linii dlouhé tisíce kilometrů od hustýchpobaltských aběloruských lesů po rozlehlé jihoruské stepi (mj.Bitva u Stalingradu), čímž bylo vázáno 70 až 80 % německých pozemních sil angažovaných ve válce v Evropě. Tyto německé armády byly Rudou armádou s obrovskými vlastními ztrátami na lidech a materiálu z velké části zničeny. To ve svém důsledku znamenalo, že nacistické Německo nemohlo velkou část svých vojsk použít ani na frontáchv Africe nebo přiitalském tažení západních spojenců, ani nazápadní frontě po vylodění Američanů a Britů v Normandii a následnýchbitvách. Byla to právě Rudá armáda, která se probojovala již v únoru 1945 na německé území, 60 kilometrů od Berlína.
Po vítězstvíbolševiků vruské občanské válce v roce 1922 přišlo uklidnění rozbouřené mezinárodní situace. Proto bylo možno snížit počty vojáků na mírové stavy. Jako první odcházeli důstojníci sloužící původně vcarské armádě, avšak byly rozpouštěny také celé jednotky.
Kolem Tuchačevského se shromáždili schopní a prozíraví velitelé a vojenští teoretikové, inspirovaní myšlenkami mechanizovaného vedení boje ableskové války.[4] Dali podnět k modernizování tankových závodů veStalingradu,Charkově,Čeljabinsku iLeningradě a výroba tanků prudce vzrostla. V roce1932 už měl Sovětský svaz více tanků než francouzská armáda. Rozběhla se i výroba letadel. Pouhá produkce zbraní a techniky však nestačila, a proto bylo nutné vypracovat moderní taktiku vedení boje.[zdroj?]
Nová vojenskádoktrína byla vytvořena tak, že při útoku mělytankovébrigády soustředěné do mechanizovanýcharmádních sborů prolomit nepřátelské obranné linie za podporystřemhlavých bombardérů, proniknout do týlu protivníka, jeho jednotky obchvátit z boku a obklíčit. Likvidaci těchto ohnisek odporu měla zajistit mechanizovaná pěchota podporovaná samohybnýmdělostřelectvem, zatímco by se tankové jednotky přeskupily a zahájily další postup do nitra nepřátelského území. Poté měl proti zaskočenému a zmatenému nepříteli následovat„hloubkový útok“ ze vzduchu. Letecký výsadekparašutistů, vyzbrojených speciálními lehkými tanky, obrněnými transportéry a dalšími druhy podpůrných zbraní, by udeřil hluboko v týlu nepřítele a zmocnil se strategických cílů (mosty přes vodní toky, železniční stanice, týlové sklady, velitelská stanoviště atd.). Nepřítel, jenž by byl těmito útoky spíš ochromen a paralyzován než fyzicky zničen, by tak byl následně donucen ke kapitulaci. Mechanizované sbory se staly silnými útvary nejen pro útočné, ale i pro obranné operace. Tyto předpisy teoreticky pozvedly taktiku Rudé armády na vyšší úroveň než byla srovnatelná úroveň možných nepřátel.[zdroj?]
Rudá armáda se teoreticky stala celosvětově největší a nejmodernější armádou.[4] Byla do značné míry mechanizovaná, dobře vybavená a vedená. Podle některých autorů se žádná armáda západních velmocí, včetně německéhoWehrmachtu, s tehdejší Rudou armádou nemohla měřit. Během kyjevských manévrů v roce1935 generálJona Jakir úspěšně demonstroval, jak mohou pozemní jednotky operovat při dobré součinnosti s letectvem. O rok později byl úspěch zopakován v Bělorusku. Tentokrát byli přítomni i zahraniční pozorovatelé, na které udělala tato demonstrace síly velký dojem. A právě obdiv Západu k těmto mužům, kteří za své postavení vděčili svému umu, se stal pro některé trnem v oku. Tuchačevskij navíc otevřeně kritizovalnacistické Německo a varoval před jeho agresí. Stalin se také obával, že tito profesionální vojáci, kteří Rudou armádu učinili prvotřídní bojovou složkou, by se mohli spiknout s jeho protivníky. Takže i v armádě docházelo k procesům, věznění a popravám, známým jakovelká čistka.[zdroj?]
Josif Vissarionovič Stalin rozpoutal ve snaze zbavit se veškeré skutečné i domnělé opozice teror proti armádnímu velení. Obrovskému politickému útlaku, věznění a popravám padl za oběť velký počet zkušených armádních důstojníků, z toho několik desítek vysoce postavených generálů,[5][Pozn. 1] včetně třímaršálů SSSRMichaila Tuchačevského,Vasila Bljuchera aAlexandra Jegorova, kteří byli popraveni. Dále byli popraveni čtyři z pěti armádních generálů prvního stupně –Jona Jakir,Jeronim Uborevič,Ivan Bělov aSergej Kameněv. Dále byli popraveno všech deset armádních generálů 2. stupně. Z vrchního velení armády čistky přežili pouze tři generálové. Osobní přátelé StalinaKliment Vorošilov,Semjon Buďonnyj a uznávaný vojenský teoretikBoris Šapošnikov. Tato genocida nejvyšší generality Rudé armády se pravděpodobně podepsala na její koncepci a její celkové síle, přestože názory se různí. Na velitelské posty se dostalistalinisté, z nichž někteří slepě vyznávali tradiční způsob boje, založený na jezdectvu aproletářském nadšení. Tito velitelé byli na jednu stranu velmi loajální vůči Stalinovi a komunistické straně, ale zároveň nezkušení. Jejich schopnosti nestačily na vedení velkých mechanizovaných útvarů v případěbleskové války. Úroveň a efektivita velení, stejně jako úroveň vzdělání na vojenských akademiích čistkami velmi utrpěly.[6][7]
Politické překážky a zavádění nových opatření se staly obrovskou brzdou v dalším vývoji. Největší politickou překážkou bylo opětovné zavedení systému„dvojího velení“ a znovuvytvoření pozicepolitického komisaře.[Pozn. 2] Každá jednotka o velikostipraporu a výše měla vlastního politruka, který schvaloval veškeré podstatné rozkazy velitele jednotky. Politruci mnohdy neměli vyšší vojenské vzdělání a vybíráni byli na základě věrnostiKomunistické straně Sovětského svazu. Obecně se politruci věnovali politickému školení jednotky, vytváření morálky a do vojenských záležitostí se nemíchali. Ve skutečnosti však mnozí politruci svého postavení zneužívali k zastrašování čestných velitelů i k osobnímu prospěchu. Vměšovali se do velení jednotek a hráli si na vojevůdce, což mělo pro Rudou armádu v následujících válečných konfliktech mnohé destruktivní důsledky.[8][9]
Dalším nástrojem komunistické strany zavedeným během čistky v Rudé armádě bylo členství řadových vojáků vKomsomolu. Díky velké podpoře vedením strany počet členů Komsomolu v armádě v letech 1937–1938 rapidně vzrostl. Členové ve vojenských jednotkách svolávali schůze, během kterých mnohdy kritizovali a odsuzovali své velitele a komisaře.[8] To způsobilo, že v armádě začala upadat běžná vojenská disciplína a došlo k úplnému morálnímu rozkladu, který se projevil nejen zazimní války protiFinsku, ale především zaválky s Německem. Stalin svou velkou čistkou sice zlikvidoval opozici a upevnil svou moc, ale zároveň značně poškodil Rudou armádu. To umožnilo nacistickému Německu převzít v začátku války proti Sovětskému svazu iniciativu.[6]
Roku1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. Na straně oficiální vlády stáli levicovírepublikáni a na straně druhé povstalečtí nacionalisté vedení generálemFrankem. Pro Sovětský svaz to byla perfektní příležitost, jak vyzkoušet novou doktrínu mechanizovaného boje v praxi. Do Španělska se vypravil kontingent vojenských poradců, dobrovolníků a tanková brigáda s nemalým počtem tanků (hlavněT-26 aBT-5).[11][12] Z počátku neměly sovětské jednotky rovnocenného soupeře (lepší kvalita výzbroje), ale jakmile bylo velení svěřeno nezkušeným republikánům, začala se situace měnit. Tankové jednotky byly nasazovány jednotlivě a velice trpěly palbou dělostřelectva a výbuchy protitankových min. GenerálDmitrij Pavlov vyvodil z konfliktu chybné závěry, že tanky by měly fungovat jako podpůrná zbraň pěchoty, nikoliv jako mohutný obrněný celek.[13][14] Nízká bojová účinnost byla způsobena také špatnou komunikací a nedostatečnou koordinací tanků, letectva, dělostřelectva a pěchoty. Z důvodů velké čistky, kdy si nikdo z generálů ani důstojníků nemohl být jist životem docházelo k bagatelizování vážných nedostatků, které se plně projevily během zimní války s Finskem a druhé světové války.[15]
Už od obsazení Mandžuska roku1931 ohrožovalocísařské Japonsko sovětské a mongolské hranice na dálném východě. Pohraniční potyčky s jednotkamiKuantungské armády přerostly roku1938 v japonskou invazi. Střet vyústil vbitvu u jezera Chasan, jež skončila na mrtvém bodě. Japonci nadále tvrdili, že řeka Chalcha tvoří hranici mezi státemMandžukuo aMongolskem, kdežto Sověti trvali na tom, že hranice probíhá 16 kilometrů východněji u vesnice Nomonhan[16]. V květnu1939 došlo k dalším pohraničním střetům a japonská 6. armáda zahájila útok na Mongolsko, které bylo spojencemSSSR.[17] Do cesty se jim postavily jednotkydálněvýchodního frontu pod velením generálaGeorgije Žukova, které pomocí kombinovaných mechanizovaných útoků podporovanými dělostřelectvem a letectvem nepřátelský postup zastavily, přestože Japonci měli proti nim převahu 4 : 1.[18] Za úsvitu20. srpna zahájila Rudá armáda rozsáhlouprotiofenzívu. Tankové jednotky pronikly za mohutné dělostřelecké a letecké podpory japonskou obranou na křídlech a v týlu odřízly Japoncům ústupovou cestu u vesnice Nomonhan.[19] V těsném závěsu za tanky postupovala pěchota, jež představovala druhou údernou vlnu.31. srpna se zbylé japonské jednotky vzdaly.Bitva u řeky Chalchyn potvrdila teorii maršálaTuchačevského a jeho víru v moderní, mechanizovaný způsob boje a prakticky ukázala, že velké tankové síly jsou v koordinaci s letectvem a mobilním dělostřelectvem velmi efektivní.[19] Porážka donutila Japonce odstoupit od plánu na obsazení Sibiře a střední Asie.[20][Pozn. 3]
23. srpna1939 byl vMoskvě podepsánPakt Ribbentrop–Molotov, jenž stvrzoval dohodu o neútočení meziTřetí říší aSovětským svazem. V tajném dodatku se oba státy dohodly na rozdělení Polska tak, že SSSR napadnePolsko z východu. Velitelem operace byl jmenovánSemjon Timošenko. Celkem bylo sovětské velení připraveno nasadit kinvazi 750 000 vojáků s 3 000 tanky a obrněnými vozidly[21][22] Ráno17. září překročila Rudá armáda za nedobře koordinovaného postupu a bez vyhlášení války polské hranice. Hranici, dlouhou 1 400 km, drželo kolem 30 000 polských obránců pod vedením generálaWilhelma Orlika-Rückemanna. Polský odpor byl snadno překonán díky obrovské početní převaze Rudé armády a navíc se Polsko už dva týdny zoufale bránilo proti německé invazi ze západu. Během této kampaně se opět projevily nedostatky ze španělské občanské války. Stalinisté nebrali v úvahu naléháníStavky, která upozorňovala na do očí bijící rozdíl v efektivitě velení a koordinaci jednotek mezi Wehrmachtem a Rudou armádou. V listopadu započala reorganizace, při které byly rozpuštěny čtyři tankové sbory.[22]
Související informace naleznete také v článku Zimní válka.
Stalin měl ambice získat územícarského Ruska, která byla pro Rusko ztracena poprvní světové válce. Tato území zahrnovala velkou část současnéhoPolska,Pobaltí,Finsko a tehdejší rumunská územíBesarábie a severní Bukoviny. Jako první přišlo při těchto snahách na řaduFinsko. Rudá armáda s 600 000 vojáky, 1 000 tanky a 1 000 letadly vtrhla do hustých lesů a močálů Finska, kde očekávala rychlé a slavné vítězství.[23][24] Velení bylo svěřeno generáluKirillu Mereckovovi. Ačkoliv finské vojenské jednotky měly nedostatek protitankových zbraní a postrádaly moderní tankové a letecké síly, zakládaly svoji bojovou odhodlanost na ryzí morálce, železné disciplíně,entuziasmu a znalosti terénu, který byl nevyhovující pro masové útoky obrněné techniky. Časně ráno30. listopadu1939 započaly sovětské útoky v oblastiKarélie aKarelské šíje na tzv.Mannerheimovu linii.[Pozn. 4] Po počátečním postupu byli Sověti zastaveni a utrpěli těžké ztráty. Finové obratně využívali slabiny a nedostatky rudoarmějců, kdy tankové jednotky nalákali do pasti, zatarasili jim cestu pomocí přírodních překážek a následně je zničili náložemi a zápalnými lahvemi (které pojmenovaliMolotovovy koktejly). Důležitou roli sehráli finštíodstřelovači, kteří ze svých dobře maskovaných úkrytů likvidovali pěchotu Rudé armády z velké vzdálenosti. Rudoarmějci často vyráželi do útoku bez průzkumu a s nedostatečnou palebnou podporou, takže byli vydáni na milost a nemilost finské kulometné a protitankové palbě. Faktem však zůstává, že zima 1939–1940 byla jednou z nejstudenějších ve20. století, což ovlivnilo průběh vojenských operací.[zdroj?]
Vojáci Rudé armády s ukořistěným finským praporem, březen 1940
Odpor Finů, minová pole, palebné léčky, tuhá zima a velké ztráty silně demoralizovaly vojáky Rudé armády. Na začátku roku 1940Kliment Vorošilov odvolalMereckova a velení převzalSemjon Timošenko. Ten obnovil 1. února útok na Mannerheimovu linii a využil k tomu všechny dostupné zdroje, včetně letectva. Masivní útok po celé šířiKarelské šíje a vzdušná převaha sovětského letectva způsobily, že po čtrnácti dnech zuřivých bojů musely finské jednotky ustoupit. Finové sáhli k zoufalému kroku, když odstřelili stavidla a hráze průplavuSaimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a vlastní jednotky získaly čas k ústupu na západ. Zaplavená území a potíže se zásobováním zbrzdily další postup Rudé armády a nastala patová situace. Dne12. března1940 (13. března finského času) byl podepsánMoskevský mír. Finsko muselo SSSR odstoupit značnou část svého území (celkem 57 000 km² v oblastiKarélie), ale na druhou stranu uhájilo svou nezávislost. Ztráty Rudé armády činily 400 000 vojáků (mrtvých, zraněných a zajatých), 3 500 tanků a obrněných vozidel a 600 letadel. Finové přišli o 71 000 vojáků, 16 tanků a 70 letadel.[zdroj?]
Zimní válkou proti Finsku ztratila Rudá armáda reputaci efektivní a za každých okolností bojeschopné složky. Nedostatečný úspěch finského tažení byl zapříčiněn:
podceněním obranyschopnosti Finů
chaosem v týlu Rudé armády
chybnou taktikou vedení boje
neschopností velitelského a vyššího velitelského sboru
nízkou kvalitou štábu
zastaralostí vojenských předpisů a polních řádů
špatnou komunikací mezi pěchotou, dělostřelectvem, letectvem a tanky
Značnou odpovědnost za částečný neúspěch vojenského tažení nesli i političtí komisaři, kteří se vměšovali do velitelských kompetencí, přestože neměli vojenské vzdělání a svým jednáním bojové úsilí velitelů spíše podkopávali.[8]
V bitvě u Stalingradu zahynulo 500 000 rudoarmějcůSovětští velitelé Žukov,Sokolovskij aRokossovskij s britským velitelemMontgomerym v Berlíně 12. července 1945
Po počátečním náporu německéhoWehrmachtu, který přinesl Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generálaŽukova vbitvě před Moskvou. Vítězství rudoarmějců v bitvách uStalingradu a u Kurska znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa.[zdroj?]
V průběhuVelké vlastenecké války, kterou v letech 1941–1945 vedl Sovětský svaz zcela převážně protinacistickému Německu, sloužilo v Rudé armádě celkem 35 milionů sovětských občanů. Podle oficiálních odhadů bylo zabito v boji nebo pohřešováno 8,7 milionu rudoarmějců, z toho bylo 5,8 milionuRusů, 1,4 milionuUkrajinců a 1,5 milionu příslušníků ostatních sovětských národů. Dalších 15 milionů vojáků Rudé armády utrpělo v boji zranění.[25] Dále zemřelo v letech 1941–42 v německém zajetí okolo 3 milionů zajatých rudoarmějců, což byla součást německého plánugenocidy slovanských národů, tzv.Generalplan Ost.[26]
V bojích s Rudou armádou zahynulo přibližně 5 milionů vojákůWehrmachtu a jiných na straně nacistického Německa bojujících armád.[27] I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 připadalo 68,5 % vojenských ztrát nacistického Německa na východní frontu.[28] Na vítězství Rudé armády měla nemalý vlivnákup materiálu od spojenců, který Sovětský svaz splácel už za války dodávkami nerostných surovin i v letech po válce. V prvních dvou letech byla anglo-americká pomoc ještě malá a nejvíce materiálu bylo dodáno po polovině roku 1943, tedy až po vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kursku. V roce 1945 byla už celá třetina nákladních vozů používaných Rudou armádou americké výroby.[29]
"Dnes se říká, že nám Spojenci nikdy nepomohli... Ale sotva lze popřít, že nám Američané dodávali obrovské množství materiálu, bez něhož bychom nemohli formovat naše zálohy, a ani pokračovat ve válce... Dostali jsme 350 000 aut, a jakých aut! Chyběly nám výbušniny, střelný prach, neměli jsme ani čím plnit patrony do pušek. Američané nás (i v tom) opravdu dostali z nouze."
"Ve válce zaujímá Rusko dominantní postavení a bude mít hlavní roli při porážce Osy v Evropě. Zatímco na Sicílii musí čelit síly Velké Británie a Spojených států dvěma německým divizím, ruská fronta na sebe váže přibližně 200 německých divizí. ... Bez válečného zapojení Ruska nemůže být Německo poraženo".
Hromadný hrob sovětských válečných zajatců, kteří zahynuli vDolech u Karviné. Převládají ruská a ukrajinská příjmení.Zajatí muslimští sovětští vojáci rudé armády sloužili ve velkých počtech jako dobrovolníci ve skupiněOstlegionen v rámci WehrmachtuŽidovští veteráni Rudé armády vIzraeli 9. května 2017
Rudá armáda byla složená především z příslušníkůslovanských národů, žijících na území Sovětského svazu, tedy vevýchodní Evropě, naSibiři, naruském Dálném východě a v jiných oblastech, což byli hlavněRusové,Ukrajinci aBělorusové. Také muži slovanské národnosti, kteří byli nebo se po přepadení tehdejšíhoPolska Německem a následně Sovětským svazem v roce 1939 stali občany SSSR (Poláci,Češi[34],Srbové a další), museli sloužit jako vojáci Rudé armády. Rekruti neslovanských národností z oblastístřední Asie,Kavkazu i ruského Dálného východu příliš povoláváni nebyli.[Pozn. 5] Po obrovských ztrátách na životech po přepadení SSSR nacistickým Německem v roce 1941 začali být masově povoláváni do armády i příslušníci neslovanských národů a etnických skupin. Byly vytvářeny i „národní“ divize a smíšené brigády, do kterých byli zařazovániLitevci,Lotyši,Estonci,Gruzínci,Arméni,Čečenci,Mongolové,Kalmykové,Kazaši,Tataři,Ázerbájdžánci,Uzbeci,Tádžikové,Turkmeni,Kyrgyzové čiBaškirové.[Pozn. 6] Velitelé těchto divizí byli ovšem většinou ruské národnosti. U jednotek složených z pobaltských národů se nejednalo jen o vojenské, ale i politické a propagandistické důvody, aby mohla být ospravedlněna intervence do Pobaltí z roku1940. V Rudé armádě bojovalo přes 500 000 sovětskýchŽidů.[36]
Po vytlačení německých vojsk z území Ukrajiny a Běloruska v letech 1943 a 1944 proběhlamobilizace místních mužů a stoupl tak podíl Ukrajinců a Bělorusů v Rudé armádě. Podle oficiálních údajů k 1. lednu 1945 sloužilo v armádách 1.,2. a4. ukrajinského frontu, které měly hlavní podíl na porážce německých vojsk na území Československa, celkem 1 049 229 Rusů, 610 668 Ukrajinců, a 39 476 Bělorusů.[37]
Základ Rudé armády jako ve všech armádách tvořila střelecká pěchota.[Pozn. 7] Střelecké vojsko bylo největší bojovou složkou a představovalo 75 % pozemního vojska. Na začátkudruhé světové války tvořilo každou střeleckou divizi 14 000 vojáků, podporovaných 3 000 koňmi, 600 automobily, 44 těžkými děly, 150 minomety a 20 tanky.[Pozn. 8]
Tak jako v ostatních armádách, museli všichni vojáci Rudé armády složit vojenskou přísahu. Její text až na pár drobných úprav zůstával stejný. Verze z roku 1941:
„
"Já, občan Svazu sovětských socialistických republik, vstupujíce do řad Dělnicko-rolnické Rudé armády skládám přísahu a slavnostně se zavazuji být čestným, statečným, disciplinovaným, ostražitým vojákem, přísně chránit vojenská a státní tajemství, bezvýhradně se řídit všemi vojenskými řády a plnit rozkazy velitelů a náčelníků.
Přísahám, že budu svědomitě studovat vojenskou nauku, všemi prostředky chránit vojenský i lidový majetek a do posledního dechu budu oddán svému Lidu, své Sovětské Vlasti a dělnicko-rolnické vládě.
Budu vždy připraven na rozkaz dělnicko-rolnické vlády vystoupit na obranu své vlasti - Svazu sovětských socialistických republik, a, jako vojín Dělnicko-rolnické Rudé armády, se zavazuji bránit ji chrabře, důstojně a čestně, nelitujíce své krve i samotného života pro dosažení plného vítězství nad nepřítelem.
Pokud se zlým úmyslem poruším tuto přísahu, nechť mně postihne tvrdý trest sovětského zákona, všeobecná nenávist a opovržení pracujících."[40]
↑Šlo o systém užívaný za občanské války, kdy komisaři dohlíželi na profesionální důstojníky, z nichž většina sloužila v carské armádě.[8]
↑Jednalo se o plán japonské politiky tzv. „Severní expanze“ (北進論Hokušin-ron), jenž začal vznikat už porusko-japonské válce v roce 1905 s cílem získat sibiřské nerostné bohatství. Japonské velení po porážce u Chalchyn-golu expanzi na do Ruska zavrhlo a nahradilo jej diametrálně-opačným plánem tzv. „Jižní expanze“ (南進論Nanšin-ron) na obsazeníIndonésie a tamních zdrojů ropy a kaučuku
↑Systém finských opevnění, vybudovaný ve 20. a 30. letech napříč Karelskou šíjí proti expanzi SSSR. Jméno dostala po maršáluMannerheimovi, který navrhl a později řídil její výstavbu
↑U mongolských, tatarských a turkických etnik vedla nomádská tradice k vytváření většinou jezdeckých divizí[35]
↑Jednalo se o odkaz na starou tradici z dobcarského Ruska, kde střelec představoval na rozdíl od pouhé pěchoty elitu.[38]
↑Počty se různí, většina autorů uvádí, že střeleckou divizi tvořilo na začátku války 14 000 mužů, jiní že jich bylo až 19 000. V praxi se tabulkové a skutečné počty lišily, často (zejména v roce 1942) záleželo na dislokaci nasazení divize, celkové bojové situaci a stavu zásob.[38][39]
↑German losses according to: Rüdiger Overmans,Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg. Oldenbourg 2000.ISBN3-486-56531-1, s. 265, 272
↑Jeffrey Herf (2006).The Jewish enemy: Nazi propaganda during World War II and the Holocaust. Harvard University Press.ISBN0-674-02175-4, s. 252.
↑Weeks, Albert L.Russia's Life-Saver: Lend-Lease Aid to the U.S.S.R. in World War II. Lanham, Maryland: Lexington Books, 2004.ISBN978-0-7391-0736-2, s. 107
↑R. G. Pichoja, Sovětskij sojuz: istorija vlasti, 1945–1991, Moskva 1998, str. 206, citováno v knizeDURMAN, Karel.Popely ještě žhavé I : Válka a nukleární mír. Praha: Karolinum, 2004. 604 s.Dostupné online.ISBN80-246-0697-6. S. 72.
↑ Rudá armáda a osvobození: Nejde zdaleka jen o maršála Koněva, ale o primitivní pokus přepisovat dějiny.Reflex [online]. 9. září 2019.Dostupné online.
↑The Executive of the Presidents Soviet Protocol Committee (Burns) to the President's Special Assistant (Hopkins) [online]. Office of the Historian.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑"Sovětská elita Gardové jednotky Rudé armády. Vojska. Extra Publishing, 25. března, 2013. str. 17.
.svg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.jpg)
