Jedná se o fyzikálně-chemický jev, při kterém se rozpouštěná látka a rozpouštědlo promíchávají (ať už mícháním roztoku nebo samovolnědifuzí), je-li to možné tak disociují ionty, a obklopují se molekulami rozpouštědla.
Grafy rozpustností různých látek v závislosti na teplotě ve °C
Nejpozorovatelnější je rozpustnost chemických látek v kapalném rozpouštědle, jako třeba rozpouštěníchloridu sodného ve vodě. Po rozpuštění vzniká opět průhledná kapalina, která nejčastěji přebírá barvu po rozpouštěné látce. U většiny těchto látek dochází při zvyšování teploty ke zvyšování rozpustnosti. Existuje však několik výjimek, jako je třebahydroxid vápenatý,síran vápenatý,síran manganatý,kyselina močová, a její soli,uhličitan lithný,síran ceričitý a jiné látky.
V případě dvou kapalných látek jsou 3 možnosti, k čemu dojde: 1) Mezi kapalinami není přechod, jsou zcela promíchané při všech koncentracích (př.ethanol a voda) 2) Mezi látkami není přechod po pouze omezenou koncentraci, pak vzniká vrstva, která se nerozpouští a nemísí (př.éter a voda) 3) Látky se vůbec nemísí, vzniká ihned vrstva, která plave na hladině či klesne ke dnu (záleží nahustotě kapalin) (př.toluen a voda)
Mnoho plynů se rozpouští v kapalinách, mnoho z nich přímo vytváří nestabilní kovalentní vazby s rozpouštědlem (pro níže uvedené příklady je to voda), to se týká zejménaoxidu uhličitého asiřičitého (které tvoří velice nestabilníkyselinou uhličitousiřičitou) čiamoniak, tvořící nestabilníhydroxid amonný. Kyselé plyny se dále lépe rozpouští v zásaditém prostředí, naopak zásadité plyny se rozpouštějí lépe v kyselém prostředí. Právě u těchto plynů, které vytvářejí nestabilní koloidní vazby je rozpustnost za normálních podmínek vyšší, než u těch, které tyto vazby netvoří. To však neplatí pro zvýšenou teplotu, protože rozpustnost těchto plynů se zvýšenou teplotou klesá.
Rozpouštění pevných látek v pevných rozpouštědlech
Touto vlastností se vyznačují zejména kovy. Kovy vytvářejí směsi, které mají nové vlastnosti a dokud jsou v kapalném stavu, tak nedochází k rozdělování kovů na vrstvy. V těchto případech se obvykle nepoužívá termínu „rozpouštědlo“. Někdy se používají slitiny dvou kovů, někdy více kovů. Příklady kovů, které tvoří slitiny:
Rozpustnost látek záleží mnohdy napolaritě rozpouštědla a látky, dále také naPH,molárních hmotnostech, schopnosti disociace iontů, a jiných vlastnostech. Voda je velice polární rozpouštědlo, a proto velice dobře rozpouští celou řadu polárních látek, ale především iontových látek (které jsou schopny disociace na ionty). Oproti tomu je značná část organických látek nerozpustných ve vodě, jako jsoualkany,areny, jejichalkylderiváty a podobně. Jediné deriváty uhlovodíků, které jsou rozpustné jsou deriváty s funkčními skupinami, které mají velkou polaritu (př.ethanol,methanol,acetaldehyd,kyselina octová,cukry,kyselina šťavelová,kyselina vinná apod.).
Oproti tomu, řada organických látek, které nemají žádné či mají pouze nepolární funkční skupiny (benzen,toluen,isopentan,cyklohexan, a podobně) jsou výbornými rozpouštědly organických látek (jako jsoulipidy,kyselina sorbová,mastné kyseliny,estery, a podobně), ale naopak nerozpouští polární anorganické látky.
Podle definiceIUPAC je rozpustnost analytické složení nasycenéhoroztoku vyjádřené jako poměr dané látky ku danému rozpouštědlu.[1] Obecně se udává v nejrůznějších jednotkáchkoncentrace roztoků, např.:
Běžně se rozpustnost rozděluje právě podle maximálního množství rozpuštěné látky. Pod 0,1 mol/l rozpuštěné látky v rozpouštědle se látka označuje jakošpatně rozpustná, mezi 0,1 a 1 mol/l jakostředně rozpustná a nad 1 mol/l jakosnadno rozpustná.[2]
V následující tabulce jsou příklady látek rozpustných a nerozpustných ve vodě. Některé látky, které jsou málo či velmi málo rozpustné jsou zde započítané jako nerozpustné (mezí je 1 g/100 g H2O).
V tomto článku byly použitypřeklady textů z článkůLöslichkeit na německé Wikipedii aSolubility na anglické Wikipedii.
↑IUPAC Compendium of Chemical Terminology: Gold Book. Příprava vydání Miloslav Nič, Jiří Jirát, Bedřich Košata, Aubrey Jenkins, Alan McNaught. Research Triagle Park, NC: IUPACDostupné online.ISBN9780967855097.doi:10.1351/goldbook. (anglicky)
↑BLASIUS, Jander.Einführung in das anorganisch-chemische Praktikum : (einschließlich der quantitativen Analyse) ; mit 61 Tabellen. 14. vyd. Lipsko: Hirzel, 1995.ISBN3-7776-0672-3.
