Román je rozsáhlýepický (vyprávěcí)literární žánr, řazený mezifikci a ve své moderní podobě téměř vždyprozaický, jen málokdy veršovaný.[1] Jedná se o velmi mnohotvárný, vnitřně rozporný a neobyčejně proměnlivý žánr s otevřenou strukturou.[2] Román může mít téměř jakékoliv téma a používat různorodé literární postupy, badatelé proto často tvrdí, že není možné určit žádný typicky románový rys nebo podat stálou a vyčerpávající definici tohoto žánru.[3]Michail Michajlovič Bachtin, významný ruský teoretik románu, označil ve 40. letech 20. století román za „jediný žánr, který se dosud vyvíjí a utváří“.[4] Kromě estetické funkce může plnit i různé další:didaktickou,publicistickou,filosofickou a jiné.[5]
Na rozdíl od ostatních důležitých epických žánrů moderní literatury,povídky anovely, bývá román velmi dlouhý, uvádí se běžný rozsah od 50 000 slov (200 stran) až po vícesvazková díla (napříkladtrilogie). Jednotlivé jeho subžánry většinou bývají v rámci žánru buď tradičně kratší (detektivní román,román pro mládež), nebo naopak enormně dlouhé (románová kronika,román-řeka).[6] Typický je důraz na hrdinovu psychologii a jeho proměnu v průběhu děje. Román také bývá dějově komplikovanější než kratší žánry, obsahuje četné odbočky a větší množství postav, jevů a událostí.[5]
Útvary připomínající román byly v historii psány i mimo evropskou kulturu, v Japonsku, Číně nebo Indii.[10] Jako první román v historii (popřípadě prvnírealistický román) bývá někdy uváděnPříběh prince Gendžiho napsaný japonskou dvorní dámouMurasaki Šikibu v roce1007 a vypravující příběh císařova levobočka a jeho hledání životní lásky.[11]
Vraném středověku došlo k postupnému rozlišení jazyka používaného v jihozápadní Evropě nalingua latina (latina) alingua romana (románské jazyky, napříkladfrancouzština,italština,španělština neboprovensálština). V těchtovernakulárních (lidových) jazycích začala později vznikat také literatura: ve francouzštině od 11. století, ve španělštině koncem 12. století, v italštině počátkem 13. století. Knihy napsané v národních jazycích začaly být označovány pojmem odvozených od slova „romanice“: romanz, romant, roman, romance, romanzo. Původním smyslem těchto slov byla tedy „kniha v národní řeči“, brzy však začal být pojem chápán i úžeji, jakodvorský veršovaný román. Označení žánru román se takto vyvinulo ve francouzštině a italštině; ve španělštině vzniklo označení básnického žánruromance.[13] Prvním románem, v jehož názvu se označení román objevilo, jeRoman de brut z roku 1155.[14]
Velice různorodá vymezení románu vedou k tomu, že mnoho děl bývá některými literárními vědci za román označeno a jinými nikoliv. Někdy je vymezení spojeno s přesnou délkou: romanopisec a esejistaEdward Morgan Forster pro účely své knihyAspekty románu (1927) vymezil jako jakékoliv fikční prozaické dílo obsahující alespoň 50 000 slov. Exaktní vymezení založené na délce je užitečné zejména tehdy, je-li nutné jednoduše odlišit románové texty od děl kratších žánrů: napříkladcena Hugo acena Nebula, významná ocenění profantasy asci-fi tvorbu, přijímají v kategorii román fikční prozaické texty o délce alespoň 40 000 slov.[15] Nevýhodou tohoto pojetí je, že za román pak může být označeno velké množství textů, včetně archaických. Kanadská badatelka Margaret Doodyová ve své studii o dějinách románu také užívá tuto otevřenou definici, a proto posléze prohlašuje, že žánr románu je stejně starý jako západní civilizace sama.[16]
Už od 19. století bývá zmiňována ambice románu obsáhnout vše.Georg Wilhelm Friedrich Hegel označil román za buržoazníepopej, čímž mu přiznal stejnou centrální pozici, jakou měl v archaických kulturáchepos.[5] S podobnou úvahou pracoval také maďarskýmarxistický literární teoretikGyörgy Lukács. Ve svéTeorii románu (1915–1920) tvrdí, že román je skutečně moderní obdobou eposu, ale nemůže již předvádět totalitu života, proto k ní alespoň směřuje.[17]Daniela Hodrová také uvádí epos jako základní žánr protikladný románu, s tím, že základní rozdíl spočívá v protagonistovi. Zatímco hrdina eposu má polobožský status a vykonává historický nebo polomytický čin (geste), hrdinou raného románu je obyčejný smrtelník zažívající dobrodružství (aventure).[18] Některé pokusy definovat román jsou založeny spíše na úvaze nad tématem románu. Český literární kritikFrantišek Xaver Šalda uvádí, že román má ambici postihnout život v celé jeho komplexnosti a uspořádat jeho chaos do určité soustavy.[19]
J. Paul Hunter vychází ve svém vymezení převážně z románů 18. století a za distinktivní rysy žánru, který se v jeho pojetí v té době rodil, považuje současnost (romány se obvykle neodehrávají v prostředí vzdáleném prostorově a časově od doby napsání), uvěřitelnost, důvěrnou známost, odmítnutí tradičních zápletek, použití běžného jazyka, důraz na jedince, zprostředkování vnitřního života postav, koherenci (soudržnost), všeobsažnost, rozbíhavost, fragmentárnost a vědomí jeho tvůrců, že vytvářejí něco nového. Nevýhodou tohoto seznamu rysů je však skutečnost, že pro romány 20. století jsou jen obtížně použitelné a rovněž v 18. století se najde mnoho románových děl, která se tomuto vymezení vymykají.[20]
Michail Michajlovič Bachtin k nemožnosti nalézt určitý a stabilní znak románu poznamenává, že u mnohých potenciálních základních rysů románu se nakonec objeví výjimky. Typický román má sice mnoho rovin, ale existují také romány s jedinou rovinou. Román je obvykle silněsyžetový a uspořádává své složky a informace o ději neobvyklým způsobem, zároveň se ale vyskytují romány jednoduše seřazené a deskriptivní. Umělecké romány problematizují svět, ale masová populární produkce románů o problémech mlčí, je harmonizující a zábavná. Obecně časté románové téma lásky se v některých slavných románech vůbec neobjevuje. Tezi, že moderní román je psán prózou, narušuje existence veršovaných románů. Bachtin se nicméně domnívá, že některé charakteristické rysy románu nalézt lze: jmenuje zejména vnitřní rozrůzněnost jazyka (pro což zavádí pojemheteroglosie, střetávání různých způsobů řeči) a zpracování tématu jako něčeho blízkého a případně i směšného, se vztahem k soudobému člověku, tedy nikoliv jako vznešenou a vzdálenou minulost, což bývalo rysem eposů.[21] Uvádí také, že román velmi silně vstupuje do vztahů s jinými žánry a často je vytlačuje,paroduje, činí svou součástí nebo alespoň ovlivňuje do té míry, že ony samy pak také pracují se zmíněnými románovými prvky: živým jazykem, dialogičností, humorem a významovou nezavršeností.[22]
Vzhledem ke složitosti románu jsou možné rozličné způsoby jeho třídění. Typologizace může být například tematická (detektivní román, sportovní román, dobrodružný román a další), metodická (historický román,psychologický román a jiné), konzumentská (román pro ženy, román pro děti, rodinný román) nebokompoziční (charakterový román, kronikový román, časový román a prostorový román a různá další binární dělení).[17] Existuje rovněž třídění na román vysoký, střední a nízký, román světský a mimosvětský, román iluzívní a deziluzívní, román sebereflexivní a nesebereflexivní.[23] Podle tematické dominanty je možné také dělení románu na romány zaměřené na děj (akční subžánry,detektivní awesternové romány), romány zaměřené na postavu (psychologický román, ať už s jedinou perspektivou nebo s více perspektivami) a romány zaměřené na časoprostor (krajinu, společenské prostředí, dějinné období).[24]
V angloamerické literární vědě existuje tradiční základní rozdělení románu na „romance“ a „novel“, přičemž oba pojmy se do češtiny překládají jako román. „Romance“ vznikla ze středověké rytířské epiky a popisuje vznešeným jazykem nepravděpodobné události, zatímco „novel“ se vyvinula z nefikčních textů (dopisy, deníky) a má běžným jazykem ukazovat obraz skutečného života.[25] Daniela Hodrová vnímá tuto dichotomii románových forem jako kontrast románu-smyšlenky a románu-skutečnosti. Uvádí, že román-smyšlenka (rytířský román, dobrodružný román, gotický román, román s tajemstvím) vychází zpohádky,eposu,hagiografie a podobných žánrů; naproti tomu román-skutečnost (realistický román, nový román) vychází zbiografie,autobiografie,deníku,kroniky,fyziologické črty a podobně.[26] Hodrová však zároveň poznamenává, že v literárních dějinách nelze hovořit o jednoduchém přechodu od tvůrci v různých dobách romány předchozí epochy považovali za smyšlenku, zatímco nově vznikající romány za texty odrážející skutečnost. Román 17. a 18. století byl vnímán jako smyšlenka realistickým románem 19. století, ten byl pak opět za smyšlenku pokládánavantgardními tvůrcinového románu a tak dále.[27]
Jinou možností, jak třídit romány, je použít pojemmodus. Modus pojmenovává jednu z vlastností, tendencí nebo aspektů díla, nikoliv dílo jako celek. Může být kupříkladu satirický, parodický, alegorický, fantastický, realistický a podobně.[28]
Následující výčet žánrových typů románu není závazný ani vyčerpávající.
Související informace naleznete také v článku Bukolický román.
Bukolický neboli pastýřský román patří k nejstarším typům románu. Vznikl ve starověkém Řecku spojením tradice epické prózy a žánrubukolické poezie. Popisuje harmonický život pastýřů na venkově (většinou v horáchArkádie neboSicílie) a jejich milostné příběhy, někdy s dobrodružnými prvky. Příkladem jeLongův románDafnis a Chloe z 2. století. Prostá láska mladých pastýřů je ohrožena útoky zhýralců z města a pirátů, rychle se však podaří dosáhnout obnovení idyly a šťastného konce.[29] Z moderních děl bývá k pastýřským románům zařazováno jen málokteré, k výjimkám patří harmonický vzpomínkový románJablečné víno s Rozárkou (1959, autorLaurie Lee).[30]
Související informace naleznete také v článku Rytířský román.
Rytířský román, někdy také dvorský román nebo romance, se vyvinul v západní Evropě v obdobívrcholného středověku. Kořeny má v žánrech světských (kronika, epos) i duchovních (hagiografie). Zpočátku byl veršovaný, již ve 13. století však začala převládala prozaická podoba. Je neodmyslitelně spojen sdvorskou kulturou a jeho podobu ovládá dobováetiketa: soubor norem, schémat a ideálů rytířského chování.[31] Od středověkých hrdinských eposů (jako napříkladchansons de geste) se liší zvýšeným důrazem na milostnou tematiku. K nejznámějším příkladům patří rytířské rományartušovského cyklu, například francouzskýLancelot aneb rytíř s károu (asi 1170)Chrétiena de Troyes nebo anglickáArtušova smrt (1485)Thomase Maloryho.[32]
Označení pikareskní román je odvozeno zešpanělského výrazu „pícaro“, tj. šibal, taškář, šejdíř, pobuda, což je pojem užívaný pro hlavního hrdinu takového románu. Tento pochybný hrdina, intrikán apodvodník, je někdy zároveň vypravěčem (pak je román prezentován jako jehoautobiografie) a pochází většinou z nižších sociálních vrstev či přímo ze spodiny společnosti. Často je zaměstnán jako sluha a cestuje po světě. Žánr navazuje na antická vyprávění a arabské veršované prózymaqáma. Vznikl v obdobírenesance ve Španělsku, kde byl také nejvýrazněji pěstován. Příkladem může být španělskýanonymní románLazarillo z Tormesu (1554), z pozdějších dělDefoeovaMoll Flandersová (1722) a mnohé další. Pikareskní prvky však bývají nacházeny v nejrůznějších dílech jiných žánrů.[33] Z moderní české literatury bývají za pikareskní označoványHaškovyOsudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921–1923).[34]
Historický román je zasazen do konkrétní dějové epochy, většinou přelomové a pokouší se ji vystihnout v její celistvosti. Většinou je psán jazykem a slohem autorovy přítomnosti a lze ho rozdělit na typ mimetický, snažící se o věrohodnost (typickým příkladem jsou dílaWaltera Scotta), typ projekční, projektující do minulosti problémy a otázky současnosti (jak to činíUmberto Eco veJménu růže (1980) a dalších románech), a typ atraktivizační neboli kostýmní (dobrodružné a milostné příběhy, bez snahy o historickou přesnost, jako například rományDumasovy).[35]
Biografický román stojí na pomezíbeletrie aliteratury faktu. Vypráví osudy historické nebo známé osobnosti, nejčastěji umělce, vědce, politika nebo filosofa. Svým popisem životní pouti má blízko kvývojovému románu, obvyklá je romantická stylizace. Je možné rozlišit dva základní typy: výrazně fabulující románovou biografii (například rományFrantiška Kožíka), v krajním případě i zcela fiktivní, a životopisný román-dokument, blížící se životopisné monografii a reportáži (napříkladZweigovy neboMauroisovy romány).[36]
Autobiografický román je románovým zpracováním událostí autorova života, životní události však mohou být dotvořeny či přetvořeny a doplněny smyšlenými skutečnostmi, jako například vTolstého trilogiiDětství (1852),Chlapectví (1854) aJinošství (1856). Existuje však také čistě fiktivní autobiografický román, vyvolávající svou formou představu autentického životopisného textu, události v něm popsané jsou však smyšlené. Příkladem takového románu jeČapkůvObyčejný život (1934).[37]
Související informace naleznete také v článku Profesní román.
Profesní román je založen na pečlivém studiu a detailním vylíčení prostředí určité profese, včetně záporných stránek daného povolání, vztahů (i milostných) a politikaření na daném pracovišti. Zakladatelem a hlavním představitelem jeArthur Hailey, autor románů jakoKonečná diagnóza (1959),Hotel (1965) neboLetiště (1968). Tento typ románu značně ovlivnil českou literaturu 70. a 80. let 20. století a byl čtenářsky nesmírně populární,[38] přestože jejnormalizační kritika považovala za psychologicky neprokreslený a plné klišé.[39]
Související informace naleznete také v článku Klíčový román.
Klíčový román je subžánr postavený na efektu rozeznávání známých osobností pod maskou smyšlených postav, přičemž se předpokládá znalost dobového politického či uměleckého světa, aby bylo možné původní jména postav dešifrovat. Tento princip se nejčastěji spojuje s biografickým nebo politickým románem a má blízko k satirické aalegorické literatuře. Zlatým věkem klíčového románu bylo 17. století, francouzská šlechta se mohla poznávat například v románuKněžna de Cléves (1678) odMarie-Madeleine de La Fayette. Později se subžánr uplatňoval především v dobách silnécenzury. Z českého prostředí lze ke klíčovým románům zařadit kupříkladuČeský román (1946)Olgy Scheinpflugové, v němž část postav vystupuje pod vlastním jménem a část pod krycím.[40]
Detektivní román, někdy označovaný pouze jako detektivka, je jedním z nejoblíbenějších žánrůpopulární literatury. Protagonistou jedetektiv nebo jeho pomocník a v centru pozornosti stojí spáchaný zločin, většinouvražda. Napětí je budováno nejistotou, která z postav je pachatelem, případně jak ke zločinu došlo a zda bude pachatel dopaden. Vyprávění je komponováno tak, aby čtenář mohl na základě poskytnutých indicií, relevantních i falešných, konstruovat hypotetická podezření. Mezi nejvýznamnější autory patříArthur Conan Doyle,Agatha Christie neboRaymond Chandler, tvůrce detektivních románůdrsné školy. Vedle detektivních románů existují rovněž detektivní povídky.[41]
Související informace naleznete také v článku Science fiction.
Román je společně se povídkou hlavním žánrem, v němž se realizujescience-fiction neboli vědeckofantastická literatura. Romány tohoto typu jsou zasazeny do hypotetického světa nebo hypotetické podoby reálného světa, přičemž jejich výstavba vychází z vědeckého a technického pohledu na svět. Mezi zakladatele moderní podoby žánru a významné pisatele sci-fi románů se řadíJules Verne aHerbert George Wells. Zlatý věk americké science-fiction začal v obdobídruhé světové války a k nejdůležitějším romanopiscům patřiliArthur C. Clarke aIsaac Asimov.[42]
Související informace naleznete také v článku Utopický román.
Utopický román je jednou z možných podob žánruutopie, tedy představování alternativního a lepšího společenského uspořádání ve smyšlené zemi, zasazené do odlehlého místa nebo do vzdálené budoucnosti. Románový prvek naznačuje přítomnost protagonisty či protagonistů, kteří utopický prostor navštíví. Vzhledem ke konkurenci dystopických textů a nízký dramatický potenciál nejde o příliš rozšířený žánr. Za utopický román je však možné do jisté míry považovat napříkladVernůvTajuplný ostrov (1875), vyprávějící o ideálně uspořádané ostrovní kolonii trosečníků.[43]
Dystopický či antiutopický román je podobou žánrudystopie, výstražně laděného představení sociálně výrazně negativního místa, obvykle s odlidštěnými a totalitními rysy, někdy však také v podobě primitivního, pudy řízeného úpadkového společenství. Dystopický román obvykle vypráví buď o návštěvě takového prostoru zvenčí, nebo o střetu jednotlivce či jednotlivců s dystopickým aparátem, nejčastěji státním. Patrně nejslavnějším dystopickým románem jeOrwellovo1984 (1948), v českém prostředí je známDům o tisíci patrech (1929)Jana Weisse.[43]
Související informace naleznete také v článku Fantasy.
Román je vedle povídky hlavním žánrem fantasy. Čerpá především z mýtu a středověkého rytířského románu a odehrává se v prostředí imaginárního světa, ať už jde o zcela smyšlený svět, paralelní či pozměněný reálný svět (například užívánímmagie) nebo alternativní historii. Může nabývat různých podob (meč a magie,epická fantasy,historická fantasy) a zejména ve své populární podobě má tendenci k vytváření vícedílných románů, či dokonce dlouhých románových sérií. Mezi nejslavnější autory fantasy románů patříJ. R. R. Tolkien, autor románuPán prstenů (1954–1955), neboGeorge R. R. Martin, tvůrce románového cykluPíseň ledu a ohně (od roku 1996).[44]
Román rodinného života je typem románu, který se rozvíjel zejména v anglické a americké literatuře na počátku 19. století, původ však má již v 18. století uSamuela Richardsona. V centru pozornosti u něj stojí soukromí postav, ponejvíce středostavovských, a jejich rodinné vztahy a konflikty. Často zcela ignoruje velké dějinné události. Mezi nejvýraznější tvůrce tohoto subžánru se řadí zejména ženské autorky jakoJane Austenová neboLouisa May Alcottová. Romány rodinného života však publikovali také mužští spisovatelé, kupříkladuNathaniel Hawthorne.[45]
Související informace naleznete také v článku Venkovský román.
Venkovský román, také nazývaný vesnický román, je žánrový typ románu, který ve vesnici a v návratu k zemědělským kořenům nalézá zdroje lidské autenticity. Lze ho chápat jako poddruh sociálního románu. V příběhu zachycuje lokální či regionální kolorit, který spojuje s představou ztraceného ráje, stability a kontinuity. Staví na konzervativních idejích o přirozenosti venkovského života a jeho cyklů. Jeho konflikty mnohdy vycházejí z mezilidských vztahů v prostředí vesnice, zejména vztahů partnerských a mezigeneračních. Dramatické osudy ve venkovských románech zpracovávali v české literatuře napříkladKarolina Světlá neboKarel Klostermann.[46]
Román s tajemstvím je pojem, který do literárních úvah zavedlViktor Šklovskij. Označuje typ románu se zastřeným syžetem: určité události, motivace nebo identity postavy jsou v části textu zatajeny a později odhaleny. Často je tajemství uvedeno přímo v názvu, jako například vTajnostech pařížských (1842–1843) nebo vTajemném hradu v Karpatech (1892). Svébytným a standardizovaným podtypem románu s tajemstvím je detektivka. Prvky románu s tajemstvím se však nacházejí v bezpočtu románových děl.[47][48]
Související informace naleznete také v článku Gotický román.
Gotický román je anglickým žánrem konce 18. století a počátku 19. století. Ve francouzském prostředí má obdobu v černým románu (roman noir), v německé literatuře v románu hrůzy (Schauerroman). Mezi oblíbená témata patří zločin, vina a pomsta a děj je zasazen do zlověstných prostorů: do starého domu či hradu, jeskyně, kláštera, opatství a podobně. Časté jsou tajné chodby, ukryté poklady, šílenství, sexualita a tajemství minulosti. Za zakladatele subžánru je považovánHorace Walpole s románemOtrantský zámek (1764), největšího věhlasu však dosáhlaAnn Radcliffová a jejíZáhady Udolfa (1794).[49]
Související informace naleznete také v článku Horor.
Hororový román je silně emotivní příběh, vyvolávající popis strachu, hrůzy, napětí či úzkosti. Většinou se řadí k populární literatuře, čerpá z tradice gotického románu a pracuje s postavami jako monstrum,upír,psychopat nebozombie. Na rozdíl od hororové povídky se hororový román nesoustředí pouze na jedinou postavu a hutnou příběhovou linii, zaměřuje se obvykle na celou lidskou komunitu a před prvkem překvapení či náhlého zvratu dává přednost postupného budování neklidu. Od 70. let 20. století hororový román nad povídkou převládá. Mezi typické zástupce patříStokerůvDrákula (1897) neboKingovy romány jakoŘbitov zviřátek (1983) aTo (1986).[50]
Humoristický román líčí komické události a humorné stránky života. Jeho vývoj je těsně spojen s rozvojemžurnalistiky,humoresky ahumoristické kresby. Na rozdíl od většiny ostatních románových typů využívá humoristický román obvykle epizodickou kompozici. Staví na situační i jazykové komice a může využívat kuriózní příměry,nadsázku a prvkyparodie. K základním dílům subžánru patříDickensovaKronika Pickwickova klubu (1837), v české literatuře pakJirotkůvSaturnin (1942).[51]
Dobrodružný román je jedním z klíčových a oblíbených žánrůpopulární literatury. Jeho původ lze vysledovat již vestarověké řecké literatuře. Vyznačuje se výrazným hlavním hrdinou a vzrušujícím a napínavým lineárním dějem, v němž se řetězí napínavé epizody. Akční scény bývají někdy doplňovány erotickými motivy. Mezi varianty dobrodružného románu patřírobinsonáda,western,námořnický román nebo historicko-dobrodružný román.[52]
Související informace naleznete také v článku Preromantismus.
Sentimentální romány jsou žánrovým typem spojeným s obdobímpreromantismu (sentimentalismu) ve druhé polovině 18. století. Postavy v těchto knihách obvykle ukazují své čestné a spořádané založení a projevují city, se kterými se čtenář může ztotožnit a nechat se dojmout. Často se opakují obrazy pociťovaných útrap, pláče a vyjadřování něžných citů. K raným tvůrcům patřilSamuel Richardson, k pozdějšímHenry Mackenzie neboLaurence Sterne.[53] Sentimentální romány či romány se sentimentálními prvky je však možné hledat v celých dějinách literatury. V širším smyslu jde o jakékoliv romány, v nichž je kladen zvýšený důraz na cit (v tomto smyslu je sentimentálním autorem také napříkladCharles Dickens), v užším smyslu pak sentimentální román hraničí s milostným. Jako příklad z 20. století lze uvéstEricha Segala.[54]
Realistický román je pojem, který lze vztáhnout na všechny romány s ambicí popisovat skutečné nebo alespoň pravděpodobné jevy a události, a v tomto smyslu byly realistické romány psány vždy.[55] Realistický román bývá ovšem někdy ztotožňován pouze s moderním románem, počínaje 17. a 18. století.[56] V nejužším smyslu bývají za realistické považovány romány autorů, kteří se hlásili k realistickému programu ve druhé polovině 19. století a na začátku 20. století, vymezovali se proti idealizujícímu romantickému pojetí a na příbězích obyčejných lidí, převážně středních a nižších vrstev, zachycovali přechod od tradičního zemědělského uspořádání k moderní průmyslové a kapitalistické společnosti.[57]
Naturalistický román je označení vycházející z úvahÉmila Zoly o uplatňování vědeckých poznatků ohledně vlivudědičnosti a prostředí na život jednotlivce. Staví nadeterministické představě, že každý jev a každý čin má svůj nutný důsledek, a vidí člověka jako biologický mechanismus. Vzhledem k tomu, že naturalisté ve svých románech, pokud se zabývaly otázkami zla a patologických jevů, otevřeně vykreslovali odpudivé scény, byli obviňováni z laciné touhy po senzaci. Samotný naturalismus jako směr fungoval jen krátce, od 70. let 19. století přibližně doprvní světové války.[58] Také pozdější romány však bývají označovány za naturalistické, pokud vycházejí ze Zolových deterministických tezí nebo, přeneseně, pokud se neštítí zobrazovat věci vnímané jako odporné nebotabuizované.
Společenský nebo také sociální román se pokouší o reflexi lidské společnosti a jejího vývoje. K estetické funkci přidává funkce poznávací, dokumentární, kritickou a společensky nápravnou, může být také tendenční neboagitační. Zachycuje interakci většího množství postav v jejich přirozeném prostředí (například vyšší společnost ve městě, venkovská společnost nebo prostředí průmyslové výroby) a jejich každodennost. Mnohdy se v něm propojuje dokumentární věcnost s emocionálním zaujetím a sentimentalitou.[59]
Budovatelský román je klíčovým žánremsocialistického realismu. Je většinou situován do prostředí průmyslového závodu, stavby nebo zemědělského hospodářství a popisuje revoluční přechod od starého typu uspořádání k novému, socialistickému. Spojuje prvky ideologické (reportáž o pracovním úkolu fungující jakoagitace), erotické (milostný vztah protagonisty) a kriminální (přítomnostsabotéra nebošpiona. Zápletky jsou většinou schematické a postavy černobílé, román vrcholí šťastným koncem. Vznikl v sovětské literatuře 20. a 30. let 20. století. Ze sovětských budovatelských románů lze jako příklad jmenovatPilňakovoStavíme přehradu (1930), z české literaturyŘezáčůvNástup (1951).[60]
Související informace naleznete také v článku Politický román.
Politický román bývá uváděn též jako román ideologický nebo román časový (z německého Zeitroman) a jeho doménou je zobrazování politiky a jejího vlivu na společnost. Mívá blízko kpublicistickým žánrům a často se vyznačujepolitickým aktivismem. Lze jej rozdělit naagitační typ, pokoušející se o přesvědčení potenciálních voličů a podporovatelů politické myšlenky (GorkéhoMatka (1906)),satirický typ (výsměch politikům), politický thriller a reflexivně filosofický typ (napříkladGreenůvTichý Američan (1955)).[61]
Psychologický román se zaměřuje na zkoumání různých složitých stavů a proměn lidského nitra. Jedná se o prestižní analytický žánr, snažící se držet krok s vývojempsychologie, někdy ji dokonce předbíhá. Typická je koncentrace na individuální a nutně limitované či zkreslené vidění postav, zkoumání hranic dobra a zla a lidskémorálky, případně tematizace různýchpatologických stavů, komplexů a poruch. K nejvýznamnějším psychologickým románům patří dílaFjodora Michajloviče Dostojevského, napříkladZločin a trest (1866), zabývající se psychikou vraha. Výraznými postupy jsou užívání vnitřního monologu postav a takzvanéhoproudu vědomí, například v románechVirginie Woolfové.[62]
Reportážní román je román upřednostňující autentický materiál a zpracovávající ho reportážním způsobem na rozhranípublicistiky,literatury faktu abeletrie. Zažil značný rozkvět v průběhu 20. století. V americkém prostředí se prosadiliUpton Sinclair,John Dos Passos, v Sovětském svazuIlja Grigorjevič Erenburg. Z českých reportážních románů je možné jmenovatOlbrachtovoZamřížované zrcadlo (1926), podávající výpověď o vězeňském prostředí, nebo díloMoskva-hranice (1937)Jiřího Weila. Blízce příbuzným žánrovým typem je dokumentární román, za reportážní román je možné označit také některé cestopisné romány.
Související informace naleznete také v článku Nový román.
Nový román, také označovaný termínem antiromán, abstraktní román a četnými dalšími názvy, je souhrnné označení pro francouzské experimentální romány psané od 50. let 20. století. Byly reakcí na krizi klasického realistického románu s koherentním dějem a postavami a vyznačují se odmítáním snahy o vytvoření „iluzi skutečnosti“. Místo toho se soustředí na jednotlivé detaily, bez snahy o jejich ukotvení v celku. Zpochybněny jsou nejzákladnější románové kategorie: lineární čas, identita postavy a souvislý děj. Text také mnohdy sám autoreferenčně upozorňuje na to, že je textem. Tyto postupy vzbudily větší pozornost u kritiků než u běžných čtenářů. K nejdůležitějším tvůrcům první generace nového románu patříAlain Robbe-Grillet aNathalie Sarrautová.[63]
Erotický román se zaměřuje na lidskousexualitu, někdy spojenou s milostným příběhem, avšak nikoliv nutně. Obsahuje četné popisy intimních situací, jejichž funkcí často bývá smyslná stimulace čtenáře. Jazyk díla může být jak zastřený ametaforický, tak explicitní či stroze popisný. Ve své triviálnější podobě, bez uměleckých ambicí, bývají tyto romány označovány zapornografické. Jako typický příklad lze jmenovatClelandův románFanny Hill (1748–1749).[64]
Související informace naleznete také v článku Vývojový román.
Vývojový román je pojem vzniklý přeložením německého Erziehungsroman. Označuje románový popis procesu utváření osobnosti a dospívání jedince, většinou chronologicky pojatý a někdy s autobiografickými prvky. Užším pojmem je román formování (Bildungsroman), v němž dochází k záměrné a cílevědomé proměně hrdiny. Častým využíváním postavy zasvětitele má blízko k iniciačnímu románu, který je nakonec také možné považovat za jeden z podtypů. Příbuzným žánrovým typem je rovněžvýchovný román (Erziehungsroman), ten však obsahuje explicitně formulovaný výchovný a didaktický program.[65]
Související informace naleznete také v článku Iniciační román.
Iniciační román, také popisovaný jako román zasvěcení, vypráví příběh proměny adepta v zasvěceného. Iniciace obvykle znamená vnitřní očistu a vzkříšení, prožitek symbolické smrti (sestupu do podsvětí), často také spojení s Bohem a objevení vlastní identity. Podle pojetíDaniely Hodrové probíhá ve třech základních fázích: bloudění světem, sestup do podsvětí (symbolická smrt) akatarze (očista), spojená se symbolickým znovuzrozením. Kromě samotného adepta a božské bytosti jsou klíčovými postavami také Zasvětitel a Panna, vnášející do románu milostné prvky. Jedná se o velmi starý románový typ, je možné k němu zařadit jižApuleiovaZlatého osla (2. století) a středověké romány o hledánísvatého grálu.[66]
Román ztracených iluzí je možné označit za světský protiklad iniciačního románu. Protagonista v tomto románovém typu přechází ze stavu iluzí a snů o světě, doplněných uměleckými a milostnými ambicemi, do stavu deziluze – většinou poté, co se pokusí prorazit ve velkoměstě a narazí na prozaičnost tamních poměrů. Svou vyhraněnou podobu nalezl román ztracených iluzí uBalzaca. Od jeho románuZtracené iluze (1837–1843) je název pro tuto žánrovou variantu odvozen.[67] Kromě něj je možné jmenovat napříkladStendhalovaČerveného a černého (1830) neboFitzgeraldovaVelkého Gatsbyho (1925).
Román o bloudovi vychází ze situace, kdy bloud (naivní, čistý, neinformovaný člověk) neprojde iniciací ani ztrátou iluzí, místo toho bloumá světem ve stavu nevinnosti. Přitom se stává svědkem událostí a důvěrníkem ostatních postav. Většinou přichází do společnosti z jiného času (jako Don Quijote v románuDůmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha (1605–1615), přicházející z doby rytířských románů) nebo ze vzdáleného místa (jako kníže Myškin z románuIdiot (1868–1869), přijíždějící do petrohradské společnosti ze švýcarského sanatoria). Je-li na konci ze svého bloudství vyléčen, má to pro něj tragické důsledky.[68]
Filosofický román v sobě spojuje epickou a výraznou úvahovou složku a prezentuje autorovy idejenoetické,etické,ontologické a jiné. Příběh postav bývá spíše upozaděn ve prospěch příběhu myšlení a esejistických prvků. Tato žánrová variace se rozvinula především v průběhu francouzskéhoosvícenství, známý jeVoltairůvCandide (1759) neboDiderotůvJakub Fatalista (posmrtně 1796). Filosofický román byl však hojně psán také ve 20. století, napříkladexistencialisty (Albert Camus,Jean-Paul Sartre).[69]
Románová kronika je typ románu zachycující život v určené lokalitě a jeho proměny v rámci cyklického i lineárního času. Po způsobu žánrukroniky jsou události vyprávěny chronologicky, přítomno je mnoho postav a paralelních dějových pásem. Vypravěčem je obvykle zaujatý, ale nestranný pozorovatel, který klade velký důraz i na drobné detaily, reálie, zvyky, pracovní úkony a podobně. Příbuzným žánrovým typem jegenerační román, který podobným způsobem zachycuje více po sobě jdoucích pokolení v jedné lokalitě. Románová kronika se vyprofilovala na konci 19. století, k výrazným tvůrcům tohoto subžánru patří v českém prostředí napříkladAlois Jirásek (U nás, 1896–1903) aJan Herben (Do třetího a čtvrtého pokolení, 1889–1892).[70]
Související informace naleznete také v článku Román-řeka.
Román-řeka je neobyčejně rozsáhlá románová varianta, zachycující dlouhé časové úseky či historické epochy. Vyprávění bývá rozčleněno do většího množství svazků. Typickým příkladem jeHledání ztraceného času (1913–1927)Marcela Prousta.[71] Samotný pojem román-řeka zavedlRomain Rolland, když popisoval své rozsáhlé díloJan Kryštof (1904–1912) jako řeku o mnoha přítocích.[72]
Za epistolární román, také nazývaný román v listech (dopisech), může být označen jakýkoliv román napsaný ve formě smyšlených dopisů. Svůj zlatý věk prožíval v 17. a 18. století a stal se předchůdcem moderní psychologické prózy a individualizovanějšího pohledu na svět, přetrvával však i v 19. a 20. století. Z francouzských epistolárních románů se proslavilaRousseauovaJulie aneb Nová Heloisa (1761) aLaclosovyNebezpečné známosti (1782). Románem zčásti napsaným v dopisech je také významnéGoethovo díloUtrpení mladého Werthera (1774).[73]
Související informace naleznete také v článku Román-fejeton.
Román-fejeton nebo také fejetonový román či obecněji román na pokračování je dílo vydávané po částech vnovinách ačasopisech. V nich je jeho text umístěn pod vyznačovací čarou na místě obvyklém profejetony.[74] Rozvinul se ve Francii a Anglii na přelomu 20. a 30. let 19. století; před tímto přelomem sice seriálové romány existovaly, byly však spíše nepopulární a považované za nepraktické. Jako první velmi úspěšný román-fejeton byl roku 1836 otiskován anonymní pikareskní románŽivot Lazarilla z Tormesu, krátce po němBalzacovaStará panna (1837). Na vzniklou tradici rychle navázali další autoři. Nejúspěšnějším představitelem románu-fejetonu jeEugène Sue, známý pro svéTajnosti pařížské (1842–1843), v nichž se zvýraznění sociálního aspektu pojí s dobrodružnou tematikou. V návaznosti pak vzniklo celé nové industrializované odvětví literatury. Na pokračování v novinách však vycházely i uznávané rományCharlese Dickense,Gustava Flauberta neboFjodora Michajloviče Dostojevského, které se však za román-fejeton běžně neoznačují.[75] Ve 20. století se k žánru přihlásili napříkladKarel Čapek románemTovárna na absolutno (1922) aJiří Haussmann románemVelkovýroba ctnosti (1922). Přestože však tato díla skutečně mají některé rysy románů-fejetonů, například rozvolněnou kompozici a epizodičnost, je dané označení dáno spíše novinářskou praxí autorů a dobovou módou spojování publicistiky a beletrie.[76]
Kolportážní román je dílo vydávané v sešitech na pokračování. Obvykle je spojen s žánrem lidového románu a má podobu jednoduše psaných příběhů s barvitým, dobrodružným dějem, mnohdy také obsahuje nemravné milostné a kriminální scény. Jeho hrdiny bývají milenci, hrdinní vojáci, strašliví zločinci, exotičtí cizinci a krásné panny. Přestože jednotlivé sešity jsou krátké a obsahují pouze několik kapitol, bývalo celé dílo v konečném součtu značně rozsáhlé, s délkou sahající až ke dvěma tisícům stran. Kolportážní román je charakteristický zejména pro německé prostředí, kde se vyvinul v průběhu 19. století, ke skutečnému rozkvětu však došlo až v 70. letech 19. století. K nejznámějším autorům kolportážních románů patříKarel May.[77]
Související informace naleznete také v článku Veršovaný román.
Pojem román ve verších nebo veršovaný román je používán pro každý román, jenž není napsán prózou, nýbrž ve verších, čímž připomíná epos. Někdy bývá jako typ eposu skutečně označován. Ve verších byly psány rané rytířské romány ve středověku, moderní veršovaný román pak reprezentuje předevšímPuškinůvEvžen Oněgin (1825–1832). Ve 20. století již byla tato forma spíše kuriozitou. V českém prostředí ji použil kupříkladuJan Křesadlo v románuHvězdoplavba-Astronautilía (1995).[78]
Související informace naleznete také v článku Grafický román.
Grafický román, také někdy nazývaný kreslený román, je jedním z žánrůkomiksu, tedy žánru spojujícího grafiku a text. Vychází z literárního románu s jeho charakteristickými rysy, tvoří strukturovaný celek, nikoliv pouhý řetěz příhod nebostripů. K nejvýznamnějším scenáristům grafických románů patříAlan Moore, známý například komiksovým románemZ pekla (1989). Variantou grafického románu jefotoromán, v němž je kresba nahrazena aranžovanýmifotografiemi.[79]
The National Museum of Women in the Arts v New Yorku označilo dílo české grafičkyHeleny Bochořákové-Dittrichové (1894–1980) zZ mého dětství za první grafický román vytvořený ženou.[80]
Související informace naleznete také v článku Dívčí román.
Za dívčí romány jsou označovány románové texty určené dospívajícím dívkám. Protagonistkou těchto děl je většinou dívka stejně stará jako zamýšlené čtenářky a úkolem je napomoci jejich osobnostnímu zrání. Rozeznáván je kultivační typ, v němž se z nezdárného děvčete stane vyrovnaná, kultivovaná žena, a emancipační typ, v němž podceňovaná dívka odhalí své utajené nadání a stane se úspěšnou. Charakteristickými pro děj těchto románů jsou konfliktní situace a často také milostné obtíže. Z moderních českých spisovatelů patří k nejdůležitějším autorkámLenka Lanczová.[81]
↑BACHTIN, Michail Michajlovič.Román jako dialog. Praha: Odeon, 1980. 479 s. S. 7.
↑abcdPOSPÍŠIL, Ivo. Hrabákovo Čtení o románu a souvislosti románové teorie.Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. X, Řada literárněvědné slavistiky. 2003, roč. 6, s. 111.Dostupné online.ISSN1212-1509.
↑SUZUKI, Tomi. The Tale of Genji, National Literature, Language, and Modernism. In: SHIRANE, Haruo.Envisioning the Tale of Genji: Media, Gender, and Cultural Production. New York: Columbia University Press, 2008.ISBN978-80-7185-669-6. S. 262.
↑ Half of novelists believe AI is likely to replace their work entirely, research finds.techxplore.com [online]. [cit. 2025-11-20].Dostupné online.
↑CURTIUS, Ernst Robert.Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998. 738 s.ISBN978-80-86138-07-7. S. 41–42.
↑ŠALDA, František Xaver.Šaldův slovník naučný: výběr z hesel F. X. Šaldy v Ottově slovníku naučném 1894-1908. Praha: Československý spisovatel, 1986. 353 s. S. 83–84.
↑ŠIDÁK, Pavel.Úvod do studia genologie: teorie literárního žánru a žánrová krajina. Praha: Akropolis, 2013. 325 s.ISBN978-80-7470-040-8. S. 90–91.
↑REARDON, Bryan P. Longus, Daphnis and Chloe: Introduction. In: REARDON, Bryan P.Collected Ancient Greek Novels. Berkeley: University of California Press, 2008.ISBN978-0-520-25655-2. S. 245–246.
↑MARINELLI, Peter V.Pastoral. London: Methuen, 1971. 90 s.Dostupné online. S. 7.
↑BALDICK, Chris.The Oxford Dictionary of Literary Terms. Oxford: Oxford University Press, 2015. 392 s.ISBN978-0-19-871544-3. S. 58.
↑GARRIDO ARDILA, Juan Antonio. Origins and definition of the picaresque genre. In: GARRIDO ARDILA, Juan Antonio.The Picaresque Novel in Western Literature. Cambridge: Cambridge University Press, 2015.ISBN978-1-107-03165-4. S. 1–3.
↑MIKULÁŠEK, Miroslav. K problematice novodobé žánrové modifikace pikareskního románu.Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. D, Řada literárněvědná. 1985, roč. 32, s. 193.Dostupné online.ISSN0231-7818.
↑KLÍČOVÁ, Eva.Lopaty, inženýři, inkousti a ostatní. Transformace hodnot v normalizační pracovní próze. Brno, 2018. 349 s. Disertační práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práceJiří Trávníček. s. 167.Dostupné online.
↑MERISH, Lori. Domestic Novel. In: LOGAN, Peter Melville.The Encyclopedia of the Novel. Malden: Wiley-Blackwell, 2014.ISBN978-1-118-77907-1. S. 261–262.
↑ROWLAND, Ann Wierda. Sentimental fiction. In: MAXWELL, Richard; TRUMPENER, Kate.The Cambridge Companion to Fiction in the Romantic Period. Cambridge: Cambridge University Press, 2008.ISBN978-1-139-82791-1. S. 191–197.
↑PELZER, Linda Claycomb.Erich Segal: A Critical Companion. Westport, Connecticut: Greenwood Press, 1997. 133 s.Dostupné online.ISBN978-0-313-29930-8. S. 10–11.
↑WELLEK, René.Koncepty literární vědy. Jinočany: H&H, 2005. 229 s.ISBN978-80-7319-037-8. S. 107–108.
↑WATT, Ian.The Rise of the Novel: Studies in Defoe, Richardson, and Fielding. Berkeley: University of California Press, 2001. 339 s.ISBN978-0-520-23069-9. S. 24–30.
↑LEHAN, Richard Daniel.Realism and Naturalism: The Novel in an Age of Transition. Madison: University of Wisconsin Press, 2005. 312 s.Dostupné online.ISBN978-0-299-20874-5. S. 3–4.
↑MADDEN, David; BANE, Charles; FLORY, Sean M.A Primer of the Novel: For Readers and Writers. Oxford: Scarecrow Press, 2006. 300 s.Dostupné online.ISBN978-1-4616-5597-8. S. 52–53.
↑JANÁČEK, Pavel. Beletrie v periodickém tisku: k specifické situaci zveřejnění. In: JAREŠ, Michal; JANÁČEK, Pavel; ŠÁMAL, Petr.Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 2005.ISBN978-80-85778-47-2. S. 17–18.
↑GILK, Erik. Na prahu neznáma (Poláčkovo satirické romaneto v kontextu soudobých románů fejetonního typu). In: JAREŠ, Michal; JANÁČEK, Pavel; ŠÁMAL, Petr.Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 2005.ISBN978-80-85778-47-2. S. 191.
↑PLUMMER, Jessica Ellen.Selling Fiction: the German Colportage Novel 1871–1914. Austin, 2016. 232 s. Disertační práce. The University of Texas. Vedoucí práce Kirsten Belgum. s. 1–4.Dostupné online.
↑ Katherine Brooks: Meet The World’s First Woman Graphic Novelist, Helena Bochořáková-Dittrichová (anglicky).Huffington Post. 28. 5. 2014.Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-10.Archivováno 10. 8. 2020 naWayback Machine.
