| Robert van Gulik | |
|---|---|
 Robert van Gulik (1945) | |
| Narození | 9. srpna1910 Zutphen |
| Úmrtí | 24. září1967 (ve věku 57 let) Haag |
| Příčina úmrtí | rakovina plic |
| Povolání | spisovatel, jazykovědec,diplomat,překladatel, romanopisec, ilustrátor,hudebník, orientalista a prozaik |
| Alma mater | Univerzita v Leidenu Utrechtská univerzita |
| Žánr | detektivka |
| Významná díla | Van Gulik's Judge Dee series |
| Příbuzní | Willem Jacobus van Gulik (bratr) |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Robert Hans van Gulik (9. srpna1910 –24. září1967) bylnizozemskýsinolog,diplomat,hudebník aspisovatel, nejlépe známý jako autordetektivních příběhů osoudci Ti, jejichž hlavní postavu si vypůjčil zčínského detektivníhorománu z18. stoletíSlavné případy soudce Ti. V Číně je uznáván jako literární vědec (úředník-učenec).[1]
Robert van Gulik se narodil v Zuthpenu v Holandsku, ale od tří let vyrůstal vIndonésii, kam byl jeho otec povolán jako lékař a důstojník Holandské východoindické armády. Navštěvoval základní školu vJakartě aSurabaji, kde se učilo v holandštině, ale sám se začal učilčínsky,malajsky ajavánsky. V roce 1923 se rodina vrátila zpět do Holandska a Robert Hans studoval na gymnáziu vNijmegenu. Už v té době se projevilo jeho jazykové a literární nadání. Učil se řečtinu, latinu, francouzštinu, němčinu a angličtinu, pokračoval ve studiu čínštiny. Psal básně a články do školního časopisu, vzpomínky na pobyt v Indonésii.[2]
V letech 1929–1934 studovalIndisch Recht (právo nizozemské Indie) aIndologii (indonéskou kulturu) naLeidenské univerzitě. V roce 1935 získal doktorát naUtrechtské univerzitě zadisertační práci okultukoně v severovýchodníAsii. Během studia se zabýval také řečí Indiánů-černonožců a sestavil anglicko-černonožský slovník. Přeložil zesanskrtu do holandštiny poslední dílo indického básníkaKálidásy, dramaUrvaší.[2]
Od roku1935 působil jakonizozemskýdiplomat vJaponsku aČíně. I v průběhu kariéry diplomata však pokračoval ve svých studiích. Zajímal se o čínskou kulturu a její historii, stal se sběratelem vzácných tisků, svitkových obrazů, starožitností, naučil se hrát na starobyloučínskou citeru (Qin nebo též čchin). Byl takékaligrafem, v Číně je znám pod jménem Kao Lo-p'ei (čínsky :髙羅佩).
Po vstupu Japonska doválky koncem roku 1941 byl s ostatními diplomaty evakuován a zbytek války strávil jako tajemník nizozemské mise vČchung -čchingu na jihozápadě Číny. V roce 1943 se tam se oženil s Číňankou Š´- Fang Šuej ( čínština 水世芳), dcerou císařskéhomandarína z dynastieQing. Měli spolu čtyři děti, tři syny a dceru.[2] Van Gulik se stýkal s mnoha osobnostmi tradiční a moderní čínské kultury. Sbíral zkušenosti od hráčů na citeru, pořádal mnoho koncertů, kterými pomáhal získávat peníze na charitu.[3] Maloval kopie starých čínských obrazů a kaligrafií. Studoval čínské pečetě a naučil se je i sám vyřezávat.
Po válce se Robert van Gulik vrátil do Holandska. Krátkou dobu pracoval na ministerstvu zahraničních věcí v Haagu a v roce 1946 byl pověřen dalšími úkoly jako rada na holandském velvyslanectví veWashingtonu, kde pracoval v komisi proDálný Východ, která formulovala politiku vůči poraženému Japonsku. Byl vyslán do Tokia, aby jako člen holandské vojenské misi dohlížel na plnění závěrů komise.[2] V té době začal vydávat své detektivní romány z čínského prostředí s hlavní postavou soudce Ti, které si získaly značnou popularitu. První příběh vyšel v čínštině roku 1950, v japonštině roku 1951, anglicky až v roce 1957. Anglické překlady svých vlastních čínských originálů sepsal van Gulik až po velkém ohlasu svých prvních příběhů. O soudci Ti napsal Robert van Gulik šestnáct románů a osm povídek.[2]
Po krátkém působení na holandském velvyslanectví vNovém Dillí v Indii se v roce 1953 vrátil do Haagu, kde zastával místo ředitele sekce Afriky aStředního Východu na ministerstvu zahraničních věcí. V roce 1956 byl jmenován vyslancem vSýrii aLibanonu, často cestoval meziDamaškem aBejrútem. V létě 1959 se stal velvyslancem vMalajsii. Od roku1965 až do své smrti narakovinu v roce1967 pak byl nizozemskýmvelvyslancem v Japonsku.
Robert van Gulik zemřel 24. září 1957 během svého pobytu v Haagu. Příčinou úmrtí bylarakovina plic.
Část knihovny Roberta van Gulika prodali jeho dědicové Sinologickému institutu Leidenské univerzity v roce 1977 a v roce 2016 byla umístěna v univerzitní knihovně. Osobní archiv a sbírku Roberta van Gulika darovali téže instituci jeho dědicové v letech 2022 a 2023.[4]Rijksmuseum pak dostalo v roce 2021 darem 54 předmětů včetně unikátní sbírky čínských pečetí, 13 metrů dlouhého svitku s otisky pečetí, dvou kaligrafií a obrazu.[1]
V roce1949 Robert van Gulik přeložil do angličtiny čínský detektivní román z 18. stoletíSlavné případy soudce Ti a vydal jej vTokiu. Hlavní postava tohoto románu,soudce Ti, je založena na skutečné historické postavěsoudce a státníkaTi Žen-ťie, který žil na konci7. století v obdobídynastie Tchang, avšak v románu se vyskytují četnéanachronismy zdynastie Ming (podobné anachronismy později Gulik záměrně vkládal do svých vlastních děl).
Díky překladu tohoto zapomenutého díla se Robert van Gulik začal zajímat o čínskédetektivní příběhy a rozhodl se, že zkusí sám jeden takový příběh napsat. Takto vznikl románThe Chinese Bell Murders, který Robert van Gulik psal od roku1948 do roku1950 a ve kterém si „vypůjčil“ soudce Ti a jeho pomocníky zeSlavných případů soudce Ti.
Van Gulikovy příběhy soudce Ti pokračují v dlouhé tradicičínskýchdetektivních příběhů a úmyslně zachovávají řadu klíčových prvků této literární kultury. Zejména soudce Ti ve většině van Gulikových románů souběžně řeší tři různé a často na sobě nezávislé detektivní případy, jak je to ve starých čínských detektivních románech obvyklé. Otázka, kdo zločin spáchal, resp. „utajení“ odpovědi na ni před čtenářem až do samého závěru příběhu, také nestojí tolik v centru pozornosti, jako je tomu v západních detektivkách, i když přece jen více, než v tradičních detektivkách čínských. Řadu svých románů o soudci Ti van Gulik také sám ilustroval.
Na van Gulikovy příběhy soudce Ti navázali po jeho smrti francouzský spisovatelFrédéric Lenormand a čínsko-americký spisovatelČu Siao Ti. Z inspirace van Gulikovými detektivními romány vychází takéIngrid J. Parker ve svých detektivních příbězích ze staréhoJaponska.
Také Vlastimil Vondruška používá podobné schéma ve svých detektivních knihách o vyšetřovateli Oldřichovi z Chlumu, i když ve zcela jiném prostředí..
Za svůj život napsal kolem dvacetiesejů amonografií o různých tématech, a to zejména (byť nikoli výlučně) o různých aspektech čínské kultury. Přeložil mimo jiné čínský text o kamenech na roztírání tuše, používaných kaligrafy při přípravě tuší, která vyšla v Tokiu roku 1938.[2] Vydal několik monografií o čínské loutně, svitkových obrazech, ale také o životězenbuddhistického mistra, mnicha Tchung-Kchao ze 17. století nebo erotickém životě ve staré Číně. Jeho posledním vědeckým dílem, které vyšlo až po jeho smrti, byla esejGibon v Číně: Esej o čínské lidové tradici o zvířatech. Zabýval se v něm motivemgibona na čínských kresbách a malbách lidových i význačných čínských umělců.[2]
Za své vědecké práce byl jmenován členemKrálovské nizozemské akademie věd a profesorem vKuala Lumpur.
Ve své době byl Robert van Gulik uznáván jakoevropský expert na čínské císařsképrávo.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuRobert van Gulik na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuRobert van Gulik na Wikimedia Commons