Rispet, řidčejirispetti (zitalskéhorispetto –ohled čiúcta – slovorispetti je vlastněplurál tohoto původního italského názvu, včeštině se ale užívá i k označení jedné básně, např.Jan Křesadlo:Rispetti o odchodu) jelyrickábásnická forma.
Má pevný početveršů, totiž osm, skládá se z jednoho čtyřverší,rýmovaného střídavě, a dvou dvojverší, rýmovaných sdruženě (celkové rýmové schéma je tedyabab cc dd). Pro svou krátkost se tato forma užívá téměř výhradně v lyrice, a to ve všech jejích druzích (přestože původně se vyskytovala takřka pouze v lyrice milostné). Na použitém typu verše nezáleží, většinou se ale užíváendekasylab, tedy jedenáctislabičnýveršjambického spádu, typický proitalskou literaturu.
Rispet je jedna z typických forem italské literatury a mimo ni je poměrně vzácná, nicméně v české literatuře ji používaliJaroslav Vrchlický (který ji také ve sbírkáchHudba v duši aMoje sonáta dočeské literatury uvedl), z modernějších českých básníků ji často užíval takéJan Křesadlo. Ve své prapůvodní podobě šlo olidovou (zejménatoskánskou) milostnou poezii, postupně začalo přecházet do „oficiální“ literatury.
Velmi známým se v české literatuře rispet stal díky mystifikační sbírce básníkaJiřího DědečkaPoklony a pošklebky (Rispetti e dispetti,2009), kterou Dědeček označil za překlad "pozapomenuté" sbírky milostných a satirických miniatur italského renesančního básníkaPoliziana, a která byla českou kritikou velmi dobře přijata. Básně této sbírky jsou psány výlučně formou rispetu.
Rispetti o čase
Den za dnem, perloperý čas
z vřetena srdce odvíjí,
promývá nás a plní nás
průhlednou melancholií.
A jak dny naše prudce míjí
kanóny hodin do nás bijí
i vteřin zbraně pěchotní.
Vpřed jdeme, smrtí těhotni.