Tento článek je o formě státu. Další významy jsou uvedeny na stránceRepublika (rozcestník).
Ať žije republika, pryč s vrahy". Heslo napsané vlastní krví na zeď během nepokojů vPortoriku roku 1937
Republika (zlatinskéhores publica, věc veřejná) jeforma vlády, ve které je země považována za veřejnou záležitost, nikoliv vlastnictví vládce. Primární instituce v republice jsou ustavovány skrzedemokracii,oligarchii čiaristokracii. Republika je opakemmonarchie, jelikožpanovník není hlavou státu.[1] Hlava státu (obvykleprezident) je v republice volena přímo či nepřímo.[2] Pojem republika v moderním významu odkazuje na starověkouŘímskou republiku trvající od svržení krále v roce 509 před naším letopočtem až do ustaveníŘímského císařství v roce 27 př. n. l. V dnešní době pojem republika znamená formu vlády, jejímž zdrojem moci je lid, nikoli dědičnost či božské právo.[3]
Republika je nejčastěji suverénním státem, ale existují také republiky jako sub-suverénní státní entity, a to povětšinou vefederacích akonfederacích. Například článek IVÚstavy Spojených států „zaručuje každému státu v unii republikánskou formu vlády“. Dalším příkladem bylSovětský svaz, který sám sebe popsal jako federaci „sovětských socialistických republik“. Také bývaléČeskoslovensko bylo roku 1969 přetvořeno ve federaci dvou republik, z nichž každá se formálně stala z hlediskamezinárodního práva svrchovaným národním státem, takže z přísně právního hlediska současnáČeská republika nevznikla roku 1993, ale v roce 1969. Existují ovšem i federace a konfederace, v nichž podfederální jednotky nemají republikánský status, napříkladŠvýcarsko.
Ve starém Řecku se pro republiky užíval pojempoliteia (odvozeno od slovapolis, obec). I jeden z nejznámějšíchPlatónových spisů nese právě názevPoliteia. Byl toCicero, který jako první tento pojem přeložil do latiny jakores publica.[5] Od té doby se tato verze vžila a ve většině jazyků pojem republiku označují vychází z latinského základu. Jen v málo jazycích se latinský základ pomíjí, příkladem pokusu zavést místní překladovou verzi jepolština a jejírzeczpospolita. Vangličtině ve starších dobách převládal také místní termíncommonwealth, ještě třeba v časechOlivera Cromwella, dnes tomu tak již ale není.[6] Prvním středověkým autorem, který začal znovu užívat zapomenutý termín republika, bylLeonardo Bruni. Snažil se jím popsat státní zřízení severoitalských městských států. Brunim inspirován se pojmu chopilNiccolò Machiavelli a široce ho zpopularizoval.[7]
První republiky vznikly vantickémŘecku aŘímě. Jejich forma byla omezena volebním právem, které se vztahovalo na vyšší vrstvy obyvatelstva (šlechtu), v některých případech bylo volební právo udělováno všem občanům republiky (mezi občany se však počítala jen část svobodných mužů). Antické republiky spolu sdemokratickou formou státního zřízení zaznamenaly největší rozvoj v nejvýznamnějších řeckých městských státech (například vAténách), později v Římě. Obdobířímské republiky bylo de facto ukončeno zaGaia Julia Caesara.
I mimo Evropu asi existovaly vestarověku státní entity bez panovníka, v Indii se pro ně užíval pojemsangha (dnes má spíše obecný význam "společenství").[8] Alespoň v Řecku se povědomí o tom uchovalo po invaziAlexandra Velikého do Indie, zaznamenal hoDiodóros Sicilský, ovšem až dvě století po Alexandrově cestě. Indické zdroje v této věci jsou nejasné, je možné, že se na severu Indie vytvořilo kolem 6. století př. n. l. několik menších států na principu oligarchie. Za nejstarší stále existující republiku světa bývá označovánoSan Marino.[9] To považuje za datum vzniku svého státu rok 301. Skutečně státní identitu však získalo až později. To, že je republikou již od roku 930, většinou uvádí iIsland. Je pravdou, že neměl od svého počátku vládce a klíčová rozhodnutí přijímaly kolektivní orgány, nicméně roku 1262 přijal autoritu krále norského.
Vestředověku se republiky rozvíjely ve velmi omezené míře vměstských státech, zejména vItálii (napříkladBenátská republika, které však nabrala spíše monarchickou formu, neboJanovská republika). Typické pro tyto městské republiky bylo, že jim dominovaloměšťanstvo a obchodní třída, proto se někdy hovoří omerkantilistických republikách. Vznik těchto republik byl umožněn oslabením centralizované moci v Itálii. I v centralizovanějších státech, jako bylaFrancie čiAnglie, však bohatnoucí obchodní třída nelibě nesla své podřadné postavení vefeudálním systému a snažila se zjednat si lepší postavení aspoň různými privilegii, městskými listinami apod. Právě v Itálii se také poprvé vyvinula ideologie obhajující republikánskou formu státu (Brunetto Latini,Marsilius z Padovy aj.).[10][11] Městské třídě většinou nevadil panovník, ale konkurenční postavení měla vůči šlechtě, jejíž privilegia byla ovšem natolik vrostlá do monarchického principu vlády, že se pozvolna začal rodit v měšťanstvu protimonarchický sentiment.
Určitou šanci získal republikanismus také v německém a středoevropském kulturním prostoru, kde nevznikl silný centralizovaný stát jako v Anglii či Francii, ale fungovala zde tzv.Svatá říše římská, jež byla mnohem volnějším uskupením různých státních entit.[12] Mnohá města pod autoritou římského císaře bylade facto republikami, ovšem zdaleka nejvíce prostoru si nakonec vymanévrovaloŠvýcarsko, které počínaje "starou konfederací" z roku 1291 se stalo nejen republikou, ale i zcela samostatným státem. Také dvě ruská města se silnou obchodní třídou –Novgorod aPskov – přijala republikánské formy vlády ve 12. a 13. století. Novgorodská republika ovládla dokonce ohromné území, ale později byla pohlcenamoskevskými velkoknížaty, stejně jako Pskov. K evropským středověkým obchodnickým republikám bývá někdy přirovnáván stát založený vAnkaře obchodním bratrstvem Ahi ve 13. století.[13]
Podle mnohých historiků jistou roli v růstu republikánských idejí sehrálprotestantismus (ačkoli je paradoxem, že se nakonec monarchie udržely v Evropě hlavně v protestantských zemích). Skutečností je, že protestantJan Kalvín ve svých spisech nabádal, že věřící křesťan má povinnost svrhnout nehodného panovníka (s tímto konceptem koketovali ostatně již češtíhusité), což jasně podkopávalo moc a legitimitu králů.[14] Kalvinismus hrál důležitou roli v republikánských vzpourách vAnglii aNizozemsku. V Anglii šlo o epizodu, jakkoli dramatickou, doprovázenou i popravou králeKarla I. AvšakSpojené provincie nizozemské (od roku 1581) již si republikánskou formu udržely mnohem déle (do 1795) – jakkoli tuto formu narušovala faktická dědičnosti funkce místodržitele. V Anglii se také obnovila prorepublikánská politická filozofie, reprezentovaná napříkladJohnem Miltonem.[15] A kalvinisté sehráli také významnou úlohu při osidlování severní Ameriky. I jejich vliv vedl k tomu, že v roce 1776 byly jako republika založenySpojené státy americké. Ty si vyvinuly i vlastní tradici filozofického republikanismu a antimonarchismu (např.Thomas Paine a jehoCommon Sense z roku 1776).[16] TakéJean-Jacques Rousseau pocházel z kalvínského prostředí, jeho politická filozofie adorující staré řecképolis silně ovlivnilafrancouzskou revoluci, která nakonec vytvořila i republiku, byť jen na krátko.[17]
19. století znamenalo velké tažení republikánských myšlenek mimo Evropu. Poté, co uspěl protikoloniální boj v Jižní Americe, řada nových zemí zvolila republiku jako státní formu. Velkým historickým mezníkem byl pád monarchie a kolaps monarchismu vČíně roku 1911.[18] V Evropě francouzská revoluce anapoleonské války vyvolaly spíše neokonzervativní vlnu, po mnoha peripetiích sice republika na konci 19. století definitivně zvítězila ve Francii, ale na začátku 20. věku byly stále ještě v Evropě jen tři republiky – vedle Francie ještě Švýcarsko a San Marino. V roce 1908 se přidaloPortugalsko. Lavina se nakonec utrhla s koncemprvní světové války. Velké monarchické říše se rozpadly a nahradily je menší republiky:Československo,Polsko,Finsko,Irsko. Také v Rusku padla monarchie, a torevolucí.Druhá světová válka měla podobný efekt. Ta především oslabila evropské koloniální mocnosti. Ty ztrácely vliv ve svých zámořských územích a tamní politici po vyhlášení nezávislosti začasto volili republikánské zřízení. Velkým mezníkem bylo zejména to, když monarchu definitivně odvrhlaIndie, roku 1950.[19] Některé bývalé britské kolonie si ale formálně britského monarchu jako hlavu státu ponechaly, napříkladKanada čiAustrálie. Neoznačují se však jako království, oficiální název Austrálie je dokonceCommonwealth of Australia, přičemž pojemcommonwealth je starým anglickým výrazem pro republiku. Chod těchto států se od republiky liší jen minimálně. Také v Evropě republikánské tažení pokračovalo, souviselo hlavně skomunismem, který zrušil monarchie v zemích jakoBulharsko,Rumunsko,Jugoslávie neboMaďarsko. Přičemž je zajímavé, že ani popádu komunismu se žádná z těchto zemí k monarchismu nevrátila. V roce 1950 tak zbylo v Evropě jen třináct monarchií, v současnosti je jich dvanáct, neboť řecká monarchie byla roku 1974 nahrazena republikou.[20] Z větších států zůstaly monarchiemiBritánie,Španělsko,Nizozemsko,Švédsko aNorsko.
Komunismus měl vliv na pády monarchií i mimo Evropu (Vietnam,Laos,Kambodža,Etiopie), nacionalistická a částečně i socialistická vlna smetla monarchie i v arabsko-muslimském světě (Egypt,Irák,Libye,Jemen). Dokonce i konzervativníteokratický režim vÍránu zvolil roku 1979 formu republiky.[21]
poloprezidentská republika – vláda je odpovědna parlamentu, hlava státu není hlavou vlády, prezident je volen přímo a má spíše obsáhlejší pravomoci (napříkladFrancie),
parlamentní republika – vláda je odpovědna parlamentu (někdy přímo volena parlamentem); hlava státu má malé pravomoci (napříkladČesko), je volena nepřímo parlamentem nebo přímo obyvateli
ultraprezidentská republika – podobná prezidentské republice, s tím rozdílem, že hlava státu není hlavou vlády (dnes již žádná republika tohoto typu neexistuje, v minulosti to byla napříkladPrvní Francouzská republika).
↑ASMIS, Elizabeth. The State as a Partnership: Cicero's Definition of "Res Publica" in his Work "On the state".History of Political Thought. 2004, roč. 25, čís. 4, s. 569–598.Dostupné online [cit. 2021-09-18].ISSN0143-781X.
↑EVERDELL, William R.The End of Kings: A History of Republics and Republicans. [s.l.]: University of Chicago Press 426 s.Dostupné online.ISBN978-0-226-22482-4. (anglicky) Google-Books-ID: HPEqlNkCGvcC.
↑BOCK, Gisela; SKINNER, Quentin; VIROLI, Maurizio.Machiavelli and Republicanism. [s.l.]: Cambridge University Press 336 s.Dostupné online.ISBN978-0-521-43589-5. (anglicky) Google-Books-ID: 9MNULqj7T4YC.
↑MURARI, Krishna. Proprietary Rights and Gana-Samghas at the Time of Buddha.Proceedings of the Indian History Congress. 2007, roč. 68, s. 89–97.Dostupné online [cit. 2021-09-18].ISSN2249-1937.
↑NEDERMAN, Cary J. Commercial Society and Republican Government in the Latin Middle Ages: The Economic Dimensions of Brunetto Latini's Republicanism.Political Theory. 2003-10-01, roč. 31, čís. 5, s. 644–663.Dostupné online [cit. 2021-09-18].ISSN0090-5917.doi:10.1177/0090591703253565. (anglicky)
↑WILKINSON, Sam. Republicanism during the Early Roman Empire.Bloomsbury [online]. [cit. 2021-09-18].Dostupné online. (anglicky)
↑GAMM, Niki. Organizing trade: The ahis and guilds of Anatolia.Hürriyet Daily News [online]. [cit. 2021-09-18].Dostupné online. (anglicky)
↑HAMEL, Christopher. The Republicanism of John Milton: Natural Rights, Civic Virtue and the Dignity of Man.History of Political Thought. 2013, roč. 34, čís. 1, s. 35–65.Dostupné online [cit. 2021-09-18].ISSN0143-781X.
↑ADAMS, W. Paul. Republicanism in Political Rhetoric Before 1776.Political Science Quarterly. 1970, roč. 85, čís. 3, s. 397–421.Dostupné online [cit. 2021-09-18].ISSN0032-3195.doi:10.2307/2147877.
↑SHKLAR, Judith. Rousseau and the Republican Project.French Politics and Society. 1989, roč. 7, čís. 2, s. 42–49.Dostupné online [cit. 2021-09-18].ISSN0882-1267.
↑JIN, Guantao; LIU, Qingfeng. From 'Republicanism' to 'Democracy': China's Selective Adoption and Reconstruction of Modern Western Political Concepts (1840–1924).History of Political Thought. 2005, roč. 26, čís. 3, s. 467–501.Dostupné online [cit. 2021-09-19].ISSN0143-781X.
↑ARANHA, Jovita. Why Did India Wait till 1950 to Become a Republic? Here's the Fascinating Answer.The Better India [online]. 2018-01-26 [cit. 2021-09-19].Dostupné online. (anglicky)
↑ROBERTS, Steven V. Greeks Reject Monarchy By Wide Margin of Votes.The New York Times. 1974-12-09.Dostupné online [cit. 2021-09-19].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑WILBER, Donald Newton.Iran, Past and Present: From Monarchy to Islamic Republic. [s.l.]: Princeton University Press 398 s.Dostupné online.ISBN978-1-4008-5747-0. (anglicky) Google-Books-ID: 2Ob_AwAAQBAJ.
_-_Palazzo_Nuovo_-_Musei_Capitolini_-_Rome_2016.jpg)
.jpg)
