Reportáž (z franc.reporter – přinášet) je původně literární útvar používaný vžurnalistice; reportáž však může být psaná i obrazová, televizní, rozhlasová či internetová.[1] Popisuje a zobrazuje skutečnost na základě konkrétníchfaktů, většinou získaných přímou účastí nebo pozorováním.
Autor reportáže –reportér čireportérka – se pohybuje na hranicizpravodajství apublicistiky: událost popisuje a zároveň ji i hodnotí, jeho postoj je často zřetelný a ovlivňujekompozici. Podstatnými znaky reportáže je věcnost, důraz na detail (vyžaduje všímavost reportéra), přesnost a pokud možnoobjektivita. Reportáž je „rozšířeným zpravodajstvím“, podrobnější a „přímo u toho“.
Základními metodami tvorby reportáže jsou:[zdroj?]
Většinou se jedná o jejich kombinaci, v některých reportážích výrazně převažuje některá ze složek, s čímž souvisí i výběrkompozice (dramatická, lineární, k. kontrastu, kruhová). Reportér je pozorovatelem (a často i účastníkem) popisované události, což přináší specifický pohled na ni a čtenáři pak i lepší zprostředkování zážitku.
Základem reportáže je popisný postup. Reportáž chce vyvolat názornou představu prostředí. Usiluje o zajímavost. Užívá expresivních obrazných a aktualizovaných prostředků. Může mít někdy formuinterview.
Reportáž ovlivnily předevšímrealismus anaturalismus (Émile Zola[ujasnit]). Velký vliv na vznik reportáže jako svébytného žánru měl americký stylmuckraking (kydání hnoje).Upton Sinclair, L. Steffens a I. Tarbellová si dali za cíl odhalovat korupci a jinou špínu v obchodu a politice. Hnutímuckraking vzniklo kolem roku1902, trvalo až do1. světové války, název mu dal prezidentTheodore Roosevelt.[zdroj?]
První světová válka se stala důležitým mezníkem ve vývoji reportáže, tento útvar přinášel šokující[zdroj?] zážitky zfront a o pohnuté příběhy. Namístofabulace je zájem o přesný popis skutečnosti.Egon Ervín Kisch se dokonce domníval, že reportáž je jediným žánrem, který do budoucna může setrvat na literární scéně.[zdroj?] Tento„zuřivý reportér“ je dodnes uznávanou legendou pro svůj smysl pro detail a čtivé reportáže.
TakéErnest Hemingway se stal žurnalistou a reportérem během1. světové války, používal objektivistický přístup a tzv.metodu špičky ledovce (autor použije v reportáži jen zlomek svých znalostí o problému, ten zbytek je „pod hladinou“, ale kdyby tam nebyl, tak by ta špička nebyla tak vysoko). Dalším světovým reportérem bylRichard Halliburton, reportér a cestovatel, vydal se např. po stopáchAlexandra Velikého, přešel jakoHannibal přesAlpy, zahynul při pokusu přeploutTichý oceán v čínské bárce.
Kromě již zmíněného Kische můžeme k prvním reportérům v českých zemích zařaditJana Nerudu, jehožDopisy z Vídně kromě průběhu jednáníparlamentu obsahuje i líčení nálad, popis prostředí apod. Během2. světové války zpravoval zahraničníČTKFrantišek Feigel, který začal jakosoudničkář. V roce1939 uprchl doFrancie, později v první linii absolvoval boj oosvobozeníEvropy. Po válce přinesl přes 800 reportáží zNorimberského procesu vysílaných rozhlasem.
Nereprezentativní namátkový výběr:
Slovníkové hesloreportáž ve Wikislovníku
