Katolicko-protestantský spor byl přesto jednou z příčintřicetileté války (1618-1648), jakkoli náboženská podstata postupně v konfliktu ustupovala stranou ve prospěch velmocenských a jiných politických motivací.[12] Mnozí protestanté, kteří se v Evropě cítili pronásledovaní, hledali útočiště vseverní Americe. Sehráli pak velkou úlohu při formováníSpojených států amerických, jejichž kultura bývá obecně označována za protestantskou. Velkou roli v USA sehráloprobuzenství,baptismus, presbyteriánství,metodismus neboletniční hnutí. V některých oblastech Spojených států (biblický pás) si protestantismus uchovává i silný vliv politický a nabývá radikálních forem (evangelikalismus).[13][14][15][16][17] Společným jmenovatelemevangelických církví, lutherských i reformovaných, jsou tzv.solae čisolas (latinskypouze) –Sola Fide,Sola Gratia,Sola Scriptura,Solus Christus aSoli Deo gloria (pouze milost, pouze víra, pouze Písmo, pouze Kristus, pouze sláva boží), s rozdílnou mírou jejich důsledků v praxi.[18] Věroučné rozdíly se vyskytují např. v otázceSvaté večeře a učení opredestinaci, přesto jsou si protestanté myšlenkově blízcí. Nástup protestantismu v evropských dějinách je někdy považován za mezník, jímž končístředověk.[19] Katolická církev na reformaci reagovalaprotireformací.[20] Jedním z jejích projevů bylobarokní umění. To si ale nakonec našlo své formy i v protestantském prostředí.
Obecnou teologickou příčinou reformace byl rozpor meziBiblí a tehdejší církevní praxí.Papežství ignorovalo nebo potlačovalo kritiky poměrů. K obecnějším příčinám sociálním patří korozefeudalismu a vzestupnacionalismu. Svou roli sehrál také vynálezknihtisku a s ním spjatá větší dostupnost a čtenostBible (a dalších knih).[21]
Bezprostřední příčinou byl spor oodpustky, které jejich kritici označovali za kupčení sespásou. V95 tezích Luther popsal, jak odpustky odvádějí křesťany od opravdového pokání alítosti nad hříchem, protože si lidé myslí, že se tomu lze vyhnout koupí odpustku. Odpustky navíc podle Luthera odrazují křesťany od obdarovávání chudých a dalších skutkůmilosrdenství, jelikož se věří, že odpustkové listiny mají větší duchovní hodnotu. I když Luther tvrdil, že jeho pozice vůči odpustkům se shoduje spapežovou,Teze zpochybnilypapežskou bulu ze 14. století o tom, že papež může používat poklad zásluh a dobrých skutků minulých svatých, aby odpouštěl časné tresty za hříchy.[22]
Církevní nadřízení stíhali Luthera kvůli jeho protiodpustkovému boji prokacířství, což vyústilo na počátku ledna roku 1521 v jehoexkomunikaci.[23] Luther později nicméně uváděl, že odpustky jsou vedlejším problémem, že klíčovým teologickým problémem, kvůli němuž bylo nutno vytvořit novou církev, byla otázka víry, spásy a svobodné vůle (debata Luthera sErasmem Rotterdamským[24]).
Další významnou otázkou, otevřenou již Ockhamem, Viklefem a Husem, byla politická a ekonomická moc církve. Nákladná správa majetku církve měla svůj odraz v zavádění stále nových církevníchpoplatků, což se setkávalo s odporem. Někteří reformátoři šli tak daleko, že obviňovalipreláty z prodeje církevních úřadů (simonie).
Kořeny protestantské tradice v Anglii se hledají ufrantiškánaWilliama Ockhama, který kritizoval bohatství a moc církve a přiklonil se ke stanovisku císaře, že papež mu má být podřízen. Na něj navázalJohn Wycliffe (1320/1330 – 1384). Vystupoval proti moci církve, protiodpustkům, ve svých postojích důsledně vycházel z Bible. Zdůrazňuje, že hlavní křesťanskou autoritou nejsou církevní hodnostáři, ale Bible, a odmítá hospodářskou a vůbec světskou moc církve, přemíru a pompéznostobřadů apod.[25]
Politickou realitou se anglická reformace začala stávat ovšem až díky krokům anglického králeJindřicha VIII. Ten žádal papeže o zrušení svého manželství (prvně roku 1527) a nebylo mu vyhověno. Jindřich následně začal pracovat na tom, aby moc papeže v Anglii zlomil. Klíčovou byla série aktů anglického parlamentu mezi lety 1532 a 1534. Mezi nimi byl i Zákon o svrchovanosti z roku 1534, který prohlásil, že král Jindřich je „nejvyšší hlavou anglické církve na zemi“. Tento titul odvrhlaMarie I. v roce 1553, která chtěla autoritu papežství v Anglii obnovit, avšakAlžběta I. znovu potvrdila královskou nadvládu nad církví v roce 1559, byť přijala titul nový – "nejvyšší guvernér anglické církve". Král se stal konečnou autoritou vteologických i právních otázkách, papežství bylo zbaveno vlivu na jmenováníbiskupů a církevní daň přestala být placena doŘíma, ale náležela nově anglické koruně. Teologie aliturgie anglické církve se za vlády Jindřichova synaEduarda VI. stala značně protestantskou, z velké části podle linie stanovené arcibiskupemThomasem Cranmerem.[26] Alžběta později protestantskou linii zmírnila. O tyto otázky se pak vedly tvrdé spory, nezřídka krvavé. Do jisté míry stály i zaanglickou občanskou válkou, nebo též za sesazením posledního katolického monarchy AnglieJakuba II. Stuarta při tzv.Slavné revoluci r. 1688. Po ní se ustavilaanglikánská církev jakostátní církev, a tou je do značné míry dosud. Od slavné revoluce bylo praktikováníkatolictví v Anglii nezákonné, a to až do roku 1829, do přijetí tzv.Roman Catholic Relief Act.[27]
Lutherovým cílem bylo vyvolat akademickoudiskusi, jeho myšlenky se však velmi rychle roznesly a vzbudily obrovskou pozornost. Řím označil tyto teze za kacířské a vyzval Luthera k jejich odvolání. Jeho spisy byly páleny, Luther reagoval spálenímpapežské buly a vydáním dalších spisů, ve kterých odmítal autoritupapeže akoncilů a žádal církevní reformy. V roce1521, po uvalení církevníklatby[nepřesný odkaz], následovalo předvolání předříšský sněm veWormsu, na kterém Luther odmítl své učení odvolat, pokud nebude přesvědčen svědectvímPísma. CísařKarel V. vydalWormský edikt, který zůstal v platnosti během celého reformátorova života. Jeho obsahem jeříšská klatba proti Lutherovi a zákaz jeho učení. Luther se uchýlil na hradWartburg, kde přeložilBibli. Tento překlad měl zásadní vliv na vývojněmčiny.
Pod vlivem Lutherových spisů a jeho vystoupení ve Wormsu propukly od podzimu1521 prakticky v celém Německu náboženské nepokoje, zprvu s centrem veWittenbergu. Nové učení se rychle šířilo i pod vlivem Lutherova překladu Bible, která byla do té dobyveřejnosti prakticky nedostupná. Němci přecházeli houfně na novou víru, mniši a jeptišky opouštělikláštery. Proti radikálním projevům reformace (obrazoborectví a selským nepokojům) reformátor ostře vystupoval. Selská verze protestantismu vyvolalaněmeckou selskou válku. V čele radikálního selského proudu, jenž byl zván téžnovokřtěnci či anabaptisté, stanulThomas Müntzer. Vůči němu se nakonec postavili i umírněnější a měšťansky zakořenění luteráni, což roku 1535 vedlo kpádu münsterské komuny a porážce radikálů. Zbytky anabaptistů přesídlily částečně do českých zemí, kde byli známí jakohabáni, částečně doNizozemska, kde se pod vedenímMenno Simonse zformovaly v sektumennonitů.[29]
Na politické úrovni došlo nejprve v roce1526 veŠpýru k rozhodnutí, že se volba náboženství přenechává autonomii zeměpánů. Když bylo na dalším říšském sněmu1529 toto právo opět zrušeno, evangeličtí stavové protestovali (odtudprotestanti) opuštěním jednání. V roce1530 předložili evangelíci na sněmu vAugsburguMelanchthonovoAugsburské vyznání, pokus o přiblíženíkatolické straně (zdůraznění společných rysů víry) a zároveň prvníevangelickévyznání nové víry. Katolické stavy toto dílo odmítly a císař hrozil protestantům represemi. Evangelické stavy na svou obranu založilyšmalkaldský spolek. Po porážce protestantů vešmalkaldské válce1546 –1547 následovalo pronásledování protestantů. Po odstoupení císaře byl uzavřen v roce1555augsburský náboženský mír, jehož obsahem bylo zrovnoprávnění obou náboženství na území Německa, a znamenalo faktické uznání rozdělení církve.
Pomník reformátorů v Ženevě (detail)-Beze, Farrell, Kalvin a Zwingli
Pod vedenímUlricha Zwingliho na jaře1522 začala reformace vCurychu. Městská rada souhlasila s evangelickýmkázáním, postupně došlo k odstranění nebiblických elementů v církevním životě, bylo doprovázeno iobrazoborectvím. Přes totéž východisko se teologické názory Zwingliho zčásti lišily od Lutherových. Pokus o nalezení společného stanoviska přiMarburských náboženských rozhovorech v roce1529 ztroskotalo na otázceSvaté večeře. Napjatá náboženská situace veŠvýcarsku vyústila v občanskou válku. Roku1531 Zwingli padl vbitvě u Kappelu. Jeho následovníkHeinrich Bullinger spolupracoval na formulováníPrvního helvétského vyznání (1536).
V roce1533 přišel do ŠvýcarskaJan Kalvín, pronásledovaný veFrancii pro své protestantské názory. Své učení shrnul v publikaciInstituce (1535). Od roku1536 působil Kalvín vŽenevě, kde zavedl radikální reformaci, která se dotýkala života všech. Nakrátko byl vypovězen, po návratu pokračoval v budováníteokracie (propojení náboženství s politikou). Kalvínovo učení opredestinaci (předurčení člověka ke spáse nebo zavržení)Lutheráni neuznávali, stejně jako jeho pozici ve věci Svaté večeře, kterou sdílel s Zwinglim. Když v roce1549 Kalvín s Zwingliho žákemHeinrichem Bullingerem uzavřeli společné vyznání, vznikla jednotná švýcarskáreformovaná církev. V roce1566 požádal německý reformovaný falcký kurfiřt Bullingera o zaslání vyznání, které vyšlo po podepsáníteology švýcarskýchkantonů pod názvemDruhé helvétské vyznání. To se pak stálo základem reformovaných církví i v zahraničí.
Reformace včeských zemích má na rozdíl od celoevropského pojetí svá specifika. Reformační proces, či alespoň jeho první část, se zde datuje již od počátku15. století, kdy došlo k celospolečenským událostem díky působení mistraJana Husa, které měly celoevropské důsledky. Proces probíhal již v obdobíhusitských válek i po jejich skončení,České království bylo charakterizováno jako „království dvojího lidu“, rozdělené nakatolíky autrakvisty. Reformní proces na počátku 16. století vNěmecku byl sledován jakutrakvisty, takJednotou bratrskou, která se o zásadyluteránství začala opírat. Po smrti králeLudvíka Jagellonského byl roku1526 zvolen českým králemFerdinand I. Habsburský, který slíbil zachovávat náboženské svobody. Došlo k dalšímu uvolnění, což přispělo ke vznikusekty habrovanských a k příchodunovokřtěnců, zejména z Rakous a Německa. Roku1555 byla v říši přijata zásada „čí je vláda, toho je i náboženství.“ (lat.Cuius regio, eius religio). Tyto zásady platily i na úrovni šlechtických panství, kdefary akostely byly obsazovány kněžími té náboženské orientace, kterou vyznával majitel panství.Poddaní pak museli prakticky přijmout víru svého pána.
V období reformace se objevila řada českých knih, jež vydávaly jak reformní církve, tak ijezuité, kteří se snažili sblížit reformační směry a dovést církev ne k "reformaci," ale ke skutečné reformě. Roku1575 byla vydánaČeská konfese, která potvrzovala a upravovala náboženské záležitosti v českých zemích. Náboženské svobody byly roku1609 upraveny vydánímRudolfova Majestátu. Zároveň s Majestátem se evangeličtí a někteří katoličtí šlechtici usnesli na tzv. „Porovnání“, což v některých článcích odporovalo Majestátu a umožňovalo různé výklady práva. V důsledku toho vznikl spor vBroumově a vHrobu, kde si evangeličtí měšťané německého jazyka vystavěli na statcích broumovského opata a pražského arcibiskupa dva protestantskékostely, což vyvolalo rozepře. Předáci broumovských měšťanů byli zatčeni a v únoru1618 vPraze uvězněni. Tato událost nastartovala další nepokoje, které vyvrcholilyStavovským povstáním proti králi Ferdinandovi II.,bitvou na Bílé hoře a vypuknutímtřicetileté války.
↑GORDON, Bruce.The Swiss Reformation. [s.l.]: Manchester University Press 396 s.Dostupné online.ISBN978-0-7190-5118-0. (anglicky) Google-Books-ID: M0W8AAAAIAAJ.
↑CARTWRIGHT, Mark. English Reformation.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2025-02-23].Dostupné online. (anglicky)
↑GRELL, Ole Peter.The Scandinavian Reformation: From Evangelical Movement to Institutionalisation of Reform. [s.l.]: Cambridge University Press 236 s.Dostupné online.ISBN978-0-521-44162-9. (anglicky) Google-Books-ID: 0jSVg7OKI0cC.
↑PARSONS, Nicholas T. The Reformation in Hungary.Hungarian Review [online]. 2018-01-04 [cit. 2025-02-23].Dostupné online. (anglicky)
↑BORKOVÁ, Iva. Naši předci luteráni: Lutherovo učení mělo v českých zemích velký ohlas.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2021-02-11 [cit. 2025-02-23].Dostupné online.
↑ŽILKA, František. The Czech Reformation and Its Relation to the World Reformation.The Slavonic and East European Review. 1929, roč. 8, čís. 23, s. 284–291.Dostupné online [cit. 2025-02-23].ISSN0037-6795.
↑ Cuius regio, eius religio.Cojeco.cz [online]. [cit. 2025-02-23].Dostupné online.
↑WILSON, Peter H. The Causes of the Thirty Years War 1618-48.The English Historical Review. 2008, roč. 123, čís. 502, s. 554–586.Dostupné online [cit. 2025-02-23].ISSN0013-8266.
↑BRUNN, Stanley D.; WEBSTER, Gerald R.; ARCHER, J. Clark. The Bible Belt in a Changing South: Shrinking, Relocating, and Multiple Buckles.Southeastern Geographer. 2011, roč. 51, čís. 4, s. 513–549.Dostupné online [cit. 2025-02-23].ISSN0038-366X.
↑MARSDEN, George M.Fundamentalism and American Culture: The Shaping of Twentieth Century Evangelicalism, 1870-1925. [s.l.]: Oxford University Press 324 s.Dostupné online.ISBN978-0-19-503083-9. (anglicky) Google-Books-ID: 9swPktfLJigC.
↑MATHISON, Keith. The Five Solas.Reformation Bible College [online]. [cit. 2025-02-23].Dostupné online. (anglicky)
↑ Před 500 lety Martin Luther přibil na vrata středověk. Zažehl válku i moderní svět.ČT24 [online]. Česká televize, 2017-10-31 [cit. 2025-02-23].Dostupné online.
↑REINHARD, Wolfgang. Reformation, Counter-Reformation, and the Early Modern State a Reassessment.The Catholic Historical Review. 1989, roč. 75, čís. 3, s. 383–404.Dostupné online [cit. 2021-09-19].ISSN0008-8080.
↑ Martin Luther - The indulgences controversy.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-09-19].Dostupné online. (anglicky)
↑ Martin Luther excommunicated.HISTORY [online]. [cit. 2021-09-19].Dostupné online. (anglicky)
↑O'MALLEY, John W. Erasmus and Luther, Continuity and Discontinuity As Key to Their Conflict.The Sixteenth Century Journal. 1974, roč. 5, čís. 2, s. 47–65.Dostupné online [cit. 2021-09-19].ISSN0361-0160.doi:10.2307/2539821.
↑ASTON, Margaret. John Wycliffe's Reformation Reputation.Past & Present. 1965, čís. 30, s. 23–51.Dostupné online [cit. 2021-09-19].ISSN0031-2746.
↑NULL, Ashley. Thomas Cranmer and the Anglican Way of Reading Scripture.Anglican and Episcopal History. 2006, roč. 75, čís. 4, s. 488–526.Dostupné online [cit. 2021-09-19].ISSN0896-8039.
↑DAVIS, R. W. The Tories, the Whigs, and Catholic Emancipation, 1827-1829.The English Historical Review. 1982, roč. 97, čís. 382, s. 89–98.Dostupné online [cit. 2021-09-19].ISSN0013-8266.
↑DIXON, C Scott. Luther’s Ninety-Five Theses and the Origins of the Reformation Narrative.The English Historical Review. 2017-06-01, roč. 132, čís. 556, s. 533–569.Dostupné online [cit. 2021-09-19].ISSN0013-8266.doi:10.1093/ehr/cex224.
CHAUNU, Pierre.Dobrodružství reformace : svět Jana Kalvína. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 124 s.ISBN80-85959-84-4.
VRABEC, Jan Josef.Popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Praha: Kočí, 1908.Dostupné online. Kapitola Prvních sto let utraquismu a Od počátku novoutraquismu k Bílé Hoře, s. 5-48. Nástin 200 let dějin české reformace (od Husových předchůdců do r. 1621).
WOLGAST, Eike. Religion und Gewalt in der Reformation.Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 1, s. 59–78.Dostupné online.ISBN80-85899-49-3.
.jpg)
_workshop_-_Martin_Luther_(Uffizi).jpg)
