| Rakousko-uherské pozemní síly Österreichisch-Ungarische Landstreitkräfte | |
|---|---|
 Standarta vrchního velitele | |
| Založeno | 1867 |
| Stát |  Rakousko-Uhersko |
| Rozpuštěno | 1918 |
| Složky armády | Společná armáda C. k. zeměbrana K. u. zeměbrana |
| Úloha | pozemní síly |
| Součást | C. a k. branná moc |
| Velení | |
| Vrchní velitel | Hermann Kövess von Kövessháza (poslední) |
| Ministři | Rudolf Stöger-Steiner von Steinstätten (poslední ministr války) Friedrich Lehne von Lehnsheim (poslední rakouský ministr zemské obrany) Vitéz baron Sándor Szurmay de Uzsok (poslední uherský ministr zemské obrany) |
| Náčelník Generálního štábu | Arthur Arz von Straußenburg (poslední) |
Rakousko-uherská armáda (německyÖsterreichisch-Ungarische Landstreitkräfte (v překladu dočeštinyRakousko-uherské pozemní síly),chorvatskyAustro-ugarska vojska) bylo označení pozemních vojskRakousko-Uherska, součástiozbrojených sil Rakouska-Uherska. Vznikla v roce1867 spolu se vznikem Rakousko-Uherska v důsledkurakousko-uherského vyrovnání a zanikla v roce1918 spolu se zánikem Rakouska-Uherska.
V roce1914 bylo Rakousko-Uhersko schopno postavit na 32 divizí, což představovalo na 1 300 000 důstojníků a vojáků + 1 000 000 příslušníků rakouské i uherské zeměbrany. Mírový stav armády byl 450 000 mužů (z toho 36 000 důstojníků), takže bylo nutno povolat záložníky. Protože monarchie povolávala do zbraně pouze 29 % schopných mužů, byly záložní divize složeny ze starších odvedenců (třicátníci a čtyřicátníci).
Tradiční, letité bílé pěchotní uniformy byly v druhé polovině 19. století nahrazeny tmavě modrými tuniky[1], které byly postupně nahrazeny uniformami v barvě štičí šedi (Hechtgrau), používané v počátečních fázíchprvní světové války. Od roku 1915 se začalo přecházet na uniformy polní šedi (Feldgrau).
Skládala se zeSpolečné armády,Císařsko-královské zeměbrany aKrálovské uherské zeměbrany. Společná armáda spadala pod Ministerstvo války Rakousko-Uherska, Císařsko-královská zeměbrana spadala pod ministerstvo zemské obrany Rakouska a Královská uherská zeměbrana spadala pod ministerstvo zemské obrany Uherska.
Císař a král jako vrchní velitel měli na svém dvoře k dispozici vojenskou kancelář, jejímž úkolem bylo udržovat styk s jednotlivými ministerstvy. Náčelník generálního štábu, formálně podřízený ministru války, měl přímý přístup k panovníkovi.
Ostatní:
To vše soustředěno do 16armádních sborů.
Následující přehled vrchního velení rakousko-uherské armády zachycuje stav na začátku roku 1914.[2] K řadě personálních změn došlo krátce poté. Jeden z nejvyšších představitelů armády, následník trůnu František Ferdinand d'Este, byl zavražděn 28. června 1914 v Sarajevu a tento atentát byl ostatně jedním z impulsů k vyvolání první světové války. Hned v prvním roce války bylo kvůli neúspěchům navýchodní frontě odvoláno několik sborových velitelů (napříkladEmil Colerus von Geldern, bývalý uherský ministr zeměbranyDezsö Kolossváry nebo bratři dvojčataOtto Meixner aHugo Meixner). Naopak jiní sboroví velitelé byli aktivní i v dalších letech války a patřili k předním vojevůdcům rakousko-uherské armády až do zániku monarchie (Kövess,Boroević,Dankl)
Stejně jako u všech ostatních armád tvořila srdce rakousko-uherské armádypěchota, která vedla vojenské operace. Císařský a královský voják se oblékal do modro-šedivé uniformy vz. 1908 (štičí šeď) se stojatým límcem s výložkami v plukovní barvě, okovanými botami a polní čapkou s mosaznoukokardou a iniciálamiFJI –František Josef I. (v listopadu 1916 nahrazen iniciálouK –Karel I.). Výstroj tvořilopasek a řemení z hnědé kůže, ve čtyřech sumkách se nacházelo 40 nábojů. Na zádech voják nesl tlumok z telecí kůže, ve kterém byla: náhradní košile, náhradní sada spodního prádla, souprava stanu (celta, část tyče, kolíky), pár lehké obuvi, šátek, onuce, řemínky na kabát, kapesník, dva výstrojní řemínky, balíček první pomoci a 80 dalších nábojů do pušky. Nahoře na tlumoku byl upevněn stočený kabát, zavěšená polní lopatka a jídelní miska s obalem. Na levém boku se nacházelbodák, zavěšený koženým pouzdrem na opasku a chlebník, ve kterém byla příborová sada, plná polní láhev a souprava na čištění pušky.
V roce 1915 přibylaplynová maska v ocelovém pouzdře. V druhé polovině roku 1916 nahradila tradiční látkovou čapku ocelovápřilba. Rakousko-uherská armáda používala dva typy přileb, tuzemské přilby Berndorfer vz. 1916 (400 000 kusů) a německé přilby vz. 1917. Těch bylo zNěmecka dovezeno mezi lety 1917–1918 na 1 485 000 kusů. Tyto přilby byly vysoce ceněny zvláště najižní frontě, kde prokázaly svou vysokou účinnost a spolehlivost.
Zatímco vojáci a poddůstojníci dostávali uniformy a vybavení na státní útraty, důstojníci si museli vše hradit ze svého.
Standardní zbraní pěchoty byla pětiranná opakovací puškaMannlicher vz. 1895 s přímo taženým závěrem ráže 8 mm, přičemž upravená karabina stejného vzoru se nacházela ve výzbroji jezdectva, horských a technických jednotek. Protože armáda měla z dřívějších let velké zásoby pušek Mannlicher starších typů (vz. 1888/1890 a 1890) byly jimi vyzbrojeny jednotky domobrany a používaly se u náhradních jednotek ke střeleckému výcviku. Kromě tohoRakousko-Uhersko vyrábělo v licenci německé puškyMauser vz. 1898 ráže 7,92 mm, které byly v létě1914 zařazeny do výzbroje. Během války bylo také využito velkého množství ukořistěných ruských pušekMosin-Nagant ráže 7,62 mm.
Ruční palné zbraně nosili hlavně důstojníci. Ti mohli před válkou nakupovat jak z armádních skladů, tak na volném trhu. Nejběžnějšími typy byly revolvery Rast-Gasser vz. 1898, samonabíjecí pistole Roth-Krnka vz. 1907 aSteyr vz. 1912 ráže 8 mm. Zvláště velké oblibě se těšila německá pistoleMauser vz. 1896 jejíž dřevěné pouzdro se dalo použít jako ramenní opěrka. Lze obecně uvést, že za války bylo možné u jednotek c. a k. armády objevit téměř jakýkoliv typ ruční palné zbraně, pocházející buď z domácích zdrojů nebo z kořisti.
Těžké pěchotní zbraně byly na počátku války reprezentovány standardním těžkým kulometemSchwarzlose vz. 1907/1912 ráže 8 mm, ovšem během války jej doplnily kořistní těžké kulomety, jimiž byly např. italský Fiat-Revelli vz. 1914 ráže 6,5 mm nebo ruskýMaxim vz. 1910 ráže 7,62 mm. Koncem roku1915 se standardní zákopovou zbraní stalyminomety, přičemž jejich ráže sahaly od 9 cm až do 26 cm. Běžně byly používány minové vrhače vz. 1915 a 1916 ráže 9 cm.
V roce1916 přibyly zákopové kanóny Škoda vz. 1915 a 1916 ráže 3,7 cm, které bylo možné přenášet v rozloženém stavu. Ve výzbroji se také objevilyruční granáty. Dva typy ručních granátů se objevily v rakousko-uherských jednotkách už v březnu1915 a to tzv. vajíčkové granáty a granáty systému Rohr, které byly nakonec nahrazeny německým granátemStielhandgr. 24 se dřevěnou rukojetí.
Zvláštní zbraně, jimiž bylyplamenomety aprostředky chemické války, byly zařazeny do výzbroje speciálních ženijních jednotek.
Organizační struktura pěchoty zahrnovala celkem 110pluků:
V srpnu 1914 měl pěšípluk na úplných válečných stavech celkem 4 600 vojáků všech hodností. Tvořilo jej: velitelství pluku, zákopnickáčeta, čtyři pěšíprapory po čtyřechrotách (v každé rotě 5 důstojníků, 250 poddůstojníků a vojáků) se čtyřmi četami (v každé četě 1 důstojník, 36 poddůstojníků a vojáků a 2 těžké kulomety). Zeměbranecké pluky měly oproti regulérní armádě pouze třu prapory. U praporů polních myslivců bylo: velitelství praporu, zákopnická četa, čtyři myslivecké roty po čtyřech četách a jedna kulometná četa.
Pěší pluky se administrativně dělily na dvě části – na tzv.německé pluky (včetně haličských, českých, moravských, italských atd.) a tzv.uherské pluky (včetně chorvatských a sedmihradských). Příslušníky uherských pluků bylo možno na začátku války jednoznačně identifikovat podle kalhot s vyšíváním na stehnech. Zajímavý stejnokrojový prvek měli příslušníci bosensko-hercegovských pěší pluků a praporu polních myslivců. Byla jím obvyklá muslimská pokrývka hlavy –fez, která ale nebyla povinná pro křesťanské příslušníky důstojnického sboru, sloužících u těchto útvarů (drtivá většina důstojníků tento fez stejně nosila, aby ukázala svůj kladný poměr k mužstvu).
Jezdectvo bylo zbraní rakouskou-uherské branné moci, v níž se v maximální míře udrželtradicionalismus akonzervativismus.Historii několika jezdeckých pluků bylo možno sledovat až do dobytřicetileté války (podobnou historii však mělo také několik pluků pěchoty). Reforma z roku1867 přinesla v organizaci jezdectva několik změn. Tou největší změnou bylo rozpuštěníkyrysníků, čímž zmizely rozdíly mezi těžkým a lehkým jezdectvem. Zbývající jednotkydragounů,husarů ahulánů zůstaly zachovány, ale jejich výzbroj byla modernizována, takže původně rozmanitá se redukovala našavle,pistole,revolvery akarabiny.
V létě 1914 nosily všechny druhy jezdectva své standardní stejnokroje různých jasných barev. Všichni jezdci měli bez výjimky červené kalhoty a vysoké jezdecké boty z černé kůže. Dragouni se od sebe odlišovali barvou límců, manžet a knoflíků, nosili světlemodré kabáty a černou leštěnou přilbu s honosnými mosaznými doplňky. Polovina husarských pluků nosila typické sako (Attila) ve světle modré barvě, polovina v tmavě modré barvě. Naattile byly tzv. uzly (vitez-kötes) a šňůry s olivkami jako zapínání, k vidění byla i červená polní čapka s mosaznou kokardou –FJI. Huláni nosili tradiční pokrývku hlavy polského jezdectva zvanouCzapka s žíněným chocholem a tzv.pelzulanku s límcem z jehněčí kůže (obdoba kabátu u pěchoty). Před vypuknutím války byly všechny jezdecké pluky doplněny kulometnými a telegrafními jednotkami, jejichž příslušníci měli speciální výcvik. Obsluhy těžkých kulometů dragounských a hulánských pluků byly jedinými jednotkami jezdectva, které nosily standardní modrošedivé uniformy.
Organizační struktura armádního jezdectva zahrnovala celkem 42pluků:
Jezdecký pluk měl šesteskadron s celkovým počtem 900 jezdeckých koní. Pluky byly včleněny po dvou do jezdeckébrigády a dvě jezdecké brigády tvořily jezdeckoudivizi. Kromě armádního jezdectva bylo k dispozici 6 hulánských pluků zeměbrany, 1 oddíl horských tyrolských jezdeckých střelců a 1 oddíl horských dalmatských jezdeckých střelců. Uherská zeměbrana měla ve stavu 10 husarských pluků, a několik husarských pluků vytvářela i uherská domobrana.
Hned v prvních bojích utrpělo jezdectvo těžké ztráty, a to hlavně kvůli demaskujícím účinkům barevných uniforem. Proto byly rychle využity improvizované maskovací prostředky – přilby byly natírány šedou maskovací barvou, lesklé pochvy šavlí byly matověny, bílí koně natíráni na černo. V roce1915 již nebylo možné nahrazovat ztráty koní na bojištích, takže velké množství jezdeckých pluků bylo přeměněno na pluky pěší, obdržely polní uniformy v barvě štičí šedi a sloužily jako standardní pěchota.
.jpg)
Rakousko-uherské dělostřelectvo bylo tradičně považováno za velice schopnou, spolehlivou a loajální zbraň, což se v minulosti mnohokrát prokázalo (např. vbitvě u Hradce Králové, kde se obětovalo několik dělostřeleckých baterií a zachránilo tím velkou část poraženérakouské armády). Dělostřelectvo se dělilo na tři základní druhy:
Krátce před vypuknutím války bylo však dělostřelectvo rakouským generálním štábem (na rozdíl od jezdectva) podceňováno. Z tohoto důvodu byla dělostřelecká podpora rakousko-uherské pěchoty v létě 1914 nedostatečná. Podle standardů měla jedna rakousko-uherská pěší divize pouze 46 děl (oproti tomu ruská 50, německá 60 a francouzská dokonce 72), z čehož 16 děl bylo zastaralých typů, které nebyly schopny plnit požadavky moderní války ani dostřelem, ani mobilností. Teprve po vypuknutí války začalo být dělostřelectvo modernizováno a během velmi krátké doby obdrželo velké množství moderních zbraní.
Navzdory nepříliš vyvinuté průmyslové základně měloRakousko-Uhersko velmi dobrékanóny,houfnice amoždíře, vyráběné vplzeňské Škodovce. Mezi mnoho typů děl, které byly užívány , patřily k nejlepším polní kanónŠkoda vz. 1914 ráže 7,5 cm, hrubá houfniceŠkoda vz. 1914/1916 ráže 15 cm, horský kanónŠkoda vz. 1915 ráže 7,5 cm, horská houfniceŠkoda vz. 1916 ráže 10 cm nebo horská houfniceŠkoda vz. 1916/1919 ráže 10 cm. Horské dělostřelectvo si stále drželo svoji samostatnost a s postupem času si získávalo velkou proslulost na všech válčištích. Horské kanóny a houfnice byly snadno rozložitelné a bylo je tak možné rychle přepravovat soumary do obtížně přístupných lokalit. Svoji efektivitu prokázaly nejen v horském terénuKarpat aAlp, ale i vpalestinské poušti, naBalkáně a na řekáchSoči aPiava v rámcijižní fronty.
Pevnostní dělostřelectvo bylo organizováno do praporů a samostatných rot. Na počátku války se nacházelo v haličských pevnostechKrakow aPřemyšl a také v pohraničních opevněních na hranicích sItálií – vKorutanech a v oblastiDolomitů. Vzhledem k tomu, že v průběhu války začala být podpora těžkým dělostřelectvem požadována také při ničení nepřátelských zákopů, byla těžká pevnostní děla motorizována a sdružována do těžkých dělostřeleckých pluků. Pevnostní (později i těžké) dělostřelectvo používalo zvláště těžký moždířŠkoda vz. 1898/1907 ráže 24 cm, který si získal proslulost přiobraně Dardanel naGallipolském poloostrově a vPalestině. Nejznámější a nejpopulárnější dělostřelecké zbraně jsou však těžké moždířeŠkoda vz. 1911 aŠkoda vz. 1916 ráže 30,5 cm. Dále těžké houfniceŠkoda vz. 1916 ráže 38 cm aŠkoda vz. 1916 ráže 42 cm.
Organizační struktura dělostřelectva zahrnovala celkem 72pluků:
V rámci zeměbrany pak dalších 8 polních kanónových dělostřeleckých oddílů a 8 polních houfnicových dělostřeleckých oddílů. V rámci uherské zeměbrany 8 polních dělostřeleckýchpluků a jeden jezdecký dělostřelecký pluk. Pluky polního dělostřelectva byly tvořeny dvěma oddíly po třech bateriích.Baterie polních děl a polních houfnic měly po šesti dělech (baterie jezdeckého, horského a hrubého dělostřelectva měly po čtyřech dělech). Pevnostní dělostřelectvo mělo k dispozici pevnostní dělostřelecké pluky po dvou až třechpraporech, případně samostatné pevnostní dělostřelecké prapory, přičemž každý z praporů se dále členil na čtyři dělostřeleckéroty po dvou až šesti dělech.
V rámciženijního vojska byli odlišováni příslušníci zákopnických jednotek (Sappeur) od příslušníků ženijních jednotek (Genie). Zatímco hlavním úkolem zákopníků bylo budování zákopových linií, ženisté měli na starost výstavbu a opravy pontonových mostů přes vodní toky. Výbava ženistů zahrnovala různé pily, sekery, krumpáče, ženijní rýče, kožené brašny na drobný materiál a jako výzbrojkarabiny. Po přechodu k zákopové válce došlo k doplnění organizace každého pěšího pluku o technickourotu, ve které se nacházela zákopnickáčeta, později se ve stavu pěších pluků nacházely celé zákopnické roty. Zákopníci byli lehce rozpoznatelní podle vysokých bot, které si ponechali z předválečné doby.
Na počátku války měla branná moc celkem 79 zákopnickýchrot v rámci 14 zákopnickýchpraporů (Sapeurbataillon) a 43 ženijních rot soustředěných do devíti praporů (Pionierbataillon). Počty rot do jara1916 dokonce stouply, u zákopčíků na 100 a u ženistů na 48. V průběhu války se z nich vyčlenily některé speciální útvary.
Plyn byl největším postrachem na všech frontáchVelké války. Buď byl do nepřátelských linií vypouštěn z tlakových láhví nebo byly použity plynové dělostřelecké granáty. Úplně první jednotkou zabývající se nasazením chemických zbraní byla Zvláštní jednotka (Spezialformation), která zabezpečovala obsluhu vrhačů plynových bomb ráže 24 cm. V zimě roku1915 vybralo armádní velení dva zákopnické prapory – Zákopnický prapor č. 61 a č. 62 (Sappeurbattaillon Nr. 61 aSappeurbattaillon Nr. 62), které se staly základem zvláštních zákopových jednotek (Spezialformationen der Sappeurtruppe). V únoru1916 byly toto jednotky sloučeny ve Zvláštní zákopnický prapor (Sappeur Spezial-Batalion), a prováděly cvičné pokusy v zaplynovávání vybraných oblastí.
C. a k. armáda provedla jen velmi málo samostatných plynových útoků, ale existovala jedna akce, kterou lze ukázat jako velice efektivní případ nasazení chemických zbraní. CísařFrantišek Josef I. se k možnosti užití otravných plynů stavěl s odporem. Teprve poté, co mu bylo hlášeno, žeItalové tuto zbraň používají proti jeho vojákům nařece Soči, udělil císař svolení s požitím plynu, ale pouze v rámci odvety.29. června1916 došlo na rovině Doberdo na jižním toku řekySoči k plynovému útoku. Plyn byl vypuštěn z tlakových láhví a zasáhl italské obránce nepřipravené, takže rakousko-uherská pěchotě, která postupovala těsně za plynovým oblakem se podařilo obsadit dvě linie italských zákopů (tento úspěch byl později ztracen, neboť Italové podnikli silný protiútok a zatlačili nepřítele zpět do výchozích pozic).
Navýchodní frontě nasadili Němci bojové plyny k podpoře rakousko-uherské pěchoty v oblasti Witonitz na řeceStochod ve dnech 17. a 18. října 1916. Vítr však oblak plynu odvál na rakousko-uherské pozice a tak byl útok úspěšný jen částečně. O pár měsíců později dorazil Zvláštní zákopnický prapor, který úzce spolupracoval s Němci a podílel se na několika menších útočných operacích.
Začátkem léta1917 byl prapor převelen na jižní frontu a společně s vyčleněnými německými plynovými jednotkami se připravoval na dvanáctou bitvu u Soči, známou jakoPrůlom u Caporetta. Časně ráno 27. října 1917 nasadily německé a rakousko-uherské plynové jednotky proti italským pozicím chemické zbraně a otevřely pěchotě cestu k prolomení italských obranných linií. Jednalo se o nejefektivnější plynový útok celé války. Podobný plynový útok měl být proveden i na řecePiavě, ale z důvodů špatného počasí byl nejprve 4× odložen a nakonec zrušen.
Prvníplamenomety se objevily už v roce1915. Jednalo se o neocenitelnou zbraň používanou v boji proti zákopům, kulometným hnízdům a pevnůstkám s cílem vyhnat nepřítele z úkrytu. Plamenomet fungoval tak, že se zápalná kapalina (nafta nebobenzín) vystřelovala tlakem inertního plynu (nejčastějidusíku). Rakousko-uherské jednotky používalyPlamenomet vz. 1916 s obsahem 15 l hořlaviny. Organizaci a výcvik plamenometných jednotek zabezpečoval Zákopnický prapor č. 61 (Sappeurbattaillon Nr. 61).
Úderné jednotky byly tvořeny od roku1916 na základě zkušeností německé armády nazápadní frontě. Od poloviny listopadu 1916 do ledna 1917 proběhly v německém výcvikovém středisku v Beuville tři zvláštní kurzy pro rakousko-uherské důstojníky a poddůstojníky. Absolventi těchto kursů následně vytvořili jádra rakousko-uherských úderných praporů.
Hlavní velitelství zvolilo pro tyto elitní jednotky název Úderné hlídky (Sturmpatrouillen) a snažilo se, aby na jaře1917 měl každý pěší pluk k dispozici aspoň jedno družstvo s jedním poddůstojníkem a osmi vojáky. V průběhu roku 1917 však jednotlivá armádní a sborová velitelství požadovala větší jednotky, a tak vznikl v rámci každého velitelství armádní úderný prapor (Armeesturmbataillon) a nakonec měla každá divize svůj divizní úderný prapor (Divisionsturmbataillon).
Výzbroj a výstroj příslušníků úderných jednotek měla být unifikována na nejvyšší kvality. Každý příslušník jednotky byl vybaven ocelovou přilbou, jeho stejnokroj byl na loktech a kolenou vyztužen koženými záplatami. V batohu měl zásobu konzervovaných potravin na čtyři dny a dvě polní láhve s vodou. Další výstrojí byla plynová maska v ocelovém pouzdře, dva vaky na ruční granáty, elektrická svítilna, kožené rukavice, ženijní rýč, nůžky na střihání ostnatého drátu, kompas, píšťalka a balíček první pomoci. Ve výzbroji mělkarabinuMannlicher vz. 1885 ráže 8 mm s celkem 200 náboji, útočné granátyStielhandgr. 24 s dřevěnou rukojetí, obranné vejcovité granáty, útočný nůž a bodák. Dodatečně se příslušníci úderných jednotek po domácku zhotovovali zbraně pro boj muže proti muži v zákopech. Šlo o různé druhy řemdihů, bijáků a palcátů.
Od 23. května1915, kdyItálie vyhlásilaRakousko-Uhersku válku, si boje ve vysokohorském terénu rychle vynutily nasazení improvizované i nově vyvinuté techniky a vybavení pro vedení bojových akcí v horském terénu. Jednou z významných a ničivých zbraní se stalo navrtávání a podkopávání skalních štítů za účelem vyhození jejich vrcholů do povětří, což umožňovalo zasypat nepřátelské pozice kamennými a sněhovýmilavinami. Prostředky pro tuto činnost (Gesteinsbohrgerät) byly různého druhu. Zatímco italská strana se přípravám na takové operace věnovala ještě před válkou, rakousko-uherský výzkum musel většinu odborných prostředků teprve vyvinout.
Pneumatická kladiva, poháněná stlačeným vzduchem (Einhammer-Gesteinbohranlage) mohla být použita pouze v nižších horských polohách, a to při budování střeleckých pozic a spojovacích zákopů. Vznikla speciální družstva (Gesteinbohranlage), ve kterých se pod velením poddůstojníka nacházelo osm minérů. Ti byli vybaveni, kromě výbušnin, také různými druhy důlní techniky, která byla odlehčena, aby mohla být použita ve vysokohorském terénu. Těžší technika, zvláště pak různé druhy pneumatických kladiv a vrtaček, byla motorizována.
.jpg)
Mezi další horské jednotky patřily vysokohorské průzkumné roty (Hochgebirgskompanien), které byly vytvořeny pro provádění průzkumných a bojových operací ve vysokohorských polohách. Každá rota byla tvořena průzkumnou četou, třemi střeleckými četami a kulometnou četou se dvěma těžkými kulomety. Příslušníci těchto jednotek absolvovali výcvik pro vedení boje v horském a vysokohorském terénu a byli vybaveni vysokohorskou výstrojí (Alpinausrüstung). Ta zahrnovala, kromě běžného pěchotního vybavení, těžké horolezecké boty, horolezecká lana, cepíny nebo lyže a ochranné brýle. Vzhledem k úplné samostatnosti při vedení bojové činnosti měly tyto roty přiděleny místní horské průvodce, dvě telefonní družstva a další technické jednotky, jejichž příslušníci se rekrutovali z místních horalů.
Během války došlo také k vytvoření průvodcovských rot (Bergführerkompanien), což ale byly jen administrativní rámce, neboť jejich příslušníci byli přidělováni podle potřeby jednotlivým plukům praporům, a samostatným rotám. Zabezpečení přesunů vojáků a materiálu všeho druhu převzaly zvláštní lanovkové čety (Seilbahnformationen), které zabezpečovaly provoz na horskýchlanovkách a úzkokolejných železnicích. Do pozic přepravovaly vojáky, střelivo, potraviny a vojenský materiál, do týlu pak raněné a nemocné.
.jpg)
Požadavky na moderní válečnictví, které se objevily s počátkem první světové války, si vynutily vznik vojenských jednotek na vysoké technické úrovni. Mezi nejdůležitější patřily světlometné jednotky (Scheinwerferformationen), které operačně zabezpečovaly široký okruh bojových činností. Každá pěchotní technická rota měla k dispozici po jednom acetylenovémsvětlometu nebo obloukovém reflektoru o průměru zrcadla 30 a 45 cm. Přes účinnost těchto reflektorů prodělaly v průběhu první světové války rychlý vývoj elektrické reflektory. Zatímco reflektory se zrcadly o průměru 25 a 35 cm dokázaly v noci osvětlit bojiště na vzdálenost až 1 000 m, velké světlomety se zrcadly o průměru 60, 90, 110, 120 a 150 cm svítily až do vzdálenosti 4 000 m. Všechny reflektory a světlomety byly mobilní, umístěné na plošinách nákladních automobilů a vytvářely tak samostatný světlometný systém (Autoscheinwerfer).
Zbraní se smrtelnými účinky bylyvysokonapěťové zátarasy (Hochspannungs-Hindernis), které vytvářely a obsluhovaly zvláštní čety. Jednotku tvořili dva důstojníci a 67 vojáků (16 elektrotechniků, 20 střelců a 21 pomocníků). Jednotka dokázala zabezpečit výstavbu a provoz vysokonapěťových zátarasů až 2 000 m dlouhých, byla také využívána pro obsluhu a opravy elektrických zařízení v zákopech – elektrickýchvodních pump,ventilátorů, pil atd.
Telegrafní vojsko mělo v létě 1914 jen 11 telefonních rot, pět speciálních telegrafických rot a 11 radiostanic. Z počátku válčící strany používaly hlavně telegrafy, ty však byly neskladné, těžké a křehké. Postupem času se začalo čím dál častěji využívat telefonického spojení. Na taktické úrovni hrálo rozhodující roli v řízení dělostřelecké palby. Přenosný polní telefon umožňoval dělostřeleckým pozorovatelům sdělovat výsledky palby obsluhám děl, takže v případě potřeby mohla být palba opravena. Telefony používaly i osádky pozorovacích balónů pro předávání zpráv o pozicích nepřítele. Telefonní drát byl připevněn k poutacímu lanu balónu.Bezdrátové telegrafy se používaly hlavně na lodích, v letadlech pro mapování situace na bojišti a řízení dělostřelecké palby, pro spojení mezi nejvyššími štáby. Letecký průzkum hrál klíčovou roli při strategickém plánování operací, a proto byly pozorovací letouny vybaveny radiovými stanicemi. Do jara 1916 stoupl počet spojovacích jednotek na 16 telefonních rot, šest telegrafních rot, 30 polních radiostanic a 83 mobilních radiostanic.
V roce1909 byla vytvořena první automobilová jednotka (Autokader). O čtyři roky později byla včleněna do zvláštního vojskového tělesa, Automobilního oddílu (Automobilabteilung), ale teprve po vypuknutí války mu přísluší status speciální jednotky – od roku 1915 nesou označení (Kraftfahrtruppe) a od roku 1917 označení (Autotruppe). Základem těchto jednotek po vypuknutí války se stali mobilizovaní příslušníci několika zájmových motoristických organizací. Tito dobrovolníci většinou nabídli vojenské správě k využití také svoje soukromé automobily a motocykly. Na začátku války měloRakousko-Uhersko pouze 58 automobilových kolon.
Nákladní automobily byly zařazovány do stavu a využívány až v průběhu první světové války, díky čemuž rakousko-uherské automobilní jednotky získaly na významu, který zpočátku nikdo nepředpokládal. Koncem roku 1917 již v jejich stavu působilo na 900 důstojníků, 30 techniků a asi 48 000 poddůstojníků a vojáků. V druhé polovině války mělo každé armádní velitelství k dispozici vlastní automobilní jednotku s příslušnými sklady a dílnami. pro koordinaci přidělovánípohonných hmot, náhradních dílů a nových automobilů došlo k vytvoření tří Automobilových skupinových velitelství (Autogruppenkommandos), kterým podléhaly sklady náhradních dílů a pohonných hmot, ústřední automobilní opravny, tři nákladní automobilové kolony, jedna zdravotní automobilní kolona a jedna poštovní automobilní kolona.
Na jaře1916 již bylo k dispozici 191 nákladních automobilových kolon, 26 zdravotních automobilových kolon a 10 dopravních kolon polní pošty. součástí každé automobilní kolony byl velitelský automobil, pojízdná automobilová dílna a 20 nákladních automobilů. Podle druhu přidělených vozů bylo možné rozlišit lehké automobilní kolony, jejichž celková nosnost činila do 40 t a těžké automobilní kolony, jejichž celková nosnost činila nad 40 t nákladu. Zdravotní automobilní kolonu tvořil velitelský vůz a 10 sanitních vozů. Poštovní automobilní kolona sestávala z velitelského vozu a 20 poštovních vozů s kapacitou až 30 t. Jednotlivých typů nákladních automobilů bylo velké množství a k určité standardizaci došlo až těsně před koncem války.
Stejnokroje příslušníků automobilových jednotek byly stejné jako u ostatních armádních těles. Všichni řidiči navíc nosili krátké kožené kabáty, což byl jeden z hlavních rozlišovacích znaků, kromě zvláštního odznaku s okřídleným volantem na límci.
Rakousko-Uhersko nemělo tak rozsáhlou a kvalitní železniční síť jakoNěmecko nebo třebaRusko. Jelikož budování a provozováníželeznic zajišťovaly soukromé společnosti, nedokázal stát dostatečně sjednotit technické, strojní a provozní předpisy pro zabezpečování provozu. Rakousko-Uhersko mělo také velký nedostatek lokomotiv a vagónů pro rychlý přesun jednotek a materiálu, což se projevilo už v prvních měsících války, kdy byly rakousko-uherské železnice vytíženy na maximum.
Železniční vojsko mělo za úkol provádět obnovu železničních tratí a zabezpečovat provoz železnic. Na počátku války disponovalo železniční vojsko celkem 28 provozními rotami. Do jara1916 jejich počet stoupl na 39. Zvláštní zbraní rakousko-uherské branné moci bylyobrněné vlaky (Panzerzug), jež byly nasazeny na všech válčištích. Za zmínku stojí např. Obrněný vlak č. II (Panzerzug Nr. II), který na italské frontě provedl úspěšný nájezd naMonfalcone v oblasti dolního toku řekySoča. Vlak pronikl na místní nádraží, kde způsobil naprostý chaos mezi italskými vojáky, zničil zdejší zásoby zbraní a vojenského materiálu a v pořádku se vrátil zpět k vlastním liniím.
Většinu obrněných vlaků sestavovaly Uherské státní dráhy (MÁV) a jejich dělostřelecká výzbroj pocházela z námořních skladů vPule nebo z odzbrojených válečných lodí. Posádky vlaků byly smíšené a tvořili je příslušníci různých zbraní a služeb. Základem byli příslušníci Železničního pluku (Eisenbahnregiment), doplněný důstojníky a mužstvem pěchoty, dělostřelectva a ženijního vojska; do posádek obrněných vlaků nebyl zařazen žádný příslušník válečného námořnictva. V průběhu války byly všechny obrněné vlaky postupně stahovány doWagramu vDolních Rakousích, kde byly modernizovány. Mnohé obrněné vlaky byly po válce zařazeny do výzbroje nově vzniklých států.
Z počátku rakousko-uherské velení nepřistupovalo k nabídkám obrněných kolových nebo pásových vozidel s důvěrou. Již roku1911 navrhl rakouský ženijní důstojník, nadporučík Günther Burstyn, obrněné vozidlo na podvozku amerického pásového traktoruHolt. Jednalo se o obrněný, pásový podvozek, doplněný věžičkou s rychlopalným kanonem. Vozidlo bylo 3,5 m dlouhé, 1,9 m vysoké a posádku tvořili tři až čtyři muži, návrh ale nebyl přijat.
V prvních dvou letech války se sice objevilo několik projektů obrněných vozidel, ale velení o ně nejevilo velký zájem. Několik tuzemských typů bylo vyrobeno v malých sériích, další byly získány jako kořist, opraveny a zařazeny do výzbroje. Jeden tuzemský typ, nazvaný po svém tvůrciJunovicz, byl postaven v roce1915 na podvozcích různých nákladních automobilů (Fiat,Büssing,Sauren,Perl aPraga) v počtu sedmi kusů. Osádku tvořilo pět mužů a ve výzbroji měl dva těžké kulometySchwarzlose vz. 1907/1912 ráže 8 mm.
.jpg)
Další obrněné automobily nesly označeníRomfell podle svých konstruktérů (ing. Románský a nadporučík Fellner) a byly postaveny vBudapešti. První, pod označenímSamson vznikl v roce 1915 na podvozku kolového tahače vz. 1909, druhý v roce1916, pod označenímGoliath. Oba stroje vážily 2 000 kg. Pobitvě u Caporetta by doplněny ještě třetím exemplářem. Výzbroj tvořil jeden těžký kulomet v otočné věži a mohl vést palbu i proti letadlům. Osádku tvořili čtyři muži.
Obrněné automobily byly z počátku nasazeny jen navýchodní a balkánské frontě, později se objevili také naitalském bojišti a to zvláště při obraněTerstu. Během dvanácté sočské bitvy byla v oblastiUdine nasazena Četa obrněných automobilů č. 1 (Panzerautozug Nr. 1), i když výcvik osádek nebyl ještě ukončen. Jednalo se asi o pět vozů Junovicz, dva Romfelly a několik ukořistěných vozůSpojenců (ruskýAustin a italskáLancia) – chybějí přesné údaje o počtech nasazených vozidel. Velení sice nesouhlasilo s nasazením automobilů v benátské rovině, která je protkaná vodními toky, kanály a lagunami, ale počítalo s jejich nasazením po prolomení italské obrany na řecePiavě.
Koncem roku1917 bylo několik rakousko-uherských důstojníků vysláno doBerlína k seznámení se stankovou technikou. Nikoliv s německými těžkými tankyA7V, ale s ukořistěnými britskými typy (Mark A aMark I.). Rakousko-uherské ministerstvo války plánovalo zakoupení asi 12 těchto tanků, a jejich následné bojové nasazení na italské frontě, ale rozhodnutí bylo odloženo až na dobu po průlomu na řece Piavě.
.jpg)
V roce1914 bylo vojenské letectvo, podléhající Vzduchoplaveckému náhradnímu oddílu (Luftschiffer Ersatzabteilung), stále ještě ve stavu výstavby (od roku 1911 probíhal soustavný výcvik vojenských pilotů). Pro jednotlivá armádní velitelství byly vytvořeny letecké roty a balónové roty. V prvních válečných měsících se tyto jednotky zabývaly hlavně leteckým průzkumem, piloty a veliteli letadel byli poddůstojníci a pozorovateli důstojníci. Během války se však začal počet leteckých jednotek výrazně zvyšovat a došlo k jejich rozdělení podle typů letadel.
Organizační struktura vojenského letectva:
V době vypuknutí války mělo vojenské letectvo celkem 15 leteckých rot (Fliegerkompanien), 12 pevnostních balonových oddílů (Festungballonabteilung) a jeden oddíl vzducholodí. Celkem čítala jedna letecká rota 32 letadel, přičemž byla tvořena osmiletkami po čtyřech strojích. Protože letecké jednotky vznikly až těsně před vypuknutím války (1912), nebyl čas na vytvoření zvláštního stejnokroje ani zvláštní barvy límcových výložek. Příslušníci vojenského letectva proto nosili standardní uniformy v barvě štičí šedi a výložky v barvě původního vojenského tělesa, od kterého přešli k letectvu. Piloti si oblékali kombinézy a kalhoty z hnědé nebo černé kůže a kožené kukly s leteckými brýlemi. Nezbytnou součástí pilotního stejnokroje byla vlněná šála.
V okamžiku první italské hrozby válečnému přístavuTerst rozhodl velitel Terstské námořní oblasti (Seebezirkkommandant),kontradmirálAlfred svobodný pán von Koudelka o vytvoření jednotky námořní pěchoty s názvem Terstský námořní prapor (Seebataillon Trieste). Prapor se úspěšně zapojil do obranných bojů v oblasti Duina během prvníchsočských bitev. Nejprve spadal do stavu 187. pěší brigády. Zpočátku tvořili Terstský námořní prapor jen dvě roty, později se třetí rotou stalaTrieste Jungschützen, tvořená dobrovolníky z řad studentů posledního ročníku terstských středních škol, kteří byli vybaveni námořními stejnokroji. Do stavu praporu bylo navíc zařazeno 12 kulometných družstev z pobřežní ochrany přístavu. Jako čtvrtá rota pak byla do praporu zařazena tzv. lagunová flotila (Lagunenflottille), která operovala s malými motorovými čluny v Terstském zálivu a v ústí řekySoči. Tato jednotka byla v roce 1916 osamostatněna a v říjnu a listopadu 1917 sehrála důležitou úlohu při osvobození městaGradaobojživelnou operací. Následně se podílela na zásobování pozemních jednotek přes laguny a kanály benátské oblasti, přičemž se její základnou stalo italské městoCáorle.
Další opatření spočívala ve vytvoření pobřežních dělostřeleckých baterií, které měly bránit otevřený Terstský záliv před útoky z moře. Tyto dělostřelecké baterie byly umístěny po celém pobřeží až kIstrijskému poloostrovu a jejich obsluhy byly také začleněny do stavu Terstského námořního praporu. Běhemdvanácté bitvy na Soči bylo několik pobřežních baterií motorizováno a následně se v rámci armádního dělostřelectva dostaly až k řecePiavě. Poté měly být tyto baterie nasazeny při obléháníBenátek.
I když vládnoucí konfesí bylo v Rakousko-Uhersku římskokatolické náboženství, několik menších národností monarchie vyznávalo jinou víru a armáda byla nucena zabezpečit vojenské duchovní i těchto náboženství. Nejrozsáhlejší skupinou příslušníků duchovní služby byliřímskokatoličtíkněží, které následovaliřeckokatoličtí duchovní,pravoslavní duchovní,luteránští akalvínští protestantští duchovní. Židovštírabíni působili ve vojsku jen za války a zabezpečovali duchovní péči pro izraelity (Israelitische Militärseelsorge), stejně jako muslimštíimámové (Islamitische Militärseelsorge) pro vojáky bosensko-hercegovinských jednotek.
Stejnokroje duchovních se vyznání od vyznání nijak nelišily, tito duchovní nosili specifické atributy své víry pouze během náboženských obřadů. V poli nosilo mnoho duchovních důstojnické uniformy s černými výložkami bez hodnostního označení. Rabíni při náboženských úkonech zahalovali hlavu a ramena do plátěného přehozu bílé barvy s pěti pruhy modré barvy na okrajích. Muslimští duchovní nosili na hlavě tradiční islámské fezy. Hlavním rozlišovacím znakem vojenského duchovního bylo hodnostní označení na rukávech, přičemž nejběžnější byly tři zlaté pásky na černém podkladě, což byla hodnost, která u duchovní služby odpovídalakapitánovi (u katolických duchovních měla označení polní kurát –Feldkurat). Toto označení nosili v týlových nemocnicích také členové řeholních řádů na rukávech svých řádových oděvů.
V roce1916 vydalo rakousko-uherské ministerstvo války souhlas se zařazením dobrovolnic na místa v kancelářích a v proviantní službě v hlubokém týlu a pro službu v etapních jednotkách. Během roku1917 se počet dobrovolnic neustále zvyšoval. V lednu1918 již v hlubokém týlu působilo 60 000 žen a dalších 27 000 v armádních etapách. Do října 1918 tento počet stoupl na 107 000 žen v týlu a 33 000 žen v armádních etapách. Dále působily v polních a záložních nemocnicích ošetřovatelkyČerveného kříže, a také ženy působící přímo ve frontovém pásmu.
Počátkem roku 1918 bylo rozhodnuto o standardizaci oblečení zaměstnaných žen a základnímu služebnímu členění. V rámci kancelářské služby na ministerstvu a v týlových úřadech došlo k vytvoření dvou služebních stupňů – asistentka 1. třídy (plně kvalifikované kancelářská pomocnice) a asistentka 2. třídy (méně kvalifikovaná kancelářská pomocnice). Armádní velení se nechtělo zabývat otázkami ženských stejnokrojů, ale zároveň se snažilo předcházet "módním výstřelkům". Vznikly tedy šedozelené kostýmy, jejichž nošení však nebylo závazné a nadřízení museli své asistentky spíše přemlouvat.
Střelecké spolky (Standschützen) měly zvláštní tradici mezi obyvateli horských oblastíTyrolska aVorarlbergu. Jejich příslušníci už po staletí prokazovali vysokou loajalitu vůčiHabsburkům a panovnickému domu. Podle zvláštních privilegií pro Tyrolsko a Vorarlberg měli zdejší členové střeleckých spolků právo na přechovávání střelných zbraní ve svých domovech. Jednotlivé spolky byly vytvářeny buď ve městech a městečkách nebo v rámci několika vesnic jednotlivých horských údolí. Jelikož bojeschopní muži byli mobilizováni na ostatní fronty, tvořili členstvo spolků starci anedospělí chlapci. Zvláštností byla skutečnost, že důstojníci a poddůstojníci byli vybíráni hlasováním všech členů spolku.
V roce1915, když vstupItálie do války ohrožoval také Tyrolsko, ukázaly střelecké spolky opět svou oddanostmonarchii a nabídly vytvoření zvláštních jednotek pro obranu země (např. vlašští Tyroláci jejichž mateřským jazykem bylaitalština postavili 3 500 dobrovolníků a zůstali naprosto loajální vůči císaři). Návrh byl ochotně přijat, a tak došlo k vytvoření útvarů o síle 20 000 až 24 000 tyrolských zemských střelců, mezi nimž byli jak školáci, tak staří muži, kteří ve vojsku sloužili o několik desetiletí dříve. Z počátku bylo jejich vybavení chudé, ale během několika měsíců došlo k rapidnímu zlepšení, protože jednotky byly postupně vybaveny vojenskými stejnokroji a výstrojními doplňky a došlo ke standardizaci výzbroje. Kromě standardních zimních stejnokrojů se nosily bílé maskovací potahy, které se oblékaly přes standardní zimní kabáty a čepice. Aby se tyto jednotky odlišily od pravidelných vojenských útvarů, nosily na límcích za hodnostním označením zemské znaky (např. tyrolskou orlici).
Pro vojenské nasazení tvořily jednotlivé střelecké spolky samostatné roty a prapory, pokud bylo více než 200 mužů ze stejného města či oblasti. Jejich příslušníci prokázali obdivuhodnou vytrvalost a bojové schopnosti při vedení obranných akcí v horském a vysokohorském terénu, ovšem jejich zapojení do útočných operací standardní pěchoty bylo nemyslitelné. Navíc poté, co mladí chlapci dospěli do odvodního věku a nejstarší dobrovolníci byli zproštěni vojenské služby, začaly tyto jednotky ztrácet na síle a do května 1917 klesly jejich početní stavy až na polovinu.
Vlastenecké cítění, které se projevilo v rakouských zemích zvláště poté, co Itálie vyhlásilaRakousko-Uhersku válku, umožnilo vznikdobrovolnických střeleckých jednotek na podobném základě jako u tyrolských a vorarlberských střeleckých spolků.
Organizační struktura zahrnovala několik střeleckýchpraporů:
Výzbroj těchto jednotek byla velice rozmanitá (od tuzemských pušekMannlicher, přeš německéMausery až po kořistní ruské puškyMosin-Nagant. Stejnokroje byly doplňovány či nahrazovány v závislosti na množství místních skladů. Stejně jako u zeměbrany měli dobrovolníci výložky trávově zelené barvy.
Politická situace v okamžiku vypuknutí války, vedla ke vzniku národně-osvobozeneckých institucí, přičemž některé byly tvořeny nejen politickými kluby, ale též organizovaly paramilitariální skupiny. V době míru se převážně věnovali sportovním aktivitám. Navzdory tomu, že mezi rakousko-uherskými úřady a různými tajnými nacionalistickými sdruženími docházelo k dlouhodobé "ilegální válce", nebyla vídeňská vláda proti těm skupinám, které mohly ohrozit nepřátele Rakousko-Uherska.
Nejprominentnější místo mezi národními dobrovolníky získaliPoláci, kteří se snažili o obnovu polského státu.Třetí dělení Polska bylo nakonec ratifikovánovídeňským kongresem v roce1815, přičemž Rakousku zůstalaHalič, PruskuZápadní Prusko aPoznaňsko a zbývajících část původního Polska (80% území a 60% obyvatel) se dostala do ruských rukou. V roce1867 poskytl císař celé Haliči určitou míru kulturní a jazykové autonomie, takže Rakousko-Uhersko se stalo pro všechny Poláky (zvláště pro ruské) atraktivním vzorem.
Józef Piłsudski byl 30. července 1914 postaven do čela polské paramilitariální organizace, která se nazývalaStrzelcy. 19. srpna téhož roku souhlasilo rakousko-uherské Hlavní velitelství s výstavbou tzv.Polské legie v západní a východní Haliči, velícím jazykem se stalapolština. Józef Piłsudski se stal velitelem 1. pluku polských střelců. Bez ohledu na kritický vývoj situace v Haliči pro Rakousko-Uhersko přitahovala Polská legie takové množství dobrovolníků, že v listopadu 1914 došlo k vytvoření Brigády polských střelců. Tato brigáda byla sice během zimy 1914/1915 značně oslabena, ale nový příliv dobrovolníků obnovil její bojeschopnost.
.jpg)
Zároveň došlo k vytvoření 2. brigády polských střelců z východohaličských Poláků. Stavy brigády zahrnovaly dva pěší pluky, dvě jezdecké eskadrony a tři dělostřelecké baterie. Brigáda úspěšně zasahovala do bojů v oblastiBukoviny po celý rok 1915. Později vznikly také základy 3. brigády. Všechny tři brigády byly nasazeny při zastavení ruskéBrusilovovy ofenzívy a v srpnu1916 byly sloučeny doPolského pomocného sboru (Polniches Hilfskorps). V roce1917 ztroskotal pokus Vídně a Berlína o obnovu polského království, což bylo zapříčiněno i ruskouúnorovou revolucí. V té době došlo k rozpuštění polských dobrovolnických jednotek (zachována byla pouze 2. brigáda, která zůstala loajální Rakousko-Uhersku až do roku1918).
Polští dobrovolníci nosili standardní stejnokroje a standardní výzbroj a výstroj. Pokrývku hlavy tvořily polské čapky, buď měkkámaciejówka nebo vyztuženárogatywka. Příslušníci hulánských eskadron nosili vysokou hulánskou čapku, odkazující na tradice polského jezdectva z dob napoleonských válek. Na všech pokrývkách hlavy se nacházela buď červenobílá kokarda nebo kovový odznak s polskou orlicí, doplněný písmenemS (strzelcy) neboL (legion).
VznikUkrajinské legie fakticky kopíruje vznik obdobných polských jednotek. Političtí představitelé Ukrajinců (Rusínů) nabídli svoji pomoc s cílem vytvořit samostatný ukrajinský stát. Došlo k vytvoření střeleckého pluku s celkovým počtem 2 500 dobrovolníků. Jednotka vznikla pod označením Ukrajinští dobrovolní střelci (freiwillige ukrainnische Schützen), později však zdomácněl název Ukrajinská legie a její důstojníci užívali pojem "legionářský" před názvem své hodnosti. Kromě mužů sloužili mezi ukrajinskými dobrovolníky také ženy a několik jich bylo vyznamenáno za statečnost v boji.
Stejně jako Poláci i Ukrajinci nosili standardní uniformy rakousko-uherské pěchoty. Jejich pokrývky hlavy měl zvláštní specifický tvar. Příslušníci Ukrajinské legie sloužili v rakousko-uherské armádě až do března1918, kdy se dobrestlitevském míru stali základem ozbrojených sil nově vytvořenéUkrajinské lidové republiky.
Na jaře 1916 po obsazeníAlbánie začalo Rakousko-Uhersko organizovat bezpečnostní službu v týlu. Kromě vojenskéhočetnictva zde začaly vznikat také první domácí četnické jednotky z řad dobrovolníků. Navíc došlo k vytvoření miličního teritoriálního systému, jehož výsledkem bylo devět dobrovolnických praporů, jenž vznikly postupně v průběhu roku 1916 a zůstaly zachovány až do roku 1918.Jejich důstojníci a poddůstojníci ovšem přišli z c. a k. armády. Několik albánských kmenů se přihlásilo dobrovolně k vojenské službě i se svými náčelníky.
PříslušníciAlbánské legie byli často označovaní jako albánští dobrovolníci (Albanische Freiwillige). Sloužili při ochraně týlu a pobřeží proti diverzním italským, francouzským a řeckým jednotkám až do konce války. Nosili standardní armádní stejnokroje nebo malebný albánský národní kroj. Jako pokrývka hlavy sloužil buď albánský fez bílé barvy, nebo bosensko-hercegovinský fez s červeno-černou albánskou kokardou.
| Pěchota | Jezdectvo | Dělostřelectvo | Myslivci | Výložky | Výložky horských myslivců |
|---|---|---|---|---|---|
| Mužstvo | |||||
| vojín (Infanterist) (Inf., Inft.) | dragoun (Dragoner) husar (Husar) hulán (Ulan) | dělostřelec (Kanonier) | myslivec (Jäger) |  |  |
| svobodník (Gefreiter) (Gft., Gfrt.) | svobodník (Gefreiter) | nápředník (Vormeister) | závodčí (Patrouillenführer) |  |  |
| Poddůstojníci | |||||
| desátník (Korporal) (Korp., Kpl.) | desátník (Korporal) | dělostřelecký nápředník (Geschütz-Vormeister) | podmyslivec (Unterjäger) |  |  |
| četař (Zugsführer) (Zgsf., Zgsfr.) | četař (Zugsführer) | četař (Zugsführer) | četař (Zugsführer) |  |  |
| šikovatel (Feldwebel) (Fldw.) | strážmistr (Wachmeister) | střelmistr (Feuerwerker) | nadmyslivec (Oberjäger) |  |  |
| kadet (Kadett) (Kdt.) | kadet-strážmistr (Kadett-Wachtmeister) | kadet-střelmistr (Kadett-Feuerwerker) | kadet-nadmyslivec (Kadett-Oberjäger) |  |  |
| štábní šikovatel (Stabs-Feldwebel) (StbFldw.) | štábní strážmistr (Stabs-Wachtmeister) | štábní střelmistr (Stabs-Feuerwerker) | štábní nadmyslivec (Stabs-Oberjäger) |  |  |
| důstojnický zástupce (Offiziersstellvertreter) (od roku1915) | důstojnický zástupce (Offiziersstellvertreter) | důstojnický zástupce (Offiziersstellvertreter) | důstojnický zástupce (Offiziersstellvertreter) |  |  |
| Důstojničtí čekatelé | |||||
| kadet-důstojnický zástupce | kadet-důstojnický zástupce | kadet-důstojnický zástupce (Kadett-Offiziersstellvertreter) | kadet-důstojnický zástupce | ||
| praporčík (Fähnrich) (Fhr.) | praporčík (Fähnrich) | praporčík (Fähnrich) | praporčík (Fähnrich) |  |  |
| Nižší důstojníci | |||||
| poručík (Leutnant) (Lt.) | poručík (Leutnant) | poručík (Leutnant) | poručík (Leutnant) |  |  |
| nadporučík (Oberleutnant) (Oblt.) | nadporučík (Oberleutnant) | nadporučík (Oberleutnant) | nadporučík (Oberleutnant) |  |  |
| Kapitáni | |||||
| kapitán (Hauptmann) (Hpt., Hptm.) | rytmistr (Rittmeister) | kapitán (Hauptmann) | kapitán (Hauptmann) |  |  |
| Vyšší důstojníci | |||||
| major (Major) (Mjr.) | major (Major) | major (Major) | major (Major) |  |  |
| podplukovník (Oberstleutnant) (Obstl.) | podplukovník (Oberstleutnant) | podplukovník (Oberstleutnant) | podplukovník (Oberstleutnant) |  |  |
| plukovník (Oberst) (Obst.) | plukovník (Oberst) | plukovník (Oberst) | plukovník (Oberst) |  |  |
| Generálové | |||||
| generálmajor (Generalmajor) (Gmjr.) |  | ||||
| polní podmaršálek (Feldmarschalleutnant) (Fmlt.) |  | ||||
| generál pěchoty (General der Infanterie) (GdI) | generál jezdectva (General der Kavallerie) | polní zbrojmistr (Feldzeugmeister) |  | ||
| generálplukovník (Generaloberst) |  | ||||
| polní maršál (Feldmarschall) (FM.) |  | ||||
{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Obrázky, zvuky či videa k tématuRakousko-uherská armáda na Wikimedia Commons