Možná hledáte: knihu - učebnici pro vysoké školy vydanou nakladatelstvím Portál, vizPsychologie (kniha).
Řecké písmenoPsí bývá občas používáno jako symbol psychologie
Psychologie(zřeckého ψυχή (psyché) = duševno, duch, dech a -λογία (-logia) = věda, výzkum, nauka o duševnu) jevěda, která studuje lidskéchování,mentální procesy[1] atělesné dění[2] včetně jejich vzájemnýchvztahů ainterakcí (souhrnně označované jakopsychika). Snaží se je popsat, vysvětlit apredikovat. Cílem psychologie je také získanépoznatky využít k zvýšení spokojenosti a zlepšení zdraví člověka,[2] prostřednictvímpsychoterapie jich navíc lze využít kléčebným účelům.
Člověk zabývající sepsychologiívýzkumně i prakticky bývá označován jakopsycholog. Člověk provádějící psychoterapii jepsychoterapeut. Tyto role mohou být v běžné řeči zaměňované.[pozn. 1]
V psychologii dnes existuje nejméně pět významných a vlivných teoretických přístupů, z nichž každý vlastním svébytným způsobem definuje svůj vědecký pohled na psychologii. Liší se definicí samotné psychologie, zaměřují se na rozdílná témata a používají často svébytné výzkumné přístupy. Podle Seamona a Kenricka[2] lze různé přístupy přirovnat k odlišným mapám stejného města – každá využívá jinou perspektivu, jedna se zaměřuje na linie ulic, druhá natopografii a třetí na podzemní sítě. Tyto přístupy vznikaly během vývoje psychologie, kdy se zdálo, že lze nalézt jednotné psychologicképaradigma, a proto se ostře vůči sobě vyhraňovaly. Dnes však mezi přístupy dochází opět k pozvolnému sbližování a jsou chápány spíše jako různé aspekty téhož jevu.[1]
Biologický přístup se zabývá studiemneurofyziologických procesů,mozku, „technickými“ aspekty vnímání a podobně. Zajímá se, jaké neurofyziologické procesy jsou základem chování a prožívání, a vznikla díky možnosti aplikace biologických experimentů pro studium myšlenkových jevů. Využívá postupy, jako je napříkladpozitronová emisní tomografie,funkční magnetická rezonance, a její součástí je také přístup nazývanýevoluční psychologie, která studujegenetické základy lidské psychiky a jejíž představitelé vesměs navázali naDarwinovo dílo. Tento přístup je nejvíce svázaný sbiologickou psychologií, jednou ze základníchpsychologických věd. Biologický přístup chápe napříkladdepresi jako poruchu v důsledku abnormálních změn nepříznivě ovlivňujících hladinuneurotransmiterů. Biologický přístup přispěl i ke studiupaměti. Například dětskáamnézie může být zčásti způsobena nezralostíhipokampu (který se podílí na upevňování vzpomínek), neboť tato část mozku není v období roku až dvou po narození ještě plně vyvinuta.
Skinnerova výuková skříňka pro učení podmiňováním.
Podrobnější informace naleznete v článku Behaviorismus.
Behaviorální přístup(někdy též behavioristický) byl dominantním v první polovině20. století. Zaměřoval se především na lidské chování a omezil se naobjektivně pozorovatelná fakta. Na rozdíl odpsychoanalýzy zcela vynechal lidskou mysl (označovanou jakoblack box, tedyčerná skříňka) a vytvořil tzv. model S-R (stimulus–reakce), ve své době byl proto odpůrci označován jako „psychologie bez duše“. V dnešní době je striktní behaviorismus spíše historií, navázaly na nějneobehaviorismus čiteorie sociálního učení a používá se model S-O-R (doplněný o objekt).
Psychodynamický přístup (někdy označovaný též jakohlubinná psychologie) vesměs navazuje napsychoanalýzuSigmunda Freuda a zkoumají především nevědomé oblasti lidské psychiky, které zpravidla považují za dominantní v lidském chování a myšlení. Vzhledem k malým možnostemověřováníhypotéz patří k nejkontroverznějším psychologickým proudům.
Fenomenologický přístup je silněhumanisticky a filozoficky orientovaný směr, který studuje smysl lidského bytí, prožívání, lidské svědomí, osamění. Přístup jenedeterministický a ústředním konceptem je tak pojem svobodnávůle.Evropský aamerický přístup se tradičně liší: v Evropě, kde byla dominantní zejménaexistenciální analýza adaseinsanalýza, se psychologové zaměřovali převážně nasmysl života, prožíváníúzkosti, odloučení, izolace, přijetí apod. Americký směr (tzv.humanistická psychologie) zdůrazňovala pozitivní aspekty lidské přirozenosti. K fenomenologické psychologii lze přiřadit i nejrůznějšíkonstruktivistické směry a stejně jako psychoanalýza má fenomenologický přístup omezené možnosti výzkumu.
Celek je více než soubor částí – na obrázku vidíme dva trojúhelníky, ačkoliv jsou z nich vidět jen rohy.
Podrobnější informace naleznete v článku Gestaltismus.
Gestalt psychologie (někdy téžtvarová psychologie, odvozeno odněmeckéhoGestalt =tvar) je převážně historická psychologická škola. Vznikla v roce1912, tedy v období rozvoje behaviorismu vUSA. Předmětem jejího studia je zkoumání psychických fenoménů celostní povahy (zejménavnímání), a to zejména s využitím metodyintrospekce. Percepční zkušenosti podle gestalt psychologie závisejí na vzorcích vznikajících v důsledku působenípodnětů a dále na organizaci zážitků. Typickým tvrzením gestalt psychologie je teorie, že psychické jevy nelze považovat za pouhou sumu částí, ale vynořují se v duševním světě jako fenomény samy o sobě – že„celek je více než součet částí“. Když se podíváme na obrázek, uvidíme spíše dvatrojúhelníky než jako šest malých obrázků. Gestalt psychologové se zabývali dále vnímánímpohybu, velikosti, sledovali proměnybarev při změnách osvětlení a tím položili základy současného výzkumu v oblastikognitivní psychologie.Gestaltisté byli výrazně ovlivněni filozofickoufenomenologií a rovněž se inspirovali objevemmagnetického pole.
Psychologie má široké pole zájmu. Zaobírá se výzkumem od mezilidských vztahů, přes možnosti učení a osobnostní vlastnosti, až po biologické pozadí lidského myšlení. Podle předmětu zkoumání se dělí na dílčí obory:
Speciální – někteří autoři[2] ještě uvádějí tuto kategorii, která obsahuje disciplíny odvozené od výše uvedených s relativně úzkým oborem studia. Je to napříkladpsychometrika,psycholingvistika čipsychodiagnostika.
Některé z psychologických disciplín významné pro pochopení rozsahu zaměření psychologie – patří mezi ně například následující:
Klinická psychologie aplikuje poznatky o patologickém fungování lidské psychiky a využívápsychodiagnostické postupy k jejich určování jejich typu a příčiny. Jejím cílem je zjistit pacientovy potíže a případně navrhnout možnosti léčby. Samotná léčby psychologickými prostředky se nazývápsychoterapie. V případech, kdy nejde oduševní poruchu, ale o pomoc zdravému člověku v psychické nouzi, mluvíme spíše oporadenství (například manželském, rodinném, školním aj.). Teoretickým oborem, který přímo zkoumá hranice mezi duševním zdravím a nemocí a zajímá se o vznik, průběh a charakteristiky duševních nemocí, jepsychopatologie.
Jedná se o psychologický obor, který zkoumá rozdíly mezi lidmi a jejich rozličné vlastnosti (např. způsob myšlení nebo chování). Poznatky psychologie osobnosti jsou teoretickým východiskem pro konstrukci standardizovaných metod psychologické diagnostiky.[4]
H. Ebbinghaus v roce1908 poznamenal, že psychologie má dlouhou minulost, ale krátkou historii.[5] Lidé se však o psychologické poznatky zajímali už od pradávna a během18. a19. století byla provedena řada výzkumů, které je možné označit jako psychologické.[6] Jako samostatná věda se pak psychologie pod vlivemvěd přírodních (zejménamedicíny afyziologie) vydělila zfilozofie ve druhé polovině19. století.[7] Proto jsou dodnes v psychologii patrná dvě hlavníparadigmata, a to duchovědné (spíše filozofické) a přírodovědné (objektivistické,experimentálně podložené a odvozené spíše z věd přírodních).[2]
Zakladatel psychologie Wilhelm Wundt zhruba okolo roku 1880 se svým výzkumným týmem v laboratoři v Lipsku.
Ačkoliv zdroje vlivů kulminujících ve vědecké psychologii polovinydevatenáctého století lze vystopovat v psychologiiantické a předrenesanční, je to přece jen primárně historie idejí, začínající renesancí, která osvětluje duchovní atmosféru místa a času poloviny devatenáctého století. Do poloviny 19. století byla psychologie součástífilozofie. Za jejího zakladatele ve filozofických vědách byl považovánAristoteles (384–322 př. n. l.). Jeho výzva adresovanáčlověku a prostupující podstatnou část jeho psychologického myšlení je:„Staň se, čím jsi.“ Vědecká psychologie, snažící se o kauzální výklad psychických jevů a přírodovědně orientovaná, se mohla rozvinout díky fyzice, fyziologii, evoluční biologii, atomismu, kvantifikujícím a laboratorním přístupům včetně přístrojových prostředků, použitým k řešení vědeckých problémů. Vznik vědecké psychologie byl podpořen také kritickýmempirismem,asocianismem amaterialismem.
Počátky vědecké psychologie jsou obvykle datovány rokem1879, kdyWilhelm Wundt založil první psychologickou laboratoř na univerzitě vLipsku vNěmecku. Wundt se při své práci do vysoké míry opíral ointrospekci (pozorování a zaznamenávání povahy svého vlastního vnímání, myšlení a cítění).Vznik laboratoře měl takový význam, protože v té době určovaly experimentální disciplíny (zejména přírodovědné) co je vědní a co ne. Chtěla-li se psychologie stát uznanou vědou, musela i ona prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v laboratoři. Laboratorní práce nabízela záruku že objektivní metodou budou získány poznatky, spolehlivě ověřitelné a opakovatelné podobně jako je tomu vchemii,fyzice nebofilozofii.
Kromě Wundta jsou svými výzkumy důležití fyziologEwald Hering a fyzikErnst Mach, působící v druhé polovině 19. století v Praze, studovali počitky avjemy.Külpe hlavní představitel Würzburské školy, zkoumal myšlenkové procesy,Ebbinghaus paměť a učení.Nová evropská psychologie byla značnou měrou fyziologická,experimentální, elementová,asocianistická, hlavní metodou bylaintrospekce, i když jiné metody se též užívaly. Byla zaměřena hlavně na procesyvnímání.William James přenášel, podobně jako i jiní Američani, evropskou psychologii do Spojených států, kde se však dále vyvíjela spíše ve smyslufunkcionalismu. James zdůraznil nutnost studia návyků,emocí avědomí.
Metodaintrospekce se neosvědčila, obzvlášť při sledování rychlých duševních procesů. A tak v raném vývoji psychologie začaly hrát důležitou úlohu směrystrukturalismus (rozkládání, resp. analýza duševních struktur) afunkcionalismus (studium operacímysli, sloužícíchadaptaci organismu na okolní prostředí a fungování v něm).Hlavnímpropagátorem strukturalistického směru bylE. B. Titchener, psycholog zCornellovy univerzity a Wundtův žák, který pro tento směr psychologie zavedl tento název. Ovšem jiní psychologové s tímto analytickým přístupem strukturalismu nesouhlasili.William James, psycholog na Harvardově univerzitě, se domníval, že by se na analýzu prvků vědomí měl klást menší důraz a naopak větší pozornost by měla být věnována jeho proměnlivé, osobní podstatě, jeho přístup byl nazván funkcionalismus, který zejména rozšířil rámec psychologie o chování, coby předmět zkoumání.
Přirovnání psychiky k vědomí s vědomou částí nad hladinou a nevědomím v hloubce.
Podrobnější informace naleznete v článku Psychoanalýza.
Psychoanalýza je teorií osobnosti a zároveň metodoupsychoterapie. Historie psychoanalýzy se rozvíjela spíše jako součástlékařské psychologie apsychiatrie, která částečně navazovala na historiihypnotismu a zakládala se na klinických zkušenostech. Její počátky jsou spojeny se jménemSigmunda Freuda a spadají na přelom 19. a20. století a v tehdejší době znamenala určitou revoluci v pojetí lidské psychiky. Sigmund Freud psychoanalýzu definoval jako „vědu o nevědomí“ – psychologie do té doby s tímto pojmem nepracovala. Ústředním tématem psychoanalýzy jenevědomí, které můžeme definovat jakomyšlenky, postoje, podněty, přání, motivy aemoce, jichž si nejsme vědomi. Nevědomé myšlenky se projevují mnoha způsoby, například vesnech, přeřeknutích a chybných úkonech. Během volnýchasociací je pacient vyzván, aby říkal, cokoli mu přijde na mysl, aby mohlo dojít ke zvědomění nevědomých přání.Jedinci si nejsou zcela vědomi některých důležitých aspektů svého chování, jejich zvědomění může přispět k jejich léčení.Mnoho z našeho chování má kořeny v procesech, které jsou nevědomé. Nevědomím rozumí Freud myšlenky, strachy a tužby, kterých si jedinec není vědom, ale které ovlivňují jeho chování. Podle Freuda je agresivní chování založené na vrozenéminstinktu.
Na psychoanalýzu navázalaNeopsychoanalýza, odmítající instinktivní a biologické základy klasické psychoanalýzy a hledající zdroj konfliktů v sociální oblasti, v raných dětských zážitcích i v konfliktu jedince s požadavky dané kultury; většinou se jedná o metoduvolných asociací.[8]
Podrobnější informace naleznete v článku Behaviorismus.
Odvozeno od anglickéhobehaviour (česky chování). Pro strukturalismus a funkcionalismus byl charakteristický systematický přístup k předmětu studia a psychologii chápali jako vědu o vědomé zkušenosti. Kolem roku1920 však tyto školy byly nahrazeny novými školami. Největší vliv na vědeckou psychologiiSeverní Ameriky získal asi až do roku1950 behaviorismus. ZakladatelJohn B. Watson nesouhlasil s názorem, že předmětem studia psychologie je vědomá zkušenost, a nesouhlasil ani s psychoanalýzou v tom, že studium lidské mysli je ústředním tématem psychologie. Tvrdil například, že psychologie zvířat a psychologie dětí jsou samostatné vědecké disciplíny a že se mohou stát vzorem pro psychologii dospělých, při svých studiích ale ještě o vědomí nehovořil. Vzhledem k tomu žechování je pozorovatelné avědomí není, introspekce přestávala stačit a nový směr se rychle uchytil.
Podle Watsona je téměř všechno chování výsledkem podmiňování a prostředí formuje chování jedince posilováním určitých návyků. Dáme-li např. dítěti sušenku, aby přestalo plakat, jeho chování tak spíše posílíme – odměníme. Odměněná reakce byla považována za nejmenší jednotku chování, na jejímž základě mohou vznikat mnohem složitější vzorce chování. Behavioristé uvažovali o psychologických jevech v pojmechpodnětu areakce, čímž došlo ke vzniku názvu „S–R psychologie“ (Stimulus–Response, česky podnět – reakce). Tento přístup nebere v úvahu duševní procesy, o lidském vědomí někdy mluví jako o neproniknutelné schránce (ang. black box) asleduje pouze vstupy a výstupy. Hlavní předností behavioristické psychologie tak bylpsychologický experiment, který poskytoval jasně vyjádřitelné výsledky.
V důsledku kritiky radikálního behaviorismu vznikl ve30. letech 20. stol.neobehaviorismus, který se snažil překonat mechanické chápání psychiky. Neobehaviorismus upravil rovnici S-O-R (stimulus-object-response, přičemž objekt je intervenující proměnná v podobě lidské mysli).
Dodruhé světové války byl dominantním směrem behaviorismus, především v USA, přestože například v Německu byla populárnítvarová psychologie, své kořeny měla hluboko ipsychoanalýza a stále existovalo více dalších psychologických směrů. Po válce se zájem o psychologii zvýšil a ukázalo se, že staré postupy již nejsou dostačující. Tento názor byl potvrzen rozvojempočítačů.Herbert A. Simon a jeho kolegové na konci padesátých let publikovali řadu prací uvádějících, jak mohou být psychologické jevy simulovány prostřednictvím počítače. Dále byla v rámci přístupu založeného na zpracování informací přehodnocena řada psychologických konceptů.Noam Chomsky, jehož knihaSyntaktické struktury (v ang. orig. Syntactic Structures) z roku1957 dala podnět k prvním základním analýzámjazyka a ke vznikupsycholingvistiky a byla dalším důležitým podnětem pro psychologii. Lingvisté se začali zabývat mentálními strukturami potřebnými pro porozumění jazyku a jeho produkci.V padesátých letech se začala výrazně rozvíjetneuropsychologie.V průběhu20. století se tedy těžiště zájmu psychologů vrátilo do stejného místa, odkud původně vyšlo, ke sledování vnitřních duševních struktur a procesů, tentokrát ale s novými a lepšími nástroji zkoumání. Souběžně vznikalo větší množství dílčíchpsychologických směrů, které však již nebyly v tak ostrém sporu.
V současnosti už nejsou jednotlivé psychologické přístupy tolik vyhraněné a většina historických směrů je stále mezi psychology populární. Velký důraz je dnes kladen na využití počítačů a modelování lidské psychiky prostřednictvímpsychometrických postupů. V posledních 20 letech se stávají stále populárnější také postmoderní psychologické směry jako napříkladdiskurzivní psychologie, která se zaměřuje na vnímání světa jednotlivcem a na způsob budování individuální zkušenosti, nebokritická psychologie, kritizující mainstreamovou psychologii a způsob jejího nahlížení napsychopatologii.
Studium psychologie je velmi populární po celém světě a k jeho studiu se každý rok hlásí velký počet uchazečů[9] (jen v ČR je přijato ke studiu asi pouhých 7 % zájemců ročně).[10] V České republice lze v roce 2024 studovat psychologii s akreditacíMŠMT na pěti veřejných a třech soukromýchvysokých školách.[11]
Absolvent postgraduálního doktorského studia psychologie je nositel tituluPh.D. (doktor psychologie). Studium je zaměřeno primárně na přípravu pro působení v akademické a vyzkumné sféře. Jde o nejvyšší možné vzdělání v oboru psychologa-výzkumníka. NaUniverzitě Karlově v Praze se čtyřleté doktorské studium v programu Psychologie P770 realizuje na třech jejích fakultách: v oboru pedagogické psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v oboru lékařské psychologie a psychopatologie na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a v oborech sociální psychologie, psychologie práce a řízení a oboru klinická psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. NaMasarykově univerzitě vBrně lze studovat doktorské studium sociální, vývojové a obecné psychologie naFakultě sociálních studií aFilozofické fakultě, kde lze navíc studovat i klinickou psychologii. Doktorské studium psychologie však nabízí i další české univerzity.
Absolvent je oprávněn po pětiletém studiu (jedno, zda tříletém bakalářském a dvouletém navazujícím magisterském, nebo přímo pětiletém magisterském studiu) vykonávat povolánípsychologa, po ukončenípostgraduální přípravy i na poziciklinického psychologa čipsychoterapeuta:
Absolvent se může uplatnit vmarketingu,personalistice apod., není však oprávněn vykonávat povolání psychologa, ani vstoupit do postgraduální přípravy na pozici klinického psychologa:
Absolvent může nalézt uplatnění jinde, například v pedagogické sféře, personalistice apod., není však opět oprávněn vykonávat samostatnou psychologickou činnost. Zpravidla jde také jen o zaměření na psychologii v rámci jiného studia (například ekonomického), nikoliv psychologii jako samostatný studijní obor:[33]
Kromě toho výkon dalších určitých psychologických povolání může být vázán na jiné postgraduální studium. Příkladem může být povolání klinického psychologa, ke kterému je oprávněn držitel magisterského titulu z psychologie s dokončenou pětiletou předatestační přípravou.
