| Indicko-pákistánská válka (1947–1948) | |||
|---|---|---|---|
| konflikt:Indicko-pákistánské války | |||
 Indičtí vojáci | |||
| Trvání | 22. října 1947 –31. prosince 1948 | ||
| Souřadnice | 34°30′ s. š.,76° v. d. | ||
| Příčiny | spor o území Kašmíru | ||
| Výsledek | Kašmír rozdělenlinií kontroly na indickou (dnesDžammú a Kašmír o rozloze asi 42 000 km² aLadak s cca 59 000 km²) a pákistánskou část (dnesAzád Kašmír o rozloze okolo 13 400 km² aGilgit - Baltistán – asi 72 000 km²) | ||
| Strany | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |||
První válka v Kašmíru bylovojenské střetnutí meziPákistánem aIndií, které se v letech 1947–1948 vedlo o územíKašmíru. Výsledkem bojů bylo rozdělení bývalého knížectví Kašmír na pákistánskou a indickou část, hranice mezi územími se nazýváLinie kontroly. Na indické části se dnes nachází svazové státyDžammú a Kašmír aLadak, na pákistánskéAzád Kašmír aGilgit - Baltistán.
Ve dnech 14. až 15. srpna1947 byla vyhlášena nezávislostIndie, z velké části na tom měl podílMahátma Gándhí. Od roku1913 nabádal Indy kpolitice občanské neposlušnosti a pasivní rezistence. V této politice pokračoval i po získání nezávislosti – snažil se především o nenásilné řešení konfliktu mezimuslimy ahinduisty.
Na územíIndie bylo 565knížecích států, jejichž vládcové se ještě před osamostatněním Indie měli rozhodnout, zda se chtějí připojit k Pákistánu či k Indii. HinduistickýmahárádžaHari Singh se dlouho nemohl rozhodnout, zda se připojit k Pákistánu (vKašmíru žilo 65% muslimů) nebo k Indii. Sám mahárádža byl totiž Ind. Když rozdělení proběhlo, doufal, že se mu podaří udržet nezávislost Kašmíru vkrálovství, kde by se sám stalkrálem. Pákistán a Indie požadovalyreferendum obyvatelstva.
V Pákistánu se od počátku konfliktu prosazoval sílící vlivMuhammada Alí Džinnáha, který se v roce 1947 stal generálnímguvernérem v Pákistánu. Do té doby podporoval muslimská povstání a rozdělení Indie na muslimskou a hinduistickou část. Počátkem října se Muhammad Alí Džinnáh (silně nemocnýtuberkulózou) vydal na (zdravotní) cestu do Kašmíru. Ve skutečnosti chtěl zjistit, zda se Hari Singh rozhodl připojit k Pákistánu či nikoliv. Dostalo se mu však záporné odpovědi – Singhův emisar zároveň Džinnáhovi doručil zprávu, že Singh si nepřeje Džinnáhův pobyt v Kašmíru ani za účelemrekreace. To zapříčinilo rozpoutání prvníválky v Kašmíru.
V nastalé situaci se válka o několik dnů zdržela díky problému s vysokýmidůstojníky. Jednalo se stále ještě totiž oBrity na obou stranách znesvářených stran. Zdráhali se bojovat proti svým bývalým spolubojovníkům z období před rokem 1947. Vrchním velitelem Pákistánské armády bylFrank Messervy.Muhammad Alí Džinnáh se rozhodl poslat důstojníka pro dodávky zbraní doLondýna, ve skutečnosti se potřeboval Messervyho zbavit. Messervy si válku nepřál, vyžádal si proto ujištění PákistánskéhopremiéraLíákata Alího Chána, že se žádný ozbrojený konflikt nechystá.
Messervy odcestoval doBritánie a 22. října do muslimské části Kašmíru vtrhlipaštunští radikálové podpoření 7. pěší divizí Pákistánské armády. Chtěli obsaditŠrínagar a svrhnout Singhovu vládu. Vyvolali ovšem jen několik muslimských povstání, například ve městě Punč. Veškeré akce Pákistánské armády aPaštunů probíhaly za zády britských důstojníků i úředníků, kterých bylo v zemi stále ještě dost.
Další Brit Douglas David Gracey, který byl zástupcem generála Messervyho, okamžitě po zjištění, že 7. pěší divize je v pohybu, volal svému kolegovi na indické straněgeneráloviRobertu Lockhartovi, který pocházel zeSkotska. Lockhart informoval o nastalé situaci generálního guvernéra a bývalého místokrále Indie lordaMountbattena i vrchního velitele repatriovaných britských jednotek maršálaAuchinlecka. Novopečený indický premiérDžáváharlál Nehrú byl zprávami velice zneklidněn.
Mountbatten se rozhodl vyčkávat, až o pomoc požádá Hari Singh, nicméně očekával, že intervence indické armády bude nutná. Doufal, že se Singh rozhodne pro připojení k Indii. Auchinleck zase pohrozil pákistánským představitelům stažením všech britských důstojníků a úředníků z Pákistánu. To by pro pákistánskou stranu znamenalo značné komplikace, protože novýstát se teprve formoval aarmáda byla značně nezkušená.
Hari Singh se začal obávat nepokojů, protože muslimská část obyvatelstva byla v převaze, a tak se 26. října vydal ze Šrínágaru doDžammú. Spolu s ním začal exodus obyvatelstva. Do konce roku se nejen v Kašmíru přemístilo téměř 14 milionů lidí. Menší přesuny obyvatelstva následovaly i v roce1948.Muslimové utíkali doPákistánu,hinduisti doIndie, docházelo k sociálnímu stresu a nepokojům. Ještě týž den podepsal Hari Singh smlouvu s Indií v zastoupení Mountbattena, kterou vyjádřil souhlas s referendem a rozmístěním indických vojsk na svém území. Indické jednotky na to obsadily Šrínagar. Od tohoto okamžiku se datuje počátek konfliktu mezi oběma státy. Indie považuje žádost Hari Singha za souhlas s připojením k Indii, Pákistán nikoliv.
27. října přistál na letišti v Šrínágaru první letounDakota C-3 s příslušníky 1.sikhského praporu indické armády pod velenímpodplukovníka Raje. Tento den bylo do města přepraveno 329vojáků zmíněného praporu. V příštích dnech vykonalyletouny přes 100 letů a do města přemístily oddíly 161. pěší brigády.
Od tohoto dne se datuje první kašmírská válka, ve skutečnosti však ani jedna ze stran válku nevyhlásila.Paštunové se věnovali hlavně útokům proti hinduistům, dokázali však také znemožnit dodávky proudu do velké části oblasti. Boje v prvních dnech spočívaly v budování palebných pozic (hlavně na indické straně). To bylo strategicky výhodnější, kašmírská armáda byla slabá a tvořená příslušníky obounáboženských skupin, takže docházelo kdezercím a rozpadu armády.
Paštunové hinduisty systematicky zabíjeli, ve městečku Baramulla způsobili rozsáhlýmasakr. Všechny domy byly vyrabovány, lidé, kteří neutekli, byli zabiti. Stejný osud postihl iklášter Panny Marie, ve kterém v době vpádumuslimů bylo 14řádových sester evropského původu a několik pacientů. Všechnyženy bylyznásilněny a nakonec spolu s ostatními zavražděny. Klášter byl vypálen. Tato akce zdržela Paštuny v postupu a umožnila indické armádě zbudovat v Šrínágaru opevnění a připravit se odrazit muslimský útok. Muslimové byli odraženi již před Šrínágarem a byli nuceni se vrátit.
V muslimských rukou zůstalo několikvesnic i nadále. Přišla zima a boje v horách se zostřily. Indie vybudovala před Šrínagarem obranný val a 1. listopadu1947 zahájila indická armáda ofenzívu. 13. listopadu padlo městečko Uri, které otevřelo cestu do Baramully (dobyta 17. listopadu) a do Punču (dobyt 20. listopadu). Akcí se účastnilygurkhské,kumáonské, sikhské arádžputánské jednotky indické armády. Výraznou podporu způsobilo i nasazení letectva, které šrínagarské jednotky zásobovalo abombardovalo pákistánské pozice. Osvobozením Punč byly boje na krátký čas ukončeny. Po této vlně bojů měla indická strana 1103 padlých a 3152 zraněných mužů. Na pákistánské straně chybí data, ale počet mrtvých se odhaduje na 6000 a 14000 zraněných. Velkou část bojovníků na obou stranách zabily i hory amráz. Počet mrtvých civilních obyvatel je neznámý, většinu z nich zabili Paštunové.
Následovala návštěva indického zástupceOSN s protestem na jednání Pákistánu kRadě bezpečnosti OSN. I přes vítězství Indie zůstalo v oblasti mnoho muslimů, kteří se s nastalou situací nechtěli smířit. Probíhaly stále menší boje a muslimové se pokoušeli rozpoutat náboženskou válku. Muslimské akce však pozastavovala zima. Rada bezpečnosti ustanovila 20. ledna1948 Komisi OSN pro Indii a Pákistán, tzv. UNCIP (United Nations Commision for India and Pakistan). Komise se pokoušela konflikt vyřešit mírovou cestou, ale boje pokračovaly celou první polovinu roku 1948. Útočily obě strany – jak sikhské, tak paštunské jednotky s podporou pákistánské armády. Ta se mezitím zcela osamostatnila od britského vlivu.
30. ledna 1948 byl Mahátma Gándhí, který se rovněž snažil o neválečné urovnání konfliktu, zavražděn hinduistickým extrémistou. Od tohoto okamžiku začala klesat i popularitaDžáváharlála Nehrúa. Jeho stranaIndický národní kongres byla úzce spojena s aktivitami Gándhího. Po jeho smrti strana konfliktu vKašmíru zabránit nedokázala. Pokoušela se ovšem o získání naprostésamostatnosti Indie (která přišla v roce1950), Indie byla zatímBritským nezávislým dominiem.
11. září1948 zemřel natuberkulózuMuhammad Alí Džinnáh a jeho stranaMuslimská liga ztratila svého oblíbeného vůdce. Moc brzy převzal dosavadnípředseda vládyLíjákát Alí Chán, faktickou moc měl však velmi malou. V zemi se objevilakorupce a zmatek. Projevily se první pokusy rozdělit Pákistán na východní a západní část, přesto se ji podařilo Alí Chánovi udržet pohromadě jakoislámskýstát.
Opůlnoci mezi 1. a 2. lednem1949 bylo uzavřenopříměří (i kdyžválka ve skutečnosti vyhlášena nebyla).Hari Singh musel Kašmír opustit a vládu v oblasti (nyní již pouze nad indickou částí) převzalMuhamad Abdulláh. Pákistán i po podepsání příměří žádalreferendum všeho obyvatelstva. 6. ledna byla do oblasti vyslána delegace OSN zvaná UNMOGIP (United Nations Military Observers Group in India and Pakistan), která měla stanovit dočasné hranice a demarkační linii. Ta byla stanovena v místech, kde skončily boje. Prakticky stejná hranice mezi Indií a Pákistánem zůstala do dnešních dnů.
Obrázky, zvuky či videa k tématuPrvní válka v Kašmíru na Wikimedia Commons
