| První libanonská válka | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Arabsko-izraelský konflikt | |||
.jpg) Izraelské jednotky v jižním Libanonu, 6. června 1982. | |||
| Trvání | červen – září1982 | ||
| Místo | jižníLibanon | ||
| Příčiny | Pokus o vraždu izraelského velvyslance v Londýně. | ||
| Výsledek | Výsledky konfliktu:
| ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |||
První libanonská válka (hebrejsky:מלחמת לבנון,milchemet Levanon;arabsky:الإجتياح,al-Idžtijáh, „Invaze“), Izraelem též nazývanáoperace Mír pro Galileu (hebrejsky:מבצע שלום הגליל,mivca Šlom ha-Galil,zkráceněמבצע של״ג,mivca Šeleg) začala6. června1982, kdyIzraelské obranné síly (IOS) napadly jižníLibanon.Izraelská vláda toutoinvazí odpověděla na pokus ovraždu izraelskéhovelvyslance veVelké BritániiŠlomo ArgovapalestinskouOrganizací Abu Nidala.
Po útoku na jednotkyOOP,Sýrie a Libanonu Izrael zabral jižní Libanon. Zároveň jednotky IOS obklíčily západníBejrút a ostřelovaly ho z těžkých zbraní.
Poprvní izraelsko-arabské válce v roce1948 se Libanon stal domovem pro více než 110 000 palestinskýchuprchlíků z Izraele. V letech1970 a znovu v roce1971 se jejich organizace OOP pokoušela svrhnoutmonarchii vJordánsku,[2] díky čemuž byli do Libanonu z Jordánska vyhnáni další Palestinci. V roce1975 počet palestinskýchuprchlíků v Libanonu dosáhl více než 30 000 a na území jižního Libanonu vznikl neformální palestinský stát. OOP se stala silnou organizací a hrála důležitou roli v libanonské občanské válce. Opakující se násilnosti mezi Izraelem a OOP vyvrcholily v roce1978operací Lítání.
K prvním konfliktům, které válce předcházely, došlo na jaře roku1981. Koncem dubna byly v Libanonu nadhorou Senin izraelskými vzdušnými silami sestřeleny dva syrské zásobovací vrtulníky jako odveta za syrské bombardování křesťanskýmifalangisty obsazeného městaZahlé.[3] Sýrie odpověděla rozmístěním raketSAM-6 a uDamašku instalováním raket středního doletu typu země-zeměScud.[4]28. května 1981 zahájila izraelská letadla útok na pozice OOP v jižním Libanonu, snažíce se OOP vyprovokovat ke konfrontaci a vytvořit záminku pro větší útok.[5]
Dne 10. července1981 došlo k další eskalaci násilí v jižním Libanonu. PodleOSN izraelské letectvo opět bombardovalo palestinské cíle v jižním Libanonu (zabito přes 100 lidí), na což již Palestinci odpověděli dělostřeleckým a raketovým ostřelováním městKirjat Šmona aNaharija v severním Izraeli (zabito 6 lidí).[5] Na tyto útoky odpověděl Izrael dělostřeleckou palbou proti táborům OOP v jižním Libanonu.[6] Vojenské akce byly ale nakonec ze strany Izraele zastaveny, neboť se nedařilo palestinské pozice úplně zničit a navíc obyvatelé ostřelovaných izraelských měst se dali na panický útěk (město Kirjat Šmona opustilo více než 70 % jeho obyvatel).[5]
24. července vyjednal velvyslanecUSAPhilip Habib zastavení palby, ale incidenty pokračovaly dál. V příštích 11 měsících, podle tvrzení Izraele, OOP porušilo zastavení palby ve 270 případech, přičemž bylo zabito 29 Izraelců a více než 300 jich bylo zraněno.
V srpnu 1981 bylizraelským ministrem obrany jmenovánAriel Šaron, který zastával názor že… libanonský problém musí být vyřešen jednou provždy…
.[5] Rozšířil již připravený plán na invazi do Libanonu (operace Borovice). Vznikly tak dva plány; „Malá borovice“ (což byl původní plán) a „Velká borovice“, který počítal s obsazením velké části Libanonu až k dálnici Bejrút –Damašek (a její přerušení).[5] Plán operace Velká borovice ale narazil v izraelské vládě na odpor a Šaron tedy dále předkládal ministrům jen plány operace Malá borovice. Generálům IOS ale předložil k rozpracování plány Velké borovice.[5]
21. dubna1982, po zabití izraelského důstojníka v Libanonu, zaútočilo izraelské letectvo proti Palestinci kontrolovanému pobřežnímu městuDamur a zabilo 23 lidí. PodleRady bezpečnosti OSN došlo v období mezi srpnem 1981 a květnem 1982 k 2096 případům narušení libanonského vzdušného prostoru a k 652 případům narušení libanonských výsostných vod.
Ze své pozice vnitřní bezpečnostní služby nebyl do konfliktu ani jeho zpravodajské přípravy významněji zapojen. V únoru 1982, když byla na jordánsko-izraelské hranici zadržena při přechodu do Izraele skupina palestinských bojovníků, oznámilŠin Bet, že podle jeho poznatků se jedná o skupinu vyslanou zAmmánu. Tato informace byla aleRafaelem Ejtanem, náčelníkem generálního štábu IOS, ignorována, neboť nevyhovovala připravovanému útoku proti libanonské části OOP.[7]
V dubnu1975 se na jednu zevropských základenMosadu obrátil zástupce jedné zkřesťanských milicí účastnících se probíhající občanské války v Libanonu se žádostí o poskytnutí dodávek zbraní a financí. Izraelská vláda jednala opatrně a zaslala pouze dodávku lehkých zbraní. Mosad se zároveň stal prostředníkem pro jednání mezi libanonskou křesťanskou Falangou a izraelskou vládou.[8]
Aman se zpočátku, společně s Mosadem podílel na jednání sfalangisty, ale posléze se jeho činnost omezila na vyhotovování zpráv a hodnocení o situaci v Libanonu. V nich vyslovoval pochybnosti o spolupráci s křesťanskými milicemi a poukazoval na jejich nedostatky, zejména nejednotnost a nespolehlivost (falanga do roku1978 udržovala úzké vztahy se Sýrií a od Izraele požadovala pouze zbraně, aniž za to byla ochotna cokoliv poskytnout).[9]
Poté, co nový izraelský premiér Menachem Begin v roce1977 otevřeně mluvil o„izraelské povinnosti zabránitgenocidě křesťanů“, Aman ministerského předsedu varoval, že za eskalaci násilí nesou zodpovědnost křesťanští falangisté, nikoliv Syřané.[9]
Když byly Sýrií v údolíBikáa připraveny pozice pro protiletadlové baterie (ale zbraně do nich nebyly umístěny), žádali falangisté vojenskou intervenci Izraele. Aman celou akci vyhodnotil jen jako varovné gesto Sýrie vůči Izraeli a falangistickou žádost jako pokus zatáhnout IOS do libanonské občanské války. S šéfem Amanu souhlasil i ředitel MosaduJicchak Hofi.[10]
Po jmenování Ariela Šarona ministrem obrany Izraele byly názory Amanu i jejího řediteleJehošuy Saguje prakticky ignorovány. V srpnu téhož roku, poté co mohutně narostl objem dodávek zbraní falangistům, převzalo úlohu (a logistické zabezpečení dodávek) od Mosadu izraelské ministerstvo obrany. Mosad pouze zabezpečoval předávání informací mezi oběma stranami. Po jmenování Ariela Šarona ministrem obrany Izraele navázali falangisté kontakty přímo s tímto ministrem a Mosad byl postaven stranou.[11]
V období samotného plánování invaze, začátkem roku 1982, Aman varoval, že v případě postupu IOS k Bejrútu může izraelská armáda v této oblasti uvíznout. Navíc se nelze spoléhat na falangisty, kteří na úkoly kladené jim v invazních plánech (dobytímuslimské části Bejrútu) nestačí. Tento názor zastával i Mosad a obě zpravodajské služby se proti plánu A. Šarona na velkou invazi do Libanonu otevřeně postavily.[12] Později, v květnu téhož roku, Saguj varoval, že falangisté nehnou ani prstem aby izraelské invazi pomohli a Izrael se navíc dostane do velkého střetnutí se syrskou armádou vybavenou raketovými zbraňovými systémy.[13]
Generální tajemník OSNKurt Waldheim řekl, že…„po několika týdnech klidu v oblasti se rozpoutalo další kolo násilností, které se dále stupňují...“ a dále řekl, že...„v Libanonu jsou velké civilní oběti, stejně jako jsou civilní oběti v Izraeli. Je mi hluboce líto rozsáhlého lidského utrpení způsobeného tímto vývojem...“.[14]
Předseda rady bezpečnosti OSN,Ide Oumarou zNigérie vyjádřil„... hlubokou lítost nad rozsahem ztrát na životech a majetku způsobených smutnými událostmi, ke kterým došlo v Libanonu...“.[15]
Palestinské ozbrojené síly v Libanonu byly tvořeny asi 15 000 příslušníky trvalého vojenského personálu (ale jen 6 000 z nich, včetně 4 500 řadových vojáků, bylo rozmístěno na jihu). Ozbrojeni byli 60 zastaralýmitanky ( z nichž mnoho nebylo pojízdných) a 100 – 200 děly. Podle izraelských analytiků Šiffa a Ja'ariho se velikost dělostřelectva OOP z 80 děl v červenci 1981 více než ztrojnásobila na 250 děl v červnu 1982. Ti samí autoři také poukazují na odhady izraelských zpravodajských služeb o rozmístění 6 000 bojovníků OOP v jižním Libanonu. Ti byli rozděleni do tří skupin; první skupina (asi 1 500 bojovníků) bylo umístěno na jih od řekyLítání v Železném trojúhelníku (vesnice Kana, Dir Amas a Džudža),Týr a jeho obklopující uprchlické tábory; druhá skupina (asi 2 500 bojovníků Kastelské brigády) byla rozmístěna na třech místech mezi řekou Lítání a linií vedoucí zeSidonu severovýchodně k Nabatii; a třetí skupina (asi 1 500 – 2 000 bojovníků Karamehské brigády) byla umístěna na východě, na svazích hory Hermona.
4. a 5. června 1982 bombardovala izraelská letadlaF-16 palestinské uprchlické tábory a vybrané cíle OOP v Bejrútu a jižním Libanonu. Zahynulo 300 lidí, 500 jich bylo zraněno. OOP odpověděla dělostřeleckým ostřelováním civilních cílů v severním Izraeli. 6. června1982 izraelské ozbrojené síly pod velenímAriela Šarona napadly jižní Libanon v rámci operace Mír pro Galileu.
Plán izraelskéinvaze počítal se čtyřmi trasami směrem na sever:
Izraelská armáda překročila hranice. Vzhledem k utajování plánů o velikosti operace před členy vlády nebyly jasně definovány cíle a proto nemohly být do týlu nepřítele přepraveny výsadkové jednotky mající za cíl uzavřít protivníkovi ústupové cesty. Se silným palestinským odporem se izraelské jednotky setkaly v oblasti Týru a Sidonu i v samotném Sidonu, díky čemuž se oproti plánu zdržely o 72 hodin.
Izraelem veřejně prezentovaným cíleminvaze bylo zatlačit bojovníky OOP 40km nasever od izraelské hranice. Tento úkol IOS brzy splnila, ale byla odhodlaná vytlačit OOP z jižního Libanonu natrvalo.[18]Tyr aSidon (dvě významná města v jižním Libanonu, ležící ve 40km pásmu) byla těžce poškozena a Bejrút byl po deset týdnů dějištěm bojů, při němž byli zabíjeni příslušníci OOP i civilisté.
Během pozemních útoků byly ničeny syrské protiletadlové baterie v Libanonu. Proti syrským obrněným jednotkám použilo izraelské letectvo bojovévrtulníkyAH-1 Cobra. Byly zničeny tucty syrských bojových vozidel, včetně několika moderníchtankůT-72sovětské výroby. Na izraelské straně došlo k intenzivnímu využívání bezpilotních letadel pro sběr zpravodajských informací.[19]
V srpnu roku 1982 došlo k dohodě o odchodu jednotek OOP pod dohledem Mnohonárodnostních sil (tvořených americkými,francouzskými aitalskými vojáky) z Libanonu. Odsun 15 000 příslušníků OOP a Sýrie z Bejrútu započal 21. srpna. Do konce září opustilo Libanon asi 6 500 bojovníků Fatahu; na řeckých lodích se přeplavili z Bejrútu do Jordánska, Sýrie,Iráku,Súdánu,Severního aJižního Jemenu aTunisu. V Tunisu se zároveň usídlilo vedení OOP.[20] Philip Habib, vyslanec prezidentaReagana v Libanonu se OOP zaručil, že se palestinským civilistům v uprchlických táborech v Libanonu nic nestane. Příslušníci amerického námořnictva opustili západní Bejrút dva týdny před vypršením svého mandátu v roce1983 poté, co se jejich kasárna v Bejrútu stala cílem bombových útoků.
14. září, po vražděBašíra Džamáíla, nově ustaveného libanonského prezidenta, obsadily izraelské síly v rozporu s Habibovou dohodou západní Bejrút. Poté izraelské velení povolilo 150 příslušníkůmFalangy (libanonských křesťanských milicí bojujících na straně Izraele)[21] vstup do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla pod záminkou, že se v nich ukrývá "2000 teroristů z OOP".[21][22] Výsledkem bylmasakr 700 až 3 500 Palestinců Falangisty (ti přišli o 2 bojovníky). Izraelské tankové jednotky, které obklopovaly tábory pouze monitorovaly vchody a východy z těchto táborů.[21] Při pozdějším izraelském vyšetřování bylo konstatováno, že zaMasakr v Sabře a Šatíle nese nepřímou zodpovědnost Ariel Šaron, protože mu nezabránil. Toto obvinění vedlo k jeho pozdější rezignaci na post izraelského ministra obrany.[21]
Odhaduje se, že během války bylo zabito kolem 17 825Arabů. Existují dohady ohledně počtu zabitých civilistů. Bejrútské noviny Nahar odhadují, že během konfliktu bylo jen v oblasti Bejrútu zabito 5 515 vojáků a civilistů a 9 797 vojáků (z OOP, Sýrie a odjinud) a 2 513 civilistů bylo zabito mimo oblast Bejrútu.[23] Izrael během celého konfliktu ztratil 675 vojáků.
OOP stáhla většinu svých sil z Libanonu v září1982. Izrael a Libanon s americkou pomocí uzavřely v květnu1983 smlouvu, kterou byly určeny podmínky staženíIzraele z Libanonu (přičemž měla být vytvořenabezpečnostní zóna, kterou by izraelští vojáci střežili společně s libanonskou armádou). Ratifikační listiny nebyly ale mezi oběma zeměmi nikdy vyměněny, neboť v březnu1984 Libanon na nátlak Sýrie od dohody odstoupil. V lednu1985 začal Izrael stahovat většinu svých jednotek (pouze malé zbytky izraelských sil zůstaly, společně s proizraelskými milicemi v bezpečnostní zóně, kterou považoval Izrael za nezbytný nárazník proti útokům na své území). Izraelský ústup do bezpečnostní zóny byl ukončen v červnu1985.
V roce 1982 došlo v Bejrútu izraelskou armádou k poškození a zabavení prvního palestinského archivuPalestinského výzkumného centra (zřízeného OOP) a v roce 1983 při teroristickém útokuFronty za osvobození Libanonu od cizinců ke zničení jeho sídla a zabití osmnácti lidí. V roce 1982 archiv čítal 25 tisíc archiválií o palestinské historii a kultuře.[24][25]
Při hlasování vKnesetu se proti válce v Libanonu postavila pouze stranaChadaš (požadovala vyslovení nedůvěry vládě). Poslanec za ChadašMe'ir Vilner při zasedání Knesetu řekl, že„... tato vláda vede Izrael do propasti...“ Izraelský deníkJedi'ot achronot je za to obvinil ze zrady. Naproti tomu příslušníci jedné z frakcíStrany práce hlasovali pro vyslovení důvěry pravicové vládě. Tisk (s výjimkouHaaretzu) válku podporoval.
První libanonská válka byla první válkou vedenou Izraelem za celou dobu jeho existence, o které neexistoval celonárodní souhlas. Válka navíc byla vnímána stále více nikoliv jako pokus o zajištění izraelské bezpečnosti, ale podpora Šaronových aEjtanových politických ambicí.[3]
Nejznámějším případem spolupráce hromadných sdělovacích prostředků s vládou bylo dobytíBeaufortu. Izraelský premiér oznámil, žeBeaufort byl dobytbeze ztrát, třebaže bylo známo, že během bojů padlo šest příslušníkůSajeret Golani včetně velitele majoraGoni Hernika. Tisk psal o kuráži a odvaze vojáků při bitvě, ale o ztrátách se nezmínil.
Velké izraelské ztráty, údajné dezinformace členů vlády a veřejnosti vojenskými a politickými zastánci kampaně a nedostatek jasných cílů vedl ke zvyšování neklidu mezi izraelskou veřejností. Ten vyvrcholil velkým protestním shromážděním vTel Avivu pořádaným organizacíMír nyní po masakru v táborech Sabra a Šatíla. Pořadatelé tvrdili, že shromáždění se zúčastnilo 400 000 lidí. Díky tomu vznikl názevČtyřsettisícové shromáždění. Jiné odhady počtu lidí, kteří se shromáždění zúčastnili jsou mnohem nižší.[26]
Bezpečnostní zónu Izrael opustil v roce2000, během úřadováníEhuda Baraka na postuministerského předsedy Izraele.Libanon aHizballah požadují vyklizení i malého území známého jakoFarmy Šibáa, tvrdíce, že se jedná o libanonské území. Generální tajemník OSN oficiálně ukončil válku 16. června 2000.[27]
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článku1982 Lebanon War na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuprvní libanonská válka na Wikimedia Commons| Arabsko-izraelské války | |
|---|---|
| |
