Příčiny tohoto činu lze najít ve výbojné politice braniborských kurfiřtů, jež byli od roku1618 zároveň pruskými vévody (tehdy ještě však vevazalském poměru ke králům polským). Jejich mocenskému vzestupu v německém prostoru stály v cestě nepřátelské rody, které většinou získaly v tu dobukrálovské tituly, čímž dosáhly významného úspěchu. Právě na přelomu17. a18. století získala severoněmeckáHannoverská dynastie následnictvíSpojeného království, jehož králi se v roce1714 skutečně stali. Další soupeř, tentokrát z vlivného roduWettinů, saskýkurfiřt Fridrich August I. Silný získal roku1697 titul polského krále, takže se královský titul stával proBraniborsko-Prusko (spojenépersonální unií) čím dál více otázkou prestiže. Problémem bylo, jak jej získat. Získání cizího královského titulu bylo nepravděpodobné, stejně jako to, že by císař povýšilBraniborské markrabství na království (jediným královstvím po celou dobu trvání Říše bylyČechy, přičemž souběhem dějinných okolností byli po r. 1620 českými králi i římskými císaři titíž panovníci), a tak zbylo jen Prusko, resp. Pruské vévodství, nad nímž měli braniborští Hohenzollernové od let1657/60 plnou, suverénní vládu. Ovšem území, k němuž se symbolicky mohl královský titul v Prusku vázat, a to takzvané „královské Prusko“ (či „královské Prusy“), stále ovládalaPolsko-litevská unie, a tak se kurfiřt a vévoda Fridrich III. nemohl jen tak prohlásitkrálem pruským, ale zvolil určitou hru se slovy, když se nazval králemv Prusku, v zemi mimo dosah císařské svrchovanosti. Pruské království ve své počáteční podobě tedy de facto představovalo pouze území původního Pruského vévodství. Jeho následný růst a připojení území „královských Prus“ však na sebe nenechalo příliš dlouho čekat.
Pruské království čím dál více sílilo a tak veslezských válkách v letech1740–1745 získalo odHabsburské monarchievětšinu Slezska i s původně českýmKladskem. Tento zisk pak dokázalo ubránit v dalšísedmileté válce, kde bojovalo proti koalici Habsburské monarchie,Francie aRuska. To byl počátek mocenského vzestupu Pruska, které se stalo jedním z nejdůležitějšíchevropských států. V této době vytvořilo Prusko nejen skvěle vycvičenouarmádu, ale také efektivní úřednický aparát.
V letech1772–1795 se Pruské království zúčastnilo trojíhodělení Polska a získalo tak rozsáhlá území na východě, mezi nimiž měly pro něj největší význam právě tzv. Prusy královské (pozdější provincieZápadní Prusko), což mělo za formální důsledek znovusjednocení Pruska a nárok na oprávněný titul pruského krále. A jelikož se tedy situace vyměnily a polský král se stalde facto závislýmpanovníkem, změnil tehdejší „král v Prusku“Fridrich II.Veliký svůj titul a začal se tituloval (jak bylo běžné) jako „pruský král“ (König von Preußen).
Pruské království bylo roku1851 poraženoDánskem vprusko-dánské válce (1848–1851), v níž chtělo Prusko ovládnout Dánskem kontrolovanéŠlesvicko s početnou německou menšinou. Roku 1863 pak bylo Šlesvicko začleněno přímo do Dánska, což bylo zjevným porušenímLondýnského protokolu z roku 1851, v němž se Dánsko mimo jiné zavázalo ponechat Šlesvicku jeho práva.
Důsledkem byla následujícíněmecko-dánská válka roku1864 pak Prusko s Rakouskem a ostatními německými státy bojovalo protiDánsku, které chtělo oddělit jím ovládanéHolštýnsko aLauenbursko od Německého spolku (dánský král byl v rámcipersonální unie také vévodouŠlesvicka-Holštýnska, ale Holštýnsko bylo spolu s Lauenburskem na rozdíl od severnějšíhoŠlesvicka členem Německého spolku) a začlenit je do Dánska. V této válce bylo Dánsko poraženo, Šlesvicko se stalo prusko-rakouskýmkondominiem, Holštýnsko získalo Rakousko a Lauenbursko s titulem vévodství Prusko.
V letech1870–1871 Pruské království bojovalo po boku dalších německých států proti Francii vprusko-francouzské válce, kterou vyhrálo. V důsledku vítězství se 18. ledna 1871 (denní datum bylo zvoleno symbolicky, s odkazem na první pruskou korunovaci v Královci) stalo největší a vůdčí spolkovou zemí nově založenéhoNěmeckého císařství s oficiálním názvemNěmecká říše.
V rámci císařství si Pruské království podrželo svou hegemonii, jež byla zaručena již tím, že podle ústavy byl pruský král dědičnými předseda (německé říše) majícími titulněmeckého císaře, zároveň byl i pruský ministerský předseda německým spolkovým kancléřem, takže mezi Pruskem a Německým císařstvím byla takzvanáreálná unie.[2]
V důsledku německé porážky vprvní světové válce se v listopadu 1918 úplně vyčerpané Německo vzdalo. Následně vypukla vBerlíně, takzvanálistopadová činěmecká revoluce, jež se rozšířila po celém Německém císařství. Jejím důsledkem bylo, že byly zrušeny či padly všechny německé monarchie včetně Německého císařství a samotného pruského království. A právě po převratu z9. listopadu1918, v němž se vyznamenali i pruští důstojníci a jenž se stal koncem monarchie, pojal císařVilém II. v posledním okamžiku v rámci Německa státoprávně nerealizovatelnou, ale z historického hlediska správnou myšlenku vzdát secísařského titulu, nikoliv ale pruské koruny. Nakonec se ale pod tlakem událostí vzdal obou, čímž ukončil pětisetleté panování Hohenzollernů v Braniborsku, třísetleté v Prusku a padesátileté v Německu.
↑Dějiny Pruska - Hans-Joachim Schoeps, Nakladatelství Lidové noviny, edice: Dějiny států, 2004,ISBN80-86379-59-0
↑Dějiny Německa - Helmut Müller, Karlem Friedrichem Kriegerem, Hannou Vollrath, redakce Meyers Lexikon; Nakladatelství Lidové noviny, 2004, edice: Dějiny států,ISBN80-7106-188-3
↑Clark, Christopher (2006): Iron Kingdom: The Rise and Downfall of Prussia, 1600–1947.ISBN0-7139-9466-5
↑Německá revoluce 1918–1919 - Sebastian Haffner, vydalo Brno Books, 1998,ISBN80-85914-62-X
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
_Lob.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.jpg)
.svg)
-de.svg)
