Prizren se nachází 99 km severozápadně odSkopje, 85 kilometrů jižně odPrištiny a 175 km severovýchodně odTirany.
Město se nachází v jižní části regionu Metochie/Dukagjin, vPrizrenské kotlině, která společně sLjubidžanským polem vytváří specifický region v oblastiŠar Planiny. Samotné město se nachází vnadmořské výšce mezi 412 až 500 m a obklopují jej vrcholyCvilen,Ošljak,Paštrik aKoritnik. Hory se rozkládají jihovýchodním směrem, severozápadním se otevírá rovinatá krajina; jako většina měst na území Kosova i Prizren vznikl na rozhraní hor a nížin, na místě, kde řekaPrizrenska Bistrica vytéká z hlubokých horských údolí.
Město se nachází v seismicky aktivní oblasti, kde bylo jen v letech1900 až1936 zaznamenáno 125zemětřesení.
Název jeslovanského původu. Poprvé se objevil vstaroslověnštině jakoПризрѣнь, který znamenal pevnost viděnou z dálky (ne nepodobný původ názvu měla např. česká vesPřízřenice).[2] Latinský názevPrisadriana byl poprvé zmíněn v roce1019.[3] Doalbánského jazyka byl převzat ze slovanské (resp. srbské) podoby.
Prizren má mírné kontinentální klima ovlivněnéstředomořským počasím. Ve vyšších nadmořských výškách (okraj města) se projevuje horské klimaŠar Planiny, údolím řekyDrim z nedalekéAlbánie vstupuje teplý vzduch z jaderského pobřeží. Díky tomu jsou zimy mírnější, rozsah teplot v zimě se pohybuje vlednu od +0,5 °C do −0,5 °C. V nejteplejším měsícičervenci se teplota pohybuje průměrně mezi 21,5 °C a 22,8 °C. Množství slunečných hodin v Prizrenu se pohybuje okolo 2150 hodin ročně.
V měsícíchlistopadu aprosinci ovlivňují stále relativně teplé masy odpařené vody ze Středozemního moře v kombinaci s jadranskými cyklónami srážková maxima. V lednu a únoru je naopak méně srážek a více slunečního svitu. Léta nejsou úplně suchá; časté jsou letní bouřky. V létě bývají běžné v okolí města požáry.
Kontinuální osídlení na místě města Prizren existuje již od dobŘímské říše jako zastávka na obchodní trase, spojující městaLezhë aNiš.[3] Ve2. století vznikla osada s názvemTheranda. Roku1079 je pak poprvé připomínána pod současným názvem. Dodnes je dominantou města pevnostKaljaja, nacházející se na skalním ostrohu nad řekou. Nacházelo se zde sídlo episkopátu.[4] Během11. století zde došlo k vzpouře[4] proti tehdejšímubyzantskému císaři,Michaelovi VII. Dukasovi. Nejprve se začala rozvíjet část města severně od řeky Prizrenska Bistrica, která byla rovnější a kde bylo více místa. Teprve až vstoletí třináctém začala vznikat postupně zástavba i na jižní straně, na svazích směrem k pevnosti[5] (dnes se zde nachází historickýShadervan). Předpokládá se, že bazilika existovala v Prizrenu již v 9. století.
Ve14. století byl hlavním městem středověkého srbského státu.[6] Tehdy město prosperovalo; existovaly nejméně tři mosty přes řeku, kanály v okolí regulovaly stav vody. Hospodářská síla města stála především na velkém počtu místních řemeslníků a trhovců.[7] Po smrti cara Dušana odsud vládl král Vukašin, následně král Marko a poté dynastie Balšićů.[4] Na začátku15. století začal ekonomický i mocenský úpadek města. V roce1433 bylo zmíněno jako opuštěné.[4]
Pod tureckou správu se Prizren dostal nejprve v letech1439 až1443[8] a potom v letech1455[9]–1459.[4] Turci nechali vyplenit některé kostely a jiné přestavěli na mešity (např. chrám Bohorodičky Ljevišské ve středu města)[10]. Postavena zde byla tekija (tekke), a to při silnici směrem doĐakovici. Sloužilo mimo náboženských účelů také jako škola ale i jako kuchyně pro chudé a hladové.[11] Podle tureckých údajů z roku1590 bylo obyvatelstvo Prizrenu v této době smíšené; 320 domů bylo obývano muslimskými rodinami a 250 křesťanskými.[12]
V17. století již bylo město většinověmuslimské. Zhruba tři tisíce rodin se hlásily k islámu, jen několik desítek kekatolictví nebo pravoslaví.[13] I tak byl Prizren nicméně ve své době jedním z center katolické víry v Kosovu. Křesťanské obyvatelstvo zde bylo (ale i v okolních obcích) vystavováno souvislému tlaku na příklon k islámu.[14]
V dobách existenceOsmanské říše bylo město sídlem Prizrenskéhovilájetu, jedné z tureckých správních jednotek. Díky tomu se mohlo stát regionálním centrem a střediskem obchodníků a řemeslníků. Razily se zde mince a vznikaly cechy (esnafy). Tradičně se zde rozvíjelozlatnictví, místní zlatnictví žili v celé jedné čtvrti, která je dnes známá podalbánským názvem Çarshia e Kujunxhillëkut.
Bohatí Turci zde měli velkolepá sídla a harémy.[15] Bylo to také centrum kultury; malířství a básnictví. Pocházel odtud básníkSuzi Čelebija.[3]
V první polovině19. století zde osmanská správa sesadilaMahmúda Pašu Rotuloviće, který vystuoval jako správce místní administrativní jednotky velmi nezávisle na centrální vládě. Následně bylo město administrativně dáno pod správní jednotku se sídlem v Monastiru (Bitole) aby se takové excesy neopakovaly.[16] Tyto kroky učinila osmanská vláda v Kosovu poté, co zkrotila úspěšně neposlušné místní vládce také v Bosně.
V závěru19. století se jednalo o jedno z největších měst v regionu se silným albánským prvkem. Obyvatelstvo však bylo národnostně velmi heterogenní po celou dobu turecké nadvlády a ještě i později.[17] Na rozdíl od řady jiných měst na území dnešního Kosova zde byla početná turecká komunita a turecký jazyk byl v každodenním životě města přítomný nejen z hlediska státní správy.
Roku1878 zde byla zformována tzv.Prizrenská liga,albánská národní organizace usilující o sjednocení všech Albánců do jednoho státu. O získání města však měly zájem i další země. O několik let dříve zde nechalo Srbsko otevřít bohoslovecký seminář,[18] který se stal jedním z center pro místní srbskou komunitu. Byli sem z různých srbských měst vysíláni učitelé a další odborníci. Kromě kulturního významu měl seminář také pomáhat šířit patriotické myšlenky mezi místními Srby a pomáhat zastavit případnou konverzi k islámu. V pravoslavném (ortodoxním) kléru bylo značné zastoupeníŘeků. Po teritoriálních ústupcích osmanské vlády vůči sousedním státům (např.Černé Hoře) zde došlo k povstání Ligy proti turecké správě a převzetí vlády. Zhruba po měsíci bylo povstání potlačeno a liga z Prizrenu vypuzena.[19] Následovalo období hluboké nespokojenosti prizrenských Albánců proti Turkům. Propukaly nepokoje (např. v roce1884 proti nové výši daní).[20] Město představovalo po jistou dobu sud střelného prachu. I přesto se zvyšoval počet obyvatel, také i vlivem příchodu pastevců z oblasti dnešní Albánie, kteří hledali úrodnou půdu a jižní Kosovo se ukazovalo být mnohem vhodnější pro živobytí, než vysoké hory severní Albánie. V závěru19. století zde žilo okolo čtyřiceti až padesáti tisíc lidí.[21]
Roku1915 v Prizrenu zasedala naposledy vláda srbského království[4], nedlouho poté, co vláda a část vojskaodešly přesAlbánii naKorfu a později do exilu. Město bylo okupováno Bulharskem.[23]
V roce1918 se stal Prizren součástí Jugoslávie, což přivítalo především pravoslavné obyvatelstvo. Jugoslávská správa zde vytvořila sídlo okruhu a zřídila soud. Bylo vybudováno zanedbatelné množství průmyslu a zavedena železnice. Meziválečné období však znamenalo pro město období stagnace, neboť nová hranice s pro Jugoslávii nepřátelskou Albánií se nacházela jen několik kilometrů jižně od města. Staré obchodní cesty a kulturní vazby byly zpřetrhány.[24] Pro Jugoslávii navíc Prizren představoval velmi vzdálené město, navíc ještě s nepříliš pro režim přátelským obyvatelstvem. Proto zde byla prováděna velmi intenzivníkolonizace, kdy spolu s několika dalšími městy bylo právě v Prizrenu usídleno co nejvíce srbských rodin z méně rozvinutých regionů tehdejší Jugoslávie (Lika, Bosna a Hercegovina apod.). a dány jim byly polnosti, které stát zabavil původním vlastníkům (především muslimům).[25]
V závěrudruhé světové války zde zasedal oblastní národní výbor, který rozhodl, že Kosovo bude připojeno k Srbsku, nicméně status území nebyl rozhodnut.[26] Také bylo rozhodnuto, že se stanekosovským regionálním hlavním městem, avšak to trvalo pouze krátce – nakonec se správním centrem oblasti stalaPriština, která se nacházela blíže geografického středu oblasti. V 50. letech zde došlo k emigracitureckého obyvatelstva a homogenizaci z národnostního hlediska.[17] V roce1956 se ve městě konal tzv.prizrenský proces, ve kterém komunistická moc ve vykonstruovaném procesu odsoudila údajné kolaboranty sHodžovouAlbánií. V poválečném období vznikaly v Prizrenu a okolí továrny, jejichž vznik umožnil rozsáhlý program industrializace Kosova. Počet obyvatel města rapidně vzrostl, neboť se do Prizrenu začali sestěhovávat obyvatelé ze sousedních vesnic. Od roku 1963 měl Prizren i napojení naželezniční síť. V první polovině 70. let měl Prizren cca 44 000 obyvatel.[27] Za dob existence socialistické Jugoslávie nebyl Prizren nikterak vážněji ovlivněn masovou bytovou výstavbou v podoběpanelových sídlišť. Udržela se zde tak souvislá zástavba nižších domů. Jen na břehu řeky Bistrice vzniklo několik menších bloků.
V roce 1979 poničila město veliká povodeň, při které řekaPrizrenska Bistrica strhla většinu mostů.[28]
Během války na konci 90. let došlo ke změně etnické struktury obyvatelstva v neprospěchsrbské menšiny. Od roku1999 bylo město pod mezinárodní správou a od roku2008 je součástírepubliky Kosovo, uznané však pouze některými zeměmi z mezinárodního společenství. Od roku 2011 má Prizren dálniční spojení sAlbánií.
Prizren patří k nejnavštěvovanějším destinacím v Kosovu. V prvních 7 měsících roku 2019 jej navštívilo půl milionu zahraničních návštěvníků.[31]
V Prizrenu i jeho okolí se nachází nemalé množství kulturních památek. Mnohé z nich odkazují na náboženskou přítomnostpravoslaví iislámu. Dominantou je pevnostkalaja (název pochází ztureckéhokale, označujícího pevnost). Areál byl obnoven, je veřejnosti přístupný a nachází se zde také muzeum.
Nedaleko od ní se rozkládásrbský pravoslavný klášter sv. Spasitele, v centru města potom klášter Bohorodičky Ljevišské, v místní části Shadervan potom pravoslavný kostel sv. Jiří (srbskyСаборна црква светог Ђорђа). Ten je jednou ze čtyř památekUNESCO na seznamu tzv.středověkých památek v Kosovu. V centru města stojí ještě pravoslavnýkostel svatého Mikuláše z roku1332.
Historické centrum města, kde se nemalá část těchto památek nachází, je známé pod názvemShadervan (srbskyŠadrvan[6]). Jeho obnova byla zahájena ještě za dob existence socialistické Jugoslávie,[32] a pokračuje i poválce v Kosovu. Na Shadervan navazují úzké uličky s domy z tureckých časů, které se vypínají na svazích směrem k pevnosti Kaljala.
V centru Prizrenu se také nachází muzeum, které se zabývá vznikem a vývojem tzv.Prizrenské ligy.
Mezi kulturní akce, které se pravidelně pořádají v Prizrenu, patří také festival dokumentárních filmůDokufest.[31][33] V červenci se koná hudební festivalZambaku i Prizrenit, který trvá 10 dní a zahrnuje zpěv písní v albánštině, turečtině, apod. Turecká komunita v Prizrenu pořádá každý rok v květnu tradiční festivalSanatla Uyanmak, na kterém se prezentuje turecká kultura nejen z Prizrenu, ale také zTurecka. Akci doprovází hudba, kulinářské speciality a lidové tance.
Základní škola A. Frasheriho.Rušný provoz v centru města.
V Prizrenu se nachází 48 základních škol, do kterých dochází okolo 30 tisíc dětí, a kde působí 1600 učitelů. Je zde 6 středních škol s cca 500 učiteli. Školky jsou na rozdíl od základních škol většinou soukromé. Veřejná vysoká škola v Prizrenu má přednášky valbánštině,bosenštině aturečtině.
V 60. letech20. století sem byla zavedena železnice (Železniční trať Klina–Prizren). Po druhé světové válce zde působila řada podniků (Farmakos, výrobce léků;Famipa,Filigran, výrobce kovů; Progres, potravinářská společnost; Printeks, textilní společnost, Komuna: výrobce obuvi; Aromatik: výroba tabákových výrobků). Po rozpadu Jugoslávie došlo k hospodářskému útlumu, který byl zesílen ještěválkou v Kosovu. V současné době je město jedním z turisticky atraktivních měst Kosova, což se odráží na ekonomickém rozvoji města.
Prizren je napojen na silniční síťKosova a přes hraniční přechodVrbnica i na sever nedalekéAlbánie. Na jihozápad směřuje dálnice do městaKukës v Albánii, severně poté stejná dálnice pokračuje k městůmSuva Reka aPriština. Lokální silniční komunikace zajišťují napojení Prizrenu i na městaŠtrpce (na východ),Mamuša,Orahovac aĐakovica (na severozápad).
Železniční spojení představovalatrať směrem k městuKlina do centrální části Kosova[27], po skončeníválky v Kosovu je nicméně mimo provoz v úseku do Prizrenu. Letiště se v samotném Prizrenu nenachází, nejbližší se nacházív Prištině a valbánskémKukësu.
↑ Znate li čemu carski Prizren duguje svoj naziv i da ima imenjaka u Češkoj? Kratka priča iz istorije srpskog Kosova.Telegraf.rs.Dostupné online [cit. 2022-10-27]. (srbsky)
↑abcSTAMENKOVIĆ, Srboljub.Geografska enciklopedija naselja Srbije 3 (M-R). Beograd: Stručna knjiga, 2000.ISBN86-82657-15-5. Kapitola Prizren, s. 345. (srbština)
↑KATIĆ, Tatjana.Osmanizovanje srednjovekovnog grada: Urbani i demografski razvoj Prizrena od polovine XV do kraja XVI veka.. Istorijski institut Beograd. s. 104.Dostupné online. (srbština)
↑abUKJAJ, Nikola.Kosovo – turistički vodič. Priština: Turistički savez Kosova, 1973. Kapitola Prizren, s. 66. (srbština)
↑KATIĆ, Tatjana.Osmanizovanje srednjovekovnog grada: Urbani i demografski razvoj Prizrena od polovine XV do kraja XVI veka.. Istorijski institut Beograd. s. 105.Dostupné online. (srbština)
↑KATIĆ, Tatjana.Osmanizovanje srednjovekovnog grada: Urbani i demografski razvoj Prizrena od polovine XV do kraja XVI veka.. Istorijski institut Beograd. s. 101.Dostupné online. (srbština)
↑UKJAJ, Nikola.Kosovo – turistički vodič. Priština: Turistički savez Kosova, 1973. Kapitola Prizren, s. 67. (srbština)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 16. (angličtina)
↑KATIĆ, Tatjana.Osmanizovanje srednjovekovnog grada: Urbani i demografski razvoj Prizrena od polovine XV do kraja XVI veka.. Istorijski institut Beograd. s. 106.Dostupné online. (srbština)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 23. (angličtina)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 24. (angličtina)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 34. (angličtina)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 32. (angličtina)
↑abVICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 22. (angličtina)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 36. (angličtina)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 43. (angličtina)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 49. (angličtina)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 50. (angličtina)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 73. (angličtina)
↑VICKERS, Miranda.Between Serb and Albanian: A History of Kosovo. London: Columbia University Press New York, 1998.Dostupné online.ISBN0-231-11383-8. S. 104. (angličtina)
↑JOVANOVIĆ, Vladan. Poljoprivreda južne Srbije u jugoslovenskim okvirima 1918–1929.. In: ISIĆ, Momčilo.Srbi i Jugoslavija. Bělehrad: Institut za noviju istoriju Srbije, 2007.ISBN978-86-7005-055-6. S. 166. (srbština)
