Privilegium minus je jeden z nejdůležitějších středověkých rakouských státoprávních dokumentů, vydáno bylo19. září1156císařemFridrichem Barbarossou proJindřicha Jasomirgotta z roduBabenberků a jeho druhou manželkuTeodoru. Tento dokument povyšoval Rakousko z dosavadníhomarkrabství navévodství. Vláda v zemi byla zaručena Babenberkům a to dědičně bez ohledu na pohlaví. Bezdětný panovník mohl zemi odkázat dle svého vlastního uvážení a bez účasti šlechty.
Jakoprivilegium minus je tato listina označovaná od roku1852 (poprvéW. Wattenbach), aby se odlišila od tzv.privilegia maius, padělku vévodyRudolfa IV. ze 14. století.
Udělení tohoto významného privilegia bylo plodem kompromisu meziJindřichem Jasomirgottem aJindřichem Lvem zwelfské dynastie, kteří si oba nárokovali titulvévody bavorského. Jindřich Jasomirgott se zřeklBavorského vévodství,Jindřich Lev naopak Východní marky (tedy Rakouského markrabství) a vazba rakouských zemí naBavorsko byla nadále zrušena. Císař následně povýšil Východní marku navévodství a to udělil v léno Jindřichu II. Jasomirgottovi a jeho manželce Theodoře.
Tato část privilegia úzce souvisí s tehdejší dynastickou situací: vévodský pár měl roku1156 pouze pětiletou dceru Anežku, synovéLeopold aJindřich se narodili teprve o rok, respektive o dva roky později. Společné udělení země v léno oběma manželům mělo posílit pozici vévodkyně, i když jí nedávalo reálná vladařská práva, a kdyby Jindřich II. Jasomirgott, jemuž bylo v této době již téměř padesát let a měl pouze dva bratry zasvěcené duchovnímu životu, zemřel, snad by jí i umožnilo ujmout se regentství.
Další dva články privilegia zajišťovaly, aby mohla zemi v případě, že by vévodský pár neměl syny, zdědit dcera. Za prvé se jednalo o výsadu ženského nástupnictví: dcery vévodského páru měly stejná práva jako synové, pouze však v případě, že vévoda neměl mužského dědice. Rakouské vévodství se tak stalo tzv. ženským lénem. Druhý článek garantoval právo, na jehož základě mohl vévodský pár v případě bezdětnosti svobodně určit svého nástupce, tedy tzv.libertas affectandi. Vybraný nástupce musel sice přijmout zemi v léno od císaře, ale to bylo v tomto případě chápáno pouze jako formální akt. Toto právo pak mohl vévoda samozřejmě využít k posílení nároků manžela své dcery.
Na základěprivilegia minus byl rakouský vévoda navíc osvobozen od povinné účasti na říšských sněmech s výjimkou těch, které se konaly v Bavorsku, byl vrchním soudcem ve svých zemích (vévodství mu bylo udělenocum omni iure, tedy se vším právem), bojovat pod říšskými praporci měl jen v případě, že by bylo ohroženo jeho vlastní panství nebo se válčilo v sousedních zemích. Zde se nejednalo jen o otázku politické prestiže, ale o věc finanční úlevy. Vyzbrojení a živení vojska i výprava na říšský sněm byly totiž relativně nákladnými záležitostmi a vévoda tak nadále nemusel, pokud sám nechtěl, vynakládat na tyto věci ne nepodstatné částky.
