Termínempreromantismus je označovánumělecký proud, který vznikl přibližně v polovině18. století jako reakce naklasicismus aosvícenství a který ohlašoval blížící seromantismus. Protože se orientoval na posílení emocionální působivosti uměleckých děl, bývá často nazývánsentimentalismem.

Preromantismus představuje souhrn různýchuměleckých projevů aestetických tendencí v evropských literaturách na předělu meziklasicismem aromantismem, který vznikl jako výraz nového životního postoje a uměleckého styluměšťanstva. Tato nastupujícísociální třída v něm zdůrazňovala citové hodnoty prostého, nezkaženého člověka (nejenšlechtic, ale i měšťan může prožívat nejušlechtilejší city), čímž vyjadřovala svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směruaristokracie) a protistavovskémufeudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. Navíc začalo měšťanstvo na rozdíl od klasicistních uměleckých zásad chápat umění jako prostředek k proměně světa.

Preromantismus našel své vyjádření hlavně vliteratuře, vevýtvarném umění se příliš neprojevil (zde ještě vNapoleonově době převládá pozdní klasicismus, tzv.empír, jen varchitektuře ustupují do pozadí pečlivě střižené francouzské parky a oblíbenými se stávají neupravenéparky anglické připomínající divokou přírodní scenérii a vycházející z tehdy módních myšlenekJeana-Jacquesa Rousseaua o pobytu ve volné a nespoutané přírodě).

Jako literárněvědní pojem se ale preromantismus objevil až v roce 1924, kdy jej začal prosazovatfrancouzský literární vědecPaul Van Tieghem (1871–1948), přičemž dodnes nedošlo k jeho všeobecnému přijetí. Paul Van Tieghem označil za preromantiky takové autory, kteří byli dříve považováni za klasicisty nebo osvícence, ale v jejich tvorbě se začal objevovat zvýšený zájem o přírodu acity. Protože jde o dodatečně vytvořený pojem, nemohl se žádný z autorů, řazených k preromantikům, k tomuto proudu za svého života hlásit.

Preromantičtí spisovatelé zdůrazňují oprotirokokovékonvenční galantnosti a rozumářské tradici opravdovost citu, hloubkuvášně, prožitek srdce a právo každého člověka na plný, neomezovaný citový život. Cit není jimi vnímán jako chaotická síla, nýbrž je pro ně zdrojem morálních hodnot, a proto nemusí být regulován rozumem. Za silný inspirační zdroj je považována lidová poezie, horlivě sbíraná a napodobovaná. Rozvíjí se vztah k přírodě (příroda není komplikovaným strojem řídícím se přesnými zákony, nedá se plně ovládnout, ale naopak je tajemná, nevyzpytatelná, mnohotvárná a vzbuzuje úžas), k fantazii i k dávnověku. Ideální kulisou pro jejich díla je proto přírodní svět neporušený civilizací. Častými motivy jsou pochmurná opuštěná jezera, hřbitovy a hrobky (anglickáhřbitovní škola), noční scenérie a měsíční svit, trosky hradů, symbol mnicha, poustevníka, vězně nebo poutníka. Mnohdy literatura tohoto období utíká od soudobé civilizace do vzdálené minulosti (hlavně dopohanského akřesťanského dávnověku) nebo do exotického prostředí dalekých, předevšímorientálních krajů. Preromantický básník se často stylizuje do postoje barda, mluvčího národního kolektivu, jindy se opět skrývá do anonymity lidového pěvce, nebo také vystupuje v roli věštce a proroka. Jeho nejtypičtějšími znaky je smysl pro velikost, vznešenost, původnost, starobylost, obdiv pro lid a jeho duchovní kulturu.

Preromantismus soustředil pozornost na autentické projevy národní kultury, a to nejenlidové slovesnosti, ale i starých literárních památek. Pokud se v některých národních literaturách takovýchto starobylých rukopisů nedostávalo, vlastenecky smýšlející nadšenci činili pokusy zaplnit tyto mezery literárními podvrhy. VAnglii tak byly „nalezeny“Ossianovy zpěvy (1761–1765), které mladý skotský učitelJames Macpherson vydával za překlady básní skotského barda ze 3. století, vRusku bylo objevenoSlovo o pluku Igorově (Слово о полку Игореве), které podle oficiální verze vzniklo ve 12. století, ale které je mnohými rovněž považováno za podvrh. V Čechách došlo roku (1817) k vytvořeníRukopisu královédvorského (údajně ze 13. století) azelenohorského (údajně z 9. století), za jejichž autory jsou považovániVáclav Hanka aJosef Linda.

Odklon preromantismu odklasicismu není však zcela radikální, proto v něm můžeme vystopovat některé klasicistické prvky, zejména zálibu proantické autory. I zde je však zásadní rozdíl: zatímco klasicisté oceňovali vyrovnanostřímské literatury (Vergilius), preromantikům je bližšíHomér astarověká řecká kultura vůbec, v níž spatřují výraz národního ducha.Mnohé obrazy a scenérie preromantiků se postupem doby staly až schematickými uměleckými prostředky (černý nebokolportážní román), jiné přešly do poezie romantismu, kde se plně rozvinuly.

Anglie je považována za místo zrodu preromantismu, jehož významnými představiteli jsou básníci

• Edward Young (1681–1765), autor básněNářek aneb Noční rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti (1742–1745, The Complaint, or Night Thoughts on Life, Death, and Immortality), která měla velký ohlas po celé Evropě a stala se základním dílem tzv. hřbitovní školy. Za preromantický manifest je označována jeho prozaická práceÚvahy o původní tvorbě (1759, Conjectures On Original Composition).
• James Thomson (1700–1748), mimo jiné autoródyVládni, Británie! (1740,Rule, Britannia!), která se stala britskou vlasteneckou písní.
• Thomas Gray (1716–1771), autor slavnéElegie psané na hřbitově vesnickém (1751,Elegy Written in a Country Churchyard), jednoho z reprezentativních děl tzv. hřbitovní školy.
• William Collins (1721–1759), autor ód vyznačujících se bohatstvím obraznosti a citu.
• Thomas Percy (1729–1811), který vydal roku 1765 první sbírku starých anglických baladPamátky staré anglické poezie (Reliques of Ancient English Poetry),
• další básníci tzv.hřbitovní školy, jejímž hlavním tématem jsou pochmurné meditace o smrtelnosti, např.Thomas Parnell (1679–1718),Robert Blair (1699–1746),Mark Akenside (1721–1770),Joseph Warton (1722–1800) nebo jeho bratrThomas Warton (1728–1790).
• William Cowper (1731–1800), jehož básně mají převážněnáboženský obsah vyznačující se bázní před Bohem.
• James Macpherson (1736–1796), známý především jako „překladatel“ jím „objevené“ starégaelské poezieOssianovy zpěvy (1761–1765,The Works of Ossian),
• Thomas Chatterton (1752–1770, který pod jménem Thomase Rowleyho, fiktivního mnicha z 15. století, zveřejňoval svá falzastředověké literatury,
• William Blake (1757–1827), ve své době nedoceněný básník, malíř, mystik a vizionář, který především v dílechSnoubení nebe a pekla (1790–1793, The Marriage of Heaven and Hell),Zpěvy nevinnosti a zkušenosti (1789–1794, Songs of Innocence and of Experience) a v tzv.Prorockých knihách (Prophetic Books), na kterých pracoval v letech 1789–1820 a jejichž tématem je narušení života člověka přísným právním rámcem a konvenčními společenskými systémy, prezentoval svou vizi člověka a vesmíru na základě vlastního složitéhomytologického systému
• Robert Burns (1759–1796) považovaný zaskotského národního básníka.

Z anglických preromantických prozaiků a dramatiků jsou nejznámější:

• Samuel Richardson (1689–1761), zakladatel sentimentálníhorománu v dopisech, např.Pamela aneb Odměněná ctnost (1740,Pamela: Or, Virtue Rewarded) neboClarissa aneb Příběh mladé dámy (1748,Clarissa: Or the History of a Young Lady),
• Laurence Sterne (1713–1768), autor románuŽivot a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho (1759–1767,The Life and Opinions of Tristram Shandy, Gentleman) a tvůrce sentimentálníhocestopisuSentimentální cesta po Francii a Itálii (1768,A Sentimental Journey Through France and Italy),
• Oliver Goldsmith (1730–1774), autor románuFarář wakefieldský (1766,The Vicar of Wakefield),
• Richard Brinsley Sheridan (1751–1816), jehož divadelní hry, napříkladSoupeři (1775, The Rivals),Škola pomluv (1777, The School for Scandal) neboVýlet do Scarborough (1777, A Trip to Scarborough) pokračují v tradici tzv.komedie mravů, rozšířené o sentimentální senzibilitu. Hlavním cílem jeho satirického výsměchu je tehdejší vyšší společnost a její přízemní zájmy, pomluvy a pokrytecká morálka.
• představitelé tzv.gotického románuHorace Walpole (1717–1797),Clara Reevová (1729–1807),William Thomas Beckford (1760–1844),Ann Radcliffová (1764–1823),Matthew Gregory Lewis (1775–1818) aCharles Robert Maturin (1782–1824), kteří se inspirovali ve středověkýchlegendách apověstech se snahou vyvolat ve čtenáři líčenímstrašidelného příběhu strach.
• William Godwin (1756–1836),novinář,spisovatel,nakladatel,politický filosof, autor gotických románů a zakladatelfilosofického anarchismu.

K preromantikům dále patří také tzv.jezerní básníci, z nichž ovšem dva nejproslulejší,Samuel Taylor Coleridge (1772–1834) aWilliam Wordsworth (1770–1850), jsou již považovaní za členy první generace anglických romantiků.

Nejvýznamnějším představitelemfrancouzského preromantismu jeJean-Jacques Rousseau (1712–1778), který vycházel z toho, že lidská povaha je dobrá, není-li nakažena civilizací, a žádal proto návrat k přírodě. Své myšlenky zachytil např. v milostném románu v dopisechJulie aneb Nová Heloisa (1761,Julie, ou la nouvelle Héloïse), v pedagogickém románu o přirozeném rozvoji člověkaEmil aneb O výchově (1762,Émile ou de l'éducation), vefilozofickém pojednáníO společenské smlouvě (1762,Du contrat social ou principes du droit politique) nebo ve svém posmrtně vydanémautobiografickémVyznání (1781–1788,Confessions).

K významným představitelům patříAntoine François Prévost (1697–1763), autor románuManon Lescaut (1731,Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut), v němž odhaluje peníze jako osudovou protisílu lásky,Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre (1737–1814) známý především svým sentimentálním románemPaul a Virginie (1787,Paul et Virginie),Madame de Staël (1766–1817), nadšená propagátorka rané německé romantiky, a básníkAndré Chénier (1762–1794).

Další prozaici zobrazovali ve svých dílech rozporuplné hrdiny, kterými silně ovlivnili nastupující romantickou generaci. Patří k nim především:

• François René de Chateaubriand (1768–1848), často řazený již k romantikům), který se obracel do minulosti, k náboženským mýtům i do exotické přírody. Ve své noveleAtala aneb Láska dvou divochů na poušti (Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert) z roku 1801 vylíčil tragický příběh lásky Indiána a křesťanské dívky, a v noveleRené (1802) popsal osud rozervané duše, která bezútěšné bloudí životem, pohrdá banalitou světa a nemůže najít místo, kde by mohla žít.
• Étienne Pivert de Senancour (1770–1846), autorepistolárního románuObermann (1804), obžaloby lidského osudu plné hořkosti a pesimismu, ve které je lidská malost srovnávána s věčnou krásou a silou přírody, která popisována jako velkolepý řád harmonie v kontrastu s rozporuplnou lidskou existencí.
• Benjamin Constant (1767–1830), který ve svém psychologickém autobiografickém románuAdolf (1816) zobrazil neúprosný rozklad citového vztahu mladého životního ztroskotance ke starší ženě.

Jako první vNěmecku vystoupil s kritikou klasicismu básník, svobodný novinář a myslitelGotthold Ephraim Lessing (1729–1781). Jako kritik a dramaturg prvního německého národního divadla vHamburku bojoval proti napodobování francouzského klasicismu, který již podle něho nevyhovoval potřebám emancipačního boje měšťanské třídy.

Silné preromatické prvky v sobě obsahuje dílo básníka a jazykovědceFriedricha Gottlieba Klopstocka (1724-1803), jehož duchvoní eposMesiáš (1748,Der Messias) se vyznačuje hlubokou citovostí, vášnivostí a rozervaností.

Na Lessinga navázal průkopník nové preromantické estetiky filozofJohann Gottfried Herder (1744–1803), zamýšlející se nad otázkami národní individuality, národní kultury a vztahu k lidstvu

Úsilí o vyjádření nových životních pocitů a o zachycení problémů nově se formujícího měšťanského světa nalezlo pak nejvýznamnější umělecký výraz v hnutíSturm und Drang (Bouře a vzdor). Šlo o skupinu mladých umělců vedenýchJohannem Wolfgangem Goethem (1749–1832), kteří pojali uměleckou tvorbu jako výraz umělcovy osobnosti, jeho citů a temperamentu a neuznávali žádná závazná pravidla, jimiž by se měl tento výraz řídit. JakoHerder byli i oni přitahováni příkladem anglické literatury, v níž jimWilliam Shakespeare představoval ideál živelné tvůrčí svobody. Hlavní formou tvorby básníků tohoto období bylo protodrama jako útvar umožňující stavět ostře charakterizované a individualizované postavy do vyhraněných a zpravidla tragických konfliktů. Jde o raná dramataGoethova (zejména o tragédieGötz von Berlichingen z roku 1773 aTorquato Tasso z let 1780 až 1790) aSchillerova a dále např. o hryHeinricha Wilhelma von Gerstenberga (1737–1823),Jakoba M. Lenze (1751–1792) neboFriedricha M. Klingera (1752–1831), podle jehož hrySturm und Drang (1776,Bouře a vzdor)dostalo celé hnutí svůj název. n.

V poezii se básníci hnutíSturm und Drang přikláněli k volné tradici lidové tvorby, zejména písňové a baladické – např.baladyGoethovy aSchillerovy neboLenora (1773,Lenore)Gottfrieda Augusta Bürgera (1747–1794). Nejmenšího významu dosáhlo hnutíSturm und Drang na poliprózy, z níž vynikl pouzeGoethův sentimentální románUtrpení mladého Werthera (1774,Die Leiden des jungen Werthers) aBürgerův fantastický cestopis s pohádkovými motivyBaron Prášil (1786,Wunderbare Reisen zu Wasser und zu Lande: Feldzüge und lustige Abenteuer des Freiherrn von Münchhausen). Mimo hnutí stál tzv. básník hrůzyChristian Heinrich Spiess (1755–1799) původem německý ale v Čechách naturalizovaný pokračovatel anglickéhogotického románu .

HnutíSturm und Drang končí nástupem tzv.německé klasiky, která představuje vyvrcholeníněmeckého preromantismu. Jde o zralá dílaJohanna Wofganga Goetha, tj. především dvoudílný výchovný románViléma Meistera léta učednická (1796,Wilhelm Meisters Lehrjahre) aViléma Meistera léta tovaryšská (1821,Wilhelm Meisters Wanderjahre), psychologický románSpříznění volbou (1809,Die Wahlverwandtschaften) a zejména dvoudílná filozofická báseň v dramatické forměFaust (první díl 1806, druhý díl 1832), a básníka a dramatikaFriedricha Schillera (1759–1805), mimo jiné autora básněÓda na radost (1785,An die Freude) a dramatLoupežníci (1781,Die Räuber),Úklady a láska (1784,Kabale und Liebe),Don Carlos (1787),Valdštejn (1799,Wallenstein,trilogie),Messinská nevěsta (1803,Die Braut von Messina),Vilém Tell (1804,Wilhelm Tell) a dalších. Kromě Goetha a Schillera se mezi autory německé klasiky řadí takéChristoph Martin Wieland (1733–1813), autor rozsáhlého veršovaného eposuOberon (1780), satirického dílaPříběh Abdéřanů (1781,Geschichte der Abderitwen) a vývojového románuOsudy Agathonovy (1794,Geschichte des Agathon).

V italské literatuře se termín preromantismus nevžil tak silně jako například v anglické, francouzské nebo německé literatuře. Nebyl tak výrazný jako v těchto zemích, ale jeho vliv na formování italského romantismu a na rozvoj italské literatury byl nepochybně důležitý. K jeho představitelům lze řadit autory, kteří zdůrazňovali emocionální stránku lidského života a citové prožitky a považovali je za zdroj pravých morálních hodnot.

Patří mezi ně:

• prozaik a dramatikAlessandro Verri (1741–1816), který ve svých románech evokujících starověké Řecko a Řím spojil klasicistický rámec s preromantickou citovostí.
• dramatikVittorio Alfieri (1749–1803), stojící mezi osvícenským liberalismem a romantismem, v jehož strukturou klasicistních hrách jsou zobrazeny iracionální osobní konflikty autority a svobody.
• básník a dramatikIppolito Pindemonte (1753–1828), jehož díla jsou sice klasicistní, ale plná preromantické senzibility.
• básníkVincenzo Monti (1754-1828), představitelneoklacissmu, který se ve své tvorbě inspirovalantickými vzory. Přikláněl se však také k citovějšímu vyjadřování.

K italským preromantikům je také často řazen iniciátoritalského romantismu prozaik, básník, kritik a publicistaUgo Foscolo (1778–1827), z jehož díla je nejznámější románPoslední dopisy Jakuba Ortise (1798–1802, Ultime lettere di Jacopo Ortis), který je současně vlasteneckou elegií i psychologickou analýzou lásky.

Vruské literatuře je možno za autory, kteří připravili přechod odklasicismu kromantismu považovat básníkaGavrilu Romanoviče Děržavina (1743–1816), který obohatil básnický jazyk o prvky lidové řeči, dramatikaDenise Ivanoviče Fonvizina (1744–1792), který ve svých sociálněsatirickýchkomediíchBrigadýr (1769,Бригадир) aVýrostek (1782Недоросль) odsoudilnevolnictví a primitivnost venkovské šlechty, prozaika a sociálního kritikaAlexandra Nikolajeviče Radiščeva (1749–1802), autora knihyCesta z Petrohradu do Moskvy (1790,Путешествие из Петербурга в Москву) s drastickými obrazy ponižování nevolníků, autorabajekIvana Andrejeviče Krylova (1769–1844), básníka a politikaIvana Ivanoviče Dmitrijeva (1760–1837), spisovatele, novináře a vydavateleNikolaje Ivanoviče Novikova (1744–1818), dramatikaVladislava Alexandroviče Ozerova (1769–1816) a konečně spisovatele a historikaNikolaje Michajloviče Karamzina (1766–1826), tvůrce sentimentálníchpovídek,cestopisuListy ruského cestovatele (1791, Письма русского путешественника), napsaného veSternově duchu, a rozsáhlýchDějin Říše ruské (1816–1829,История государства Российского), ve kterých zpracoval ruské dějiny do počátku 17. století.

Za otce ukrajinského sentimentalismu je považovánHryhorij Kvitka-Osnovjanenko (1778–1843), zakladatel umělecké prózy a žánru komedie v klasické ukrajinské literatuře. Byl první, kdo v ukrajinském jazyce upozornil na bohatý vnitřní svět prostého člověka a kdo ukázal, že i v ukrajinštině lze vyjádřit hluboké myšlenky a něžné city.

Preromantismus v dánské literatuře se začal rozvíjet v druhé polovině 18. století. Šlo o směr vyznačující se oproti racionálnímu osvícenství citovostí. Hlavním představitelem tohoto nového stylu bylJohannes Ewald (1743–1781), autor vášnivé osobní lyriky a dramat s náměty ze severskémytologie, aCharlotta Dorothea Biehlová (1731–1788), autorka prvních původních dánských divadelních her poHolbergovi, vyznačujících se sentimentálním a moralistním obsahem.

BásníkJens Immanuel Baggesen (1764–1826) píšící pod vlivem Rousseaua a Sterna vytvořil lyricko-epický cestopisLabyrinthen (1792-1793, Labyrint), ve kterém popsal intelektuálního zrání jedince.

Citovost spolu s osvícenskými ideály přinesla koncem 18. století zájem o politické dění a o občanské svobody. Nadšení pro myšlenky francouzské revoluce a ostrou kritiku domácích poměrů vyjadřoval ve svých dílech z Dánska za trest vypovězený básník a dramatikPeter Andreas Heiberg (1758–1841).

Svým subjektivismem a směšováním žánrů předjímá romantismus jinak klasicistní básníkCarl Michael Bellman (1740–1795). Mluvčím sentimentálních tendencí ve švédské literatuře bylThomas Thorild (1759–1808), vystupující svou vírou ve vědu jako osvícenec a svými poetickými metodami a vzpourou proti literárním i společenským konvencím jako preromantický básník a prozaik. Básník a dramatikBengt Lidner (1757-1793) kladl ve svých dílech důraz na emoce a na soucit s lidmi pronásledovanými osudem. Nástup romantismu ve Švédsku předznamenává svou intimní lyrikou švédsko-finský duchovní a básníkFrans Michael Franzén (1772–1847).

V literaturách pobaltských národů (Lotyši,Litevci aEstonci) je preromantismus spojen s počátky jejich národního obrození a projevuje se především jako tendence v rámci osvícenství v zájmu o lidovou kulturu.

Litevský národ žil na počátku 19. století na území tří států. Nejvíce Litevců tehdy žilo vRuském impériu a další obývaliKongresové Polsko a území veVýchodním Prusku tradičně nazývanéMalá Litva. Díky tomu byli Litevci vystaveni silné rusifikaci, polonizaci a germanizaci, takže litevština byla v této době pouze jazykem lidových vrstev.

Na bohatství litevské poezie upozornil evropskou veřejnost především pruský profesor litevského původuLudwig Rhesa (1776–1840), když v roce 1818 vydal v Královci básnickou sbírkuRoční doby (Metai), dílo prvního velkého litevského básníkaKristijonase Donelaitise (1714–1780) a o sedm let později v litevštině a v německém překladu sbírkuDainy aneb litevské lidové písně (1825,Dainos oder Litthauische Volkslieder). Za lidového pěvce, který navázal na tradice lidové slovesnosti a položil základy litevské lyrické poezii je považován katolický knězAntanas Strazdas (1760-1833).

Zvýšený zájem o litevský jazyk a kulturu je v této době spojen suniverzitou ve Vilniusu a seŽemiatskem, odkud pocházela většina významných představitelů litevského národního obrození, jako byliDionizas Poška (1764–1830),Silvestras Valiūnas (1789–1831)Simonas Daukantas (1793–1864) neboSimonas Stanevičius (1799–1848).

V Estonsku se o rozvoj estonského jazyka zasloužili především pastorOtto Wilhelm Masing (1753–1832), původem německý hraběPeter August Friedrich von Manteuffel (1768–1842) a učitelJaan Suve (1777-1851), vlastním jménem Johann Friedrich Sommer. Hlavní proud estonského národního obrození je však již spojen s romantismem.

V Lotyšsku se o rozvoj národní literatury zasloužili nejprve německy píšící luteránští pastoři, jako bylosvícenecGotthard Friedrich Stender (1714-1796). Další německy píšící autorGarlieb Merkel (1760-1850) se pod vlivemJohanna Gottfrieda Herdera otevřeně postavil na stranu utlačovaných pobaltských národů. Na ně navázali první spisovatelé lotyšské národnosti, tzv. starolotyši (veclatvieši), kteří chtěli své německé předchůdce napodobit a vyrovnat se jim. Patří mezi ně slepý básníkNeredzīgais Indriķis, tj. Slepý Jindřich (1783–1828), dáleAnsis Līventāls (1803–1878) neboJānis Ruģēns (1817–1876).

Vznik preromantismu vPolsku je spojen se jménem představitele polskéhoosvícenství,jazykovědce amecenášeumění, knížeteAdama Kazimierze Czartoryskáho (1733–1823), z jehož sídla vPuławách se stalo významné kulturní centrum. Přímo zde v určité etapě svého života působili básníkFranciszek Karpiński (1741–1825), první a hlavní představitelpolského preromantismu, který do polské poezie vnesl svět prostého člověka s touhou po svobodě,rousseaovskou nechuť k městu, oslavu venkovského způsobu života a inspiracilidovou písní, básník, dramatik a překladatelFranciszek Dionizy Kniaźnin (1750–1807) a básník, dramatik a romanopisecJulian Ursyn Niemcewicz (1757–1841).

Pulavskéu dvoru byli velmi blízcí osobním stykemkatolickýkněz a básníkFranciszek Zabłocki (1752–1821) aprimas Polského království a básníkJan Paweł Woronicz (1757–1829).

Z dalších autorů lze jmenovat jednoho z nejoriginálnějších spisovatelů své doby, polského vědce, literáta, cestovatele a politikaJana Potockého (1761–1815), známého dnes především jako autora původněfrancouzsky napsanéhorománuRukopis nalezený v Zaragoze (Le Manuscrit trouvé à Saragosse, polskyRękopis znaleziony w Saragossie), který poprvé vyšel v celku až v roce 1847 v polském překladu vLipsku a ve kterém Potocki jako první zpracovalupírské téma v beletrii. Jde o velmi zvláštní dílo vystavěné podle vzoruPohádek tisíce a jedné noci, kdy základní rámcový příběh je prokládán jinými, v nichž jsou vloženy ještě další a v nich zase jiné. V těchto epizodách se pak střídají různé druhy výpravné prózy s rytířskými, dobrodružnými, fantastickými i komickými náměty.

Největší vliv na maďarskou literaturu konce 18. a začátku 19. století měl organizátormaďarského literárního života a jeho ústřední postava, spisovatel, překladatel a představitel hnutí za obnovu maďarštinyFerenc Kazinczy (1759–1831). Byl sice stoupenecklasicismu aracionalismu, ale svou překladatelskou činností přinášel do Uher díla preromantických autorů. Přeložil mimo jinéLessinga,Herdera,Wielanda,Goethea,Rousseaua neboSterna.

Z tohoto podhoubí vyrostli průkopníci maďarského preromantismu, básníciPál Ányos (1756–1784),László Szentjóbi Szabó (1767–1795) aGábor Dayka (1769–1796). Za nejvýznamnějšího představitele maďarské sentimentální prózy je pak považovánJózsef Kármán (1769–1795), autor románu v dopisechFannin odkaz (1794–1795, Fanni hagyományai).

Počátky preromantismu vešpanělské literatuře je možno najít již v tzv. salamanské škole, skupiny básníků soustředěných kolemUniverzity v Salamance, jejímž vrcholným představitelem bylJuan Meléndez Valdés (1754–1817). Jejich počínající preromantické cítění však neznamená roztržku s klasicismem. Jejich díla jsou formou klasicistní, objevují se však v nich individualistické postoje, zdůrazňování citu a přírody jako místa, kde se může člověk osvobodit od městských konvencí a předsudků.

Na salamanskou školu měli velký vliv básníci a dramaticiGaspar Melchor de Jovellanos (1744–1811), jehož meditativní básně jsou poznamenány mírným sentimentalismem a melancholii, aJosé Cadalso (1741–1852), autor sbírkyTruchlivé noci (Noches lúgubres) napsané po smrti jeho mladé milenky roku 1771, které se vyznačují tak hlubokou melancholií a rozbouřenou vášnivostí, že je lze považovat již za romantické dílo.

Na Valdése, Cadalse a Jovellanose pak navázala nová generace básníků, kterým přestaly vyhovovat přísné klasicistní formy:

• Nicasio Álvarez de Cienfuegos (1764–1809), autor poezie, ve které se objevují projevy subjektivního utrpení a chmurného a rozjitřeného sentimentalismu.
• Manuel José Quintana (1772–1857), jehož vlastenecká poezie se zabývá svobodou a ideou pokroku,
• Juan Nicasio Gallego (1777–1853), jehož elegie vynikají básnickou hloubkou a vřelostí citu.

Preromantické prvky vportugalské literatuře se objevily koncem 18. století v rámci arkádského (novoklasicistního) hnutí, ve kterém se prosazovali především příslušníci měšťanstva zobrazující každodenní realitu měšťanského a městského života.

Na pozadí střetu dvou literárních proudů, arkadismu a romantismu, tvořil nejvýznamnější portugalský básník 18. stoletíManuel Maria Barbosa du Bocage (1765–1805), v jehož díle se projevují pocity úzkosti, milostného opojení, vášně, bolesti, žárlivosti i vnitřní rozpolcenosti.

Neoklasictní a romantické vlivy propojuje ve svých básních takéLeonor de Almeida Portugal, markýza de Alorna (1750–1839), nazývaná portugalskáMadame de Staël.

V českém prostředí odpovídá preromantismus první fázičeského národního obrození, která spočívala zejména v národním sebeuvědomění a ve snaze navázat na kulturní hodnoty, které tu již v minulosti byly vytvořeny. Vůdčí osobností široce založeného buditelského hnutí se stalJosef Jungmann (1773–1847), autor monumentálního pětidílnéhoSlovníku česko–německého (1834–1839), který navázal na představitele osvícenské vědyJosefa Dobrovského (1753–1829), jenž svým dílem vytvořil předpoklady prorozvoj novodobé češtiny.

Z autorů tohoto období je možno jmenovat dramatikaVáclava Tháma (1765 – okolo 1816), básníkyŠebestiána Hněvkovského (1770–1847) a především představitele myšlenkyslovanské vzájemnostiJána Kollára (1793–1852), kterému se v jeho díleSlávy dcera (1824) podařilo dokonale skloubit osobní prožitky s nadosobními ideály. Do tohoto proudu se zařadil iFrantišek Ladislav Čelakovský (1799–1852), jenž byl předním reprezentantem literatury, která sbližovala poezii s lidovou slovesností, např.Slovanské národní písně (1822–1827),Ohlas písní ruských (1829),Ohlas písní českých (1839) neboMudrosloví národu slovanského v příslovích (1852). Mezi významné představitele českého preromantismu patří iJosef Linda (1789–1834) aVáclav Hanka (1791–1861), kteří jsou považování za padělateleRukopisů.

Zvláštní místo v literatuře českého národního obrození zaujímají tzv.knížky lidového čtení (což je pojmenování pro zábavnou četbu, hlavně pro různédobrodružné,hrůzostrašné sentimentální příběhy, v nichž děj probíhá bez úvah a bez motivace a končí šťastným rozuzlením na způsobpohádky), které vydával pro nejširší lidové vrstvy od roku 1790 ve svém nakladatelstvíČeská expediceVáclav Matěj Kramerius (1753–1808).

Vslovenském prostředí se preromantismus projevuje pouze jako tendence v rámciklasicismu a souvisí rovněž se snahou okodifikaci slovenštiny jako spisovného jazyka v rámci rané fázeslovenského národního obrození. Velkou úlohu v tomto procesu sehrály rovněž překlady německé a francouzské literatury.

Již v letech 1784–1785 vydal katolický knězJozef Ignác Bajza (1755–1836) první román ve slovenštiněRené mládenca príhody a skúsenosti. Jde o sentimentální dobrodružný příběh napsaný v jazyce, který si jeho autor sám vytvořil na základě západoslovenského nářečí a se kterým se dostal do sporu s představiteli pozdějších snah o vytvoření spisovné slovenštiny, především s okruhem vytvořeným kolem katolického knězeAntona Bernoláka (1762–1813), tvůrce tzv.bernolákovštiny založené rovněž na západoslovenském nářečí. Z děl, napsaných v bernolákovské slovenštině. ve kterých se projevují preromantické tendence, lze jmenovat předevšímSelankyJána Hollého (1785–1849)

Další skupina autorů prosazovala jako spisovný slovenský jazykbiblickou češtinu. Kromě představitele myšlenky slovanské vzájemnostiJána Kollára, zmíněného v kontextu českého preromantismu, k nim patřil především

• propagátor preromantické představy ideálního života a první moderní slovenský básníkBohuslav Tablic (1769–1832), jinak svým dílem pevně zakotvený v klasicismu, který doplňovalrokokovými prvky.
• jazykovědec,literární historik aetnografPavel Josef Šafařík (1795–1861), mimo jiné autorpanslovanských dělGeschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten (1826, Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí),Slovanské starožitnosti (1837–1865) aSlovanský národopis (1842) a společně Jánem Kollárem vydavatel dvoudílné sbírkylidových písníPísně světské lidu slovenského v Uhřích (1823–1827).

Na tyto snahy o vytvoření spisovné slovenštiny pak úspěšně navázala skupinaromantických autorů s dominantní postavouĽudovíta Štúra (1815–1856).

• Bohuš Balajka:Přehledné dějiny literatury I., Fortuna, Praha 1995.
• Jan Otokar Fischer:Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století I., Academia, Praha 1966.
• Johann Gottfried Herder:Uměním k lidskosti: úvahy o jazyce a literatuře, OIKOYMENH, Praha, 2006.
• Jaroslav Hornát:Romány, ve kterých straší aPrůkopníci gotického románu, předmluva a doslov k prvnímu svazku ediceAnglický gotický román, Odeon, Praha 1970.
• Josef Hrabák:Čtení o románu, SPN, Praha 1981.
• Josef Hrabák, Dušan Jeřábek a Zdeňka Tichá:Průvodce po dějinách české literatury, Panorama, Praha 1978.
• Juan Chabás:Dějiny španělské literatury, SNKLHU, Praha 1960.
• Kare Krejčí:Dějiny polské literatury, Československý spisovatel, Praha 1953.
• Gotthold Ephraim Lessing:Hamburská dramaturgie, Odeon, Praha 1980.
• Josef Petráň a kol.:Počátky českého národního obrození: společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století, Academia, Praha 1990.
• Gennadij Nikolajevič Pospelov:Problémy historického vývoje literatury, Československý spisovatel, Praha 1976.
• Albert Pražák:Dějiny slovenské literatury, Melantrich, Praha 1950.
• Bohumil Rak:Preromantismus: o počátcích francouzského romantismu, Společnost pro individualisaci výchovy, Praha 1946
• Jean-Jacques Rousseau:Rozpravy, Svoboda, Praha 1978.
• Friedrich Schiller:Výbor z filozofických spisů, Svoboda-Libertas, Praha 1993.
• Slovník balkánských spisovatelů, Libri, Praha 2001.
• Slovník francouzsky píšících spisovatelů, Libri, Praha 2002.
• Slovník italských spisovatelů, Libri, Praha 2004.
• Slovník pobaltských spisovatelů, Libri, Praha 2003.
• Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, Libri, Praha 2001.
• Slovník severských spisovatelů, Libri, Praga 1998.
• Slovník spisovatelů – anglická literatura, Libri, Praha 2003.
• Slovník spisovatelů – Maďarsko Odeon, Praha 1971.
• Slovník spisovatelů – Polsko, Odeon, Praha 1974.
• Slovník spisovatelů – Sovětský svaz I.–II., Odeon, Praha 1978.
• Slovník spisovatelů – Španělsko a Portugalsko, Odeon, Praha 1968.
• Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, Odeon, Praha 1987.
• Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska Libri, Praha 1999,
• Zdeněk Stříbrný:Dějiny anglické literatury, Academia, Praha 1987.
• Štěpán Vlašín a kol.:Slovník literárních směrů a skupin, Panorama, Praha 1983.
• Štěpán Vlašín a kol.:Slovník literární teorie, Československý spisovatel, Praha 1984.
• Felix Vodička a kol.:Svět literatury I., SPN, Praha 1969
• Paul van Tieghem:Le Preromantisme. Etudes d'histoire littéraire européenne, Paris 1947–1948.

• Preromantismus
• Umělecké směry
• Literární pojmy

• Monitoring:Články s identifikátorem PSH
• Portál Literatura/Zapojené články