Trombon čipozoun ježesťovýhudební nástroj. Názevtrombón pochází z latiny, kdežtopozoun z němčiny a jsou naprosto rovnocenné – nezřídka se člověk ale může setkat s názorem, že trombón je větší (má většímenzuru), což je pravděpodobně způsobenofonologickou podobností se slovembombardón, tedy lidovým označením proheligón, či že obsahuje mechaniku – trombony s větší menzurou zpravidla mívají tzv. kvartu, čili kvartovou klapku. Přesto jsou to synonyma a tato dvě označení jsou tedy neomezeně zaměnitelná. PodleSachs-Hornbostelovy klasifikace patří meziaerofony. Zvuk vzniká chvěním rtu nanátrubku. V soustavě trubek ústících do ozvučníku se pak vytváří charakteristický tón.
Trombon je jedním z nejstarších hudebních nástrojů vyrobených z kovu. Za první moderní trombon se považuje výrobek nástrojařeHanse Neuschela (†1533) z roku1478. Princip snižce, tedy dvou do sebe zasunutých dvojic trubek, přišel zeŠpanělska, tak je pravděpodobné, že se na jeho vývoji nezanedbatelnou mírou podíleliArabové. V obdobíbaroka byl pozoun využíván jako sólový a komorní nástroj(z důvodu nálevkovitého nátrubku, užší menzury a kóničtějšího roztrubu byl jeho zvuk jemnější a dobře se tedy zvukově vázal s tehdejšími violami a zobcovými flétnami), později vklasicismu jeho využití pokleslo z důvodu menšího obsazenísymfonického orchestru, avšak zůstal využíván převážně v duchovní hudbě, kde především doplňoval pěvecké sbory po stránce intonační ale i dynamické. Sólově ho ale můžeme slyšet např. v Mozartově requiem.
Návrat trombonů do symfonické (tedy v tomto smyslu světské) hudby nastal v obdobíromantismu, ve kterém skladatelé začali znovu preferovat velký symfonický orchestr.
Trombon se používá nejen vorchestrech, ale i v kvartetech, kvintetech, vjazzu a samozřejmě se uplatňuje i jako sólový nástroj, nejčastěji s doprovodemklavíru. V minulosti se používala širší škála druhů pozounu. Existovaly trombony a pozounydiskantové,altové,tenorové,basové a kontrabasové. Dnes se používají především nástroje altové, tenorové a basové – diskantové a kontrabasové se používají zřídka.
trombon s mechanikou (ventilový či pístový trombon)
Roztrubová část, která se kónicky rozšiřuje a na konci přechází doroztrubu (korpusu) je oběma typům společná. V ohybu se nejčastěji vyskytuje dolaďovací snižec a vyvažovací závaží (u pozounů s kvartou zpravidla toto závaží zastupuje mechanika a soustava trubek kvarty, nicméně i u takových pozounů se můžeme setkat se závažím, např. pokud je hmotnost této části oproti snižci nedostačující a těžiště nástroje by tedy bylo mimo levou – držící – ruku hráče)
Snižcová část se skládá z vlastníhosnižce a z vnitřních trubic. Snižec se dá plynule posouvat a tím mění délku nástroje. Využívá se 7 poloh pomocí kterých se snižuje vytvořený alikvótní tón o 0-6půltónů. Celková délka trubice tenorového pozounu je zhruba dvakrát delší než mátrubka, tedy okolo 270 cm. Úplným vysunutím snižce se prodlouží o 2×60 cm.
U trombonů s mechanickými ventily je namísto snižcesoustava mechanicky připojovaných odboček (podobně jako natrubce) a stejně jako u trubky se užívá jakpístů, tak rotorů. Hra na takovýto trombón je pochopitelně v mnoha ohledech snazší, ale přitom je ochuzena o některé melodické prvky a ozdoby, např. o takzvanéglissando, tedy volné "klouzání" mezi jednotlivými tóny a zároveň takový trombon nehraje příliš čistě – nelze například dolaďovat tóny v rámcipřirozeného ladění a je tedy nutno užívat jentemperovaného ladění.
Některé snižcové pozouny jsou vybaveny i jednou klapkou pro palec, která prodlužuje dráhuvzduchu a snižujezvuk okvartu. Tato klapka velmi zjednodušuje hraní, protože není třeba natahovat se daleko do 6. či 7. polohy: namísto toho hráč vytáhne jen první nebo druhou a snížítón pomocí klapky.
Taktéž označován jakodiskantový je laděn v C, nebo v B. Rozsahem je nejbližšítrubce a má i podobný zvuk. Byl zkonstruován vklasicismu, aby doplnil trombonový kvartet o vrchní hlas, který v předešlé interpretaci hrál zpravidlacink. Dnes se prakticky neužívá a pokud se s ním setkáme, zpravidla leží ve vitríně nebo visí na zdi. Pro svou intonační choulostivost způsobenou velmi krátkým snižcem byl často pro nedostatek kvalitních sopránpozounistů nahrazovánsnižcovou trubkou a dnes je při interpretaci starších skladeb nahrazován trubkou klasickou.
Odbornou hatýrkou„alťák“ je laděn in Es. Užívaný rozsah je zpravidla od A do es², ale jako každý žesťový nástroj má horní hranici určenou nátiskovými možnostmi hráče. Jeho part se zapisuje valtovém klíči in C, tedy na rozdíl od jiných dechových nástrojů (např.lesního rohu neboklarinetu) netransponovaně. Užívá se zřídka, většinou ve starších skladbách, zpravidla ve mších (např.Mozartův requiem), ojediněle se s ním však můžeme setkat i v moderních kompozicích – hojně ho uplatňoval ve svých aranžích např.Pulec-oktet.
Dnes nejužívanější typ trombonu, na hudebních školách, konzervatořích a akademiích také jediný vyučovaný jako hlavní obor. Alt- a bastrombon se případně učí doplňkově jako tzv. příbuzný nástroj.
Tenortrombon je laděn in B a zapisuje se vbasovém,tenorovém a altovém klíči in C.(Velice zřídka se můžeme ve skladbách současných skladatelů setkat i shouslovým klíčem – pravděpodobně pro jeho celkově častější používání, ale hráči to nebývá akceptováno zrovna kladně.) Byť je basový klíč pro pozoun nejužívanější a potažmo „základní“, profesionální hráč musí perfektně ovládat všechny tři. V jazzu se zpravidla užívá jen basový. Ve vážné hudbě je pro zápis ve vyšších polohách obvyklý tenorový, ale altový (zvláště v 1. pozounu) nebývá výjimkou, a to i v případě, že part ani původně nebyl určen pro altový trombon.(NapříkladAntonín Dvořák, jenž bylviolista, často psal ve violovém klíči i 2. trombon - možná právě z toho důvodu, že z něj od 16 let hrál.)
„Učebnicový“ rozsah tenorového trombonu/pozounu bývá udáván od E do c², ale to je velice zavádějící, a to jak směrem nahoru, tak i dolů. Horní hranice, jak je popsáno výše, není striktně omezená, ale navíc existuje nemálo kompozic, které i větší rozsah vyžadují.(Např. ve slavnémRavelověBoleru je pozounové sólo psáno do des², nechvalně známé jsou mezi trombonisty také některé skladbyAlbana Berga, které se místy pohybují až do e² – pozounový part jeho Tří orchestrálních kusů dokonce začíná vpianissimu na es².) Stejně tak ani o spodní hranici se nedá uvažovat absolutně. Za prvé je tu možnost tzv. pedálových tónů (E1 až B1) a za druhé jsou moderní tenortrombony často vybaveny kvartou (díky tomu jsou také označovány jakotenor/bas či B/F), která ještě prodlužuje spodní nepedálový rozsah až do C.(S kvartou a pedálovými tóny v pozounových partech svých skladeb například počítalLeoš Janáček. Tento spodní „nadstavbový“ rejstřík se užívá – stejně jako vrchní – i sólově, zvláště v moderních skladbách – např. Sonata pro trombon a klavír „Vox Gabrieli“ odStjepana Šulka.)
Dnes obvykle používaný typ. Je laděn stejně jako tenortrombon in B a zpravidla je zapisován do basového klíče. Tenorový klíč je užíván zřídka a téměř výhradně pouze v sólových partech, když se melodie pohybuje ve vyšších polohách. Má ovšem větší menzuru, korpus a také nátrubek, aby se lépe hrály spodní polohy a lépe zněly. Moderní bastrombon obsahuje také jeden, častěji však dva ventily.
Jsou laděny zpravidla B/F/Es nebo B/F/D, některé modely dokonce mohou ladění zápojek měnit. Typy klapek dělíme podle uspořádání nazávislé (dependent) anezávislé (independent nebo in-line). V případě závislosti klapek je D (př. Es) ventil připojen na zápojku F, takže nemůže být užíván samostatně. Obě klapky jsou pak ovládány pouze palcem a mačkají se buď obě, nebo jen F klapka. U in-line mechaniky jsou oba ventily připojeny přímo na samotný nástroj. Zatímco kvarta (F klapka) je ovládána standardně palcem, druhý ventil je vyveden pod některý z dalších prstů levé ruky. Zápojky se tak mohou ovládat samostatně a takový trombon může užívat i ladění G případně Ges zapojením druhé klapky bez první.
Historicky existuje F a Es bastrombon. Dnes se zřídka užívá pouze F trombon. Díky vodící páce velice dlouhého snižce se mezi hudebníky také přezdívá„pohrabáč“. Kvůli této páce je také technicky poněkud "neohrabaný", a proto ho postupem času nahradil zápojkový bastrombon. S rozsahem je na tom podobně jako tenorový trombon bez kvarty, jen o kvartu níž.
Má ladění buď in B – o oktávu níž než tenorový – tedy stejně jakotuba a pro pohodlnost je vybaven dvojitým snižcem (dvojitě zahnutým). Všechny polohy jsou tudíž stejně vzdálené jako u tenorového pozounu. Je užíván zřídka, většinou pro doplnění trombonového kvartetu v symfonickém orchestru. V tomto smyslu je však častěji uplatňovánoCimbasso. V poslední době se stále více uplatňuje i kontrabastrombon laděný in F s jednou nebo dvěma zápojkami, který ovšem nemá vodící páku, jako původní F trombon, aby byla snazší technická pohyblivost. Samozřejmě takový snižec nemá standardní rozsah 7 poloh, jelikož by byl moc dlouhý na ruku hráče.
pozn.: Všechny tyto pozouny spadají do kategorie snižcových – nehledě na to, kolik mají zápojek.
