Postmoderna (taképostmodernismus) je myšlenkový směr konce20. století.
Tento pojem vznikl na základě krátké, ale vlivné knihyJeana-Françoise LyotardaO postmodernismu (La condition postmoderne, 1979, č. 1993).[1] Základním prvkem postmoderny je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění, došlo nejen ke zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace, ale i pohledu na dějiny jako na proces postupného překonávání dřívějších fází či etap. S tím je samozřejmě spojen fakt, že se tímto termínem označují často i protichůdné proudy a tím je ztížen jejich popis.
Důraz na pluralitu asynkretismus je vedle postmoderny typický i pro hnutíNew Age, jež vykazuje mnoho postmoderních prvků. Od toho také návazný směr označovaný jakonovomilenismus. Pro postmodernu je také charakteristický všeobecnýeklekticismus, vycházejí z něj současné směry jakohypermoderna nebo označeníultramoderní. Diskutuje se také o pojmupostpostmoderna.
Předpoklady pro vznik postmoderny je možné najít v krizi moderny, která postupně vyčerpala svoje možnosti a svůj potenciál. Toto dění našlo svůj původ v krizi způsobené snahou o racionální vysvětlení jakýchkoli skutečností, snahou o dosáhnutí univerzalistických koncepcí světa, rovněž hovoří i o úpadku osvíceneckých myšlenek a celkově o absenci pokroku. V uměleckých sférách došlo k ústupu avantgardních hnutí a všeobecnému ochabnutí zájmu ofunkcionalismus.
Tento směr vznikl jako reakce namodernu a je zaměřen opačným směrem, tzn. odmítá koncepci jediné pravdy a jediného cíle a usiluje o alternativní přístup ke světu. Z toho pramení kritika pokroku a moderních myšlenek levicových intelektuálů, zároveň postmoderna otevřela cestu k odmítnutí názorů spojených s kulturní nadřazeností západní civilizace a tím i nadřazenosti racionality v procesu poznání. To u filosofů vede k nedůvěře vůči obecným pravdám a teoriím, tím prakticky popírají předchozí filosofické snahy nastolit jednotný názor.
Vytvořením pluralitního prostředí často dochází jednak ke vzniku paradoxů spojených s několika pohledy na danou problematiku, jednak k následné snaze řešit tyto těžko řešitelné paradoxy.
Již na samém počátku exegeze hlavního tématu, jež chceme nechat prostoupit filosofickým teorémem, abychom z něj v závěru vyvodili, že je pouhým bezobsažným sdělením bez začátku a konce, bez možného materiálního a filosoficko-psychologického uchopení, je třeba neuzavírat pojem člověka do jakýchkoliv kójí a stejně tak i ono pojmosloví postmodernismu. Všechny výše uvedené aspekty, které lze považovat v naší úvaze za prioritní, se vyvíjejí kontinuálně, nikoliv skokově, a to v komplexní rovině, jež sama o sobě je dána možností střetávání se těch či oněch jednotlivostí, jež mohly dát vzniknout něčemu, co se vychýlilo od současného stavu a jevilo se jako vhodné k přiřknutí pojmenování, které však samo o sobě nemůže nikdy přinášet něco, co je zcela nové, jelikož je vždy a za všech okolností něčím, jenž v zásadě na něco navazuje, aby se pak posléze samo mohlo stát prvkem, který stojí v posloupnosti vývoje. Kde pokračování a směřování tohoto prvku je dáno oním střetáváním se na poli jednolité komplexity, přičemž toto pole je ohraničeno pouze lidskými maximami, avšak nelze tvrdit, že tyto maximy jsou hranicemi konečnými, ale je žádoucí je brát jako něco, co je momentálně omezeno námi samými.
Postmoderní literaturou zpravidla označujeme literaturu podmíněnou tendencemi současnosti. Vychází z pojetí dějin, podle kterého končí období vycházející z židovsko-křesťanské tradice a nový životní styl směřuje k pluralismu názorů. Tím dochází k rozvoji filosofických myšlenek postmoderny. Převládá názor, že „umělecko-teoretické koncepty (krása, pravda, autentičnost, genialita atd.) nejsou transhistoricky platné či transkulturně závazné."[2]
Jedna z příčin této dějinné situace má být rozpad socialistického impéria, druhá rozpad koloniálního impéria a tím i prolnutí více kultur. Dalším určujícím prvkem jsou objevy v oblasti komunikačních technologií, jejichž následkem lze hovořit o jakési světové společnosti.
To přineslo nové problémy a nový pohled na svět, na které je literatura nucena reagovat. Svět je komunikativnější a příjemce (čtenář) může dílo interpretovat svobodněji, na základě vlastního „úhlu pohledu“ (tzv.point of view).
Literatuře konkuruje televize, kino a další média jakopočítač, potažmoInternet.
Natolik alternativní směr, jako je postmodernismus, lze uchopit jen s určitými obtížemi. Tento směr má samozřejmě mnohé výhody — zbortila se mnohá tabu, komunikace je stále snadnější i na velké vzdálenosti, ale to způsobuje i jeho nevýhody — komplikovanost textů, někdy nejasnost autorových myšlenek atp.
Dominuje téma diskuze o konci umění. Je reflektováno v citátovém a odkazovém charakteru postmoderního umění. Tyto postoje vedou k adaptacím zavedeného kódu a stylu formálními prostředky, jakými jsouparodie,plagiáty,pastiše,koláže.[2]
Film a literatura reflektují zmíněné chápání umění jako pole vhodné k experimentování. Proto jsou často využívány fantastické dějové prvky,metafikční odkazy, absurdní jazykové hry a zlomy v rámci žánrů.[2]V popředí stojí zájem o spoluprácirecipient a o hravý rozklad zavedených konceptů a konvencí.[2]
Termín postmodernismus je odvozen zlatinského “post“ – po (moderně). Představuje kontroverzní a zároveň mnohoznačný koncept, který je životním stylem a praxí v něm, který přichází „po modernismu“. Zaměřuje se na pluralitu, heterogenitu a diskontinuitu jakožto hlavní prvky, které zachycují netradičnost a rozmanitost kulturních aktivit. Také se zabývá duševnem pramenícím z krize moderny a reaguje na éru ,,konce ideologií“.
V 60. a 70. letech dvacátého století došlo k největšímu rozvoji postmodernistické teorie, která vychází nejen z klasických sociálních věd, ale také zfenomenologie astrukturalismu. V druhé polovině 20. století měla značný vliv na sociologické zkoumání.
Postmoderní sociologie reaguje na nové životní podmínky, které vznikaly v průběhu druhé poloviny 20. století v nejrozvinutějších zemích. Mezi tyto podmínky patří rozvoj masových médií, rozvoj globální ekonomiky, rychlejší doprava a transformace výrobních ekonomik do ekonomik servisních. Přichází se spoustou novinek, především ve společnosti, jako je např. rozpad metanarativů (jak poukazujeJean-François Lyotard ve svých dílech), fetišizace komodit a zrcadlení identit (v dílech autorůGuy Debord,Jean Beudrillard; Jameson).[3]
Postmodernismus se snaží o překonání jednostranností moderny, umění a světa spolu s redefinicí přírody. Nechce na modernu pouze reagovat, ale také přetvořit naše chápání světa. Liší se například v odmítání hierarchizace kultury a umění a v prosazováníekumenických a ekologických hledisek.
Postmoderní umění se snaží nabídnout alternativu k moderně a tvořit taková díla, která nejsou zaměřena výhradně na tzv. kulturní elitu. To ještě neznamená, že jejich díla jsou srozumitelná většinovému divákovi, ač se o to umělci snaží.
V malířství a sochařství se umělci pokoušejí zpracovávat poetičtější a více emotivní díla než tomu bylo doposud. Termín postmoderní výtvarné umění není příliš běžný, protože do této oblasti postmoderna proniká pomaleji, než je tomu např. v architektuře.
V architektuře (resp. v umění) pojem „postmoderna“ poprvé použilJoseph Hudnut v titulku svého článku (Postmoderní dům) již v roce 1945, běžně tento termín začal používat až americký architektCharles Jenks ve svém díleŘeč post-moderní architektury. Základní snahou architektury je překonat jistou elitnost architektury a přenést ji do jazyka srozumitelného i laikovi, na druhé straně se snaží udržet i zájem odborníků, to se projevuje dvojím pohledem na architektonické dílo — laik vnímá podobnost s něčím mu známým, odborník vnímá i ovlivnění historickými slohy a jejich zvláštnostmi.
Postmoderní architektura se zcela záměrně staví do opozice kfunkcionalismu abauhausu, protože nechce tvořit pouze neosobní bydlení, ale stavby, které navazují (citují) předchozí styly.
