Pomeranč (z latinypomorancium, zpomum, jablko, aarancia,oranžová) jeplodpomerančovníku čínského (Citrus sinensis) zčelediroutovité (Rutaceae). Pomerančovníky jsoustromy, zřídka ikeře. Pochází pravděpodobně zesubtropických hraničních oblastíČíny aVietnamu, nikde neroste jako planá rostlina. V 15. století byl do Evropy dovezen portugalskými obchodníky a záhy po objevení Ameriky i tam. Nyní je rozšířen do všech subtropických oblastí, vtropech se mu pro přílišnou vlhkost nedaří. Jde o nejvíce pěstovanécitrusové plody na světě.
Pomerančovník je stálezelený mělce kořenícístrom, má kulovitou korunu a v mládí trnité větvičky. Listy jsou podlouhle vejčité až eliptické, středně veliké, tmavě zelené s úzkými řapíky. Jsou to rostliny jednodomé a vytvářejí oboupohlavé květy, opylovány jsou hmyzem. Květy jsou bílé, vonící, 2 až 3 cm veliké, obvykle 5četné, petaly podlouhlé, asi 15 x 6 mm velké,tyčinky asi 14 mm, semeníky téměř kulovité.
Plody jsoubobule (hesperidium) ve velikostech 5 až 12 cm, kulovité až oválné.Kůra plodu (perikarp) bývá barvy žluté, oranžové nebo šarlatově červené, je poměrně tenká, přiléhající k dužnině, někdy obtížně loupatelná. Dužina je tvořena klínovitýmisemeníkovými pouzdry vyplněnými tenkostěnnými váčky, které obsahují sladkou šťávu obklopujícísemena umístěná na středoúhlésemenici. Dužina je barvy žluté až oranžové, u některých kultivarů i fialově červené a je šťavnatá, osvěžující sladkokyselé chuti. Semena poměrně velká,mnohozárodečná (polyembryonická), existují ibezsemennékultivary.
Plody jsou kvalitním zdrojemvitamínu C a konzumují se čerstvé, kompotují se nebo lisují na osvěžující šťávu. Téměř 90% produkce pomerančů je průmyslově zpracováno. Ze slupek se získávápektin a hlavněesenciální oleje, které slouží k aromatizaci potravin a v kosmetice, v menší míře se používají v lékařství k výrobě tinktur.
Květu se pro jeho vůní a chuť používá jako upravující složka řadyčajových směsí. V lidovém lékařství se užívajíokvětní plátky svařené se solí k uklidnění nervů, proti astmatu, vysokému tlaku, horečce a zvracení, svařené s cukrem proti nechutenství.
Pomerančovníky se dělí podle vlastnosti plodů do tří základních skupin:
obyčejné – pomeranče s poměrně tenkou slupkou, žlutou až oranžovou dužinou, pěstované převážně veŠpanělsku a naBlízkém Východě, pro přímý konzum i pro lisování, jsou to např.
Citrus sinensis 'Jaffa'
Citrus sinensis 'Hamlin'
Citrus sinensis 'Murcia'
Citrus sinensis 'Valencia'
krvavé – mají červené žilky v dužině a šťávu fialově rudé barvy
Citrus sinensis 'Moro'
Citrus sinensis 'Ruby'
Citrus sinensis 'Sanguinello'
Citrus sinensis 'Tarocco'
pupečné – jsou to pomeranče se základem druhého plodu nabliznové straně plodu, která vypadá jako pupek (angl. Navel). Byly objeveny v roce 1820 na jedinémzmutovaném stromu vBrazílii a protože tyto pomeranče nemají semena, rozmnožil se tento strom dálevegetativně pomociroubů, čili všechny dnešní stromy s těmito pomeranči jsou přímými potomky jediného stromu. Různých kultivarů se dosáhloroubováním na rozdílnépodnože.
Ročně se sklidí asi 60 milionů tun citrusových plodů. Skoro 70 % připadá na pomeranče. Z jednoho stromu pomerančovníku, který je v průměru 6–10 m vysoký, se ročně sklidí 7000–8000 plodů, známé jsou i výnosy 20 000 plodů. Pomerančovníky mají kvalitní plody jen tehdy, projdou-li obdobím chladu.[1] Pro poskytnutí co největší a kvalitní úrody nutno stromy prořezávat.
Přestože pomerančovník snese poměrně různorodé subtropické podnebí, jednotlivé kultivary jsou k docílení maximálního a kvalitního výnosu vázány na určité zeměpisné oblasti. Všeobecně pomerančovník nesnáší přemokřená místa a ani vysokou vzdušnou vlhkost. V období velkého sucha je však nutno stromy zavlažovat. Během plné vegetace požaduje vysokou teplotu a hodně slunečního svitu, v období klidu přežije krátkodobý pokles teplot pod bod mrazu. Nesnáší zasolenou půdu, ideálnípH je okolo 5 až 8. Stromy se dožívají až 100 let, ale z ekonomických důvodů se počítá s životností 30 let. Nové stromky se vypěstují roubováním na podnože vyrostlé ze semen, pak plodí za cca 5 let. Pomerančovníky se také vysazují poblíž lidských obydlí i jakosolitéry pro poskytnutí stínu.
↑McCance a Widdowson´s:The Composition of Foods, 6. Summary edition, Royal Society of Chemistry Cambridge a Food Standard Agency, 2008,ISBN978-0-85404-428-3
