| Polské království Królestwo Polskie (pl) Regnum Poloniae (la) Königreich Polen (de)
| |||||||||||||||||
| HymnaGaude Mater Polonia | |||||||||||||||||
| MottoNic o nas bez nas („Nic o nás bez nás“) | |||||||||||||||||
Geografie
| |||||||||||||||||
| Obyvatelstvo | |||||||||||||||||
34 472 509 (roku1910) | |||||||||||||||||
| Státní útvar | |||||||||||||||||
Vznik | 1025 – Boleslav Chrabrý korunován králem | ||||||||||||||||
Zánik | 1918 – vyhlášeníPolské republiky | ||||||||||||||||
| Státní útvary a území | |||||||||||||||||
| |||||||||||||||||
Polské království (polskyKrólestwo Polskie,německyKönigreich Polen,latinskyRegnum Poloniae, polsky též nazývánoRzeczpospolita) byl státní útvar, který existoval v různých podobách, s různými přestávkami a s různými částmi území od roku1025 do roku1918. Během této doby se několikrát stalo jedním z nejmocnějších států vEvropě, paradoxně se o pár století později stalo kořistí pro sousednímocnosti a bylo mezi ně rozděleno.
Polské království vzniklo v roce1025, kdy byl dosavadní polský knížeBoleslav Chrabrý korunován králem. Definitivně polské království zaniklo v roce1918, kdy byla vyhlášenaDruhá Polská republika.
Jednotlivá období polského království (často přerušovaného knížectvím) mohou být rozdělena takto:
1025–1031královstvíPiastovců a centem vHnězdně1076–1079království s centrem vKrakově1295–1296s centrem ve Velkopolsku za vládyPřemysla II.
1300–1320za vlády Přemyslovců a vzniklé spojením polských knížectví do podoby volnékonfederace
1320–1385za vlády Piastovců a sjednocující polská knížectví do jednoho celku
1385–1569království za vlády Jagellonců v rámciKoruny polského království a vunii sLitvou
1569–1795Koruna polského království jako součástPolsko-litevské unie
1812–1813Generální konfederace Polského království vytvořenáNapoleonem
1815–1915Kongresové Polsko, království vunii sRuskem.svg)
1830–1831Polské království během Listopadového povstání
1916–1918(regentské) Polské království, které bylo klientelistickým státem Ústředních mocnostíPrvním historicky doloženým polským knížetem bylMěšek I. z dynastiePiastovců.Měškův nástupce, nejstarší synBoleslav Chrabrý (992–1025), úspěšně pokračoval v rozšiřování území rodícího se polského státu, snažil se o upevnění knížecí moci a povznesení mezinárodní prestiže Polska. Zpočátku jeho vlády mu v tom napomohlo několik okolností: oslabení vlády Přemyslovců v sousedních Čechách, univerzalistické plány císařeOty III. a konečně také mučednická smrt pražského biskupaSlavníkovceVojtěcha běhemmisie v Prusích. Boleslav jeho tělo vykoupil, převezl do Hnězdna a zavedl zde jeho kult. Mladý stát tak získal vlastního mučedníka, který byl již dva roky poté svatořečen. To přispělo ke sblížení knížete Boleslava s císařem Otou III., který byl Vojtěchovým přítelem a kanonizaci inspiroval. Současně zřídil papežSilvestr II. nad Vojtěchovým hrobem vHnězdně arcibiskupství a podřídil mu nově ustavená biskupství v Krakově,Kolobřehu aVratislavi. To signalizovalo příslušnost Krakovska, Pomořan a Slezska k polskému státu. Poznaňské biskupství, které mělo dosud misijní charakter, zůstalo podřízeno papežství, ale byla mu vymezena sféra působnosti. Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal Vojtěchův polorodý bratrRadim (latinským jménem Gaudentius). Do úřadu ho uvedl samotný císař, když roku 1000 podnikl pouť k hrobu sv. Vojtěcha. Právoinvestitury pro arcibiskupství i nová biskupství udělil Boleslavovi a jeho nástupcům.
Při této návštěvě seOta III. zúčastnil okázalého sjezdu šlechty v Hnězdně, který řešil politické i církevní otázky. Císař zprostil knížectví poplatnosti na říši a učinil Boleslava „pánem“ (v latinské kronice Thietmara Merseburského je výraz „dominus“), to znamená, že uznal nezávislost polského státu. Podle pozdějších údajů kronikářeGalla Anonyma prý císař vložil při této příležitosti na Boleslavovu hlavu svůj diadém a prohlásil ho „bratrem a spolupracovníkem říše, přítelem a druhem římského lidu“. Někteří badatelé vykládají tato symbolická gesta jako udělení královského titulu. Fakticky šlo spíše o Otovy plány narenovatio imperii, vybudování křesťanského impéria, které se mělo skládat ze čtyř částí, Galie, Germanie, Romy a slovanské Sclavinie, jíž by vládl Boleslav. Ani kníže sám Otova gesta jako udělení královského titulu nechápal. Traduje se, že jeho královská korunovace již byla vyjednána u papeže, ale nakonec byl v důsledku nepříznivých okolností povýšen ke krále uherský knížeŠtěpán I. Konečně Boleslav sám o získání královské koruny usiloval na konci své vlády. Přesto výsledky hnězdenského sjezdu představovaly významný úspěch polského státu, který se stal nezávislým na říši a získal samostatnou církevní organizaci, na niž například české království čekalo až do14. století.
Téměř celé období Boleslavova panování bylo vyplněno ustavičnými válkami. Válčil s českým knížectvím, po předčasné smrti Oty III. v roce 1002 s říší, sKyjevskou Rusí. Výsledkem bylo připojení Krakovska, dosud patřícího k českému státu, které přepadl po smrti svého strýceBoleslava II., a dočasné obsazení Prahy (1003–1004). Po dlouhých válkách s císařemJindřichem II. mu bylo budínským mírem z roku 1018 přiznáno drženíLužice aMilčanska (též Milska), kam vtrhl bezprostředně po Otově smrti, a takéMoravy, kterou v následujících letech ztratil ve prospěch českého státu. Na východě se mu podařilo navrátit PolskuČervoňské hrady.
Po smrti Jindřicha II. a papežeBenedikta VIII., který nebyl Polsku nakloněn, začal Boleslav energicky vyjednávat vpapežské kurii o udělení královské koruny. Roku 1025 byl dva měsíce před svojí smrtí korunován vHnězdně polským králem, a to bez souhlasu nového německého panovníkaKonráda II., ale i tak byl polsko dědičný královský titul uznán. Boleslav byl úspěšným vládcem, schopným vojevůdce i dobrým diplomatem, který pro své cíle dobře využíval sňatkovou politiku. Dosažení královského titulu odpovídalo růstu prestiže jeho postavení. KrálBoleslav I. Chrabrý také zasahoval do situace v Čechách, kde o moc mezi sebou bojovali jeho příbuzníPřemyslovci.
_(cropped).jpg)
Období po smrti Boleslava Chrabrého charakterizují boje o moc mezi příslušníky vládnoucí dynastie, ne nepodobné situaci mezi českýmiPřemyslovci. Králem se stal Boleslavův synMěšek II. Lambert (1025–31 a opět v letech1032–34), jenž na začátku své druhé vlády rezignoval pod tlakem Říše na postavení krále. Po jeho smrti nastoupil na knížecí stolecKazimír I. Obnovitel, který se ale kvůli odporu šlechty nedal korunovat králem. Po něm se stal vládcem PolskaBoleslav II. Smělý (1058–79), který díky spojenectví s římským císařem získal oficiální uznání polského královského titulu a nechal se korunovat králem (1076). Už po 3 letech ho ale ze země vyhnalo povstání a královský titul byl opět ztracen.
Jeho bratr, knížeVladislav I. Heřman (1079–1102) usiloval o zlepšení vztahů k Říši a Čechám (první manželkou byla dcera knížete/králeVratislava II., druhou dcera císařeJindřicha III.), ale vnitropoliticky mu to příliš nepomohlo: těžce zdolával povstání vPomořanech a ve Slezsku; ještě během své vlády se musel dělit o vládu se svými dvěma syny. Po jeho smrti si synovéBoleslav III. Křivoústý (1102–38) a nevlastníZbyhněv (1102–06) zemi fakticky rozdělili – Zbyhněv měl severní polské země a Boleslav jižní.
Právě Boleslav III. byl – po porážce a vyhnání bratra – posledním piastovským panovníkem Polska, který vládl sjednocenému státu před jeho rozpadem ve 12.–14. století, ke kterému sám napomohl svým nástupnickým testamentem z roku1138. Závětí rozdělil polský stát na úděly pro své čtyři syny s tím, že nejstaršímu z nich zajistí seniorátní úděl (Krakovsko, částVelkopolska sHnězdnem aKališí ad.) vrchní moc nad ostatními. Kníže se tak snažil zajistit jednotu svého státu do budoucna a zároveň ji sladit s odstředivými snahami a ambicemi jednotlivých členů rodu. Byl to však jen kompromis odsouzený k brzkému zániku. Po Boleslavově smrti se jeho synové ve svých údělech maximálně osamostatnili a vrchní vláda rychle slábla, až zanikla zcela. Česko-polské spory byly dočasně vyřešeny smlouvou o přátelských vztazích, jíž se český kníže vzdal poplatku zaSlezsko. Polsko se postupně rozpadlo na několik menších údělných knížectví, pod vládou jednotlivých příslušníků dynastie Piastovců.
Silné a jednotnější království bylo obnoveno až ke konci 13. stoletíPřemyslem II. Velkopolským, který byl ale nedlouho poté (1296) zavražděn.Český králVáclav II. už od roku1289 začal rozšiřovat svoji lenní svrchovanost nad jednotlivýmislezskými knížectvími, roku1291 ovládl díky smrti svého bratranceJindřicha IV.Krakovsko. Jeho soupeř,PiastovecVladislav Lokýtek, který se rovněž pokoušel sjednotit polská knížectví pod svojí vládou, byl nucen uprchnout ze země. Roku1300 se ovdovělý Václav oženil s dvanáctiletou princeznouEliškou Rejčkou, jejímuž otciPřemyslu II. se nedlouho před smrtí podařilo opět obnovit v Polsku království. Roku1300 bylVáclav II.hnězdenský arcibiskupem vHnězdně městě korunoval polským králem.
Polákům se ale příliš nelíbilapersonální unie s Čechami,Václav II., ale například zemi hospodářsky pozvedl zavedenímpražského groše. V roce1305 ale zemřel na tuberkulózu. Jeho synVáclav III. se po ztrátě uherské koruny soustředil na spojenectví s Polskem, které mělo větší naději na přežití.Vladislav Lokýtek dobyl královský hrad vKrakově.Václav III. byl na cestě do Polska zavražděn a tím skončila královská linie rodu Přemyslovců. Olomoucká vražda udělala tečku za česko-polskou aliancí, z reforem Václava II. ale Polsko čerpalo ještě dlouho. Titul polského krále (titulárního) ovšem drželi čeští panovníci ještě v doběJana Lucemburského, ačkoliv tím skutečným bylVladislav Lokýtek.
_(cropped).jpg)
.png)
Kazimír III. Veliký, syn Vladislava Lokýtka byl skvělým diplomatem polští historici ho tradičně považují za jednoho z nejvýznamnějších středověkých vládců Polska. Jeho otci sepodařilo znovu sjednotit téměř celéPolsko, které bylo více než půldruhé století politicky rozdrobené, a získat královský titul. Na Kazimírovi pak zůstalo, aby dokončil sjednocení země – neboťslezská knížectví byla postupně uváděna do lenní závislosti načeském králi, svrchovanostKrakova odmítali uznat takémazovštíPiastovci – a upevnil královskou moc. Zároveň se snažil, aby zemi vyčerpané zápasy za jeho předchůdců zajistil klidný rozvoj. Proto se zaměřil na zmírnění odporu, jež sjednocování polským zemí kladliLucemburkové aŘád německých rytířů.
Trnem v oku nejen pro Kazimíra III., ale už pro jeho předchůdce byla skutečnost, že polský královský titul drželi od dob Václava II. čeští králové, což zpochybňovalo Vladislavovo i Kazimírovo postavení polského panovníka. Kazimír se proto snažil zajistit se proti nynějšímu českému králiJanu Lucemburskému spojenectvím s císařemLudvíkem IV. Bavorem,Habsburky abavorskýmiWittelsbachy. Jan počítal s tím, že jistě dojde k vojenskému střetnutí a sbíral již vojsko. Jeho syn, moravský markrabíKarel, se však chopil iniciativy a navázal s Kazimírem diplomatické jednání. Z něj vyplynulo řešení ožehavé situace: Jan Lucemburský se vzdá titulu polského krále a získá zato trvaleSlezsko.
Přestože byl poslední Piastovec Kazimír III. čtyřikrát ženatý, nezplodil mužského dědice a jeho dědicem se tedy staluherský králLudvík I. Veliký, ten ale také neměl syna. Šlechta nechtěla pokračovat v personální unii sUherskem a proto si po Ludvíkově smrti vybrala jako novou polskou královnu jeho dceruHedviku. Po dvou letech sporů a po občanské válce veVelkopolsku (1383) byla konečně Hedvika ve věku deseti let vKrakově korunována jakoHedwig Rex Poloniae (polský král) a nikolivRegina Poloniae (královna), aby se zdůraznilo že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí žena.
.jpg)
V důsledku vymření polskýchpiastovců, došlo v roce1385 smlouvou vKrevě ke spojení Polska a Litvy vpersonální unii, tak byl položen základ budoucímu soustátí Polsko-Litva. Litevský velkoknížeJogaila přijalkřesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu toho roku se také konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou a krátce po ní byl Jogailo korunován na polského králeVladislava II. Jagellonského.
Již od konce 14. století se vůči tomuto spojení Polska aLitvy stavěly okolní země, což vyvrcholilo roku1409 křižáckým tažením, které nakonec skončilo slavným polským vítězstvím vbitvě u Grunwaldu. Svoji pozici siPoláci sLitevci v následujícím období uhájili i vůči římskému králiZikmundu Lucemburskému. Po smrti Vladislava v roce1434 zvolila polská šlechta králem jeho desetiletého synaVladislava III. Ten se zaměřil na získáníUher, což se mu roku1440 po dynastické stránce podařilo. Posléze bojoval protiTurkům a již roku1444 jako dvacetiletý padl vbitvě u Varny.
Po jeho smrti došlo k zmatkům a sporům, z nichž vyšel vítězně mladší bratrVladislava III., Kazimír. Ten v roce1466 uzavřel jakoKazimír IV. Jagellonský po třináctileté válce druhý toruňský mír sŘádem německých rytířů, jímž získal západní část pruského území, kterému se od té doby říkalokrálovské prusko (a symbolicky byl územím nutným pro titul pruského krále). Jeho synVladislav Jagellonský, který se roku1471 stal českým a roku1491 králem uherským, rozšířil rodové Jagellonské državy na území velké částiEvropy, které se táhly odBaltského kČernému moři. Po smrti Kazimíra IV. Jagellonského se na polském trůně vystřídali postupně jeho tři synové, kteří vedli v první polovině 16. století tři války s moskevským knížectvím, vyplňované dílčími střetnutími sTatary. Polsku se podařilo vyhnout přímé válce s Turky a navázalo přátelské vztahy s křižáky. Rozbroje, které vznikaly v 15. a v 1. polovině 16. století mezi Polskem a Litvou byly zažehnány roku1569, kdy byla Litva tzv.lublinskou unií těsněji přičleněna k polskému království.
V důsledku vymřenídynastie Jagellonců svolal poslední polský král a litevský velkokníže z této dynastieZikmund II. August dne1. července1569 doLublinusejm na kterém bylo rozhodnuto, že polské království alitevské velkoknížectví budou spojeno do jednoho celku –Rzeczpospolita, nejen společným panovníkem, ale i pod jednotnou legislativou, měnou a úřední řečí se stalapolština alatina. Tatoreálná unie polska a litvy tzv. "Lublinská unie" byla na rozdíl od personální unie tzv. "Krevské unie", jižvolenou monarchií a postupem času již tzv. "šlechtickou republikou", což nakonec přivodilo její zánik. V tomto společenství již bylo Polsko mnohem výraznější než okrajová Litva a tak se někdy mluví prostě jeno Polsku.
VytvořenímRepubliky obou národů došlo k mezinárodnímu posílení státu a k potlačení autonomistických tendencí zejména u litevské šlechty. Ve státním zřízení měla velice silnou pozicišlechta, která prostřednictvím královské rady vykonávala vládu. Polskýkrál se již dle usneseníNihil novi z roku1505 stal prakticky předsedou této rady a nemohl činit významná rozhodnutí bez souhlasu senátu a sněmovních poslanců. Po vymření jagellonské dynastie o polský trůn soupeřilo několik evropských dynastií a panovníků. Roku1573 byl polským králem zvolen Jindřich z Valois, bratr francouzského panovníkaKarla IX. Jindřich musel splnit mnoho stanovených podmínek, mezi nimiž byla zásada zřeknutí se dědičnosti. Panoval však pouze cca 120 dní a jakmile zemřel jeho bratr Karel IX. rychle se pod dojmem omezování moci navrátil doFrancie aby se tam ujal vlády.
K velkému rozkvětupolsko-litevského státu došlo v16. století. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazývánRzecz Pospolita (= věc veřejná,Rzeczpospolita – stejný význam jakores publica).
_between_1635-2009_(small).gif)
Polsko velmi rychle sláblo. Pruský "velkýkurfiřt"Fridrich Vilém (1640–1688) dosáhl zrušení vazalských závazků a19. září1657velavskou smlouvou i zrušení lenního poměru k Polsku, což bylo uznáno3. května1660olivským mírem i ostatními mocnostmi.
Bezesporu nejvýraznějším a nejlepším panovníkem polsko-litevského společenství bylJan III. Sobieski, který vládl v letech1674–1696.Jan III. Sobieski byl profrancouzsky orientovaný. Musel čelit jak vnitřním rozbrojům, tak dalšímu hrozícímu nebezpečí ze strany Turecka. Jeho vojska pomohla roku1683 porazit Turky při obléháníVídně. Nepodařilo se mu však prosadit, aby se po jeho smrti stal jeho syn králem.
Válečné konflikty v polovině17. století způsobily Polsku obrovské hospodářské škody. V letech1697–1733 vládl Polsku (s pětiletou přestávkou)August II. Silný. Dobu jeho panování i vlády nástupců ze saského rodu provázel národní a politický úpadek. August II. se snažil získat zpět ztracená území v Livonsku, a tak uzavřel spojenectví sRuskem aDánskem. Po porážce dánské a ruské armády od švédského krále Karla XII. v tzv. „severní válce“ vpadla švédská vojska i doPolska a Augusta II. sesadila. Místo něho vládl v Polsku v letech1704–1709Stanislav Leszczyński. Po porážce Švédů vbitvě u Poltavy roku1709 se August II. vrátil zpět na polský trůn, ale nedokázal využít příznivé situace a účastnit se zahraničně-politických jednání ve prospěch Polska. Stejně slabý byl i jeho nástupceAugust III. Po jeho smrti nastoupil na trůn v roce1764Stanislav Poniatowski, za jehož vlády došlo ke konečnému úpadku Polska, které bylo rozděleno mezi tři sousední velmoci a zaniklo (vizDělení Polska).[1]
Posilování šlechty a vnitřní rozbroje během17. století oslabily zemi, takže v letech1772,1793 a1795 siRusko,Prusko aRakousko vtrojím dělením rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody. Potřetím dělení Polska v roce1795 takRzeczpospolita zanikla a tím i samostatné Polské království a potažmo Polsko vůbec.
V letech1807–1815, ale zřídil francouzský císařNapoleon I. na části území předtím zabraným Pruskem a RakouskemKnížectví varšavské, které se stalo spojencem a vazalem Napoleona a jehož knížetem bylFridrich August Saský, vnuk předposledního polského krále. Po Napoleonově porážce bylo zrušeno a na jeho místě bylo zřízeno autonomníKrálovství polské také nazývané „Kongresovka“ které bylo obsazenoruskem a "autonomní"velkovévodství poznaňské, které bylo připojenoPruskem.
Po Napoleonově pádu byloVídeňským kongresem v roce1815 obnoveno Polské království, ovšem z tzv.Varšavského knížectví, od kterého bylo oddělenoPoznaňsko, jež bylo připojeno kPrusku jako „autonomní“Velkovévodství poznaňské. Dále bylo odděleno městoKrakov, které se stalo tzv. „svobodným městem Krakov“ pod patronátem všech 3 mocností (později ho získalo Rakousko a včlenilo doHaliče). Toto celé rozdělení bývá nazýváno jako „čtvrté dělení Polska“.
Takto vzniklé Polské království se stalo známým jako tzv.Kongresové Polsko nebo jen „Kongresovka“ (polskyKongresówka). Polským králem byl v rámci rusko-polsképersonální unie ruský car, kterého polské stavy přijaly za krále (resp. musely přijmout). Ruský carAlexandr I. Pavlovič se nechal korunovat na polského krále. Personální unie však v ruském podání od začátku nefungovala a fakticky se z ní stalareálná unie.
Když car Alexandr I. v roce1825 zemřel a carem se stalMikuláš I. Pavlovič, nechal se také korunovat polským králem, ale začal polskou autonomii omezovat. To vedlo v roce1830 k vypuknutí tzv.Listopadového povstání, které ale bylo po jedenácti měsících nakonec carskými silami poraženo. Polské kongresové království následkem toho přišlo o většinu autonomie a formální postavení suverénního státu – Polsko bylo degradováno do postavení obyčejné provincie ruské říše.
K likvidaci zbytků polské autonomie došlo po porážce protiruskéhoLednového povstání (1863–1864), kdy bylo Polské království zrušeno a přímo včleněno do Ruského impéria jako „Viselsko“ čiPoviselský kraj (ruskyPrivisľanskij kraj, Привислянский край, polskyKraj Przywiślański), kde pak probíhala tvrdá a nesmlouvavárusifikace.[2] Jako o posledním byť formálním polském králi se tak dá mluvit oAlexandru II. Další ruští carovéAlexandr III. aMikuláš II. již byli polskými králi pouze titulárně.
Zaprvní světové války bylÚstředními mocnostmi tj.Německým císařstvím aRakouskem-Uherskem resp. proklamací německým císařem a rakouským císařem německého na dobytých územíchRuského impéria obývaných polským obyvatelstvem z5. listopadu1916 vytvořeno tzv.Regentské království polské někdy označované jakoPolské království (1916–1918). Nešlo o vytvoření či obnovení nezávislého státu, toto polské (regentské) království bylo vazalemÚstředních mocností. Král nikdy nebyl zvolen, vládla za něj tříčlenná regentská rada.
Území bylode facto ovládáno generálním guvernérem varšavským zaNěmecké císařství (generálHans von Beseler) a generálním guvernérem lublinským zaRakousko-Uhersko (generálKarl Kuk). Až do konce bojů na východní frontě polská armáda bojovala pod velením německým a rakousko-uherským protiRuskému impériu. Území na východě nebylo stálé, záleželo na vývoji frontové linie. Stát zanikl11. listopadu1918, kdy byla vyhlášenaDruhá Polská republika.
Tímto polské království (prozatím) definitivně zaniklo.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuKingdom of Poland na anglické Wikipedii.
.svg)
.svg)
