Politika (z řeckéhopolis – město,politiké techné – správa obce) je mnohoznačný pojem obvykle označující proces ametodurozhodování určité skupiny lidí spluralitními zájmy anázory. Věda zabývající se politikou se nazývápolitologie. Politika je sférou, v níž je přítomné neustálé větší či menší napětí mezi „vládnoucí“ (politika shora) a „emancipační“ (politika zdola) politikou.[1] Politiku lze chápat také jako boj o společenské uspořádání.[1]
V rámcirozhodovacích procesů je politikasprávou věcí veřejných, uměnímříditstát, hájením zájmů jednoho státu vůči druhému, vytvářením a udržováním vztahů mezi těmito státy.
Prostředkem politiky jepolitická moc, kterou lze získat buďdemokratickými prostředky, nebonásilím.[zdroj?] Votevřených společnostech demokracií vstupují do politikypolitické subjekty přesvědčováním (argumentací zúčastněných stran) a vyjednáváním (často kompromisní dohodou) a tak vytvářejí či spoluvytvářejí politická rozhodnutí. Mezi takové subjekty mohou patřit jednotlivci (občané), stejně jako organizace (politické strany ahnutí,spolky a jinézájmové skupiny). Vynutitelnost politického rozhodnutí je zajištěnaautoritou (která vykonává politickou moc).
V přeneseném smyslu znamená politika chování a jednání jednotlivce nebo skupiny nebo nasazení prostředků (ať legitimních, nebo ne) k dosažení určitého cíle.
Politika jako správa věcí veřejných byla chápána již vantickém Řecku. Vestředověku se pak do jisté míry stala dědičnou záležitostífeudálů, o něco později výlučnou záležitostípolitiků. V novější době přechází tato tradice do pojetí politiky jako věciobčanů.
České slovo (politika) má několik významů, je ekvivalentem tří anglických termínů, které však operují na různé rovině obecnosti:
Politika ve významu anglickéhopolity představuje strukturálně-funkční rámec politického procesu a politických aktivit (tento význam je blízkýpolitickému systému společností, můžeme si pod ním představit napříkladstátní zřízení,ústavu,volební a stranický systém apod.).
Politika ve významu anglickéhopolitics představuje politický proces střetávání zájmů, arény, v nichž se pohybují a vyjednávají politici (do politiky s tímto významem tedy patří konkrétní političtí aktéři, jako jsoupolitické strany apolitici).
Politika ve významu anglickéhopolicy je programem, opatřením, krokem či záměrem. Není spojená saktéry, ale s tématy (např.sociální politika,vzdělávací politika,rozvojová politika atd.). Nositelem politiky (ve významu policy) nemusí být jen političtí představitelé, ale v zásadě kdokoliv (mzdová politika firmy, protidrogová politika školy).
Čínská politická filosofie má své kořeny už vobdobí Jara a Podzimu, zvláště je spojeno s Konfuciem (6. století př. Kr.). Politická filosofie v Číně vznikla jako odpověď na společenské a politické rozdrobení země vobdobí Jara a Podzimu aObdobí válčících států. Hlavní společensko-politické směry v tomto období čerpaly z filosofiíkonfucianismu,legismu,mohismu,agrarismu ataoismu. Filosofové jakoKonfucius,Mencius aMocius se ve svých politických filosofiích pokoušeli najít společnou řeč. Konfucionismus obhajoval hierarchickou, meritokratickou vládu založenou na empatii, loajalitě a mezilidských vztazích. Legismus se stavěl za striktně autoritářskou vládu založenou na drakónských trestech a zákonech. Mohismus podporoval společnou,decentralizovanou, „liberální“ vládu založenou na filosofiiasketismu (v Číně má tradici v podobě mnišských společenství). Agraristé propagovali rolnický „komunismus“ aegalitářství.[2] Příznivci taoismu byli jedněmi z prvních zastánců proto-anarchismu.
Legismus byl dominantní politickou filosofií v obdobíDynastie Čching, v obdobíDynastie Chan byl však vytlačen státním konfucionismem, který se v Číně držel na nejzastávanějších filosofiích až do příchodu komunismu.[3]
Celá západní politická filosofie (ve významupolis) pramení zfilosofie Antického Řecka, kde první filosoficko-politické debaty vedl již Platón.[4] Antická polis stála u zrodu základních politických směrů v Aristotelově klasifikaci:timokracii,tyranii,demokracii aoligarchii. Jedna z prvních knih o politice, která formovala i novověké státy, byla PlatónovaÚstava,[4] která inspirovala i Aristotela k jehoPolitice aEtice Nikomachově.[5] Dořímského politického myšlení pak pronikla především filosofiestoicismu.[6]
Hierarchizace společnosti nakasty umožnila indické společnosti vyvíjet svou politiku již dlouho před vznikem prvních států. Ve starověké Indii pak společenská situace vyústila do jasně vymezené hranice mezi náboženskou a světskou správou. Správa státu byla rozdělena na vládu, administraci, obranu, zákon a pořádek.Mantraga byla hlavním vládnoucím orgánem, sestávající z krále, předsedy vlády, vůdce armády a velekněze. Předseda vlády stál v čele skupiny ministrů společně s vrchním soudcem (Maha Amatya).
Pravidla, která v indické společnosti postupně vznikala, byla silně ovlivněnavédami. Jeden z předních myslitelů starověké Indie bylČánakja, který žil ve 4. st. př. Kr. JehoArthašástra kromě vojenské strategie udílela také vládci rady, jak vést ekonomicky stabilní stát a jak dohlížet na trestné konání.[7]
Základem středověké politické filosofie byla kombinaceAristotelova aAugustinova učení:Scholastika, která stavěla na harmonii rozumové a zjevené pravdy.[8] Asi nejvlivnějším filosofem v této sféře bylTomáš Akvinský, který značně pomohl znovuobjevení Aristotelových děl. Scholastika byla nejdůležitější filosofií ještě v renesanci.[9]
Tomáš Akvinský své politické názory zachytil vSumma Theologiae, kde říká například, že králtyran není král určený Bohem. Jeho myšlenky do jisté míry následně reflektuje iMagna Charta Libertatum, listina mnohými považována za základní kámen angloamerické politické svobody, která explicitně prosazuje právo vzpoury proti panovníkovi za účelem dosažení spravedlnosti.[10]
Mezi běžnými lidmi však byla politika podle mnohých sociologů ve středověku vnímána jako světská (nesvatá) záležitost, do které není radno zabředávat.[11]
Běhemrenesance byl pohled na politiku jako na nesvatou službu postupně vlivem humanismu opouštěn a po celé Evropě se proto začalo objevovat mnoho filosofů, kteří nad státem a společností uvažovali.
Jedním z nejvlivnějších děl renesance byl MachiavellihoPrinc, sepsán mezi lety 1511 a 1512 a posmrtně vydán r. 1532. VedleDiscorsi sopra la prima deca di Tito Livio, kde Machiavelli rozebírá klasické římské období, značně ovlivnil politické myšlení renesanční Evropy. Některé osobnosti filosofie (např.Jean-Jacques Rousseau) vykládaliPrince jako satiru pro rodMedicejů, poté co znovuzískali Florencii a Machiavelliho z ní vyhnali.[12] Přestože Princ byl skutečně sepsán pro Mediceje, Machiavelli podporoval Florentskou republiku a oligarchii Medicejů kritizoval. Ať tak či onak, Machiavelliho dílo vůbec poprvé představuje pragmatický,konsekvencionalistický pohled na politiku. Ani Machiavelli, ani Hobbes nevěřili v Bohem seslané panovníky, namísto toho věřili ve vrozené umění vládnout. Tento pohled nabýval na důležitosti při vzniku autokratických vlád, protože pouze ty podle společenského povědomí mohli udržet pořádek.[13]
Tito myslitelé přišli s novým pohledem na účel státu. V první řadě se ptali, jakým právem lidé tvoří státy, v druhé pak na dokonalou formu státu. S příchodem idey přirozeného řádu se mohly sociální vědy oddělit od církevního učení.
Politické a ekonomické vztahy byly drasticky posunuty jejich teoriemi, částečně tak podpořily vznik cechů (jako samostatných správních celků), svobodného trhu a protestantství (myšlenkami o národním náboženství). Kritika katolické církve na sebe nedala dlouho čekat a tomuto směru se postavil napříkladVoltaire.[14]
Radikální změnu v politickém smýšlení přivedla 1. světová válka.Ruská revoluce roku 1917 (a podobné, ačkoli méně úspěšné revoluce v dalších evropských státech) přinesla komunismus. V té době poprvé tvořily vlády sociální demokraté, což souviselo s rozšířením univerzálního volebního práva napříč vyspělými státy, přestože většina kolonií stále zůstávala v rukou evropských velmocí.[15]
↑DEUTSCH, Eliot; RONALD BONTEKOEI.A companion to world philosophies. [s.l.]: Wiley Blackwell, 1999. S. 183.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑HSÜ, Leonard Shihlien.The political philosophy of Confucianism. [s.l.]: Routledge, 2005.Dostupné online.ISBN978-0-415-36154-5. S. xvii-xx.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑abSAHAKIAN, Mabel Lewis.Ideas of the great philosophers. [s.l.]: Barnes & Noble Publishing, 1993.Dostupné online.ISBN978-1-56619-271-2. S. 59.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KRAUT, Richard.Aristotle: political philosophy. [s.l.]: Oxford University Press, 2002.Dostupné online.ISBN978-0-19-878200-1. S. 3.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑RADFORD, Robert T.Cicero: a study in the origins of republican philosophy. [s.l.]: Rodopi, 2002.Dostupné online.ISBN978-90-420-1467-1. S. 1.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BOESCHE, Roger.The First Great Political Realist: Kautilya and His Arthashastra. [s.l.]: Lexington Books, 2002.Dostupné online.ISBN0-7391-0401-2. S. 7.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KOETSIER, L. S.Natural Law and Calvinist Political Theory. [s.l.]: Trafford Publishing, 2004.Dostupné online.ISBN978-1-4122-1440-7. S. 19.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑COPLESTON, Frederick.A history of philosophy. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1999.Dostupné online.ISBN978-0-86012-296-8. S. 346.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑VALENTE, Claire.The theory and practice of revolt in medieval England. [s.l.]: Ashgate Publishing Ltd., 2003.Dostupné online.ISBN978-0-7546-0901-8. S. 14.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑DENGLEROVÁ, Denisa.Společenské vědy pro střední školy 3.díl. [s.l.]: [s.n.]
↑COPLESTON, Frederick.A history of philosophy. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1999.Dostupné online.ISBN978-0-86012-296-8. S. 310–312.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑BYRNE, James M.Religion and the Enlightenment. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1997.Dostupné online.ISBN978-0-664-25760-6. S. 1–2.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ASPALTER, Christian.Importance of Christian and Social Democratic movements in welfare politics. [s.l.]: Nova Publishers, 2001.Dostupné online.ISBN978-1-56072-975-4. S. 70.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
