Politické ideologie jsou jedním z nejběžnějších významů slovaideologie. Původně s termínem ideologie přišelosvícenecký filosofDestutt de Tracy ve své přednášce z roku1796.[1] Tento pojem sloužil k označeníidejí, které jsou myšlenkovým základem pro praktické jednání lidí,politiku amorálku. Brzy však nabyl pejorativní význam, to kdyžNapoleon Bonaparte začal teoretiky zastávající názory odtržené od praktických otázek nazývat ideology. Další osobností, která se problematikou ideologie zabývala, bylKarl Marx. Ten ji chápal jako odlesk materiálních vztahů, který si uchovává zdání reality jen díky nedostatečnému pochopení skutečných poměrů.Marxismus tudíž ideologie vysvětluje jako prostředek k legitimizaci daného společenského řádu a odmítá je jako idealistické a spekulativní. Následně podobné názory zastává iKarl Mannheim, který rozpracovávásociologii vědění.
Z negativního hlediska chápe ideologii část sociologů jako způsob, jak ospravedlnit politický řád, násilí, nelegální cestu kmoci. Účelem některých ideologií je odvádět pozornost od problémů, neúspěchů a dávat naději v lepší budoucnost.
Ideologie v neutrálním slova smyslu, tedy jako soustava názorů, idejí a postojů souvisejících s podmínkami existence určitésociální skupiny, plní čtyři základní funkce:
Na západnídemokracii měly od19. století zásadní význam vlivkonzervativní,liberalistické asociálně-demokratické ideologie. V evropském prostoru se výrazně uplatnily též ideologiekomunismu,fašismu, nacismu neboanarchismu.
Rozdělenípolitických stran do „politických rodin“ (familles spirituelles) podleněmeckého politologaKlause von Beymeho:
Politické ideologie je možné dělit podle různých hledisek, např. dle vztahu kpravici čilevici, podle vztahu k konzervatismu či liberalismu, podle vztahu k demokracii, podle náhledu na roli a vliv státu, podle ochoty ke změnám nebo odkazů na dědictví.
Levicová politika podporuje sociální rovnost mezi lidmi, zatímco pravicová politika hlásá, že nerovnost je přirozená a nevyhnutelná. V extrémním případě levice je rovnostářský komunismus a na druhé straně je nacismus s největšími sociálními rozdíly. Konzervatismus se brání rychlým změnám a podporuje tradici a národní zájmy, progresivní liberalismus naopak změny vítá a podporuje maximální svobodu jednotlivce, kterou klade nad zájmy jednotlivých států.
Spektrum se pohybuje od principů, jakými jsou svoboda, individualismus, tradice, ochrana soukromého vlastnictví, až po principy jako autorita, řád, hierarchie, povinnost, reakce, nacionalismus a antikomunismus.
Vyznačuje se sympatiemi pro takové principy, jakými jsou svoboda, rovnost, bratrství, kolektivismus, pokrok, sociální spravedlnost, podpora společného nebo státního vlastnictví, internacionalismus, feminismus, antikapitalismus a antifašismus.
Konzervatismus je dalším podstatným tématem, které strany rozděluje. Názory se pak projevují v liberalismu aprogresivismu; dále na jedné straně proklamovanýminternacionalismem amultikulturalismem, na straně druhé ve prospěch odkazování na kulturu předků odmítavýmnacionalismem až agresivnímrasismem, náboženskou a kulturní fóbií; nebo třeba národnímprotekcionismem, zaváděním cílených daní acel jako vmerkantilismu až k "potírání" úniků zisků dodaňových rájů při mezinárodní konkurenční neschopnosti a kizolacionismu.
Některé názorové proudy staví na aktivní úloze státu, na přerozdělování skrzeveřejné rozpočty, které se na jedné straně plní výběrem daní apod., na straně druhé se používají pro podpory, dotace a subvence čehokoli. Jiné názorové proudy výběry k přerozdělování kritizují s odkazem na zásahy do osobního vlastnictví, s odkazem na neefektivitu fondy spravujících úředníků a na korupci s přerozdělováním spojenou. Kritizují a popírají vůbec celou myšlenku státních zásahů do ekonomiky (Keynesiánství), kdy stát když chce ekonomice pomoci "napumpováním peněz", nejdříve tyto někde musí sebrat, takže uškodí více, než kolik pomůže, a to nejen díky úřednímu zpoždění, kdy tyto prostředky v ekonomice chybí, ale mj. i díky nekonstruktivní administrativě, která fakticky žádnou hodnotu nevytváří, stejně jako ani "rozbíjením oken" se snaze vytvoření pracovních míst a "práce jen pro práci". Naopak odmítají i aktivní pomoc ze strany státu s heslem "nechte nás být",laissez faire.
Pro silnější a častější zásahy do ekonomiky: Stát ať řídí co nejvíce,centrální řízení shora dolů, lidé poslouchají stát.
Konzervativní střídmost v zásazích, stát zasahuje méně způsoby a méně často. Skrzedecentralizaci ksamosprávě a řízení zdola nahoru, stát jako servisní organizace slouží občanům, ale nevládne jim.
Podle vztahu skupina vs. jednotlivec, podle typu garancí pro jednotlivce, zda je mu jeho potřeba státem aktivně dorovnána na určitou úroveň, nebo zda je garance jen pasivní, kdy mu pak jeho nedostatek alespoň není dále zhoršován.
Své osobní svobody v každodenním životě aktivní občan konzumuje libovolně, vybírá ze záplavy existujících možností nebo i vytváří nové.Pluralita je pak jedním z předpokladů ve společnosti svobodných individuí. Naplnění potřeb sice nikdo negarantuje, ale také je nijak neomezuje. Garantováno je pasivním státem pouze to, že při nedosažení daného parametru už občan v tomto směru nemá vůči státu žádnou povinnost, stát mu situaci nezhorší. Občan od státu nemá žádný štít proti rizikům, veškerá zodpovědnost je jen na něm.
V jinak představovaných společnostech už některé potřeby garantovány jsou, v aktivitě omezovaný občan je v daném směru státem aktivně pozdvihován na garantovanou úroveň, která je ovšem centrálně nastavena všem stejná, bez ohledu na preference toho kterého jednotlivce, ba i proti nim. Garantovaná aktivní pomoc ovšem přináší náklady, aby ty dary bylo odkud brát:přerozděluje se. Výběr se děje na základě povinnosti občanů, podle ideje vzájemnosti a "vyššího dobra celé společnosti", tedy na úkor jednotlivců. Je proklamována vzájemná rovnost. Občan a úředník spolu zápasí v rozdílných cílech, vzájemně si působí komplikace. Dochází ke zmechaničtění,zpaušalizovánísociálních služeb, ze kterých se stávají továrny bez osobního přístupu: Uplatňuje se "každému to samé", ovšem bez ohledu na to, zda takové potřeby jednotlivce vůbec má nebo v jaké míře.
V extrému je garantováno vše do dané úrovně, ale také s popřením práv čehokoli nad danou úroveň. Proklamovaná vzájemná rovnost občanů je uplatňována nejen na momentální důchod, ale i na celkový stav a majetek.Totalitární společnost velkého státu je postavena nadiktatuře direktivního sjednocení. Občan se musí podvolit a přizpůsobit kategorizaci úředníka, jinak bude potlačován jako nepohodlný. Na principu nadřazenosti celku nad jednotlivcem vládne stát, a to nejen při práci, ale i v účelu samotné existence jedince. Ten zůstává pasivní, svázán pravidly aktivního státu. Devalvace hodnoty jednotlivce:kolektivismus,budovatelství,nucené práce,eugenika,pokusy na lidech,kanónenfutr.
Obrázky, zvuky či videa k tématupolitická ideologie na Wikimedia Commons | Tento článek je příliš stručný nebopostrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodněrozšíříte. Nevkládejte všakbez oprávnění cizí texty. |
