Polština (polskyjęzyk polski, polszczyzna) jezápadoslovanský jazyk, úřední jazykPolska a jeden z oficiálních jazykůEvropské unie. Odhaduje se[kým?], že je mateřským jazykem asi 44 milionů lidí. Polsky se mluví nejen vPolsku, ale i na územích sousedních států s polskou menšinou – vČesku (Těšínsko), naSlovensku,Ukrajině, vBělorusku, vLitvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa.
Polština je blízká češtině podobně jako obělužické srbštiny, ale méně nežslovenština. Jednotlivé západoslovanské jazyky se za společného západoslovanského prajazyka začaly vydělovat ve vrcholném středověku, ale ještě ve14. století si Češi a Poláci celkem dobře rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejalikřesťanství od Čechů[1]. V průběhu staletí polština přejala mnoho slov cizího původu (zejména zlatiny,francouzštiny,němčiny ačeštiny) a nedošlo v ní k výraznějšímpuristickým zásahům. Na pomezí polštiny a češtiny jetěšínské nářečí používané na severovýchodě Česka, v regionuTěšínské Slezsko. V polštině existuje i řada jinýchdialektů, někdy chápaných jako samostatné jazyky, napříkladslezština akašubština.
Přízvuk je (podobně jako vitalštině) většinou na předposledníslabice,penultimě. V pečlivé výslovnosti přitom vede k mírnému prodloužení samohlásky na polodlouhou (ne na českou dlouhou), např.kwadratowy – kfadrato'vy (čtvercový, čtverečný). Přízvuk se nijak nevyznačuje.
Dále uvedená abeceda je srovnána podle standardního abecedního řazení.
A
Ą
B
C
Ć
D
E
Ę
F
G
H
I
J
K
L
Ł
M
N
Ń
O
Ó
P
R
S
Ś
T
U
W
Y
Z
Ź
Ż
a
ą
b
c
ć
d
e
ę
f
g
h
i
j
k
l
ł
m
n
ń
o
ó
p
r
s
ś
t
u
w
y
z
ź
ż
Polskáabeceda obsahuje základní latinskou abecedu, k ní navíc ještě následujícígrafémy s 4 odlišujícími značkami, s diakritikou, vyjmaó, odlišnou od české:
Naopak nezahrnujev,q ax. V psané polštině se s výjimkou nových cizích slov tato písmena nevyskytují. Používá se „w“, „kw“ a „ks“, které se ve výslovnosti neliší od českých „v“, „q“ a „x“. V slovnících se případně řadí podle obvyklého latinkového umístění: …, u, v, w, x, y…
Nestandardně se užívá i grafická varianta vodorovně škrtnuté „ƶ“ místo „ż“.
celá řada změkčených souhlásek před samohláskou (a, e, o, u) přípisem „i“ podle vzoru „xi-“:
Žádná spřežka, ani „ch“, nemá v abecedním řazení status samostatného písmene, ale jen dílčích znaků. Proto se řadí v polském slovníku „chleb“ za „cesarz“, ale před „cicho“.
V polském pravopisu jsou zachovány některé jevy, které čeština opustila, zejména právěspřežky, které čeština v novověku nahradila písmeny sdiakritikou.
Písmenoó se čte jako samohláskau, není žádný rozdíl ve výslovnostió au. Čárka neoznačuje délku samohlásky, ale je vnímána jako přehláska.Písmenoó často ve slovech odpovídá českémuů a při ohýbání slov skutečně střídá so, podobně jako v češtině:wóz [vuz] /do wozu [do vozu].
Nezvykle a neintuitivně všakó může znít zejména při zdánlivé shodě českých výrazů nebo názvů s polskými. Ku příkladu názvy obcí končící „-ów“ v ostatních tvarech mají základ na „-ow“: Krakov je polsky Kraków [krakuf], ale např. v 6. pádu je hlásková podoba shodná s českou – Krakowie [krakovje].
Nosovost samohlásky, její nosové zakončení, se vyznačuje spodním ocáskem (polsky a v mezinárodních znakových sadách „ogonek“) k základnímu písmenu „e“ a „a“. Hláska „ę“ se vyslovuje jako nazální „e“ [ɛ̃], ale hláska „ą“ se vyslovuje jako nazální „o“ [ɔ̃], nikoliv „a“ [ã]. V dnešní době se ovšem spíše považují v polštině za samohlásky [a] a [ɔ] následované nasální labiovelární aproximantou [w̃] – [aw̃] a [ɔw̃].
Samohláska psaná ę
Samohláskuę vyslovujeme
před s, z, sz a ż nosově [e], jako [ę], např.: klęska, węży
na konci slova a před l nebo ł jako [e], např. widzę tę ulicę, wzięła, zdjęli
před b nebo p jako slabičné [em], např. zęby, dęby, następny
před k, g, t, d, c, dz a cz jako slabičné [en], např. ręka, piętro
před ć a dź jako slabičné [eň], se změkčením z následující měkké souhlásky, např. pięć, będzie, sędzia
V současnosti se vyskytují tendence vyslovovat hyperspisovně nosově samohlásku „ę“ i tam, kde se podle standardu číst nemá (např.: się vyslovované jako [śę] namísto [śe]. To je přijatelné jen v jevištním přednesu (podobně u výslovnosti „ł“).
Samohláska psaná ą
Samohláskuą vyslovujeme podle pravidel obdobných jako proę:
před ż, sz a s nosově [ɔ̃] např.: wciąż, wąska
před l a ł jako [ɔ], např. wziął, zdjął
před b a p jako slabičné [ɔm], např. rąbać, ząb, stąpać
před k, g, t, d, c, dz a cz jako slabičné [ɔn], např. pociąg, gorący
před ć nebo dź jako slabičné [ɔň], kdy je změkčení zpětně přebíráno z následující měkké souhlásky, např. zacząć
na konci slova (odlišné pravidlo oproti „ę“) kde standard připouští [ɔ̃]. Např.z mamą [z mamɔ̃],idą tą ulicą. V hovorové praxi se různí podle dialektu. Typická krajová je výslovnost [ɔm] pro přímořská vojvodství; starší lidé na Podlesí zase podobně jako Moraváci vyslovují samotné [ɔ].
Hláskyh/ch se ve výslovnosti od sebe neliší, takže i zde mají školáci i dospělí často problém, co napsat. Krajově lze zachytit výslovnosth zněle,ch nezněle.[2]
Hláskyr al nejsou slabikotvorné, na rozdíl od češtiny, takže třeba
místo českéhoví-tr Poláci říkají v jedné slabicewiatr
nebo naopak dodávají samohlásky, takže v polském podání zní řekaVl-ta-va jakoWeł-ta-wa.
Polskéł se vyslovuje jako souhláskové, neslabičné „u“, jako anglickéw; jen archaicky, v jevištní řeči, například v historických filmech, jako temné l, stejně jako v ruštině. Příklad:ławka – uafka (lavice),łąka – uonka (louka). Naproti tomul se proti češtině vyslovuje malinko měkčeji, ale výrazně měkčeji předi, podobně jako slovenské ľ. Omyl v tomto písmenku může znamenat úplně jiné slovo:
laska [laska], česky hůl, prut nebo lískovka, přeneseně i šiška salámu,
Podobně jako v češtině dochází kespodobě (přizpůsobení) znělosti podle následující hlásky, např. wprost [fprost].
Naproti tomu spodoba může být i podle předcházející hlásky:trzy čtenotšy (česky obdobně neznělé ř), oproti znělémurz [ż] v drzewo (strom, česky obdobně znělé ř v dřevo). Ale itwarz,twój,kwiecień se čte [tfaš], [tfuj], [kf´ećeň].[3]
K dokonalé výslovnosti pak patří i měkká výslovnost souhlásek, jejichž měkkost v češtině není a po kterých v písmu následujei, a u nichž si změkčení Češi často ani nevšimnou. Měkké„i“ po souhlásce má vždy význam změkčení předchozí souhlásky, po které následuje, je tak významově změkčující, jako diakritické znaménko čárka nad souhláskou, ne jako další slabika. Pro české čtenáře je pak obtížné napodobit přesné znění změkčených hlásek, jako p, m, k :kierowca, giełda, mi (vysloveného měkce na rozdíl odmy, se stejnými významy jako v češtině),lipiec sezměkčenýmik´, g´, m´, l´ a p´. Tato měkká výslovnost se uplatňuje i po změkčujícím k, g následovaným „e“ např. ve jménech s takovým starým pravopisem (Geremek, čteno G´je- stejně jako v Gierek). Obecně se v polštině pok, g, f píše měkkéi a ney jako v češtině, např. výraz „lekcje fizyki“ je podle polskégramatiky a pravopisu správně.
Skupiny samohlásekia, ie, io, iu (ió), i pokud následují za souhláskami (v češtině obojetnými a k a g) kromě s, z, c a dz, viz dále), se dají náhradně vyslovit jakoja, jo, ju, ji , avšak nikoliv jako v češtině dvouslabičněija, ije, ijo, iju, iji. Např. piach [p´ach], wioska, pióro [p´uro] (pero), kiur, w oranżerii [v oranžer-ji]. Skupinamie se vyslovuje vždym´e/mje; tedy podobně jako v moravským „mě“ a ne „mně“. Osobní zájmeno „mně“, se vyslovuje stejně i polsky a zapisuje „mnie“.
Polština na rozdíl od češtiny nezměkčuje v pravopise souhláskut na „ť“, ale na „ć“ (před samohláskou psané „ci“, viz dále), které má zpravidla obdobné umístění ve slovech příbuzných českým, je ekvivalentem českého ť.Polskéń se vyslovuje jako českéň bez rozdílu. Před samohláskami je také vždy psané jako „ni“, např. Toruń, bez Torunia; (podobně jako v češtině) před měkkými se změkčujícídiakritické znaménko nepíše. V polštině se ovšem toto pravidlo o „ušetřeném“ znaménku před „-i-“ týká všech písmen.
V polštině jsou tři řadysykavek – prosté, měkké a tvrdé, tedy kromě prostých sykavek se rozlišují dvě řady zadodásňových sykavek – měkkéś, ź, ć adź, vyslovované se hřbetem jazyka posunutým k tvrdému patru (palatalizované), a tvrdész, ż, cz, adż, vyslovované se špičkou jazyka obrácenou k tvrdému patru (retroflexní).Například:
Prosté sykavky v polštině jsouc, dz, s, z a českým mluvčím nečiní žádné obtíže.
Dvojznakdz, napříkladdzwon (zvon), widzę (vidím), se v češtině neuznává, tuto hlásku čeština oficiálně nemá. Souběh „-dz-“ se má v češtině číst odděleně, např. „od-zvonit“, ale hovorově se zde často slučuje do hlásky „dz“.
Polština má dále měkké sykavkyć,dź,ś,ź, takto s čárkou psané před souhláskami (śruba,leśny). Před samohláskami se zapisují jako spřežka „xi“ s nevyslovenými – např. ciasto (těsto), siebie (sebe), dziś (dnes), poziom (úroveň), dziura (díra). Tato měkká řada sykavek odpovídá českým hláskámť,ď,s az. Měkké sykavky se vyslovují pomocí zadní části jazyka, „patlavě“, pro Čecha nesnadno, výslovností měkčí a s lehkým třením a rty nejlépe navzájem blízko, kdežto ty tvrdé (cz, dż, sz, ż) přední částí jazyka zpravidla s okrouhlými rty. Příkladem je jméno „Franciszek“, kde seci vyslovuje jako ještě měkčí „-či-“ než v češtině, blízko „ti“. V tomtéž slově „-sze-“ naopak správně zní tvrději než v češtině.
Pokud jde přímo o hláskui vsi, zi, ci, dzi, ta se před „i“ (stejně jako v češtině) pravopisně nezdvojí a vyslovují se tyto skupiny jakośi, źi, ći, dźi, např. siny, zima (zima), cichy (tichý), dziwny (divný).Přidáními při změkčení dvojznakudz před samohláskou (kromě „i“) získáme jeho variantudzi, jediný polský trojznak,trigraf, napříkladdziennik [dźennik], blízko českému [ď] [ďennik] (deník), nebo dziura (díra).
A konečně je v polštině i třetí řada tvrdých sykavek:
cz,dż,sz,ż, k nimž můžeme přihrnout irz s výslovností totožnou, jakoż nebosz ,
funkčně odpovídající českým
č,dž,š,ž a „ř“
Českáč, dž, š, ž jsou co do tvrdosti mezi polskými měkkými a tvrdými hláskami blíže tvrdým a také jazyk je při výslovnosti polských hlásek mezi oběma polohami.
Polský zápis občas, obvykle pro ozvláštnění nápisů, na místo tečkovanéhoż použije vodorovně přeškrtnutéƶ.
Polskérz se ve výslovnosti neliší odż, funkčně je na stejném místě jako českéř. Proto také Poláci mají při psaní problém, kde se píšerz a kdeż, podle zvuku to nepoznají a musí se jeho použití učit nazpaměť – obdobně jako Češi se musí učit, kde se v češtině píše jaké „i/y“. V polštině se porz iż vždy píšey, protože jde o tvrdé souhlásky.
Příklady různých sykavek:morze (moře) se vyslovuje zcela stejně jakomoże (může).Rozdíl se však pozná v jiném tvaru slova:
Polština má stejně jako čeština 7 pádů (polskyprzypadek,pl.przypadki), pádové otázky jsou stejné jako v češtině. Pořadí pádů je také stejné, s jednou výjimkou,vokativ ainstrumentál mají v porovnání s češtinou opačné pozice: vokativ (v češtině 5. pád) je v polštině 7. pád a instrumentál (v češtině 7. pád) je v polštině 5. pádem.V následujícím přehledu jsou uvedeny jejich názvy, které se opravdu užívají – oproti češtině, kde o nich častěji mluvíme podle jejich pořadí. V závorkách jsou pádové otázky, rovněž prakticky shodné s češtinou:
mianownik (kto? co?)
dopełniacz (kogo? czego?)
celownik (komu? czemu?)
biernik (kogo? co?)
narzędnik ((z) kim? (z) czym?)
miejscownik (o kim? o czym?)
wołacz
Stejně jako v češtině jsou dvě gramatická čísla:
jednotné (liczba pojedyncza, zkratka: l. p.)
množné (liczba mnoga, zkratka: l. m.)
Pravidla skloňování jsou velmi obdobná českému a sama o sobě téměř neztěžují českému porozumění polské promluvě nebo textu a naopak. Také jejich význam a užití ve větě je prakticky totožný. Zachoval se ale genitiv (2. pád, dopełniacz) v negativní existenciální větě (tzv.záporový genitiv; obdobně v ruštině), v češtině zaniklý, např. „Ten tu není.“ je polsky „Tego tu nie ma.“
zdvořilé oslovení a časování v 3. osobě na místě českéhovykání zvláštní formouonkání, oslovování ve třetí osobě slovempan (v množném číslepanowie) nebopani (v množném číslepanie), vůči smíšené společnostipaństwo. V doslovném překladu do češtiny polské otázky „Czy mógłby mi pan powiedzieć, gdzie jest pana (pański) samochód?“ by byla:Mohl by mi pán říci, kde je pána (příp. panské, vaše) auto?, ve správném překladu:Mohl byste mi říci, kde je vaše auto?
je možná také přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského)vykání v 2. osobě. Tu používalipolští komunisté v PSDS ve spojení s oslovenímtowarzyszu,towarzyszko,towarzysze (soudruhu, soudružko, soudruzi) a za jejich vlády i většina ostatních Poláků.
zvláštní variantou jesmíšené tykání (s 2. osobou slovesa) a s oslovením „pan“, „pani“, je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco „vyříkat“, kdo měl dát komu přednost, kde by se česky přešlo na tykání. Např. s významem:Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!
Wszyscy ludzie rodzą się wolni i równi pod względem swej godności i swych praw. Są oni obdarzeni rozumem i sumieniem i powinni postępować wobec innych w duchu braterstwa.
česky
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
Kateřina Pösingerová a Anna Seretny:Czy Czechów jest trzech? Učebnice polského jazyka pro Čechy. Uniwersytet Jagielloński, Kraków 1992, 273 pp,ISBN83-233-0601-X
Karel Oliva, Marie Kulošová, Josef Zdenko Svoboda:Polsko–český, česko–polský kapesní slovník. SPN, Praha 1989, 8. ed. (1. ed.: 1963), 943 pp.,ISBN80-04-23486-0
