V říjnu1985 vláda požádala, aby země byla označována jakoCôte d'Ivoire ve všech jazycích. Podle místního zákona nesmí být název země překládán z francouzštiny. Tento zákon, udržující jméno z dob francouzské koloniální říše, prosadil tehdejší prezidentFélix Houphouët-Boigny v rozporu se snahami jiných afrických států, které se po získání nezávislosti snažily zbavit se koloniálního dědictví i tím, že často hledaly své názvy ve vlastní minulosti.
Jméno země registrované uOSN a přejaté do normy ISO 3166 jeCôte d'Ivoire. Na diplomatické úrovni se zpravidla užívá názvu originálního, nicméně v běžném jazyce se ve světě běžně používá překlad názvu. Různé noviny anglických zemí používají anglický výrazIvory Coast. Oproti tomu originální název používají napříkladEncyclopædia Britannica nebo ekonomický magazínThe Economist.
V českých verzích smluv Evropského společenství s touto republikou překlad názvu země kolísá mezi oběma variantami.Ministerstvo zahraničních věcí ČR a číselník zemíČSÚ uvádějí krátký názevPobřeží slonoviny[2] a dlouhý názevRepublika Pobřeží slonoviny. EncyklopedieStáty a jejich představitelé[3] aStáty a území světa[4] používají názvu originálního. Lze konstatovat, že v českém jazyce dosud převládá název původní, přeložený.
O historii území před rokem1460, kdy sem dorazili Evropané (Portugalci), není příliš informací. Země příliš netrpěla obchodem s otroky, na rozdíl od sousedníGhany. Pobřeží země kontrolovaliFrancouzi, do vnitrozemí začali pronikat až v druhé polovině19. století. Kompletně kontrolovat se jim ho dařilo až na přelomu století. Francouzi se zaměřili hlavně na pěstovaní exportních plodin. Na pobřeží vysázeli plantážekávovníků,kakaovníků a palem olejných. Do země přicházelo mnoho osadníků z Francie i jiných evropských států.
Získánínezávislosti na Francii v roce1960 je spojeno se jménemFélix Houphouët-Boigny. Stal se prvnímprezidentem a zdědil zemi prosperující, podílející se 40 % na vývozu zemí západní Afriky. Rozvoj země pokračoval, produkce kávy vzrostla tak, že se země stala třetím největším producentem na světě (zaBrazílií aKolumbií). V produkci kakaa dokonce v roce1979 země dosáhla světového prvenství. Za úspěchem stálo určitě i nezpřetrhání pout se svou bývalou koloniální velmocí Francií (na rozdíl od jiných afrických zemí). V zemi působili francouzští inženýři, učitelé, poradci. Počet Francouzů v zemi vzrostl až na 50 000 (z 10 000). Po dvacet let rostlo hospodářství pravidelně o 10 % ročně, což bylo nejvíc v Africe (mimo zemí vyvážejícíchropu).
Felixovi Houphouët-Boigny se podařilo zemí sjednotit i národnostně, a to zavedením ivorianské národnosti, zastřešující jednotlivé kmeny. Politicky prezident vládl tvrdou rukou. Svobodný tisk neexistoval, povolena byla jen jednapolitická strana. Prezident během své dlouhé vlády také utratil mnoho peněz na své velikášské projekty, hlavně na přeměnu své rodné vesnice s několika sty obyvateli v nové hlavní městoYamoussoukro. Zde mimo jiné nechal vystavět největší křesťanskou katedrálu na světě, srovnatelnou jen sbazilikou sv. Petra veVatikánu. Začátkem 80. let začala hospodářská krize, ceny komodit klesaly azahraniční dluh začal stoupat. Kriminalita a korupce nabíraly na síle. Hospodářský zázrak skončil.
Pobřeží slonoviny se vyznačovalo dobrými vztahy mezi kmeny i dvěma hlavními náboženskými skupinami, křesťany a muslimy. Do země směřovala řada přistěhovalců z okolních chudších států. Jejich podíl na celkové populaci v 90. letech činil podle odhadů asi jednu třetinu. Ekonomická krize 80. a 90. let ovšem vyhrotila spory na náboženské linii i mezi původním obyvatelstvem a imigranty. V roce 1999 proběhl prvnístátní převrat v historii země, po kterém se sice podařilo uspořádat svobodné volby, ale roztržku mezi muslimským severem a křesťanským jihem se už nepodařilo odvrátit.
19. září2002 se naplno rozhořel konflikt mezi vládními silami pod vedením prezidentaLaurenta Gbagba a třemi povstaleckými frakcemi – Vlasteneckým hnutím Pobřeží slonoviny (MPCI), Lidovým hnutím Grand Ouest (MPIGO) a Hnutím za spravedlnost a mír (MJP). Posledně jmenovaná nepočetná frakce, operující v západní části země, se podobá Kamajorům operujícím vSierra Leone. Povstalci MJP a MPIGO, působící v západní části země, patrně byli podporováni ze stranyRUF aLibérie, jejíž bojovníci na západě Pobřeží slonoviny též působí. Obdobně je podezřívánaBurkina Faso, že podporuje MPCI.Ghana aAngola naopak do země vyslaly vojáky na pomoc vládním vojskům. Stejně jako při řešení konfliktu v Sieře Leone a Libérii byly mírové rozhovory často přerušovány a dohodnutá příměří porušována.
Od roku2003 v zemi působí francouzský kontingent dnes čítající přibližně 2 500 osob (bez mandátu OSN) a brzy se stal třetí stranou konfliktu. Stejně jako britské jednotky v Sierra Leone nejprve sloužil k ochraně a následné evakuaci francouzských státních příslušníků. Přes některé protesty a nařčení ze vstupování do konfliktu (po smrti devíti a zranění dalších 40 Francouzů během útoku vládních stíhaček proti povstaleckým silám 6. listopadu 2004, nařídil presidentChirac odvetu, při níž bylo prakticky zničeno letectvo Pobřeží slonoviny + během následných protestů proti francouzské akci zahraniční vojáci zabili a zranili v Abidjanu desítky civilistů) v zemi zůstal a hraje významnou roli při ochraně nárazníkového pásma oddělujícího obě strany konfliktu.
V roce2003 byla na Pobřeží slonoviny vyslána politická mise OSN (MINUCI), která měla dohlížet na dodržování dohody z ledna toho roku (tzv. Dohoda Linas-Marcoussis podepsaná vPaříži).27. února2004 byla rezolucí 1528 s odvoláním na hlavu VII Charty OSN a stav ohrožující mezinárodní mír a bezpečnost vytvořena mise UNOCI, která MINUCI nahradila. Podle rezoluce 1528 do mandátu mise spadá:
dohled nad příměřím a sledování pohybu ozbrojených jednotek,
odzbrojení, demobilizace, znovuzačlenění, repatriace a znovuosídlení,
ochrana pracovníků OSN, institucí i jednotlivců,
podpora humanitární pomoci,
podpora uskutečnění mírového procesu,
podpora v oblasti lidských práv,
informování veřejnosti a
podpora práva a pořádku.
Role ECOWAS byla v tomto konfliktu nižší. Jednotlivé členské státy ECOWAS se sice v konfliktu různými formami angažovaly, například nabídnutím dobrých služeb a zprostředkování, vlastní vojenská mise však zahájena nebyla, poněvadž nedošlo ke konsensu v otázce, která země by měla danou misi vést.
Na podzim2010 proběhly prezidentské volby, které skončily vítězstvímAlassane Ouattary. Avšak dosavadní hlava státuLaurent Gbagbo odmítl uznat prohru a ústavní soud druhý den po vyhlášení výsledků tyto změnil v jeho prospěch. Ouattara byl uznán mezinárodním společenstvím v čele s OSN právoplatným vítězem voleb a tudíž i novou hlavou státu. Došlo ke střetům mezi zastánci obou politiků.Rada bezpečnosti OSN schválila 30. března 2011 rezoluci, která zavádí sankce proti Gbagbovi.[5] Toho dne obsadily síly prezidenta Ouattary hlavní město Yamoussoukro.31. března2011 pronikly do významného přístavního města San Pedro na jihozápadě země a vstoupily také na předměstí Abidžanu[6] a oblehly Gbagbu v jeho prezidentském paláci. Dne 10. dubna byl zajat francouzskými speciálními silami, které se vložily do situace kvůli údajnému ohrožení civilistů ze strany Gbagbových vojáků. Bývalý prezident byl následně předán do rukou vojáků Alassana Ouattary.[7]
Podle odhadů za čtyři měsíce trvající povolební krize přišlo o život nejméně 472 lidí a téměř milion obyvatel musel opustit své domovy.
V roce 2016 byla přijata nová ústava a začalo období nazývané „třetí republika“.[8]
Od rovného pobřeží s lagunami a rozsáhlejší nížiny na jihovýchodě se terén mírně zvedá směrem k severu. Jižní třetinu země pokrýval tropický les, který byl z velké části vykácen pro plantáže. V lesích se těží cenné tropické dřevo. Řídce osídlenou severní plošinu pokrývá travnatá savana. Do západní části zasahují výběžkyGuinejské vysočiny s nejvyšším bodemMont Richard-Molard (též Mont Nimba) v trojmezním masivuNimba na hranicích s Guineou a Libérií. Územím od severu k jihu protékají 4 větší řeky:Cavally,Sassandra,Bandami aKomoé.
Typickou faunou jsou četné opice, sloni, trpasličí hroši. V zemi je osm národních parků, největší z nich jeComoé, který je chráněnUNESCO.[9]
Oficiálním hlavním městem je od roku1983Yamoussoukro, přestoAbidžan zůstává administrativním centrem a většina zemí tam má i své ambasády. Obyvatelstvo trpí probíhající občanskou válkou, znovu se objevuje zneužívání dětské práce na plantážích.
Od19. září2002 probíhá občanská válka (viz sekce historie), rebelové drží severní část země. V září2005 se měly konat nové prezidentské volby, byly však odloženy.
Prezidentské volby se konaly na podzim2010 a byl zvolenAlassane Ouattara, který byl uznán iOSN.[10] Pozici obhájil i ve volbách v letech 2015 a 2020. Poslední volby však opozice bojkotovala, protože podle ní neměl Ouattara právo na třetí funkční období.[11] KoaliceRassemblement des houphouëtistes pour la démocratie et la paix podporující prezidenta si také udržuje většinu v parlamentu, ve volbách v roce 2021 získala 137 z 255 křesel.
Pobřeží slonoviny sestává ze 14 distriktů (z nichž dva – města Yamoussoukro a Abidžan – mají postavení autonomního distriktu). Distrikty se dále dělí do 31 regionů, ty pak do 108departementů (stav v prosinci 2015).[12][13]
V zemědělství pracuje více než polovina pracovních sil. Hlavními vývozními plodinami jsoukakao,káva,palmový olej. Pro domácí spotřebu se pěstují jamy, cukrová třtina, kasava, rýže, banány, kukuřice a kokosová palma. Velmi významná je těžba dřeva a rozvíjí se irybolov. Z nerostných zdrojů se těžídiamanty, z pobřežního šelfuropa azemní plyn. Existují zásoby rud železa, mědi,niklu,kobaltu,uranu abauxitu.
Průmysl zastupují závody na zpracování zemědělské produkce, výrobu ropných produktů, cementu, textilií a umělých vláken. Pobřeží slonoviny je významným vývozcem elektrické energie, má hydroelektrárny Soubré a Taabo a tepelné elektrárny Azito a Atinkou, elektrárna Aboisso je založena na spalování biomasy a ve výstavbě je solární elektrárna vBoundiali u severních hranic.[14]
Ekonomika Pobřeží slonoviny patří k nejrychleji rostoucím na světě, v letech 2012 až 2021 sehrubý domácí produkt zvedal o zhruba sedm procent ročně.[15]
Z oblasti západní Afriky pochází 70 % světové produkce kakaa. Více než 1,5 miliónu rodinných hospodářství ve státech Ghana, Pobřeží slonoviny,Kamerun a Nigérie je životně závislých na pěstování kakaovníků. Pěstování kakaa ale není lukrativní, rolníci žijí v bídě a najímají si nejlevnější pracovní sílu, často děti, některé jsou k nim unášeny z okolních států, dle vyšetřování Interpolu z roku 2009[16] především z Mali a z Burkina Faso. Děti jsou nuceny pracovat dlouhé hodiny, přicházejí do kontaktu s pesticidy, denně zacházejí s mačetami, nosí těžké náklady.
Dle výzkumu Payson Centra při Tulane University z roku 2009[17] bylo za poslední rok nuceno pracovat 15 procent dětí, polovina pracovníků na plantážích byly děti a za poslední rok se jich polovina při práci zranila. Dle Amerického ministerstva práce[18] ve státě Pobřeží slonoviny pracuje téměř 40 % dětí ve věku 5–14 let, více než 109 000 z nich zaujímá v kakaovém průmyslu nejhorší formy dětské práce a přibližně 10 000 z nich jsou oběťmi únosů a zotročování.[19]
V Evropě aUSA se šíří kampaně mířící na velké zpracovatele kakaa (Nestlé, Kraft Foods, Hershey), aby pro své výrobky nevyužívaly kakao, na kterém se podíleladětská práce, a vyžadovaly výrobkyfair trade.[20]
Obyvatelstvo Pobřeží slonoviny se dělí do několika etnických skupin, které podle odhadů mluví 65 jazyky. Oficiálním jazykem země jefrancouzština, která je vyučována na školách a slouží jakolingua franca. Místní populace se na základě náboženského klíče dělí na tři skupiny. A to konkrétně muslimskou žijící převážně na severu země. Křesťanskou převážně katolickou obývající jih země. Dalšími skupinami jsou animisté a ateisté. Pobřeží slonoviny se stalo jedním z nejúspěšnějšízápadní Afriky kolem 20 % populace tvoří imigranti z Libérie, Burkiny Faso a Guineje.
Neafričané tvoří 4 % populace, nejvíce z nich jsou Francouzi, Libanonci, Vietnamci a Španělé, stejně jako protestantští misionáři ze Spojených států a Kanady. V listopadu 2004 bylo 10 000 francouzských a dalších cizích občanů evakuováno kvůli útokům provládní milice.
Sportem číslo jedna je v zemi fotbal.Fotbalová reprezentace Pobřeží slonoviny startovala třikrát na mistrovství světa (2006, 2010 a 2014) a v letech 1992, 2015 a 2024 vyhrála africký šampionát. KlubASEC Mimosas vyhrálLigu mistrů CAF v roce 1998. Cenu pro nejlepšího afrického fotbalistu získal v letech 2006 a 2009Didier Drogba a v letech 2011 až 2014 čtyřikrát po soběYaya Touré.[26]
Ke kontinentální špičce patří také basketbalisté, kteří čtyřikrát postoupili na světový šampionát, a ragbisté, účastníci MS 1995. SprinterkaMurielle Ahouréová se stala v roce 2018 halovou mistryní světa. Abidžan hostil v roce 2017Frankofonní hry. Na Pobřeží slonoviny se také koná automobilový závodRallye Bandama.
↑ Côte d’Ivoire: la nouvelle Constitution créant la 3e République adoptée.RFI [online]. 2016-11-02 [cit. 2023-06-02].Dostupné online. (francouzsky)
↑ Les secrets du parc de la Comoé, la station fantôme sous les tropiques.Le Temps. 2018-11-02.Dostupné online [cit. 2023-06-02].ISSN1423-3967. (francouzsky)
↑ Prezident Pobřeží slonoviny Gbagbo se navzdory protestům ujal úřadu.iDNES.cz [online].MAFRA, 2010-12-04.Dostupné online.
↑ Ivory Coast's Ouattara Wins Third Term in Vote Boycotted by Opposition.VOA [online]. 2020-11-09 [cit. 2023-06-02].Dostupné online. (anglicky)
↑Resultats Globaux [online]. Statistický úřad Pobřeží slonoviny [cit. 2015-12-28].Dostupné online. (francouzsky)
↑Informations Générales sur la COTE D'IVOIRE [online]. Statistický úřad Pobřeží slonoviny [cit. 2015-12-28].Dostupné online. (francouzsky)
↑CARMEN.Boundiali Solar PV Park, Ivory Coast [online]. 2022-02-01 [cit. 2023-06-02].Dostupné online. (anglicky)
↑ Overview.World Bank [online]. [cit. 2023-06-02].Dostupné online. (anglicky)
↑ INTERPOL rescues 54 child slaves in West Africa.www.vancouverite.com [online]. [cit. 2011-11-02].Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-10-06.
↑ Highlights of Fourth Annual Tulane University Report.laborrights.org [online]. [cit. 2011-11-02].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-06-24.
↑ Findings on the Worst Forms of Child Labor 2010.www.dol.gov [online]. [cit. 02-11-2011].Dostupné v archivu pořízeném dne 15-09-2012.
↑ Ruth Gbagbi - the spin kick Ivorian with a full palette of techniques.www.insidethegames.biz [online]. 2022-10-26 [cit. 2023-06-02].Dostupné online.
↑ Manchester City's Yaya Toure wins African Player of the Year for record fourth time.Sky Sports [online]. [cit. 2023-06-02].Dostupné online. (anglicky)
Bertelsmann Stiftung.BTI 2010 — Côte d’Ivoire Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
Bureau of African Affairs.Background Note: Cote d'Ivoire [online]. U.S. Department of State, 2010-07-16 [cit. 2011-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-30. (anglicky)
CIA.The World Factbook - Cote d'Ivoire [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-27. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Akkře.Souhrnná teritoriální informace: Pobřeží slonoviny [online].CzechTrade, 2008-10-20 [cit. 2011-08-19].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-12.
COMHAIRE, Jean L, a kol.Côte d’Ivoire [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-19].Dostupné online. (anglicky)
.svg)
